obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915542 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5772 autorů a 391756 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 04.03.2016, 11:01  
Kapitola 12-14
 

Kapitola 12



Toho dne jsem vzal Daniela Arbyho, třináctiletého mladíka, pacienta Child´s Hope na vyjížďku do zdejšího parku.


Bylo pondělí.

A jak jsem slíbil při posledním setkání třináctiletému Danielovi, tak jsem ho vyvezl ven do parku Child´s Hope.

„Dneska je velmi hezké počasí,“ spustil.
„Souhlasím. Jak se cítíš?“ zeptal jsem se.
„Je mi fajn,“ odpověděl.
„Co tvůj Bůh, Danieli?“
„On není můj. On je v nás všech.“
„Část jeho je v nás, že?“
„Ano, přesně tak.“
„Co děláš po obědě ve svém volnu?“
„Třeba včera jsem zkoušel hrát šachy s jedním ošetřovatelem.“
„A jak to dopadlo?“
„Začali jsme hrát, ale…,“ zarazil se. Na chvilku se odmlčel. Koukl jsem na něho a pozvedl obočí.
„…ale pak jsem se ocitl na pokoji…,“ pokračoval. „…když jsem se po večeři zeptal, co se stalo. Sestra Amy mi říkala, že jsem omdlel. Měl jsem asi další záchvat, že?“
„Ano, měl jsi opět záchvat,“ odvětil jsem.
„Doktore, mohu se na něco zeptat?“

Pokynul jsem hlavou.

„Doktore?“
„Ovšem, že ano.“
„Vyléčím se někdy?“

V tu chvíli jsem si vzpomněl na zápisu vyšetření doktora Hundderstona: Chlapec prodělal komplexní parciální záchvat. Pohyby byly automatické. Při vyšetření uvedl, že mívá poruchy paměti. Někdy při záchvatu, někdy i nějakou dobu po něm. Délka doby, neví. Nespecifikováno. Doporučeno neurologické a psychologické vyšetření. – Těžká epilepsie…

„Záleží to dalším neurologickému vyšetření,“ odvětil jsem. „Co se týče léčby, bylo doporučeno, každých čtrnáct dnů provést vyšetření pomocí EEG.“
„A jak dopadlo poslední?“
„Hodnoty byly v normě. Možná to bylo díky klidovému režimu a vhodnému výběru léků.“
„Co když léky nebudou zabírat?“
„Já si myslím, že bys na to neměl tolik myslet.“
„Zdravému se to lehce řekne.“
„To s tebou souhlasím, ale zkus pochopit, že nedůležitější je přítomnost. Na tu se soustřeď.“
„Snažím se.“
„Význam přítomnosti je mnohdy podceňován, Danieli.“
„Mým soudcem je Bůh,“ pronesl.

V první moment jsem nerozuměl, až po chvilce mi to došlo. „Význam tvého jména, že?“
„Samozřejmě.“
„Věříš, že tě Bůh uzdraví?“
„A vy, věříte v Boha, doktore?“
„Ano, věřím.“
„A věříte v anděly?“
„Ano, také věřím.“
„Opravdu?!“ podíval se po mně, jako by mi nevěřil.
„Co ten pohled?“
„Moje máma říkala, že andělé jsou stále s námi…“
„…a co říkal tvůj táta?“ přerušil jsem ho.
„Řekl, že je to kravina.“
„Chápu, každý nevěří.“
„A když vám řeknu, že jsem se s ním setkal, budete mi věřit?“
„A s kým ses setkal?“
„Řekl, že je anděl.“

Zastavili jsme u barevného záhonu.

„Takové kytky si nesla včera sestra Amy,“ ukázal na červené růže. „Včera byla, ale smutná.“
„Ano, vím. Jedna pacientka je nemocná,“ poznamenal jsem.
„Evelyn Harkinsonová?“
„Znáš jí?“
„Vím to od Molly.“
„Od Molly Dawsonové?“
„Ano, od ní.“
„Uzdravuje se.“
„Prý půjde brzo domů.
„Ano, její nemoc je na ústupu.“
„To jí přeji.“

Pousmál jsem se.

„A řekneš mi, kde jsi potkal toho anděla?“ vrátil jsem se k debatě, kterou jsme vedli ještě předtím, než jsme došli k barevnému záhonu.
„Nevím, kde to bylo, ale všude bylo hodně dětí, co běhaly po louce. A všude tam poletovaly motýly a byly tam dvě slunce,“ odpověděl.
„Dvě slunce?“
„Úplně jiná planeta,“ pronesl a ukázal rukou na modrou oblohu. „Ale byla tam také taková modrá obloha,“ začal vyprávět…


**

…vznášel jsem se nad velkou loukou. Všude pobíhaly děti. Hrály si, výskaly a jejich smích zněl až k velkému domu, který byl na okraji té louky. Tam jsem mířil. Proč, jsem nevěděl, ale když jsem na to pomyslel, ozval se jemný hlas v mé hlavě.

„Je to dům harmonie.“
„Jsem v nebi?“ zeptal jsem se a otáčel se do stran. Nikoho jsem však neviděl.
„Ano.“
„Kdo jsi?“
„Tvůj anděl průvodce.“
„A kde jsi?“
„Vidíš mě. Stačí jen procitnout.“
„Nevidím tě.“
„Otevři svou mysl.“
„Možná…že…už tě vidím.“
„Ano, vidíš.“
„Blankytně modrá obloha. Dvě slunce?“
„Nejsi na Zemi.“
„A kde jsem?“
„Planeta Sopfia.“
„Povedeš mě dál?“
„Chceš to?“
„Ano, chci.“
„Dobře, následuj mě,“ ukázal směrem k dvěma kopcům.
„Proč jsi mě sem přivedl?“
„Abych ti ukázal místo, kde budeš žít.“
„Tomu nerozumím.“
„Tvůj nový život bude v těle Softena na planetě Sopfia.“
„Nevidím tu nikoho.“
„Všichni žijí pod zemí. Tato planeta má toxické ovzduší.“
„Ale proč tu mám žít?“
„Vybral sis to z důvodu…“


**

„Už to nedořekl. Chtěl jsem, aby mi to vysvětlil, ale zmizel jako by vůbec nebyl a já jsem se ocitl v jakési Kopuli,“ dodal Daniel.
„Velmi zajímavé setkání,“ poznamenal jsem.
„Nevím, co si mám o tom myslet.“
„Rozhodně to mělo nějaký dobrý důvod, proč jsi to prožil.“
„Po tomto snu si nejsem jistý, jestli nám andělé opravdu pomáhají nebo nás ovlivňují.“
„Anebo je to varování,“ napadlo mě.
„Varování? A před čím?“
„To nevím.“

Ukázal jsem na strom, který mě zaujal růstem svých větví.

„Zvláštní větve.“
„Ještě jsem tu nikdy nebyl,“ řekl Daniel. „A vy, doktore?“
„Několikrát jsem tudy prošel, ale nevšiml jsem si toho stromu, jelikož sem dojíždím z Leeds. Veškerý čas věnuji dětem,“ odvětil jsem.
„Máte děti, doktore?“
„Nemám,“ odvětil jsem.

Spustil se mírný déšť. Z toho důvodu jsme pomalu vyrazili po cestičce zpátky k bočnímu vchodu.

„Proč ne?“
„Co kdybychom se raději zeptali, kdy za tebou přijdou zase rodiče?“
„Máma má hodně práce,“ odvětil smutně.
„A otec?“
„Nejeví zájem,“ odvětil bleskově.
„Protože už nejsi šachový mistr?“
„Asi jo.“


Návrat byl vypočítaný skoro na minutu. Z mírného deště se silně rozpršelo.






Kapitola 13



Následující den jsem měl schůzku s ředitelem kliniky profesorem Thompsonem, kde jsem ho seznamoval se svými výsledky.


Seděl jsem v kanceláři ředitele Child´s Hope, když se otevřely dveře. Do nich vstoupila sympatická čtyřicátnice. Vlasy tak po ramena, světle hnědé. Její obličej, ty její modré oči mě zaujaly jako první. Byly velké a krásné, to musím uznat.

Postavil jsem se a usmál se směrem, odkud přicházela.

„Vítejte, doktorko Smithová,“ ozval se profesor Thompson.
„Dobrý den, profesore,“ pozdravila a koukala i na mě.
„To je doktor Leetch,“ představil mě a ukázal rukou k místu, kde jsem stál.
„Těšíme, Adam Leetch,“ představil jsem se.
„Anee Smithová,“ podala mi ruku a počastovala mě velmi hezkým úsměvem.
„Já jsem už stejně na odchodu,“ pronesl jsem k oběma a prošel kolem doktorky Smithové ke dveřím.
„Uvidíme se později, doktore Leetchi,“ pronesl profesor Thompson.
„Ovšem,“ podotkl jsem a pomalu opouštěl kancelář.

Z dálky jsem ještě zaslechl profesor Thompsona, jak pobídl doktorku Smithovou, aby se posadila do křesla u kulatého konferenčního stolku…

* * *

O hodinu později jsme se s doktorkou Smithovou potkali znovu. Bylo to na chodbě kliniky.


„Dnes se vidíme už podruhé,“ spustil jsem.
„Ano, zvláštní.“
„Možná máme něco společného.“
„Myslíte?“
„Nevím, jen uvažuji nahlas,“ usmál jsem se.
„Dobře tedy, doktore…?“
„Leetch,“ doplnil jsem ji.
„Tedy, doktore Leetchi…,“ pokračovala. „Jaká je vaše specializace?“
„Jsem dětský neurolog,“ odvětil jsem. „A vaše specializace?“
„Psychologie.“
„Všeobecná?“
„Psychologie a psychoanalýzy duševních poruch,“ upřesnila.
„Psychoanalýza a psychogenie?“
„Ano, také. Víte, o čem je řeč?“
„Jeden můj kolega byl na stáži pro tento směr.“
„Německo, Švédsko, Francie?“ zeptala se.
„Německo,“ odvětil jsem.
„Byla jsem ve švédském Malmö.“
„Švédsko je nádherná země.“
„S tím mohu jen souhlasit,“ usmála se.

Její úsměv se mi moc líbil. Modré oči pak tomu jen dodaly ….

„Myslíte si, že duševní poruchy by mohli mít za následek vidiny, sny o nebi?“ zeptal jsem se.
„O nebi?“
„Ano, o nebi.“
„Máte nějaké dětské pacienty, kteří trpí nějakou duševní poruchou a přitom mají sny o nebi?“

Zastavila se.

„Mimo svou praxi dojíždím sem na Child´s Hope, kde se, jak určitě víte specializující na dětskou epilepsii – přímo na komplexní parciální záchvaty,“ vysvětlil jsem. „Zde jsem se setkal s malými pacienty, kteří mi vyprávějí o svých snech, o nebi, o Bohu a o podivných bytostech.“
„Skutečně?“
„Je to až neuvěřitelné, jak si děti dokáží vyobrazit nebe,“ podotkl jsem.
„Myslíte, že si to vymýšlejí?“ zeptala se.
„Kdepak, to si nemyslím. Jen to vyobrazení je mnohdy neuvěřitelné,“ odvětil jsem.
„Třeba je to úmysl,“ pozvedla obočí.
„Já si myslím, že to je úmysl.“
„Čí?“
„Řekl bych, že andělé jsou ti tvůrci.“

Moje odpověď vzbudila pozornost.

„Věříte v anděly, doktore Leetchi?“ zeptala se.
„A vy, doktorko?“
„Neodpovídejte mi otázkou, doktore.“
„Promiňte.“

Usmál jsem se.

„Takže?“ trvala na mé odpovědi.
„Víte, doktorko...,“ podíval jsem se doleva a doprava, a když jsem se ujistil, že je chodba prázdná odpověděl jsem. „…ano, věřím.“
„Stydíte se za to?“
„Jak to myslíte?“
„Neodpovídejte mi otázkou, doktore.“
„Promiňte,“ pousmál jsem se. „Nestydím se.“
„Tak proč jste se ohlédl do stran?“
„Víte, já…“
„…aby nás třeba někdo neslyšel, že?“ uhádla to.
„Ano.“
„Nemusíte mít strach. Jste na Child´s Hope. Nikdo by se vám nevysmál. Jsou zde velmi vstřícní a hlavně jsou plní lásky a pochopení…“ prozradila. „…bez lásky by to tady ani nešlo. Ty děti ji potřebují každý den.“
„S tím souhlasím,“ pokynul jsem hlavou.
„A když jsme u těch dětí. Vraťme se tedy k těm vaším dětským pacientům a jejich snům,“ pobídla mě.
„Vás, sny zřejmě hodně zajímají, že jste se k tomu vrátila, že?“
„Ano, zajímají.“
„A mohu vědět proč?“
„Ve svých snech se naše duše může dostat do pozoruhodných míst,“ odvětila.
„Do nebe?“
„Ovšem, i do nebe.“
„Pacient, sedmiletý Jim Brown nazval Nebe - mráčkovým světem.“
„Krásná definice.“
„Ano, to rozhodně je.
„Jim byl můj první pacient tady na Child´s Hope,“ prozradil jsem.
„A jsem přesvědčena, že ne poslední.“
„Víte to, že?“
„Něco jsem slyšela,“ usmála se.
„A kdepak to hlásili?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
„Andělé mi to řekli.“
„Cože?“ vykulil jsem oči.
„Slyšel jste dobře.“
„Takže věříte v anděly, že?“
„Ovšem.“
„Takže nebude divné, když vám řeknu, že jsem potkal svého strážného anděla. Spíše bych měl říct, že on vyhledal mě.“
„Ale strážný anděl je stále s člověkem,“ upřesnila.
„Prý jsem neslyšel, proto se musela ukázat jinak,“ doplnil jsem.
„Ne, každý své strážné anděly slyší.“
„Jmenovala se Deneb a byla hvězdným andělem.“
„A stále jím je.“
„Zřejmě nejsem ještě dost vnímavý.“
„Možná,“ pozvedla obočí. „A co ten váš malý pacient? Řekněte mi ten sen,“ pobídla mě.
„Dobře, už jsem myslel, že se k němu nedostaneme,“ poznamenal jsem s jemným sarkasmem na jazyku. „Jim vyprávěl, že…


**

…ležel v postýlce, když se v noci probudil a u něho stál anděl. Prý záři, i jeho stříbrná křídla zářila. Chvíli na sebe koukali a pak ten anděl promluvil.
„Vezmu tě na výlet.“
„A kam?“
„Neboj se, podej mi ruku,“ pobídl ho.

Jim souhlasil. Nebál se a podal mu ruku. Když se ho dotknul, cítil teplo. Pak se mu chtěl podívat na obličej, ale to světlo bylo tak silné, že to nebylo možné. Vstal a šel s ním. Najednou se před nimi otevřel velký modrý kruh. Uvnitř viděl bubliny, vznášely se jako peří ve vzduchu. Anděl se otočil a povídá: „Pojď, půjdeme se tam podívat, jestli jsou tam děti.“
Jim se usmál a s radostí vstoupil do kruhu. Díval se kolem sebe, jestli se nějaká ta bublina k němu přiblíží. Chtěl se jich dotknout. Možná to ty bubliny věděly, proto se k němu nepřiblížily.

„Pojď, vidím další děti,“ ozval se anděl.
„Já vidím jen bubliny kolem sebe, nad sebou, přede mnou,“ řekl Jim.

Jak to řekl, anděl se zastavil a druhou ruku mu přiložil k hrudi. Jeho křídla se roztáhla. Rozpínala se a zářila. Bylo to nádherné světlo. Jim znovu ucítil hřejivý dotyk jeho dlaně. Přestal myslet na svět, ve kterém žije. Vlastně nikdo v něm nebyl, ani jeho matka, ani křeček v kleci, nikdo.

„Jsou tu děti,“ zaradoval se Jim.
„Děti srdce,“ podotkl anděl.

Moc tomu prý nerozuměl, ale když ho pustil, rozeběhl se k ostatním dětem. Přivítali ho a radostně poskakovaly kolem mě…


**

„Velmi působivý sen,“ poznamenala doktorka Smithová. „Máte dobrou paměť.“
„Děkuji.“
„Není zač.“
„A Jim není jediný, kterému se zdají takové věci.“
„Děti mají svůj svět, ale nevymýšlející si. Po dosažení určitého věku si budují ochranu proti každému, kdo narušuje jejich svět. V důsledku jejich vlastního ega, které se také začíná probouzet, začínají lhát.“
„Věřím jim, akorát jsem překvapen, že se mi s tím svěřují.“
„Zřejmě jste plný světelné energie a přitahujete všechno se stejnou energií.“

Usmál jsem se a pak se jí zeptal, jestli se setkala s termínem: Kognitivní psychologie.

„Samozřejmě, že ano, a vy?“
„Četl jsem o tom nějaké studie.“
„Má to nějakou spojitost s dětskými sny?“
„Myslím, že tam spojitost spatřit můžeme.“
„A jde vám přímo o lidské myšlení nebo jen o způsob vytváření vnitřních modelů vnějšího světa?“ zeptala se.

Bylo jasné, že o tom něco opravdu ví.

„O způsob vytváření vnitřních modelů vnějšího světa, ve kterém žijeme, děti, dospělí, my všichni,“ odpověděl jsem.
„Studie o kognitivních modelech, které jsou vlastně vnitřním obrazem chování, tj. situací, událostí a myšlení člověka mě velmi zajímá,“ dodala. „A víte proč?“
„Netuším.“
„Slyšel jste někdy termín: Kognitivní mapy?“
„Ano, ale už si nepamatuji, co to přesně znamená.“
Je to potřeba organismu za každých okolností získávat z okolí informace, které si uloží a později je využije k rychlejšímu zorientování se v daném prostřední.“
„…jako zásoba?“ doplnil jsem ji.
„Ano, do zásoby. Jinak řečeno na horší časy bez ohledu jaké budou přicházet potřeby,“ odvětila.
„A lze posunout hranice kognitivismu?“ zeptal jsem se.
„Jsem o tom dokonce přesvědčena. Museli bychom se, ale trochu více otevřít i jiným možnostem vnímání a třeba i přenosu myšlenek.“

Její odpověď mě překvapila a samozřejmě následovala další otázka, která mě navedla k myšlence, že doktorka Smithová je mnohem víc, než řadová doktorka psychologie.

„Máte na mysli vnímání entit z jiných světů?“
„Pane doktore, vy mě překvapujete. To jsou mi ale otázky.“
„Hodně na tělo?“
„Z určitého pohledu ano.“
„A z jiného pohledu už ne?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
„Z jednoho pohledu, bych se vás zeptala, co vás k této otázce přivedlo. Z druhého pohledu, bych se vás zeptala, co myslíte tím: Z jiného světa. A třeba z toho třetího pohledu, bych se vás mohla zeptat, jaké jiné entity máte na mysli?“

Na chvíli jsem zmlkl. Její odpověď mě na malý okamžik vyřadila z provozu. Doktorka Smithová měla odpověď snad na všechno. Tedy, vypadalo to tak.

„Uf, jak tedy začít,“ pousmál jsem se a pokračoval. „Mohu vám odpovědět na všechny tři otázky, jestli máte čas a nezdržuji vás.“
„Jestli mě pak odvezete domů. Budu mít čas,“ poznamenala.
„Dobře a kde bydlíte?“ zareagoval jsem bleskově.
„Žertovala jsem. Přijela jsem vlastním vozem,“ pousmála se. „Takže čas mám, povídejte, ráda si poslechnu vaše odpovědi.“
„K otázce druhé…,“ spustil jsem. „…a úmyslně přeskočím otázku první. Tedy, co myslím tím: Z jiného světa? To je jednoduché. Svět duchů, svět andělů. Svět mimo naší realitu. Otázka třetí. Jaké entity mám na mysli? Samozřejmě anděly, duchy, možná nějaké jiné, ale o tom nic nevím. A teď k otázce první. Co mě k tomu přivedlo? Samozřejmě, vy sama. Vaše otázky, odpovědi, názory. Jste neobyčejně vnímavá a myslím, že další rozhovor s vámi by mi ukázal možnosti, o kterých bych mohl klidně napsat knihu.“
„Knihu? Zajímavá myšlenka.“
„I když jsem v uvozovkách jenom dětský neurolog, vnímám svět kolem trochu jinak. Možná proto mám s dětmi takové dobré vztahy a jsou vstřícnější a otevřenější…“
„…možná…“
„…nepřerušujte mě prosím.“
„Samozřejmě, promiňte,“ usmála se.
„Vy, máte v sobě cosi magického. Nemyslím tím temného, ale hřejivě tajemného. Světlo v dlani.“
„Světlo v dlani?“ udivila se.
„Ano, je to přibližná definice toho, jaký z vás mám pocit,“ odvětil jsem.
„Těšíme, že si to myslíte,“ dodala.
„Možná, že byste mi mohla pomoci s jedním případem,“ začal jsem. „Dívka se jmenuje Elin Furgiv a má schopnost vidět duchy v zrcadle, nevím, co si o tom mám myslet.“
„Viděl jste to?“
„Myslíte, její schopnost?“
„Ano.“
„Ještě ne. I když…“
„Jak že?“
„Požádal jsem ji o to, ale nefungovalo to. Jo, a má také sny o nebi, ale ten pocit se dotknout druhého světa…“
„Je to lákavé, kvůli vaší ženě?“ zeptala se.

To mě překvapilo.

„Jak to víte?“ vyhrkl jsem.
„Víte, jak jste mluvil o jiných entitách, tak já mám možnost komunikovat s anděly,“ odvětila.
„Páni! To jsem nečekal. A když je tomu tak, můžete se, prosím, zeptat na mojí ženu?“ poprosil jsem.

Doktorka Smithová pohlédla do strany. Pak se vrátila směrem ke mně a zvedla ruku na úroveň brady. Svým ukazováčkem mířila na mě.

„Doktore Leetchi, vím, že to bude znít jako otřepaná fráze, ale měl byste se smířit s tím, že vaše žena odešla. Měl byste se vzdát myšlenky, že vám ji ta dívka přivede zpět. Už je na druhé straně. Vy jste tady a ona tam. Je to neměnné,“ pronesla.
„Víte, já…“
„…ano, vím. Je to pro vás krátká doba, abyste se rozloučil…,“ přerušila mě. „…nemusíte zapomenout, ale měl byste ji nechat jít.“
„Je pryč,“ dodal jsem.
„Ano, je pryč. Pryč z toho světa, ale ve vaší mysli ji stále přiživujete.“
„Jenom ji vidět a rozloučit se. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsme si nestačili všechno říct,“ posmutněl jsem.
„Rozumím vám, před pár lety odešel můj otec a také jsem měla pocit, že jsme si nestačili všechno říct. Vždycky budete mít ten pocit, že jste si nestačili všechno říct. I když někdy smrt čekáme, přijde nečekaně a rychle. Můžeme o ní vědět, ale přesto nás zaskočí její přítomnost. Nicméně, i ona je součást našeho života,“ dodala.
„Zřejmě máte pravdu.“

Souhlasil jsem s ní. Lehce se usmál. Doktorka Smithová mezitím pohlédla na konec chodby. Všiml jsem si toho.

„Už to rozpustíme, že?“ zeptal jsem se.
„Ano, bohužel už budu muset jet domů,“ odvětila.
„Čekají vás doma, že?“
„Ano, čekají.“

Usmál jsem se a podal ji ruku.

„Rád jsem se s vámi seznámil, doktorko…ehm…“
„…Smithová,“ doplnila mě.


Pamatoval jsem si její jméno moc dobře, jen jsem se snažil na sebe upoutat trochu pozornosti. Přece jenom je to po dlouhé době člověk, který se plaví na podobných vlnách jako já. Kapitán stejné lodi. Tady platí spíše kapitánka, možná proto je to daleko větší dobrodružství.


„Myslíte, že bychom se mohli někdy opět vidět?“ zeptal jsem se.
„Ovšem.“
„Ani, jsem se nezeptal. Kde máte ordinaci?“
„Mám v Manchesteru vlastní poradnu,“ odpověděla a podala mi svou vizitku.
„Dobře, najdu si vás,“ pousmál jsem se.
„Budu se těšit,“ podotkla a pustila se mé ruky.
„Ach, promiňte, úplně jsem zapomněl.“
„V pořádku,“ usmála se.

Ani se nedivím, jako by její ruka vysílala uklidňující impulsy.

„Takže, zatím na shledanou,“ pokynul jsem hlavou a otočil se na druhou stranu.
„Na shledanou,“ rozloučila se a pokračovala směrem na konec chodby.

Já se vrátil do své pracovny, kde mě ještě čekalo setkání s dívkou jménem Cate Bloom Rowensová.


* * *

Ozvalo se krátké zaklepání. Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila sestra Marry s dívenkou Cate Bloom Rowensovou. Její modré oči a dva dlouhé copy mě přivedli k myšlence, že její předci určitě pocházeli ze Švédska…


„Dobrý den, doktore,“ pozdravili obě téměř současně.
„Dobrý den,“ usmál jsem se a ukázal na oranžovou pohovku s přehozem, který připomínal svět berušek.
„Moc hezký přehoz,“ pronesla a usedla do jeho středu.

Každé s dětí, které ke mně přijde, je tímto přehozem naprosto uchváceno. Ani Cate nebyla výjimkou.

Sestra Marry Kingswicková pokynula hlavou a odešla.

„Jak se cítíš, Cate?“
„Je mi dobře, děkuji.“
„Slyšel jsem, že jsi měla včera narozeniny?“
„Ano.“
„A kolik ti bylo let?“
„Osm.“
„To už jsi velká holka, viď?“
„Já nevím,“ zaculila se.

Začervenala se.

„Jak dlouho tady už jsi?“
„Čtyři dny.“
„První dva dny ti nebylo moc dobře, viď?“
„Ano, ležela jsem v postýlce a měla jsem záchvaty.“
„Ale slyšel jsem, že doktor Firge ti připravil medicínu, po které se ti udělalo dobře.“
„Je to pravda. Proč tu není?“ zeptala se.
„Doktor Firge odchází do jiné nemocnice, takže budeš chodit teď ke mně,“ vysvětlil jsem.

Usmál jsem se a chvíli jsem ji mlčky pozoroval. Její neklid a mírnou nervozitu se snažila zakrýt pohledem do oken. Cítil jsem, jak se soustřeďuje na větve stromů, které byly vidět.

„Máš ráda přírodu?“ zeptal jsem se.
„Ano, chodíme ven.“
„Příroda je království.“
„A jejich také.“
„Koho jejich?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jich,“ ukázala ven.
„A povíš mi o tom?“
„Jsou venku, stromoví duchové,“ odvětila.
„Stromoví duchové?“ zeptal jsem se ještě jednou, abych se ujistil, že jsem slyšel dobře.
„Včera jsem byla poprvé venku s dětmi na procházce. A jeden ten duch ke mně přišel.“
„A to ses nebála?“
„Ano, bála jsem se. Sestra Amy říkala, že se nemusím bát.“
„Sestra Amy?“

Její odpověď mě zaujala. Sestra Amy je plná tajemství…

„Ano, sestra Amy je moc hodná a vysvětlila mi, že příroda je plná hodných bytostí.“
„Ty víš, čemu se říká bytost?“
„Ne, ale zeptala jsem se. Sestra Amy říkala, že to co se hýbe.“
„Ano, dalo by se to tak říci,“ pokynul jsem hlavou. „A co po tobě chtěli ti stromoví duchové?“ pokračoval jsem.
„Řekli mi, že mě chtěli jen pozdravit, a že se uzdravím,“ poznamenala s úsměvem na tváři.

„Jsou to hodní stromoví duchové,“ dodal jsem.
„Ano, jsou hodní.“
„A ostatní děti je také viděli?“
„Neviděli. Ptala jsem se Molly i Edriona, ale neviděli nic. Smáli se mi.“
„Z toho si nic nedělej. Každý nemusí vidět, to co vidíš ty.“
„Nemám ráda, když se mi posmívají.“
„Tomu rozumím.“-
„Chtěla bych se vrátit domů,“ pronesla smutně.
„Až se uzdravíš, tak domů vrátíš. Do té doby se budeme vídat a ty mi můžeš vyprávět, cokoliv tě napadne,“ snažil jsem si ji uklidnit.
„A vy mi věříte?“
„Ano, věřím.“

Usmála se a ukázala rukou na kout plný hraček. „Mohu?“

„Ovšem,“ souhlasně jsem pokynul hlavou.

Cate Bloom se zvedla a vykročila opatrnou chůzi k hračkám. Pozoroval jsem její pohyby a dělal si poznámky.


* * *

O deset minut později jsem zavolal sestru Marry Kingswickovou, která poté odvedla Cate na pokoj.






Kapitola 14




[Silsden 1999]


Pět týdnů po pohřbu Ronnie Leetchové


Opět sám doma. Trochu jsem popil brandy a usnul při puštěném gramofonu…


**

…otevřel jsem oči. Přede mnou stála štíhlá postava s jemnou stříbrnou aurou kolem svého těla. Nevím, proč, ale měl jsem nutkání ji chytit za ruce. Sotva jsem se jí dotkl, rozplynuly se v prach. Vlastně vypadalo to, jako kdyby shořely. Ucukl jsem a pohlédl této neznámě bytosti do obličeje. Jediné, co však bylo rozeznatelné na jejím šedivém obličeji, byly oči. Pronikavé bílé oči.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem anděl Jehudiah,“ odvětil.
„Myslel jsem, že anděl smrti, podle toho jak vypadáš.“
„Tak mě vidíš ty, protože jsi plný hněvu.“
„Nepřišel jsi na správné místo.“
„Jsem tu dobře.“
„Cítím se bezmocný.“
„Ale měl bys to přijmout.“
„Odmítám.“
„Smrt blízkého může být velmi bolestným prožitkem.“
„Může?“ udivil jsem se. „On je. Miloval jsem ji.“
„Ano, vím.“
„Co ty o tom víš?!“ odsekl jsem nahněvaně.

Nastalo ticho.

„Ha, vidíš, mlčíš,“ vyhrkl jsem.
„Nepopírej lásku v sobě.“
„Jsem naštvaný, že jsem nemohl udělat nic, vůbec nic.“
„Již brzy bude na cestě ke svému nebeskému domovu.“
„Myslel jsem, že tam už je?“
„Přestup každé duše je jiný.“
„Přestup? Myslel jsem, že duše opustí tělo a zmizí někde v prázdnu.“
„Ještě neodešla.“
„Tomu nerozumím, kde je teď?“
„Je poblíž a dohlíží na to, abys to zvládl.“
„Tak vidí, že to nezvládám“
„Proto jsem tady.“

Najednou jsem cítil, jak ze mě odchází ta tíha, ten tlak, který svíral mé srdce. Žal, smutek – jejich přítomnost.

„Tvé tělo konečně přijímá mou uzdravující energii,“ pronesl Jehudiah a jeho tělo se měnilo v nádhernou červeno žlutou barvu.
„Co se to s tebou děje?“ zeptal jsem se.
„Tvůj žal je na ústupu,“ odvětil.
„Ano, cítím, že ta tíha ze mě vyprchala pryč, ale stejně na ni nemohu zapomenout.“
„Nemusíš zapomenout, stačí se s tím jen vyrovnat.“
„Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem jí nestačil všechno říct.“
„Přijde čas, kdy se znovu setkáte.“
„Moc bych si to přál.“
„Stále ti chybí víra.“

Jako by věděl, na co myslím. Samozřejmě, že to ví. Je to anděl a já jen člověk, jsem průhledný.

„A vůbec na to nemysli,“ varoval mě.
„Chtěl bych se s Ronnie setkat.“
„Jednou přijde čas, kdy se znovu setkáte.“

**

Probudil jsem se.


Co to bylo za sen? Anděl, který mi řekl, že Ronnie je na cestě k nebeskému domovu. Anděl, který mě varoval.

Jako by věděl, na co myslím. Jako by věděl, že se chci spojit Ronnie skrze zrcadlo – skrze svět duchů…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.03.2016, 10:59:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje, je vedený spíše pomoci dialogů, popisů je minimum (jako kdyby byly použity jen z nutnosti), ovšem na druhé straně také mám rád dialogy a šidím jako autor popisy, takže Tvůj způsob (či styl) psaní chápu. Co dodat? Podaří se hlavnímu hrdinovi spojit se svou ženou prostřednictvím světa duchů (skrze zrcadlo) nebo poslehne hlasy andělů a počka na "vhodný čas"? Místy příběh vyznívá jako fantasy nebo scifi (planeta se dvěma slunci, popisy nebe jako místa). Příběh se mi stále líbí, přestože mi v něm chybí více detailů (prostředí ve které se osoby právě nacházejí, prostě ruch okolo).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Na práci šotků jsem příliš nehleděl, ale toto mi padlo do oka:

-- Moc tomu prý nerozuměl, ale když ho pustil, rozeběhl se k ostatním dětem. Přivítali ho a radostně poskakovaly kolem mě… -- kolem něj ???

-- Je to potřeba organismu za každých okolností získávat z okolí informace, které si uloží a později je využije k rychlejšímu zorientování se v daném prostřední.“ -- (chybí uvozovky na začátku přímé řeči)

-- „Tomu rozumím.“- -- (pomlčka navíc za přímou řečí)
 ze dne 05.03.2016, 8:43:06  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář a upozornění na práci šotků :) občas se zapomínám v těch pádech :) Co se týče prostředí, ve kterém se osoby nacházejí, je to dáno tím, že nechávám prostor každému (představivosti se meze nekladou) i když jsem si vědom, že někdy je to možná na škodu, možná na tom v některých knihách zapracuji...

Přesto je úžasné pozorovat, jak i u vás funguje představivost a očekávání, jak to bude pokračovat.

Můj styl nestyl je dán možná tím, že jsem nikdy moc knih nepřečetl, začal jsem básně a pak najednou z jedné básně s volným veršem jsem se zastavil asi na 10 stránce, v tom jsem dostal nápad napsat povídku, z povídky pak knihu a už jsem v tom. Píšu pět let a myslím, že si svůj styl stále utvářím. Jinak obsahem mých knih je život, příroda, láska, duchovno, fantasy i sci fi. Od každého něco. Vždycky se snažím, aby postavy se na věci dívaly ve vícero pohledů. protože nelze brát všechno jedním pohledem...
Jenom jedna kniha je spíše konspirační detektivka s prvky sci fi, ale mi má korekturka, řekla, abych zůstal u těchto svých knih o minulých a současných životech, přírodě a lásce...takže jsem napsal jen jednu takovou.

Přeji hezký víkend D.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Slzy draka IV.
Firolame
V nepravé poled...
Bajaja
Kapky
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Ztracená 9.část
Kondrakar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr