obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: NARKÓZA ::

 autor Tilda publikováno: 07.01.2016, 8:37  
Posilvestrovské laškování na téma...
 

NARKÓZA


Narodila jsem se a vyrůstala v malém městečku pod horou. Moje dvě sestřičky, dvojčata, starší o pět let, si se mnou moc nerozuměly. Pravda, musely mamince dost pomáhat s hlídáním a možná proto jsem se jim znechutila už jako miminko. Byla jsem i dost uřvaná, jak mi často vmetly do obličeje, coby náctileté slečně. Nemohly si hrát jako jejich vrstevníci, měly povinnosti a volného času podle zásluh.
Anna a Hanna, podobné si jako vejce vejci: dlouhovlasé brunetky plných tvarů neměly o zájem kluků nouzi, sotva se vymanily z maloměsta a začaly studovat na střední škole. Vídala jsem je jenom o víkendech: já se na ně těšila, ony na mě už méně. Pořád někam mizely, vymlouvaly se na všechno možné, jenom aby se mnou nemusely trávit více času. Pětiletá propast se ještě prohlubovala. Ony na prahu dospělosti, já v těžké pubertě. Ony si špitaly pod peřinou dospělácké tajnosti, já sbírala odvahu kouknout se ráno do zrcadla, kolik že hnusných pupínků se mi zase narodilo na bradě nebo kolem nosu. Ony se natřásaly svým plným dekoltem, já skoro zbytečně navlékala na hrudník načančanou podprsenku velikosti nula…
„Po kom jsem tak placatá…? Vždyť i maminka je vyvinutá, i babičky z obou stran, tři tety nevyjímaje… Proč, sakra, já!!!“
Pláču v noci do polštáře a marně se utěšuji, že do osmnácti se dovyvinu…Schválně z hlavy vytlačuji vzpomínku na své sestry, které v patnácti nakynuly téměř do dnešní utěšené podoby… I fotky z nemnoha dovolených u moře to dokazují!
Maminka poznala, že se trápím a moudře mě utěšuje: „děvče, buď ráda, že máš tak drobnou hruď! Až budeš starší, oceníš, jakou výhodu máš. Zemská přitažlivost bude na tvá robátka krátká, bolest páteře se ti vyhne: a neboj, na kojení miminka nemá vliv, jestli jsi Věstonická Venuše nebo Twiggy…“ Věděla jsem, že má pravdu, ale nepřijala jsem ji za svou. Tehdy ani náhodu.
Já jsem fyzicky jiná – štíhlá a vysoká, se světle plavými vlnitými vlasy, modrýma očima a pihovatým, trošku pichlavým nosíkem: prý jsem celá praprateta Helga: no jo, ale ta měla „trojky“, jež jí na sépiové křehké fotografii více než urputně napínaly hedvábný živůtek s pavučinkovým fiží. Skoro to vypadalo, že perleťové knoflíčky neustojí tu očividnou námahu a vystřelí na nevinného fotografa, jako přeprška broků… Však se její muž, praprastrýc Hugo vedle stojící a prkenně vyšponovaný naparuje, až mu mohutný knír odstává z naducaných zarudlých tváří a majetnicky svírá tetin jemně zaoblený loket, pohlazený vambereckou krajkou.
„Podobná jí jsem, hlavně pitomým, kropenatým nosem! Aspoň malá útěcha: mohu si gratulovat, že mě po ní ještě nepojmenovali… A ještě něco: její pevné zdraví prý jsem návdavkem podědila. Kromě slabých rým a jedné chřipky, která byla jenom trapnou, laxní napodobeninou skutečné virózy, jsem nezastonala. O nějakých úrazech – tržných a řezných ranách nebo zlomeninách ani nemluvě. Kolena mi nehyzdí staré vybledlé jizvy a šrámy, tak normální u všech normálních dětí…“

Moje jméno je pěkné a jsem na ně patřičně hrdá: „Saskia“. Maminka si je vydupala a dříve opatrně navrhované „Dana“ (po tátově matce a mé ne moc oblíbené babičce), zapadlo jako smetí do spáry v rozesýchající se parketě. Doma mi zkráceně říkají „Sas“ nebo „Saski“. Ve škole moje krásné oslovení skoro nikdo nepoužívá - tedy kromě mé jediné, věrné a hodné kamarádky Jarky: ta mi taky nejraději říká „Saski“ a brání mě, seč může, před záludnými vrstevníky. Moc to ale nepomáhá. No jo, dobře: tak už se vymáčknu… Mí drazí pubertální spolužákové mě oslovují ponejvíce: „Desko, Serfko, Náhorní plošino nebo Placatko…“ Je jasné, z čeho moje přezdívky pramení.
A ještě to nechtě okořenila třídní učitelka na začátku druhého ročníku gymnázia, kam k mému neskonalému štěstí narukovala i Jarka. Když jsem byla u tabule, zkoušená ze světové literatury (zrovna jsem to nečekala, chápete…), češtinářka zřejmě neměla svůj den, (PMS nebo manžel pitomec nebo kdovíco…) a tak po chvíli loupne mračivýma očima zpod silných dioptrických a nemoderních brýlí a nazlobeně praví: „nestůj tady jako prkno, Saskie, a konečně nám něco pověz!“
Reakce se dala předpokládat – celá třída vyprskla (tedy kromě Jarky) a zardělá učitelka si asi uvědomila, co řekla. Raději mě posadila s domluvou, že mě tasí pozítří, tak ať se na látku pořádně kouknu. Její pohled byl najednou zjihlý a to mě ještě více dorazilo.
Ve čtvrtém ročníku jsem vzdala svůj sen o dovyvinutí. Už dávno jsem nepoměřovala po měsíci horní objem a nezapisovala skoro neměnné údaje. Krejčovský metr k tomu určený, jsem nikomu nepůjčovala, jistá si jeho puncem přesnosti a byl už celý ohmataný z častého používání. Nezasloužil si svůj trpký konec, ve vzteku hozený na gril při jedné trapné zahradní párty (pořádané sestrami a já byla jen nutný přívažek…)
Už dávno jsem vzdala svou „pučící dizertační práci“: jako poupě se rozvinu a má hruď vykvete do krásy a hojnosti. Já, indiánským během míhající se parkem: v záměrně do krajnosti natěsnaném tílku, jež jenom tak tak udrží v pelíšku hrdě se dmoucí a natřásající ňadra. Ty vysoustružené zázraky, oslepí celou plejádu kolemjdoucích, až budou v ohromení stát, pusu dokořán…
Kupuji si Push - upky, horní díly plavek nevyjímaje a klamu tělem, jak se dá. Někdy to nevyjde, někdy skoro jo. Třeba: rochním se s Jarkou a pár známými (pro mě trochu vzdálenějšími) ve vířivce na Wellnes víkendu, na sobě naprosto úžasné leopardí bikiny od Victoria Secret (padly na ně veškeré úspory a moje spořící keramická kočička jenom dojemně předstírá, že je plná mincí). Košíčky střihu „Bomb Shell“, absolutní novinka na trhu, slibují dvojnásobný objem. Ano, naoko to tak vypadá a já se pyšně nesu k bazénu, konečně si sebou jistá, konečně ženská, jak má být… Cítím, jak se na mě koukají, skoro po mém těle hmatají, jak dotykovými vousky, vystavení mladí mužové. Nořím se s úlevou, že mám promenádu v plavkách za sebou, pod rozčeřenou hladinu a nechávám se slastně máčet v bublinkách, oči přivřené (ne zavřené, to bych nemohla sledovat nažhavené okolí…)
Když mě kdosi s chechtotem zleje za krkem plnou sklenicí ledové vody i s kousky tříště, je jasné, že vyskočím s jekotem z náruče mazlivé vody. Moje košíčky, naoko štědré, přestávají plnit pouze funkci krycí a stávají se spolu se mnou součástí starověkého vodního díla. A já odloupnutou a prchlou mramorovou sochou z fontány Di Trevi, z jejíchž plných prsou prýští křišťálové prameny. Skoro mi ta tíha vody urvala celou podprsenku. Skoro – Jarka mě pudově strhla pod hladinu a obě jsme se tvářily, že je to schválně. Viděli mě, vím to víc než jistě. Holky si cosi špitaly a kluci už o mě nejevili takový zájem, jako při mém ántré. Aspoň se mi nesmáli…
Nebo jiná situace: diskotéka ve městě… Je léto, na sobě mám krajkový top s odhalenými zády a novou podprsenku, modelující z mých chcípátek okouzlující dvojky. Cítím se dobře, jsem spokojená… I tehdy, když skončím na pokoji s klukem. I tenkrát, když mě laská pod tričkem a potmě neobratně svléká (vždycky vyžaduji tmu…) A potom už ne, když jsem usvědčena z podvodu a hanbivé kamufláže, jako agent bez minulosti a beze zbraní. Když „odvede i tak svůj díl práce“, když odchází dřív, když zpoza dveří tvrdí, že zavolá…Když on i já přece dávno víme, že ne…

Nedokážu se přimět přiznat barvu, přijmout sebe samu, takovou, jak jsem narostla. Možná bych našla kluka, kterému se budu líbit a vyhnu se dalším trapasům… Ale já to takhle nechci!!!
Vím, že po světě chodí miliony stejných chudinek, jako jsem já. Vím, že spousta hereček, zpěvaček a slavných osobností se pyšní přídomkem “plochá jako prkno“ (modelky tu nepočítám, mají to tak nějak v popisu práce), ale stejně mě to neuklidňuje. Stejně chci mít prsa trojky a kupovat si prádlo jenom jemně vypodložené a krásně průsvitné a krajkové… Prádlo pyšné na to, že mě může jenom lehounce halit do rudého saténu a stužek. Chci mít chýšky se vzdušnou střechou z palmových listů a ne satelitní, rádoby vilky, nacpané do pětadvacítky polystyrénu. Chci svými ňadry DÝCHAT, mámit a zmámit. Chci být milenkou a na věky žádoucí manželkou. A udělám pro to všechno!
Po maturitě s vyznamenáním nastupuji na vysokou školu, obor grafika. (To mám taky po prapra Hildě, myslím výtvarné vlohy, heč…) Z několika letních brigád, sponzorských darů od věčně zaměstnaného táty, peněžitých dárků k narozeninám a prodejem nepotřebných kousků bižuterie jsem si založila spořicí účet. Za pět let, pokud na peníze nesáhnu a pokud do té doby neumřu na nedostatek ňader, mohla bych disponovat částkou, která zcela pokryje mou investici. Mou zkrášlovací proceduru. Mou Augmentaci s více než pádnou „argumentací“. Maminka se zcela vzdala přesvědčování a nechala mě snít svůj sen.
Sestrám, v té době řádně nakynutým slepicím s houfem kuřat, jsem se nesvěřovala s ničím a stejně tak tátovi: je to přece jen trochu choulostivé téma ke kafi, ne?

Studium nebylo náročné a já mohla brigádničit, sotva se našla volná chvíle. (V té překlenovací době jsem nerandila...) Nejvíc jsem pomáhala ve velkoskladu knih. Krásně to tam vonělo po křídovém papíře, lepidle a tiskařské černi a já knížky miluji…
S diplomem a příslibem dobrého místa v nově se otevírajícím grafickém studiu, dostalo se mi ještě jednoho dárku: Moje konto dospělo ke kýženému obnosu šedesát pět tisíc korun: přesně tolik, kolik stojí modelace prsou s implantáty Polytech.
Protože jsem měla ještě nějaké volno, skoro dva měsíce, než začne kolotoč výběrového řízení na pozici grafické elévky, objednala jsem se na konzultaci k plastickému chirurgovi. (Z podnájmu, který mi platili rodiče po dobu studia, to mám do ordinace kousek. Táta sice brblal, ale na další dva měsíce mi zaplatil zálohu a nad mým zmateným vysvětlováním mávl rukou.)
Pan doktor Jung byl dobrý, četla jsem recenze nadšených pacientek (podle jejich slov to byl Pán Bůh skalpelu, Gandalf lepých tvarů a Stvořitel zázraků…). Byl dobrý i podle mých osobních zkušeností: postarší, kouřově prošedivělý, s pronikavě modrýma očima se mi nevysmál, chápal a soucítil se mnou. Nezatracoval mou nedomrlou hrudičku, jemnýma, studenýma rukama se dotýkal všech oblinek, měřil a vyhodnocoval.“ Myslím, že jsme hotovi… Hmmm, je to dobré rozhodnutí: půjde to dobře slečno…?“
„Saskia“, špitla jsem rudá jako humr na sváteční tabuli a zpocená jako dělník na ropné plošině v Emirátech.
„Ehm, Slečno Saskie. Doporučuji kuželovité implantáty. Jsou přirozenější a více se hodí k vaší osobnosti. A podle možností, které jste uvedla – myslím tím finanční stránku věci, samozřejmě… Ehmm… No, cenu bychom se pokusili upravit…Možnosti jsou vždycky, nebojte se… Echm…Viděl bych to na konec tohoto měsíce. Hodí se vám to dvacátého osmého, řekněme… V deset ráno?“
Jupí, to je za pouhé dva týdny! Myslela jsem, že mají nasmlouváno na měsíce dopředu. Ulevilo se mi nesmírně a dokázala jsem se, ač do pasu nahá, na doktora zářivě usmát.
„ Až se obléknete, s kartou zajděte na recepci a sestra s vámi dohodne další postup, ano?“
Položí mi povzbudivě ruku na ledové rameno, ještě letmo pohlédne na mou nehruď a s pevným stiskem ruky mě pobídne k odchodu.

Předoperační vyšetření zahrnuje i mamograf, tu novodobou obdobu středověké palečnice a španělské boty v jednom. Bolelo to jako čert a já se smiřovala s představou, že moje „chuďátka“ jsou po té tortuře docela a nevratně na placičku. Nebyla, uf…
Ještě EKG, odběry krve, RTG plic (nevím, k čemu to všechno, ale mlčky jsem odseděla všechny čekárny…)

Konečně mám veškerou dokumentaci pohromadě, sepnutou v modré plastové složce, u nohy se choulí, také za tím účelem zakoupená, šedá šusťáková kabela s popruhy. Sedím v prosluněné čekárně a píšu mámě sms. Celá operace by neměla trvat více jak hodinu a na lůžku budu den dva. Fit bych mohla být tak za pět týdnů. Tak akorát, abych se mohla vrhnout do pracovního procesu, vybavená víc, než dokonale… Nebojím se a nemohu se dočkat. I proto jsem tu o celou hodinu dřív. V noci jsem nespala, možná i proto, že hladovka, nařízená dvacetčtyři hodin před zákrokem, mě rušila podbízivým mručením prázdných střev…
Konečně! Krásná, upravená sestra (s krásným, plným dekoltem) mě vede na pokoj, abych se zabydlela. Sotva vyzkouším měkkost matrace s paměťovou pěnou, už je tu další personál: do hýždě a paže mi píchnou anestetikum Thiopental, když křivopřísežně a znova prohlašuji, že netrpím alergií na určité léky. (Popravdě… Neměla jsem zrovna moc možností si to ověřit na vlastní kůži, jsa celý dosavadní život zdravá jako ryba!) Rázně mě navlečou do nelichotivého rubáše z bleděmodrého tuhého plátna se zavazováním vzadu, kudy mi nezdravě profukuje, a nechají mě zpytovat svědomí: „do čeho jsem se to, proboha, uvrtala…!“

Ani se nenaděju a ležím na pojízdném lůžku, jedu dlouhou, citrónově žlutou chodbou a špatně počítám zářivky, mizející za mou hlavou. Chci toho žoviálního zřízence, který obratně manévruje můj „člun na ostrov zázraků“ přesvědčit, že opravdu počítat umím!. Ale on se jenom mírně usměje, chápavě poplácá po ruce a uháníme dál chodbou. Jak vypadá operační sál, nestíhám vypozorovat. Jen si na moment připadám jako unesená tlupou novodobých džihádistů – stojí kolem mě v kruhu dokonale maskovaní v burkách, jejichž celistvou zeleň narušují jenom úzké průzory a umrlčí bělost latexových rukavic. I stropní parabolické svítidlo s oslnivými reflektory evokuje žhavý, neúprosný kotouč pouštního slunce.
Překládají mě na lůžko jako kus hovězího, přehodí (já dobře vím, vy pokrytci, že tu budu ležet nahatá a počmáraná!) lehkou plachetkou. Na ústa a nos se pomalu snáší jako miniaturní UFO plastový náustek, vedoucí k láhvi se směsí Sevofluranu.
Přilípne se mi na tvář, jako by tak byl odjakživa a já se nebráním vypadat jako slonice. „Tááák, pomalu vdechněte, Saskie, zavřete oči a počítáme: hezky od jedné do deseti…“
Poslechnu, jako vzorná školačka: teď jim to nandám a spravím si reputaci! „ Jeedna, dvě… tři?…čt…“

Otvírám oči a nepoznávám tu nic. Neležím na operačním sále a slunko, které mi svítí nad hlavou, není ocelové monstrum u stropu. Jdu volnou krajinou, místo trávy moje nohy šlapou na černobílou šachovnici mramorových dlaždic. Každá druhá černá dlaždice je chráněná ježatým smotkem drátěných kostic. Chňapají mi po kotnících a snaží se zabodnout do nechráněné kůže. Docela děsivá pouť!
Mrknu a střih: dlažba mizí… Kolem mě, všude, kam jenom pohlédnu, se vlní moře a na jeho modrozelené hladině se pohupují bójky. Jdu blíže a nejsou to bójky, ale košíčky obrovských podprsenek, omývány načechranými vlnkami. Štítky předních výrobců negližé se blýskají na slunci zlatými a stříbrnými popisky. Velikosti, ty rozměrnější samozřejmě, se chvástají výraznou červenou číslicí v černém kroužku s vykřičníkem. A najednou se potápějí: celá ta nabubřelá přehlídková flotila podprsenkového loďstva mizí v modrozelené hlubině, jenom něco bublinek stoupá k hladině, kde lapeny sluncem umírají. Mrknu, jak je mi najednou líto té konečné ztráty…

A střih: stojím na prahu obří cukrárny. Střecha budovy je jako zlatá báň na pravoslavném chrámu, jenom zdobený kříž na špici chybí… Mají zavřeno, ale vevnitř se svítí a cukrář za dlouhým pultem na mě s úsměvem pohlédne, až blýsknou zlaté obroučky brýlí a zve mě posunkem ruky dále. Otočím kulatou máslově žlutou klikou, na dotek horkou a lepivou. Vcházím, mosazný zvonek nad hlavou zacinká a bíle natřené prosklené dveře jemně vrznou. Podlaha je hrbolatá a teď zblízka vidím, že je celá z malinkých ňader. "Chudinky!!!" Našlapuji opatrně, aby je to nebolelo. Stěny jsou také prsaté a strop - „No, páni!“ Ten je přímo bombasticky kopulovitě členěný: vypadá jako akustické stínění pro přední nahrávací studia úchylných rockových, a jak jinak - věčně zhulených hvězd, a jejich manažerů. Až mám strach, že se utrhne a celou mě zavalí.
Zastavuji u pultu, už trochu nesvá, ze vší té naturálně folklórní výzdoby. Ani tady mě to nepřekvapí. Za naleštěným oblým sklem se skví dokonale vysoustružené dekolty, usazené na papírových, krajkových talířích. Tu si brali za vzor Afroditu Knidskou, Artemis nebo Venuši Miloskou a hele: to je určitě božská MM (možná maličko střízlivější)…Se zarážejícím ulehčením tu nevidím Věstonickou Venuši... Posuzuji, žasnu a závidím… Pomalu mi dochází, že všechny vystavené skvosty neoplývají bujnými tvary. Ba právě naopak. Ňadra jsou menší, zato neskonale dokonalá… No na vás, holky nemám. Vzdychnu z hloubi srdce při pohledu na mou vlastní hrudní drobotinu, jen vzdáleně cosi naznačující…
Prodavač není prodavač, ale můj plastický chirurg a nesměje se, pošklebuje se, ba chechtá se…
Vystavené „zboží“ za pultem se tříští na tisíce bělostných střípků, strop se hroutí a stěny praskají jako přefouknuté pouťové balónky.
Zavřu hanbou oči…

Střih: Ležím ve svém dočasném nemocničním pokoji. Vydechnu úlevou: „ tak už je to za mnou a tamto byl jenom sen, halucinace z podaných anestetik… Ale proč mě nic nebolí, kromě tupého dláta ve spáncích …? Podpaží ani hrudník nehlásí invazi skalpelů a rozpustných stehů ani štiplavost dezinfekce…. Proč nemám pod bradou vrstvu obinadel…? Proč vidím bez překážky až na palce u nohou, bezbranně trčící zpod peřiny, jako vyčítavé otazníky…?!
Sahám si rukou k srdci: tou, ve které není nabodnutá kanyla s elektrolytem, a nahmatám jenom tenkou látku košile. Zpocenou a pokrčenou a kryjící pouze pokožku hrudi se zběsile uhánějícím srdečním svalem, tepajícím do rytmu mého zděšení.
Těkám očima kolem sebe, zuřím na cvakot přístrojů, monitorujících moje více než životní funkce. „K čemu to, když se na mě vykašlali! Proč mám intravenózní výživu, když k operaci nedošlo… A kde je, krucinál nějaká SESTRA!!!“
Nahmatám vztekle tlačítko na boku postele a mačkám několikrát za sebou. Během chvilky se opatrně otevírají dveře: „zvonila jste, děvenko?“ Ptá se hloupě a s rozpačitým úsměvem postarší žena.
Vztek mě trochu přejde, když vidím, jak je vykolejená (a navíc mi silně připomíná moji mámu: jo, je skoro jako její sestra…)
„ Proč mě neodoperovali?! Proč jsem na přístrojích? Proč ta zbytečná komedie a anestezie? Kdo je za to zodpovědný!!!“ Chrlím na tu ubohou, šmrncovně očepcovanou hlavu svoje stížnosti.
„ Zavolám vám pana doktora, Saskie. Hned tu bude a všechno vysvětlí. To já nemůžu a ani neumím.“ A zahanbeně a posmutněle mě pohladí po okanylované paži a tiše hovoří do mobilního telefonu.
Odchází, ale aspoň se povzbudivě usměje. Už teď mi chybí…

Čekám deset minut, než se dveře rázně otevřou a vchází celá parta oplášťovaných a veledůležitých elit. Obestoupí moje lůžko jako sudice a primář, kterého znám z příjmu, se ujme slova: „slečno…Ehm… Saskie…Operace proběhla a nic jsme neodložili. Sama jste souhlasila s natočením videozáznamu pro studijní účely a za okamžik vám celý zákrok ukážeme na videu.“
(Ano, souhlasila jsem s natáčením a zveřejněním mých neveřejných částí těla, když mi slíbili třicet procent z ceny dolů. Kdo by nechtěl skoro dvacet táců na dovybavení prádelníku…!)
„Jestli tomu dobře rozumím, Augmentaci jste provedli a výsledek se nedostavil? Pak jste zvolili špatné implantáty. Zvorali jste to a já budu chtít úplnou kompenzaci a reoperaci: a zažaluji vás!!!“ Soptím a doufám, že blesky, šlehající mi z očí, jsou výmluvné a zastrašující a vypálí jim na bělostně nevinných pláštích usvědčující díry…
„Počkejte, prosím na to video… Tam se všechno vysvětluje. Obraz je pádnější, než slova: věřte! Překřikují se, nezvedení a provinilí školáci a chytají svého stébla záchrany, jako topící se brouci. Snaživá mladinká sestřička rudě nalakovaným, viditelně roztřeseným nehtem ukazováku, na špičce malinko opotřebovaným, mačká ovladač k malému monitoru u stropu.
Zvednu poslušně rozohněný zrak k poblikávající obrazovce. Trocha zrnění a pohádka „Jak Saskia k prsům přišla“ začíná…
Vidím se, omámenou a zvláčnělou, s připitomělým úsměvem a plovoucíma očima povolně lehající na operační lůžko. Vidím, dost rozpačitě, jak mi svlékají košili, (to už jsem počítala skoro do čtyř a jsem v limbu – slonice s plastovým chobůtkem) natírají bledou pokožku žlutou dezinfekcí a hlavní operatér jistou rukou kreslí graffiti a mapku, kudy se povedou řezy. Záběr na stolek s připravenými implantáty, ještě se třesoucími na nerezovém tácu. (Možná se třesou nedočkavostí, ušklíbnu se. Ale nikdo v pokoji se na mě nekouká: oči fascinovaně přilepené na monitor, jako by film viděli poprvé…)
Z reproduktorů se tlumeně rozleje Mozartovo Requiem a operace začíná. Sálová sestra zkušeně podává nástroje o vteřinu dříve, než ji chirurg požádá. Skalpel, svorky, odsávání, drenáž. Všechno se zdá být v pořádku. Já ani nemám chuť omdlít, když vidím krev, řinoucí se z malé čtyřcentimetrové rány. Vím, že mi implantáty uloží pod svalovinu: jinak by byly pod kůží nápadné. Proto je řez hlubší a razantnější.
Najednou je po klidu a práce chirurgů dostává trhliny. Nedaří se odsávat krev, aniž by netekla a nekapala na sterilní roušku. Svorky vystřelují z okrajů rány, ne a ne je upevnit nastálo. Rána se sama zavírá a kůže se brání nástroji. Viditelně uhýbá, jako nabuzená elektrickým stimulem nebo jako by měla vlastní rozum. Nade mnou se sklání už tři doktoři a snaží se přeprat bojující a záškodnickou pokožku peány a dalšími, většími svornicemi. Sestra rychle podává první implantát a hned chystá materiál na šití.
A teď je to opravdu groteska, jenom ne černobílá: tvrdě nacpávaný silikonový polštářek je vypuzen s ještě větším odporem a elegantním letem přes celou místnost políbí mléčně zbarvenou okenní tabuli. S pištivým nelibým zvukem naruší vznešené tóny Mozartovy a končí v odpadkovém koši níže, jako dobře mířená rána Jordanova. Na okně zanechá jenom slizkou krvavou stopu: konečná trasa hemoragického slimáka v posledním tažení.
Lékaři šokovaně ustrnou v pohybu a po krátké tlumené konzultaci zbaběle opouštějí bojiště.
Já ležím a spím chemickým nevědomím a opuštěné dvojče, natřesený bochníček na tácku puká jako zralé rajče a drahocenný gel tvoří nepotřebnou loužičku kolem: nechtěný kulinářský zázrak mistra dezertů...
Kamera trhaně švenkuje a zmateně rozostřený a roztřesený záběr na židli anesteziologa, který jediný neopustil baštu a svědomitě mě hlídal…
Cvak: konec záznamu ani nedozněly nádherné vypjaté tóny génia Amadea…

Trhaně se nadechnu a vydechnu. A znova, než se zeptám na to, co sama vím: „moje tělo se bránilo? Odmítalo operaci, Odmítalo přijmout cizí látku…? Odmítalo se podílet na další lži…? Bože, co jsem to za člověka…?“
A oni mi na všechno mlčky přikyvují. A já poznenáhlu začínám být na sebe hrdá. Každá nedokáže, co já. Jsem jedinečná a mám výsadu „Self Bodyguarda“!

Dohodli jsme se na úhradě operačních úkonů. Zaplatím něco kolem dvaceti tisíc a jsme si kvit.
Beru to: už nechci s klinikou mít nic společného. Další ráno jedu domů. Vyhazuji lesklé katalogy se spodním prádlem, ruším ze záložek odkazy na oblíbené internetové obchody. A spím celých deset hodin, schoulená jako kotě. Kdybych uměla příst, určitě by rezonovala celá matrace…
Maminka mě pevně obejme, táta (citlivě do případu zasvěcen) mě krásně teplou a velikánskou dlaní hladí po vlasech, když se po několika dnech ukážu doma. Odpočatá, vyrovnaná a spokojená ženská.
Při čekání na kávu moje oči zabloudí na krbovou římsu, kde v řadě trůní rodinné fotografie. A vida, i prapratetička Helga dostala přiměřeně zdobný kovový rámeček. Jdu se podívat blíže a zkoumám jinýma očima prapratetinu tvář: „co ještě o sobě nevím, teti…?“ A vděčně pohladím přitažlivý obličej s tajemným úsměvem Mony Lisy, jenž jí jemně nadzvedá koutky do srdíčka namalovaný úst.
Káva je výborná, jako vždycky, o nadýchaném jablečném závinu ani nemluvě. O Helze s rodiči nemluvím, viditelně ji až tak dobře neznali, a kdyby něco, maminka by se svěřila. Ani „nezdařenou“ operaci neřešíme. Oba se spokojili s drmolivým vysvětlením, že jsem si to rozmyslela.
Já, současná pětadvacetiletá Saskia, mám tajemství s dávno minulou Helgou. Něco mi předala a k něčemu se ještě možná doberu… Kdo ví…?
Jsem se sebou spokojená: konečně jsem… Už znám svůj potenciál. Nosím sportovní podprsenku a líbím se ne jen jednomu klukovi!
Zkusím se seznámit… bez přetvářky, kamufláží i falešného mejkapu…
Jdu na to hned zítra!


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.01.2016, 8:36:21 Odpovědět 
   Stroj mi druhý vtip usekl, je o oddaně milujím,
"Miláčku, ty máš tak sladké mlíčko."
"Blabečku, saješ beďára."
Psala jsi velmi přesvědčivě, dovedeš se vcítit. Fakt jsem se pobavil.
Ale abych uznal autenticitu a příběh z tvého života. Potřeboval bych, abys mi zaslala fotku aktu, stačilo by od pasu nehoru.) Snad se neurazíš kvůli mému způsobu humoru. V nedávné hře jsem se zabýval problémem podprsenek a zvolil jsem dvě označení: two mellons push up, two citrons pull up. Hra se hráti nebude, sice mi neřekly: chlípný staříku, ale přesto, ta co odešla, se podobala tvé hrdince a našla si v souboru mladíka ji zbožňujícího.
S bázní očekávám, že dostanu přes uši.
 ze dne 07.01.2016, 14:28:37  
   Tilda: Děkuji nesmírně...A ne: nebudu hanobit rasu zveřejněním aktu v poněkud zralejším véku...Sorry....Ponechám tvé fantazii snílka a poety! T.😆
 čuk 07.01.2016, 8:24:33 Odpovědět 
   Pobavil jsem se, jako mužský i choulostivostí tématu. Vtipná dovedeš být, i horor je tam přimíchán, ten operační. Já teď neovlivňovám už hormóny se uvědomuji nevýhody velkých ňader, mužští jsou přece tak blbí, chytnou se na takovou vějičku. I když ví, že je vyšprajcováno, vzhled daleko od reálu. Plochá dívka zřejmě najde charakternějšího a láskyplnějšího partnera a na stáří bude radostně děkovat za ty malé dary. Malé prsy mohou vyvolávat větší porci něžnosti, takže jsi dobře volila nepřetvařování se. Znám jednoho blbého muže, který mi před dávnem rozbil divadelní zkoušení s tím, že s hlavní hrdinkou vyjeli na víkend a vrátili se rozkmotřeni. Urazila se jeho neomaleným vyjádřením. Mně se vždycky právě proto moc líbila, ale byl jsem ženatý a dost starší. Ach jo.
Pobavil jsem se, trochu poťouchle. Snad se neurazíš když přidám dva vtipy, snad všeobecně známé.
1. Pane doktore, vy jste mi přidělal hranaté prsy! Safra: asistent je zapomněl vybalit z krabice
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Deziluze
Sandieta
XI. Šalinkartu?...
Quenťoš
Imaginární
Yontalcar
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr