obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: KOSTI ::

 autor Tilda publikováno: 02.03.2016, 13:44  
Roztodivné jsou lidské koníčky...
 

KOSTI



Albert neměl nejraději ze všeho Vánoce. Ani narozeniny nebo jmeniny. Ani pouťové atrakce.
(S výjimkou domu hrůzy: tam zavítal opakovaně…) Albert, sotva se naučil chodit, miloval Helloween!
Nikdy se nebál strašidel ani sebedůmyslnějších kostýmů, které si na sebe děti i dospělí v ten den navlékali. Nikdy svůj převlek neměnil, sotva se poprvé také zúčastnil. Maminka jen rok od roku půjčovala větší velikost téhož: černého elastického overalu s potiskem lidského skeletu.
Ano: Albert chodil za kostlivce, smrťáka, kostru, chcete-li kostrouna… Nelákali jej kapitán Hook, Peter Pan, piráti všeho druhu, kovbojové, emzáci ani Godzilla nebo E.T. Svůj názor nezměnil, i když se mu ostatní děti posmívaly. I když nepřekvapil, zvoníce u dveří a domácí nemuseli hádat, kdo se pod maskou skrývá. I když to bylo každý rok stejné a tudíž by mělo nudit. Ne! Albert si svůj kostým užíval pokaždé dosyta, plný té představy, že je kostlivec. Začal se svou obsesí kostmi v pěti letech a věrný je jí po celý svůj dosavadní život.

Jako malý kluk často mizel do lesíka, který měli hned za domem, stojícím jako poslední v řadě v tiché boční ulici. Trochu se ten nevelký dřevěný domek choulil, jako by jej mrzelo, že je poslední. Nebyl ani moc hezký. Nudná fasáda neurčité mdle zelené barvy se místy loupala a volala po nátěru, stejně jako okna po umytí nebo zahrádka po veselé řádce slunečnic, či trsu rudých růží… Albertovi rodiče byli naplno uvázáni v rodinném železářství a na domek jim nějak nezbývalo. Taky kutilství zrovna v krvi neměli, i když prodávali zboží, jež k takovým účelům sloužilo. O víkendech táta mizel na ryby k nedalekému jezeru a máma se nořila do knih a časopisů, na které neměla přes týden čas nebo klevetila se sousedkami. Ještě, že byl Albi jedináček a nepotřeboval až tolik pozornosti.

Vyrostl v tichého samotáře. Ale nebyl sám, jak by se mohlo zdát. Ani netrpěl nedostatkem pozornosti rodičů. On je vlastně ani nepotřeboval. Stačilo, že měl co jíst, kde spát a co si obléknout. Řídké objetí a pusa na dobrou noc byly až moc. Dotyky vůbec nějak hůře snášel a máma to vycítila a taktně se jim vyhýbala. (Nebo tuto vlastnost zdědil po ní? Protože manželské povinnosti se s početím syna tak nějak vytratily… Ona po svém muži sex ani něžnosti nevyžadovala a tak se přestal snažit a všechnu vášeň věnoval rybaření na mušky…)
Albert už jako sedmi či osmileté dítě, přinášel ze svých lesních výprav plné kapsy různých kostiček: tenounké ptačí a hlodavčí i pár větších kostí savců, jako jsou králíci, lasičky a ježci a ještě větší liščí, srnčí a kančí. I pár malých a větších lebek našel a se svým pokladem se uchyloval do kůlny, aby máma nevěděla. Ale načapala ho: jednou, zcela zabraný do třídění a zkoumání pokladu neslyšel, že volá opakovaně k večeři. Měli zrovna krupicovou kaši a ta se musí jíst včas.
„Co tu děláš, Alberte! Copak jsi neslyšel? Asi to chce umýt uši, nemyslíš??“ Máma jde rázně dovnitř do dusného přítmí, kde u jediného zaprášeného okénka, na malém ponku Albert cosi kutí. Chlapec se lekne a snaží se hromádku na stole zakrýt starým umaštěným hadrem.
„Počkej… Co to tam máš? Ukaž, chci se podívat: musím!“ A odstrkuje netrpělivě náhle zatuhlého syna od okraje stolu. „To jsou kosti? Fuj! Kde jsi je sebral?! Okamžitě to vyhodíš, slyšíš!“
Hoch se usedavě rozpláče a to mámu trochu obměkčí. (Vždyť to není taková hrůza… Jen zvířecí zbytky, co našel. Nic na tom není, aspoň se něco naučí…) Myslí si a letmo Alberta pohladí po třesoucích se, kostnatých ramenou: „ A nebreč už! Můžeš si je nechat, ale musí se pořádně vydezinfikovat. Kdoví, co na nich je za hnus!“ Dokonce jednu malou stehenní kůstku vezme do ruky a prohlédne si ji.
„Co na tom vidíš hezkého nebo zajímavého, Alberte – to opravdu netuším… Mně se to hnusí!“ A s despektem artefakt položí zpátky mezi ostatní. Albert musí k večeři a ruce si myje třikrát, než je máma spokojená. Později spolu odnesou nalezené kosti do prádelny, kde je máma zaleje dezinfekcí a pořádně propere, dokud si není jistá. Albi se trochu bojí, aby se v té chemické břečce všechny nerozpustily… Ale dobře to dopadne a on si svůj lup hrdě odnáší, ještě celý mokrý zpátky do kůlny. Protože se smráká, musí další zkoumání odložit na ráno. (Jsou prázdniny, tak nemusí do školy, hurá…!)
Od toho dne byl v kůlně denně, máma pořád musela opakovat svoje rozčilené volání k obědu a večeři, až si táta všiml: „Kde ten zpropadenej kluk pořád vězí… To se nedá poslouchat! Ty tu řveš jako na lesy, polívka studená a ta flákota jakbysmet! Už toho mám po krk!“
A zvedá se jako bouřkové mračno, aby zjednal pořádek v rodině, která až tak rodinou není… Najde Albiho, když vybíhá z vrat kůlny. A taky chce vědět, co tam kluk kutí tak potajmu. A taky se diví, ale zároveň hocha trochu obdivuje za tu píli a neústupnost. A příští víkend muškaření obětuje pro syna a oba v neděli padnou do kanafasu unavení, ale spokojení s dobře odvedenou prací.
Kůlna je k nepoznání proměněná. Vysmejčená, vyklizená od harampádí, ponk pevně utažený a čistý, na policích pěkně po ruce lepidla, cívky měděného drátu na svazování, štípačky, závitníky, minivrtačka na baterii pro jemnou práci, pilníky a kleštičky na tvarování oček a pružinek. Všechno srovnané a připravené pro šikovné ruce. Vedle stolu je od stropu zavěšené dlouhé břevno, na které si syn později pověsí do řady hotové kostěné paňáci. (Často, než odchází večer domů, prochází kolem nich. Rukama je hladí a rozhoupává a zasněně poslouchá cinkání drátků a chřestění kostí, jako by to byla ta nejmilejší ukolébavka.)
Potom už se táta nijak nezajímá, když se angažoval. Stačilo otcovské přízně a hurá k milovanému prutu…
Albert každé ráno vstává něco po sedmé, zhltá lupínky s mlékem a honem do svého království… Třídí kosti podle velikostí, tvaru a jenom odhaduje, z jakého zvířete asi jsou. Mumlá si pro sebe, zcela ponořený do práce. Zkouší poskládat kousky do tvaru těla a sám vidí, že k sobě nijak nepasují… „Nevadí! Udělám si vlastní zvíře. Jiné, nové a jenom moje!“
Zprvu je neobratný a mnoho pokusů končí neúspěchem. Buď se kosti rozpadnou, příliš jemné a křehké nebo nedrží lepidlo, či drátek, provrtaný skrz. Ale po čase nabude jakousi zručnost a z pod jeho rukou vycházejí bizarní loutky. Však s nimi také hraje malá divadelní představení s jednoduchými zápletkami. Pár dětí, které potkával v parku, přišlo s očekáváním legrace na premiéru: nesmáli se, spíše se lekali. Nejmladší dívenka utekla s brekem domů ještě před koncem a ostatní se rozpačitě rozloučili a příště už nepřišli…
Albi hrál asi dvakrát pro rodiče (to měl zrovna narozeniny, tak se nemohli vymluvit) a potom už jen sám sobě. Fascinovaně pozoroval pokřivené pitoreskní stíny na zdi, jež vrhaly jeho loutky a drmolil jednoduché dialogy. Ba skoro ani nepotřeboval mluvit, stačil rtuťovitý tanec kostrounků (křehké údy a velké, nepatřičné lebky, přebytek nohou, dlouhé nebo naopak příliš krátké trupy…), jejich tiché souboje a hektická objetí. Bylo to fakt hrozné divadlo. Ale jen mu se to líbilo víc, než cokoliv, co nabízela dětem televize v jejich dopoledním programu. Však se na ni skoro nepodíval.
Kamarády, které kdysi dávno zaplašil svými „povedenými“ loutkami, už k sobě znova nepřilákal a vyrůstal osamocený a nechtěný.

Rodiče žili v přesvědčení, že to Albert někam „dotáhne“, tak zaujatý anatomií. Že bude lékařem nebo aspoň slavným patologem… Ale pletli se. Albi ve škole nevynikal a učení jej nebavilo. Je pravda, že o kostech toho věděl dost - víc, než bylo v osnovách. Jenže to nebylo zrovna to důležité, o čem se všichni ostatní učili v přírodních vědách. On nedával v hodinách pozor, myšlenkami pořád mimo a pokud se neprobírala zrovna kostra člověka, neměl zájem se snažit. Těch málo výborných z anatomie udusily a ušlapaly dobré a dostatečné z botaniky, mineralogie a biologie, fyziky a chemie, stejně jako z ostatních povinných předmětů. Nepomohla ani návštěva školního psychologa. Testy měl Albert průměrné a žádné indicie, upozorňující na duševní nerovnováhu se nenašly.

Jeho jedinou světskou slabostí, radostí a skoro svátostí byly řídké návštěvy přírodovědného muzea v hlavním městě. Poprvé je navštívil se školou. Podruhé s rodiči, kteří dávali okatě najevo, kolik obětí, času a peněz je to stálo.
Další už zvládal sám, když si dostatečně naspořil z kapesného a peněžitých darů od příbuzných a jako náctiletý mohl cestovat autobusem i dále, než do okresního městečka. Tehdy prochodil celé hodiny expozicemi z pravěku a starověku. Vytáhlý na hranici podvýživy, ač se máma snažila a vyvařovala tučná menu… Vlasy rozčepýřené do stran, jako by měly silové pole, které hřeben ani kartáč nijak nenarušily, na nose dioptrické brýle s tlustou kostěnou obroučkou a nahrbený z neustálého náklonu nad pracovním stolem, plouhal prostornými sály. Nejdéle pobýval u vykopávek, kde zasněně a soustředěně pozoroval artefakty, náhodně v nalezené v rašelinových hrobech po celém světě. Do hlavy si ukládal tvary kostí, jejich spoje a dokonalou stavbu těl dávno vyhynulých savců, plazů i ptáků i pravděpodobných předchůdců člověka.

Tyto poznatky poté obohacovaly jeho vlastní skulptury - jeho maňásky pro znepokojivé hry… Pořád se zabýval konstruováním smyšlených skeletů. Rozeznal už mnohem snáze různé ostatky různých živočichů současné fauny, ale stejně jej neustále bavilo improvizovat. A tak mu pod rukama jako kouzlem vznikali třeba: netopýří lasička, srno-liška, zajíco-pes, lasico-kur, sýčko-myš a tak dále…

Po škole měl tak akorát ambice na učiliště – učil se tedy prodavačem, aby pokračoval v rodinné tradici… Snil sice o tom, že by se stal kurátorem jeho milovaného muzea nebo aspoň nočním hlídačem tamtéž: ale nebyl studijní typ a nechtěl na tom nic měnit a o kariéře ochranky se neodvažoval před přísnými rodiči ani zmínit. („Třeba na důchod,“ tajně si sní svůj sen…)
Studoval bez nadšení, jenom aby přečkal nekonečné hodiny a mohl se toulat po lesích a pastvinách v okolí. Průměrný kluk, nepřitažlivý, skoro neviditelný a tichý mezi hlučící skupinou spolužáků, snadno zapomenutelný a nedůležitý. Že by se někdy později ukázal na setkání maturantů, bylo stejně nepředstavitelné, jako návštěva mimozemšťanů na Zemi.
Nedlouho před svými osmnáctinami našel zatím největší poklad: na skrytém kousku lesa, v malé okrouhlé prohlubni porostlé hustou zelenou trávou, ležely dvě záprstní kůstky. Křehké, zažloutlé a potažené jemnou blankou zelené plísně. Ano, byly lidské, to Albertovo cvičené oko ihned uhodlo. A ne, nikomu o tom neřekne.
Vzal je skoro nábožně, přivoněl k nim a nasál pach hlíny, zetlelého listí, humusu a plísně a mrtvého vysušeného morku. Pohladil jejich křivky bříškem palce a zabalil něžně do kousku plátna. Doma je vymáčel v lázni, aby se smyly všechny nečistoty a znova čisté je svázal tenkým řemínkem do tvaru křížku, který si na tomtéž zavěsil kolem krku. Nosil jej pořád a pod košilí nebo tričkem.
Nikdo ho neviděl. Ani při tělocviku. To si dával obzvlášť pozor. Když měli plavání, saunu nebo kontaktní sporty, nechával křížek doma, uložený v dřevěné krabici pod postelí. Bez něj se cítil naze a zranitelně, ale jinak to nešlo. Naštěstí takové hodiny byly jenom zřídka…

Nastoupil do rodinného železářství a už neměl tolik volna, aby se potuloval denně přírodou. Zbyly mu jenom soboty nebo neděle…

Čas běžel jako o závod, Albert dospěl, neoženil se ani nezamiloval a tedy ani nerozvedl a nepočal pokračování sebe sama. Ženy a dívky je míjely a neotočily se za ním. Ani za úšklebek nestál – tak bezvýznamným kolemjdoucím mužem jim byl. Nepátral po té anomálii, protože sám cítil stejný nezájem a nulovou přitažlivost. Nepřikládal to možnosti, že křížek, jež pořád nosí na srdci, může nějakou zvláštní silou působit na něj i nejbližší okolí…
Rodiče zestárli rychle, zklamaní ze synova životního neúspěchu, zklamaní ze sebe sama. Vyprahlí citově už dávno a životní silou postupně, pohybově indisponovaní roky postávání za prodejním pultem a oba s Anginou Pectoris, skončili v domě s pečovatelskou službou.

Albi tedy hospodařil sám a po svém. I obchod vedl jinak, než za časů rodičů. Ubylo zákazníků, protože lidé přestávají být soběstační a neumí pomalu zatlouct hřebík nebo vyvrtat otvor pro hmoždinku, aby pověsili rodinné foto, nebo zrcadlo v koupelně. A tak Albert otvíral jenom tři dny v týdnu, když vypozoroval vzorec návštěvníků obchodu. Jemu tržba vystačila na daně i na obživu a nestěžoval si. Ve volném čase se toulal, jako to dělal celý život, protože o nic jiného nikdy nestál. Chodil zdánlivě bezcílně a hledal nebo dlouhé hodiny seděl, utopený v tátově odřeném ušáku u krbu a studoval tlustou anatomii, vypůjčenou z knihovny. Už ji měl opakovaně po šesté, ale knihovnice nedala nijak najevo zájem nebo zneklidnění. Jenom orazítkovala průkazku, v počítači zaevidovala svazek a bylo to…
Albert sám nevěděl, proč tak prahne po vědomostech ohledně lidské kostry. Jeho dětské loutky visí srovnané na břevně v kůlně lehce zakryté fólií, aby se na ně neprášilo nebo aby se nepoškodily, a on už o ně skoro nezavadí pohledem. Najednou mu nic neříkají, najednou mu nestačí fantazie a um, se kterými je kdysi sestrojil a jež i po tak dlouhé době ohromí. Jeho ne… Už dlouho žádnou novou nepostavil. A když se nad tím zamyslí ve chvílích klidu, připadá mu hloupé hrát si na „boha“ a mutovat přírodu… Ale křížek ze záprstních kůstek má pořád a pořád více na něm lpí.

Na místo, kde jej kdysi dávno našel, chodí pravidelně, jako na hrob milenky, kterou nikdy neměl.
I dnes se tam vypravil, ač už se trochu šeří. Stoupá si k okraji prohlubinky a mlčky, se sklopenou hlavou se zamyslí. Vnímá velebné ticho lesa i první opatrné výkřiky nadcházející noci. Po chvíli oči otevírá a tu to teprve uvidí: celou levou ruku, zkroucenou do pěsti, seč to chatrné šedavé kůstky vydrží. Až po zápěstí dokonalá, leží v trávě, jako by tam byla odjakživa… Sebere ji, nepřemýšlí.
A v momentě kdy ji drží, to ví. Nějak patří k sobě: ona a křížek, jenž nosí na krku. Na to místo chodí obden. Někdy se vrací s prázdnou a roztrpčený, jindy s plným ruksakem. Do konce roku má v kůlně hromadu lidských kostí včetně dokonale neporušené lebky. Nemusel hrabat a hloubit. Samy vystupovaly na povrch, aby je sesbíral jako úrodu hříbků nebo lesních jahod. Podle pánve, drobných zápěstí, dlouhých stehenních kostí, jemného košíku žeber i malého chodidla pozná, že dávno mrtvá byla žena. Mladá a určitě krásná. I lebka je dokonale zaoblená, s výraznými lícními kostmi a jemně zašpičatělou bradou.
„Vypadala možná exoticky a měla černé dlouhé vlasy do pasu“: zasní se Albi, když jeden jediný vlas, křehký jako Turínské plátno, najde na šupince kůže po straně lebky.
Bere si samozřejmě předčasnou dovolenou. Stejně obchody váznou, teď před svátky…
V kůlně je od rána do noci. Topí si v maličkých kamínkách, i když mrzne, až praští a musí se navlékat do tlustých vrstev oblečení, aby dočista neumrzl.
Je to piplavá práce, náročná a nevděčná. Některé obratle jsou poničené – musí slepovat docela malé kousky, aby docílil kýženého výsledku. Začal s páteří, jako opěrným systémem celé katedrály těla:
Všech třicetčtyři obratlů si rozložil po voskované plachtě na podlaze kůlny a spojoval na nečisto k sobě: krční, hrudní, bederní, křížovou i kostrční kost. Páteř nebude ohebná jako za živa, chybí výstelky chrupavek i pevně propojené části, i když je nahradí důmyslnými kroužky a spojkami z drátků Ale jako zázrakem jsou obratle všechny. Krása esovitě prohnuté linie jej zasáhne. Jemnými prsty spojuje, teď už napevno lepidlem nebo svazováním.
Další fází, po třech dnech lopoty s páteří, je napojování lopatek, ramenních kloubů a na ně pažní kosti. Dále loketní a vřetenní, spojí se jako kostky lega, jako by chtěly potěšit za dřinu s páteřními obratli. Jedna ruka je skoro celá a druhou musí kompletně poskládat. Pietně rozpojí křížek, který tak dlouho střežil a pokládá dvě kůstky k ostatním z pravé dlaně a připojuje do karpálních kostí zápěstí. Na pět záprstních kůstek napojuje prstní, přesně do počtu. Na odpočítaných dvanáct hrudních obratlů nasadí jemně klenutá žebra, jako bárku pro neexistující srdce. O pět čísel níže pánevní kosti, také notně poničené a proto musí nastoupit cementové lepidlo a trocha sochařiny k tomu. Trvá to celý týden, ale nakonec je výsledek dokonalý. Do kyčelních jamek vklouznou klouby stehenních kostí, na kolenní kloub navazují kosti lýtkové a holenní. Ještě pečlivě sestavuje kotníky ze sedmi zánártních kůstek, plosky nohou z kůstek nártních a skoro hravě spojuje články prstů nohou. A je to: najednou tu stojí, s oporou sice, ale celá dokonalá bytost. Chybí jenom „vnější plášť“ ta poslední věc, kterou ale nelze…
„ Budu ti říkat Manon, jestli dovolíš…“ Zašeptá muž, který nepoznal lásku a nechtěl ji najít. Opouští kůlnu a nechá dílo uzrát, zaschnout, ustálit obnovená napojení. Po týdnu v práci, kam si přikázal chodit jako robot, se vrací dílo zkontrolovat. Samo sebou má kůlnu vždy pečlivě uzamčenou. Dnešní děti jsou drzé a všetečné…

Všude klid… Jemný prach víří zlatě v ojedinělém paprsku pozdně odpoledního slunce. Manon tu stojí, krásná a věčná, hlava maličko na stranu, jako by se ptala: „Jsem opravdu hezká...? Miluješ mě…? Chceš mě…?“
„Asi povolil nějaký drátek,“ myslí si Albert. Pomalu a opatrně, aniž by nad tím přemýšlel, odnáší kostru zabalenou v dece do domu. Kůlnu nezamyká, když její poklad odnesl do bezpečí.
Jako ve snách vychází po schodech do patra a do ložnice. Tam na půlku nepoužívané, na dotek těla nezvyklé dvojpostele pokládá své dílo, jako nevěstu do svatebního lože. Přikryje ji až po bradu a zase podivně zmámeně si lehá po boku, ani se nesvleče. Usne rázem, sotva přehodí cíp tenké deky přes hruď a nohy. Nesní, spí hluboce, jako pod hladinou stojaté, lepivé vody. Spí celý následující den a probírá se až se soumrakem. Nemá hlad ani žízeň. Je šťastný, uvolněný a zamilovaný… Pootočí hlavu na stranu, aby viděl na svou milou. A ona se na něj dívá. Dívá se prázdnými očními důlky, tvář natočenou k němu, usmívá se povolenými sanicemi s řadou černých vyviklaných zubů. Jedna ruka drží okraj přikrývky a na prsteníku svítí matně zašlý zlatý kroužek.
Albert VÍ, že tam nebyl, všiml by si. Ale neřeší takovou podružnou věc. Znova upadá do spánku, sotva pohladil kostlivou líc. Znova se probouzí a drží ruku, tu s prstenem, pevně ve své a její prsty se skoro bolestivě obepínají kolem jeho dlaně, až mu v konečcích prstů tepe prudce krev. Naklání se nad Manon a políbí ji na čelo a cítí, že je kost skoro horká a hebká na dotek. Rty jej pálí po tom polibku, jako by je otřel o řežavý uhlík. Zase usíná a zase, už po několikáté se probírá.
Teď jsou spolu v objetí: muž a žena – Albert a kostra – milenec a Manon… Líbá ji vášnivě a sebezničujícně na práchnivá ústa, až mu na zubech ulpívají černé šupinky čehosi dávno mrtvého. Odpadá a lehá naznak, znova vyčerpaný k smrti.
Další probuzení už není. V nejtemnější noci se Manon zvedá s chrastěním, vrzáním a úpěním protestujících kostí, naklání se nad Alberta a lehá si celou vahou na jeho netušící tělo. Přisaje se ústy, přitiskne ostrý konec nosní kosti na jeho tvář, až mu prořízne kůži pod okem. On nic necítí… Líbá jej… Hladí konečky kostí, až mu po skráních stékají klikaté potůčky horké krve do důlku pod bradou…
A vdechuje jeho život, až z muže na pelesti zůstává prázdná slupka těla: jako vyfouknutá duše, splasklá kaučuková hračka, jako filmová rekvizita do hororu...

Zato Manon se mění. Do rána je ženou s bijícím srdcem, svalstvem tukem i pokožkou. Alb měl pravdu: vlasy má jako havran černé, vlnité a do pasu dlouhé. A vypadá exoticky – možná Yucatán…?
Má jeho vzpomínky, dům a zázemí. Jeho život si vzala, když se nabídl. Pojedla, aby mohla žít. Hlad bude mít zase, ale až za dlouho. Až pocítí první náznaky rozkladu, musí se nasytit. (Nejprve v podpažních a podkolenních jamkách mdle zasvítí nazelenalé, okrouhlé skvrnky, hřeben se začne ježit vypadanými chomáči náhle uvolněných celých pramenů vlasů a její namodralé bělmo očí zežloutne, protkané hustou sítí krvavých žilek. Kůže ztratí pevnost, stejně jako celé tělo a hlad bude dravčí a neukojitelný... Ne ještě na tohle myslet nemusí...!)

Je krásná a ví to. Bude snadné najít si muže…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 02.03.2016, 13:43:25 Odpovědět 
   Je to parádní horor opravdu zarážející. Nejen je o obsesi, jejíž hrůzyplný konec se dá očekávat. Oživení kostry se dalo předvídat, ale touto výměnou těl, která vytvoří řetězec přenosnosti, to už je další vysoké stupňování. Jak to však bude s výměnou identity? Jaká bude povaha a konání této zkostívstalé krasavice. Bude žít normálně a jak citově?Přímo se nabízí pokračování a rozvedení do hrůzyplnného románu. Mohla by vyprávět o své minulosti...třeba objevu masového hrobu (tím by se smísil horor s hororem skutečně realizovaným). Píšeš velmi důkladně, s naprosto přiléhavým popisem, K zamyšlení dávám toto: jak by vypadala próza, kdyby některé detaily třeba pro průběh děje nepodstatné (možná až nadbytečně zdůrazňující konkrétní reálnost prostředí) trochu osekaly a daly se do zkratky? Text svou reálnosti nenudí, je velmi plastický, čte se dobře. Jen se ptám, zda by zvýšení švihu děje a trochu stylistické překvapivosti nevytvořilo v tvé próza novou inovaci (abys postoupila další krok mimo svou zvyklost).
 ze dne 02.03.2016, 15:52:21  
   Tilda: Děkuji moc... Byla jsme celá nedočkavá, jak se Ti bude líbit, protože povídka vznikla spontánně a napsána byla taky velice rychle... Nevím, jestli se mi bude dařit psát ve zkratkách... Asi na to nemám dost zkušeností a pořád se ráda vyžívám v té popisnosti. Výzvy se mají přijímat... Tak...? T.
P.S.: zatím mi povídka jako literární útvar vyhovuje, i když se už pokouším o delší prózu... Ale zatím váhám, jestli na "tohle" mám...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Když svět býval...
guru
Přitulený
Raba
PSANEC PAUL &qu...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr