obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: TILDA a její příběh část třetí ::

 autor Tilda publikováno: 24.03.2016, 11:47  
Dívka čte deník a oklikou se dovídá o svém skrytém poslání...
 

Mladý a zapálený student botaniky s čerstvým červeným diplomem neunikl pozornosti vědecké obce. V roce 1965 nebylo mnoho talentovaných, ze kterých by se dalo vybírat. A proto když se jednalo u obsazení expedice do amazonských pralesů, která si vyžádala kromě kapacit v oboru i mladých a fyzicky zdatných kolegů, docent ustavující seznam členů, vybral i čerstvého absolventa Evžena Kořínka. Jak byl mladík šťastný, se nedá slovy popsat. Cítil, že to je jeho životní příležitost, kterou nesmí promarnit za žádnou cenu.
Dívka, se kterou se scházel jeden a půl roku, se s ním po prudké výměně názorů, doprovázené přívalem slz, rozešla. Třískla dveřmi tak prudce, až zeleně zbarvené tabulky zadrčely, tak tak, že se nevysypaly na chodník. Evžena to zabolelo, ale jeho duše vědce mu dala rychle zapomenout. Nikdy by si nepřipustil, že je jeho jednání sobecké, sebestředné nebo zaslepené. Rostliny jsou jeho životním posláním. A jestli mu není souzeno žít se ženou, bude raději sám a určitě spokojenější, protože ničím a nikým nerozptylován a omezován. On nepotřebuje zázemí a milující rodinu, která jej bude po návratu z cest čekat, která jej bude podporovat v jeho nekončícím bádání a výzkumu. Je rád sám, umí se postarat o všechny své potřeby. Byl od mala vedený k samostatnosti a je za to svým oběma rodičům vděčný.
Sbaleno měl během okamžiku a po dvou perných dnech vyřizování potřebné dokumentace, celý dychtivý, nasedá na letadlo do Curychu. V expedici je deset členů. Vedoucí projektu, docent Šedivý, čtyři asistenti včetně Evžena, lékař, entomolog, odborník na jedovaté plazy, tlumočník a fotograf. V místě přiberou ještě předem pronajaté nosiče a stopaře. Evžen letí poprvé v životě a náležitě si cestu užívá. Probírají s kolegy, co je asi v cíli čeká, jaké nové rostliny objeví, jak budou slavní. Jaká dobrodružství je v divočině čekají…

V té nadšené atmosféře jim cesta ubíhá jednou tak rychle. Ani se nenadějí a vystupují z letadla na rozpálenou plochu letiště Huanuco. Horké a vlhké klima je doslova přibije k zemi. Ale zvyknou si rychle. Jsou přece chlapi, ne? Celní odbavení proběhne trochu ve zmatku, ale konečně jsou za branami letiště a natřásáni divokou jízdou džípem po kamenité cestě, řítí se vstříc svému osudu. Unaveně pospávají, protože cesta je dlouhá skoro tři nekonečné hodiny v nepohodlí rozhrkaných vozidel. Až se soumrakem dorazí konvoj do tábora na okraji džungle. Po přestěhování materiálu do hlavní budovy, přidělení chýšek a skromné večeři uléhají, polomrtví i z časového posunu, jako jeden muž a tvrdě spí až do úsvitu.
Ani nezvyklé zvuky pralesa je nevyruší, ani kradmé kroky bosých chodidel, obratně se vyhýbající větvičkám a tlumený dech mnoha, kteří se zjevnou zvědavostí a notnou dávkou bázně nahlížejí do chýšek. A potom splynou s nocí, jako by nikdy nebyli….

Deník


16. duben.


Tak jsme na místě! Cesta byla zběsile rychlá a skončila ani jsme se nenadáli. Let mi vůbec nevadil, právě naopak. Utřídil jsem si aspoň myšlenky, poznal se s ostatními: už teď je mi jasné, že z nás velcí přátelé nebudou! Nevím, možná je to ve mně, že se nedokážu přizpůsobit, že mi ostatní nejsou příjemní, že jim nevěřím…
A co, přece tu nejsem proto, abych se družil. Hlavní je práce, výzkum a nové objevy!!! Jak se těším, až se vnořím do pralesa a budu jen já a vegetace… Už zítra! Slibuje vedoucí výpravy. Dnešek je dnem příprav, chystání zásob a plánování trasy. Nevím, jestli vůbec usnu!!!

20. duben

Slíbil jsem si, že nebudu psát každý den. Ani to nejde. Večer padáme do pelechů celí polámaní. Je to náročné, vyrovnat se s dusnem a vlhkem, s otravným hmyzem, jednotvárnou stravou a neustálým strachem z jedovatých pavouků, hadů i těch nechutných mnohonožek, karmínově lesklých, svinutých pod listím jako chřestýši. Ale zvykáme si. Vegetace nám tu nepohodu bohatě vynahrazuje. Ty hrozny tilandsií nad hlavami, bromélie v nevídaně bohatých trsech. Olbřímí kapradiny a orchideje všech myslitelných barev a tvarů. Ti nádherní parazité pralesa, tak něžně přichycení na kmenech nic netušících pajasanů, deštných palem, kaučukovníků nebo mahagonových stromů. Božsky vonící vanilka varuje před vražednou vůní některých orchidejí. Tyto, když se najednou rozvoní, mohou neopatrnému návštěvníku pralesa přivodit i smrt, pokud usne v jejich líbezné blízkosti, ukolébán omamnou vůní…
Všichni svorně přinášíme vzorky, fotografujeme, sbíráme vybrané rostlinky do herbářů. Do zkumavek odebíráme nektar, jed i šťávy pro možné lékařské využití. Některé rostliny se suší ve speciálních sušičkách, melou se na prášek a v přesně určeném množství se balí do vodotěsně i vzduchotěsně uzavřených pytlíků ze speciálního materiálu, aby přečkaly časově náročnou expedici do Evropy. Nosiči to vědecké bohatství jednou za týden odvážejí na kánoích do úložny poblíž našeho letiště. Daří se nám víc, než jsme všichni čekali!!!

1. květen

Ano, zpočátku všechno až podezřele vycházelo a smůla se nám na hony vyhýbala. Jako by nás osud jenom zkoušel. Jako by nás chtěl uchlácholit, ukolébat, aby vzápětí pohrozil, ublížil a ukázal nám, že sem nepatříme. Že jsme vetřelci, zloději a hlavně nebetyční hlupáci!!!
Včera se nevrátil kolega entomolog z obvyklé prohlídky okolí. Bedlivým prozkoumáním podrostu i příkrovu nad hlavami nás chránil a varoval před případnými jedovatými tvory, než nastoupíme my, botanici, v plné polní… Samo sebou jsme všeho nechali a vydali se jej hledat. Stopaři jako předvoj, my ostatní v rojnici za nimi. Marná byla snaha všech: po muži se slehla zem. Jen vyšeptalá vysílačka, tak nějak nedobrovolně zatlačená něčí nohou do zetlelého listí, informovala, že neodešel z vlastní vůle.
Večer u ohně se o ničem jiném nemluvilo. Všichni přispěli svou verzí toho, co se možná stalo. Objevily se i divoké, skoro mytologické smyšlenky, čemuž jsme se potom trochu trpce zasmáli. Posílily se hlídky a další výzkum pralesa měl natrvalo probíhat po dvojicích a s neustále zapnutými vysílačkami.

10. květen

Bože! Začíná to být příliš nebezpečné!!! Nechtě jsme se přiblížili k území neznámého kmene a dostalo se nám hrozného varování! Jeden z nosičů byl dneska ráno nalezen mrtev! Zřejmě zabit jedovatou šipkou, nalezen kolegou již bez známek života, jen s mdle zelenou, ostře páchnoucí pěnou v koutku zkroucených úst a s bělmem očí, protkaným krvavými vlásečnicemi. Pohřbili jsme jej překotně nedaleko tábora, aby tělo nelákalo šelmy a mrchožrouty.

Všichni jsme to cítili. Že nás pozorují, že o nás vědí. O každém našem kroku, každé pronesené větě. Co jíme, kolik nás je, co plánujeme, kam se přesuneme zítra. Bylo to vyčerpávající. Neustále jsme se ohlíželi, i na toaletu chodili po dvou, hlasitý hovor byl tabu, stejně jako náš výzkum. Vedoucí rozhodl, že hned zrána se vydáme zpět k řece, kde nás měly čekat čluny, aby celou výpravu dovezly do bezpečí. Morseovkou vyslanou depeši snad ti tajemní domorodci nerozluští. Neměli by mít tedy žádné povědomí o naší chystané akci.
Naoko jsme se chovali „normálně“. Pokradmu se však balilo všechno potřebné. To, co jsme mohli postrádat, hlavně osobní věci, necháváme ležet, abychom nebyli nápadní. Deník nedám, i když mi to doporučili. Nikdy se nevzdám svých zápisků!

Prales kolem je nezvykle tichý, jako by poslouchal, k čemu se chystáme. Dokonce ani papoušci se nehandrkují vysoko v korunách majestátných velikánů… Jdeme spát tiší a zamlklí. Těšíme se domů, do bezpečí!

12. květen

Nemohl jsem psát dříve: Všechno se pokazilo, bože můj!!! Já jediný přežil. Nebo aspoň zatím přežil. Možná mě taky zabijí, jako ostatní. Bože, čeho všeho jsem musel být svědkem!
Nad ránem toho dne, kdy jsme se měli přemístit ke člunům, jak bylo domluveno, došlo k přepadení. Rozespalé nás vyvlekli k ohništi. Všem svázali ruce provazy, spletenými z lián a donutili nás pokleknout do bláta. Nesměli jsme zvednout hlavy a podívat se na své zotročitele. Jeden se pokusil a zaplatil okamžitě životem. Jednou prudkou ranou mu prokláli hruď oštěpem, až jeho krvavý hrot prorazil trup na druhé straně, těsně pod levou lopatkou. Ubožák byl okamžitě mrtev, jen krátké, křečovité zachvění údů.
Nenašel se už nikdo, kdo by ten lehkovážný pokus zopakoval.
Válečníci kmene, divoce pomalovaní, aby nám nahnali ještě větší strach, neustále mířili oštěpy na naše hrdla a něco zpěvavě pronášeli neznámým jazykem. Trvalo to nekonečně dlouho, než se v jejich středu objevil, soudě podle uctivých reakcí, náčelník. Hlavu měl muž korunovanou čelenkou z rajčího a papouščího peří, kolem krku náhrdelník z drápů jaguára a velkých valounků tyrkysu, mocná ramena krytá kůží z pekariho. Ač nevysoké, podsadité postavy, i na nás měl skoro magický vliv.
Vybral si mě, nevím proč a jeho bojovníci mne neurvale postavili na strachem zesláblé nohy. Donutil mě podívat se mu do tváře. Z temných, podmalovaných očí jsem nedokázal nic vyčíst. Zemřu hned teď? Zabijí nás a sní? Staneme se jejich otroky nebo potravou pro šelmy?
Po čase odvrátil zrak, aniž by pronesl jediné slovo. Opět mě srazili na kolena a nečekaně prudce, koncem tlusté hole, uhodil mě jeden z nich do spánku. Víc jsem o sobě nevěděl…

16. květen

Prvotním pocitem je krutá bolest hlavy a palčivý pocit žízně.
Ležím na nepohodlné, hrbolaté rohoži. Pokrývka chybí, stejně jako poduška pod hlavou. Paprsky slunce po mně pátrají mezírkami ve stěnách chýše, kde mě uvěznili. Slyším, jak před vchodem, zakrytým kusem umolousané rohože, přešlapuje, funí a potichu drmolí hlídač. Jako bych měl sílu někam utéct, navíc svázaný jako dobytče!
Po nějaké době se rohož zvedá a do chýše vstupuje jeden z domorodců. Je to žena, jak poznávám, když se nade mnou nakloní.
Nečekaně vlídně na mě pohlédne, pokleká a pomáhá mi napít se z dřevěné misky. Voda je lahodná a chladivá. Vím, že musím pít pomalu nebo všechnu tekutinu vyzvrátím. Poslušně odtrhuji okraj misky od chtivých a nerozumných rtů a čekám, než mě ona znova pobídne. Ještě dva hlty a miska mizí z mého zorného pole. Podává mi kousek nějakého lahodného ovoce. Žvýkám, vychutnávám si sladkost, neznámé aroma i hutnost dužiny. Najednou se necítím tak slabý a bolavý…
Žena se na mě znova zahledí, očima mi něco důležitého sděluje, doslova se vpíjí do mých s úpěnlivou, ale nesrozumitelnou žádostí. Tiskne mi paži, až to bolí. Leknu se, když vytasí nůž, umně ukrytý pod šaty.“Zabije mě! Co jsem, já idiot, čekal!!!“Ostatní jsou už také po smrti!“
Zavřu oči, smířený s tím, co se má stát, a překvapeně je vykulím, když cítím, volné ruce a vzápětí i kotníky. Uvolnila mi pouta – ale proč?! Budu popraven rituálně, před zraky všech?
Znova mi upřeně hledí do očí, nečekaně mě pohladí studenou, malou dlaní po tváři a do ruky vtiskne váček z jemné kůže. Zvenku nic neslyším, strážný zřejmě není na svém místě… Až teď vidím, že žena drží na břiše nůši s děckem. Je ještě hodně maličké, soudím podle oblinky v ohbí její paže. A je potichu, jako by vědělo…
Žena se slzami v očích nůši sundá a odhodlaně mi teplý a nezvykle voňavý uzlíček pokládá do náruče. Pobízí mě horečně k odchodu. Ač jsem ležel bez hnutí několik dní, mám v nohou nečekanou sílu. Teď už rozumím, co mi chce sdělit. Pomáhá mi k útěku. A nevím, proč, ale chce, abych sebou vzal i její dítě!
Jeho vůně mi opájí smyly. Nevydržím, odhrnu okraj, abych je viděl. Bože! Tak dokonalý hošík. Je světlé pleti a ty oči!!! Celý se v nich utápím. Žena nesouhlasně zavrtí hlavou a znova miminko ukrývá. Naznačuje, jak je naše situace nebezpečná a chvatně mě vede dozadu za chýše, mezi stromy a dál do pralesa. Až v přítmí mohutných stromů, za spletí lián a kapradin, mě posunkem zastavuje.
Nezkouší hovořit svým rodným jazykem. Ví, že nerozumím. Posunky mi naznačuje, že musím děcko vzít sebou. Že mu hrozí nebezpečí od jejího vlastního lidu. Že je musím odvést ze země, nejdál, co to půjde. Přikyvuji, sevřu obě její chvějící se dlaně do svých. Počkám a diskrétně se pootočím, když se chce rozloučit, naposled uchopí chlapečka do náruče, zlíbá mu tvářičku a mumlavě sděluje poselství, které jej má chránit na dlouhé cestě…
Podává mi vak s jídlem i měšec s vodou. Potom mi připomíná kousek kůže, který mi podala ještě v chýši. V něm se skrývá hromádka semen. Mám je zasadit? Ano, rozumím. Poté ukazuje na chlapcova malá ústa a znova na semena. Naznačuje krmení. Z rukou vytvoří misku a naklání k ústům miminka. A znova ukazuje na semena. Mám je krmit šťávou z květů...? Ano, kývám a znovu jí povzbudivě tisknu paži. Úlevně se pousměje. Jako by jí z ramen spadlo ohromné břímě. Ukáže mi směr, kterým se mám ubírat. Vidím nenápadnou pěšinu, vinoucí se do tmy pralesa. Naposled slzavě pohlédne na dítě a v okamžení mizí mezi stromy.
Odhodlaně se vydávám na dlouhou pouť za svobodou, vědom si závazku. Vytrvám, nepadnu! Zachráním to nádherné stvoření!!!

28. červen

Nebudu dlouze popisovat, jak hrozná, nebezpečná a strastiplná byla naše cesta ke svobodě. Bál jsem se každou noc, že mě najdou, umučí a zabijí. Můj spánek byl zpočátku trhavý a málo vydatný. Ale po několika dnech jsem nabyl dojmu, že nás něco chrání. Možná požehnaná slova jeho matky, možná celý okolní prales… Žádný jedovatý had, škorpión ani pavouk, jaguár ani jiná krutá šelma nezkoušeli pochutnat si na našich ostatcích. Nakonec jsem nabyl dojmu, že nás oba chrání chlapec. Jinak to není možné!
Podle semen z váčku jsem vyhledával rostliny a z nektaru z jejich květů krmil hocha. Jedl velmi málo. Jen jednou za dva týdny, kalíšek omamně vonící šťávy. Neměl jsem s ním skoro žádnou práci, když vezmu v potaz, že jsem se nikdy o dítě nestaral.
Dny ubíhaly jeden za druhým v rychlém sledu. Navykl jsem si na dlouhé pochody od rozbřesku do soumraku. Dokázal jsem rychle zbudovat provizorní přístřešky, takže nás nezaskočil ani náhlý déšť nebo jiná nepohoda. Nepotkali jsme za celou dobu ani živáčka. A když už jsem si začínal myslet, že les nemá konce a že nikdy neuvidím volné nebe, najednou jsem stál na jeho okraji!

Heuréka!!! Jsme zachráněni!
K civilizaci už to bylo, co by kamenem dohodil. Po dvou dnech, plných nadějí, jsem dorazil k nejbližšímu městečku. Stačilo pár telefonátů a lodní lístek na trajekt byl zajištěn. Nějak jsem tušil, že musím malého ukrýt. Neprozradit jeho přítomnost a podivný, i na tuto zemi, exotický vzhled. Mohli by mi jej vzít! Vzít a zkoumat! Mučit a kdoví, co ještě! Ne, bude u mě a v bezpečí, co budu živ!!!

To jsem si celou cestu lodí i letadlem pořád opakoval jako mantru. I když jsem trnul hrůzou, že se chlapeček udusí, ukrytý v zavazadle, kde musel být vždy, když hrozily kontroly. Jako by věděl, ani nedutal. Zavrtaný v ruksaku, který mi i s náhradním oblečením opatřili na ambasádě, (kam jsem se musel uchýlit, nemaje dokumenty, peníze ani potřebná povolení k vývozu semen) spal jako kotě, dokud nebyl zase klid. Skoro mi připadalo, že tam ani není, že se nějak proměnil nebo prolnul do jiného časoprostoru, kde prodléval, dokud nebezpečí zcela nepominulo. Přece by jej kontroly objevily… A že byly mnohdy důkladné!

Tehdy, v těch dlouhých hodinách poklidu, jsme si spolu nehlasně povídali a den ode dne utužovali lásku. Lásku otce a syna. V jeho očích jsem spatřoval hluboké, dříve nepoznané moudro a vědění. Vnímal jsem klid, harmonii a souznění. Opakovaně jsem užasl, s jakou pokorou přijímá doušek své potravy. Jak mlčky děkuje rostlině, která jej krmí a vyživuje jeho, na první pohled křehkou schránku. Jenom já sám jsem věděl, jak houževnatá dokáže být!

8. srpen

Několik týdnů už jsme doma. Nikdo neodhalil chlapcovu přítomnost, nikdo se nevyptává. Kromě vyšetřování ohledně mých tragicky zemřelých kolegů, absolvování kolotoče výslechů, svědeckých výpovědí před porotou a neustálého dokazování bez potřebných důkazů, mě nakonec nechávají jakž takž na pokoji. V zemi, kterou jsem v takovém spěchu opustil, zuří občanská válka a tak není v moci našich úřadů cokoliv prošetřit. Kauza je odložena, rodiny odškodněny. Život se pomalu vrací do starých kolejí…
Hoch roste pomalu a vyvíjí se jinak, než normální děti. Zvykám si a už tolik nežasnu... Musím jej pojmenovat, říkám si už po sté. A pořád váhám, jako by mi něco bránilo. Vím, že na krčku má droboučký náhrdelník s barevných korálků a na několika z nich jsou i zvláštní symboly. Třeba je to jeho jméno! Nemohu mu je odebrat!!!
A potom dostanu spásný nápad: mám přece kamaráda lingvistu! Opíšu symboly a pošlu mu je k rozluštění…Po několika dlouhých týdnech se dočkám odpovědi: QUANAH. Tak se tedy jmenuje můj malý hrdina, můj Pátek… Malebně mi jeho jméno zní... A když jej poprvé oslovím, usměje se tak krásně, že mi tečou slzy proudem.
Od té chvíle jsme si ještě bližší. Když musím mimo domov kvůli práci, je Quanah smutný a na dálku cítím, jak je nesvůj a osamocený. Snažím se vyučovat co nejméně. Výzkumným cestám se vyhýbám úplně. Všichni to chápou, vědí, co se stalo a vedení mě do žádného dalšího „dobrodružství“ nenutí. Časem se věnuji jen výzkumu mimo ústav. Doma ve svých rozsáhlých sklenících. A po boku svého syna. Jeho moudrost, rozhled a znalosti mi pomáhají posunout hranice poznání. Jeho láska a oddanost mě každodenně hladí po duši…

Tilda se zatajeným dechem zavírá útlé, místy odřené desky sešitu. Četla jako zběsilá. Když už venku byla natolik tma, že neviděla na stránky, běžela domů do pokojíčku a po rychlém skoku na postel, se zanořila do příběhu mladého botanika.
A teď je u konce. Obrátila s lítostí poslední zpola popsanou stránku, očima zhltla konečnou větu. Cítí hlodavou bolest prázdného žaludku. Nerada vstává z poválené postele a jde si pro něco na zub do tiché kuchyně. Ošidí se miskou bílého jogurtu. Nechce jíst, musí přemýšlet!!!
Pokud profesor chlapce někde po celou tu dobu ukrýval, ona jej musí najít. Pomoci mu!


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.03.2016, 11:46:39 Odpovědět 
   Zdravím.

Poutavé a napínavé pokračování. Výprava se nezdařila, zachránil se jen náš hrdina. Jak mohl propašovat to dítě přes všechny kontroly (na letišti a jinde) to je mi záhadou. Na práci šotků jsem nehleděl, přestože by se minimálně jednou našla v textu jejich "práce" (musel bych projít znovu celý text a najít onu pasáž s uvozovkami).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Iluze
Teku
Schoulená
Tessa99
Kotva
Zavel
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr