obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: JÁMA ::

 autor Tilda publikováno: 13.02.2016, 11:57  
Jsou věci mezi nebem a zemí...
 

JÁMA



Nejprve byla malinkou dutinkou v jinak neporušené, a na došlap tvrdé vrstvě černé hlíny.
Dutinkou tak nepatrnou, že ji každý drobný zástupce hmyzí říše snadno přehlédl, ovšem s fatálními následky. Každé takové nevědomé zaškobrtnutí kvitovala s povděkem a naplněním útrob, prázdných a pustých jako hluboký vesmír stovky tisíc světelných let vzdálený…
Když po širé ploše pospíchal mravenec - dělník a pracant, v drobném mozečku za tykadly jenom utkvělou myšlenku na zvládnutí dnešního úkolu (přinést dostatek mšicích samic do dojírny v kolonii) zdálo se, že drobounkou proláklinu hravě překoná. Ale stalo se něco podivného. Sotva se jeho citlivá tykadla dotkla okraje jamky, stěny se od sebe bleskurychle odtáhly, a i když byl hmyz v porovnání s prohlubní obrovský, propadl se někam dolů jako nic. Ani nestačil zapojit všechny nožičky, aby se aspoň pokusil vyhrabat, nebránil se dobře mířenou dávkou jedu ani neskousl děsivá kusadla. Nestihl vibrací tykadel dát zprávu a varování ostatním z kolonie. Nestihl, protože už nebyl, stráven do posledního atomu cizím organismem. Jamka se znova semkla v titěrný otvůrek a opět nastal klid.

Byla teprve mladá, nová, teprve se učila, chutnala, zkoušela, vybírala si a hodnotila. Ještě spoustu hmyzu, drobných obratlovců, ještěrek, plazů a savců pozřela, než se trochu zvětšila. Než VYROSTLA. Časem se začala fauna z pochopitelných důvodů vyhýbat blízkému kontaktu s jámou. Vytvořila se neviditelná hranice v okruhu dvaceti metrů, kde ani flóra nechtěla zapouštět své kořeny a vlásečnice a Ona začala poznenáhlu trpět hladem. Nemusela ctít naše přírodní zákony, když nepocházela odtud. Když ani sama nevěděla, kde a kdy se zrodila a proč je tady, na maličké a hloupě vyhlížející planetě. Vypracovala svou mysl na vyšší úroveň a donutila ji k další evoluci.
Znenadání se ve středu vytvořil vír a seskupil se do tvaru ohavné mordy. Zvedla se, zavětřila a srkavě vtáhla vzduch. Obrazec se zhroutil do sebe, černočerná prsť znova zavířila, vznesla se nad krajinu vysoko k obloze, ač bylo úplné bezvětří. Hluboko ve stratosféře, hladová a neviděná, zamířila si to za novým zdrojem potravy.
V místě, kde po dlouhou dobu spočívala – na velké žulové plotně, se najednou objevila hustá síť prasklin. Deska se s tichým lupnutím - jako když si vložíte do pusy pár praskavých kuliček, rozletěla na tisíce úlomků. Z tvrdé skály zbyla ubohá hromádka štěrku. To místo už zůstalo navždy bez života, vyprahlé a opuštěné…



Uprostřed hlubokých lesů se krčí malá dřevorubecká osada, všeho všudy se stovkou obyvatel. Vyznávají mormonskou víru, proto pro její osazenstvo není vůbec žádným problémem, vyrovnat se s životními potřebami po svém. Dokážou z darů země a z vlastní tvrdé práce vytěžit maximum tak, aby se jim, i uprostřed ničeho vcelku spokojeně žilo. Proto jejich osadu obestírají mimo lesy i malá políčka, sad a zeleninové zahrady. Na pastvině se pase stádo ovcí, spolu s pěti krávami. U potoka se ráchají husy, kachny, v ohrazeném dvorku má každá rodina něco slepic.

Dětí tu moc nepobíhá, dospěly a jen málo z nich se po cestě do města v den své plnoletosti, vrátilo pokorně zpět do komunity. Měly svobodnou volbu a nikdo se na ně proto nezlobí. Jen už mají napořád „zavřená vrátka“. Takový je zvyk, taková jsou pravidla: pouta, jste si sami zpřetrhali, sami neste následky. Komunita musí zůstat čistá, bez vlivů a zásahů zvnějšku.

Ne tak Erin a Jakob. Podnikli obvyklou cestu do města v jedenadvaceti letech. Těšili se, jako mnozí před nimi a báli se, stejně jako většina. Plánovali si dlouho před výpravou, co všechno je „tam“ čeká. „Ochutnali“, otestovali, porovnali, poučili se mnohým… A s díky odmítli. Vrátili se ještě toho rána. Nemluvili o svých zážitcích, vytlačili je z mysli a sotva si odpočinuli, hned se začlenili do každodenní práce na společném poli s kukuřicí.
Do roka se vzali a teď, po nějakém čase, se vzorně starají o čtyřletá dvojčata Maju a Peta.

Vzduch je tady v osadě „Maple Leave“ krásně čistý, žádné motory (kromě akumulátoru – bez elektřiny to nejde ani tady), pole se obhospodařují s koňskou silou, do vzdáleného města (cca 15 mil) se jezdí povozem nebo chodí i pěšky. Děti jsou zdravé, infekční choroby, alergie ani jiné potíže je nepostihují. Léčba je založená na přírodních produktech (je mezi nimi i vysokoškolsky vzdělaná farmakoložka, jež trávila nějakou dobu v Číně) a pokud není zbytí, zajede dobrovolník do města pro antibiotika. Ale je to velmi zřídka. I zubaře tu mají, porodní asistentku a všeobecného lékaře, který má doposud ze zákona povolení předepisovat léky. Výuka probíhá také v komunitě, jejíž někteří členové jsou bývalými pedagogy. Přišli mezi své spoluobčany z města, kde se nabažili života se všemi moderními vymoženostmi a berličkami a z ničeho nic zatoužili po poklidném žití ve spojení s přírodou. Vzdali se majetku, pokud nějaký měli a obdarovali osadu, jejímiž se stali členy. Vzdali se příbuzných, kteří je nepochopili, oželeli lukrativní zaměstnání i společenské vazby.
Pozlátka luxusu a pohodlí raději a s pokorou vymění za jas ranního slunka na potem zbroceném čele. Záplavu serotoninu po vypjaté dřině v posilovně si stejně dobře užijí na konci ručně okopané brázdy. Značkové oblečení, kosmetika, slibující zázraky na počkání, liposukce, botox, remodelace a rekonstrukce, plastické čáry máry za tisíce dolarů. Závislosti všeho druhu, ničivé a zničující nebo jenom plundrující konta… Nic se nevyrovná tomu náhlému pocitu svobody, když odložíte mobilní telefony, notebooky, tablety a klávesnice a navždy je „pohřbíte“ na dno krabice. A tu opustíte bez lítosti a navždycky a už nikdy neotevřete, vědomí si nebezpečí: stejně jako knihu černé magie,
„Ďáblovu bibli“ nebo úmrtní list milované osoby, jež ze života odešla děsivým způsobem…

Tady se stírají rozdíly a všichni jsou si rovni, Pomáhají si nezištně a obětavě, nezávidí se, nepomlouvají, drží spolu a chrání jeden druhého, jak to v „normálním“ světě nikdy nebude. A své děti vedou ke stejnému vzorci chování.

Maja a Pete, po matce tmavovlasí, s jemnými rysy a podobní si tak dokonale, že si je pletli všichni pořád dokola.… Než začala dvojčátka chodit a než je maminka začala oblékat do kalhot a šatiček. Než dorostly holčičce delší vlásky a mohla je nosit, umně splétané do drobných cůpků a Pet poprvé ochutnal klučičí sestřih s délkou pět milimetrů, až uši žalovaly, náhle vystavené slunci i protivnému severáku. Narychlo spíchnutá čapka ze lněného plátna nebo pletený kulich na zimu to hned napravily. Dospělí často uzavírali veselé sázky: „kdo je kdo“, třeba za košík jablek nebo usmaženou omeletu se slaninou navrch. Sázkaři se potom udobřovali u podomácky vařeného piva ze sladu a nebo cideru z jablek, tak kyselých, že se k ničemu jinému nehodila.
Oba jsou ještě malí, nemusí tedy pracovat. Povinnosti jim začnou po pátém roce: budou pást drůbež nebo hlídat ovce. Zatím si dosyta užívají klidné dětství, plné her a dovádění. Dobře vědí, kde se mají zdržovat a skoro nikdy neopouštějí verandu s houpacím koníkem nebo dvorek s parádní houpačkou ze staré pneumatiky, zavěšenou na věkem nachýleném javoru. Máma se tak může v klidu věnovat svým povinnostem.
A že jich není málo...Poklidit dobytek, nasypat slepicím a vypustit husy a kachny k potoku, uvařit snídani (chleba peče v noci, aby byl ráno tak akorát vychladlý), postarat se o děti. Manželovi přichystat studený oběd – v lese se nebude obtěžovat s nějakými rendlíky. Potom drobné domácí práce: tkaní, šití nebo spřádání vlny. Uvařit oběd pro děti. A na pole, do sadu, přeplít zeleninovou zahrádku. Večer zahánění dobytka a drůbeže, dojení, zadělávání chleba. Všechno má svůj rytmus a řád. Pozdě v noci se tu chodí spát, ale Erin to nevadí a neměnila by. Město si vyzkoušela před lety a stačilo. Ničím ji neokouzlilo, spíše vyděsilo. Ti lidé, jejich starosti, touhy, plány, jejich lhostejný přístup k životu, k přírodě a Zemi! Brr - už nikdy víc!!!
Jediné, co ji trápí je, jak se ke své dospělosti postaví jejich děti, až přijde čas. Dokážou to, co kdysi jejich rodiče? Nebo je moderní doba natolik okouzlí, že také odejdou? Potom si řekne: „holka, vždyť jsou jim teprve čtyři!! Tolik času ještě!!“ Usměje se a chmury jsou ty tam.


Jáma ve své nové letové formaci, spoléhajíce na svůj čich, přesně a koordinovaně „přistála“ na kraji lesa, poblíž mormonské osady. Uložila se v novém lůžku pod korunou obrovské borovice a čekala.
Strom po čase začal trouchnivět, náhlá hniloba hluboko v kořenech jej zahubila. I ptactvo, které tu v hojné míře hnízdilo a vyvádělo každý rok mladé, opustilo ze dne na den hnízda i sotva snesená vejce. Listí vadlo, zkroucené a křehké a poseté černými skvrnami padalo, až zůstávají k nebi žalovat holé hnijící větve… Chtějí svými kostmi a pahýly varovat, křičet výstrahu a plašit smrt. Ale jsou bez hlasu a bez vůle…
Během tří následujících týdnů se z osady ztratili tři psi, prase a koza. Obyvatelé to sváděli na vlčí smečku a nastražili pasti. A nic…
Další týden se zaběhla březí kravka: hledali několik dní. Nic. Lidé začali trochu remcat, že to chce hlídky, pušky, zavolat stopaře z města…(Rádi používali dávno zapomenutá slova, jako by se tím chránili světu kolem) Možná nějaká banda tuláků, možná vlčí smečka… Na čas byl klid. Ale potom zmizelo celé stádo ovcí: všech deset kusů!!! Malý hoch, který je měl na starosti, jen brečel, nudli u nosu a nedostali z něj kloudnou odpověď. (Pravda, byl poněkud zaostalý, vždyť se narodil přidušený, s pupeční šňůrou kolem krku. Je to skoro zázrak: „ó, Pane, děkujeme ti, že se z toho dostal…“) Se soucitem v očích se přestali snažit a viditelně rozrušeného, autistického hošíka nechali na pokoji.
Celé čtyři týdny se nic a nikdo neztratil a všechno se vrátilo do normálu. Matky přestaly být přehnaně obezřetné, dobytek se pásl, kde se mu zlíbilo a stádečka se vždy v pořádku vracela s večerem do chlévů, drůbež do kurníků.

Maja s Petem, poslušné děti poslušné, mladé generace mormonské kongregace si hrají vždycky na dohled mámy a na vymezených místech. Jednoho obzvlášť vydařeného dne, plného chvějivého letního sluníčka, bzukotu včel a trylků slavíka, vůně čerstvě pokosené trávy a buchet, chlazených na schůdku u dveří, se poněkud „zatoulaly.“ Vzdálily se ze dvora, protože jejich pejsek, kříženec Happy zavětřil cosi na kraji lesa a s překotným štěkotem se na krátkých, křivých nožkách rozběhl k prvním stromům.
“Happy, počkej! Vrať se, neposlucho! Ke mně!!“

Ani se neotočil. Spíše ještě přidal, nožky se míhají, jako by mu působilo neobyčejné potěšení takhle prchat, neposlechnout a cítit náhlou svobodu rozhodování. Až je s podivem, že se mu netrénované běhy ještě nezamotaly. Růžový jazyk plandá z tlamy a spolu s ušima, vlajícími ve větru nasává a detekuje to "volání divočiny". Teď není dojímavým, malým a popleteným psíkem. Teď je mladým, silným vlkem, který chce ostatním ze smečky dokázat, že umí lovit sám. Že kořist najde, dostihne a skolí jediným stiskem mocných čelistí. Medově zbarvený kožíšek, jenom na hrudi zjemněný kučeravou bílou náprsenkou, už není téměř rozeznatelný, jak se vzdálenost mezi Happym a dětmi zvětšuje.

Maja se zamračí, zoufalá a rozladěná, že je pejsek neposlouchá a pobízí Peta: „jdeme pro něj nebo ho kousne liška!“
„ Fakt, to může?“ Diví se bráška a hned vybíhá směrem, kam mizí pes. Děti běží pospolu, obě stejně rychlé, k tmavému lesu. Slyší vzrušený štěkot, vykviknutí a …Ticho.
„ Honem, přidej!“ zavelí Pete a předbíhá sestru. Má Happyho moc rád a nechce, aby se mu něco stalo! Třeba aby jej kousla liška: to přece bolí a bolest nemá Pete vůbec rád! A ani krev… Brrr!! Doběhnou k lesu a po psu ani stopy, nic a divné, dusivé ticho, ve kterém je slyšet jenom jejich rychlý dech a tlukot dvou uběhaných srdcí.
Pod suchým, ztrouchnivělým lesním velikánem na okraji hvozdu je divná tmavá skvrna, tolik se lišící od okolního travního porostu. Tráva tu je hustá a šťavnatá, díky vydatným jarním dešťům. Bují a roste všude, nebývá tu holá hlína. Jen, pokud ji tu člověk sám nenavrší.
„ To je hrob?“ ptá se Pete. Viděl už pohřeb, když zemřel děda před rokem. Ví, že se kope do země a člověk se do půdy vrací. Pláče se a potom na to místo nosí dospělí kytičky a svíčky. Lidé stojí tiše a vážně, modlí se a někdy taky k té hlíně mluví: jako máma onehdy. Vracela se a měla uplakané oči a Petovi jí bylo tolik líto, že se rozplakal taky. Dlouho jej musela konejšit, než unaveně usnul, zachumlaný do pokrývky…

Pete se zastaví u holiny ruku v ruce se svým dvojčetem: „ je tam Happy? Je umřelej? Co myslíš, Mají?“ Otočí se na sestru, v očích slzičky, připravené jen, jen spustit slaný potůček.
„Já nevím… A nebreč nebo budu taky!“ nalomeným hláskem nakazuje Maja. Nelíbí se jí tady a myslí si a ví, že bráška je také celý nesvůj. Takové ticho kolem ani větev nezavrzá a ze stínu kmene na ně sahá studenými prsty citelná zima. Skoro cítí ty hamtavé a chtivé doteky vzadu na šíji a pod koleny, když se točí dokola, aby viděla na všechny strany. Otřese se, husí kůži po celém malém těle. Chce pryč co nejdříve! Ještě najít Happyho…

„Happy, pejsáčku, pojď sem! Dostaneš sušenku!“ Zkouší to ještě Pete. Mhouří oči, aby viděl mezi kmeny hlouběji do lesa. Nic, žádné veselé štěknutí, žádné ufuněné psisko, schované ve stínu a schválně vyběhnuvší na děti. Nepohne se lísteček, nepípne pták ani včela u ucha nezabzučí spokojeně, obalená pylovým kabátkem, s bříškem plným sladkého nektaru. Duté ticho tlačí do uší a křičí výstrahu… A přece se dvojčata neotočí zády. A přece vstoupí na chladnou hlínu, i když se jejich mozek vzpírá a brání nohám v pohybu a nutí oči schovat se za víčka, jako do pelíšku.

Popojdou trhaně a neochotně, na zdřevěnělých a neposlušných nohách kousek dopředu. Jen tak: pro jistotu. Jen tak: pro pocit, že hledaly úplně, ale úplně všude. Jen tak: pro Happyho, že tu třeba čeká a bojí se, stejně jako ony… Tenounkými hlásky si prozpěvují popěvek z oblíbené ukolébavky: „ zavři očka, spinká kočka, Adámek už taky sp…“
Z nenadání pod nohama prázdno, zapotácejí se až komicky, když nemají žádnou oporu. Padají: jako do černé díry asteroid nebo zatoulaná planetka... A pořád se drží za ruce. Padají a nekřičí, protože to nestihnou a protože vědí, že by je stejně nikdo neslyšel a nepřišel zachránit. A taky proto, že by za žádnou cenu nechtěly, aby někdo jiný skončil, jako ony. Padají dolů, do hrozné hloubky a temnoty.
A najednou se zastaví...

Nevidí, skoro nemůžou dýchat. Ticho a tma. Slyší jenom dvojí splašený tlukot srdcí a rychlý dech, jenž je tlačí v krku. A teď to cítí, oba to cítí, protože jsou těsně u sebe, pevně a křečovitě spojení dlaněmi. Něco se jim tiskne k tělu, něco je ohmatává, něco je… čichá.

Trvá to trýznivě dlouho. Zapomínají dýchat, mžitky před vykulenýma očima, které je zase přinutí rychle polknout hlt vzduchu. To něco se zdráhavě, neochotně a pomalounku odtáhne a oba si pomyslí: „možná to skončilo, možná se vyhrabeme na sluníčko a utečeme za mámou! A Happy už je třeba doma a láduje se z misky, lumpák jeden! A my dostaneme vyhubováno, že jsme se ztratili a nikdo nám to neuvěří… A dostaneme večeři bez koláčku. A budeme se muset modlit deset zdrávasů, až nás budou tlačit kolena. A zítra budeme celý den doma zavření a budeme motat kousavou vlnu do klubíček a hlídat něčí uřvané mimino… A dobře nám tak!…“

A ne…I když malincí, najednou vědí. Vědí, že to je jejich hrob. Stisknou jeden druhému drobnou dlaň, až se jim do čar života vtlačí maličké červené půlměsíčky. Jako slib a jako víra. Jako pouto a jako svazek. Jako souhlas a smíření… Jako rozloučení a jistota shledání, kterou mají jenom jednovaječná dvojčata.
Po té kratičké pauze začíná jáma svou opravdovou práci. Temnota je znova obemkne, teď už těsně je přimáčkne. Přisaje se, zakousne a srká. Srká stovkami úst, kouše a trhá tisíci zuby. Hltá a polyká… Tráví. Všechno beze zbytku pozře. Všecku tekutinu a hmotu dětských tělíček. I kosti mění v poživatelnou kaši jen silou svých mnoha úst.
Neplakaly, nekřičely, neprosily. Do posledních sil držely se za ruce: bráška a sestra. Neopustili jeden druhého až do konce…

Hmmm - jak dobře se nakrmila! Jak chutně posvačila. Jak vybraně stolovala! Teprve jí došlo, že jediný pokrm, který nasytí všechny její smysly, potěší všechny chutě, čidla i senzory je právě toto.
Dvounohý, inteligentní tvor, obývající tuto planetu, jako nejvyšší živočich. Jeho delikátní a jemnou chuť nic nenahradí! Teď bude trávit dlouho, předlouho.
Skrytá a nepoznaná konečně našla, co hledala.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ida 14.02.2016, 12:27:35 Odpovědět 
   Milá Tildo,

neotřelé téma, to říkám. Ano, asi jsem nikdy nečetla o žádné požíravé jámě. Taková jáma tradicionalistka. Je mi sympatické, když se spisovatelé nenechávají příliš strhávat svými city a jsou ochotni všechny kladné postavy příběhu zabít. Hezky napsáno.
 ze dne 14.02.2016, 16:05:42  
   Tilda: Milá Ido, moc děkuji a konečně s povděkem kvituji, že Ti nevadí případné oběti, kterým v mých příbězích skoro vždy připravím krušný konec. Pořád je mým záměrem (doufám, že nikoliv zoufalým) psát chmurná témata bohatým jazykem. Velice se mi takový způsob psaní líbí a obdivuji každého, kdo mě v knihách osloví. A tak to zkouším...T.
 Ida 14.02.2016, 12:23:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 13.02.2016, 11:56:19

   Váš nápad s ekologickou užitečností jámy mě pobavil :) Otázkou zůstává, zdali by její další rozšiřování nebylo příliš nebezpečné. Možná to byla asociální jáma a měla ráda svůj klid a taky zřejmě neholdovala změnám. Ale jáma se nějak živit musí, že. :)
 čuk 13.02.2016, 11:56:19 Odpovědět 
   Psáno v tvém stylu, věrohodně. Příběh zpočátku signalizuje očekávaný konec, v kterém se však skrývá překvapení, dost děsivé, tou pauzou vzbuzující naději, která je však dána váháním, zda přikročit k lidské stravě. Horor je důmyslně zvětšen tím, že se jedná o dvojčata, takže se tím vložila dojemnost sourozenecké lásky. Horor patří opět do kategorie: běžná věc se může stát posedlým vrahem. V této próze směřuje její zdroj mimo zeměkouli. Dobře se četlo a slabé povahy postrašilo: co všechno se může stát. Přemýšlím, proč se usílila jáma poblíž mormonů (asi proto, že izolovanost zpomalí útok lidí proti jámě a že lze jednodušeji odsunout místo děje mimo ČR.Ten souboj by byl zajímavý: naučila by se pojídat anorganické látky ze zásypu, zvlášť když by byl jedovatý? Pak by sis mohla Jámu nechat patentovat na ministerstvu životního prostředí.
 ze dne 14.02.2016, 16:09:06  
   Tilda: Milý Čuku, děkuji za komentář i za jedničku (dám si ji k narozeninám!) a teď mě napadlo, (díky Tvému povídání) že by moje "Jáma" mohla s chutí zkonzumovat "Skládku" a byl by celosvětový problém s odpadem dokonale vyřešen. Jenom zajistit, aby se ty dvě potkaly... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr