obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dveře ::

 autor Tilda publikováno: 17.03.2016, 23:12  
Když si kupujete něčí dům, nikdy nevíte, co v něm objevíte...
 

DVEŘE



Byly staré: pod několika tlustými nátěry těžce aromatických pryskyřic ztluštělé, rozpraskané, vyboulené i propadlé, jen ztuha zapadaly do futer. Taky to drhlo, skoro jako by si ztěžovaly: „Přece už nemusíme pracovat… Ve svém věku? Nechte nás na pokoji, krucinál!!!“
Byly tu, co dům kdysi dávno, skoro před stoletím postavili. Byly tu i dnes, když si nový majitel procházel pokoje a přemýšlel, jak se svou právě zakoupenou nemovitostí naloží.
Malcolm Kent, bytový architekt nemohl nevidět, jaký potenciál dům skrývá. Vystavěný v koloniálním duchu, v malebné snobské ulici, dostačujícím způsobem doplňoval středostavovskou náturu toho místa. Jemně růžová štuka, bílé sloupky podepírající balustrádu v průčelí, jak mramoroví Atlasové, velká dělená okna s bílým prýskajícím nátěrem i složitá střecha s vikýři a mansardami a nesmyslné množství různých komínů a komínků na hřebeni. Dům dýchal pýchou, pomíjivou krásou i nostalgií. Malcolma si ihned získal, sotva vystoupil z taxíku a potřásl si rukou s makléřem, nervózně podupávajícím v dešti na trávníku. Muž neměl deštník a neměl viditelně rád mokrý svrchník ani nepohodu v kožených mokasínech na míru…
Hned šli z deště do suchého a studeného nitra domu, sotva si potřásli rukama. Malcolmova byla suchá, makléřova studená a z mokra slizká. I stisk měl mdlý, a lá leklá ryba. Malcolm se v duchu otřásl nechutí, ale navenek nedal nic znát…
„Těší mě, pane Kente… Norm, jméno mé… Tak můžeme začít s prohlídkou, jestli souhlasíte… A vezmeme to odshora, ano?“
Mužík o hlavu menší, než Malcolm, s aktovkou naditou k prasknutí bůh ví čím, čiperně vybíhá točité schodiště do patra. To Malcolm kráčí pomalu, rukama hladí ebenové zábradlí s vyřezanými rostlinnými motivy a kroucenými sloupky a skoro posvátně šlape na vyrudlý koberec, kryjící notně sténající a ochozené stupně. Schodů je přesně třicet, než dojdou na širokou podestu, jež se vlevo i vpravo otevírá do chodby, krásně prosvětlené odrazem z protějšího vitrážového okna s kulatým výřezem a jemně pastelovým výjevem vinobraní.
Proti nim se v řadě nabízejí dveře do několika pokojů, než kolmo navazující užší chodba pozve dál do nitra domu. Malm už v duchu pojmenovává: ložnice pro hosty, knihovna, druhá ložnice, studovna…
V další chodbě jsou čtyři pokoje, dva a dva po každé straně a proti němu poslední, páté dveře.
Ty dveře, o kterých se zmínil Norm, když spolu naposledy telefonicky domlouvali dnešní schůzku: jsou prý raritou… nejen stářím, ale i historií. Původně totiž byly součástí starého kostelíka v misii někde v Ekvádoru, než je z dávno pobořené budovy zachránil soukromý sběratel. On byl také kdysi majitelem nabízené nemovitosti.
Ty na něj volají, vábí a lákají tou aurou tajemna a staroby. A historií, exotičnem a duchovnem.
(I když Malm je zapřisáhlý ateista a věci „mezi nebem a zemí“ bere samozřejmě s rezervou.) Jaký druh stromu poskytl své tělo na jejich výrobu, neví. Hodně tvrdé, jinak by nevydržely tak dlouho. A určitě cizokrajné, soudě podle kresby, jež sem tam vystoupne zpod škraloupu nátěrů, jako líčko mladinké řádové sestry pod čepcem. Láká to k nakouknutí a Malm špičkou nehtu poodhrne šupinu pryskyřice hned kousek od pantu. Pod ní je dřevo: nádherné a hladké, jako by teprve opustilo truhlářovu dílnu.
Poklepe zkušeně kloubem a dřevo zazvoní, jako by bylo opravdu mladé a věky nezkoušené. Dveře jsou z jednoho kusu a ve výši zraku je zdobí umně vyřezávaný reliéf dvou zápasících šelem: kuguára a pumy. Podivuhodně zachovalý, bez odřenin a vrypů nelítostnými zubisky času.

„To bude moje pracovna!“ Vydechne Malm, aniž by viděl pokoj za dveřmi. Možná to tušil a správně, protože pokoj je světlý, vzdušný s velikým arkýřovým oknem na západ, knihovnou do stropu, pracovním stolem a klubovkou. Sice odřenou a prosezenou, ale když její hovězí kůži nakonzervuje lanolinovým tukem a přehodí hrubou kožešinou, ještě poslouží. Její archaické tvary miluje stejně jako všechno minulé a tedy precizní, rukodělné a s dotekem mistra. (A jistojistě s otiskem jeho duše…)

Najednou už Malcolma zbytek domu nezajímá. Urychlí prohlídku, jak jen to jde, s realitním agentem si plácne, skoro se nenamáhá smlouvat a ihned vypíše šek na požadovanou a dost šílenou zálohu. Ještě potřebné papírování: „Bože… Proč to tak trvá…“ Najednou je celý nedočkavý, ač ráno ještě nevěděl, jestli dům vůbec koupí…
„Musím ten dům mít, protože musím mít jeho dveře. MOJE dveře!!!“ Omílá si v hlavě a obratem vypoklonkuje překvapeného Norma a dost nevybíravě mu zavírá domovní dveře před nosem. Znova už nezkouší ceremoniál s podáním ruky. Vždycky si myslel, že mdlý stisk mají ženy mdlého rozumu… A pokud jím disponuje muž – no, to je snad nad slunce jasné…

Smlouvu má v ruce, ještě „mokrou“, ale už v domě může legálně zůstat. A proto už mu jej nikdo nevyfoukne… S ulehčením se zastaví v nezařízené kuchyni a z kufříku vytahuje láhev koňaku – dárek od klienta, kterou tahá sebou už od včerejška.
V kredenci, hubeně zásobeném trochou oťukaného nápojového skla si vybere jednu prachem zakalenou skleničku, vytře ledabyle cípem šátku, jejž nosí bohémsky kolem krku a štědře si naleje na dva prsty jantarové tekutiny. Znalecky očichá, prohlédne si hru světla v pomalu kroužící hladince a potom ji do sebe „kopne“. V krku nádherný oheň a následné teplo v žaludku… A potom hned stoupá po schodišti a zase se zastavuje přede dveřmi - jeho dveřmi… Pohladí je celou dlaní a laská bříšky prstů všechny skryté prolákliny, suky a nerovnosti. Cítí teplo, jež desky vyzařuje i vtíravou vůni staroby, vyčichlý odér laku a dávno zvětralé leštěnky s citrónovým aroma. Připadnou mu známé tak důvěrně, jako milenka po letech. Má pocit, jako by denně bral za skleněnou, broušenou kouli, jež mají místo obligátní mosazné kliky a vcházel a zase vycházel, s jednou rukou láskyplně položenou na hraně, aby se vítal nebo loučil. (A přitom ví, že je otevřel jenom jednou, při prvotní prohlídce pokoje za nimi. Jeho pracovny, kde bude vymýšlet nové, odvážné projekty pro movité zákazníky z centra.)

Najal si pár osvědčených řemeslníků, doporučených spokojenými zákazníky: elektrikáře, instalatéry a podlaháře. Pracovali dobře a do tří týdnů bylo hotovo. Už jenom lakýrníci a malíři pokojů a zbyde ta příjemnější část: zabydlet se…

Nábytek, který se mu líbil, nechal zrestaurovat v dílně svého dobrého kamaráda ze studií. Jenom dveře, ty nikomu nesvěřil. Brusnými papíry ručně a s láskou odstraňoval vrstvy stále podivuhodně tvárných a těžce, až dusivě páchnoucích nátěrů a kotoučem z jemné bavlny pohladil týrané dřevo. Až pozdě si všiml, že kolem kulovité kliky je jemně vyvedený ornament s několika slovy v latině. Ruka, sama nadšená z prostého řemeslného pohybu, smazala plytce vhloubený vryp jedním jediným tahem kotouče. Co se stalo, nešlo vzít zpět.
„Snad najdu někde v odborné literatuře fotografie dveří, když byly ještě součástí kostelíka. Nechám je ofotografovat a nějaký šikovný řezbář mi s radostí ornament vyhotoví… Nic hrozného se přece nestalo!“ Ale mrzí jej ta nepozornost víc, než si připouští.
Jemnými dlátky, špachtličkami a rydélky čistil spáry a praskliny, napouštěl pojidly a vyhlazoval přírodními tmely. Raději používá roušku přes nos a ústa. Ta kadidlová vůně mu nedělá dobře. Už jako malý hošík se s pláčem bránil, pokud jej chtěla babička, náruživá katolička, vzít do kostela na mši. Ten pach prostě nesnášel!
Štětci s přírodními štětinami na závěr nanášel tungový lak, aby vynikla krása dřeva. Teď, bez nepěkné krycí vrstvy, teprve vynikla mámivá kresba let a suků. („Možná je to vzácné kořenové dřevo“, napadne mu, když vidí ty pokroucené, uzlovité útvary, zrcadlící se na dokonale vyleštěné ploše dveří.)
I kov kolem kliky vycídil sidolem, že mdle zlatě svítí do podvečerního šera.
„Jste zase nové, mladé a věčné…“ Šeptá jim a hladí jejich tělo, než vejde do pracovny, aby si utřídil šanony a dokumentaci o zakázkách. Usnul s hlavou položenou na pažích, za svým pracovním stolem a probral se až s prvním svítáním.
Dveře jsou pevně zavřené, ale on si pamatuje, že nechal otevřeno. Přece jenom ještě zcela nevyvětral zápach všech nátěrů, jež dům dostal darem a pouhé otevření oken, pokud nebylo do průvanu, nezabíralo dostatečně účinně. Hlava však nebolí a on se cítí svěže a odpočatě.

Nemyslí už tedy na to a zapadá znova do každodenní rutiny, jež začíná hodinovým během v parku, sprchou a snídaní v blízkém bistru. A potom už práce, práce a zase práce. Objednávky se jenom hrnou a on je sakra dobrý interiérový designér!!! Že by jej rušily ruchy posledních několika dělníků z přízemí, si ani neuvědomuje. Dveře si zavírá a ony jsou jeho bariérou, ochranou a sejfem před vnějším světem. Nikdy je nezapomene pohladit, přátelsky poplácat nebo se letmo dotknout…

Pracuje zrovna na veliké zakázce pro síť hotelů. Na počítači simuluje 3D projekci recepce, když se to stane: dveře se otevřou s táhlým, až mrazivým skřípěním. Ač je pevně zavřel, jako ostatně vždycky. Teď jsou dokořán, i když za nimi nikdo nestojí, aby vešel a pozdravil Malcolma. Když ten překvapeně vzhlédne, celý zmatený a roztěkaný, o to prudčeji se zabouchnou, až okenní tabulka zadrnčí. Srdce v krku, i když se normálně neleká. Tep sto dvacet, i když je bílý den… Vstává, jde ke dveřím, bez námahy otevírá, zkoumá zámek, protáčí kouli: vše v pořádku. Nic nedrhne, západka drží, průvan není, když jsou všechna okna zavřená… Nakonec mávne rukou a pokračuje v přerušené práci, aby dohnal drahocenné minuty.
Další dny se neděje nic zvláštního: ranní běh, snídaně a noviny ke kávě, práce dlouho do noci. Někdy pracovní oběd nebo večeře s investorem, předváděčky a ojedinělá přednáška v metropoli. Uběhnou dva měsíce. Práci odevzdal v termínu a dopřává si malinkou pauzu, než začne novou zakázku.
Odchází navečer z pracovny, kde jen tak zevloval a uklízel minimální nepořádek na pracovním stole. Otevírá dveře, pohladí jejich hutnou hranu, když v tom mu knoflík kliky vyklouzne z ruky, jako by jej něco vytrhlo a plocha, kterou tak něžně hladil, mu přirazí prostředník a ukazovák levé ruky do veřejí.

Bolest je nepředstavitelná, že zaječí na celý dům: „Kurva, kurva, kurva!“ Trhne koulí, dveře se otevřou jako po másle a jeho řvoucí ruka, kapající karmínové slzy na naleštěnou podlahu ochable sklouzne k boku, náhle osvobozená. Hned ji ohne na břicho jako nemluvně, běží do koupelny a proudem ledové vody zmírňuje tu nejhorší bolest. V pomačkaných prstech to tepe, krev se hrne z příčných ran těsně pod prvními klouby. „Kdyby to bylo přes ně, byly by na kaši…“ Pomyslí si s nepatrnou úlevou, nabalí na ruku sáček s ledem a mokrou kostkovanou utěrku z kuchyně a honem taxi a na pohotovost!!!
Rány pojmou každá tři hrubé stehy, jeho paže tetanovou injekci a rozkolébaný žaludek pár tablet proti bolesti. Jedno balení dostane i na následující dny, než jej pozvou k převazu.
„Prášky jsou silné,“ klade mu sestra na příjmu na duši: „ Neberte si více jak dva, jinak budete trpět halucinacemi a závratí! Nezapomeňte na to, prosím…“ Slíbil by té dobré duši v tu chvíli všechno na světě, jenom ať už je doma…
Noc je neklidná, plná divokých, nezapamatovatelných snů. Budí se zpocený a dezorientovaný, v puse jako by spolykal hřebíky a jazyk mu obtáhli hrubou rašplí. Pije hltavě vodu z vysoké sklenice, moudře nachystané na nočním stolku, pobryndá si pyžamo a zase upadá do těžkého spánku. Potom jej probere řezavá bolest ve zraněné ruce. Automaticky polyká dvě tablety a čeká, než zaberou…

Spí… A zdá se mu, že jde po chodbě ke dveřím pracovny. Jsou zavřené, ale najednou se rozletí a plnou silou jej hranou uhodí do břicha, až mu vyrazí dech. On se kácí na zem a vleže na zádech, bezmocný jako tulení mládě, čeká, až jej dorazí… Z toho snu se probudí téměř okamžitě. A neleží v posteli a v měkkých poduškách. Nachází se na studené chodbě, kousek od pracovny.
Dveře jsou zavřené… Bolí jej žaludek a najednou zvrací přímo na podlahu: jako z hydrantu pod tlakem vyrazí proud palčivé břečky z jeho žaludku a on sebou ještě několikrát v křeči zaškube. Plazí se do ložnice jak zpráskaný pes, bolavý, zmatený a zcela vyčerpaný. Neví, jak se dostal do postele, když se probírá druhý den, pozdě odpoledne, jakž, takž odpočatý…

Ruka bolí, i když po vynechané snídani (žaludek jako na vodě a bolavý na dotek) slupnul s douškem vody další utišující tabletku. Rozhodne se ještě odpočívat, dokud se nebude cítit lépe… Najednou se mu nechce do pracovny. Nechce se mu otočit skleněným knoflíkem ani pohladit krásné dřevo JEHO dveří. Najednou se… Bojí…? Křivě se usměje, když svůj podivný pocit pojmenuje a sám sebou pohrdá a lehá si na pohovku v obývacím pokoji. Televizi nezapíná, jenom tupě zírá na štukový strop a apaticky čeká, zda zase usne. On, workoholik, on, který denně běhá a má slušnou kondici. On, který si za poslední roky nevybral ani jednu dovolenou… Nepoznává se, nerozumí si a chce to všechno zaspat… Nakonec se mu přání splní a do hodiny tvrdě spí, s jemným pochrupáváním.

Sen nechtěl, ale má ho: bláznivý a zlý sen o dveřích. Sedí v pracovně, po telefonu řeší se zákazníkem rozpočet. Trochu se přou, trochu smlouvají… Už to vypadá, že se dohodnou ke spokojenosti obou, když… Zase TY dveře: zprudka se otevřou a zavřou a k tomu prapodivné zvuky zpod dřeva – škrábání, syčení a táhlý, nelidský jekot. Vřískot, vrčení a skřeky peroucích se šelem na vlysu. A drmolení: rychlé, nesrozumitelné a vtíravé. Skoro se lepí na mozkové závity, zavrtává se hluboko do jeho mysli… Až to bolí, fyzicky bolí, že sevře hlavu do dlaní, kymácí se v křesle a křičí bezhlase…

Vyskočí a padá z pohovky, praští se do hlavy o hranu stolku, ale ustojí to a neomdlí. Skoro neomdlí…
„Díky bohu! Jsem tu a byl to jenom sen… Pitomej a zlej sen…“ Malcolm raději popadne svrchník a zamíří do restaurace na rohu: „Dám si pořádnou kávu, možná něco zakousnu. Musím jíst, jinak budu slabý. A to nesmím… Musím mít sílu odolat, i když nevím čemu… Možná ty pitomé prášky proti bolesti… Zkusím je už nebrat!“ A s pocitem, že konečně rozumně uvažuje, sedá si ke stolku poloprázdné kavárny. Dlouho ale nevydrží: Sotva dopije kávu bez chuti, zaplatí a s úpornou migrénou pokorně míří domů.

I ruka začne jako na zavolanou pekelně bolet. Jeho předsevzetí je to tam a další dvě pilule mizí v žaludku… Usne, i když se brání: raději se brání – ty další noční můry už nechce!

Dveře… Opět v hlavní roli jeho snění. Jde k nim, ač nechce a nohy neposlouchají. Stojí před nimi, zatím zavřenými a třesoucí, zdráhající se rukou hmatá po skleněném knoflíku. Už jej sevře v pěsti, když vtom se rozpálí do ruda a přiškvaří mu pokožku dlaně k sobě. Čpí to nechutně a kouř se mísí s nekonečným řevem z jeho doširoka rozevřených úst… Kresba dřeva, kdysi nádherná a očím líbezná, se vlní jako klubka jedovatých plazů, mezi vlákny se kroutí hnusní bílí červi, vypadávají na zem a Malmovi do vlasů. Třepe hlavou a snaží se jich zbavit a s hrůzou cítí, jak mu lezou po lebce a s výrazným píchnutím se zavrtávají pod kůži na spánku. Bolí to hrozně, pálí a řeže a on pod konečky roztřesené pravačky cítí, jak se oblá těla červů svíjejí a kroutí, když si razí cestu v podkoží… Muž padá, klesá a lehá na podlahu, choulí se do vyděšeného klubíčka a ječí… Potom se chce odplazit pryč. Pryč z dosahu dveří, ale nejde to. Nemá sílu vstát, nemá sílu odejít…
Dveře se pomaličku otevírají, pohyb ve dřevě neustává, spíše intenzivní a množství červů se stupňuje. Už je plná podlaha, už padají první vypasení vetřelci ze schodiště do haly. Malcolm raději zavírá oči, raději nechce vidět.

Po otevření dveří není vidět pracovna, jako tomu bylo doposud. Není vidět psací stůl ani klubovka s huňatou ovčí kůží, lákající k lenošení. Teď je vidět tma. Tma, která je cítit hlínou, hnilobou a smrtí. Když si oči zvyknou, je jasné, že dveře se otevřely do hrobu. Prastarého, domorodého, předkolumbovského a hromadného hrobu, na jehož hlíně roste strom se spletí pokroucených kořenů. Strom, z jehož dřeva byly dveře dlouho po tom vyrobeny. Strom, do jehož mízy se nasáklo všechno zlo, trýzeň a zloba zavražděných…
Malcolm to naštěstí nevidí, omdlelý jako špalek. A jeho podvolené tělo je pomalu vtahováno do té tmy, vlhka a zmaru, až po konečky prstů u nohou. Nakonec mizí i ty a dveře se s konečným a dutým zaduněním zavřou navždycky.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.03.2016, 23:11:27 Odpovědět 
   Horor pěkně vyfiknutý, tajemnost, které by leckdo uvěřil: má tady kořeny téměř v realitě dávnověkých mýtů. Tentokrát pozorně zkoumám detaily. Opět psáno obšírně, některé, které nepřinášejí svou deskripcí nic nového a nejsou k věci, by bylo možno vyškrtnout. A třeba trochu přidat plasticitu Malcolmovi. Ale dvě chybky: ztěžovaly? a lá? Přečetl jsem s chutí, ale někdy musím dát i dvóju. Omlouvám se za zdržení, neustále čtu a opravuji svůj román k tisku, a pořád jsou tam chyby. Že bych měl chybotvorný PC?
 ze dne 20.03.2016, 19:29:45  
   Tilda: Děkuji mnohokrát za Tvůj čas i pečlivé přečtení. Za chyby se stydím a Tvé postřehy si beru k srdci.
Držím pěsti s korekcemi a žádného tiskařského šotka! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola I
Elizabeth D.
Posel smrti VII...
Lukaskon
Ty a ja
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr