obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915725 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5813 autorů a 392643 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: TILDA a její příběh, část druhá ::

 autor Tilda publikováno: 23.02.2016, 13:49  
Pokračování příběhu Tildy a Qanaha
 

Prvních pár tříd byly děti v jedné velké skupině, aniž by si nějak navzájem vadily. Čím více se blížily věku deset let a více, tím častěji vznikaly třenice, hádky a skryté útoky a nevraživost - vzorce chování tolik podobné dospělým. Tilda najednou začíná být cílem posměchu a urážek. A to jenom proto, že je chytrá, učí se bez zjevné námahy a často ostatní zastíní a zahanbí svými překvapivými vědomostmi.,
Jednou jí, o poznání hloupější, poněkud váhově nadsazená a nehezká spolužačka Alena vmetla do očí přezdívku. Narážela tak dost netaktně na Tildinu příliš světlou pleť: „Koukejte, Běluha!“
Tildě to hanlivé oslovení vydrželo celé dva roky. Všichni ti, kteří jí nesahali ani po kotníky, skandovali nadávku, jak se jim zrovna hodilo. Tilda je naštěstí „splachovací“ a nezdá se, že by ji tohle nějak trápilo. Janka jí jako kámoška stačí. Ale když se obuli i do ní s „třeskutě“ vtipným označením „bakelitka“, Tilda ji tvrdě bránila. Moc to sice nepomohlo, ale aspoň ta hloupá děcka viděla, že se nedá!
Na druhém stupni základky Tilda, to už byla známá přezdívkou „Astridka“, premiantka třídy, levou zadní absolvovala všechny stupně olympiád, zaměřených na botaniku. To je její nejoblíbenější předmět a rodiče jsou právem hrdí. Každé vysvědčení samé výborné, až už jí to samotné připadalo trapné… Ale na gymnázium chce řádně až po dokončení deváté třídy. Nechce o to přijít!
Janka se trošku zasekla. Zamilovala se ve třinácti do jejich třídního učitele Housky. Vzal si třídu pod svá křídla jako šesťáky. Postavou nevelký, zato charizma na rozdávání. Hnědé vlasy maličko přerostlé a pečlivě udržovaná bradka dávaly tušit cosi bohémského. Učil češtinu a dějepis a vedl dramatický kroužek, kde se Janka přihlásila. Ráda šaškovala a tady měla příležitost. Hrály se dvě představení do roka, většinou veselé pohádky. Janku hraní pohltilo a užívala si každou zkoušku.
A zamilovávala se, jak to jenom umí malé holky. Byla drzejší a vyhledávala záminky, jen aby mohla s třídním promluvit, jedno, jestli v hodině nebo na výletě. Namlouvala si, že on ji také vnímá jinak, slepá ve svém štěněcím poblouznění.
Učení šlo samozřejmě stranou a na pololetí se mezi několika dvojkami nechutně kulatila i trojka z matematiky… A aby to nebylo všechno, Janka provedla dost bláznivou věc: napsala dopis, ve kterém si vymyslela, že se s milovaným učitelem procházela po lese a dal jí pusu. To by nebylo nic hrozného, kdyby ten dopis četla jenom Tilda (určitě by jí poradila, ať ten nesmysl zničí, zahodí nebo spálí, než jej někdo nepovolaný najde).
Bohužel… O přestávce jí dopis z ruky vytrhl spolužák, zrovna ten největší výlupek: „Ukaž, co to máš? Jé… To je ZAMILOVANEJ dopis! Koukejte! Kdo si to chce přečíst?“ A běží uličkou mezi stolky, ječí a třímá ten nešťastný kousek papíru, (jako kopí osudu) v ruce s okousanými nehty. Schválně ji má nataženou vysoko nad hlavou, Jančiny komické výskoky jsou proti vytáhlému klukovi směšně zbytečné. Nedoběhne zloděje ani na protějším konci rozdováděné třídy… Nezabrání tomu, aby vyučující, jež právě vstoupí do dveří, přilákaná hlukem a jekotem, nepopadla rozkuráženého kluka za rameno.
„Co se to tady děje?! Co to máš v ruce?! Dej to sem, Josefe! Okamžitě se všichni uklidněte a sednout… Už dávno zvonilo!“ Učitelka si sedá, pomalu a rozvážně nasazuje brýle a zkoumá předmět doličný. Čte, nervózně poposedá, nevěřícně hledá pohledem zarudlou a skoro plačící Janku.
„To jsi psala ty?!“ Janka pomalu vstává, nohy jako z gumy a němě přikyvuje, oči přilepené na podrápanou desku stolu. „ Paní učitelko, já si to vymyslela. Není to pravda – jenom fanazie, vážně. Věřte mi, prosím…“ Janka už opravdu pláče, Najednou si vědomá toho, co způsobila nejen sobě, ale hlavně oblíbenému pedagogovi! (Já pitomá husa! Začne vyšetřování, ostuda, i rodiče se to dozví…) Většina třídy se pochechtává a nikdo za Jankou nestojí, jenom Tilda. Hned se také přihlásí:
„Prosím, mohla bych něco říct? Janka si to opravdu všechno vymyslela, vysnila! Sama mi o tom řekla! Pan učitel je nevinný a o ničem neví! Prosím, věřte nám oběma. Je to jenom hloupost – puberta a tak…“ Učitelka mlčí… Znova pročítá ty dívčí nesmysly, hledá a nenachází k tomu všemu klíč. Nakonec přikývne, dopis schová do kapsy pláště, dodělá opožděnou docházku a s neurčitým výrazem se věnuje češtině. Po hodině si Janku samozřejmě zavolá do kabinetu, kde ji znova mučí nepříjemnými otázkami. Janka si stojí za svým a neuhne ani o kousek. Nakonec ji nekonfrontují s potenciálně mravně pokleslým učitelem. Nedokázala by se chudákovi podívat do očí, aniž by se nepropadla hanbou metr pod zem!
Asi děvčeti přece jenom uvěřili. Nadšený fanda do školních divadelních představení, jejich režisér a vzor, odešel s koncem školního roku a s ním skončila i úspěšná éra několika kusů her, se kterými kroužek cestoval i na pár soutěží.
Učitel Houska oficiálně odešel na vlastní žádost a za lepším platem, ale všichni věděli, že je za tím něco víc: možná pošramocená pověst školy, aféra a ostuda…? Janka se po čase vzpamatovala a odmilovala. Mrzelo ji, že se se třídou učitel nerozloučil, ale chápala, že si to nezasloužili. Tedy hlavně ona! Styděla se ještě mnoho let, že udělala takovou hloupou chybu!
(V skrytu duše děkovala vedení školy, že rodičům nic neřeklo. S přísným otcem by měla doslova peklo na zemi!) Začala se více učit, vyhnala trojku dvojkou, zaslouženě vydřenou a prázdniny chutnaly o to sladčeji. (V osmé třídě dostali přísnou a prudérní třídní učitelku těsně před důchodem a všichni plačtivě vzpomínali na mnohem mladšího a kamarádštějšího pedagoga…)

Děvčata se přírodě vyvedla. Obě štíhlounké, vysoké a dlouhonohé, vlasy do půl pasu. Kluci na ně civí, až je jim, chudinkám, za ty uslintané samečky trapně. Zatím si vystačí spolu. Žádný protějšek je nezaujal. Spíše se obě snaží užít si každý letní den, jak se patří. Dva týdny stráví Tilda střídavě u babiček. Janka to má jinak. Obě babičky zemřely, když byla ještě malá. Nějak přečká Tildiny povinné vnučko - prázdniny a těší se, až se spolu zase uvidí.
Nerozlučné kamarádky jezdí na koupaliště, pokud je horko, na výlety po okolí, chodí na dlouhé procházky nebo jen tak lelkují na lehátku, čtou, poslouchají v mobilech oblíbené kousky a kecají. Donekonečna a pořád. Témat je fůra.
S létem se trochu spravilo akné, které je obě dost tyranizuje. Holky se těší, až budou starší a trable dospívání budou dávno za nimi. Janka je víc na módu a čančání. Tilda je spokojená s tím, co má. Obočí si nemusí nijak upravovat. Odmalička jí roste rovné a husté, žádné zbytečné chloupky mimo. Je světlé, to ano. Ještě si dobře pamatuje, jak si je v jedenácti nabarvila Hennou a vypadala jako loupežník. Máma se jí ale nesmála ani se nezlobila. Díky jí za to! Za čas se barva vymyla a od té doby to nechává Tilda být.
Osmá a devátá třída dala slečnám trochu zabrat. Janka se ještě vzpamatovávala ze svého skoro osudového trapasu a Tilda začíná také pociťovat neurčité tahy k opačnému pohlaví. Kluci jim dávají najevo zájem neurvale, jak to umí jenom pubertální samečci. Podrážení nohou, sprosté esemesky nebo tradiční rytiny do desky stolu, připínáčky na sedáku židle a tahání za cop. Najdou se řídce i směšná romantická psaníčka po kapsách nebo růže, ukradená na školním pozemku a nacpaná do tenisky v šatně… Pořád to však nebylo nic vážného a ani jedna se do nikoho nezakoukaly.
Až teď: málem se chytly, když se oběma naráz líbil jeden kluk. Přistěhoval se z většího města a samozřejmě, měl kouzlo nového a nepoznaného. Byl tak trochu tajemný, svým přezíravým úšklebkem, slabým knírkem i drzostí, s jakou si zapaloval ještě v areálu školy.
Stal se jednoznačným vůdcem klučičí tlupy. Vzhlíželi k němu až hloupě a trapně, jako by neměli jiný vzor. Šlo se tam, kam rozhodl Adam. Ať to bylo kino, fotbalový zápas, koncert, výlet na kolech nebo jen courání v parku.
„Heleďte se, zítra je akce u Báry!“ všichni zpozorní a potom zazní už obligátní: „ A bude tam Adam…? Jinak to nebude stát za nic!“ Anebo: „ Jedem s partou pod stan…“ Odpověď oslovených zájemců se dala předem papouškovat: „ Jen pokud pojede Adam… Jinak nemám zájem a naši mě nepustí…“
Byl pro skoro všechny spolužáky nedostižným vzorem. Kromě Tildy, samozřejmě. Ta se nedala oklamat a po počátečním okouzlení, kterému propadla, jako všechny holky, už Adama jen zpovzdálí pozorovala. Nenápadně, aby ji neviděl, to dá rozum. Mohl by si nadutě myslet, že po něm Tilda „jede“…
Jednou pozval Janku na zmrzlinu. Celá rudá nervozitou vyházela skříň, než konečně usoudila, že tričko a šortky budou to pravé. Jen s malovátky to zase přepískla a její půvab se pod nánosem maskary a zdravíčka viditelně dusil a ztrácel. Tildu ani trochu nemrzelo, že jí schůzku nenabídl, spíše se jí ulevilo, že nemusela vymýšlet nějakou hloupou a průhlednou výmluvu. Nesla velkoryse statečně kamarádčino pištivé a nedočkavé drmolení cestou k cukrárně, tentokrát nenamířené na ni… Rozloučila se ještě na chodníku a bezcílně bloumala celé dvě hodiny parkem. Zamířila raději domů a s hraným zájmem se vrhla na herbář, který tvořila už skoro sedm let. Za chvíli už byla duchem jinde, v zajetí přírody…
Večer měla dlouhý telefonát s ubrečenou, nešťastnou a rázem odmilovanou Jankou. Dovolil si na ni, nutil ji k nechutné líbačce... Sahal nenechavýma prackama, že se skoro neubránila. Naštěstí toho nechal, blbec jeden sobeckej! Nechce nikdy s nikým takovým chodit. Nikdy!
Hned druhý den se od sebe nehnuly, jely na koupaliště a na okolí zvysoka kašlaly.

Adam se v pondělí tvářil, že Janku nevidí a koketoval s dívkou z vedlejší třídy...
„Je to idiot, Jani! Máš na víc a on to ví… vykašli se na něj, na Amora padlýho!“ Holky jdou ruku v ruce kolem do očí bijící vrkající dvojice a schválně hlasitě pozdraví dvojhlas: „ Ahojky, Adámku… Jak se ti randí?“ A se smíchem běží do tělocvičny, až se paty míhají…

Za bouření hormonů s výkyvy nálad od nepřetržitého řehotu k potokům slz bez zjevných příčin, došlapal, v záměrně odrbaných keckách, devátý ročník k přijímačkám. Janka se hlásila na Umprum, Tilda na Přírodovědné gymnázium. Janku nepřijali pro vysoký počet uchazečů. Po neúspěšném odvolacím řízení se sklopenýma ušima přistoupila na Zdravotní školu. Tilda byla jasná favoritka a nemusela ani dělat zkoušky.
Poslední společné a bezstarostné prázdniny utekly jako voda a září jim oběma kynulo zahnutým a skoro výhružným ukazovákem. Rozjely se do jiných měst. Janka musela na internát, protože spojení autobusem bylo moc komplikované a dráha rušila většinu nelukrativních spojů. Tilda dojíždí denně, zhruba půl hodiny.
Zpočátku si pravidelně sdělovaly novinky, svá trápení, prohry i vítězná tažení. Ale, jak jim přibývalo učení a povinností, potkávaly se jen o víkendech. Aspoň to stálo za to! Chodily na diskotéky, sice jenom do půlnoci, ale stačilo to. Někdy si posteskly, že láska chodí někam oklikou, schválně je míjí a kašle na ně! Ovšem ten výběr kluků, kteří je s nadějí osloví, jim zrovna nenahrává na smeč... Snad příště...
Nepily alkohol, cigarety jim oběma nevoněly, tak ani nezkoušely, jak chutnají. Ani teď, když už mohla, se Tilda moc nelíčila. Jenom jemně načrtla obočí a máchla párkrát řasenkou. Lehce trochu lesku na rty a jde se. To Janka, ač z dvojice výraznější, to s krášlením přeháněla. Tilda jí domlouvala, ale marně.
„To je ten potlačený umělec ve mně! S tím, nic nenaděláš, vážně!“
Kontrovala Janka trochu smutně. Na škole spokojená nebyla. Často hlasitě upozorňovala, že studia nechá a pojede do zahraničí jako au pair. „ Jen, co mi bude sedmnáct, jedu!“
Tilda jen krčí rameny: Ona je navýsost spokojená. Předměty zvládá a na botaniku mají naprosto úžo profesora! Kdyby nebyl tak staroučký, určitě by si jej zamilovala!!!

Pan profesor docent a kandidát věd, Evžen Kořínek dávno přesluhoval. Možná se divíte, proč člověk s takovým věhlasem učí na obyčejném gymnáziu. Celý svůj plodný čas věnoval studiu, výzkumu, přednášení i nemnoha cestám. Teď na odpočinku, vypomáhá výukou mladých studentů. Skoro to vypadá, jako by hledal. Někoho, kdo bude odpovídat jeho požadavkům a nárokům. Ale k čemu, na co…?
Když jej prvňáci, lomozící v lavicích uviděli poprvé za katedrou, někteří se nedůstojně pochechtávali, klepali si na čela a jinak dávali najevo pobavení. Jen Tilda neuhnula, když se na ni starý pán zadíval, jako to dělal u všech. Neuhnula, ani když se jejich pohledy propojily na dlouhou minutu, až třída šokovaně zahučela.
Profesor se hřejivě usmál, pokynul sněhobílou hlavou, když si poznamenal její jméno. U něj udělal červeně hvězdičku (ale to nikdo neviděl). Po pár hodinách si na jeho výuku žáci zvykli a už nikdy nedávali najevo pohrdání. Bylo až s podivem, jak profesor během výkladu ožíval, skoro mládl. Tak moc svůj předmět miloval. Tak moc jeho přednášky milovala Tilda. Stala se, samo sebou jeho asistentkou a nikdo si nedovolil, to nějak zlehčovat nebo napadat. Ani ti největší ignoranti.

Uplynul rok, začal druhý a třetí. Na podzim Tildina maturitního ročníku se táta s mámou dozvědí tu novinu: konečně univerzita získala granty na půlroční stáž do Japonska. A vybrali jako zástupce české vědecké obce je dva! Neuvěřitelné se stalo skutkem. To, po čem celý dosavadní život ze srdce toužili, se jim teď plní…
TEĎ? Když naše dcera maturuje? Když nás potřebuje? PROČ zrovna teď! Proč ne za rok nebo dva: až bude na univerzitě a zapadne do všeho plynule a bezpečně! Sedí proti sobě, bezradní a zklamaní: „ Budeme to muset odříct. Nevidím to jinak!“ smutně poznamená Tom a pohladí Evu po horké tváři.
„ Počkejme na Tildu: někdy je rozumnější, než my dva dohromady!“ nehází ještě flintu do žita Eva. A měla pravdu.
„ Bože, taková šance! Co váháte, lidi. Honem tam zavolejte… Nebo to udělám sama, vážně!“ Tilda své milované, komicky nerozhodné rodiče obejme a každému vlepí velkou, upřímnou pusu na čelo.
„Už ať jste v Tokiu, či kam to pojedete! A přivezete mi bonsaj, samurajský meč, tu vítací kočičku a hromadu receptů na pravé sushi!“ Směje se nezbeda.
Eva si není tak jistá: „ Holčičko naše… Opravdu nás pustíš? A zvládneš to všechno sama? Vážně…? Jsi si jistá? Bude to dlouhá doba, nemysli si. Nikdy jsme se na tak dlouho neodloučili. Přece jsme parta!“
„ Mami, neboj… jsem velká, umím se o sebe postarat. I o dům, kytky a vůbec: vážně se nebojte!“
Dlouho do noci to probírají, plánují a kombinují možná pro a proti. Ale už je stejně rozhodnuto: koncem listopadu letí na východ…
Loučení bylo smutné, uplakané, ale zároveň se obě strany těšily na změnu a na zkoušky, kterými budou muset projít. Výzvy milovali všichni tři bez rozdílu. Slíbili si, že budou v kontaktu co nejvíce, hlavně na Skypu.
Let byl dlouhý, skoro nekonečný. V pořádku přistáli na letišti ve městě Sakai, kde budou po většinu pobytu. Eva s Tomášem, očekávaní delegátem spřízněné univerzity, si konečně odechli, ubytovaní, umytí a neskonale unavení v hotelovém pokoji - ne pokojíčku! Tak maličký jim připadal. Po pár týdnech si trochu zvykli a naučili se manévrovat místností jako toreadoři v aréně kolem býka, takže už se skoro nesrazili… Práce, která je tu čekala, je zcela pohltila a Tildu zpravovali co třetí den neuvěřitelnými zážitky s japonskými mágy botaniky.

Nedlouho po maturitních písemkách nepřišel Kořínek na hodinu. Měli narychlo supl. Tilda neklidně vyhlížela u z okna, jako by tím mohla něco zjistit. Snad příště přijde, myslí si…
Druhý den poslouchá se slzami v očích hlášení ředitele školy.
Vážným hlasem jim oznamuje, že profesor Kořínek těžce onemocněl a do konce roku budou mít nového vyučujícího.
Tilda se odváží třídní zeptat, kde profesora léčí. Po škole jej jede navštívit na ARO nemocnice U svaté Anny v Brně.
Samozřejmě ji nepustí dovnitř, není příbuzná! Aspoň slíbí, že předají vzkaz. S neurčitým, stísněným pocitem se vrací domů. Po pár dnech stařec umírá. Celá škola mu jde v den pohřbu vzdát poctu. Tilda s kyticí rudých růží, jako záchranným lanem v smutné náruči, pronáší za studenty řeč, i když se jí svírá hrdlo a cítí slzy, deroucí se urputně z očí. Je po všem...
Vycházejí v houfu (a podivně tiše na mladé lidi) z krematoria, když tu Tildě někdo zaklepe na rameno. „Slečno, chtěl bych vám moc poděkovat za krásnou řeč, tam na obřadu... Vážně mě to dostalo. Jste velice citlivá osoba a bylo slyšet, že jste mého tátu měla upřímně ráda... A mohu se na něco zeptat?“ Dívka se otočí za hlasem a za ní stojí vážný muž, jako mladší kopie starého pána. Pomalu, intuitivně dojdou k nedaleké lavičce, na kterou se s rozpaky posadí.
„Vy jste jeho syn?“ Ptá se opatrně, jako by jej mohla vyplašit.
„To ta podoba, co?“ Smutně pokývne hlavou muž. „ Moc jsme se poslední dobou nevídali. Dával jsem přednost práci před možností navštívit aspoň jednou za měsíc tátu. Teď, když to už nemůžu nijak změnit, toho trpce lituju! Jsem jenom sebestřednej hajzl, sobec a idiot!“ Nadává si úplně zbytečně. Tilda jej chlácholivě uchopí za paži.
„Nebojte se, nebyl osamocený. Miloval svoje rostliny, miloval práci s námi dětmi. Nikdy jsem si nevšimla, že by byl nějak smutný... A na co jste se chtěl zeptat?“
„Děkuji ti, děvče, jsi laskavá! Můžu ti tykat, že...? Musím se s tím pocitem viny poprat po svém... Ale to není ten důvod, proč tě zdržuju. Ještě jednou promiň! Jsem zmatený, ještě jsem se s tím vším nevyrovnal... A teď k tvé otázce: Táta mě prosil, abych tě požádal o službu.“ Muž se znova odmlčí a unaveným, neklidným pohybem si prohrábne už tak rozcuchanou patku vlasů nad čelem.
„Takže, k věci: na zahradě u domu má skleníky. Nikdy nikomu nedovolil, aby se jakkoliv staral o jeho vzácné tropické rostliny. Všechno zvládal sám. Byl trochu tajemný, ani já sám nevím, co všechno za tu dlouhou dobu vypěstoval, co zkoumal, křížil a kultivoval. Tebe, Tildo - smím ti tak říkat..?" Roztomile provinile se pousmál a dívka v něm viděla profesorovu dávno ztracenou ozvěnu ... Dojatě přikývla a stiskla mu povzbudivě paži.
"Ehm... Mým prostřednictvím tě prosí, abys prohlédla všechno rostlinstvo, zkatalogizovala a rozprodala zájemcům, botanickým zahradám nebo výzkumnému ústavu. Prý sama budeš vědět, jak s tím vším naložit. Já jsem pouhý programátor, příroda je pro mě velkou neznámou a není nikdo jiný, kdo by pomohl. Táta byl celý život vlk samotář. Žádní zasvěcení kolegové, skupinový výzkum nebo kolektivní bádání. Přicházel až s hotovým projektem, který prezentoval. Pokud mu schválili další granty, odporoučel se a odjížděl na často dlouhé expedice, hlavně do Jižní Ameriky.
Navíc si táta vysloveně vyžádal tebe, Tildo!“
Muž si oddechl, jako by se zbavil ohromného břemene. Podal dívce balíček, neuměle zamotaný v natrženém hnědém papíru, kartičku s adresou, telefonem a na rubu i s malou mapkou. Poněkud překotně se rozloučil a vykulená Tilda zůstává opuštěná na sypané cestičce a ztraceně zírá na mizející mužova záda, pořád ještě shrbená smutkem a starostmi.

Potěžkává rozpačitě předmět, jímž je podle tvaru kniha. Neváhá, znova usedá a nedočkavě strhává unavený papír. Najednou v rukou drží deník. Deník zesnulého pana profesora. „Boží…! To jsou určitě zápisky z jeho cest po celém světě! A jsou jenom moje! To by mě zajímalo, kdo všechno je četl…“
Tilda se zahledí do hustě popsaných, mírně zažloutlých stránek a za chvilku už neví o světě. Zcela pohlcená profesorovým dobrodružstvím se vzpamatovává, až když se šeří a písmenka se ztrácejí spolu se světlem.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.02.2016, 13:46:51 Odpovědět 
   Zdravím u pokračování.

Čtivě popsané nejen Tildino "dobrodružství" se studiem na základce a na střední (se všemi radostmi, starostmi i strastmi). Po technické setránce pozor na nadbytečné mezery v textu (ať žijí šotci Překlepníčci).

Přeji hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Jacob liam
(26.11.2020, 06:50)
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
obr
obr obr obr
obr
Sbírka básní
Iswida
VW T1 - Fucked ...
Amarantine
Dva životy: Kap...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

MOMENTKY
Literaturista
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr