obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915266 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389630 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nikdo ::

 autor Kaibiles publikováno: 08.01.2016, 4:54  
Hroby jsou dokořán a samo peklo morovým dechem otravuje svět. Teď horkou krev bych mohl pít a páchat skutky, že roztřásl by se svět.
William Shakespeare - Hamlet
 

Škrábal jsem do zdí, dokud mé prsty nebyly zkrvavené, ale ani poté jsem nepřestával. Toužil jsem uprchnout z té proklaté a hnijící díry. První dny jsem křičel, začalo mě škrábat v krku, jako kdybych tam měl písek a neměl jsem ho čím spláchnout. Vytrvával jsem. Hlasivky jsem měl napuchlé sotva jsem se zmohl na pár slov. Křičel jsem ve své hlavě.

Den po dni jsem byl sžírán stejnými myšlenkami. Našeptávaly mi mnoho věcí. Někdy byly lákavé a svůdné, jindy drsné a neoblomné. Snažil jsem se jim bránit. Uchovával jsem si svou lidskost tak dlouho, jak to bylo možné.

Čas se stal relativním pojmem. Neměl jsem ho na čem měřit, pouze jsem věděl, že někde tam venku je. Tady se zastavil. Někdy ke mně doléhaly zvuky, které jsem se nejprve snažil rozeznávat, avšak postupem času se řinčení řetězů a výkřiky měnily jen na jakési pozadí.

Když jsem si rozdrásal prsty a hlasivky mi vypověděly službu, seděl jsem tiše opřený o chladnou kamennou zeď a přemýšlel jsem; kde přesně jsem? Kolik dalších jako já je zde? Proč tady jsem? Je to jen trest nebo je v tom skrytý vyšší účel? Nikdy jsem si na nic nedokázal odpovědět, ale mysl byla alespoň na pár chvil nějak zaměstnaná.

Někdy se otevřely těžké železné dveře a dva páry rukou vytáhly mé zbídačené tělo. Snažil jsem se klopýtat, ale většinu času jsem nohy táhl za sebou. Několikrát jsme zabočili, párkrát se otevřely jiné dveře a sem tam jsem uslyšel vzdálený šramot, ale nikdy se mnou nikdo nemluvil, dokud mě doslova nevhodili do jiné místnosti. Ta už nebyla tak tmavá, ale přesto jsem měl problémy něco pořádně vidět.
Vždy to bylo stejné - stůl, dvě židle a na jedné z nich seděl muž, kterého jsem neviděl, jen jeho obrys. Dobelhal jsem se k druhé volné židli a posadil se.

Bavili jsme se. Nabídl mi vodu a nějaké jídlo. Lačně jsem po tom skočil a on mezitím mluvil. Vysvětloval mi, kdo jsem a co tu dělám. Co budu dělat.

Prvních pár setkání jsem se hádal, že to není pravda, že jsem někdo jiný a věci, které po mně chce bych nikdy neudělal. Nedostal jsem vodu a jídlo, místo toho se mi po několika šlehnutí začal zařezávat řetěz do kůže. Těch pár kousků látku roztrhl jako nic a záhy se začal zbarvovat mou krví. Křičel jsem. Po tváři mi bolestí tekly slzy. Po zádech, rukou, břiše a nohách krev.

Zlomený jsem ležel na zemi, když mě popadly ruce a odvlekl mě zpět do mého nového domova. Hodiny a hodiny jsem ležel a snažil se nehýbat, bolel mě každý pohyb i nádech. Přál jsem si zemřít.

Po těle jsem měl zaschlou krev, doufal jsem, že se mi do ran nedostala žádná infekce, ale byl jsem rád, že jsem se mohl alespoň trochu hýbat. Netušil jsem, jak dlouho to trvalo, ale opět se otevřely ony jediné dveře a ruce mě vytáhly ven. Snažil jsem se pamatovat si cestu, prohlížet si vše, co minu, ale bylo to zbytečné úsilí.

Ocitl jsem se opět v místnosti se stolem a mužem. Opakoval tu stejnou písničku. Ptal se, kdo jsem, co mám dělat... Bál jsem se, ale rozhodl jsem se, že se nenechám zlomit. Na otázku kdo jsem, mi dal několik pokusů a snažil se mě zlákat jídlem a pitím. Tvrdohlavě jsem si stál za svým jménem. Nechápal jsem, že jsem Nikdo. Za zády mi zachrastil řetěz a než jsem se nadál křičel jsem, snažil jsem si chránit alespoň obličej před tím hladovým kovem. Bylo mu jedno do jaké části těla se zakousne, lačněl po krvi.
Nedovedl jsem spočítat, kolikrát se opakoval onen koloběh pouze s otázkou kdo jsem.

Vždy mě bez servítek odvlekli zpět a odhodili, jako kus odpadu. Připadal jsem si jako kus odpadu. Byl jsem hladový, zraněný, neschopný ničeho. Přestával jsem být člověkem. Nejen kolem mě, ale i na mě byla špína, zaschlá krev a zápach výkalů. Byl jsem odpad. Byl jsem nikdo. Stal jsem se Nikým. Jsem nic.
Při další návštěvě jsem bezmyšlenkovitě odpověděl kdo jsem. Dostal jsem napít. Skočil jsem po vodě a zažíval jsem extázi, když mi stékala hrdlem. Na nic slastnějšího jsem si nemohl vzpomenout, ani jsem na nic nechtěl vzpomínat.

Spokojený jsem se posadil na nabídnutou židli, ale k mému překvapení mi připoutali ruce ke stolu. Díval jsem se střídavě na pouta a na talíř s jídlem, které jsem sice nedokázal identifikovat, ale toužil jsem po něm.

Muž za stolem mi říkal spoustu věcí. Mnoho z nich se mi nelíbilo a nesouhlasil jsem s nimi. Měl pevný, ale klidný hlas, vysvětloval mi vše zas a znovu. Učil mě zapomenout špatné věci, které jsem znal a učil mě nové.

Během jedné takové výuky jsem přišel o hlas. Zlomili mi čtyři prsty a strhli dva nehty. Nechtěl jsem přijmout věci, které mi Učitel vštěpoval. Několika nepříliš hlubokým, ale stejně bolestivými řezy mi ozdobili předloktí.

Odpoutali mě. Odvlekli a zabouchli dveře. Byl jsem si téměř jistý, že déle nepřežiji. Když mě nezabijí oni, pak infekce, která se mi usadí v jedné z mnoha ran.

Sloužit Mistrovi, mému Učiteli.

Myšlenka se mi uhnízdila v hlavě a já ji nemohl vypudit, přesto jsem s ní bojoval. Ač jsem ztrácel sám sebe, nechtěl jsem dopustit, abych zcela přišel o svou podstatu. Byl jsem Nikým. Ale odmítal jsem být sluhou.

Den za dnem jsem byl vláčen za Učitelem ve stále horším stavu. Dlouho mým tělem zmítala horečka, ale ani to mé trýznitele neodradilo od nejodpornějších technik mučení. Opakoval jsem Mistrova slova, odpovídal jsem na otázky, za správnou odpověď jsem dostal kousek ráje v podobě potravy, pomalu jsem začínal věřit všem svým slovům. Zapomínal jsem na minulost a žil jsem pouze jako nejpodřadnější bytost, Nikdo, která je zde, aby se klaněla a plnila přání svého pána.

Tělo jsem měl plné jizev od nožů, řetězu a biče, popálenin a ani několikanásobné zlomeniny nebyly nic mimořádného. Bylo ze mě něco shrbeného, třesoucího se a kulhajícího, pokud jsem zrovna mohl chodit. Stav mého těla byl přímo úměrný stavu mé mysli. Čím zbídačenější bylo tělo, tím pokřivenější byla i mysl.

Přestával jsem myslet a bránit se. Neodvažoval jsem se. Poddával jsem se.

Nakonec mě zlomili. Nic ve mně nezůstalo. Stal jsem se prázdnou schránkou.

Začal jsem sedávat na zemi. U nohou svého Učitele, který mě osvobodil od zničujících myšlenek, od bytí a já pouze existoval. Dával mi jídlo, které jsem si od něj nedočkavě bral a hltal jej. Poslouchal jsem jeho slova, která pro mě byla vším.

Už mě skoro nemučili. Jen občas, když jsem správně nesplnil jeho přání.

Jednou, když jsem v sobě objevil poslední kousíček vzdoru, mě řetězy připoutali ke zdi. Nemohl jsem sedět, to nekonečné stání mě málem zabilo. Zlomená noha nebyla ještě zcela v pořádku, ale to jim nevadilo. Užívali si moje utrpení. Okovy mi rozdíraly zápěstí do masa a mně nezbývalo nic, než se modlit. Zapomněl jsem, jak se to dělá, a tak jsem poslušně čekal na konec svého trestu. Měl jsem tvář od slz a cáry oblečení se skvrnami nejrůznějšího původu.

Po nějaké době za mnou přišel Učitel. Jen tak stál v tmavém koutě, nehýbal se a nic neříkal. Myslel jsem si, že je to má naděje. Začal jsem jej prosit, aby mě sundal, sliboval jsem poslušnost. Trest mi nechal prodloužit o dvě noci - neměl jsem mluvit bez vyzvání. Neměl jsem mluvit vůbec. Nikdo jsem přece nebyl. A Nikdo nemá právo mluvit na Mistra.

A pak, po dlouhé době mého učení, přišel den, pro který jsem byl zrozen. Měl jsem splnit vůli mého Mistra, mého Učitele, mého Pána. Nic jsem si nepřál víc, než jej potěšit. Chtěl jsem mu dokázat, že si zasloužím být jeho sluhou.

Odvedli mě z Díry, která se stala mým domovem, do místnosti, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Byla o mnoho světlejší, než kterákoliv jiná. Tam mě umyli, upravili a oblékli. Během celého procesu očištění mi opakovali, co je mým úkolem, že Mistra nesmím zklamat. Raději zemřít, než zklamat.

Pomohli mi vyjít, spíše mě táhli, ven. Rozhlédl jsem se. Byla noc, ale i tak jsem viděl stromy s listy, trávu a oblohu s hvězdami a měsícem. Bylo to krásné. Ale trochu jsem se bál být jinde, být daleko od Učitele.

Vzpomínal jsem si, že kdysi nechali pootevřené dveře a ve mně to probudilo naději. Vykradl jsem se na chodbu a tam jsem se podél stěn snažil někam dostat, kamkoliv, ale hlavně pryč. Byla to léčka, zkoušeli mou věrnost. Jen tak pro zábavu mě nechali doufat, že se mi to skutečně podařilo. Všude kolem se ozývaly kroky, a nářek, ale ten jsem již nevnímal, napínal jsem síly, abych utekl, ale oni moc dobře věděli, kam mě zahnat. Nezbývalo mi nic, než se schovat do blízkých dveří. Byl tam Učitel a byl moc rozzlobený. Dlouho mě bičoval, potom nechal opět promluvit řetěz. Když mě vrátili do Díry, zlomili mi žebro.

Ale tohle bylo skutečné. Nadešla má chvíle. Nastoupil jsem trochu nemotorně do auta, které mě hodnou chvíli někam vezlo. Na zdánlivě opuštěné ulici mě vyložili, opět mi zopakovali, co po mně můj Pán chce a zdůraznili, že jej nesmím zklamat.

Auto odjelo.

Schoval jsem se v křoví a stále dokola jsem si opakoval, co mi říkali. Sám pro sebe jsem se usmíval, vše ve mně vřelo a já se nemohl dočkat onoho okamžiku.

Noc byla temná, oblohu pokryly mraky. Ale mně to nevadilo. V temnotě jsem žil, existoval. Nejsem nikdo, abych žil, proto jen z dobré vůle svého Mistra existuji. A proto jsem musel splnit jeho přání. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

Najednou se objevil muž v hezkém oblečení. Bylo hezčí, než to mé. Poznal jsem jeho postavu i tvář, dlouho jsem poslouchal Učitele a důkladně jsem se učil vše, co mi o něm říkal. Čekal jsem ještě chvíli, než se dostal do mé blízkosti. Vyskočil jsem a svalil ho na zem, byl překvapený a takový útok nečekal. Nacpal jsem mu do pusy kus látky, kterou jsem měl připravenou v ruce, a pěstmi jsem mu zasazoval jednu ránu za druhou. Popadla mě divoká zuřivost, nic mě v tu chvíli nemohlo zastavit.

Přestal sebou zmítat a bránit se, ale já pokračoval.

Měl jsem krvavé klouby a jeho obličej začínal být k nepoznání, ale já pokračoval.

Zpovzdálí se ke mně donesly hlasy a sirény, ale já pokračoval.

Popadlo mě několik silných rukou a tahaly mě pryč. Rázem jsem se v myšlenkách ocitl doma. Chvíli jsem sebou házel, ale nakonec, vědom si jejich síly a své slabosti, jsem přestal a odevzdal jsem se.
Nevím, co se dělo, všechno bylo moc rychlé. Všude kolem bylo spousta světla nebo blikajících barev. Rámus, na který jsem nebyl zvyklý. Ruch města, který jsem zapomněl.

Pořádně jsem přišel k sobě v nevelké místnosti, ale dobře osvětlené. Zdi byly holé, jen na jedné bylo velké zrcadlo, seděl jsem čelem k němu. Ruce jsem měl položené na stole, seděl jsem klidně a čekal, co se bude dít. Otevřely se dveře a vešel muž. Posadil se naproti mě a mlčel. Otevřel desky, které si přinesl a díval se do nich.

„Kdo jste?“ zeptal se a zavřené desky odložil na stůl.

Seděl jsem shrbený a trochu zkroucený vlivem mnoha starších i novějších zranění. Vzpomněl jsem si na Učitele. Na jeho otázky, svoje odpovědi, odměny a tresty. Rázem jsem měl pocit, že se vrátil čas.

„Nikdo."“

Muž na mě chvíli hleděl, asi nechápal, co to znamená.

„Vy mi nerozumíte, jak se jmenujete?“ zkoušel to po dobrém.

„Nemám jméno. Jsem Nikdo. Nemám právo na jméno. Jsem odpad.“

Stále se na mě díval nechápavě. Možná si myslel, že si z něj dělám srandu. Mluvil jsem vážně.

„Dobře. Tak z jiný strany - proč jste umlátil starostu?“

„Musel jsem, chtěl jsem, potěšit Mistra.“

„A to je kdo?“

„Můj Učitel, Pán.“

„Má jméno?“ Vyndal propisku a něco poznamenal do papírů v deskách.

„Mistr.“

Zhluboka se nadechl. „A proč chtěl ten Mistr zabít starostu?“ S lehce nakloněnou hlavou se na mě díval, prohlížel si mě a zřejmě přemýšlel na jizvami, které nebyly zakryté. „Mučil vás?“

„Učil mě. Vychovával mě.“

Po dlouhých hodinách hovoru, který nikam nevedl, odešel. Dál jsem čekal. Párkrát jsem se zavrtěl, ale zůstal jsem na místě. Dveře se znova otevřeli a muž přišel zpět, s ním přišel ještě jeden starší. Mladší přede mě postavil láhev vodou a oba se posadili.

„Napijte se,“ pobídl mě starší.

Díval jsem se na tekutinu, ale nevzal jsem si. „Nezradím svého Mistra.“ Láhev jsem o pár centimetrů posunul směrem ke dvojici.

Hodiny a dny se se mnou snažili bavit. Ptali se na spoustu věcí. Kde jsem se narodil a kde jsem žil. Můj jediný domov byla Díra. Nabízeli mi nějaké dohody, které jsem nechápal a nepřijal. Nemohl jsem zklamat svého Pána. Taky mě zkoušeli zastrašovat a křičet, to mi nevadilo.

Po nějaké době to vzdali. Vzali mi všechny mé věci a dali mi nové oblečení. Odvezli mě daleko a když jsem prošel několika dveřmi a bránami, ocitl jsem se v novém domově. Byla tam postel, holé stěny, světlo a mříže. V celé budově bylo mnoho lidí, mnoho vězňů, jako já.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 08.01.2016, 4:54:11 Odpovědět 
   Buď vítána na saspi.
Předložený text je krutý horor o tom, jak zlomit člověka, ovládnout ho vložit mu jinou identitu a algoritmus chování.A pak se ho zbavit, v tomto případě do blázince nebo jiného vězení, když se nová identita jeví jako nepochopitelná. A kde může cyklus začít nanovo. Na rozdíl od jiných hororů se tohle může stát, není vyloučeno, že i mně nebo tobě. Proto text budí kromě sadistické hrůzy i obavy ze sebe: jak bych já? Kde je hranice mé křehkosti? Snadnosti, s jakou lze odebrat osobnost a zničit mé já.Psychologicky se mi jeví jako pravdivé a otřesné, byť se text tváří jako alegorie. Kdo a kde jsou ti, co Mistra neuposlechnou? Něco podobného už se dělo nebo děje třeba více v rukavičkách nebo dokonce plíživě. Nevím, jestli takový výklad byl záměrem nebo jen hrou sadistickými nástroji. Celkově otřesné.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Pár podvodů
PavelKastl
Prosím lásko, n...
J.K
Hunold a Elina ...
Ellien
obr
obr obr obr
obr

Jiný
Ovca
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr