obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915205 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388991 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: KOČKA ::

 autor Tilda publikováno: 30.01.2016, 10:10  
Neubližujte zvířátkům... nebo...
 

KOČKA


Prolog

Vypadala docela obyčejně. Malá, mourovatá, srst nic moc, na ouškách štětinky - roztomilá připomínka rysa. Nosík cihlově narezlý, očka šikmá, okrově zabarvená, kolem zorničky výrazný zelený kroužek a v jejich hloubce ses trochu ztrácel. (Ač bylo málo lidí, co by se jí, aspoň pohledem dotkli.) Byla proto plachá a nedůvěřivá k těm velkým dvounožcům: hlučným, hřmotným a naprosto nemotorným. Váhově na tom nebyla dobře, protože strava, málo kaloricky vyvážená, jí trochu kulatosti a tukových zásob neumožnila. O to více ale byla hbitá. Tuto schopnost velmi potřebovala: aby unikla nebezpečí, dokázala ulovit neméně hbitou a proto nesnadnou kořist… Aby přežila v té smrtící zóně lidské civilizace.

Nebyla vždycky taková. Narodila se jako páté kotě z vrhu toulavé, nemocné kočce. Ta asi po měsíci zemřela, nakopnutá opilcem a koťata zůstala bez mámy a odkázaná sama na sebe. Sotva rozkoukaná, na nejistých nožkách, bez matčina pohotového bříška s dostatkem mléka a tepla, čelila najednou zlému světu.
Pohromadě se drobotina dlouho neudržela - slabší to vzdala, aniž by to kdokoliv zaznamenal, někteří bláhově poodešli a ztratili se v tmách navždycky. Infekce, vyhladovění, predátoři - jen si vybrat…Naše kočička, říkejme jí třeba Mona (nebyl, kdo by ji pojmenoval), přežila. Pudově se schovávala na místech, která dříve svým pachem označila máma. Vyhnula se cizím a smrtelně nebezpečným kocourům, toulavým psům i krvelačným kunám a lasicím. Mnohokrát měla namále, ale nějakým zázrakem na poslední chvíli vyvázla.

Živila se všelijak: odpadky, myšmi, hmyzem, odpadky… Její srst neměla lesk, v kůži vrtali paraziti, před kterými nemohla utéct, ouška plná svrabu, očka zanícená, nafouknuté bříško (díky přítomnosti klubka ohavných škrkavek v žaludku a tenkém střevě) lživě kamuflovalo nedobrou kondici a podvýživu. Ale byla bojovnice. Rvala se s tím trpkým žitím - maličká, bolavá, věčně hladová a oslabená nemocemi, aby…
Nebyla zrovna soustředěná, hlad jí hlodal v bříšku už skoro čtyři dlouhé dny. Číhala na sýkoru, která ďoubala do slunečnicového semínka na větvi nad její hlavičkou. Doufala, že ji ptáček nevidí, že udělá tu hloupost a sletí na zem, vysbírat spadané drobty. Propočítávala si strategii, odhadovala moment překvapení i úhel skoku… (Už, už...! Ptáček kroutí roztomilou hlavičkou do stran, důkladně skenuje okolí a chystá se k seskoku do trávy, posypané kousky semene, když v pařátcích nezbyl ani kousek…)

Začíná tanec smrti: přešlapování na vytrčených patičkách, kdy Mona roztomile vrtí drobounkým zadečkem, bříško tak těsně u země, že by ani brouk neprolezl, vousy naježené a oči hluboce soustředěné na opeřence… Tlamička tiše cvaká tajemnou řečí: jenom mezi predátorem a kořistí... Tak se zaměřila na ten okamžik, který nechtěla propásnout, že udělala osudovou chybu. A zaplatila za ni daň nejvyšší…
Nevšimla si člověka, nevšimla si divných očí (jel v pervitinu celých deset dní)… A potom už bylo pozdě. Nedokončila ty půvabné taneční kroky. Její salsu, tango a merenge porota už nikdy neohodnotí pěknou a uznalou známkou. Drobounké krční obratle neunesly tíhu nepochopitelně vykopnuté okované boty. Dupla jí vší silou na mouratou šíji.
Bylo to nemilosrdné a milosrdně rychlé a skoro to neucítila. Tu bolest, tu náhlou smrt… Jenom jednou se trhaně nadechla. Jenom jednou.





Warren King se snažil, opravdu snažil, ale jorkšíra Sinca neuměl mít rád. Ač mu bylo pouhých 6 let a dostal jedenáctiměsíční štěňátko k narozeninám, radost jen předstíral (ale v sobě dusil odpor a vztek). Přál si přece pistoli na plastové kuličky a sadu terčů! O pár dní později, nešťastnou náhodou při plavání v modrém, plastovém bazénku, Sinco utonul. Na Warrenovu obhajobu je třeba upozornit, že chlapec měl rukávky, štěně nikoliv.
Rodiče, jako by mu viděli do duše, už nezkoušeli naučit hocha lásce ke zvířatům. Vyrůstal z něj studený a neupřímný kluk. Trávil čas hlavně s televizí a mámou. Táta se svým povinnostem: být vzorem, rádcem, modlou a příkladem, z nejasných důvodů vyhýbal.

Otce postupem času stále více unavovalo předstírat rodinné štěstí. Warrenovi bylo něco přes devět let, když se jednoho rána bez výčitek, vysvětlení i špetky lítosti sbalil, pobral rodinné úspory (původně odložené na chlapcovo studium, ha ha…), otlučený stejšn z provlhlé garáže a zmizel někam na jih. Dopis, aspoň trochu vysvětlující jeho nečekané jednání, nezanechal. Někteří tvrdí, že nebyl v autě sám. Ale to nechme stranou, pro rodinu to stejně nemá žádný význam. Důležité je to, že tato nová situace byla naprosto nečekaná. Mámu Karen to sebralo, semlelo, rozložilo na součástky. Sice tušila, že jim to spolu moc nefunguje, ale nepřipadalo jí, že až TAK …

V nemocnici, kde pracovala jako ošetřovatelka na gerontologii, si vzala neplacené volno. Důvody si nechala pro sebe, ale stejně se šuškanda o jejím maléru šířila chodbami kliniky jako chřipková viróza během pandemie.
První dny nevycházela z ložnice. Klukovi nezbylo, než se o sebe starat sám. Vstávání do školy, svačiny, nákup. Když došly peníze z hrnku v kredenci, kradl. Když se mu nechtělo vstávat, nikam nešel. Zprvu měl i světlé chvilky. To se vkradl k mámě do ložnice a už, už natahoval ruku, aby jí pohladil zcuchané, do tmava propocené vlasy. Pohnula se ze spánku, zamručela a on v panice paži s prudkým škubnutím stáhl zpátky.
Už nikdy v životě se jí jakkoliv nedotkl.

Až několik dopisů a rozrušený telefonát školní poradkyně mámu vyburcoval z letargie. Vzpamatovala se, dá-li se to tak říct. Znovu nastoupila do práce, chystala syna do školy, jela tak nějak automaticky. (Že ji manžel tak nečekaně, ze dne na den opustil, zapomněl na syna, na manželský slib, na lásku, se kterou se jeden druhému zaslíbili, na společný a pár chvil i spokojený život: to nemohla pochopit a strávit, natož odpustit... Smazal to všechno nasliněným postem jako nechtěnou šmouhu prachu na tváři a nevšiml si, že je to mateřské znaménko, trvalé a zranitelné hrubým dotekem.) Warren máminy vykolejené duše využíval, jak se dalo. Zalíbilo se mu zlobit. Zalíbilo se mu lhát a ubližovat. Zalíbilo se mu nebýt viděn.
Ten stav netrval dlouho a Karenina porce sebeovládání se vyčerpala. Při noční službě omylem zaměnila lék podávaný infuzně… Medikament v těle těžké diabetičky s Anginou Pectoris, osmdesátileté Vivian Joulesové, udělal své. Zemřela během pár minut ve velkých bolestech a křečích.

Sestru Kingovou, vyjukanou, drmolivě se ospravedlňující a plačící, okamžitě postavili mimo službu, dokud se případ nepřezkoumá. Vyšetřování se protahovalo. Experti se střídali a jednání se obviněné sestry i její opakované výpovědi byly den ode dne zmatečnější. Aspoň nějaká útěcha pro zlomenou ženu a ničí manželku: jak šel čas a taky díky shodě náhod (zesnulá neměla žádné příbuzné, kteří by tyli z její smrti), bylo šetření nakonec zastaveno. Pro nepřesvědčivé důkazy i vzhledem k bezúhonné pověsti sestry, stejně jako její dobré pracovní výkonnosti. Warrenovu mámu na hodinu propustili, samozřejmě bez odstupného.


Začala brát antidepresiva, litovat se a uzavírala se stále více před světem i svým synem. Příliš jí svou podobou připomínal manžela a zradu, které se na ní dopustil. Novou a stálou práci nesehnala, proto dělala jenom příležitostně, nebránila se ničemu. S pokorou brala všechno, co by jim pomohlo přežít: pomocné práce v restauraci během letních prázdnin a tedy většího náporu hostů, sběr jablek nebo pomerančů u soukromého sadaře, uklízení v ubytovně a na záchytce (to bylo hnusné, ponižující a docela nebezpečné, pokud násoska pod vlivem inklinoval k násilí. Ale zato dostala dvojnásobek platu, než jinde.)
Uživila je oba tak tak, ale uživila. Jenom na syna jí zbylo ještě méně času, pokud nechtěla žít na dluh. Warrenovi to vadilo čím dál méně: odtažitost, se kterou se snad narodil, se ještě černě vyretušovala nedostatkem máminy pozornosti a později mu její mizivé pokusy o bližší kontakt začaly být odporné. Vysmekl se z objetí, uhnul před pohlazením a pokud by se snad pokusila dát mu pusu...? Ne, nepokusila se a dobře tak: možná by ji pohled do pokřivené a cizí tváře polekal...

Po skoro deseti letech dřiny, ponižování a sebelítosti, ve které plavala a topila se, jako dítě, poprvé na plaveckém kurzu a panicky se bojící vody, nešťastně upadla na mokré podlaze. Sama ji myla, sama si úraz zavinila: protože mop častěji nevyždímala, ve snaze si tupou práci zkrátit a co nejdříve zalehnout k televizi, sitcomům, zábavným soutěžím a telenovelám. (V klíně pytlík tučných a přesolených brambůrek a po ruce nezbytný paklík levného piva v plechu, trávila u blikající, oblbující a návykové bedny večery pozdě do noci. Gumovala a vymývala z pórů úspěšně a napořád i ty poslední, ještě patrné stopy své dřívější krásy a oduševnělosti.)
Zlomila si při pádu nohu v krčku a naštípla pánev. Léčení se protahovalo a nakonec skončila na podpoře. Ještě, že zdravotní pojištění zalepilo většinu výdajů a nemuseli se stěhovat na ulici. Televize si užila dosyta, až i jí samotné, to začalo lézt krkem a často jenom seděla a tupě hleděla na vybledlou tapetu s neurčitým vzorem, místy se drolící a sotva zamrkala… Hrnek s vychladlým, nevábným, přeluhovaným a tříslovinami zhořklým čajem, leží bez povšimnutí, stejně jako pohozené včerejší noviny s červeně zakroužkovanými možnými nabídkami... A k čemu to snažení...? Práci ani víc, než podprůměrnou, už nesehnala, sužovaná úpornými bolestmi, hlavně při změnách počasí, kdy jenom ležela ve tmě, otupěná silnými dávkami analgetik, štědře splachovanými vyšeptalým pivem.
Zůstala doma a na podpoře a s dobrou, i když ničím nepodloženou vírou, že ji její jediný syn uživí, jenom co ukončí školu.
Je až s podivem, že z hocha nevyrostla ještě větší zrůdička, než jakou se ve svých osmnácti letech stal. Osoba bez špetky empatie, zlá a zákeřná. Ani kamarády neměl, nepočítaje kumpány na chlast. Pokud byl při penězích, vždycky se k němu měli. Naopak to nějak nefungovalo, jak se opakovaně přesvědčil…
Je zbytečné říkat, že si nevydělával jako slušný občan. Pracoval jen příležitostně. Pokud došla mámina podpora, pomáhal s úklidem veřejných prostranství, chvilku makal jako uklízeč na letišti. (Jak jsou někteří cestující lehkomyslní! Snadno se obohatil, jen kroužením kolem nehlídaných zavazadel v gatech nebo restauracích a barech…)
Pár dní to zkoušel jako člen ochranky v bance. To bylo konečně to, co by mu vyhovovalo. Zbraň, odznak, moc a důležitost: ty atributy moci, po kterých toužil, které potřeboval a chtěl, jako nic na světě. (Hloupá, neřízená agresivita při výkonu služby jej stála místo po pouhém týdnu.)

Až teď, skoro ve dvaceti, na naivní, nevědomou a jako dotek motýlích křídel zlověstnou přímluvu máminy dávné kamarádky, nastupuje na svou první směnu v městském útulku „Help For Pets“. Ředitelkou, správcovou, hlavní veterinářkou i duší tohoto smutného institutu je padesátnice Jane Foxová.
Warren se jí na první pohled moc nezamlouval, ale lidi se na takovou práci zrovna nehrnou, navíc mají podstav, kvůli marodům... Nad svým pocitem nakonec mávne rukou. Na stole kupa nevyřízené pošty, nehledě na nebezpečně tlustý štos účtů: ach jo…
Náš „hrdina“ vyfasoval šedou, plátěnou kombinézu, na kapsičce logo útulku – psí hlava, něžně spočívající v dlaních, stejně šedé galoše a kšiltovku, služební mobil a vysílačku. A ještě krátký obušek (použít pouze a jenom v případě příliš vystresovaného, agresivního jedince).
Jeho první pocity, když vykročil podél kotců se zvířaty, byly zprvu nejasné. Tak nějak se zevnitř zkoumal, nevěda ani, jak sám zareaguje. Zvířatům se, spíše z pocitu nechuti raději vyhýbal. Ale tady, při pohledu do nesčetných očí, plných bolesti, zklamání, bázně a nedůvěry, se mu po nehezké tváři rozlil nepříjemný úšklebek. A jako by se tam chtěl usadit natrvalo. A jako by to zvířata vycítila - nastal křik desítek hrdel.
Nikdo tomu nepřikládal nějaký důraz: “no co, je novej, neznají ho … Pamatuješ, jakej povyk ztropili kvůlivá Ester? A vidíš teďka - nejvíc voblíbená kamarádka! Na mě se tak neřehtaj, až sliny lítaj. Na mě nekňučej, jako selata ve chlývku... Na mě teda né... Ester to má vymakaný, fakt, že jo...Umí to s nima lípěj, než šéfová...! Jenom škoda, že je teďko marod... Chlupáčům chybí fakt dost... No snáď ji tuhle mladej vynahradí...!“

Warren plouhavě kráčí po středovém chodníku, rychlý pohled do okolí, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje…
Obuškem máchnul tak bleskurychle, že poloslepá šestiletá fenka bígla nestihne uskočit od pletiva. Konec zbraně jí ošklivě poraní už tak nemocné oko. Vyjekne bolestí a krev se rozprskne po drátěných okách kotce. Warrenův úšklebek se ještě prohloubí. Přitiskne tvář k pletivu a na kňučící roztřesenou hromádku, nyní zalezlou v nejvzdálenějším koutě boxu, zasyčí: “dej si na mě pozor, obludo! Eště jsme neskončili!“
Samo sebou si byl vědom, že nemůže ubližovat svěřencům příliš nápadně - odhalili by jej, vykopli a s nelichotivým posudkem by další práci těžko sehnal.
Brzy vypozoroval, kam až může zajít, aniž by si ostatní všimli. Mučil ubohá zvířata opakovaně a tak, aby se jim zranění stihla zahojit. Přepadával je nečekaně, bral si noční, aby byl ještě nenápadnější. Vyhledával všemožné záminky, aby byl s vybranou obětí sám a z žádného možného úhlu nepozorován. Přesně si zapsal do paměti rozmístění kamer: pokud to bylo nutné, vypínal záznam, přetáčel a nahrával falešné záběry. Zaměstnanci ani ředitelka nebyli technicky zdatní a důslednost v systematickém ukládání kazet také chyběla. Nepokládali to za důležité, když nedocházelo ke vloupáním ani pitomým akcím aktivistů, kteří by se v mylném poblouznění pokusili zvířata v péči vypustit… Tady naštěstí žádná podobná “prospěšná“ organizovaná skupina neoperovala.

Dělal přestávky různě dlouhé, třeba celé dva týdny nic podlého neprovedl. Aby zmátl, aby svěřenci útulku mylně usoudili, že „to“ skončilo. Aby si nevytvořili vzorec jeho chování a nepokusili se nějakým způsobem bránit a uniknout tortuře. Pokud si někdo začal všímat, svedl to na nešťastnou náhodu, na potyčky mezi ostatními nebo útok vystresovaného tvora proti jemu samotnému.

Uběhly dva zkušební měsíce… Warren hrdě vychází z kanceláře s podepsanou smlouvou na dobu neurčitou. Ředitelka Jane, stižená zase tou divnou předtuchou, že to „podělala,“ sedí nějakou dobu ztuhle za stolem. Už se skoro zvedá a bere do ruky vysílačku. Zavolá toho mladíka zpět! Musí!
Hlavní ošetřovatel si tuhle opatrně stěžoval, že přibylo veterinárních zákroků: popáleniny, zlomeniny, tržné rány neznámého původu, podivná pokousání, útěky a úmrtí… Bylo to i dříve, ale ne tak často… Prý nemá na nikoho podezření, jenom mu to vrtá hlavou!
„Ale, jak mu, proboha, vysvětlím, že dostává vyhazov!? Sotva jsme si potřásli rukama, že z nás jsou parťáci? Já blábolila, jak jsem ráda, že ho tu máme!? A co to přiťuknutí skleničkou? Jak bych vypadala? Jako stará sklerotička a neurotička, která neví, co chce!?
Vysmál by se mi! Zažaloval mě a kdoví, co ještě!!!“
Pokládá mlčenlivý přístroj zase zpátky na stůl, nepřítomně odhrne z čela kadeř vlasů s namodralým přelivem a na chvíli schová vyčerpaně tvář do kápě z roztřesených dlaní. Ne, že by to nějak pomohlo... Zahání pocit selhání, co to jde a vrhá se na vyřizování agendy...




Mona, která tak nehumánně skončila svůj ještě nedospělý život, nezůstala ležet na zkrvavené trávě parku West. Ať byl její vrah jakkoliv nelidský a mimo realitu nechtěl, aby jeho „úlet“ zůstal všem na očích. Aspoň trošička úcty, jako protiváha brutality. Popadne ještě teplé tělíčko a po rychlém prozkoumání terénu si tiše zahuhlá: „to je ono!“ U paty nedalekého stromu se skrývá v pokroucených pletencích kořenů na první pohled hluboká, tmavá dutina. Právě tam schovává žalující, ubohou a ubitou bytost, zvláčnělou nežitím.
Poodstoupí, zkoumá z více úhlů, nakolik je úkryt dokonalý. Přikývne, teď už konečně spokojený s výsledkem. Otře si nervózně ruce, jako by kočičí krev, kterou se nijak nepotřísnil, nějakým záhadným způsobem křičela z dlaní. Zatřese omámeně hlavou a zhluboka nasaje vzduch. Ještě jednou se zkoumavě rozhlédne, stáhne si navyklým způsobem kapuci hlouběji do očí a rychlým krokem odchází.
(Toho dne se sjede více, než je zdrávo. Najdou jej už bez života na břehu řeky, schouleného ve studeném, slizkém bahně. Ztuhlá, nechutná pěna u pusy svědčí o předávkování. V očích má výraz čiré hrůzy: ze sebe nebo z čehosi, co vidí jenom on sám…? Končí v městském krematoriu v papírovém penálu…)

Parkem se prohnal podivný, šepotavý závan větru, až rozčeřil hladinu jezírka, vyplašil párek čírek, a zatočil bláznivě a rozpustile hrstí nazlátlého javorového listí, aby najednou zase utichl.
V dutině stromu se něco pohnulo. V dutině stromu něco táhle vzdychlo. Něco se chrastivě nadechlo, poté tence a bolestně tázavě mňouklo. Po dlouhém šustění, vzdychání a plahočení v zetlelém listí zasvítila očka a Mona se pomalounku vyštrachala na denní světlo. Jen hlavičku má nějak našišato a na levé straně krčku hrbolatou vybouleninu, pokrytou slepenou, zakrvácenou srstí. Ale na nožkách stojí pevně a pohled má jasný. Jasný, rozhodný a nekompromisní.

Stromy na naší zemi rostou od nepaměti. Viděly a cítily spoustu bezpráví, bolesti, utrpení, smrti a zmaru. Viděly a vstřebávaly ten strach, bezmoc, bolest, nerovnoprávnou bitvu o život „zvíře versus člověk“, kterou lidé sami vyvolají, vyprovokují a zapříčiní a ve které vždycky prohraje zvíře… V tichu kořenů, pletiv i toku mízy, za nalévání pupenců, převracejí kauzy jednu za druhou a vyhodnocují. Řadí a posuzují, přihlížejí k okolnostem a nakonec soudí. Soudí a čarují.

Mona má cíl. Ten cíl je Warren. Zrůda a pokřivená bytost kterou je třeba potrestat.

Probuzená nová šelmička se snadno orientovala. Našla cestu z parku ven, aniž by ji kdokoliv zahlédl. Nevnímali ji předtím, proč by se zajímali teď!? Ukryla se poblíž útulku v opuštěné čekárně, bez pocitu chladu, žízně nebo kručení v prázdném bříšku, bez tlukotu srdce a bez teplého dechu z maličkých nozder. Maskuje se pro všechny případy, zachumlaná v kusu staré flanelové košile. Čeká, až se setmí. Tak nějak věděla, že zvířecí tyran má noční.





Warren bouchl dveřmi domku. S mámou se zase chytli: Nedává jí peníze, krade její podporu. Ona ho živí, šatí, vyvařuje mu, platí hypotéku, omlouvá jeho excesy. A co z toho, ksakru, má…?! Neobtěžoval se na ni, byť jen podívat. Nestála mu za to.

„Stará, hnusná, neupravená škatule! Radši zhebni a budu mít klid! Se tě nikdo neprosil, abys tu zavazela. Zvládnu to i bez tvé zasrané pomoci!“ Huhlá si cestou do práce a zapaluje poslední cigáro.
Zmačkaná krabička končí, vztekle odkopnutá na sousedově upraveném trávníku. Warren je neurvalý i v přecpaném autobuse. Schválně okatě si nevšímá stařenky s chodítkem, která se v zatáčkách natřásá a kymácí, tak, tak že neupadne do úzké uličky. On si sedí, nohy natažené, čapku do čela a tváří se, že spí.
Nic nepomohou významné pohledy šoféra ani opatrný dloubanec těhotné sousedky přes uličku.
Jen cosi oplzlého zavrčí do límce bundy a sedí nehnutě, jako by se nechumelilo. Všichni si oddechnou, když o dvě zastávky dál vystoupí s opovržlivým úsměvem a urážlivě vytrčeným prostředníčkem na celou osádku autobusu...


V šatně obvyklý rituál - navléknout kombinézu, narazit kšiltovku, (sakra, cigarety!!!) připnout obušek a vysílačku. S očekáváním, co mu služba přinese, otevírá branku ke kotcům.
„Tááák, copak to tu dneska máme, zlatíčka?“ Připitoměle se pitvoří a houpavým krokem rázuje po place, osvětleném sodíkovými výbojkami. „Nějací nováčci? Nějací další miláčkové?“ Nic, ticho. Když má službu Warren, všichni jsou jako pěny, natlačení v nejzazších koutcích. Jako by byl útulek prázdný. Nikdo nic nepotřebuje, nehlučí ani nestůně. Ale nebývá jim to nic platné. Vždycky si někoho najde.
Warren došel skoro až na konec dvora, když tu jej něco zaujme. Něco v poslední kleci. „Ho, ho, hó! Tak přece něco! Nová krev! Pěkně vítám! To se musíme navzájem představit!“ Zle se zazubí přes pletivo.
Zpočátku vidí jen dva svítivé body ve tmě.
Šmahem vytahuje baterku a bez cavyků posvítí přímo do kotce. „Ha“, hlesne trochu zklamaně: „JENOM kočka?“
Radši měl psy, vydrželi víc. Ale… Zase na druhou stranu se mohl vymlouvat, že kočka utekla, protáhla se pletivem a prchla přes plot… Přece toho fíglu mnohokrát využil..!

Mona, tušíte asi, že to byla ona, se ani nepohnula, i když by ji mělo oslnivé světlo baterky polekat.
„Ná, čičí, ná“, natahuje Warren ruku a blíží se k pletivu.
Za zády schovává druhou paži s obuškem a už si v duchu maluje, jaká to bude legrace. Taky si dneska vyzkouší taser, možná drogy… A nechá trochu pohrát si psy… Nebudou chtít, to už zná. Ale nakonec je přinutí!!!
Mona se pořád nepohne. Warren je už na dosah, v podřepu, nos skoro na úrovni kočičí tváře.

Co se stalo potom, naprosto nečekal. Nestačil zareagovat, nestačil se zvednout, ruka schovaná za zády, jakoby mu ochrnula. Kočka je najednou PŘED klecí, najednou JE na Warrenově obličeji, neuvěřitelně dlouhé drápy jako z damascénské oceli, zasekne do obou jeho očí. Ta bolest je nepředstavitelná!
Warren řve, třese hlavou. Marně. Ruce má k neužitku: jako by mu nepatřily a mozek vypnul servo, došly baterie a "šťáva" a nastal Blackout uvnitř hlavy.
Mona se mstí, mstí se za všechny, kterým kdy ublížil, hnána tou tajemnou silou, kterou ji strom obdařil.
Mužovy oči dlouho nevydržely. V podobě nechutně slizké kaše tečou po tváři až na bradu a na podupaný beton. Konečně ty pravé slzy za jeho hříchy. Důlky plné krve, upírají se ke hvězdám, jako by nechápaly. Jako by tam, v nekonečnu, hledaly odpověď. Tu, která je přitom tak blízko: ve Warrenově zkažené, nehodné duši. Ústa otevřená v jednom táhlém, agonickém výkřiku a muž se kácí k zemi schoulený do pozice plodu. Znehybní, zatímco v ozvěně utichá poslední zvuk.
Mona odchází a tak konečně, skoro neochotně, opouští scénu…

Odchází tmou, nenapodobitelnou chůzí, dokonalejší než všechny modelky světa. Neotáčí se, nehledí si ostatních zvířat. Elegantní ocásek hrdě vztyčený, krásná i hrozná ve své pozměněné podobě splývá s tmou. Vytrácí se buď díky vzdálenosti, optickému klamu anebo je to tak, že mizí do nikam…?
V kotcích je pořád ticho, jen jejich obyvatelé už se nekrčí v obavách. Přitisknutí k pletivu, pomalu se nadechují a vydechují: mlčky, a o to víc výmluvně, pozorují Warrena. Upřeně, bez mrkání... Dlouho... Kdyby mohl vidět ty oči, bál by se. Hrozně moc by se bál…

Našli jej až ráno. Nemluvil, neplakal, když neměl čím... Třásl se, nechutně olepený vlastními výkaly. Čelisti ustrnuly v rozšklebené grimase navždycky. Nereagoval na žádné podněty, léčba psychofarmaky ani elektrošoky nezabrala. Ani po čase se jeho stav nezlepšil. A šušká se, že podstoupil trepanaci.

Pokud je známo, žije v ústavu pro choromyslné s příznačným názvem „Cat Eyes Paradise“.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.01.2016, 10:10:15 Odpovědět 
   Nemusím opakovat, jak plasticky se všemi detaily dovedeš popisovat a vyprávět. Nakupila jsi zlo a degeneraci člověka až k sadismu, aby se objevil Zorro mstitel. Tentokrát si hrůza skrývající se v temnotě a zásvětí našla cíl, kterého asi čtenáři nebudou litovat. Strach, který vyvoláváš, je tentokrát oprávněný a trest také. Próza je analytická a řekl bych, že i sociologicky a výchovně působící. Ve svých důsledcích i společensky kritická a varující. Škoda jen, že Warenové ji nečtou.
Chybka: chlývku?
 ze dne 30.01.2016, 14:36:33  
   Tilda: Děkuji moc... Se zděšením jsem hledala "chlývek" a byl tam, lumpák... Asi mám v hlavě jako ve chlývku... je třeba uklidit a nastolit řádný jazyk český... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na milo...
ruvenkohen
Klubovna rezavý...
Bob Cileček
Post Funus II.
Peter Madness
obr
obr obr obr
obr

Ve znamení kordu III
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr