obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: HELENA ::

 autor Tilda publikováno: 25.01.2016, 17:19  
Jsou anebo nejsou mezi námi...?
 

HELENA

Nikdy v životě: tedy, když byla opravdu „živá“ se vším všudy, ji nenapadlo, že se stane duchem. Že se stane duchem nedlouho po své ještě nezasloužené smrti. Že se stane duchem, protože ji někdo povolal na další, teď už posmrtnou roli na Zemi. Že se stane duchem, protože ji někdo moc potřebuje a bez její pomoci nezvládne hraniční situace, jež by jej mohly udolat, oslabit nebo dokonce zahubit…

Helena, babička s dobrým srdcem a houfem vnoučat od svých čtyř dcer si po zasloužené várce čtyřiceti odpracovaných let, myslím zasloužila poklidné užívání penze spolu se svými nejbližšími.
V šedesáti letech byla zatím zdravá jako rybka, pohyblivá a čilá, že byste jí takový věk ani nehádali. Sjezdila kus světa: jako průvodkyně cestovní kanceláře byla často i na měsíce mimo vlast i domov.
Proto si chce teď, když už má pracovní léta za sebou, užít své početné rodiny. Má štěstí, že aspoň jedna z dcer jí zůstala poblíž, jenom necelých dvacet kilometrů.

Manžela Toma už bohužel Helena pochovala: silný kuřák a neurotik neuvážlivě pokoušel své nepokojné srdce. (Co se mu nahučela do svědomí, co ji samou to stálo sil a všechno marné. Nenechal si nic vymluvit: jen on má pravdu… Jenom on ví, jak naložit se svým zdravím…) Prasklá aorta jej uložila k věčnému spánku během jedné větrné noci. Byl doma sám - manželka naposled služebně na Krétě a zemřel ve spánku. A netrpěl, soudě podle poklidného výrazu ve strnulé tváři, když je ráno našla jedna z dcer. Helena se z rodinných důvodů vrátila předčasně a požádala o ukončení pracovní smlouvy o celých šest měsíců dříve. Měla nadpracováno a tak jí šéf nedělal problémy.

Byla zdrcená, nekonečně smutná a opuštěná a to všechno se jí nadlouho otisklo do bledé tváře. Šířila kolem sebe tu auru tesknoty, že ji samotnou to děsilo a nakonec si poručila se znova smát. Zprvu to bolelo, ale každým dalším dnem to bylo snazší, a když si odpustila, že se nestihla rozloučit, že nestihla mnohé odpustit a za mnohé se sama omluvit, začalo to jít samo. Helena se usmívala bez donucení a svět oplácel stejně.

Vnoučátkům se ulevilo, hlavně benjamínkovi Jonášovi, teprve osmiletému prvorozenému synu nejmladší dcery. Malý měl vždycky k babičce blízko. Skoro blíže, než k vlastní mamince. Sám nevěděl, proč tolik plakal, když babička odjížděla po zimě strávené doma za teplem, jako zapomenutá vlaštovka a on věděl, že ji neuvidí i tři měsíce. Sám netušil, proč babi tolik miluje a postrádá. Nebyla s ním po většinu roku, nehlídala jej, když měl angínu nebo naposled, suchý zápal plic. Nebyla tu vždycky, když ji potřeboval a přesto je cosi nedefinovaného k sobě poutalo.

Když se babička vracela domů, dlouhé chvíle trávila s Jonášem. Ostatní děti žárlily, záviděly a potají nejmladšího trápily a šikanovaly za tu nespravedlivou dávku babiččiny přízně. I její dcery hubovaly a nesouhlasily s takovým protěžováním. Ale nepomohlo nic. Helena a Jonáš k sobě patřili: jako levá a pravá bota, měsíc se svou odvrácenou stranou, jako jing a jang, světlo a tma a proti tomu nebylo pádných argumentů…

Helena, zdravá, dobře vypadající blondýnka, za kterou se mnohý mladší muž nejednou otočí (a když z větší blízkosti pozná svůj omyl, i tak uznale pokývne, mrkne nebo se usměje), čeká v metru a svůj polední spoj. Byla u lékaře, kde ji (zase!) pochválili za odpovědný přístup ke zdraví a životu. Kontrola ji čeká až za rok, takže pohoda… V kabelce má i poukaz na vyšetření k očnímu lékaři (nějak ji trápí „suché“ oči…), doma zkusí domluvit telefonem rozumný termín: „nebudu volat tady na nástupišti, jako nedočkavá slečna…“

Lidé se srocují, jak se blíží hodina příjezdu soupravy a Helena o krůček postoupí na dohled od žluté výstražné linie, aby se nemusela tlačit jako poslední. Dav houstne, přibyla kupa studentů všech možných barev pleti a kakofonie hlasů dostává grády a podbarvení mnoha světovými dialekty. Převládá angličtina, něco němčiny a pár jihoevropských jazyků. Helena si s hravou chutí v duchu procvičuje konverzaci, když do ní kdosi prudce narazí. Je to více těl, v panice se snažících udržet se na nohou. Vyděšený křik mění poklidnou hladinu hovoru na prudce hučící jez.
Mnohočetným zástupem lidí běží jako o život nějaký kluk s ukradenou dámskou kabelkou. Schválně se schovává v mase těl, naráží nevybíravě do všech, jen aby unikl očím přibíhající, ale o něco pomalejší ochranky.
To on, vězeň bez příčiny, nechtě zosnoval její konec. Helena - drobná, zranitelná a naprosto nepřipravená, padá. Padá… Ne však na vydlážděnou, studenou, ale aspoň trochu vstřícnou a bezpečnou podlahu. Ubohá padá níže: do kolejiště, nevlídného, nebezpečného a nemilosrdného svým tvrdým žebrovím kolejí, vražedného elektřinou a hlavně právě přijíždějící a hřmotící soupravou… Je to rychlé: tak rychlé, že ona skoro necítí bolest. Snad jenom jeden žhavý, ostrý a pronikavý šíp, jež ji protne v půli těla a přišpendlí (jako cizokrajného motýla na sametovou podložku) k horké vibrující koleji. Je vláčena pod koly, ale už tu není: jenom její schránka, milosrdně prázdná, krvavá a tak zbytečná, motá se a odpadá, dělí se, rozpadá, až už tělo není tělem. Až už se stane hrůzným důkazem prostého faktu: že člověk je křehká nádoba a že smrt číhá všude…
Zlodějíčka chytili na druhém nástupišti. Ukradená hotovost v kabelce: pouhých třista korun, bylo jako třicet stříbrných za Heleninu zbytečnou smrt. Ať dostal jakýkoliv trest, její život to stejně nevrátí…

Zpopelněna nechtěla být, to dcery věděly, stejně jako jejich táta a Helenin manžel: chtěla ležet po jeho boku.
S pláčem, zoufalstvím a horou nesmíření, nepochopení, tápající slepě propadlištěm konečné ztráty, ji všichni její milí pochovali. Hrob, ještě pamětlivý nedávného přijetí Toma, ještě provzdušněný a maličko nahřátý dotekem slunce v jednotlivých hrudkách hlíny, sesýpá se teď ve vrstvách na víko Heleniny mahagonové truhly. Ona to neslyší, tak vzdálená svému tělu, tomu balíčku rozdrcených kostí, potrhané kůže a ztracené šedomodré duhovce jediného vyděšeného a nevěřícího oka. Její duše je kdesi, její bolest je dávno vstřebaná a její vzpomínky roztály v zákoutích nečinného a pobitého mozku. Neslyší kvílivý, vyčerpávající a skoro nemocný pláč svého milovaného vnuka Jonáše. Ona je daleko, tak daleko, že tam jeho smutek nedosáhne. Zatím nedosáhne...

V den, kdy jeho babička zemřela, byl Jonáš se třídou na dopoledním filmovém představení. Promítali jim animovanou pohádku o zvířátkách a děti se vesele smály skoro po celou dobu, tak byl příběh rozpustilý a komický. I Jonáš se chechtal, až se mu po zčervenalé tváři koulely slzy a tleskal nadšeně rukama a spousta nohou v euforii dusala do tlumícího koberce pod sedačkami. Netušil a ani nemohl, že zrovna uprostřed největší salvy smíchu na kolejích metra vyhasíná život. Netušil, protože mu cosi bránilo. Cosi mu zastřelo jemná čidla mysli, kterými by se mohl napojit na svou babičku. A mohl by cítit hrozbu, která se k ní blížila…
Jonáš stůně. Má vysoké horečky a ocitá se na hranici mezi bytím a nebytím. Moderní medicína je krátká na zlomeniny srdce žalem, maminka, tatínek ani tety nedokážou chlapcovu duši uzdravit. Chlapec si klade zbytečně a hloupě za vinu, že se smál a bavil a nic necítil, zatímco jeho milovaná babička trpěla a odcházela… Proto nechce žít, když je přesvědčen, že si to nezaslouží.

Dovolili rodičům, zcela výjimečně, vzít na pokoj i chlupatého Jonášova kamaráda, zakrslého králíčka Boba, kterého mu babička před časem koupila: ani jeho roztomilý čumáček, ani hebká lechtající ouška a hladové chroupání karotky, chlapce nepovzbudily. Položili mu nevidomou ruku se zakousnutými kanylami na hebká králíčkova záda, ale bez odezvy. Prsty se nezachvěly, nezabořily se s očekáváním do bohatého ušákova šatu… S pokorně skloněnými hlavami ukončili ten experiment, vycouvali z pokoje a apaticky zaparkovali unavené motory těl v neosobní čekárně. Automaticky, vlekle a bez výrazu čekali na konec vizity.

„Dnešní noc je rozhodující… Pokud horečka neklesne, dojde k trvalému poškození mozku a katatonickému nebo komatóznímu stavu bez naděje. To je ta horší varianta. Ale musíte být připraveni na všechno! Musíte věřit a doufat…“ Poklepe primář zhroucené rodiče po ramenou a unaveně odchází dospat ztracenou noc. „Uvidíme ráno,“ ještě se snaží povzbudit…

Je noc. Dlouhá a tmavá, když měsíc nemrkne stříbrným okem: jako by se bál. Jako by chtěl schovat tvář za černým závojem… Jako by něco tušil…

Jonášova tělesná teplota s nocí ještě stoupá na čtyřicetdva a půl stupně. Zdravotníci ochlazují, motají do ledových prostěradel, mění kapačky s roztoky, rozvažují, kombinují, vzdávají a bojují.
Jonáš ne: ten nebojuje ani jedno kolo. V odevzdání leží v kaluži potu a jako plaváček pluje ke světlu a babičce, která na něj jisto jistě čeká. V těch horečnatých záblescích v bezvědomí ji vidí: mladou a usmátou, se sedmikráskou rošťácky vetknutou do koutku pusy. Babička Helena není jako jeho zemřelá babi: je jako jeho starší sestra, kamarádka a spiklenka, se kterou užije určitě hromadu legrace.
Ale najednou jej od sebe odhání, otáčí se zády, zamítavě kroutí hlavou. A nechce, za žádnou cenu se nechce na Jonáše podívat, setkat se pohledem. Kdyby se jejich oči do sebe zaklesly, chlapec by vydechl naposled a ona by byla jeho průvodcem do věčných snů. Babička nechce, aby zemřel sotva osmiletý. Chce jej vidět vyrůstat, zamilovávat se, žít a obohatit sebou svět. Babička Helena musí udělat zásadní, těžkou a neozkoušenou věc: musí se vrátit na svět jako duch a doprovodit zpět i „útěkářku duši“ Jonášovu. A pomaličku, něžně a s grácií ji vrátit do chlapcovy tělesné schránky, už teď posmutněle a odevzdaně ležící na Jipce… Jinak to nepůjde!
Ona s těžkým srdcem vymaní dlaň z ruky Tomovy, sotva se setkali a rozpovídali se ovšem, co za živa nedokázali, neuměli nebo se báli. „Počkám na tebe, Heli a ty to víš…“
Šeptne s pochopením Tom a ztrácí se jí v náhlých stínech při okrajích „kdesi tam“.

To Helena to nemá tak jednoduché: vyběhá hromadu osvědčení, doporučení, povolení a s kupou ověřovacích razítek na duši klesá zpět do hrobu a k tělu, jež už si „odvyklo“ a není zrovna nadšené. Nemá uklizeno, stydí se za nepohodlí, jež musí nabídnout, stydí se za zápach a pošramocenou „fasádu“. Je mu odpouštěno, vždyť je v tom nevinně…
V té stejné tmavé noci, kdy Jonáš chce odejít, Helena se vrací, aby pomohla a zachránila jedno dítě, důležité a nevinné.

Hlína se nadzvedá, klesá a znova vydechuje, jako kůže na slonově rozlehlém boku. Konečně…! Objevuje se trhlina, průrva a zlom, do nějž se sype suchá prsť, koulí se povadlý věnec i hořící svíčka, jež v hloubce jenom krátce blikne, aniž by cokoliv osvítila. Z otvoru se sune ke světlu noci ruka: bledá, umazaná hlínou, na prsteníku ozdobená žížalou a tenkým zlatým prstýnkem, volně se klimbajícím na kloubu. A už se hrabe druhá, stejně špinavá. Už jsou venku lokty, celé paže i ramena. Krk s námahou vystouplými šlachami, brada, celá tvář, zakrytá oponou blond kadeří s mistrně naneseným jílovým melírem (smývatelným, myslím…) Nakonec se na svět vyštrachá celá nová bytost, poloprůsvitná a křehká, mladinká a krásná i děsivá zároveň. Šaty, také celé oválené a špinavé na slečně visí, jako zplihlá vlajka na žerdi v bezvětří. Viditelně nepadnou a ani střihem se, ten kdo ji oblékal, netrefil.
„No já mám ale ránu…“ šeptne si duch Helena, až ve větvích lip zašumí a lelek neklidně poposedne v rozsoše. „Tak přece nemohu mezi lidi! Jako hastroš a strašidlo. Špinavá a neupravená… Musím se ošatit, nějak očistit a učesat… Jé – tak hezké vlasy jsme neměla ani zaživa!“ Nadšeně v prstech promne husté prameny v barvě lučního medu, které stejně sladce a jemně voní. I celé ne - tělo je nasáklé tím včelím aromatem až do konečků prstů. „ A to jsem si myslela, že budu ohavná, červy prolezlá a budu se rozpadat a páchnout jako tlupa skunků… To bych se k vnoučkovi asi těžko mohla přiblížit, aniž bych mu neublížila hrozným lekem…!“ Helena už je spokojenější, když má plán a naději, že se jí podaří dát se „do pucu“.

Duch ztuhne, soustředěně se zamračí a nakrčí hebké čelo se šmouhou jílu a přilípnutým hrobaříkem i s celou rodinkou a přemýšlivě našpulí ústa: nepadnoucí šat se rozpadá na více částí a rozpouští se jako cukrová vata v puse nebo koupelová pěna, když se namydlíte kostkou mýdla… A najednou tu stojí nahá, nechráněná, zranitelná a cudně a rozpačitě zakrývá hruď i klín drobnýma rukama. Zrychlí svoje čarování myslí a najednou je od hlavy až k patě oděná velkým kostičkovaným prostěradlem, jen se dvěma dírkami pro oči.
„Duch, jak má být… jsem šikovná…“: ale motá se do plátna, sotva udělá krok. Zafouká poťouchlý půlnoční blizard a ona, jako Merilyn M. nestačí zachránit znova nahá kolena i stehna před zvědavci. (Těmi jsou myšleni: hraboš, veverka, sýc rousný a potulná kočka se třemi mouratými děcky v těsném závěsu…)

„Tak takhle ne, holka nerozumná: chce to civilnější roucho, modernější a praktičtější… Tohle si nechej na lumpárny po cizích domech!“ A znova se soustředí, plátno taje… A Helena je v okamžení nasoukaná v puntíkatém tričku a modrých džínách. Vlasy sepnuté do ohonu, tvář čistá a prostá všech hmyzích kamarádů. Jen chodidla jsou bosá, protože duch nechodí po zemi, ale pluje těsně nad povrchem. A taky mu není zima, takže může trávit svůj vyměřený čas třeba v bikinách na Aljašce, pokud si zamane.
Teď už konečně spokojená, vydává se plavným pohybem ven z brány. Je zavřená a zajištěná tlustým kovaným řetězem (éra vandalů je ve svém nejlepším rozkvětu), ale Helenu to neodradí:
„jsem duch a ten si nemusí otevírat dveře ani žádat o vstup…“ Nezastaví, ani když je těsně u tepaných ozdob. Nezastaví, ani když se nosem dotkne studeného mírně narezlého mřížoví. Chce projít, ale neumí to, čerstvě „oduševnělá“… Znova se soustředí a v nové paměti a mysli hledá návod, jak proniknout skrz.
A už to má: „nesmím myslet na to, že je přede mnou překážka, pevná hmota nebo stěna – a projdu jako nic.“ A také to hned udělá a hned napoprvé za jedna! A už je venku na parkovišti a neomylně se vydává směrem k nemocnici, kde stoná Jonáš… Najednou ví, že musí spěchat a žene se nocí neviděná, necítěná a soustředěná jenom na vnuka. (Psi v kotcích a boudách nebo jen tak na zápražích vyjí a štěkají, ani neví proč. Marně tápou, co je probudilo ze sna, když zmámeně znova uléhají na bok a za okamžik nevědí o ničem…)

Duch pluje po chodbách kliniky a už je na dětském oddělení… Zpoza jedněch dveří na ni jukne malá holčička. Je to děvčátko, i když bez vlásků, té ženské ozdoby a zbraně v jednom… Má rakovinu a umírá: napojená na stojan s kapačkami vypadá jako vzbouřená loutka, která utekla z odpoledního představení… Ví to a proto i vidí Helenu. Má tu výsadu, aby si vzpomínku na ni vzala sebou do temnot jako světýlko, které jí bude oporou a rádcem… Holčička se usměje a Helena jí oplatí. Pohladí nehmotnou rukou po čele a políbí vzdušně na spánky. Toho rána dívenka klidně usne navždycky…

Konečně je duch u dveří Jednotky intenzivní péče, za kterými to divoce bliká, pípá a rezonuje všemi myslitelnými elektronickými ruchy. Konečně je u lůžka vnoučka Jonáše, který zrovna chviličku nedýchá.
Helena prochází shlukem těl v bílém a ti všichni se snaží oživit chlapcovo srdce. Chystají si hrozivě vypadající defibrilátor, když masáž srdce zřejmě nepomáhá. Helena se zděsí, sotva si představí, že se hrudníku jejího chlapečka zmocní jako pekelný nadhazovač. Rychle se prosmýkne k tělíčku a svoje nemateriální ruce obemkne kolem srdečního svalu. Spolu se srdcem drží v kalíšku dlaní i jeho dětsky nerozumnou duši, nedočkavě se přepotající: „už už, abych byla TAM venku… Honem…!“
Jemně stiskne, povolí a znova sevře do dlaní. Skloní se a něco šeptne Jonášovi do lasturky ucha. Více není potřeba a monitor pyšně pípá svoji výroční zprávu: „ Jonáš žije, Jonáš žije…“
Úleva všech je slyšitelná a tíživá atmosféra v pokoji odplouvá jako mlha nad Londýnem…

Je ráno: Jonáš otevírá oči, jež se tak dlouho bránily slunečnímu světlu. Jeho tělesná teplota, dříve tak hrozivě vyšponovaná, se smířlivě a poraženecky drží na sedmatřiceti stupních celsia. Hoch má hlad jako vlk a žízeň jako poutník na Sahaře. Dostane se mu všeho, ale jenom pomalinku a opatrně… Je přece jenom zesláblý jako sotva vyklubané holátko. A usmívá se! Konečně jeho oči opustil stín smutku a zasvítilo v nich slunko, jásavé a spokojené jako jeho uzdravená duše.

Jonáš, ve chvíli, kdy k němu šeptl babiččin duch, poznal, že se pro něj vrátila a že mu bude (pro jiné neviděnou a netušenou) společnicí tak dlouho, dokud ji bude potřebovat.
Povídali si spolu jenom v noci, za dne si dávali raději odstup…Ale pokud si byl Jonáš jistý, že je nikdo neslyší, využívali každé chvilky. Schovaný v koutku zahrady, parku nebo šatny ve škole, teprve si užíval krásné okamžiky se svou jinou, mladou a nekonečně legrační babi. (Ostatní nezasvěcení, kdyby se zahleděli v ta místa, kdyby se opravdu, ale opravdu urputně soustředili, viděli by pouze sotva postřehnutelné tetelení vzduchu. Žádné snové tělo ani náznak kontur, žádné vodítko – jako polehlá, mrtvá tráva, náhle ztichlý zpěv ptáků, nutkavý pocit ohrožení, mrazivý závan vzduchu nebo zježené chloupky na zátylku… A nikdy by je nepadlo, že vidí „skoro ducha“.)
Jonáš ji viděl se vším všudy, protože si byli tak blízcí a protože se jej samotného dotkl druhý břeh… A moc se mu líbila, teď ve věku kolem dvaceti, bezstarostná a věčně rozesmátá: jako půlnoční slunce daleko na severu. Povídali si dlouho a moudra, která mu šeptala do ucha, mu v budoucnu pomohou, jak bude třeba.
Nejvíc se ale těšil na hry: Jednak to byly schovávačky, kdy se babi, mimikry bravurně ovládající ukryla: mezi listí javoru, do husté trávy nebo na hladinu rybníčka. A našel ji po chvíli: no… Někdy mu musela nabídnout indicie. Třeba: jinak zbarvený a třepetající se list stromu, přepuntíkovaná beruška na stéble trávy, chumel vodoměrek na hladině a uprostřed nádherně modrá vážka, pejsek, nadšeně běžící s frisbee v zubech a usilovně mrká modrýma očima…

Další třeskutou zábavou byly různé legrácky, kdy se babi měnila se, v co jej jenom napadlo: v obří ale, milounkou kočku, bezzubého vlkodlaka, Drákulu přísně vegetariánského, který k smrti miluje cukrovou vatu, vláček, který Jonáše zaveze až za polární kruh, aby se seznámil s tučňáky, nebo v kolotoč, který hocha vynese v porcelánovém obřím šálku až vysoko pod hvězdy a tam se točí, kolem jasně zářících hvězd, dokud se jim chtělo. To všechno samozřejmě ve snu. Jinak by cestovat nemohl, protože taková dobrodružství by neutajil. Maminka a tatínek měli oči všude. Ale ve spánku šlo úplně všechno, co si malý fantasta vymyslel…


Jednou jej babi našla smutného a bez kousku smíchu v očích: „dítě moje, co je s tebou? Takového Jonáše já neznám…“ A zatočí se na patě, až se jí skrz nehmotné tělo blikavě tetelí šípy zlatých paprsků a kolem hlavy září jehlová koruna. Ani to Jonáše nepotěší a dál smutně klopí hlavu.
„No tak Joní, kdo nebo co tě trápí…? Všechno já nevím, do všeho nevidím ani necítím každé klopýtnutí tvého srdce. Pomoz mi trochu a svěř se: na tohle tu přece jsem a vždycky jsem byla…!“
A obejme jej, že vypadá, jako zahalený do závoje světla: jako křehounká porcelánová figurka v bublinkové fólii, s láskou zabalená na dlouhou cestu kolem světa.

„Tak dobře… Znáš, babičko, mého spolužáka Huga? Ne…? To je ten velký, tlustý kluk, co opakuje třetí třídu už podruhé. Je hloupý a o to více zlý a na mě si teď zasedl. Možná proto, že jsem byl tak moc nemocný a pro ostatní zajímavější, než dříve. Jo, to bude ono… Hugo je najednou mimo hru a nikdo se s ním nebaví, i když je strašákem pro většinu dětí…“ A obratem Jonáš vyhrnuje rukáv trička a Helena kují oči na velkou fialově zbarvenou podlitinu na chlapcově nadloktí.
„Praštil mě - takovou velkou palicí z plastu. Prý je odpalovač a já míček… Slzy bezpráví se Jonášovi hrnou do očí jako jarní deštík do květu sedmikrásky.
„Neboj, vnoučku, to spravíme…“ A jemně položí nehmotnou dlaň se složitým systémem žil, cév a vlásečnic v pastelově fialkovém zbarvení na chlapcovu zhmožděninu. A je vidět, jak se sraženina z jeho masa vsakuje do jejích neživých žil a rozpouští se docela v nic. I tlak a bolest polevují a paže je rázem jako dřív. Hoch s ní zkusmo otočí v ramenním kloubu, zatne pěst a máchne: ne, opravdu to nebolí!
„Díky, babi, jsi fakt dobrá… Ale nešlo by to jej trochu vyděsit? Víš… Aby si to zapamatoval a už nikdy si na mě nic nezkusil…!“

Duch Helena se usměje: „ no konečně jsi mě o to požádal… Já nesmím strašit bez příčiny a bez požádání blízké osoby. Jinak je to zapovězené, zlé a mohlo by se zvrtnout v nepěknou a těžko napravitelnou situaci, kdy se duch „zblázní a utrhne ze řetězu“ a jedná na vlastní pěst. Straší, kdy a kde nemá, vyvolává ještě větší zlo a absorbuje do sebe i strach obětí. Tím „pojídáním“ obého je ještě silnější, temnější a neporazitelnější… To už je jiná liga: potom musí nastoupit vymítači se svěcenou vodou a krucifixem, senzibilové, média, tabulky Quijo a mnohdy debilové, co si chtějí namastit kapsy…

Ale jak to s tím darebákem provedeme…? V parku nebo u řeky…? Ne, nejlepší to bude u něj doma: a dneska v noci… A ty to uvidíš skrze mě ve snu… Nebo raději ne a chceš si zdát něco hezkého…?“
Babi se usměje tak hezky a zaláskovaně, až se Jonáš rozbíhá, že jí skočí do náruče. Na poslední chvíli se zarazí: když to zkusil naposled, protekl skrz její nehmotu tak prudce, že se rozplácl jak široký, tak dlouhý a narazil si obě kolena i dlaně o tvrdé parkety…

Potom spolu plánují, jak to celé udělají. Hlavní bude „převlek“. Na to se Jonáš těší nejvíce… A tak mu Helena, ta proslulá vizážistka a maskérka sebe sama, uspořádá přehlídku toho nejlepšího: Duch z močálu – hnijící a rozpadající se blátivě hnědá postava s brčálem místo vlasů a s obličejem okousaným od drobné vodní havěti. Duch z metra (to umí nejlépe a vždy jí pomůže si takto ulevit), polámané údy a krvavá kaše místo mozku, páteř zlomená a vychýlená do divného úhlu, jedna noha nesena v ruce, jako futrál na violu. Duch z cukrárny: olepený cukrovou vatou jako růžový Yetti, místo očí gumoví medvídci, místo pusy želatinoví hadi, místo uší karamelové kornoutky a natahuje chtivé klapavé prsty z cukrových špalků. Duch z lesa – mechem porostlý trup, prolezlý červy a slimáky, místo očí díry, obydlené hady, místo úst hnízdo obrovských žíhaných sršňů. Duch utopence – chaluhy jako šat a kůže zelená a modrá, proděravělá kousanci od korýšů, hvězdic a ponejvíce od žraloka útesového.
A Jonáš se nebojí, protože vždycky, i přes ty nejhorší myslitelné podoby, prosvítá Helenina rozpustilá tvář a mrká šibalsky modrým okem…
Nejsou si ale jistí, jak by ten hlupák Hugo ustál takové střetnutí - a aby jej to nakonec nezahubilo! Shodnou se proto raději na mírnější verzi: Duchu školáka – malý kluk, bílý jako stěna, celý poprášený křídou, oči černě omalované a prázdné, tváře propadlé a namodralé, pusa našedlá a plná zkažených mléčných zubů. V rukou nese těžkou třídní knihu, ze které kane ve velkých rubínových krůpějích krev a také velikánské dřevěné kružítko s ostře nabroušeným bodcem a chvějivou žlutavou kapkou jedu (jako na ocase škorpióna). Taky bude sípat, jako by nemohl popadnout dech a jeho nohy, obuté do flekatých tenisek se budou sunout po podlaze jako přeražené…
Helena se „namaskuje“ znova a ještě lépe, protože opakování jde každému snadněji. Jonáš uléhá přesně kolem deváté, jak je zvykem a usíná snadno, i když je nervózní a nedočkavý, jestli se babičce podaří Huga vystrašit. Kolem půlnoci, v REM spánku, se mu zdá sen, naprogramovaný Helenou…


Duch jde chodbou cizího (ale Jonáš ví, že Hugova) domu. Sune se a sípe, tahá za sebou neschopné nohy a za ním zůstávají na plyšovém modrém koberci táhlé šmouhy od křídy. Ostatní spící jej neslyší, ale ne tak Hugo: je probuzen něčím, co nedokáže ovlivnit: sedá si na posteli, zmatený a rozčepýřený, jako opuštěný vrabčák: srdce mu zběsile buší a on neví, proč z chodby slyší divný hluk.
„Je přece noc a všichni spí! Máma i táta - ráno brzy vstávají a nikdy neponocují déle, jak do desáté. Nikdy!“ Hugo sevře pěsti, nasupí obličej a skoro slézá z postele, že tomu narušiteli ukáže! Ale nemusí z pokoje, nemusí na chodbu: ten, kdo jej vyrušil, sám otevírá dveře Hugova pokojíčku. Panty vrzají táhle a mrazivě, ač normálně tak neprotestují. Škvírou se protahuje ruka, šátrá a kmitá kostnatými prsty a protivně světélkuje. A potom noha, lajdácky obutá a chromá, v otrhaných krátkých kalhotách. I na tu dálku vidí Hugo chlupatého pavouka, zalézajícího pod nohavici i protivně tlustou mnohonožku svinutou pokojně na lýtku. A už je v pokoji celá ta divná postava: nevelká, ale o to horší. Malý výškou, hrozivý svým vzhledem, otáčí školák trhavě skřípajícím krkem po Hugovi. Ten najednou není hrdinou, co ubližuje slabším. Najednou není silákem a nebojsou. Když slyší ten dutý dech, když cítí hřbitovní, nasládlý puch, když vidí, že „to“ se k němu blíží s jakýmsi nedobrým úmyslem: „ Hugo…“ Skřípavě školák promluví, i když se mu nahnívající ústa nepohnou. „ Jsi zlý kluk! Ubližuješ dětem i zvířátkům, lžeš a neučíš se být dobrým člověkem. Budeš potrestaný navždy!!!“ Duch zvedá nad hlavu krvavou třídní knihu a ta vzápětí dopadá na Hugovo temeno nebývale tvrdě. Stejně rychle vytasí školák kružítko a bodec si najde citlivé místo na Hugově zadnici.
On křičí beze slov a pláče k nezastavení: schovává se, ale marně… Spíná ruce, plazí se po kolenou, němě slibuje a zapřísahá se… Celou hodinu jej duch trápí, straší a napravuje.
Hugo kromě hrůzy zažije i bolest, (nasbíranou ze všech trápení, která komu kdy nadělil) aby si pamatoval. I to Helenin duch dokáže, když si zamane. Tím bodancem se Hugova zlá krev napravila jako zázračnou vakcínou a ráno vstává z pelechu jiný, hodnější a pokornější kluk.

Jonášův sen končí… Chlapec si ráno všechno pamatuje: děkuje se smíchem Heleně, tajně se pohupující ve svém proutěném křesle (to si do svého pokojíku vymohl na rodičích Jonáš, sotva se vrátil z nemocnice) a mrkající na něj z pod dlouhých řas.

U snídaně nový Hugo pozdraví, neodmlouvá, (že si nepřál chleba s máslem, ale třeba lívance) i uši má umyté a jindy neposlušné vlasy sčesané na pěšinku a mokré, aby jeho netrénovaná snaha vydržela. I tašku do školy má uspořádanou, žádné otrhané rohy knih a sešitů se neplazí z pod klopny: a úkol, který měli do přírodovědy a máma jej má podepsat, je sice trochu neestetický, ale dopsaný do konce i s drobným neumělým obrázkem veverky. (Přivstal si kolem půl šesté a jako myšička pracoval, aby všechno stihl…)
Máma se nestačí divit a celá nesvá raději za hodinu telefonuje muži do práce. (Nevydržela by až do odpoledne, než se unaveně vrátí z továrny…) Manžel ji vyslechne, pousměje se a rázem uklidní: „neboj, milá moje… Nemá nádor na mozku ani leukémii ani zápal mozkových blan nebo jiné nesmysly… Jenom zmoudřel: to je celé… Konečně je to kluk, jakého jsme si přáli! Myslím, že, pokud to vydrží do víkendu – vezmu jej na fotbalový zápas na stadion…“

Hugo vydržel: ne do konce týdne – vydržel do konce života. Stal se lepším klukem a později dospělým mužem, který neklopýtl, nezaváhal a spořádaně šel životem k radosti všech, kteří jej míjeli nebo si s ním byli blízcí…

Helena s Jonášem jsou dlouhá léta nerozlučná dvojice. Dalšího strašení už znova nevyužili, protože nebylo třeba. Ale babiččina pomoc měla i jiné rozměry. Dokázala vycítit, pokud se schylovalo k nějaké tragédii, pokud hrozilo Jonášovi bezprostřední nebezpečí nebo se chystal učinit rozhodnutí, kterého by do konce života litoval.
Ne, neměl se jako v bavlnce, nečinně přihlížející s rukama v kapsách a čekající, co mu naservíruje duch, jako královský ochutnávač: bez konzervantů, barviv a jiných "Éček. Jeho "hostina života" nebyla jenom sladká, přiměřeně slaná a tak akorát nakyslá. I on si opakovaně kousl do nahnilého jablka, upadl na slupce od banánu, popálil si jazyk o vřelou polévku nebo porušil sklovinu zubu o tvrdou skořápku ořechu... Nikdy, ať to láká sebe víc, svého tajného spolku nezneužijí ke špatnostem ani k ulehčení studia, práce nebo života. I tady platí pravidla a více, než jinde…

Tajemství, které spolu sdíleli, si vzali sebou, když nastal i Jonášův čas a lampa jeho života spotřebovala celý, zdánlivě nekonečný, olejem nasáklý knot. Už jenom poslední třepetavý plamínek zabliká a duše Jonáše starce a ze slibu vykoupené babičky Heleny odplouvají do stínů, kde se připojí k zástupům…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jitka Kratochvílová 25.01.2016, 21:20:08 Odpovědět 
   Opravdu moc pěkné. To delší vyprávění určitě zkuste.
 čuk 25.01.2016, 17:19:15 Odpovědět 
   Tak tohle se líbilo dojetí schopné části mého mozku. Příběh jako do čítanky pro mladé duchy. Líbí se mi ty tvé druhy přestrojení duchů.
Fakt: bylo by fajn, kdyby takoví duchové byli, ale nesměli by příliš zasahovat, jen bdít.
Důvtipně napsáno, četlo se samo, ten tvůj elegantní fantazijní pohled. V základní struktuře jsou uloženy postřehy a detaily, které mě překvapují a potěšují. Tím se příběh stává barvitým a řekl bych i radostným.
 ze dne 25.01.2016, 17:46:59  
   Tilda: Milý Čuku, moc děkuji za postřehy a dojemné hodnocení: bylo mi navrženou mojí věrnou první čtenářkou, abych zkusila napsat knížku pro náctileté podle "Heleny"... Snad najdu odvahu, pustit se do delšího vyprávění... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr