obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Špitál u Milosrdných sester ::

 autor Doll publikováno: 13.02.2016, 21:13  
Depresivní, ale zároveň lehce psycho horor z nemocničního prostředí.
 

Špitál u Milosrdných sester


"Nemocnice jsou místa, kde se vás pokouší zabít bez udání důvodu."
Charles Bukowski


Mareš běžel noční můrou, ze které se nedokázal probudit. Nohy ho nesly dlouhou chodbou, aniž by tušil kam vede, či co jej očekává na konci. Pronásledovali ho, jako když honící psi štvou hustým lesem zraněné zvíře, oslabené ztrátou krve. Zanedlouho jej začaly opouštět poslední síly.
Kdyby byl ještě schopný jasně uvažovat, pak by se podivil, jak snadno se může z lidské bytosti stát pouhá kořist, zdivočelá děsem a posedlá zběsilou touhou utéct před nebezpečím...
Zahnali ho do krvavě rudé temnoty, kam ještě nestihly dosáhnout první paprsky úsvitu. Hluboko do nekonečného labyrintu sinalých stěn, zamřížovaných oken a zrádného mlčení zdánlivě mrtvého komplexu propojených budov, kde na něj v každém koutě číhaly ďábelské oči.
Mareš míjí nespočet místností, o jejich účelu má ovšem jen velmi mlhavé představy. Spící špitál v sobě skrývá pokoje plné podivného vybavení, určeného k ještě podivnějším zákrokům. Nemá čas, aby zbytečně bádal nad jejich využitím. Pronásledují ho záhadné zvuky, kterých se bojí!
Bohužel je moc pomalý na to, aby před nimi dokázal utéct. Zastaví se a s divoce bušícím srdcem naslouchá, jestli se z tiché haly neozve něco podezřelého - třeba chorobný kašel nebo dutý hlas zabarvený zkaženou tkání, vyvrhnutou ze hnijících plic...
Hlasitá ozvěna cizích kroků na schodišti ho přivádí k šílenství. Koutkem oka zahlédne nějaký pohyb, který sem nepatří. Pouhé zdání kostnaté postavy, jaká určitě nemohla patřit ničemu živému – co když na něj někdo čeká na konci chodby!?
Vznášel se v ní chorobný dech zchátralé budovy, plný vlhkosti. Západní křídlo nemocnice bylo v brzkých ranních hodinách tmavé a studené, nikde se nesvítilo. Ani vytápění nepracovalo. Mareš se mimoděk roztřásl zimou. Byl málo oblečený a navíc měl bosé nohy. Dýchal ledový vzduch, co chutnal po zatuchlé omítce.
Zakrýval si oči prokřehlýma rukama jako malé dítě, které se bojí tmy. Nechtěl vidět, kdo jde za ním. Bál se, jestli to není ona... ta s kosou...
Stará žena zahalená bílou plachetkou, pod kterou se skrývá pergamenový obličej podobný umrlčí lebce s ústy plnými ostrých zubů, připravených trhat živé maso z lidkých těl, podkosených nemocí či bídou. Smrt!
Nervy měl napnuté k prasknutí, mohly každou chvíli povolit a proměnit Mareše ve vřískající trosku, pološíleného tvora těšně pod úrovní člověka. Zhroutil se uprostřed nemocniční chodby, vyčerpaný během a námahou. Sotva dýchal!
Silná nevolnost, kterou zakoušel, že počala přetavovat v mnohem horší pocit - stala se z ní čirá hrůza, jakou si ani neuměl představit!
Přikrčil se za pootevřenými dveřmi jedné prázdné ordinace, a s bušícím srdcem naslouchal tichým zvukům z noční temnoty. Ty kroky! Pomalé, ale neúprosné. Nedokázal před nimi nikam utéct. Blížilo se k němu něco zlého...
Mareš začínal litovat, že se uvolil k návštěvě špitálu U Milosrdných sester. Přitom si pamatoval, že před týdnem to byla jenom běžná pracovní pochůzka. Seděl za stolem v důvěrně známém bezpečí své klimatizované kanceláře na Ministerstvu zdravotnictví. Nudil se, když četl stručnou zprávu od nadřízených.
Na neudržovanou - a jak tušil, také mizerně financovanou - nemocnici se poslední dobou množila řada závažných stížností jak od nespokojených pacientů, tak od doktorů a dalších lidí z oboru. Podařilo se mu vyčíst mezi řádky, že U Milosrdných mají řadu problémů. V krátkém hlášení nebylo místo, aby se o nich autor mohl podrobněji rozepsat.
Na inspekci přijel v pondělí. Mareš věděl, že ve špitálu dříve sloužily jeptišky - po milosrdných sestrách dostala nemocnice své jméno. Časem se na ně zapomenulo a nahradil je běžný personál - lékaři, ošetřovatelky a další.
Narozdíl od vincentiánských řeholnic - které zasvětily celý život obětavé péči o své bližní - si výše uvedení mohli stěžovat na malý plat, nevhodně rozvržené směny a nedostatek dovolené. Žádný div, že pracovní morálka v těchto dnech citelně poklesla.
Katolická kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul - francouzkého kněze, který se po smrti stal svatým - si kladla za cíl pomáhat trpícím lidem: starým, nemocným a duševně chorým.
Již po mnoho a mnoho let vykonávaly milosrdné sestry bohulibou práci, avšak nežádaly za ni žádnou odměnu. V dnešní době ale jejich řady prořídly a povídalo se, že vincentiánská řehole postupně upadá.
Příjezdovou cestu ke špitálu, tonoucí ve stínu vzrostlých javorů, pokrývala kluzká námraza. Holé stromy ještě nestihly nasadit na nové listí a jejich hubené paže se k němu zoufale natahovaly, jako by ho beze slov prosily o pomoc... ten studený vítr, ta šedá obloha a trpká bezútěšnost našeho života...
Nemocniční park vypadal zanedbaně a stejně na Mareše zapůsobilo i blízké okolí. Sešlé budovy hyzdila oprýskaná fasáda šedivé barvy. Odlupovala se z cihlových zdí a padala dolů na úzkých chodníček, pokrytý udusaným sněhem.
Působilo to ponurým dojmem, bez ohledu na nesmělé paprsky odpoledního slunce. Nemocnice vypadala jako zakletý zámek, všechna okna zatažená a nikde ani živá duše...
Bezcílně bloudil zasněženým parkem. Cítil, jak mu až do konečků prstů začíná pronikat zima. Žádný div, že nikoho nepotkal. Nebylo pěkné počasí. Kdo by měl náladu na malou zdravotní procházku?
Na konci obvodové zdi, oddělující současnou nemocnici od zbourané stavby, byla rezavá železná branka. Mezi zvětralými kameny prorůstaly útlé břízky, akáty a šípky. Za nevelkou travnatou plochou ležely velké lesy, plné mrazivého šera.
Uvědomil si, že součástí špitálu kdysi býval také konvent - dnes dávno zrušený. Rozlehlou zahradu postihl stejný osud. Stala se z ní ledová džungle, kam celá léta nikdo nevkročil.
Z barokního kláštera - kdysi tak neskonale krásného - zbyly pouhé rozvaliny, poznamenané nemilosrdným zubem času. Opuštěná místa plná latinských slov, recitovaných z modlitební knihy vázané ve vyrudlé kůži. Bůh ho dávno opustil a nezanechal zde ani stopu své přítomnosti.
Nezůstaly žádné vzpomínky na šeptem pronášené prosby, které vyšly z bledých rtů pokorných jeptišek. Ani na vyprahlé touhy svatých žen, protože taková planá přání přece nikdy nemohla dojít naplnění…
Hodně zůstává ukryté pod povrchem, ale není to mrtvé. Je to jenom pohřbené zaživa. Co když se ty neklidné věci, které mají ležet v zemi, chtějí dostat ven!?
Četl, že za tradiční ctnosti vincentiánských řeholnic byly považovány především prostota, pokora a horlivost ve víře. Netušil, že za prostotou se může skrývat hloupost. Pokora mnohdy vede k umrtvující askezi, která zmrzačí tělo a zároveň ničí zdravý rozum. A horlivost by se mohla proměnit v něco jiného - fanatickou posedlost řádem!
Měl v úmyslu udělat si krátkou prohlídku špitálu U Milosrdných sester - zběžně nahlédnout do ordinací, zastavit se v sesterně a možná prohodit pár slov s lékaři. Bohužel, naplánovaná inspekce zdravotnického zařízení se nekonala. Věcy dopadly úplně jinak, než Mareš předpokládal.

***

Suchý vzduch ve vstupní hale byl prosáklý silnou vůní fialové desinfekce. Mareš netušil, jak se jmenuje. Ale poznal tu povědomou vůni. Z klukovských let si ještě pamatoval, že když ji dostal na rozbitá kolena, tak příšerně pálila.
Všude kolem něj se motali nemocní pacienti, podivné případy od usmrkaných dětiček s ospalýma očima přes vystresované dospěláky až po churavé důchodce vyzbrojené nezbytnými berlami anebo elektrickými naslouchátky.
Nesourodá masa hlasů se měnila v mohutný šum mnoha hrdel, dětského pláče a nesrozumitelného šepotu, ze kterého běhal mráz pozádech...
Dnes už nebylo možné, aby tu někdo narazil na přísnou jeptišku v bílém hábitu, jak si s nesouhlasným výrazem ve tváři tiskne prst na ústa a nabádá lidi, aby bylo ticho. Ve špitále z minulosti se smělo mluvit pouze šeptem.
Míst na sezení bylo málo. Mareš začínal pochybovat, zda nepřišel nevhod. Na recepci nikdo nebyl, nestála tam dokonce ani papírová cedulka s obvyklým nápisem přijdu později.
Zůstal stát u recepčního pultu, poněkud zaražený. Ví vůbec někdo, že má přijít inspektor? Mareš usoudil, že nejspíš ne. Bylo datum jeho návštěvy v nemocnici oznámeno předem? A pokud odpověď zněla ano, tak proč jej nikdo nepřišel přivítat!?
Rozhlížel se po přecpané čekárně, jestli neuvidí u vstupních dveří postávat přátelského doktora, anebo alespoň zdravotní sestru s teplým šálkem čaje. Neměl by pro něj přijít nějaký člen místního personálu, aby ho provedl po špitálu?
Mareše se zmocnil nepříjemný pocit, že možná udělal chybu. Pak si uvědomil, že má perfektní příležitost vyzkoušet si špitál na vlastní kůži. Nikdo neví, že přišel na inspekci. Uvidí to samé, co obyčejní pacienti a udělá vlastní obrázek o tom, co je tahle povedená nemocnice zač. Jednoduše našel dokonalé rešení své ošemetné situace.
Mareš opustil dlouhou frontu před recepní a navzdory mírné nervozitě, kterou zakoušel, se vydal hlouběji do tajemných útrob špitálu. Nemocnice u Milosrdných sester byla hotové bludiště. Složitý komplex budov se během let neustále rozrůstal, bylo těžké se v něm vyznat.
Zvědavě nahlédl prosklenými dveřmi do jedné z ordinací, umístěných v levém křídle špitálu. Uviděl nevelkou, ale pohodlně zařízenou místnost - možná kancelář pro psychiatra.
Stála tam hnědá kožená pohovna, ležel na ní nějaký nervózní človíček a mluvil o svých problémech. Ošetřující lékař, postarší pán s dlouhými lety praxe, seděl v pohodlném křesle vedle něj. Čemusi přikyvoval a přitom si pečlivě zapisoval poznámky do notesu.
Protější zeď kanceláře zabírala robustní knihovna, s policemi plnými učených svazků o psychologii. Z kouta pokoje se na něj sarkasticky šklebil odstrašující exemplář lidské kostry s vyceněnými zuby. Pochmurná připomínka, že jednou přijde konec. Říká se, že ubohé omyly lékařů milosrdně kryje zem.
Mareš se chvíli rozmýšlel, jestli by neměl zaklepat a promluvit si s lékařem o každodenním chodu nemocnice. Ale potom si řekl, že jej nebude vyrušovat při práci. Navíc si nebyl jistý, jestli by byl personál špitálu u Milosrdných o moc ochotnější než jinde. Pokud ne, tak to Mareš neměl náladu zkoušet.
Jak se odvrátil od prosklených dveří, nedával pozor kam jde a málem vrazil do zdravotní sestry. Vezla středem široké chodby pojízdnou postel, povlečenou snadno omyvatelnými prostěradly z gumového materiálu. Mareš před ní uhnul chystal se zamumat nějakou omluvu, když vtom spatřil bezvládné tělo. Nedostal ze sebe ani jedno slovo!
S trhnutím si uvědomil, co právě viděl: Povšiml si chirurgicky přesného řezu na temeni pacientovy hlavy. Vypadal dost hluboký na to, aby od sebe dokázal oddělit lebeční kosti. Řezná rána odhalovala šedivě zbarvený mozek, vrásčitou hmotu obalenou hustým slizem...
Otočil se za nimi, ale uspěchaná sestra s vozíkem už mezitím zmizela za rohem. Mareš se otřásl podvědomým odporem nad krvavými obrazy, který mu vyvstávaly v mysli.
Poslední dobou až moc pracoval, možná měl vidiny. Určitě se mu to jenom zdálo, něco takového by přece žádný člověk nemohl přežít. Ledaže by ta zatracená ošetřovatelka vezla živou mrtvolu!
Mareš si suvědomoval, že práce a nedostatek spánku si na něm mohou vybrat krutou daň. Ale s tím se nedalo nic dělat. Bez ohledu na své zdraví se pustil do náročných úkolů. Potřeboval pořádnou dávku kofeinu, jinak nebude dál schopný normálně fungovat.
Vypil černou kávu z automatu, kalnou tekutinu přípomínající bahno. Nechutnala mu, byla až moc hořká na jeho vkus. Ani štědrá dávka cukru nedokázala přebít trpkou příchuť, nepříjemnou na jazyku.
Začal se mu zvedat žaludek, ale Mareš se rozhodl svou nevolnost ignorovat. Nemohl se přece posadit na lavičku v čekárně a zírat do prázdna jako někteří z těch nemožných lazarů, které míjel na chodbách. Měl před sebou moc práce.
Musel projít celou nemocnici a zkontrolovat, jestli je všechno jak má být. Pravděpodobně ano, ale... Mareš se nedokázal zbavit neodůvodněného dojmu, že je tu něco špatně. Nevěděl, zda se bude zpráva o tomto zařízení zamlouvat jeho vedení na Ministerstvu zdravotnictví.
Zmačkal plastový kelímek a hodil ho do koše, stál hned vedle automatu. Černá káva po sobě v jeho ústech zanechala nepříjemnou pachuť čehosi syntetického. Dlouho se jí nemohl zbavit.
Mareš věděl, že špitál u Milosrdných sester se v poslední době potýká s nedostatkem peněz. Státní dotace musel dostávat jen sporadicky, to bylo jisté. Stačilo se podívat na chaotickou spoušť na chodbách.
Finanční injekce by mu jenom prospěla. Příliš se mu nezamlouvalo opotřebované vybavení, ani holé zdi vymalované zašedlou barvou. Připadalo mu, že všechno je tady udělané z umělé hmoty - samé laciné věci na jedno použití.
Obstarožní uklízečka v šatové zásteře vytírala vlhkým mopem podlahu. Na nohou v tlustých ponožkách měla obuté gumové holínky. Dlaždice byly kluzké od saponátového roztoku a hrozilo nebezpeční, že někdo by na nich mohl nechtěně uklouznout. Po chodbě se plahočilo hodně unavených lidí, jenomže nikdo nevypadal tak bídně, jako Mareš.
Dělaly mu zle malé bodové zářivky nad ním. V nějakém časopise o zdraví jednou četl, že u slabých jedinců prý dovedou vyvolat epileptický záchvat. Docela by tomu věřil, protože i jemu z nich bylo špatně. V hlavě mu duněl monotónní hlas elektrického proudu.
Je to zvuk, na který si nemůžete nikdy zvyknout, ať děláte cokoli. Musíte se ho naučit nějak ignorovat, jinak byste z něj zešíleli. Zněl těsně na hranici slyšitelnosti, duněl těsně pod povrchem bíle omítnutých stěn, za kterými se skrývaly tepající dráty. Z těch světel mu naskakovaly barevné mžitky před očima. Bylo mu na omdlení.
Tichou chodbou se náhle rozlehl hlasitý křik. Běžel k němu nějaký pacient, beznadějný případ s rozcuchanými vlasy a s bosýma nohama, promodralýma zimou. Kupodivu měl na sobě jen krátkou košili z bavlněné látky, zavázanou tenkými šňůrkami na zádech.
V lékařském slangu jí říkali anděl, i když ten pomatený člověk žádnou nebeskou bytost nepřipomínal ani v nejmenším. Vypadal, jako kdyby utekl přímo z operačního sálu. Anebo spíš z měkce vypolstrované cely v psychyatrické léčebně.
Vrazil do Mareše a nezastavil se, aby mu pomohl. Inspektor upadl na mokrou podlahu, zcela konsternovaný. Ucítil vůni citrónů. Svěží, ale až nechutně chemickou. S opravdovými citrusovými plody nemohla mít nic společného.
Kam utekl ten šílenec, oblečený v nemocniční košili? Ani se za sebou neohlédl a běžel dál, během pár vteřin zmizel někam do zchátralých hloubin staré nemocnice. Co to proboha mělo zmanenat!?
Řítila se za ním ječící ošetřovatelka s čepečkem posazeným nakřivo a aby toho nebylo málo, tak jí vyrazili na pomoc dva udýchaní zřízenci v bílém mundůru. Vyděšení pacienti před nimi ustupovali, když si hbitě razili cestu rušnými chodbami špitálu. Mareš se pokusil vstát, ale nohy ho neposlouchaly.
Byl dezorientovaný a vůbec netušil, co se s ním děje. Vnímal kolem sebe nějaké lidi, jemonže všechno bylo rozmazané. Těžko říct, možná k němu někdo zavolal doktora. Slyšel cizí hlasy a na okamžik ucítil pronikavou bolest, jak se mu ostrá injekční stříkačka zabořila do nadlokní. Pak upadl do milosrdné temnoty...

***

Probudil se na lůžkovém oddělení o pár hodin později. Zabíralo velkou, tichou místnost ve třetím patře, daleko od ustavičného křiku a spěchu nemocničních chodeb. Takový klid byl jako balzám na duši.
Robustní postele s kovovým rámem byly rozestavěné podél stěn, ke každé náležel také noční stolek. Všechny byly vzorně ustlané, ložní prádlo i krepové povlečení čerstvě vyprané a čisté. Mareš si uvědomil, že je tu úplně sám. Kde jsou ostatní pacienti!?
Všechno na lůžkovém oddělení působilo sterilním dojmem, jenom samá bílá barva a nad ní lehký nádech neznámých medikamentů se sladkou příchutí mentolu. U postele, zakryté teplým přehozem, stál mladý lékař v bílém plášti.
Představil se jako doktor Ondráček. Vlídně pacientovi sdělil, že zkolaboval na následky přepracování. Dlouhodobý stres, kterému byl Mareš vystaven během minulých týdnů, se negativně podepsal na jeho zdravotním stavu. Proto bude lépe, když zůstane ležet. Alespoň pro dnešek. Zítra ráno jej propustí.
Mareš se zamračil, ale co mohl dělat. Nezbylo mu nic jiného, než uposlechnout pokynů lékaře. Doktor Ondráček působil velmi sympatickým dojmem. Chtěl by se ho zeptat na nadřízené, bohužel na delší rozhovor nebyl čas.
Doktor Dobrovský byl přimářem Špitálu u Milosrdných sester již třetím rokem. Mareš ho znal jen z doslechu a doufal, že by se s ním mohl během svého pobytu v nemocnici setkat osobně.
Jeho kariéra začala během minulých let strmě stoupat. Stejným tempem rostl i jeho zasloužený věhlas v lékařské obci. Dosáhl značných pokroků v oblasti moderní medicíny, za které mu připisovali četné zásluhy jak laikové, tak i odporníci.
Ačkoli některé z jeho metod mohly být přinejmenším diskutabilní, doktor Dobrovský sklízel respekt kolegů i kritiků. Alespoň to jej uklidnilo. Pokud měl zdejší ústav uznávané vedení, pak byl Mareš přesvědčen, že je v dobrých rukou. Zdravotní sestra v nažehleném stejnokroji mu přinesla nějaké pilulky a sklenici vody. Poslušně je spolkl a zapil.
Ležel a naslouchal, avšak lůžkové oddělení bylo prázdné. Byl sám a pomalu upadal do letargické dřímoty, podobné drogovému opojení. Poslouchal tlumené zvuky, přicházející z rušných chodeb třetího patra. Hlasy pacientů i uspěchané kroky lékařů a sester utichaly, bylo pozdě. Špitál usínal...
Mareš si kladl otázku, kam zmizely jeho věci - taška, boty a oblek, co měl předtím na sobě. Vyfasoval nemocniční pyžamo se zelenými proužky, jenomže mu bylo o číslo větší. Necítil se v něm dobře.
V tašce by měly být uložené jeho peníze: něco málo hotovosti, kreditní karta, také doklady. A samozřejmě mobilní telefon, který nikdy neodkládal. Napadla ho bláhová myšlenka, že kdyby měl mobil, tak by si mohl zavolat o pomoc. Musel se tomu praštěnému nápadu smát!
Něco hluboko uvnitř - něco mimo racionální stranu jeho mysli obluzené sedativy - mu říkalo, že to není k smíchu. Kdoví, kde se ocitl. Mezi jakými lidmi se nachází? Co s ním chtějí udělat? Proč jej zde drželi?
Mareš nechtěl poslouchat ten slabý hlásek, plný potlačovaného strachu. Překřičel jej rozumnými argumenty. Tady se mu přece nemůže stát nic zlého. Je ve zodpovědných rukách lékařů. Jenomže co kdyby doopravdy potřeboval pomoc? Koho by zavolal!?
Ranní světlo bylo studené, po bezbarvých zdech se plazily dlouhé stíny a lůžkové oddělení tonulo v naprostém tichu. Mareš ležel se zavřenýma očima a prázdnou hlavou mu táhly zneklidňující myšlenky. Nesdělili mu náhodou, že zítra ráno by ho měli propustit!?
To řekli, ale neudělali. Zůstal ležet na lůžkovém oddělení víc jak dva dny, aniž by věděl proč. Jeho počáteční nervozita neustále vzrůstala. Mareš nebyl žádný hypochondr, tohle na něj bylo ale moc. Co když je jeho stav mnohem vážnější, než tušil!?
Přál by si mluvit s dokrotem Ondráčkem, jemonže sympatický lékař se už nevrátil. Neměl příležitost pohovořit s nikým, kdo by v něm vzbuzoval důvěru. Zase přišla pečlivá ošetřovatelka, aby mu přinesla přášky. Ptal se jí, kdy ho propustí. Ale ona se jen usmála a řekla, že se nesmí rozčilovat. Měl odpočívat, aby nabral sil.
Nechutnala mu nemocniční strava, samá nudná a jednotvárná jídla. Dnes poobjedval rajskou omáčku s vařeným hovězím, k tomu dostal jako přílohu italské těstoviny v plastové misce. Něco takového by si v restauraci nikdy neobjednal.
Svět tam venku, ten nepřátelský svět, vypadal za zavřenými okny tak studený. Na chodníku v zasněženém parku vířil prach a útržky papíru, silný vítr si pohrával s větvemi stromů. Svítilo slunce, ostré jako nůž, a obloha za ním byla jasně modrá.. Přesto se zdálo, jako kdyby zimní krajina neměla zádnou barvu.
Už si v duchu sumíroval, jak zakončí svou zprávu o nemocnici U Milosrdných sester - nadřízení z ní nebudou nijak nadšení, o to se už Mareš postará. Měl vztek na toho mladého doktůrka s přiblblým úsměvem, co mu lhal. Ani se nemohl dokat, až odsud konečně vypadne a zničí někomu kariéru!
Snažil se naladit zastaralou televizi s vypouklou obrazovkou, umístěnou na polici naproti němu. Usměvavá sestra nechala na nočním stolku u postele ležet dálkové ovládání. Po několika minutách se mu podařilo najít TV Nova.
Sledoval zprávy s Lucií Borhyovou. Když skončily televizní noviny, program ho přestal zajímat. Znuděně přepínal různé kanály, jenomže žádný pořad ho nezaujal. Nevěděl, kolik je hodin, ale muselo být pozdě.
Venku už padla tma. Byl ospalý. Napadlo ho, že to není samo sebou. Nikdy nechodil spát tak brzy, ani když byl nemocný a musel ležet doma s nakažlivým kašlem. Co když mu ti mazaní zmetci podstrčili pilulky na spaní, aby se nemohl bránit? Ale před čím!?
To jsou ty strašné myšlenky, co pronásledují zoufalé lidi, když zjistí, že jim došly léky či alkohol. Obojí je totiž stejně návykové. Nemohou usnout! Roztřesenýma rukama svírají přikrývku, zírají do zdi a nic jako čas už dávno neexistuje...
Mnozí z nich dospějí k názoru, že jim zbylo jen jedno východisko z nekonečné mizérie, posměšně nazývané život. Není těžké uhodnout, jaké. Proč o tom proboha přemýšlel!? Mareš k nim přece nepatřil. On nebyl alkoholik, ani žádný beznadějný případ, závislý na práškách.
Ospalost se postupně vytrácela, na její místo nastoupily pochyby. Měl spoustu času na přemýšlení, hodiny se nesnesitelně vlekly. Snažil se usnout, ale nešlo to. Ne, doktor Ondráček ho neuklidnil. Prchavý pocit bezpečí vyvoval jenom chemický koktejl, který od něj Mareš dostal. Zdrogovali ho, aby byl slabý a povolný!?
Sedativa potlačila jeho obranné reakce a díky nim všechno viděl skrz růžové brýle. Zblbnul z nich jako nějaký nevyrovnaný chovanec v ústavu pro duševně choré. I na takové beznadějné případy se lékař usmívá a říká, že všechno bude v pořádku. Všichni ví, že lže!
A přece cosi v něm, snad jakýsi hluboce zakořeněný pud sebezáchovy - možná téměř mrtvý instinkt z prehistorických časů, kdy byli lidé jen lovnou zveří nebezpečných dravců - cosi v něm nespalo.
Ta dávno zapomenutá, primitivní část jeho mozku byla vzhůru a třásla se hrůzou. Stačil by jediný hlasitý zvuk, sebemenší známka pohybu ve tmě, a byla připravená vyrazit do útoku. Jaké mu hrozilo nebezpečí? Od koho!?
Vzpomněl si na tu nechutnou kávu, kterou vypil předevčírem odpoledne. Udělalo se mu z ní zle? Byla hořká, hrozně hořká až se mu z ní zvedal žaludek. Co když do ní přimíchali nějaké prášky!? Možná šlo jenom o neškodná sedativa, anebo možná o něco mnohem horšího...
Proč by mu doktoři dávali sedativa? Cítil se malátný, energie z něj rychle vyprchávala. Neměl sílu, stěží by dokázal zvednout ruku nebo udělat pár kroků ke dveřím. Jak to, že byl na celém lůžkovém oddělení sám? Copak ho tady zamkli, osamělého muže bez pomoci...
Zpozorněl, když zaslechl cvaknutí kliky. Kdosi otevíral dveře. Nezvaný host vstoupil do rozlehlého sálu, lemovaného prázdnými postelemi. Ať už to byl kdokoli, neměl nejmenší tušení, že Mareš nespí a jeho tiché kroky mu drásají nervy, zjitřené zlými sny. Počínal si opatrně, aby se pacient neprobudil.
Mareš si uvědomil, že jeho obavy jsou směšné. Někdo měl noční směnu, jiné vysvětlení jej nenapadalo. Ovšem, nějaká zdravotní sestra musela přijít zkontrolovat pacienty na lůžkovém oddělení. Přece je nemohou nechávat dlouho bez dozoru, vždyť by to nešlo.
Ano, Mareš pochopil, že se nemá čeho bát. Věděl, že se stává podezíravou obětí svých paranoidních představ, které nemají žádný reálný základ. Říkal mu to rozum. Tak proč měl ten divný pocit při pohledu na temnou postavu, která se nejistým krokem blížila k jeho lůžku!?
Sestra se pohybovala trhavým způsobem, skoro jako vyplašený pavouk, když jeho nohy hbitě běží po zdi. Mareš si bůhví proč vybavil, že jsou různé druhy hmyzu, co vysávají výživnou šťávu přímo z živoucích těl obětí. Slabá kořist, obalená lepkavými vlákny ve smrtonosné síťi, proti nim nemá šanci. Nemůže se sama osvobodit a umírá velmi pomalu...
Kráčela ztěžka, chvílemi se zdálo, že jednu nohu bezvládně táhne za sebou. Jestli byla tímto způsobem zmrzačená, pak jí i samotná chůze musela působit velké potíže. Její polámané tělo dosluhovalo, podepsalo se na něm mnoho hrozného.
Toporná ošetřovatelka se naklonila nad postelí, kde ležel zdánlivě klidný pacient. Ta perverzní věc s neživou tváří mrtvoly měla dávno hnít hluboko pod zemí. V ruce, navlečené do gumové rukavice, držela injekční stříkačku plnou čiré tekutiny...
Mareš s vytřeštěnýma očima zíral na první průzračnou kapku, jak vystříkla z dlouhé jehly. Ostrý hrot se mohl každou chvíli zabořit do jeho hrdla. Blesklo mu hlavou, že něco tak příšerného nemůže být noční můra. Měl být jednoduše odstraněn jako dávno odepsaný případ, nakažený nevyléčitelnou chorobou!
Odstrčil zdravotní sestru v zakrvácené uniformě a utekl z pokoje, kde se měl setkat s andělem smrti v bílém plášti. Nekřičela na něj, slyšel za sebou jen přerývaný dech, plný námahy. A nepravidelný zvuk kroků, které ho nepřestávaly pronásledovat...

***

Jak běžel chodbou, zbrkle vrazil do dvoukřídlých dveří na jejím konci. Vedly do operačního sálu. Jinam nemohl utéct, vytrvalý pronásledovatel byl za ním. Dveře se před ním rozletěly s dunivým nárazem, ale Mareš ho ani pořádně nevnímal. Uklouzl na něčem měkkém a horkém.
Na něčem, co bylo ještě před pár minutami součástí živého organismu, který dokázal vnímat strach a bolest. Mareš, celý od krve, skončil na podlaze, znečištěné ošklivými pozůstatky po hrůzné hostině živoucích mrtvol. To, o co zakopl, byla ledvina. Čerstvá lidská ledvina...
Všechno se topilo v divokých kaskádách rudé tekutiny a Mareš spatřil rozpitvanou postavu, nataženou na operačním stole - málokdo by v ní po tom, co s ní provedli, poznal lidskou bytost. Co když to byl ten zoufalý pacient, který se tenkrát pokoušel utéct z nemocnice!?
Pro primáře Dobrovského - toho amorálního řezníka v bílém plášti - představoval jen další pokažený experiment, který mu zkrátka nevyšel!
A vtom spatřil, jak se jedno tělo na podlaze pohnulo. On žil! Vrhnul se k němu, aby mu pomohl. Ale když odhodil prostěradlo, prosáklé něčím nechutným, objevila se před ním páchnoucí mrtvola ve stádiu pokročilého rozkladu. V rozevřených ústech uviděl dvě řady zubů - nepřirozenou a zvrácenou vadu, jaká bývala v dávno zašlých časech připisovaná slovanským vampýrům.
Mareš měl pocit, že na něj rozšklebená lebka hledí prázdnými očními důlky. Lidé - či spíše to, co z nich po brutální autopsii ještě zbylo - se začali neklidně převracet. Těla nalezená na operačním sále se probouzela ze spánku smrti...
Noční nebe bylo opět až překvapivě jasné, něco takového nebývalo na leden obvyklé. Stříbrné světlo hvězd dopadalo na břidlicové střechy mohutných budov nemocničního komplexu. Špitál vypadal, že ještě spí. Nikdo neměl nejmenší ponětí o hrůzách, co se odehrávají uvnitř!
Pronásledovali ho doktoři v bílých pláštích, zdravotní sestry a... oni. Možná šlo o nevyléčitelně nemocné pacienty, kteří odložili svou bídnou existenci ve špitále u Milosrdných sester. Jak krutá musela být chvíle, když jim zarmoucený lékař klidnými slovy oznámil nepříznivou diagnózu!?
Ti, co se to dozvěděli, nedokázali dál žít. Byli tak zdrceni tím, co slyšeli, že už nemohli jíst, pít ani spát. Ba dokonce ani vztáhnout na sebe ruku, protože se až moc báli umírání. Stejně na ně čekalo někde blízko, dříve či později mu podlehli všichni.
Staly se z nich chodící mrtvoly, prázdné schránky plné černé magie. Vytratila se z nich veškerá vůle k životu. Přetrval jen tíživý smutek, proti tomu nemohli bojovat. Zaplavila je pohlcující sebelítost a s ní ten strašný strach ze smrti, která pro ně měla brzy přijít.
Když konečně zemřeli, byli téměř vděční nemilosrdnému osudu. Vysvobodil je z táhlého utrpení, které pro ně představoval vlastní život. A právě v tom spočívala jejich nesmyslná tragédie!
Někdo, nebo přesněji řečeno něco, mu neustále bylo v patách. Mareš prchal nemocničními chodbami, ve kterých se nedokázal vyznat. Všechno bylo stále stejné a on brzy pochopil, že se točí v kruhu. Chorý mozek, plný zlovolné inteligence, si bezohledně pohrával s jeho životem...
Ocitl se v relativně čistém koridoru, se zdmi obloženými řadou bílých kachlů. Působil mnohem modernějším dojmem než to, co se nacházelo nad ním. Mareš uviděl několik dveří a jedny z nich se prokřehlýma rukama pokusil otevřít. Myslel si, že budou určitě zamknuté. Kupodivu zjistil, že nejsou.
Znovu uslyšel to protivné, neuchopitelné hučení, které ho přivádělo k šílenství. Vycházelo přímo ze stěn kolem něj. Byla tady ještě větší zima, než nahoře. Ve vzduchu se vznášel pronikavý puch smrti, jako kdyby se někdo procházel po vlastním hrobě.
V ledové márnici vládly nízké teploty, aby nebožtíci příliš rychle nepodléhali procesu rozkladu. Obrysy nehybných těl, uložených pod bílými prostěradly, byly i ve slabém osvětlení až hrozivě zřetelné.
Zde leželi lidé, odsouzeni k zapomenutí. Bylo jich až moc, na některých stolech se tísnila i dvě nebo tři těla naráz. Špitál byl plný mrtvých. Proč tam byli tak ledabyle naházení a co s tím má proboha společného primář Dobrovský!?
Vzpoměl si na krvavé příběhy, které se mezi lidmi napůl v žertu vyprávěly o dárcích orgánů. O nedoborovolných dárcích orgánů, abychom byli přesní. První půlku tvořili převážně nezodpovědní řidiči, kteří podlehli adrenalinovému opojení z rychlé jízdy a ukončili svůj život na silnici.
O druhé polovině takzvaných dárců se vyprávělo jen šeptem. Šlo o oběti nelegálních praktik lékařských institucí, co se neštítily ničeho ve jménu vědy. Ačkoli přísná etika jim tak otřesné věci zakazovala, v podobných zařízeních jako toto se odehrávaly den co den...
Kdesi zaslechl děsivé zvěsti o smrtelně nemocných pacientech a dokonce o mrtvých tělech, odcizených z pitevního sálu. Doktoři je prý využívali pro nemorální experimenty, o kterých nikdo ze zúčastněných nesměl mluvit nahlas!
Černý humor musel jít stranou. Mareš by nikdy nevěřil, že něco z těch šokujících dohadů by mohla být pravda. Avšak nepopiratelné důkazy ležely přímo před ním. Říká se, že skutečnost bývá mnohem horší, než pouhá fikce.
Vrávoral tichou pitevnou a v jakémsi manickém záchvatu prozření strhával bílou látku z toho, co spočívalo pod ní. Byly to odepsané případy, viditelně poznamenané nešetrným použitím sklapelu a jiných ostrých nástrojů. Tak hrozná jatka ještě neviděl, někteří byly úplně rozřezaní na kusy. Důležité orgány chyběly a nebylo zas tak těžké uhodnout, kdo je ukradl.
Někdo uvnitř potemnělé márnice náhle rozsvítil - bylo to jako tvrdá rána pěstí přímo do obličeje. Mareš uskočil ke zdi, šílený hrůzou. Ve dveřích stál nepřehlédnutelný lékař s horečnatýma očima, kde se neodrážel žádný soucit.
Díval se na zohavená lidská těla nezaujatým způsobem, jako kdyby studoval nějaké drobné zvíře, určené k vivisekci. Zděšený pacient měl strašlivou jistotu, že to musí být primář Dobrovský.
Mareš se skrčil na podlaze pod jedním stolem, odkud splývalo dlouhé prostěradlo. Visela z něj bezvládná ruka, ztuhlá rigorem mortis. Přitiskl tvář k zemi a modlil se, aby si ho Dobrovský nevšiml. Jak jen mohl být tak lehkomyslný!?
Uvěřil falešným lékařům, kteří ho nakrmili podivnými prášky. Uvědomil si, že nikomu blízkému neřekl o návštěvě u Milosrdných sester. Nikdo neví, co s ním je. Proč byl takový idiot? Kdyby byl rozumnější, nemusel by se jeho život proměnit v tohle peklo!
Na parkovišti před špitálem stálo auto, zánovní renault v modré metalíze, jenomže i kdyby se k němu Mareš dostal, nemohl by odjet. Klíče, stejně jako všechny ostatní věci, zůstaly někde nahoře - zamknuté na lůžkovém oddělení. Už by se tam nevrátil. Ne potom, co zažil.
Slyšel hlasité kroky, jak se Dobrovský rozhlížel kolem. Mareš dál tiskl obličej ke špinavé podlaze. Nakonec se přestal třást a začal zhluboka dýchat. Pomáhalo to. V duchu počítal do sta. Světlo zhaslo a pitevní sál se opět propadl do bezútěšné temnoty...
Copak nebezpečí pominulo!?
Nikoho neviděl, přesto mu však trvalo dlouho, než se uklidnil. Opřel se o zeď, vyčerpaný nekonečnou noční můrou, co ho obklopovala. Musel se alepoň pokusit najít nějakou cestu ven, dřív než někdo z nemocničního personálu objeví jeho morbidní skrýš mezi rozsekanými mrtvolami.
Jenomže nevěděl, kam má jít. Tušil, že východ se bude nacházet někde v suterénu. Ale spletl se. Stál ve zšeřelé jeskyni, která nemohla být součástí narychlo zmodernizovaného špitálu. Dýchala plísní, chladem a vlhkem...
Zastavil se, když dorazil ke zchátralému schodišti. Podařilo se mu najít nějaký vypínač. Mareš stisknul ušmudlané tlačítko a přitom se úpěnlivě modlil, aby ještě fungovalo. Někde nad ním začala blikat holá žárovka, pokrytá zaschlou vrstvou staletého prachu.
Vykročil po kamenných stupních. Sešel ještě hlouběji dolů do nejasně osvětlené chodby, která vypadala úplně stejně jako ta nad ní. Naprosté ticho opuštěného kláštera jej málem udusilo, připadal si v něm jako pohřbený zaživa. Slyšel jen svůj vlastní dech.
A kroky. Bosé nohy ho zábly, jak šlapal po udusané podlaze podzemního tunelu. Pokračoval dál a dál, sám nevěděl kam jde. Pořád dolů, někam do samotného nitra dřímající země...
Pod celým nemocničním komplexem se táhly kilometry podzemních chodeb, dříve náležely ke zdevastovanému klášteru vincentiánských jeptišek. Byly zde stovky stejných cel, ponořené v úplné tmě.
S podvědomým záchvěvem strachu mu přišlo na mysl, že kdysi dávno nebyly tyto stísněné kobky prázdné. Zde dlely milosrdné sestry nakažené všemy nemyslitelnými hříchy a kály se za opovrženíhodné skutky, které možná nikdy nespáchaly...
Co když byly nevinné? A přesto je krutá ruka církevního zákona uvrhla do nejtemnějšího vězení, odkud nebylo úniku. Zdálo se, jako kdyby ve zdech klenutých tunelů ještě stále rezonovala přízračná ozvěna nevyslyšených modliteb. Od těch časů uplynula celá staletí...
Nedokázal si představit jejich nezměrné utrpení, marně prolité slzy ani zoufalý křik a plačtivé prosby o milost. Konaly pokání za hříšné činy, které hrozily zahubit jejich nesmtelnou duši, ohroženou ďábelským pokušením těla...
Ubohé pozůstatky starého kláštera se proměnily v pouhou mršinu, černou a mrtvou, navždy ponechanou svému trudnému osudu. Člověk se v ní musel cítit jako červ - malý a bezvýznamný tvor, co se pomalu plazí monstrózními útrobami prohnilé stavby, částečně pohřbené pod zemí...
Plný drtivé beznaděje bloudil po chodbách, kde byl všude cítit zaschlý vosk z ukapávajících svíček. Musel myslet na odsouzené jeptišky v celách kajícníků, promzlé a polomrtvé hladem. Tušil, že některé z nich nepřežily pokání a místo vykoupení si vyprosily smrt...
Ve vzduchu poletovalo něco černého. Mareš poznal, že jsou to samé mouchy. Bzučící hmyz, který klade podlouhlá vejce do starých zdechlin a jeho hladové larvy se živí tlejícím masem.
Rojily se nad zhanobenými ostatky, které odpočívaly až v nejzažším koutě márnice, vzadu mezi rozpadajícím se zdivem. Bývalo součástí jistého křídla z části zdemolovaného kláštera milosrdných sester. Belzebub, pán much, nyní vládl těmto bohem zapomenutým místům...
Ale když se osmělil přijít blíž, uviděl, že těla ležící před ním jsou až moc zachovalá na to, aby pocházela ze středověkých dob. Pohlédl na kosti, obalené posledními zbytky tkání. Na lebky, kde dosud ulpívaly slabé chomáče vlasů.
Všichni mrtví, zmrzačení a jednou provždy vymazaní z povrchu zemského, protože by nikdo nedokázal dlouho snášet pohled na takovou ošklivost. Jenom temnota byla natolik milosrdná, aby je skryla před cizími zraky...
Mareš už nemohl dál. Svět kolem něj skoro celý zčernal, jak se bezvládně propadal do nebezpečné letargie. Nezbyla mu žádná naděje. Nemocniční komplex se proměnil v místo, odkud nebylo úniku! Pochopil, že tohle je jeho konec. A pak spatřil světlo, světlo na konci tunelu...
Myslel si, že blouzní. Mareš si uvědomil, že klášterní katakomby pravděpodobně kdysi sloužily jako ponurá kostnice. Hlína mezi zvětralým kamením byla dosti rozmáčená na to, aby pevné spáry povolily a to, co bylo za nimi, se vyvalilo ven.
Některé kostry se zdály deformované anebo podivným způsobem pokřivené, skoro jako kdyby v tom byl něčí záměr. Obalené lepkavou hlínou vypadaly úplně jako krvelačné zrůdy vylézající z podzemí. Bylo neuvěřitelné, kolik se jich dralo na povrch!
Ocitl se na zarostlém zbořeništi před špitálem, kde dříve stával starý klášter milosrdných sester. Bylo časně zrána a slunečným nebem hvízdal ledový vítr. Mareš se roztřál zimou. Dokud něco cítil, pak v něm houževnatý život ještě nevyhasnul! Mrtví mu ukázali cestu ven. Byl volný...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 13.02.2016, 21:12:34 Odpovědět 
   Je vidět, že dějištěm hrůzy se stávají běžné prostory, v tomto případě nemocnice a přikombinovaný klášter. Už jsi dost ubrala na kupení ošklivosti: zasazena do reálného rámce působí o to děsivěji. Před propuknutím hrůzy se v povídce navozuje tísnivá až kafkovská nálada. Přesto se mi zdá, že profesor Dobrovský byl v detailech poněkud ošizen (nemyslím hrůzných, ale spíš kontrastních normálních lidských). Hrdinova záchrana je vzata poněkud hopem: ač nejsem přítelem dlouhých textů, tady mohla být víc rozvedena (zpomalena): myslím ty kostry deroucí se na povrch. a ne zcela podložené konstatování: "Mrtví mu ukázali cestu ven." (je to snad důsledek toho, že byl poháněn postavou, která k němu vstoupila do pokoje (zdravotní sestra), po jejímž zásahu se probudil z letargie - anebo se hrdina ocitl v delíriu a jeho vyústění tunelem ke světlu mohl být snové a symbolické(?)
Čte se dobře, stylistika je přiměřená, propracovaná. Něco povídce chybí: třeba změna rytmu, jakési zajíknutí v plynulém toku (vyprávěný plyne někdy až příliš). Ale možná, že je to jen můj subjektivní dojem
 ze dne 14.02.2016, 11:47:09  
   Doll: Ahoj, díky za komentář. Jsem ráda, že je v povídce trochu Kafky. :) Snažila jsem se o navození depresivní atmosféry a vidím, že se mi to povedlo. Konec ti přijde useknutý? Já jsem chtěla tísnivou povídku pro změnu zakončit něčím optimističtějším, a proto Mareš přežil. Možná se k tomu konci ještě vrátím. Doufám, že povídka se ti přece trochu líbila. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Láska?
Sorenka
Dva života - Ka...
Trenz
Búrka
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr