obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TILDA a její příběh ::

 autor Tilda publikováno: 18.02.2016, 18:16  
Pokus o knihu pro náctileté... asi spíše pro holky, než kluky. takové sci-fi...?
 

Tilda a její příběh


Nepozorován, sledoval ji vskrytu zeleně. Opatrně vyhlížel zpoza vějířů palem, jako tanečník bolera nebo toreador zastíněný mantilou. Jeho zvláštní oči – s nezvykle velikou zorničkou barvy malachitu se střípky zlatých šupinek, skoro nezamrkaly. Nikdy ještě neviděl takovou dívku! Tak světlou a jemnou: vlasy barvy slunce a bledá pokožka, posetá krupičkou medových pih a ty oči! Modré jako letní obloha, zastřené vějířky plavých, hustých řas. Že je to dívka, poznal bezpečně, sotva popatřil na její hrudník, útlé paže a celkově jemnou konstituci. Tam, kde žil dříve, byli všichni lidé, děti i dospělí, tmavovlasí a jejich pleť skoro čokoládová. On sám je však odlišný. Odlišný tak, že jej museli skrývat. Tolik jiný, že se jej skoro báli.
Možná bylo jenom dobře, že ho jeho zachránce přivezl sem, do civilizace. Možná by tam déle nepřežil. Už se proti jeho přítomnosti bouřila většina kmene. Cítil v zádech nenávistné pohledy všude, kam šel. Slyšel syčivý šepot i drmolivé kletby, házeli za ním bylinky a zapálené snopky kapradí a zaříkali jeho šlápoty. Nechtěli ho tam a dávali to najevo, den ode dne víc a víc.
Netušil, co je za tou náhlou proměnou. Neudělal nic, čím by je popudil. Ale ví, že za to může jeho původ – podivný a nevysvětlitelný.
Co si nedokážou reálně vysvětlit, toho se automaticky bojí nebo začnou nenávidět.
Quanah, tak ho pojmenoval náčelník, když jej poprvé spatřil, maličkého, bezbranného a přece tolik statečného, ležet na umně spletené ošatce z palmových listů, zakrytého pestrobarevnou dečkou. Sotva měsíční miminko neplakalo, vážně pohlíželo do věnce dospělých tváří, skloněných nad ním. Když ho žena náčelníka vzala do náruče, kontrast jeho světlé, jako bílá káva zbarvené pokožky, ještě více vyniknul.
Přivoněla k němu, mimoděk zavřela oči a dlouze, z hloubi duše pomalu vydechla se slovy: „voní jako božské stvoření. Nemůže být z lidské matky ani otce!“
Ujali se nalezence, i když šaman byl proti. V záchvatu rituálního šíleného tance vykřikoval cosi o zlu a prokletí, bolesti a smrti. Nevěřili mu. Vždy byli poslušni jeho varování i příkazů, ale tady v konfrontaci s tak maličkým stvoření váhali. Jak by jim novorozeně mohlo ublížit?! Vychovají je podle kmenových zvyklostí, naučí všemu, co bude pro život potřebovat. A on jim, jako dospělý muž a bojovník oplatí svou silou, rozhodností a moudrostí!
Jedna žena z kmene, Xiu, přišla před týdnem o dítě, ujala se tedy výchovy Quanaha. Miminko neplakalo hladem ani nepohodlím. Leželo tiše, pozorovalo stříšku chýšky, důmyslně spletenou z banánových listů. Xiu nevěděla, jestli má hlad, žízeň, potřebuje omýt, přebalit… Zkusmo je přiložila k prsu, ale odvrátilo maličkou tvářičku a nijak je nedokázala nakrmit. Uplynul den, noc, další dva dny. Byla už celá vyčerpaná, nevyspaná, mléko bez užitku bolelo ve zkoušené hrudi. Chlapeček nespí celou tu dobu - ani nevylučuje!!!
„Vždyť mi umře! Dají mi to za vinu a budu všemi opovrhována! Nedokážu být matkou! Jsem k ničemu!“ Xiu lomí rukama a pláče hořké slzy. Nakonec, jak by měla vnuknutí, namočí růžek plátna v nektaru z mističky, zavěšené pod stříškou. Létají sem kolibříci, naučení na snadno dosažitelnou potravu. Miminko, jako by čekalo právě na tento okamžik. S potěšeným zavýsknutím přijme do pusinky sladký klůcek a s chutí dumlá. Potom konečně usíná. Xiu pochopí a krmí dítě nektarem. Nikomu o tom neřekne, aby se jí nevysmáli. Aby je oba z kmene nevyhnali, jako nepohodlné…Xiu to má o to těžší, že je čerstvou vdovou, manžel válečník, zahynul pře půl rokem šipkou znepřáteleného kmene. Ona musí truchlit ještě rok a půl, než si bude moci najít nového muže. Tak zní zákon kmene!

1.kapitola

V malém českém městečku pod horou bydlela mladá rodina Kočičkových už celé dva roky. No, rodina, se jim ještě moc říkat nedalo, když byli jenom dva: Eva a Tomáš. Ale snažili se o miminko, tak si rodina mohli říkat s předstihem. Aspoň je to potom nezaskočí, ne? Docela vtipné bylo, že než se vzali, Evino příjmení bylo vyloženým protikladem Tomášova. Jak to asi vypadalo, když se seznamovali?
„Ahoj, já jsem Tomáš Kočička, nepůjdeš si zatančit?“
A ona: „ahoj, jmenuju se Eva - Vlčková. A jo, zrovna tuhle písničku miluju!“ Docela hustý, ne? Je jasné, že si ze svých příjmení utahovali, ale když si měla Eva vybrat, jednoznačně byla pro Kočičkovou. Oba studovali stejnou školu, přírodovědeckou fakultu se zaměřením na botaniku a po úspěšném ukončení studia je zaměstnala univerzita ve svých vývojových laboratořích. Ze začátku samozřejmě jen tak posluhovali, dostávali jenom jednoduché úkoly, aby se otrkali a ukázali, jaký je v nich potenciál. Nevadilo jim, to, zamilovaní až po uši, užívali si té náhlé svobody bez testů, zápočtů a zkoušek. Práce byla snadná a k tomu dostatek volného času!
Po roce postoupili na pomyslném žebříčku a jako laboranti začali pracovat na vyvíjení nových odolnějších kultur ovocných a okrasných stromů a keřů. Nevadilo jim pracovat spolu v jedné místnosti. Dobře se doplňovali a bylo vidět, že budou opravdu sehraný tým. Tak nějak to ze situace vyplynulo a v létě uspořádali malou svatbu.
Ne se závojem a záplavou krajek a spodniček. Ne v romantickém zámečku nebo vyhlášeném penzionu. Stačila jim k tomu příroda se svou kouzelnou scenérií, hezké počasí a skromná kuchyně místní hospůdky. Kamarád Evina tatínka, toho času jeden ze správců Šumavského národního parku, jim vydal povolení na uspořádání obřadu na loučce s kouzelným výhledem na horu Oblík.
(Ne náhodou se před lety právě v této lokalitě seznámili a strávili nasoukaní v jednom spacáku ty první společní chvíle. Nikdy na to nezapomněli.)

Eva v krajkové lehounké tunice a bleděmodrých džínách, světlé vlasy zapletené do francouzského copu, Tomáš v tmavomodrých džínsech a bleděmodrém polo tričku s bílým proužkem. Na nohou zbrusu nové bílé conversky, vážně vykračují mezi stébly horské trávy k pultíku, za kterým stojí oddávající úřednice. K tomu jim hraje oběma oblíbená Kate Bush.
Nevěsta rukama sotva obejme obrovskou kytici sněhově bílých velkokvětých chryzantém, rozmělněných modrými minikosatci. Oba jsou naměkko, vnímají pohledy lidí kolem sebe i posmrkávání maminek a babiček.
Prstýnky, které si později vymění, jsou prosté, nezdobené, ale o to milejší. Svatba dopadla podle očekávání, nikdo se neopil, neporval, nic se nepokazilo a hosté vydrželi oslavovat až do svítání. Novomanželé přespali uprostřed lesů v malé chatičce, náležitě vyzdobené (sloužící jinak, jako noclehárna pro turisty nebo dělníky).

Líbánky odložili, až budou mít nějakou finanční rezervu. Není pro ně důležité vystavovat zarámované fotky z pláže nebo z foyer honosného hotelu, aby známí záviděli. Na tohle nikdy nebyli. Chtěli cestovat, to ano, ale za poznáním. Tedy spíše za faunou do všech končin planety. Pokud se jim bude v práci dařit, třeba na nějakou vysněnou stáž pojedou, aniž by museli krutě škudlit každou korunu! Zatím jsou raději skeptičtí a tím pádem i praktičtí a proto spořiví.
I dítě si plánují jenom jedno: v dnešním divokém světě to bohatě stačí. Miminko, jako by je trochu trestalo za to, že bude jedináček, se rozhodlo je sebou obdarovat až po dvou letech snažení.
To už se skoro zabydleli v malém domku na okraji města, částečně na hypotéku, částečně štědře sponzorovaný rodiči obou. Malou zimní zahradu si samozřejmě zařídili jako první: dvě palmy, cykasy a mnoho broméliovitých, včetně několika trsů orchidejí, přichycených na kmeni největšího stromu. Věřili, že je rostliny nezklamou a odvděčí se novými přírůstky i květy každý rok. V obýváku klidně ještě rok seděli na matracích, jen aby jejich s láskou pěstované rostliny měly svůj potřebný luxus a péči…
Neplánovali dceru nebo syna, bylo jim to celkem fuk. Ani jméno zatím neřešili. Eva totiž zastávala názor, že nemůže dítě pojmenovat dopředu, aniž je uvidí. Jak by dokázala odhadnout, zda mu jméno bude slušet? Domluvila se s porodnicí, i když se na ni dívali jako na blázna. Bylo jí to jedno a neustoupila.
Svoje těhotenství nesla statečně až do konce. Na první tři krušné měsíce, kdy se nemohla podívat na jídlo, aniž by se jí okamžitě „nezvedl kufr“ a neběžela s větrem o závod na nejbližší toaletu, skoro zapomněla. I na sále byla za tu silnou, když přesně na den pocítila, že se děťátku chce na svět, zato vyplašený a nervózní Tomáš jel, jako by byl první den v autoškole. (Naštěstí nebyla nikde hlídka a tma jako v pekle…)

Vmanévroval Tildu na připraveném vozíčku do čekárny a viditelně vyčerpaný, padl na vinylovou sedačku, pobledlý a zpocený. A to ještě o nic nešlo! Domluvil si hrdinně účast na sále a teď mu teprve začínalo docházet, k čemu se to upsal. Moc času na rozmýšlení mu nedali: za půl hodiny už Tilda i dítě synchronizovaně pracovali na svém mistrovském díle a tatínek čekatel sebou sekl po pár minutách, omdlel a nevěděl o sobě celou čtvrthodinu.
Tildu v "tom“ nechal samotnou. Ale nezlobila se na něj, soustředěná a statečná. Nekřičela, neklela ani slzičku neuronila, až se jí v rozpacích ptali, jestli má vůbec nějaké bolesti.. (Měla a jaké! Ale přece nebude řvát jako divoženka, ne?)
Malá se narodila o půlnoci osmého července a s váhou tři kila padesát, na zápěstí VIP pásku „Kočičková“, křičela do světa: „jsem tady, mami a tati! Už mě máte a napořád!!!“
Eva plakala až teď, když tiskla ten malinký a neuvěřitelně křehký uzlíček k hrudi a žasla nad hebkostí růžové tvářičky. Tomáš byl taky naměkko, trochu už vzpamatovaný a nadopovaný uklidňující tabletkou: tajně, aby neviděli, otíral si oči. Miminko si v jeho pažích hovělo jako princezna.

„Tak co, maminko, jak se bude děťátko jmenovat? Musíme doplnit formuláře:“ vchází do dveří usměvavá paní doktorka Jansová.
„No jo, vlastně! TO jméno!“ Uvědomí si Eva. Je utahaná a ospalá. Bojuje s víčky očí, které se chtějí spustit jako opona za jejím statečným a krásným maminkovským představením… Ale tohle je důležité. Taky by se mohlo stát, že by jim děvčátko vyměnili, popletli nějak ty podobné uzlíky, když nebude na cedulce správně označená!
Rozechvěle se znova zadívá holčičce do tváře. Jak je světloučká, vlásky chmýří pampelišky, obočí i drobounké řasy kolem zatím tajně šedých očí, skoro neznatelné… Je jako severská princezna -
„Tilda! Jmenuje se přece Tilda! To dá rozum!!!“: překotně vysvětluje Eva.
A padá do polštářů, teď už konečně spokojená, že vykonala všecko, co bylo potřeba, unavená jako horník, za zády s plným vagónem narubaného uhlí. Tomáš přizvukuje, taky mu připadá, že jiné jméno jejich dcera ani mít nemůže. Je tedy rozhodnuto a Tilda Kočičková je novým človíčkem na světě…


2. kapitola

Jako miminko byla Tilda tiché, zádumčivé dítě. Plakala málo, nestonala i růst zoubků přestála s grácií. Skoro dokonalé dítě! Její vývoj probíhal jako podle tabulek: pasení koníčků, přetáčení na stranu, v půl roce sedí, v jedenácti měsících zkouší první krůček. Po několika pokusech a omylech je stále jistější a Eva padá večer do peřin udřená neustálým sledováním, pronásledováním, honěním a zakazováním.
Tilda je prostě živel! Její miminkovská baculatost je rázem ta tam. Všecko vyběhá a jako mávnutím proutku je z ní drobná, blonďatá holčička s věčně rozesmátou tváří. Další rok a půl…A přišly otázky, lavina otázek, vodopád a oceán milionů -“ Proč?“
Pusu nezavřela, dokud neusnula. Minuly ji problémy s výslovností a slovní zásobu měla díky hromadě vyslechnutých pohádek bohatou. Ráda si i sama vymýšlela roztomilé příběhy o svých plyšácích a panenkách. Hlavně králíček Janeček, kterého měla od svých prvních narozenin a spával s ní v postýlce věrně každou noc - ten byl častým hrdinou. Tu zachránil uplakanou princeznu Tildu před zlým klaunem, jindy spolu pluli na loďce do pralesa nebo chodili dlouhými a hrozně tajnými chodbami a hledali poklad nebo si hráli v hustém lese a skákali spolu po louce…

Rodiče poznali, že Tilda bude zvídavá a učenlivá a to se i potvrdilo. Nejprve ve školce, kam dívenka nastoupila ve dvou a půl letech. Eva se zprvu neoprávněně obávala Tildiny reakce: když ji nechá v šatně školky a odejde bez ní – bude pláč a přemlouvání? Ale spletla se: její statečná dceruška jí obřadně potřásla rukou a odhodlaně vešla, vedená kolem ramínek paní učitelkou, do hlučné třídy. Ani se neotočila. To Eva brečela, sotva za sebou zabouchla domovní dveře. Ještě nikdy nebyla bez holčičky sama na celé dopoledne. Tomáš si vyslechl hned vzápětí do práce dlouhou řeč od své smutné manželky.
„ Evi, neblázni… To už teď máš syndrom prázdného hnízda? Vždyť je sotva hodinu mimo! Co budeš dělat, až odejde na školu … Nebo studovat do zahraničí…? Přece jsi to tak chtěla - a místo ti věčně držet nebudou, to přece víš!“ Věděla to, samozřejmě… To spíše Eva si zvykala a Tilda skoro nemohla dospat rána…
Po týdnu si sama vyžádala odpolední spaní a Eva, smířená, srovnaná a uklidněná, nastoupila po dvou týdnech testování do milované práce: už jí chyběla, i když doma s Tildou prožívala kouzelné chvíle. Přece jen se potřebovala realizovat i na poli vědy… Vklouzla do každodenní rutiny jako do oblíbených bot a žádné otlaky a puchýře se nekonaly.
Školková éra je najednou u konce a hrdá Tilda jde k zápisu do první třídy. Nemusela dělat testy kvůli pozdějšímu datu narození. Byla šikovná a paní ředitelka ji doporučila všemi deseti. Přednesla básničku, namalovala veselého a mocně chlupatého Janečka a spočítala jednoduchý úkol bez zaváhání. A bylo to!
Se svou kamarádkou od školky Jankou Mikulkovou samo sebou sedí vedle sebe. Jsou tolik odlišné! Jako Jing a Jang. Tilda skoro průsvitná a nadzemsky křehká, Janka se svou olivovou pletí, havraními vlasy a očima barvy tmavého medu. Budily pozornost, kdekoliv se objevily. A je samozřejmé, že jedna druhé záviděly. Tilda chtěla Jančiny skoro černé, rovné vlasy, Janka toužila po jemných, hedvábných prstencích Tildiných blond pramenů. Janka chtěla spršku Tildiných pih na nose, Tilda zase černé obočí… A tak pořád dokola. Vždycky chceme to, co mají druzí a nespokojíme se s tím, co nám příroda nebo geny nadělily.
Obě holky byly šikovné žačky. Janka více na hudebku, kreslení, dějepis a jazyky, Tilda excelovala v přírodopise, matematice, zeměpise a českém jazyce. Byla pověstná svými slovními hříčkami, kterými Janku i ostatní bavila. Musela dávat pozor, aby se nepřeřekla u tabule, to by byl docela trapas!
Třeba přišla s oznámením: „ Dneska máme k obědu jákvovou polévku a dvěšňovou bublaninu!“ (tykvovou polévku a třešňovou bublaninu!)

Tildin slovník učný:

Tykev - Jákev
Třešeň – Dvěšeň
Jetel – Nenítel
Javor – Japrám
Palma – Střelma
Šípek – Lukpek
Hrachor – Fazolchor
Petrklíč – Petrzámek
Kdoule – Coule
Petržel – Petrbohu
Blatouch – Suchouch
Kapusta – Kaplna
Ostružina _ Tupožina
Mrkev – Okoev
Malina – Velina

A ještě hromadu toho vymyslela, než ji to přestalo bavit…

Za zmínku stojí i pokojík, který Tilda doslova milovala. Když se narodila, maminka rozhodla, že stěny nebudou vysílat do světa kýčovitě růžové holčičí signály. Proto ta jemná modř, jako letní obloha. Když bylo holčičce kolem čtyř, byli v prodejně pro kutily a ona se zaláskovala do tapet s jemným potiskem bambusových stvolů.
„Tatí, prosííím! Já bych moc chtěla pokojík jako prales!“ A bylo rozhodnuto. Co by pro svoji milovanou princeznu severní neudělal!
Příští víkend se pracovalo, co to šlo a v neděli už usínala Tilda ve svém zbrusu novém zátiší. Holčička taky pomáhala a je jenom zázrak, že neskončila zamotaná a zalepená v tapetě: tak jí bylo všude plno. Maminka ušila tylové světle zelené závěsy, potáhla i stínítko na lampičce u postele a starý, kostičkovaný koberec vyměnili za huňatý, mechově zelený.
Po něm dívenka nejraději šlapala naboso, kroutila prsty v hustých smyčkách, jako v trávě. Nebo ležela na zádech, objímala Janečka, unavenou plyšovou srst čechrala prsty, povídala mu nebo jenom tiše pozorovala stěny a skoro slyšela, jak bambusy šumí ve vánku. Představovala si, že je sama, jenom ona a králíček na opuštěném ostrově a čekají na záchranu…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.02.2016, 18:15:32 Odpovědět 
   Zdravím.

Prolog se mi líbí, má své kouzlo a je čtivě napsaný, pokračování příběhu se nese spíše v žoviálnější rovině, ale to záleží na vyprávěči, jak svůj příběh předá čtenáři. Zatím co je Quanah hrdinou prologu, zbytek textu náleží Tildě a její rodině. Pokud je příběh napsán jako sci-fi, prozatím takto (co do žánru) nevyznívá, ale nikde není psáno, že pokračování přinese i prvky sci-fi žánru, byť se Quanah nejeví být lidskou bytostí a není krmen jako normální dítě (a přesto přežívá). Také Tilda se má k světu a vše nasvědčuje tomu, že bude neobyčejnou dívkou. Zatím je příběh na začátku a tato část je takovým úvodem, uvidíme, jak se vyvine a kudy se bude jeho děj ubírat.

Našla by se i práce šotků překlepníčků, kupříkladu v podobě chybějící mezery, nadbytečné interpunkce (a dalších znaků), pozor na pravidla psaní přímé řeči (pokud přímá řeč následuje popisný text po dvojtečce, začíná přímá řeč velkým písmenem), občas se najde namísto interpunkce na konci věty jiné znaménko (dvojtečka), občas zazlobí mezery v textu (nejsou tam kde mají být). Ale jsou to jen drobnosti, kterých si pozorný čtenář sice všimne, ale v záplavě textu se víceméně ztratí. Co dodat? Samotné vyprávění má co do sebe a snad se brzy dozvíme (pokud to již nemůžeme tušit) kdo se na koho díval v Prologu a kdo si zamiloval prales a vše zelené...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 18.02.2016, 19:24:25  
   Tilda: Zdravím a děkuji za zhodnocení. S gramatikou mám trochu problémy, protože má školní židle, se závojem prachu na sedáku, je už dávno opuštěná... Musím si koupit Pravidla... Pokračování bude, tak snad dojde i na slibované sci-fi... T.
 ze dne 18.02.2016, 18:42:20  
   Šíma: P.S. Dovolil jsem si něco málo vypsat:

-- Přivoněla k němu, mimoděk zavřela oči a dlouze, z hloubi duše pomalu vydechla se slovy: „voní jako božské stvoření. Nemůže být z lidské matky ani otce!“ -- Voní (velkým)

-- Aby je oba z kmene nevyhnali, jako nepohodlné…Xiu to má o to těžší, že je čerstvou vdovou, manžel válečník, zahynul pře půl rokem šipkou znepřáteleného kmene. -- ... Xiu (chybí mezera)

-- A ona: „ahoj, jmenuju se Eva - Vlčková. A jo, zrovna tuhle písničku miluju!“ -- Ahoj (velkým)

-- ... křičela do světa: „jsem tady, mami a tati! Už mě máte a napořád!!!“ -- Jsem (velkým)

-- „Tak co, maminko, jak se bude děťátko jmenovat? Musíme doplnit formuláře:“ vchází do dveří usměvavá paní doktorka Jansová. -- (dvojtečka namísto znaménka na konci přímé řeči)

-- „Tilda! Jmenuje se přece Tilda! To dá rozum!!!“: překotně vysvětluje Eva. -- (nadbytečná dvojtečka v textu)

-- Další rok a půl…A přišly otázky, lavina otázek, vodopád a oceán milionů -“ Proč?“ -- (zlobí mezery v textu)

-- „ Evi, neblázni… To už teď máš syndrom prázdného hnízda? ... -- (nadbytečná mezera u přímé řeči)

-- Jako Jing a Jang. -- Jako jin a jang. (napsal bych malými písmeny)

-- Třeba přišla s oznámením: „ Dneska máme k obědu jákvovou polévku a dvěšňovou bublaninu!“ -- (opět mezera navíc)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Benson
Intuista
Opuštěné hřiště...
Fallen angel
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr