obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915369 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39501 příspěvků, 5742 autorů a 390372 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kalich života - Zpověď ::

 autor Trenz publikováno: 15.02.2016, 9:34  
Omlouvám se za prodlevu. Nějak jsem se zapomněla.
 

Kapitola patnáctá
Zpověď

Lauře se zdál sen. Musel to být sen, jinak si nedokázala vysvětlit, proč najednou sedí u rybníka pod smuteční vrbou a v odrazu vody hledí na svůj uslzený obličej. Až na to, že to nebyl její obličej. Dívala se na dívku z autonehody. Na dívku, která povraždila rodinu.
„Kdo jsi?“ zeptala se odrazu.
„Já jsem ty před více jak sto padesáti lety.“
„Jak to myslíš, že jsi já? Jako můj předek?“
„Ano. Snažím se tě varovat už delší dobu, ale není snadné se k tobě dostat.“
„Proč?“
„V první řadě jsem mrtvá a ty živá. Také jsem prokletá, což celou věc komplikuje. Podařilo se mi aspoň částečně zhmotnit na té silnici, neboť sdílíme stejnou krev a Jason měl tu minci.“
„Jak se k tobě ta mince dostala?“
Odraz si povzdechl a zavlnil se.
„Byla jsem mladá a hrozně naivní. Milovala jsem někoho, koho mi zákon neumožňoval milovat. Chtěla jsem, aby byl svobodný. Abychom mohli být spolu. Prosila jsem Boha, aby pomohl, a zjevil se mi muž v černém. Myslela jsem si, že je to boží posel, Řekl mi, že stačí přečíst slova z mince, kterou mi podával, a můj milovaný bude volný. Kdybych byla starší, nebo nebyla bláznivě zamilovaná, možná bych se nenechala přesvědčit tak snadno. Možná bych se zajímala o následky. Na každé možná už je ale pozdě. Přečetla jsem ta slova, i když jsem nevěděla, co znamenají.“
„Co se stalo pak?“
„Netuším. Další věc, kterou si pamatuju, je, jak stojím v chalupě a celá má rodina, vyjma starší sestry, která se vdala už před pár lety a odstěhovala se za manželem do Connecticutu, je ubodaná. Já byla ta, co držela nůž. Nicméně ten muž měl pravdu. Otrok, jehož jsem milovala, byl volný, neboť ho vlastnila právě má rodina. Avšak nemohla jsem s ním být. Zešílela jsem bolestí nad ztrátou rodiny. Upustila jsem nůž a holýma rukama jsem si rozdrásala obličej a vydloubla oči, abych tu hrůzu nemusela vidět.“ Laura si vzpomněla na ten sen po autonehodě, v němž této dívce začalo odpadávat maso z obličeje, a její žaludek udělal salto. „Možná si říkáš, kde se v Texasu vzala chalupa. Moje rodina byla velmi tradiční. Kromě ranče jsme měli ještě v jednom malém městečku, které vypadalo jako by vypadlo z Anglie, chalupu, kde jsme trávili volné chvíle.
Nepamatuju si, jak jsem umřela. Možná jsem vykrvácela. Nebo dostala otravu krve. Jen vím, že jsem se najednou ocitla ve světě za oponou. Po tom, co jsem provedla, jsem neočekávala, že bych se dostala do nebe, ale nepřipadalo mi to ani jako peklo. Brzy jsem zjistila, že se nacházím na místě nazvaném Očistec. Odtamtud jsem mohla sledovat následky svého činu. Viděla jsem, jak Lucifer vystoupil na zemský povrch za doprovodu Války a Smrti a podílel se na rozpoutání občanské války. Svým způsobem to byla dobrá věc, neboť se po jejím skončení zrušilo otroctví, ale stálo to život mnoho nevinných. Včetně mého milého.“ Odraz se odmlčel a zatvářil se, jako by si vzpomněl, co chce celou dobu vlastně říct. „Ten muž, který mi dal minci, pase po naší rodině už hodně dlouho. Myslím, že to začalo v 17. století. Trvalo mi, než jsem zjistila jeho jméno, ale nejsem v Očistci jediná, kdo kdy přečetl slova z té mince. Jmenuje se…“ Odraz zavřískl bolestí a Laura ve své mysli uslyšela bublavý smích. S trhnutím se probudila.
„Vida, vida. Šípková Růženka se probudila i bez polibku prince,“ pronesla Eliza kousavě, ale kdyby jí Laura věnovala pozornost, našla by v jejím hlase stopy úlevy. Chtěla se posadit, ale silné ruce ji zatlačily zpátky do pohovky. Vzhlédla a spatřila Isaiaha. Vzpomínala si, že odešel a najednou byl tady.
„Co mi uniklo?“ zeptala se chraplavě. Isaiah jí podal sklenici s vodou a druhou jí podržel na zátylku, aby se mohla lépe napít. Cítila mravenčení po celém těle a z jeho blízkosti měla závrať. Nebo to způsobil otřes mozku? Eliza jí popsala, co se stalo, když od ní odešla a Isaiah to doplnil informací o Michaelovi.
Laura si všimla, že upír stojí na denním světle, které dovnitř proudilo otevřeným oknem, a nic mu nedělalo.
„Vím přesně, na co myslíš,“ ozvala se Eliza. „Díky Luciferovi, že nezáří.“
Laura svraštila čelo.
„Proč by měl…?“ začala, ale pak nad tím mávla rukou. Vlastně to vědět ani nechtěla. Pak si všimla řetízku s křížkem, který se mu houpal na krku.
„Dárek od archanděla,“ vysvětlil jí, když vysledoval její pohled. „Dokud ho nosím, slunce mi neublíží.“
„Půjdeš tedy s námi?“ zeptala se a snažila se neznít moc dychtivě. Podle toho, jak si Eliza odfrkla, se jí to úplně nepodařilo.
„U tohohle nemusím být,“ poznamenala démonka a vytratila se z místnosti. Laura cítila, jak rudne.
„Ano, půjdu. Obávám se, že to zkusí znovu.“
„Proč zrovna já?“
„Protože jsi čarodějka, což z tebe dělá zářící terč.“
Laura si povzdechla.
„Zdědila jsem to po babičce a ta zase po svojí a takhle to pokračuje až na začátek 18. století.“ Zarazila se. „Ale s tímhle tě nudit nebudu.“ Laura se lehce zarděla. Připadala si hloupě. Avšak Isaiah se posadil do křesla a vyzval ji k pokračování. Laura se nejprve opatrně posadila, neboť si vleže připadala nepatřičně, znovu se napila a pustila se do vyprávění: „Moje rodinná linie začíná v roce 1670, kdy se mým předkům narodil syn William. O sedm let později se jim mělo narodit další dítě, avšak žena zemřela. Porodní bábě se podařilo děvčátko vyjmout, ale bylo znetvořené a mrtvé. Žena měla oči vytřeštěné hrůzou, jako kdyby si pro ni přišel samotný ďábel. Ostatně chlapec viděl muže v černém u její hlavy se škodolibým úsměvem na rtech. Nikdo mu to nevěřil. Ve Williamově deníku se psalo, že se jeho matka jmenovala Jemin.“ Isaiah to jméno zaslechl, když odposlouchával, co říkala démonka Strážci, ale nedal na sobě nic znát a dál poslouchal, co mu Laura říká: „William začal studovat bibli a jeho otec se domníval, že se chce stát knězem, ale chlapec se jen snažil najít co nejvíc informací o démonech. Jak rostl, pátral v okolí po dalších důkazech jejich existence. Kdekoliv se přihodilo podobné neštěstí, byl tam a vyptával se na podrobnosti. Už si myslel, že je všechna snaha marná, když si jedné noci všiml, že ho někdo sleduje. Zašel za roh a skryl se v domnění, že dotyčného překvapí, ale nikdo tam nebyl.
Chtěl se vrátit domů, když náhle se před ním zjevil muž v černém a zajímal se, proč se po něm shání. William v něm poznal toho, koho před mnoha lety viděl u matčina chladnoucího těla. Vrhl se na něj, ale démon ho chytil pod krkem a chtěl mu zlomit vaz, když ho smetlo kouzlo. Démon ho pustil a William upadl na zem. Co nejrychleji se vyškrábal na nohy, avšak ani po démonovi a ani po jeho zachránci nezůstala jediná stopa, kterou by mohl sledovat.
Zmatený se vrátil domů, kde na něj čekala mladá žena. Prozradila mu, že je čarodějka a pověděla mu vše o démonech. V jeho deníku se nepíše, jestli se milovali, ale měli syna a ten měl dvě dcery, z nichž jedna byla ta nadaná. A takhle to šlo ob generaci až ke mně,“ uzavřela Laura.

Když Carlos sundal Jasonovi obvaz, během několika vteřin mu dorostl zbytek ruky a Jason otevřel oči. Zmateně pátral očima po místnosti, dokud mu zrak nespočinul na Carlosovi.
„Netuším, jak si dneska říkáš, ale znám tě. Jsi můj přítel, že?“
Carlos se usmál a přikývl.
„Co posledního si pamatuješ?“
„Muže v motelu. Vtiskl mi Luciferovu minci. Večer jsem si lehl do postele a další věc, o níž vím, je, že mi upír prohrabává paměť. Co je zač?“
„Přítel, tak nějak. Zachránil jsem mu život. Dvakrát. K tomu jsem použil svou krev.“
„Proč bys zachraňoval život upírovi?“
„Byl jsem tehdy kněz a připadalo mi to správné. Teď jsem za to rád.“
„Jo, já taky.“ Posadil se a zjistil, že je polonahý. „Kde mám tričko?“
Carlos se natáhl k židli a podal mu ho. Jason se oblékl a poté vyzval Carlose, aby mu řekl, co všechno se během jeho nepřítomnosti stalo. Když skončil, zeptal se Jasona, jestli tuší, kdo by je mohl zradit.
„Eliza je moc očividná, pokud tě to napadlo.“
„Když už ji zmiňuješ. Co máš v plánu? Přece jí Kalich jen tak nepředáš, aby ho odnesla Luciferovi.“
„Ne, doufám, že ji přesvědčím, aby se z něj napila.“
„Proč?“
„Protože ji miluju.“ Carlos překvapeně povytáhl obočí. „Tedy miloval jsem ji. Ale nestačilo to, abych ji ochránil před démonem.“
„Nemůžeš si to vyčítat, příteli.“ Když Jason nic neřekl, nabídl mu Carlos jídlo: „Snad se v kuchyni ještě něco najde. Nejsem zvyklý na tolik hostů.“
„Promiň.“
Carlos se usmál.
„V pořádku. Aspoň budu mít důvod zajet si do města.“
Jason se na něj zamyšleně podíval.
„Jsi šťastný?“
„Jsem spokojený,“ odvětil Carlos bez přemýšlení.
„Litoval jsi toho někdy?“
„Ani na vteřinu. Díky tomu jsem poznal tolik zemí, tolik kultur. Zažil mnohá dobrodružství a nikdy nepochyboval o svém rozhodnutí přijmout tvou krev. Jsem ti za to velmi vděčný.“ Jason vypadal, jako kdyby se mu ulevilo. Carlos se usmál. Věděl, že přesně tohle potřeboval jeho přítel slyšet.

Později toho dne se rozloučili se svým hostitelem a zamířili k upírově džípu. Štěstí, že měl dost velké auto, aby se tam vešlo všech pět. Jason mu dal adresu, kam má jet a vyčerpaně se opřel do sedačky. Ještě se necítil v nejlepší kondici. Navíc nemohl přestat myslet na to, kdo je zradil. Probíral to ze všech stran, ale nemohl se dobrat k žádnému výsledku. Nakonec usnul a probudil se, když Isaiah zastavil auto před kostelem v Norfolku.
Bylo už po setmění a hrozba útoku zesílila. Jason podotkl, že by měli jít do kostela, než je uvidí zbloudilá ovečka a nahlásí farářovi, že se kolem kostela pohybuje skupinka cizinců. Isaiah se rozhodl zůstat venku a hlídat. I když by to Eliza nahlas nikdy nepřiznala, záviděla mu. Neměla kostely ráda. Bylo to proti její démonské přirozenosti.
„Jasone. Můžeš na slovíčko?“ požádal ho upír.
„Běžte napřed.“ Elize se to nelíbilo, ale šla. Přemýšlela, co mu tak upír může chtít, že si ani neuvědomila, že necítila mravenčení jako tehdy při vstupu do kostela v Blackburgu.
„Co se děje? Vidíš něco?“
„Ne. Alespoň zatím ne.“ Nevěděl, jak to říct, a proto se rozhodl to ze sebe rychle vysypat: „Laura a Eliza jsou příbuzné. Slyšel jsem, co ti démonka vyprávěla a s informacemi od Laury jsem si to dal dohromady. Říkal jsem si, že bys to měl vědět.“
Jason si pročísl vlasy.
„Útok na Lauru nebyl náhoda, že?“
„Dost o tom pochybuju. Někdo ji chtěl odstranit a poslal Eleanor. A to, jak jí bělají vlasy, také není samo od sebe. O magii vím jen to, že se jí mám vyhýbat, ale myslím, že je pod vlivem kouzla. Dost možná ho na sebe i sama uvrhla.“
„Proč by na sebe sesílala kouzlo?“ nechápal Jason.
„Aby na něco zapomněla? Na něco, za co styděla?“ navrhl Isaiah.
A v tu chvíli to Jasonovi došlo. Celou tu dobu to měl před očima, ale nebyl schopen to vidět. Nebo nechtěl. Laura byla ta, která vytvořila ochranné kouzlo, aby mohla jít s nimi. Aby mohla donášet komukoliv, s kým uzavřela dohodu. Tehdy u Miriam nešla volat domů, nýbrž tomu démonovi. Vzpomněl si, že to byla právě Laura, která navrhla, v jakém motelu můžou přespat. Pokud kvůli výčitkám svědomí ovlivnila vlastní mysl, ani možná nevěděla, co dělá.
Potřeboval chvíli na to, aby to zpracoval. Probrat možnosti. Hlubokým nádechem nasál vzduch do plic, chvíli ho tam podržel a poté dlouze vydechl. Co když jim prozradila polohu Kalichu? Co když tam už na něj čekají? Jistě. Bez krve nesmrtelného jim je Kalich k ničemu, ale pokud tam jsou a přemůžou ho, jednoduše si jeho krev vezmou. Nejradši by se otočil a utekl. Schoval se, aby ho už nikdo nikdy nenašel.
Zatímco přemýšlel o svých možnostech, z lesa se vynořili dva tucty nižších démonů a půl tucet upírů v čele s Eleanor.
„Obávám se, že na útěk už je pozdě,“ podotkl Isaiah, jako kdyby mu četl myšlenky. Jasona napadlo, že kvůli neustálému utíkání a vyhýbání se střetům s démony, u sebe nenosí žádnou zbraň.
„Nepotřebuješ zbraň. Jsi z části anděl,“ připomněl mu upír. Takže mu četl myšlenky! Ale měl pravdu. Jason si sundal bundu a tričko. Tetování se rozzářilo a strážce Kalichu po mnoha staletích roztáhl křídla a společně s Isaiahem se vrhl do bitvy.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 15.02.2016, 9:33:31 Odpovědět 
   Psáno stejným stylem jako minulé části, čtivě, to je dáno i zabudováním dialogů. Žádnou chybu nebo vybočující vazbu jsem nenašel. Pro mou slabou paměť nejsem schopen si vybavit minulý děj a charakteristiky, mohu říci, že jsou text a celá kniha psány promyšleně, byť hodně propleteně, základní tah příběhu zůstává a příliš se nerozptyluje. Doufám, že se vyjádří místo mne nějaký čtenář, který má v oblibě tento text prózy.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
Avenger
(23.11.2019, 19:38)
obr
obr obr obr
obr
Velitel
GertaPanzerfaust
Hladina
Enhydris Polylepis
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Ovulační blues
Ester Lajlá
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr