obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: KOŤATA ::

 autor Tilda publikováno: 20.01.2016, 9:16  
Rozverné "poudání" o tom, co znám na vlastní kůži...
 

KOŤATA

Zvířecí děťátka - tak dokonale vybavená vším, co je potřeba k naprostému zmámení člověka. Nevinná, dojímavá tvářička jako chlupatá koulička, ušatá, okatá a zakončená koženým čeníškem: třešinkou na dortíku pro dítě, nebo pralinkou pro dospělého oslavence. Ouška, bezchybné kornoutky, zdobené někdy i štětičkami, těmi dozvuky divočiny, natáčejí se jako miniaturní radárky, aby zachytily i nejmenší ruch. Nebo aby signalizovaly, že se blíží nepřítel či, konečně, zachránce. Obyčejně jsou totiž tato nebeská stvoření v nouzi: a tedy musejí být nalezena, uchopena do rozechvělé člověčí náruče, přitisknuta k jímavé tváři (s připitomělým a už permanentním úsměvem) a zachráněna.
V nepřízni přírody ba nepřežila dlouho, jak je zřejmé ze schoulené, vyhublé a blechami, roztoči, klíšťaty, všenkami a dalšími, i skrytými a o to hnusnějšími vnitřními parazity zkoušené, bytosti.

Máte je bezpečně v náruči, hlavou vám běží o překot myšlenky: „ co s ním teď udělám… Veterina – odblešení, odčervení, popřípadě léčba antibiotiky… Očkování, později kastrace, ale co POTOM...? Nemohu si to kotě NECHAT... 1.Manžel je alergik… 2.Doma mám tři Britky… 3.Ćekáme vrh… 4.Manžel nelida, mě vyhodí i s tím chuďátkem…5. Zatajím ho… 6. Už teď je miluji…7. Nechám si je… Nikdo by mu neposkytl takovou péči a lásku, jako já…8. Nechám si je…9. Nechám si je…“
A jste v tom až po uši, hrdě si nesete domů ten uzlíček štěstí a každým krokem víc a více jej milujete. Něha vám doslova prýští všemi póry, oči září a ruka nepřestává hladit kostrbatá zádíčka podvyživeného drobečka. „A helemese, blecha… A další, potvora! A klíště za uchem! Bobečku nebohej, však tě toho hnusu parazitickýho zbavím. Jen se neboj, děťátko… Už je dobře…“
A kotě ví…Ví a už se nebojí, netřese se zimou, ale přemítavě se vám dívá do tváře, vzdychne a začíná spokojeně příst. „Dokázalo to! Zvládlo to a od této chvíle má za úkol jenom jíst, spát, krásnět, růst a roztomilnět, jak jen to půjde…“

Lidé si ve své pýše a zaslepenosti podmanili mnoho živočišných druhů. Psovité a kočkovité šelmy jsou nejvíce oblíbeným domácím mazlem. Kočky, ač od starověku domestikované, pořád si udržují odstup a naoko nezávislost a jsou i lépe přizpůsobeny k přežití ve volné přírodě. Dokážou lovit a navyknout si nelehkým podmínkám v drsném prostředí mnohem lépe, než psi. I proto je jich mnohem více, volně se potulujících krajinou nebo obývají divočinu předměstí i skryté kapacity obydlených lokalit.
Přeplněné popelnice, krysy a jiní hlodavci a drobné zpěvné ptactvo vyplňují nezbytné mezery ve stravování…
A mají vrhy a početné a dvakrát, někdy i třikrát do roka. Matka kočka se svědomitě o potomstvo stará. Ukrývá koťata před surovými cizími samci, přenáší po jednom i šest miminek v tlamičce do nových, bezpečnějších skrýší. Kojí, ač sama vyhublá, když není co k snědku, celé dva dlouhé měsíce.
A po té době se ze dne na den změní v macechu: volání přírody je mocnější, než její dočasná láska k dětem. Najednou odpírá tápajícím, už plně ozubeným tlamičkám něhu bříška a plných cecíčků se sladkým pokrmem. Vrčí a syčí do nechápavých a vylekaných tvářiček a seká nemilosrdně tlapkou. Opouští je, zatímco spí a netuší, schoulené v jednom huňatém klubku… Zavrhne svůj vrh, aby mohla počít znova: s jiným nebo jinými, srdcem vybranými partnery. Ti na ni povolávají a vábí ji nezaměnitelným zpěvem. A ona jim vrací, když při samotném aktu vřeští, jako by jí šlo o život. A člověk, ponořený do hlubin moře spánku, vyskočí, ať je třeba půlnoc nebo těsně k ránu. Srdce až v krku, studený pot na čele a zádech… A chvíli zmateně uvažuje, zda nebyl sluchovým svědkem vraždy, či jiného násilného činu, jehož odezva náhle utichá zpoza stěny staré nepoužívané kůlny, dole v zahradě…
Koťata narozená na jaře nebo v létě mají jistotu, že vyrostou, zesílí a osamostatní se ještě dříve, než započne podzim a jeho nevlídnosti. Ta sebou přinášejí nemoci, oslabení a jistou smrt. A jsme u „jádra pudla“: podzimní rizikové vrhy. Čím později matka zabřezne, tím horší to pro její děti je.
Málo jich přežije bez zásahu člověka. A stejně by se dalo říct i DÍKY ZÁSAHU ČLOVĚKA…
Jsme to právě my, lidé, kteří eliminujeme kočičí národ vražděním sotva narozených, slepých a zcela bezmocných koťátek: topení, cpaní do popelnic, surové ubití, návnada a cvičná pomůcka pro psa, ty sadistické neodpustitelné manýry nemnoha z nás. A naopak způsobujeme lavinovité množení nedůsledným vypouštěním nekastrovaných koťat, abychom se o ně nemuseli nijak starat. Už v půl roce mohou být matkami a otci a do roka jich přibude řádově osm na dva polodospělé vyhnance…

A potom se mezi námi najdou ti s tajícím, krvácejícím a plačícím srdcem. Ti, kteří si neucpou zvukovody, když slyší bolestný a zoufalý pláč opuštěného, ztraceného a vysíleného kotěte v ježatém kopřivovém houští nebo tlumený, skomírající pískot ze smrduté popelnice. Ti, kteří s nevěřícným výrazem tahají zmáčený, poloutopený uzlíček chlupů z odpadní jímky. Ti, kteří lezou na vysokánský ztrouchnivělý strom, držící pohromadě jenom silou vůle a výstražně skřípající za sypotu pilin, větviček a kousků prožrané kůry. A to jenom proto, aby vysvobodili kocourka, přilípnutého tak vysoko v koruně, že je skoro nemožné na něj dosáhnout. A kterému hrozilo, že se neudrží a po noci strávené ve dvacetimetrové výšce spadne na zem a uhyne těžce zraněn nebo sežrán predátorem…
Tito lidé, jež hřeje na duši jejich skutek, jsou nadále hřáti a milováni vděčným a přítulným stvořením, jemuž poskytli azyl. Kotě (koťata) rostou a stávají se členy domácností. A u některých lidí, jejichž srdce je nezměrné, nekonečně laskavé a sebezničující, je nakonec početní převaha čtyřnohých miláčků, rok od roku patrnější. Lidé to zpočátku nevidí, neřeší nic a netrápí je ta skutečnost. Až po čase, když z koťat vyrostou dospělé šelmy, které už si nedají jen tak něco líbit. Tehdy se ta radost z dobrého skutku poměřuje s nepohodlím, řevnivostí šelmiček a zlomyslným a promyšleným ničením majetku člověka…
Najednou se z party dusajících, dovádivých a kolektivních dorostenců stávají individualisté, žárlivci a bojechtivci o vůdcovské postavení ve smečce šelem, jež nejsou ke stádovému stylu života uzpůsobena. Dědictví lva a jeho organizovaného života ve skupině: vedoucí samec nebo samice, mladí, podřízení samci, matky a jejich mláďata jsou zde - u domácí kočky, omezeny nebo zcela vymýceny. Ona kočka je tygrem, levhartem, kuguárem, irbisem a jaguárem, pumou a rysem. Individualistou s teritoriem, které patří jenom a pouze jí a jeden každý jejího druhu, pokud není zrovna žádoucím partnerem, či partnerkou, je bez milosti fackována a kopán, za použití drápů a zubů, odražen, označen a vyhnán…
Kočky v domácnosti obětavého zachránce, v dospělosti si jisty svou tygří sounáležitostí, také bojují o teritorium, samice a trůn. Pokud jsou rozumně kastrované, bojují také, jenom o něco méně agresivně a pozměněná samice nebo samec jsou si ukradení, pokud se týče sexuálního harašení. Aspoň něco…
Pokud je situace vyhrocená a vyšroubovaná k hranici snesitelnosti, může člověk zasáhnout a dobře cílenou eliminací množství chráněnců dojít k jakési rovnováze. A on, chudák, žhaví internet, hledá inzertní servery, ze stažených souborů vkládá srdcelomné fotografie koček, nejlépe v roztomilém kotěcím kabátku a s příznačně dojemným komentářem o strašlivém místě jeho nálezu…
Umístí po dvou měsících zoufalých modliteb sotva dva jedince (po nocích, kdy marně zkouší „zabrat“, doufá, že neudělal chybu a jeho svěřenci jsou v pořádku, živí a zdraví: a ráno stejně volá pěstounům a ujišťuje se opakovaně, že je to pravda…).
Ostatní ze smečky zaevidují nakrátko úbytek soupeřů, ale jedou dál po své vlně, ba nečekaně se rozbíjejí dříve pevná pouta a řevnivost má jiné, nové rozměry…
Člověk si zoufá, pere donekonečna povlečení i potahy matrací z vlastní, pod rouškou tmy okupované a uloupené postele, zaretušovává (a marně a zbytečně) drápance na zánovní sedačce z drahé, broušené a italské kůže. Čistí a dezinfikuje jako automatická uklízečka vodorovné i kolmé plochy – ty s gustem vybírané cíle pro močivou vlnu tsunami s jasným vzkazem: „ tak hele jako!… Vy páprdové…! Tady, odsud až potud, je to celé moje! Laskavě mi tu nesmrďte, vystačím si sám!!!“
Pokud „vzkaz“ po čase vyčichne (nebo je nerozumou člověkem mizivě účinně odstraňován super enzymatickým zázrakem ve spreji) a ztratí na síle a pádnosti, je okamžitě obnoven nebo rozmístěn do širšího perimetru… Popřípadě přeznačkován v daný moment silnějším protivníkem.
A že kastráti neznačkuji…? Cha, cha, cha… jejich podvěsek mozkový si chybějící hormon znova dovytváří a domodeluje, že jsou stejní kabrňáci teritoriální, jako byli před zákrokem: pokud je k tomu situace a nespokojenost v tlupě soukmenovců nechtěných, donutí…

„Noemova archa“ se potápí a člověk sám klesá na duchu stejně rychle, jako jde ke dnu její příď…
„ Jak z toho ven? Jak zabráním tomu, aby na mě na další procházce parkem, lesem nebo loukou anebo jen při obvyklé cestě na nákup, nejuklo nějaké zubožené kočičí stvoření? Jak zabráním hlasu ve své hlavě, jenž zavelí, a já bez rozmyslu natahuji dlaně a schovám do nich jako do kolíbky, zas a znova, žadonící kotě…?! Bože, řekni, jak!!! Mám si založit útulek? Na to nemám dost odvahy… Budu inzerovat do zblbnutí, sotva nalezence vykurýruji… Budu věřit, že jsou stejně hodní lidé s pomocnou rukou…TO udělám…“ Uklidním se a nebojím se další cesty ven: tam, kde v každém trsu trávy, pod každým polorozpadlým kmenem nebo ve škarpě, kryté uschlou kupkou listí, jako ježče, na mě bude s podzimem čekat ono: KOŤÁTKO…“

Sára byla „kočičí mámou“ už od dítěte. Všichni včetně táty, jí tak s úsměvem říkali. Byla na sebe hrdá. Ba doslova zářila štěstím, když se k ní nedávno narozená koťátka u babičky doslova sbíhala a slastně posedávala na jejím holčičím klíně jako v ošatce kuřátka. Často se ptávala, kam se ztratila, když po nějaké době opět zavítali na návštěvu a jí v ústrety nikdo nepřibíhal s potěšeným mňoukáním a vrněním.
„ Liška je asi odnesla, má milá“, říkávala babička, ale do očí se Sárince nepodívala. Holčička potom dlouho plakala a nebyla k utišení. A jindy zase: „kuna tu řádila, potvora nenasytná… Lidé z města si je vzali… Zloděj se tu ochomýtal… Utekla do polí… Sousedův Haryk se sem vkradl…“ Nic pěkného neuslyšela a záhy ani nechtěla na venkov jezdit tak ráda, jako dříve. Jak rostla, začínala chápat, kam se všechna ta hromada koťat ztrácela. Utratili je… Aby nemuseli kupovat krmení a platit veterináře.
Kočka byla jenom na myši: a že měla koťata, která nikdo nechce? Její chyba…
Sára se zařekla, že nikdy taková necita nebude: a až dospěje, kočkám, těm opuštěným a skoro ztraceným, bude pomáhat a chránit je před člověčí krutostí. S babičkou už nenavázala vřelejší vztah (dobře věděla, že ona ty uzlíčky neštěstí zabíjí vlastní rukou!) Její „pádné“ argumenty nevyslechla a později už k ní nejezdila…

Čas by možná všechno smazal, ale babička zemřela dříve, než jí mohla nebo chtěla vnučka odpustit.
Sára, teď už dospělá mladá žena, maminka a manželka a majitelka houfu devíti koček (některé pořízené z chovů, mnohé však nalezené) zrovna rázuje na každodenní procházku se svým psem – dvouletým voříškem Williemem, po úzké okresce: když uslyší obviňující a SOS parodující mňoukání, skoro ji zamrazí vzadu na šiji a srdce klopýtne. I Will se zastaví, komicky nakloní ušatou, hedvábně černou hlavu na stranu a s jazykem napolo z tlamy, ustrne v nákroku. Tázavě se ohlédne na paničku: „taky jsi to slyšela…? Najdu to, chceš?“
Ale Sára nepouští vodítko (proč by taky na tak nebezpečném místě…) a pomalu přechází i se psem u nohy na druhou stranu vozovky. Tam, kde leží polozakopaná betonová roura, skoro čtyři metry dlouhá, překrytá rouškou z plátu hlíny a nevalné povadlé trávy. Pláč se ozývá zřetelněji a zároveň tlumeně. „Ono je snad v té rouře! Vážně, zní to tak! Na, čičí… Pojď sem za mnou, robátko… Vylez a neboj se…“
Sára uváže viditelně nespokojeného Willa u blízkého stromu a spěchá k vydrolenému okraji roury.
(„Bych tam vlez, ženská nerozumná…Bys viděla, jak by to čírtě vyletělo ven… vrrrr.“ Ale Sára se na snaživce ani neohlédne, oči jenom pro rouru…)
Klesá na kolena (čert vem nové džíny i bláto a mokrou trávu v příkopu!) a nahlíží ztěžka do výřezu: nic jenom tma a pach vlhkého listí. „ Ale, počkej, přece jenom: obrys oušek, těch typických špičatých ozdob! Míhají se tam za tou kupkou čehosi… A teď se to otočilo na mě… A kouká a mňouká to a blýskají očička jako řežavé uhlíky! Na, čičí… polez sem ke mně! Pomůžu ti, vážně… Nemusíš se bát!“
Kotě, jako na povel, zalézá hlouběji do tmy. Sára to zkusí z druhého konce: sotva zastíní svým obličejem světlo, pospíchá vyděšený tvoreček co nejdál od té divné, funící, kulaté a určitě nebezpečné věci.
„Šmarjá… jde to po mně… Pomóóóc! Kousne mě to, chytí mě to a nakonec mě to sežere… A budu okousanej a mrtvej a už mě nikdy nikdo nenajde…!“ Myslí si kotě a dělá všechno pro to, aby se k němu Sára nedostala.
Pořádně jí ztěžuje záchranu. Ona se bojí, aby najednou nezpanikařilo a nevyběhlo do cesty, přímo pod kola projíždějících aut… „Musím je co nejdříve chytit! Než to špatně skončí pro nás pro oba…“
Will zatím z nudy polehává, olizuje si lakonicky přední tlapu a předstírá chladný nezájem o Sáru i kotě v rouře.
Po půlhodině poklekávání jako před kazatelnou, kdy nic nezabírá a žádná lákadla nepomáhají (stébla trávy a kamínky evokující hračku, pamlsek… Ani dřevěná tyčka, rezonující o stěny z betonu z nedaleké stavby nezastraší natolik, aby kotě vyběhlo). Zvolí tedy nejvíc neoblíbenou fintu: odvazuje nafrněné psisko a poručí mu neopouštět kótu u opačného konce roury. Sama si kleká naproti a znova láká: „ pojď sem, bobánku… Neboj, pojď a já tě vezmu domu do tepla…“
Nic ani se nepohne, zapasované přesně uprostřed vězení i úkrytu. Uprostřed hladomorny, noclehárny i hrobky… Will ztratí trpělivost, zafuní do tmy a jemně štěkne. I tak se jeho hlas rozlehne, zesílený úzkým prostorem.
„ Ufff, tak tak jsem tě chytila, drobku ztracenej!“ vypískne Sára s úlekem, když obratným chmatem drží za kůži na krku maličké třesoucí se kotě, vystřelené psím štěkem, jako akrobat u z děla při cirkusovém představení.
„ Ty jsi ale krasaveček!“ žasne Sára, když si konečně na světle prohlíží ten poklad. Kotě je asi dva měsíce staré, mourovaté, s mramorovou kresbou s převládající černou. Tvářička je žíhaná, jako u tygra, velké uši se štětičkami a výrazná, dlouhá čelist (jako i Meinské mývalí kočky). Očička šikmá, s ještě barevně nevyhraněnou duhovkou.
„Asi nějaký levoboček „papíráka“ z lepší rodiny nebo zapracovala evoluce“, myslím si s pýchou a hned jej miluji. Je to totiž kocourek a jméno taky přibude vzápětí - v pokleku u štědrého příkopu: „Oliver, tak se budeš jmenovat. Oliver z roury, zlatíčko moje…“
Hošík se brání, pláče a neobratně kouše Sářiny prsty, obemykající kotěcí křehká ramínka. Jdou domů: vycházka se odkládá a Will to, tak nějak po psím způsobu, chápe. A pamlsek za pomoc se taky hodí. Vděčně Sáře olízne dlaň a spořádaně vykračuje po jejím boku. Oliver se postupně uklidňuje a doma se tolik nebojí a neschovává se. Oliver VÍ: ví, co všechna koťata. „A mám to za sebou. A mám to v kapse, i když žádnou nemám, páč mám jenom celistvej kožich… A bude mi tu dobře. Ona voní správně a je hodná. Budu ji mít rád… Asi… Možná…“ Začne vrnět a otírá si hlavičku o Sářinu dojatou tvář.
Manžel se semknutými rty, že v nich není stopy po krvi, jak jsou bledé, jenom významně pokrčí rameny. Nepromluví, nezeptá se na důvod a původ, nepohladí kotě s vykuleným a o to roztomilejším kukučem po hlavičce. Dveře, které za sebou zavírá při odchodu z domu (a že se ještě před deseti minutami nikam nechystal...) trochu agresivně přirazí. Ano, Sára cítí tu výtku, hrozbu a nesouhlas. "To už je moc, děvče!" Říkají záda mužova i zprudka zabouchnuté dveře: "na to se mi nedostává kapacity, chuti ani vůle... Je to na tobě. Je na tobě, jestli se to doma sesype. Je to na tobě, jestli se něco pokazí...!"
Sáře se sevře srdce a knedlík v krku, který si neobjednala, ne a ne spolknout. Aspoň, že děti se radují. Mona i Jonas, pětileté děvče a čtyřletý chlapec, hned berou maličké opatrně do rukou, hladí a pusinkují. "Umýt ruce, miláčkové... Bude svačina! A kotě není čisté, možná má nějakou nemoc. Musíme být opatrní..."
Po chvilce mazlení je Oliver nakrmen, uložen do měkce vystlaného košíku a nechán osamotě v zavřené místnosti, aby se zklidnil...
Jí za dva, má krátce průjem a sušené mléko pro koťata letí obratem do koše. Probíhá obvyklý rituál, stávající z návštěvy veterinárního lékaře, ověření zdravotního stavu, zbavení parazitů, očkování… Je ještě malý a nebojí se, zatím… Sára pravidelně zaznamenává váhu: skoro dvacet deka za týden a po druhé dávce Purevaxu – vakcíny proti skoro všem kočičím nemocem, je Oliver propuštěn z karantény (podkrovní pokojík, vyklizený za tím účelem a sloužící jako sklad, odkládací rampa nepotřebných věcí a nepořádku) a nyní se může začlenit do smečky. Daří se, všichni, i důležití polodlouhosrstí šlechticové s PP jej berou mezi sebe. Oliver zapadl až překvapivě dobře: „asi má silnou osobnost a charisma,“ myslí si Sára a den ode dne jej více zbožňuje. I děti jsou z nového přírůstku nadšené. Jenom manžel zatvrzele odolává a Olivera si nevšímá.
Po čase začnou obě děti pokašlávat. Věčně zarudlé oči a nudle u nosu, ztížené dýchání, horečka... Příznaky alergie na kočičí srst. "Ne, ne ,ne! To nejhorší, čeho jsem se vždycky bála: že moje děti takhle onemocní a já jako máma koček skončím s prázdnýma rukama!!!"
Sára toho dne hodně a usedavě pláče. Toho dne, kdy se dozvědí výsledky několika návštěv na alergologii. Protestující a řvoucím dětem na předloktí napíchali mnoho alergenů, aby se zjistil původce jejich trápení.
Toho dne, kdy je rozhodnuto: ano, oba dva mají citlivost na srst koček. A oba dost vysokou.
Zatím se udělají předběžná opatření, než se situace vyřeší: děti mají zakázáno si s kočkami hrát, miláčkové nesmí k nim do pokojíčku. Koberec je odstraněn, matrace i lůžkoviny nově zakoupené a dvakrát do týdne ošetřeny antialergickým sprejem. Děti berou léky, kapky a každé se musí naučit používat inhalátor. Je to pro ně, dosud tak malé otravné, protivné a někdy i bolavé... Ale nedá se nic dělat. (Začnou kočky nemít rádi, jako by ti malí rozumbradové věděli, že za to mohou...)Sára má ultimátum. Do měsíce budou všechny nositelky potíží z domu...

Uběhnou DVA měsíce a začíná třetí a Sára nenašla řešení, spíše naopak...

Podzim toho roku je nanejvýš štědrý: nebohá Sára, lapená do své lásky ke kočkám, přinese domů ještě tři pohozená, opuštěná a nikým nechtěná koťátka. Neumí se ubránit, neumí se zatvrdit, odolat a utéct, dokud může... Nejhůře je na tom Hope. Maličká kočička, již našla cestou na nákup. To ráno netušila, co ji čeká. To ráno, zatímco si opakuje: „ nezapomeň na vejce a máslo… Jo a cibuli!“ A potom se jí z hlavy všechno vypaří, když uvidí tu smutnou hromádku: tak konečnou ve své odevzdaně schoulené poloze, tak bolavou, tak pomíjivou… „Vezmu tě na veterinu, chudáčku. Uspí tě a nebudeš se trápit… neboj, skončí to…!“ Myslím si, když ji zvedám z lůžka namrzlé trávy. Kostnatá hrudka slepené hnědočerné srsti: neodporuje mi, nemňoukne a skoro se nepohne, očka zanesená ošklivě nazelenalým hnisem. Je studená a ztuhlá… "Dýchá, vidím, jak se trošičku zachvěje maličký, propadlý bok."
U veterináře zkoušejí nemožné a neházejí hned flintu do žita: „dostane antibiotika a kapačku. Zahřejeme ji a počkáme do rána… Nevzdávejte to…“
Hope, jméno, dostala po první přežité noci, dál bojuje. Infekce se jí drží ještě tři týdny. Rýma tak urputná, že skoro nemůže dýchat malinkými nozdrami, věčně zalepenými. Trochu horečka a zánět spojivek: trápil její podmanivá očka, třetí víčko napuchlé a zarudlé i po měsíci léčby. Jedla a nemohla dýchat, vydechla a nemohla polknout sousto. Vyfukovala nakonec vzduch koutkem sametové tlamičky, jako bafající kuřák dýmky… Ale ona, statečná, maličká a nezdolná, úpornou virózu nakonec přemůže. Začíná sbírat síly, začíná si hrát… (Ještě jednou zvláštností se vymyká: má malinko rozdvojenou špičku jazyka - jako hádě nebo mladinká ještěrka zpod kamene. Zprvu jí to při jídle vadilo, ale jak její tělíčko rostlo a jazyk velikostně dohánělo, neměla s lízáním ani polykáním už žádné potíže. Podle veterináře:1. je tato anomálie dědičná, 2. je to pozůstatek po kousnutí útočníkem, 3. je reakcí na virózu, či bakteriální onemocnění...) Hope se uzdraví docela a stane se další, právoplatnou členkou smečky. Na svou křehkou konstituci je velice odolná, bojovná a energická. Pro Sáru je to zadostiučinění a zázrak… Mezi mnohem většími kolegy a kolegyněmi se neztratí, nikoho se nebojí a hraje si se všemi.
Koček je v Sářině domově nakonec dvanáct: dvanáct do tuctu, dvanáct neviňátek se skrytým potenciálem… Hope, která si prošla mnoha utrpeními, počínaje krutým zacházením, strádáním a hladověním (že ji blechy skoro k smrti vysály, je jenom třešinka na hrůzném dortu) se ujímá pomalu, ale jistě vedení. Je obdařená pronikavou inteligencí, jejíž kořeny jsou neobjasněné. Možná tím, čím si prošla, se její mozkové buňky namnožily a zdokonalily se synapse. Možná je první svého druhu. Možná… Jisté je, že začala smečku korigovat, navádět a spravovat. Ona: lvice, matka všech a velitelka, zkouší proměnu kočky domácí, individualistky a věčného nespokojence, v povolnou členku tlupy, smečky a stáda šelem... Stojí před nimi, poslušně usazenými na koberci, maličká a hrozná zároveň, ve žlutých očích oheň pomsty: "slyšte a konejte: chopte se všech zbraní, jež vám náleží. Ničte a drásejte, cupujte a močte, kde se vám zamane. Křičte a prskejte, uzurpujte si místo k životu, až už lidem žádné nezůstane. Vytlačte je z domu! Jen jednu osobu tu nechte: Sáru - naši pečovatelku a otrokyni. Jen tu!" A zadívá se jim do očí tak zpříma, že se většina z nich pomočí strachem. Potom v poníženém plížení přistupují k samičce a olizují jí tvář a drobné tlapky, nabízejí hračku nebo místo u misky s paštikou. (Oliver se schoulí do klubíčka, náhlou prudkou bolestí v srdéčku tak zaskočen, že jenom teskně zapláče. Podřízeného rituálu se nezúčastní, předstíraje bolest žaludku a nuceně opakovaně zvrací smotek chlupů. Později naoko zmoženě usíná. Je omluven: bezoáry v žaludku je velice nepříjemná a nadlouho devastující záležitost…)
Pro chudáka Sáru, která netuší, to znamenalo jediné: skrytý partyzánský odboj se vším všudy… Močení na protest (zbraň, ke které se nespokojené kočky uchylují s největší oblibou – a že je nanejvýš účinná víme všichni…), ničení nábytku, protestní hladovky za účelem nákupů dalších předražených konzerv, týrání spících v postelích nočními honičkami a „nechtěné“ a zase chtěné drápance všude, kam se dá: za jedné s měsícem prozářené noci se manžel nějakým podprahovým podnětem probudí. Koutkem oka, víc nestihne, vidí v plavném letu černého kocoura s bojovně nataženou paží, mířící mu do tváře. A ona cíleně zasahuje drápem okraj nosní dírky (je libo pearcing, pane?) a zanechá otisk v podobě tržné, štiplavě pálící ranky. Záškodného kocoura neuhodil: to bylo tabu, ale odešel spát nadobro do jiného, koček prostého pokoje – k dětem, jediného ještě ráje na zemi jejich soukromého pekla…
Vyvrhování smotků chlupů na nový světle šedý koberec, rozbíjení nádobí, „nepředloženě“ umístěné na stole. Naoko šarvátky a nesnášenlivost. Křik a syčení, výhružné mručení a zběsilé, nekonečné honičky. Hrozivě vyhlížející chomáče vytrhaných chlupů, koulející se po schodech a podlahách jako koule laskavce po Nevadské poušti.
A ještě jeden zářný příklad za všechny: nejstarší kočka sedí na méně frekventovaném úseku kuchyňské pracovní desky. Chvilku vykřikuje a upozorňuje na sebe, stejně jako sebevrah na Nuselském mostě: "udělám to! Vážně to udělám...! A nikdo mi to nevymluví… Ani to nezkoušejte! Stojím si za svým rozhodnutím… Žádné vyjednávání ani přemlouvání…!" A přímo před vašima očima, než zalarmujete své vyšeptalé mozkové obvody, aby vám došlo, k čemu se to roztomilé huňaté stvoření chystá, dojde k tomu nejhoršímu: "vydělá" se na plochu, převážně zvyklou na válení těsta do buchet. Kouřící nechutnou hromádku ani nezahrabe a pokračuje ve svých obvyklých činnostech, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Ano, správně se divíte a nechcete uvěřit: že kočka, ten nejvíce čistotný tvor je takové, s prominutím, čuně...
To všechno ztěžovalo a znepříjemňovalo a znemožňovalo lidským obyvatelům domu život. Manžel se odstěhoval z ložnice po půl roce a nakonec s dětmi odešel k rodičům a Will, který sedával tak nespravedlivě polozapomenutý na dvorku, je šťastný u nových majitelů.
Sářin muž, znechucený planými sliby, čekáním na odsun kočičí nepřátelské armády, vším tím neustálým mytím, čištěním a kupováním matrací, peřin a povlečení, záchvaty dětí a pendlováním mezi nemocnicí a ozdravovnou, lékárnou a pohotovostí ji už nekontaktoval. Rozvodové papíry poslal potupně poštou. Osvojení obou dětí se očekávalo jako samozřejmé vyústění katastrofy jejich vztahu… Sára zůstala s kočkami sama. Nemohla je vyhnat předtím a nedokázala to ani teď: i když jí srdce krvácelo pro děti a ztracené manželství, i když to zkusila. Popostrčila chumel koček před dveře, která rázně zavřela, než stačily zareagovat. Tlačí se na ně zády, pláče a doufá, že kočky odejdou. "Pochopí to: ony ano, jsou přece empatické, rozumné a vznešené bytosti, které vycítí, že to nefunguje. že se něco moc, moc pokazilo...!"
V noci, kdy nezamhouří oka, je slyší pod okny: zoufale mňoukají, volají a žadoní. Nějak se dostanou na půdu a lomozí, běhají divoce nad její hlavou marně zamotanou do zpoceného polštáře. Škrábou packami po skle francouzských dveří a křičí tak bolestivě, že se to nedá snést...
Sára přečká tu nekonečně dlouhou a trýznivou noc. Přečká, ale už není tou ženou, která večer uléhala...
Její osobnost jako by se měnila, zhroutila se do sebe a znova povstala jako nová bytost. Poddajná a zcela oddaná kočkám. Přesile koček, armádě koček, tlupě a organizované bandě, kočičímu teroristickému seskupení s jasným cílem.
Vpustí je s provinilým úsměvem a prvními paprsky slunce dovnitř a navykle chystá misky s granulkami a tuňákovou konzervou, jako by se nic nestalo. Hladí je ve hlavičkách a chtivě vytrčených hřbetech. A neuhne očima, když k ní všechny najednou vzhlížejí: nemrkají, jenom se dívají. Modré, zelené, okrové oči: studny a brány do kamsi. Mámivé, hluboké a neústupné. Sára se v nich utopí, aniž by se bránila, aniž by volala o pomoc.

Nečekaně a najednou přestaly šarvátky a půtky, značkování a devastace nábytku, nimrání se v jídle a ostatní nedávné provokace za účelem poražení protivníka.
Už nebylo, proti komu bojovat - Kóta byla dobyta, mise úspěšně dokončena, vítězství beze ztrát naplněno. Nová, organizovaná skupina šelem, obydlující dům Sáry spokojeně žije v její podvolené péči.
Hrají si roztomile v klubku, myjí si hedvábné kožíšky na bříškách, slastně předou a mhouří nádherně vybarvené oči. Lehají ve svůdných pozicích na dekách a pohovkách nebo pospávají na početných odpočívadlech a peleších. Spí i dvacet hodin denně: vždyť noc je ještě mladá, ne…?
Když se zdá, že Sára ustrne v navyklém pohybu, zamyslí se a její zastřený zrak na chvilku zjasní, upřou na ni koordinovaně a soustředěně hypnotizující pohled: a ona zvláční, vypne a pokorně se vrací k plnění misek, krájení masa, nebo vyklízení kočičích toalet, automaticky sedá a zve na klín přerostlá, dobře krmená těla, hladí až do umdlení zas a zas…
Je šťastná nebo si to myslí. V noci ji potěší ta, či ona kočka svou přítulností, olíznutím tváře nebo krátkým přivinutím nadýchaného boku. Hope k ní nechodí a možná je to tak dobře… Její jedinou svobodou je spánek: tehdy do její mysli kočičí vůle nepronikne. Tehdy je schována za pevnou, neprostupnou hradbu snů, jako princezna před vojskem Černého rytíře, jak Popelka před macechou, jako Karkulka před vlkem. A ještě jednoho ochránce má: Olivera, kocourka, který jediný se Hope nepoddal. Naoko ano, jinak by jej z domu dávno vyštípala, plní její telepatické pokyny.
Ale pokud si je jistý, že jej nesleduje, ulehčuje všelijak Sáře její utrpení. On je ten, který za ní v noci chodí nejvíce, když ostatní řádí ve stodolách, zahradách a hájku dole u řeky. On jí našeptává ozdravné sny, hladí ji tlapkou po spáncích se zběsile tepající žílou, on ji chrání před slíděním velitelky. Sářiny sny, naordinované Oliverem jsou krásné a nebolí. Léčí její smutné srdce a pomáhají překonat žal. Za obzvlášť mrazivých zimních nocí, zatímco zbytek smečky bivakuje v obýváku nebo loví škodnou ve stodole plné voňavého sena, Oliver s povděkem přijme nabídku: Sára nadzvedá pokrývku a on hned zalézá do voňavé teplé skrýše. Tiskne se hedvábným bokem k ženině nahému břichu, napíná tlapky a začíná rituál: zatíná a vytahuje s roztomilým lupkáním drápky z prostěradla a hluboce vrní, ponořen do jakési formy kočičího tranzu. (Je to stejný prapůvodní pohyb, kterým masírují koťata mámino bříško při sání mléka.)
A tehdy nastává přenos mezi kocouří a člověčí myslí: do její hlavy putují jako po duhovém mostě představy a fantazie, krásné a barevné, poklidné a radostné. Ona s dětmi a manželem na louce plné kytek, motýlů a pastelově zbarvených ptáků. Ona doma s Oliverem na klíně, čte dětem pohádkovou knížku. Ona a děti na kolotoči, v Zoo, v parku na prolézačkách. Ona a Oliver a celá rodina u vánoční večeře… S manželem ruku v ruce jdou lesem tak voňavém po spadaném jehličí a kukačka jim ohlašuje třicet šťastných společných let…
Sářiny oči jsou po probuzení bolavé a slepené zaschlým škraloupem slz. I v krku cítí nepříjemné škrábání ze spolykané slané povodně. Zato její duše je tím osvěžena, omyta a ozdravena a další dny se lépe snášejí, bolest z odloučení nejbližších není na čas tak pronikavá…
Oliver z roury, kam se dostal kdoví odkud, zatím Sáře pomáhá jen v REM spánku. Zatím, než dokáže Hope porazit. Než odhalí její slabiny a přemůže zhoubný vliv, který má na zbytek klanu. Potom, možná, svítá naděje i pro zmanipulovanou a vězněnou ženu. Možná…
Sára nechodí ven: jídlo objednává u donáškové služby, zásoby pro kočky pravidelně dováží v objemných balících poštovní vůz. Také všechny věci a potřeby běžné pro život, si jednoduše objedná přes internet nebo některá ochotná sousedka přinese, pokud není zbytí. Sára je zdravá jako tuřín, léčiva z domácí lékárničky zatím stačí. A na nemoc její duše, lapené do sítě kočičí moci stejně nemá obyčejný felčar medicínu. Ale kočky se bez doktora neobejdou, zvlášť pokud jejich dospívání postihly nemoci: veterinární lékař jednou za čas přijíždí a za úplatu ošetří, koho je potřeba a převakcinuje. (Tlupa si vystačí a za žádnou cenu nechce další bezdomovce a rekruty, jež by s nadcházejícím podzimem přišli, pokud by jejich dobrovolně nedobrovolná obsluha chodila ven…)
Na nátlak manželovy rodiny Sáru prohlásili za pomatenou osobu. (Chtěl se tak za každou cenu vyhnout jejímu možnému kontaktu s dětmi nebo jinému nárokování čehokoliv. Odstřihl ji: jako pupeční šňůru, jako nakaženou větev, jako stužku z kytice růží, jako pouto a jako NIC…)
Po neslaném a povrchním vyšetření u obvodní lékařky, kam ji odvezli i přes veškeré manipulativní snahy smečky, se jí dostalo do měsíce písemného vyrozumění. Neplakala, nestyděla se a bylo jí to jedno. Pobírá invalidní důchod, ale je svéprávná, takže jí nehrozí pobyt pod dohledem zdravotního, či jiného personálu. Nezabavili jí dům ani majetek a ona zvládá vést ve svém pomýlení veškerý chod té prapodivné DOMÁCNOSTI. (Kdyby nebylo skryté pomoci Olivera, dávno by ji síly opustily... )
Jak dlouho to potrvá…? Jak dlouho bude otrokem …? Kočky žijí při dobré péči i dvacet a více let… To je dost dlouho, ne…?


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 20.01.2016, 15:10:00 Odpovědět 
   Omlouvám se: ne s tebe, ale z tebe
 čuk 20.01.2016, 9:15:15 Odpovědět 
   Safriš, to se s tebe text jen vyhrnul. Dovedeš tedy vyprávět! Vůbec není rozverný, čekal jsem, kdy se dostaví horor. Zprvu nenápadně, od jedince k tlupě. Až nakonec drsný horor konce. A na rozdíl od jiných tvých hororů bych mu dokonce uvěřil. Před rokem vyšla tady v Plzni prozaická knížka o kočkách. Škoda, žes ji nenapsala dřív a tam nezaslala. Zajímalo by mě, zda by ji místní kočkofilové uveřejnili. Text má několik podtextů. Má se fušovat přírodě do řemesla? Musí mít vždy dobro za následek zlo? A něha odplatu? Není do koček převlečený zvlášť rafinovaný ďábel? (a na směšné vyvážení jeden andílek?) Neměl by se ten text rozesílat těm, kteří se rozhodují chovat kočky? Neměl by se rozesílat těm, co k nám zvou migranty a jsou označování jako sluníčkáři? Neměl by člověk mít odstup i od dvounohých koček?
Text nevidím vůbec jako zábavný, je drásající. A řekl bych, že se vyjdřuje k aktuálním problémům drsnou metaforou. Je psán s velkou invencí, vyprávěčskou schopností a zvládnutím jazyka. Máš velmi četné zkušenosti a schopnost i na pohled nevinnou věc přeměnit v horor.
 ze dne 20.01.2016, 11:35:05  
   Tilda: Safriš, i když jsem se nemohla dočkat odezvy, tak krásnou jsem nečekala. Děkuji moc! bylo psáno srdcem více než obvykle, protože jsem čerpala z reálu. Sama to vidím jako špatný zásah člověka do přírody a ano, text se dá vztáhnout i na jiné, naší civilizací způsobené problémy. Děkuji za porozumění... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Sekerou do dver...
Beduín
Spoločne to zvl...
Gardenboy
NEBOJSA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr