obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sportem k trvalé invaliditě ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Vlaďka publikováno: 30.12.2006, 16:19  
Další z Povídek od domácího krbu...tentokrát o tom, že sport není vždy jen zdravý...:o)
 


„Proboha, co jsi dělal?!“ vykřikla jsem v šoku, při pohledu na svého muže, který se bolestně pla-zil do vchodových dveří.
„Mám urvanou achilovku,“ zněla jeho slabá odpověď.

Asi rok po tom, co můj muž překonal dost závažnou nemoc, prohlásil pan doktor:
„Tak člověče, začněte se zase trochu hýbat. Je načase, abyste se dostal do formy.“
S tím jsem mohla jen souhlasit. Po krušném ročním období, náročném pro všechny zúčastněné, to znamenalo obrat k lepšímu a návrat k aktivnímu životu. (Poznámky spolupacientů na nemoc-ničním pokoji: „Běž se projít, chlapče, dokud ještě můžeš,“ nám optimismus do žil zrovna nevlé-valy.)

Tomáš tedy začal s místními nadšenci hrát v tělocvičně každý čtvrtek fotbal. Jednou se však vrátil nečekaně brzy a po čtyřech.
„Vystartoval jsem moc prudce a obránce mi nechtěně šlápl na patu.“
„Děti, oblíkejte se. Dneska spíte u babičky,“ instruovala jsem naše vymydlená dítka, sedící v nočních košilkách u večerníčku.

Naložila jsem svého chotě do naší Škody Bihač Agresor a uháněla směr pohotovost. Trhla jsem rychlostní rekord, protože jsem to v centru vytáhla na stovku. Pravda je, že ale téměř odpadáva-ly rezavé plechy. V půlce cesty začal Tom kolabovat. Regulérní šok:
„Já se dusím, nemůžu dýchat, je mi zima…dělej něco!“ z jeho hlasu zněla naprostá panika.
Něco? Co?!!! Řešila jsem dilema, zda dupnout na brzdu a křísit muže, či na plyn, abychom byli v nemocnici co nejdříve.
„Co se vám stalo?“ otázala se sestra v čekárně pohotovostní služby.
„Manžel má utrženou achilovku,“ překotně jsem odpověděla.
Pohledem, který jsem si od sestry vysloužila za to, že jsem si jako laik dovolila stanovit diagnó-zu, by se daly ostřit žiletky. (To jsem kdysi na pohotovosti řekla: „Mám zánět močového měchý-ře,“ a byla jsem panem doktorem hrubě pokárána, ať si své přechytřelé diagnózy nechám pro sebe. Že lékař je tu on. Já nemám nárok ani tušit, kde močový měchýř vůbec leží. Po dvou mi-nutách, ve kterých se mě ani nedotkl a pouze naslouchal líčení mých potíží, diagnostikoval zá-nět močového měchýře. Zvláštní, dala bych ruku do ohně za to, že běhání na záchod co pět minut, pálení, řezání a bolesti v podbřišku budou příznaky částečné neprostupnosti aorty…)
„Zahýbejte s tím,“ přikázala ona domina.
Manželovi se to nepatrně podařilo.
„To není utržená achilovka,“ prohlásila odbornice.
Ale rentgen ukázal, že opravdu byla.

O hodinu později, zatímco manžel ležel na operačním sále, jsem si doma rozklepanou rukou zalévala kafe. Náhle jsem zaslechla zaklepání na dveře:
„Dobrý den, my se jdeme zeptat, co Tomáš,“ tázali se pánové, zřejmě obránce a levý bek.
„Má utrženou achilovku, právě ho operují.“
„Jo, to my jsme hned věděli, že rupla. To byla rána na celou tělocvičnu, že jo, Ivošu?“ informo-val horlivě ten vlevo.
„Cože?!“ nevěřila jsem svým uším. „Vy jste věděli, že mu praskla achilovka a nechali jste ho, ať se sám plazí domů?! Proč jste nešli s ním? Nebo proč jste ho nezavezli do nemocnice, vždyť auta tady máte?!“
„No, to jsme nemohli,“ odvětil borec rozhodně, „vždyť jsme ještě neměli dohraný zápas!“
Panenko Mario Podsrpenská, vidíš?....Ne, neskopla jsem je ze schodů. Nevím, jak je to možné, ale ovládla jsem se. Asi to vědomí, kdo by se postaral o děti, když manžel je věčně na hromadě a já bych seděla v base za vraždu, mě zabrzdilo v razantním činu.

Následující půlrok nás manžel dostával permanentně do záchvatů smíchu. Řešili jsme praktické situace, způsobené „nechodící“ sádrou až pod zadek.
Například, jak si sednout na toaletní mísu, když WC má rozměry jeden metr na jeden metr a noha nejde ohnout. Řešení jsme nalezli dvojí. Buď dveře zavřít, nohu umístit do úhlopříčky a ve výši zhruba sedmdesáti centimetrů ji zapřít do futer nebo nechat dveře otevřené a modlit se, aby v inkriminovanou dobu zrovna nikdo nešel kolem. Tento způsob byl obzvlášť nevyhovující, když jsme měli návštěvu. Obě metody mohly způsobit, že k úkonu, díky kterému byl záchod vy-hledán, bylo již pozdě.

Zábavné bylo taktéž pozorovat, jak se manžel snaží zahánět naše dítka, ozbrojená fixy, kterými na jeho gyps malovala sluníčka, kytičky a zvířátka, když berle na odhánění dětí a zvířat nebyly zrovna v dosahu. A také, jak se snaží vybruslil z otázky, proč mu děti na sádru nesmí kreslit ten čtvereček s čárkou uprostřed, když to viděly na autobusové zastávce, jak včera jely s maminkou k paní doktorce na injekci.

Taktéž sprchování byl netradiční výkon. Metodou pokusů a omylů jsme dospěli k následujícímu postupu: Nejdříve obalit sádru igelitem. Důkladně, neboť stačí i malá nechráněná mezírka a můžete rozmíchávat novou. Dále posadit do vany kbelík dnem vzhůru a poté odstrojit manžela. Doteď nevím, jak jsem osmdesát kilo živé váhy a dvacet kilo mrtvé dostávala do vany a usadila na kýbl. Když se to povedlo, bylo nutné nohu v gypsu umístit na okraj vany a nějak ji tam zafi-xovat. Dále pak už jen pustit sprchu a vyčerpaná opustit koupelnu. Však to určitě uslyším, až mu noha spadne dolů.

Raději se vesele
sádrou pyšnit v davu,
než mít šlachy z ocele
a gypsovou hlavu

Všechno tohle se událo pár dnů před Vánocemi, v době, kdy já jsem byla na mateřské a manžel provozoval malý obchod, kde jsme se střídali. Když jsem si potřebovala odpočinout, šla jsem na odpolední. Proti permanentnímu rambajzu, který dělaly naše dcery a jejich nepřetržitým poža-davkům, byly poznámky místních tet: „Jak to, že ještě nepřivezli tvaroh a jak to, že už není chle-ba?“ balzámem na duši. (Pro dokreslení…když na mě pár let před tím přišly porodní bolesti a manžel psal na tabuli před prodejnu: „Jsme v porodnici,“ byla největší starost babek kolem: „Co? To jako dneska nebudou čerstvé rohlíky?“) Tyto Vánoce byly opravdu po všech stránkách hektické. Řešila jsem, zda jet nakoupit chybějící cigarety do velkoobchodu nebo zadělat na va-nilkové rohlíčky, či jít nakupovat dárky. Zrovna byla zima vpravdě sibiřská a přes půl metru sně-hu. Vozívala jsem v naší Bihačce lopatu a dost často se tímto způsobem vysekávala z nějaké závěje. Také jsem mívala po ránu zamrzlou kapalinu ve všech možných hadičkách, vybitou ba-terku a v různých místech jsem s autem vařívala. Byly to, vpravdě, pionýrské doby.

Připomíná mi to historku o tom, jak moje babička v zimě onemocněla a můj táta ji se čtyřicítkami horečkami vezl na pohotovost. Po zpáteční cestě však nemohl se svojí škodovkou vyškrábat zamrzlý kopec. Pravidelně končil v první třetině a nepomáhalo ani to, když přeřadil na jedničku. Začal s autem tancovat, klouzat a jen tak tak, že neskončil v poli. To už by se nevyhrabal vůbec. A tak, po desítce marných pokusů, nakonec nemocná babička podkládala pod přední kola ko-bereček metr po metru, tak dlouho, dokud nebyli až nahoře. Rozhodně ji nic takového lékař ne-doporučil. Myslím, že mluvil o ležení, naprostém klidu a přísunu tekutin. Celá operace trvala ho-dinu a myslím, že babička ze sebe všechny bacily tehdy vypotila. Na dva dny upadla vysílením do bezvědomí a pak byla jako rybička. Léčba šokem.

Nejkrásnější vánoční dárek ten rok nakonec dostal kapr, kterému jsme se rozhodli dát svobodu a slavnostně, za asistence dětí, ho vhodili zpátky do rybníka. (No, do rybníka, ona je to spíš hasičská nádrž, takže kdo ví, jak nakonec dopadl.) A druhým šťastným pak byl také Tomáš, kte-rého jsem po měsíci věznění v bytě naložila do auta a vyvezla do centra, kde si šťastně, o dvou berlích, pokulhával od obchodu k obchodu, nadšen, že vidí lidi a živý ruch.

Po půl roce byla „nechodící“ sádra nahrazena „chodící“ a když i ta byla sundána, prohlásil pan doktor:
„Tak člověče, začněte se zase trochu hýbat. Je načase, abyste se dostal do formy.“
Byla jsem v pokušení popadnout berle a hnát pana doktora do tělocvičny na fotbal. Předem bych si ale zajistila stejnou obsadu hráčského týmu. Však ony by ho ty chytré rady při chůzi po čtyřech přešly!

Chceš-li strávit klidné stáří
navzdor časté trýzni
doktorům, co moudrem září
obloukem se vyhni


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tlapka 20.02.2008, 16:01:28 Odpovědět 
   Jako u nás xD Onu "léčbu s šokem" jsme jednou praktikovali i v naší rodině, akorát že tehdy se výjezd konal kvůli vyvrtnutému kotníku. :)
No a že nedohráli zápas... Tak v téhle části jsem málem umřela :)
 ze dne 20.02.2008, 16:03:21  
   Vlaďka: Jo, jo...každý má holt ty priority nastavené jinak :o) Díky.
 Šíma 26.08.2007, 22:40:02 Odpovědět 
   Musím vás, lidičky, zklamat, ale nesportuji! Takže díky tomu, jsem ještě relativně celý... ;-)

Přesto jsem byl u doktorů od útlého věku pečený a vařený! Rodiče tvrdí, že jsem byl jako rtuť a neustále jsem někde pobíhal, někam lezl a něco dělal! A výsledek této činnosti? Rozbitá hlava (jednou čelo, podruhé zátylek, potřetí brada), rozbitá kolena a lokty, a sem tam podvrknutý kotník! Naštěstí jsem neměl zatím nikdy nic doslova zlomeného!

Ale abych neodbíhal! Opět jsi u mě, Vlaďko, zabodovala! Takže zase za Jedna... A ačkoliv jde o jaksi vážné téma, usmíval jsem se! Snad mi promineš, když Ty to umíš tak podat! ;-)
 sirraell 24.08.2007, 19:45:33 Odpovědět 
   Po cetnych zlomeninach zpusobenych pady na lyzich, bruslich a z kone (dokonce jsem prolezela v nemocnici i Novy Rok) jsem s doktory mela zkusenosti az az. Nejlepsi vsak bylo, kdyz jsem prisla na pohotovost se zvracenim, prujmem a horeckami a rekla jim, ze mam mononukleozu. Ne tu urcite nemam, ja nejsem expert, tak at nekecam, zajedu si na pohotovostni lekarnu na Fifejdach pro prasky (nemame auto a bydlim v Hrabuvce) a drzim zobak. Na druhy den jsem sla za mou skolni lekarkou (poblila se v cekarne), ta mi rekla, ze mononukleozu nemam, protoze uz jsem ji mela a nemuzu ji mit dvakrat (coz je blbost a myt) a poslala me domu s antibiotiky a paralenem (ani jedno se nesmi brat pri onemocneni jater, coz mononukleoza je) a ze pry at se ukazu za tyden. Po tydnu jsem stale mela 40 horecky a na navsteve u mamcineho doktora, ktery pro mne zavolal sanitku a poslal mne na infekcni do Poruby z mononukleozou...
Takze, plne ti rozumim a jsem rada, ze diky tobe se tomu te dmuzu i zasmat ( i kdyz tehdy mi do smichu nebylo)...
Za 1 s ********
 Anquetil 17.01.2007, 12:08:13 Odpovědět 
   Nikdy jsem nemarodil, zato sport mně zmrzačoval skoro pořád. Kdysi jsem závodil na kole a cyklistika je taky o pádech. Když spadne celej peleton, jsi bez šance, jedeš loket na lokti a nemáš kam uhnout. Jednou takhle taky lehl celej balík. Ola i lidi lítali luftem. Jako na sviňu jsem byl kdesi vpředu a pár lidí mně přejelo. Však ty zuby od talíře jsem měl na zádech ještě hezkých pár let. Tržné rány na rukou i nohou a spousta odřenin, potřených šíleně pálivým zeleným svinstvem...
K dovršení všeho mi druhej den ráno zubařka trhala 2 zuby. Celej ofašovanej, jsem se ve dveřích do gymplu střetl s bdělým učitelským sborem. Soudružka ředitelka na mne s opovržením ukazovala prstem a volala:
" Vidíte ho, grázla? Zase se někde se porval. Vždyť mu teče červená i z úst!"
 ze dne 17.01.2007, 12:28:27  
   Vlaďka: :o) Soudružky učitelky měly vždycky jasno...Já jsem dělala sportovní gymnastiku a jak bolí, když ti při saltu vzad na kladině ujede při dopadu noha a ty si zarazíš kladinu do rozkroku, se ani nedá popsat. Holeně jsou vroubkované od nárazů na bradla a třísla hrály fialovou bez přestání...
 čuk 31.12.2006, 12:30:17 Odpovědět 
   Líbí. Mám rád drsný holky a drsný rodiny, i když ta dívčina občas koktá( jinak si nedovedu vysvětlit ty pomlčky v textu, nebo to chrlíš ze sebe tak rychle, že se musíš nadechnout v pauze?). Ale doktoři za nic nemůžou.Poučení:
Lepší než do tělocvičny je chodit do hospody. Aneb lepší jsou kamarádi ochmelkové než kamarádi aktivní sportovci.. To já jsem jednou hrál s mým děckem v předsíni 2x2 metry fotbal a zlomil si malíček u nohy.
 Mera im Arem 31.12.2006, 10:25:49 Odpovědět 
   Vždyť já to říkám pořád: sportem ku trvalé invaliditě:-D
 amazonit 30.12.2006, 17:26:07 Odpovědět 
   tak to je dobré..vzpomněla jsem si, jak jsem si coby 4letá zlomila obě holenní kosti a taky mi dali sádru až po zadek a na 5 měsíců- jenže udrž rozjívené dítě jen na berlích, za měsíc byla sádra v místě ohybu kolene zcela vydrolená a já nohou klinkala jakoby sádra ani nebyla:o))
ale to jsem odběhla, dobré, dobré, dobré a už se těším na další:o)
 ze dne 30.12.2006, 19:45:25  
   amazonit: Vladěnko, jak jen to říct slovy, ať je ten rok nový pro tebe jako život v ráji, kde ,,jabka" nikdy nedozrají (a tudíž tě z něj nikdo nevykopne:o))
 ze dne 30.12.2006, 19:07:05  
   Vlaďka: Díky, tak to sis taky užila...a hlavně asi rodiče. Zrovna zpracovávám pohřby, svatby a další katastrofy, takže za pár dnů je to tady :o) Přeji ti všechno dobré do Nového roku a ať se máš, jak se chce mít :o)))
 Vlaďka 30.12.2006, 16:41:00 Odpovědět 
   Díky, ty pomlčky byly neúmyslné, takže netuším, jak se mi tam dostaly. A ten začátek upravím, aby to bylo plynulejší. Díky ještě jednou a přeji vše dobré v Novém roce :o)))
 Luciena 30.12.2006, 16:19:11 Odpovědět 
   Jako vždy jsem si příjemně početla. Jen na začátku u druhého a třetího odstavce jsem si neuvědomila, že se jedná o předchozí děj. A u čtvrtého odstavce jsem se tím pádem poněkud zadrhla, ale možná mám dnes trochu pomalejší myšlení :-) Pak ještě pozor na slova rozdělená pomlčkou, která se zřejmě při kopírování přemístila do středu. Ale to jsou jen drobné detaily, celkově se mi povídka moc líbila - i ty trefné veršovánky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr