obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: ŠIPKA ::

 autor Tilda publikováno: 12.01.2016, 8:44  
O pocitu bezpečí, jež je jenom zdáním...
 

ŠIPKA

Anna nadevšecko milovala psy. Jako malé děvčátko se nebála sousedova vlčáka ani boxera z vily odnaproti. Nějak se dokázala do zvířete vcítit, že na ni nikdy žádné psisko nezavrčelo, nezaštěkalo nebo, nedej bože, neublížilo. Měla k nim „blíže“ víc, než ostatní lidé a všichni psi, se kterými kdy žila po boku, ji chtěli chránit s položením života. Protože ji tak okouzlovali a protože je na světě tolik rozmanitých plemen, chtěla studovat veterinární medicínu. Ale na školu se ani na druhý pokus ani napotřetí nedostala.
A potom, zklamaná a nejistá si sama sebou, potkala jeho. Dospělého, zralého muže, okouzlujícího, moudrého a se správnou špetkou humoru, která neobtěžuje.
Střetla se s ním při nesoustředěném bloumání po zoologické zahradě, kam chodila často a ráda. A nejvíce právě tehdy, když byla smutná. Postávala dlouho u pavilónu vlků a velkého, nově zrestaurovaného výběhu psů čabrakových a hyenovitých. Pozoruje se zaujetím jejich smečkové rituály, když ji kdosi tiše osloví: „ jsou krásní, co? A to zbarvení… Miluji psovité šelmy!“ Anna se otáčí trochu překvapeně za hlasem, hlubokým a podmanivým, hedvábné zlaté vlasy barvy zralé pšenice jí rafinovaně zakryjí kus tváře. Typicky koketním a tolik ženským gestem si zastrčí neposlušné prameny za ucho a teprve potom na odvážlivce pohlédne. Kousek napravo stojí on, chlap, o jakém tajně snila. Velký, ramenatý, tmavovlasý a s výrazně řezanou tváří, zpola krytou hustým plnovousem. Oči, pronikavě modré si ji pobaveně měří a odhadují. Usměje se šíře a napřahuje ruku - doslova tlapu: „ těší mě, jsem Greg a tak trochu tady pracuju…“ Anna spolkne náhlou šišku, bobtnající v krku a nesměle špitne: „říkají mi Anna“ a podává ruku, jejíž dlaň se náhle ztrácí v měkké a pevně sevřené pasti.
„ Také miluji psy… Už odmala…“ A odmlčí se, najednou marně hledá slova. Taková přece nejsem! Vždyť normálně verbálně komunikuju s kýmkoliv! Proč s ním to nejde! Nadechne a zhluboka vydechne. Soustředí se a uklidňuje nezvykle rozbouřené emoce.
Muž, dobrý pozorovatel, si všimne, jak je nejistá a nechává dívce dostatečný prostor, aby se znova našla. (Líbí se mu a moc: zrovna ten typ, po kterém celý život prahne. Křehká, téměř chlapecká figura, dlouhé plavé vlasy a obličej jemný a dětsky nevinný. „Jako by mi ji osud vehnal přímo do náruče! Tu nepustím. Je jedinečná…“) Zatím však, aniž by ji znervózňoval přímou konverzací, opře se pohodlně o zábradlí a nepřímo se rozpovídá o zvycích a raritách pozorovaných šelem. Anna je fascinovaná a bariéra studu padá… Po nějaké chvíli už zcela uvolněně, povídají si ovšem možném i nemožném. Greg s ní projde celý areál a ona vidí jinýma - jeho očima, všechno osazenstvo ZOO. Dovídá se mnoho nového, co v žádném pořadu o přírodě, flóře a fauně neslyšela. Dokázala by jej poslouchat věčně…
(Z jeho nepřeberných zkušeností, postřehů a znalostí usuzuje, že je povoláním zoolog. On jí přímo neřekne, jakou profesí se v parku zabývá, a jí ani nenapadne se zeptat…)
Domů jde dlouho po uzavírací době a v srdci ji hřeje myšlenka na něho: hned pozítří se zase uvidí – slíbil jí to pozvánkou na večeři a do kina… Anna je skoro šťastná a skoro zamilovaná i po pár hodinách známosti.
Začnou spolu randit plynule a nenásilně. On sice nemá tolik času, jak by si dívka přála, protože jeho zaměstnání jej zcela pohlcuje. I víkendy mívá pracovní, kromě pár neděl v měsíci. A to jej o mnohdy volají i pozdě v noci, pokud je třeba. Mobil nebo pager neodkládá skoro vůbec: a pokud ty rušičky, vetřelci a ničitelé poklidného života zvoní a zvoní protivně dlouho, když se zrovna vrhají roztouženě jeden druhému do náruče, je to docela síla… Po půl roce už spolu i bydlí. A jde to a funguje to. Anna si někdy tajně myslí i na svatbu. Jen, jestli to není moc brzy, holka…
Anna to chápe: ví, že kolem zvířat (a v jeho případě, exotických a ohrožených druhů zvlášť), je spousta nekončící práce. Je na Grega pyšná proto, co dělá. (Pro to, co si myslí, že dělá, protože se s ní o práci baví čím dál méně… Jako by jí už se vším seznámil anebo si myslel, že ona má svých starostí dost… Doma se věnuje a s chutí až zarážející, hlavně jejím potřebám…) Anna je na něj pyšná pro to, jakým je člověkem.
Ty dlouhé dva měsíce, kdy byl služebně v Jihoafrické republice, si denně povídali přes Skype.(Tedy kromě dvou dnů, kdy byl Greg mimo signál: na výpravě hluboko do buše se svým dávným kamarádem…) Konečně, konečně se vracel nočním letem. Anna na něj obětavě čekala, než se nad ránem objevil, unavený, špinavý a zběsile utahaný ve dveřích ložnice. Anna je hned čilá, i když zrovna usnula po hodinách převalování: „ konečně, miláčku… Moc jsem se těšila!“ A pusa, sladká a nekonečná to jenom potvrzuje. Greg se po chvíli opatrně vymaní a, i když je unavený, pokleká před dívku, v jemné noční košilce oděné jako luční víla před půlnočním rejem a s vážným výrazem v očích se ptá:“ Anno, milá moje… Vezmeš si mě?“
Bože, už je to tady… Plní se mi to, co jsem si tak toužebně přála!!!
„ Ano… Vezmu si tě, můj milý! Ano!“ Anna pláče a líbá svého milovaného muže znova a znova na horká ústa.
„ Počkej, miláčku… Nebo mě udusíš!“ Se smíchem se vymotá Greg z její náruče, vyskočí s heknutím na nohy a vrací se z předsíně s objemnou krabicí, zdobenou na perforovaném víku obří rudou mašlí s vetknutým svazečkem konvalinek.
„ Milá moje budoucí ženo… Tady je zásnubní dar: není to prsten, jak je zvykem. Není to studený a neosobní kus kovu… Je to mnohem cennější…“ A trochu s obavou pozoruje, jak Anna otvírá pevné víko. A už na ni vyskakuje medově zbarvené stvoření a s pláčem a kvikotem si stěžuje na prožité nepohodlí.
„To je… To je Ridgeback! To je nádherné štěně! Bože, Gregu! Tak krásný dar si nezasloužím!“
Anna, celá dojatá, si tiskne viditelně spokojené psíče k hrudi a hladí jeho pružná záda s výrazným pruhem protilehlé srsti. „A ta barva, tak sytě medová… A ty nádherné oči, hebká ouška… A ten roztomilý čenich! A jak mu mám říkat…?“
„ To je na tobě, zlato! Nemá ještě jméno…“ usmívá se spokojeně dárce a hladí střídavě Annu i štěňátko, jako svoje děti.
„ Chip… Budu mu říkat Chip!“ Vyhrkne Anna a štěně, jako na souhlas, vyštěkne vysokým kolísavým hláskem.
Dny běží, barevné a veselé jak kuličky na dětském počítadle a záhy jsou manželé, líbánky v duchu dobrodružství: safari v Keni a něco koupání na horkých jihoafrických plážích. Chip je všude s nimi. Anna by jej nikomu nesvěřila a Greg uvažuje stejně.
Po třech týdnech nic nedělání, mazlení, procházek a odpočinku začíná všedno a pracovní povinnosti. Anna se vrací do cestovní kanceláře, kde pracuje skoro tři roky a Greg do své milované ZOO. (Myslela, že je to jenom na čas. Myslela, že se posune dál. Se svatbou se její pocity změnily: „bože, zpohodlněla jsem, zahnila a usadila se, jako slípka na hřadu…“ Ale už si není tak jistá, jestli se jí to nelíbí právě tak, jak to je. Snad brzy otěhotní a nebude se před sebou samou cítit provinile…)
Chip je natolik vychovaný, že je mu dovoleno trávit čas a s Annou i v zaměstnání: leží jí u nohou a lidé, trousící se dovnitř, mu neříkají zhola nic. Je jako pěna, takže mnozí nevšímavci jej v místnosti ani nezaregistrují. Počáteční obavy majitelky, že bude odrazovat zákazníky, se ukážou jako naprosto liché…
Grega teď vidí mladá novomanželka méně, než dříve: někdy jsou problémy s chovem nížinných goril – nedaří se zabřeznout nejmladší samici, jindy jde o nebezpečné parazitické onemocnění slůněte, a jindy zase vážné zranění Impaly o elektrický ohradník… Anna do ZOO nechodí tak často, jako dřív: psům je vstup zakázán a tak rázují dennodenně rozlehlým lesoparkem, který je pro hravé a pohyb milující psisko to pravé.
Anna se nebojí: má přece ochránce! A že to není nijak nadnesené… Chip je opravdu tělesný strážce se vším všudy. Anna už na vlastní uši slyšela jeho výhružné, hluboké vrčení, až vstávají chloupky na šíji, viděla na vlastní oči jeho mocné tesáky, blýskající z poodhrnutých pysků. To když se k nim do domu snažil dostat nevítaný host. Měl štěstí, že utekl dřív, než pes stačil skočit. Ani Greg nedokázal říct, jak by to se zlodějem dopadlo.
Proto si je jistá a klidná, když po boku Chipa rázuje v přítmí vzrostlých borovic, jedlí a červených buků, železných dubů a rozkošatělých kaštanů. Cestičky se tu vinou do všech směrů, křižují se a rozbíhají a poskytují tak nekonečno možností. Chipa pouští jenom s košíkem a jenom, pokud nejsou nablízku jiní pejskaři. Její miláček nemá jiné psy moc v oblibě a ona chce předejít nepříjemnostem, kdy by si na ni někdo otvíral nevymáchanou pusu…
I dnes, pozdě odpoledne jdou spolu parkem. Později, než obvykle, protože v práci se Anna nějak zasekla. Mladý, snobsky vyhlížející pár si vybíral líbánkovou destinaci a nemohli se dohodnout ani zemi, či ostrově a ni na délce pobytu („no, jestli se hádáte teď, co bude po svatbě, milánkové…“Myslí si už unaveně Anna.)
Ale v přírodě chytá nový elán a s Chipem dovádějí jako malí nezbedové. Hází mu míček a on přináší klacíky, což Annu rozesměje a musí hledat ztracenou hračku v podrostu. „ No, aportovat zrovna nemusíš, co? Brouku milovanej… Chceš kokino?“ A když si pes sedá zprudka na zadek, nabízí „ pac“ a zaláskovaně hledí do očí, aby získal pamlsek, Annu to zase rozesměje.
Jdou dál, i když už se šírá. Anna se přece nebojí. Ani sama se psem… ostatní lidé i jejich čtyřnozí kamarádi je míjejí opačným směrem, ven z brány…
Jdou a ona se topí v myšlenkách: na Grega a jeho vysilující povolání, na svoji stále sílící touhu po dítěti… „ řeknu mu to ještě dnes večer… určitě by dítě chtěl, i když o tom zatím mlčí… Miluje mě a já jeho a takové zpečetění lásky je tou nejkrásnější volbou… Uvařím oblíbené jídlo, otevřu láhev Bordeaux a to by v tom byl čert…“. Mimoděk se usmívá, Chip na navíjecím vodítku někde vepředu vzrušeně funí do kupky jehličí.
Anna si vzpomene, jak jí manžel před časem líčil způsob, jakým loví Ridgebackové lvy. Jeden nic nezmůže: a i kdyby šelmu potkal, nevšímá si jí a jde jí z cesty. Oni loví ve třech: dva vepředu odvádějí pozornost predátora a třetí zatím skáče ze zálohy na nic netušící oběť. Zcela koordinovaná a promyšlená akce…
„Ještě, že tě mám jenom jednou, ty lovče!“ Pomyslí si zjihle Anna, když k ní Chip nadšeně přibíhá, v rozesmáté tlamě kus ztrouchnivělé kůry. Pokládá jí nález k nohám a čeká odměnu. Dostane piškot a jde se dál…
„ Vyjdeme druhou branou a zpátky půjdeme ulicí. Na zpáteční potulku temným lesem je už trochu pozdě!“ Tma za tu chvilku, kdy se jí myšlenky toulaly, zhoustla natolik, že světlo je jen v kalužích pod sodíkovými lampami. Anna přidá do kroku, Chipa raději vede u nohy. Jdou kolem černočerného houští, když pes najednou tence kvikne a klopýtne. Anina jistota, že se nemůže nic stát, už není tak pevná. Se strachem se sehne ke kňučícímu kamarádovi: „ co je miláčku, co tě bolí…? Tlapička? A která… Tahle…?“ Vidí i v šeru, že pes opatrně našlapuje na levou zadní. Prohlíží polštářky i plošky mezi prsty, ale nic. „ Možná jsi šlápl na šlahoun ostružiníku, ty bambulo. Nic to nebude…“ Ale jen navenek se uklidní. Je vnímavá a cítí se divně ohroženě. Popotáhne náhle neochotného Chipa, aby už byli z parku venku. „Jenom“ polovina cesty…
Pes zpomaluje, ač měl ještě před chvílí energie na rozdávání: „ to ty pamlsky. Tloustneš a pohodlníš, dědo… „ Dobírá si Anna psa a pobízí k rychlejší chůzi. Chip náhle a nečekaně zvrací přímo Anně pod nohy. „ No fuj, ty čunče! Co je to za chování!“ Hubuje ulekle Anna a udiveně pozoruje kouřící hromádku, protivně kysele zavánějící. „ Co jsi to zase sežral! Raději ti dám doma tabletku…“
Pes znova tence zakňučí a bez varování se kácí na bok, nohy roztřeseně trčí nahoru a škubou sebou trhaně a odevzdaně. (Vystresované ženě to připadá stejně nehumánní a kruté, jako lapení telete na rodeu do neúprosné smyčky brilantně nahozeného lasa.) Až teď to Anna vidí: tu červenou štětičku na vnitřní straně Chipova stehna.
„Bože… to je šipka! Uspávací šipka…To ne… Neusínej, prosím tě…! Neopouštěj mě…“
Ale Chip už ji neslyší, oči bez života upřené do svitu prvních hvězd. Hrudník se mu pomalu zvedá a klesá, jako by se mu nechtělo.“ Žiješ, díky bohu, žiješ…!“ Anna vydechne úlevou, než se jí hrůzou stáhne hrdlo: „ Co bude teď… Co bude se mnou, když on už mě nechrání… Bože, dej, ať mu dávku správně odměřili! Ať jej nepředávkovali… Ať se probere a je v pořádku!!! Moc prosím…!“
Anna pláče, když se snaží odtáhnout bezvládné a vláčné tělo dál od sypané cestičky. Najednou štěrk protivně nahlas skřípe: teď když jí nesmí uniknout žádný podezřelý zvuk. Teď, když je bez ochrany… Teď, když po ní jdou… Neví kolik jich je a neví, kdo to je a co zamýšlí. Jenom tuší, že Chipem to neskončilo. Je odstraněn (modlí se, že jenom na čas) a ona je lovnou zvěří a nedej bože, trofejí pro vítěze… Zkusí na tu hrůzu chvilku nemyslet a rychle zakrývá tělo psa několika drobnými větvemi chvojí, aby nebyl tak na očích, jedno komu…
Potom v podřepu zabíhá mezi kmeny, jistá si lepším krytím, kličkuje a snaží se mířit k východu z parku, který se nejasně rýsuje napravo od ní. Pořád tak zákeřně zlomyslně daleko… Skoro půl kilometru tmou – sama a ne sama…
Tiskne se na chvíli k drsné kůře stříbrného smrku, jehož nízko visící větve ji trochu schovají. Myslí si to, ale plete se… Najednou cítí závan vzduchu kolem pravého ucha. Instinktivně zvedne ruku a do nechráněného hřbetu se cosi zabodne. Štípe to jako sůl v živé ráně a Anna zděšeně třepe rukou ve snaze se bolesti zbavit. Nechce se na ni podívat, nechce zjistit, co už stejně ví: ano i z její ruky trčí chvějivá barevná chocholka, miniatura ozdoby cirkusového koníka. Tentokrát modrá, na konci hluboko zabodnuté šipky. Dívka ji vztekle a marně vytrhne z rány, až se vyřine pramínek rudé krve a z očí slzy bolesti, jak v ráně prudce zaškube.
Skoro omdlí, ale vytrvá. Jak sama pragmaticky usoudí, neusne dřív, než se látka dostane k mozku. U Chipa to taky chvilku trvalo. Kdyby ruku nezvedla, trefili by ji do krku a to by bylo sakra rychlé…
Aspoň nějaká výhoda. Třeba to stihne. Třeba někoho potká…
Vyplíží se z úkrytu, který nepomohl a nejkratší cestou míří ke svobodě. „Mobil, ty náno! Zavolej Gregovi a na policii…!“ Už, když jej loví z kapsy, tuší, že to nebude k ničemu… Je vybitý: už v práci byl a nabíječku nechala doma! Sakra, sakra, sakra! Já osel oslovská, blbá…!“
Raději se soustředí na cestu. Nějak hůře vidí a má mžitky. „ Kolik je to minut…? Tři… Pět, deset…? Jak dlouho ještě budu schopná chůze…?! Raději, ať se neproberu, jestli mě dostanou… Raději, ať nevím, co se mnou udělají… Jak asi odhadli moji váhu…? Muži se vždycky trapně pletou a nadsazují… Nikdo neví, jakou mám hmotnost. Jenom můj gynekolog a Greg …“
Zrychluje, skoro běží, dokud se jí nezačnou motat nohy. Zakopává, padá a znova se zvedá, odhodlaná pokračovat. Jde to stále hůře. I ona nečekaně a prudce zvrací: ovocný salát, co měla ke svačině. Teď už nevypadá tak chutně, fuj… Další dávivá vlna, která ji okrade o sílu. Potom leze po čtyřech, potom se plazí. Potom… Cítí, jak se noří od nohou po šíji do hluboké, mazlavé a vazké kapaliny. (Je to jako Mrtvé moře… Jenom to tak příjemně nepoštípává a nešimrá a nehřeje. Spíše mrazí, jako tekutý dusík a táhne ke dnu jako bezedné rašeliniště…) Kapaliny, kterou se stává její krev, nedobrovolně nesoucí k mozku falešnou informaci. Ještě zaleje strnulostí vyděšená ústa, nos, jenž zapomene rázem dýchat, oči, protáčející se do hlavy a nakonec samotný mozek. Anny svýma, do hlavy stočenýma očima skoro jasně vidí vzruchy. Jako klikaté výboje, jež jeden po druhém uhasínají: jako vlákna skomírající, málo používané předpotopní žárovky, v nepoužívaném sklepení…
Anna spí hlubokým chemickým nevědomím. Leží na mokrém trávníku a necítí, jak jí vlhne oblečení. Necítí, že se uhodila do hlavy ani trpící nohu, nepřirozeně zkroucenou pod zády. Leží… Nevidí, že k ní opatrně přistupuje srnka. Sametově černým něžným zrakem ji pozoruje, potom se k ní sklání její krásná šíje. Jako by chtěla slíznout z dívčina čela krůpěje ledového potu, jako minerál ze solného lizu. Zarazí se, jemné oblinky kolínek se rozechvějí jako struny harfy a o v okamžení je pryč: jen křoví se ještě pomíjivě chvěje…
Anna leží… Nad ní se sklání tvář. Není to usměvavá a přívětivá tvář. Je dobře, že ji nevidí…
Její Greg je vedoucí veterinární lékař Zooparku…Její Greg se tehdy, hluboko v africké divočině čemusi přiučil…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 12.01.2016, 8:43:28 Odpovědět 
   Při čtení úvodní až idylické části jsem pořád čekal co se zvrtne, takoví muži přece neexistují. Zprvu jsem si myslel, že on je nějakým přeměněným zvířetem, že štěně je převlečenou obludou. Dostalas mě: vyložil jsem si to tak, že muž "zoologický nadšenec a dobrodruh" se nějak transformuje pod vlivem svých miláčků (kteří třeba i žárlí). Ano, odmaskování mužů často přinese až hrůzné poznání. Tady je otazné: spletl si ji se srnkou nebo lovkyní srnky? Anebo ji hodlá včlenit do svého "zvěřince" jako výraz nejvyšší pocty? V každém případě mu šíblo. Škoda žeš přestala psát v nejlepším. Napsáno opět perfektně a čtivě, i to jak jsi dovedla až parodovat láskyplné pocity. Safra: vše se u tebe musí zvrtnout ho hororu. Představuji si, kdyby on byl pracovně pomateným chirurgem. Šipka by zde nebyla jen méně obvyklou narkózou, stala by se z ní injekční stříkačka. Nebo kdyby byl hasič, zedník zazdívač, potapěč...
Sorry: v tuto chvíli jsem bez bolestí a tak se euforicky odvazuji.
 ze dne 12.01.2016, 11:28:17  
   Tilda: Děkuji, Čuku čtivý a obětavě pohotový... Já to zatím jinak neumím. Napadne mě název a zápletka a jedu a jedu a už se to hrne jenom jedním myslitelným směrem. A ano, týpek zmagořil díky výletu do buše a nespletl si ji, chuděrku, byl to záměr... Co by ne, že...? A jsem ráda, že vyústění bylo neočekávané... T. (Ale čím by útočil ze zálohy hasič, potápěč a zedník, šipky uspávací s největší pravděpodobností nemaje...hmmm)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr