obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39481 příspěvků, 5738 autorů a 390289 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kalich života - Cesta napříč minulostí ::

 autor Trenz publikováno: 30.12.2015, 9:30  
 

Kapitola dvanáctá
Cesta napříč minulostí

Isaiah vzal Jasona k úplně první vzpomínce, která změnila jeho život. Byl tehdy ještě malý chlapec, sotva pětiletý, když jeho rodiče požádali Arci-druida, aby ho skryl před anděly, kteří je jistě brzy najdou a zabijí. Jejich syna, který se neprovinil ničím jiným, než narozením dvěma bytostem, jež se nadevše milovali, nesměl postihnout stejný osud. Arci-druid odmítl a vykázal je ze svého území stejně, jako to udělali lidé z vesnice, kde doposud poklidně žili. Nikdo nechtěl mít nic společného s hněvem božích poslů. Dokonce jim řekli, že kdyby nechali chlapce jeho osudu, mohli utéct.

Žena se posadila na kámen a plakala. Snažila se před Feranem být silná, ale strach, lhostejnost druhých a bezmoc ji přemohly. Chlapec k ní přistoupil a vzal ji za ruce.
„Neplač, maminko. Já se nebojím.“ Jeho slova však způsobila, že se rozplakala ještě víc. Popadla ho do náruče a sevřela na hrudi.
„Ach můj chlapče. Můj statečný chlapče,“ štkala mu přes útlé ramínko.
Na rameni ucítila ruku svého muže. Tázavě k němu zvedla uslzenou tvář a on ukázal dopředu. Pohlédla tím směrem a spatřila druida jen o pár let mladšího, než byl arci-druid. Pokud se to vůbec dalo určit, neboť druidové stárli jinak, než lidé z vesnice a jinak, než oni dva. Poznala v něm Oighriga, jediného druida, který se k nim choval vstřícně. Téměř ho považovali za rodinného přítele.
„Lysandro, Selwyne. Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Arci-druid se mě snažil udržet stranou, ale já se odmítám podílet na vraždě nevinného dítěte. Přemluvil jsem ostatní druidy, aby mi dovolili vychovávat chlapce, a oni souhlasili.“ Lysandra se málem znovu rozplakala. Tentokrát úlevou. Avšak Oighrig ještě neskončil: „Souhlasili s tím pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ zeptal se Selwyn obezřetně.
„Až druidové vymřou, a náš konec se kvůli Římanům i našim neshodám rychle blíží, stane se Strážcem Kalichu.“
Lysandra a Selwyn si vyměnili pohledy. Oba věděli, co znamená být Strážcem kalichu. Nepůjdou po něm jen andělé, ale i démoni a čarodějky. Kdokoliv bude chtít kalich získat, bude jejich syna pronásledovat, dokud ho nedostihne. Bude ho mučit ve snaze dostat odpověď na otázku, která již od počátku stvoření zajímala každou nadpřirozenou bytost. ‚Kde je ukrytý Kalich?‘ Číše, která z démonů udělá vládce nad zemskou říší a čarodějkám dá neomezenou moc. Andělé se jí pokouší zničit už celá tisíciletí ze strachu, že by se dostala do špatných rukou a s ní vymazat z povrchu zemského Strážce. Ti všichni budou pro Ferana hrozbou. Celý život stráví na útěku. Opravdu tohle chtěli pro svého jediné dítě? Na druhou stranu to znamenalo, že bude mít budoucnost. Nemusí zemřít jako malý chlapec.
„Ano, souhlasíme.“
Oighrig natáhl ruku k Feranovi.
„Pojď, chlapče.“
Ale Feran nechtěl opustit své rodiče. I když mu bylo pět, chápal, že pokud teď odejde, už je nikdy neuvidí. Obtočil své ruce kolem matčiny šíje a odmítal se pustit.
„Ferane, synáčku. Musíš se pustit. Musíš odejít.“
„Ne. Zůstanu tady. Neopustím vás,“ trval na svém.
Selwyn jemnou silou odmotal chlapcovy ruce a od matky ho odnesl kousek stranou. Tam ho položil na zem a poklekl před něj, aby se mu mohl podívat do očí. Feranovy oči se leskly, ale žádná slza neunikla.
„Synu. Jsi ten nejstatečnější chlapec, kterého jsem kdy poznal, a jsem hrdý, že jsem tvůj otec. Já i maminka tě bezmezně milujeme a chceme, abys byl v bezpečí. Oighrig se o tebe postará. Naučí tě všechno, co bych tě naučil já a mnohem víc, protože je moudrý.“
„Proč nemůžeme být spolu?“ zeptal se Feran tiše.
„Protože jdeme na místo, kam děti nemůžou.“
„Vy umřete, že ano?“
Lysandře po tváři steklo několik dalších slz. Poklekla vedle manžela.
„Jednou se zase setkáme, Ferane. Do té doby tě budeme pozorovat, strážit a zůstávat tady.“ Položila mu ruku na srdce.
Zčistajasna pročísl blankytně modrou oblohu blesk.
„To je varování. Chlapče! Musíme jít!“
Ozvalo se zaburácení, které postupně sílilo.
„Běž, Ferane, a věz, že tě navždy budeme milovat!“ Poslední slova musela Lysandra zakřičet, aby ji přes burácení bylo slyšet.
„Už není čas!“ Druid Ferana uchopil a odnesl ho za křoví. Dotkl se země a křoví se pohnulo. Větvičky s lístky se rozpletly a vytvořily kolem chlapce neproniknutelnou kopuli. Ačkoliv venku zuřil vítr, hřmělo a zem se chvěla, Feran nic neviděl, neslyšel ani necítil. Dolehla na něj únava a on se stal malátným. Chtěl za svými rodiči, avšak proti své vůli ulehl a zakrátko usnul.


To bylo vše, co si Jason pamatoval. Jeho rodiče, druid a jeho malé já, ti všichni zmizeli a zůstala jen prázdná scenérie.
„Mí rodiče zemřeli, abych žil. Kdyby mě neměli, nemuseli by se zdržovat mou záchranou,“ zašeptal opravdu potichu. Isaiah ho slyšel jen díky svému vylepšenému sluchu.
„Pokud jsem to pochopil správně, tví rodiče tě milovali víc, než své životy a určitě by nechtěli, aby sis to vyčítal. Ale co já vím. Jsem jenom upír.“
„A já jsem Strážce.“
„Už do sebe kolečka zapadají?“
„Připadá mi, že jsou mé vzpomínky na dosah, ale kdykoliv se k nim natáhnu, pokusím se je dostihnout, narazím na neviditelnou bariéru.“
„Chápu. Luciferova mince se na tobě vskutku vyřádila.“
„Luciferova mince?“
„Nevíš ani, kdo je Lucifer?“ Isaiah zakoulel očima.
„Jistěže vím, kdo to je. Jen si nepamatuju, jak se ke mně dostala jeho mince.“
„Možná si vzpomeneš, možná se k tomu dostaneme. Kam teď?“ Otázku položil spíš sobě než Jasonovi. Mhouřil oči jako by hleděl proti slunci a náhle se ocitli v Mercii. Mercia byla jedno ze sedmi anglosaských království a rozkládala se v údolí řeky Trent a jejích přítoků. V druhé polovině 9. století dobyli Mercii Vikingové a část z nich se tam rozhodla žít. Mezi nimi i první Jasonova žena Lagertha. Feran do té doby žil stranou od ostatních a živil se jako kovář. Bylo mu jedno, kdo kde vládne, dokud ho nechávali na pokoji. Lagertha byla dcerou Halfdana, jednoho z dánských vládců, kteří dobývali Britanii. Téměř okamžitě se zamilovala do jeho šedých očí a vynutila si s ním sňatek u svého otce. Protože byla jeho nejmladší dcerou a kvůli napadení v dětství, kdy ji pobodali do břicha, nemohla mít děti, svolil, že si ho může vzít pod podmínkou, že jim bude vyrábět zbraně a opravovat podkovy koní. Feran souhlasil, neboť Lagertha byla nejen krásná, ale ukázalo se, že je i inteligentní a může s ní hovořit o čemkoliv.
Jason nevěděl, proč mu upír ukazuje zrovna tuhle vzpomínku, protože mu na tom nepřišlo nic důležitého ke vzpomenutí si, dokud si neuvědomil, že to není všechno. Že během jeho života tady se stalo něco důležitého. A skutečně. Obraz se změnil a on hleděl na své já, jak klečí u postele smrtelně nemocné Lagerthy.

Sužovaly ji horečky, třásla se zimou a potila vedrem zároveň. Miloval ji natolik, že jí prozradil, co je zač, a nabídl ji svou krev, avšak odmítla. Pokud bohové rozhodli, že její čas nadešel, nebude se bránit a přijme svůj úděl. Tehdy poprvé uslyšel zašustění křídel a místnost ozářilo tak jasné světlo, že to na okamžik oslepilo oba. Jakmile jas polevil, spatřili okřídleného muže.
„Jako valkýra nevypadáš,“ zašeptala Lagertha slabě. Okřídlený se usmál, ale hned zvážněl, když viděl, jak Strážce vyskočil na nohy a sahá po meči. Archanděl zvedl ruce, aby ukázal, že v nich nedrží zbraň.
„Jmenuju se Michael a nepřišel jsem ti ublížit, Ferane.“
„A proč jsi tedy přišel, Michaeli?“ otázal se ho. Meč držel skloněný, ale rukojeť svíral pevně.
„Abych ti pomohl.“
„Pomohl? Já měl za to, že jsem ohavnost, kterou musíte zabít. Tak jako jste zabili mé rodiče!“ vyplivl.
„S tím jsem neměl nic společného.“
„Ale ani jsi tomu nezabránil!“
Michael složil křídla na zádech a jas pohasl. Do místnosti se navrátily sluneční paprsky a umožnily Feranovi prohlédnout si nezvaného hosta. Archanděl byl vysoký svalnatý muž s polodlouhými světle hnědými vlasy oblečený do jednoduchých plátěných kalhot hnědé barvy a hruď mu zpola zakrývala béžová halena. Strážce napadlo, jestli má vzadu díry pro křídla. Obočí měl husté a neupravené, jako by se snažil zapadnout do této doby, ale absence vousů kazila celkový dojem. Tvářil se přátelsky a jeho oči nic neskrývaly. Opravdu vypadal, že mu chce pomoct. Feran se uvolnil, ale meč ani tak neodložil. Vždycky se ve svém úsudku mohl mýlit.
„Bohužel. Rád bych ti to vynahradil tím, že uzdravím tvou ženu.“
„Proč bys to dělal?“
„Protože jsem na tvé straně. Nemůžu s tebou sdílet tvé břímě, ale můžu udělat vše, co je v mých silách, abych ti to ulehčil. Právě tvá silná láska k Lagerthě mi umožnila tě najít. Neboj. Ostatní tě nenajdou,“ dodal rychle, když si všiml, jak přes Feranovu tvář přelétl stín obav. „Ostatní si nemyslí, že jsi schopen lásky, ale já ano a sledoval jsem všechny silné city. Prosím. Dovol mi pomoct tvé ženě.“
„I kdybych tě nechal, Lagertha nebude souhlasit. Věří, že tohle pro ni bohové vybrali.“
„Můj otec může být jedním nebo tuctem. Je mužem i ženou. Vždy záleží jen na výkladu. Mohu jí tedy pomoci?“
Feran ustoupil a Michael k ní poklekl.
„Poslala mě Hel s poselstvím, že tvůj čas ještě nenadešel,“ sdělil jí Michael a položil jí ruku na čelo. Vyšlo z ní jemně bílé světlo, které proudilo do ležící ženy.
Po chvíli Michael vstal a nechal Ferana, aby ji zkontroloval. Horečka ustoupila a Lagertha vstoupila do klidného spánku. Strážce se k Michaelovi otočil, aby mu poděkoval, ale ten už tam nebyl.


„Vzpomínám si. Tehdy poprvé jsem se setkal s Michaelem. Díky němu se Lagertha dožila požehnaného věku a v klidu odešla krátce po svých osmdesátinách. Miloval jsem ji celý život a nikdy jsem nezapomněl, co pro ni udělal.“
„Ano, slyšel jsem o archandělovi, který je, jak jen to říct, lehce nekonvenční.“
„Jemin,“ vydechl Jason, jako kdyby náhle viděl něco, co Isaiah ne.
„Cože to?“
„Jemin byla dívka, která pro mě znamenalo hodně, i když jsme spolu nikdy nic neměli. Nemohl jsem. Byla tak mladá a nevinná v jistém slova smyslu.“
„Proč ji zmiňuješ?“
Jason se zarazil.
„To kdybych věděl.“
„Asi bych se po ní měl podívat, ale momentálně mě zajímá ještě jiná věc,“ řekl Isaiah a oba se přemístili do španělské cely, kde byl Jason, tehdy Thomas, mučen.
„Proč zrovna sem?“
„Spíše z mé zvědavosti. Prošel jsem tvou mysl a vždy, když na tobě bylo pácháno násilí, ses přeměnil v démona. Tady ale ne. Proč?“
„Netuším.“
„Odpověď se ukrývá zde. Jen musíme být trpěliví.“ Jakmile to dořekl, začala se před jejich očima odehrávat scéna, jako kdyby nebyli ničím jiným, než jen diváky při sledování filmu.

Feran, který si tehdy říkal Thomas, ležel na zemi a celý se třásl. Bolest z posledního mučení ho stále svírala ve svých kleštích. Věděl, že kdyby se modlil k Bohu, aby mu pomohl, přišel by někdo z andělů, a zabil by ho.
‚Bylo by to vážně tak špatné?‘ blesklo mu hlavou. Nevěděl, jak dlouho ho tady drží a provádí s ním věci, o nichž si inkvizitoři ze 14. století mohli maximálně nechat zdát. Chtěli po něm informace o britském loďstvu, ale to byla jen zástěrka. Věděl, že jeden z jeho trýznitelů je démon. A věděl, že ten démon ví, co je on zač. A kvůli tomu ho mučil víc, než ostatní vězně. Chtěl ho zlomit. Donutit ho přeměnit se, neboť jeho démonské já by mu řeklo, kde se kalich ukrývá. A tak Thomas dělal, co mohl, aby udržel své lidské já. Částečně mu v tom pomáhaly myšlenky na jediné dvě ženy, které miloval celým svým srdcem. Jistě. Nežil v askezi a neodpíral si radosti a slasti, vyjma doby, kdy žil po smrti své druhé ženy Heather v horách, ale žádnou nemiloval tolik, jako ty dvě. A potom tam byl Fernando. Věřící muž, kterému se nelíbilo, jakým směrem se církev ubírá. Stal se jeho společníkem. Potají za ním chodil, ošetřoval ho a dával mu najíst a napít něčeho lepšího, než byl starý okoralý chléb a vyčpělá voda.
Dveře od jeho cely se nehlučně otevřely. Byly využívány tak často, že jim stálo za námahu mazat je olejem. Thomas okamžitě rozpoznal démona a snažil se ovládnout třes. Nechtěl mu dopřát to potěšení, že ho takhle vidí, ale bolest byla příliš silná. Obzvlášť když vynakládal tolik úsilí, aby se nepřeměnil. Démon ho obešel a špičkou boty do něj dloubl, čímž ho převrátil na záda. Strážce vzhlédl, čelist zatnutou a tvář zpocenou, jak se snažil se ovládnout.
„Poddej se tomu. Staň se tím, čím chceš být, ale tvá morálka ti v tom brání.“
„Nikdy ti neřeknu, kde je Kalich!“ procedil skrz zuby.
Muž se pobaveně zasmál.
„Brzy zjistíš, že umím být velmi přesvědčivý, míšenče.“
Strážce neodpověděl a démon se chystal odejít, když se Thomas přece jen zeptal: „Ví o tvé křížové výpravě Lucifer?“
„Lucifer je příliš zaneprázdněný svým egem, než aby věděl, co se děje za jeho zády. Až získám Kalich, stanu se vládcem pekla i na povrchu a ti okřídlení pánbíčkáři s tím nic nezmůžou.“
„Kdyby to zjistil, stáhl by tě z kůže a dal by si ji jako rohožku před dveře.“
„Možná, ale na světě není nikdo, kdo by mu to řekl.“
Thomas už k tomu neměl, co říct, a byl rád, když démon odešel. Mluvení a zároveň potlačování jeho démonského já ho vyčerpávalo. Navíc se vážně obával, že už to dlouho nevydrží. Z předchozích zkušeností věděl, jak snadné je podlehnout bolesti. Jak snadné je pro jeho démona dostat se do velení a zabíjet, dokud nejsou všichni mrtví. Ještě stále měl před očima vyvražděnou vesnici. A stačily k tomu holé ruce. Obyvatelé byli roztrháni na kusy. Končetiny se nacházely všude a krve bylo tolik, že by naplnila studnu po okraj. Muži, ženy i děti. Démon nedělal rozdíly. Jestli se promění tady, zmasakruje všechny a pak řekne muži v černém, kam ukryl Kalich. A ne všichni si zasloužili drastickou smrt. Pro vězně by to možná bylo osvobození, byť brutální, ale Ferdinand si to nezasloužil. Ten ne.


Scéna se rozplynula. Jason si promnul čelo a začal masírovat spánky. Hlava mu třeštila, jak se mu začala vracet paměť. Vzpomínky se tlačily jedna na druhou, jako kdyby se snažily závodit, která se mu vybaví dřív.
„A teď se pojďme podívat za tou Jemin. To musí být sakra někdo důležitý, když si na ni pamatuješ, i když u všeho ostatního máš gigantickou díru. Nebo jsi spíš měl. Soudě dle tvého výrazu se ti paměť vrací rychleji, než bys uvítal, což?“
Jason přikývl. Na mluvení si netroufl. Isaiah je přenesl do roku 1667, kdy Strážce používal jméno William a pracoval jako dělník v loděnici.

Jemin byla hezká drobná zrzavá dívka. Díky pihám vypadala sotva na čtrnáct, i když jí bylo sedmnáct. Jeho spolupracovníci na ni vždycky mlsně koukali a hádali, kdo ji bude mít dřív. Jemin s nimi koketovala, smála se jejich sprostým vtipům a po nocích pro ně za peníze roztahovala nohy a nechala je, aby se na ní, nebo spíš v ní, uspokojili. William jí platil stejně, ale nikdy se jí nedotkl. Věřící by pravděpodobně řekli, že je nečistá, ale on se nezajímal o tělo, nýbrž o duši. Povídali si spolu, smáli se spolu a Strážce se opravdu snažil, aby se v jeho přítomnosti cítila stejně dobře, jako se cítil on v její. Neuvědomil si, že se do ní zamiloval, dokud nezačal žárlit na ostatní muže, kteří si ji brali. Začal víc šetřit, neboť jí chtěl nabídnout lepší budoucnost, ale než se mu to podařilo, zjistil, že po její duši touží ještě někdo jiný. Někdo, koho si pamatoval jako svého mučitele. Varovat ji nepřicházelo v úvahu. Nemohl se k ní ani přiblížit. Byla označená a v okamžiku, kdy by se s ní William setkal, by to ten démon poznal. Posledně mu unikl jen s velkými obtížemi a jeho přítele to téměř stálo život. Mohl jen sledovat, jak jeho třetí láska uzavírá dohodu, která jí přinese deset let štěstí a poté nekonečné utrpení.

Isaiah vystoupil z Jasonovy mysli. Ten se v bezvědomí zhroutil k zemi. Upír uslyšel Carlosův varovný výkřik těsně předtím, než nad místem, kde měl ještě před chvílí hlavu, proletěla sekera. Stačil se vrhnout dolů a sekera narazila do zrcadel. Rozbité sklo se sesypalo na Jasona. Isaiah vyskočil na nohy a pohlédl vpřed, aby zjistil, čemu čelí. Spatřil dvě ženy a muže. Poznal, že jsou to ti, které cítil u domu. Démonka, čarodějka a mužův pach neznal. Muž držel Carlosovi nůž pod krkem, zatímco čarodějka se soustředila na nějaké nehezké kouzlo. Podle toho, jak tam ta démonka stála s prázdnýma rukama, si domyslel, že to ona po něm hodila sekeru. Vypadalo to, že se ocitl ve vskutku nezáviděhodné situaci.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.12.2015, 9:29:22 Odpovědět 
   Psáno dobrým stylem, odlišení retrospektivy od přítomnosti je účelné. Překvapila mě diferenciace mezi anděly, a vůbec jejich tendence hrdinu zabít. Pro publikaci takto po částech se mi zdá být děj poněkud komplikovaný, třeba ty jednotlivé přeměny a druhy nadpřirozených "nelidských" bytostí - mám ovšem velmi špatnou paměť a nejsem schopen předchozí díly číst znovu. Takže známka je alibistická, u některého čtenáře bude třeba lepší, u jiného horší. Mohu jen konstatovat, že se mi tvé fantazijní schopnosti a způsob psaní líbí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Iluze
Teku
Cesta na dlouho...
Chci jen něco sdělit
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr