obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: HLEDAČKA ::

 autor Tilda publikováno: 25.03.2016, 17:09  
Byla úporná a nakonec našla...
 

HLEDAČKA


Muži prý sebou nesou od pravěku genom lovce, ženy pak sběrače. Já si sebou nesu kód hledačky…
Od mala, co si pamatuji, jsem pořád kolem sebe něco hledala. Proto jsem ráda chodila s rodiči do lesa na houby nebo borůvky. A nenudilo mě to a vydržela jsem dlouho. Výkon na dívenku s krátkýma, slabýma nožkama proti těm dospěláckým, odolným a silným, zvyklým na chůzi terénem. Později a vidím to jako dnes, ochomýtala jsem se kolem kulturního domu, kde dříve probíhal jeden z nemnoha společenských plesů. A já hledala: skloněná a soustředěná, propátrávala jsem pošlapaný, zabahněný, zimně unavený a mrtvý trávník kolem vstupu. Co když najdu minci… Nebo ZLATO!!!
No… Tak akorát utržený kousek bižuterie, křiklavě nehezký, který nějaká žena ztratila stejně jako stud, ve víru vášně. (Tehdy, sotva na dohled puberty jsem tak samozřejmě neuvažovala…) Hledávala jsem dál a nehleděla na to, co si o mně řeknou, než mě to přešlo.

Potom jsem přestala na chvíli koukat jenom pod nohy a puzena touhou, hledala jsem lásku. Měla jsem dost ztížené podmínky, protože můj otec, přísný, puritánský a každopádně podivný, mi dovolil se společensky bavit až po sedmnáctém roce a to ještě značně omezeně…
Lásku svého života jsem našla. První lásku svého života jsem si po třech letech známosti vzala. Po třicetipěti letech společného života a třech už dospělých dětech, je ze mě zase hledačka. Protože jsem dvacet let chtěla a byla skoro šťastná. Protože dalších deset let jsem střídavě svírala a rozvírala dlaně a srdce. Až to bolelo a naopak: až mi všechno protékalo mezi prsty a aortou a nenávratně vsakovalo do země a do dna očí. Posledních pět let jsem havarovala a vzlétala bez autopilota, bez instruktora a bez cíle.
Teď jsou moje paže volně podél těla. Nic už nedrží, nic nenesou ani nehýčkají. Houpou se v rytmu s mou chůzí.
Jdu zase krajinou, denně kráčím a hledám. Po boku psa, kterého jsem dostala před dvěma roky k narozeninám a kterého jsem si vyprosila. Svého velkého psa Zachariáše, kterého jsem pracně i zoufale jakž takž vychovala od vzpurného a žravého štěněte až k dnešnímu skoro padesátikilovému chlapisku. Je sportovního ducha a tedy nanejvýše vhodný pro dlouhé, několikakilometrové procházky na skoro dvě hodiny nebytí v těsné kleci doma. Proto jsem jej hlavně chtěla. A že mám skvělou kondičku, to je už třešnička na dortu… A že se nebojím kráčet lesem sama, protože mě ten statný a zubatý halama ochrání… to je marcipánová poleva…

A tak chodím se psem po boku. Lesem a polem, loukou i krajnicí málo frekventovaných a bídných okresek. Blátem i sněhem, mokrou i slunkem vypálenou trávou. Mezi stvoly kukuřic, jež protivně řežou do tváří i sytě zlatou pšenicí nebo nevinně zavánějící řepkou. Plytkou říčkou, když je v létě nad pětadvacet a moje nohy a jeho tlapy tolik baží po osvěžení. A hledám… Je pravda, že mám oči otevřené i kvůli Zakymu: co kdyby našel a sežral otrávenou návnadu, či cokoliv, co není košer…?
Ale prioritou, závislostí a obsesí je hledání čehosi. Za ty dva roky vycházek se mi podařilo najít, zachránit a udomácnit pár bezprizorních koťat. Ano, byla to dobrá zásluha, dobrá pomoc pro živé tvorečky a dobrý pocit pro mě. Ale není to ono. Pořád není…

Při chůzi se my myšlenky v hlavě, mezi čtyřmi stěnami zmateně vířící a tlukoucí křídly uvnitř lebky, najednou rozletí všemi myslitelnými směry. Je mezi nimi mnoho lišajů, ale i pár krásných martináčů a jejich nádherně zbarvená křídla dávají naději a vzpruhu. A potom usedají ta nepřehledná mračna, třídí se a navazují a v mé utrápené hlavě dochází na čas ke smíru. Jdu, bedlivá jako vždycky skenuji křoviska i štěrk, trsy předjarní trávy i první odvážný petrklíč, který je tak opatrný, že nemá skoro stopku: jen aby neumrzl, deset centimetrů nad zemí…

Miluji naši říčku a chodíme k ní často: já a Zak, můj černobílý český horský pes. I vodu miluje a neváhá se namočit třeba uprostřed prosince. A někdy nechápe, že jej nenásleduji, když skotačí v hlubší vodě, kam moje trapné trekové kotníkovky nestačí.
Řeka plyne rovně i v několika meandrech. A tu je obzvlášť malebná: ty nánosy unesených větví a kmenů (kusy a cáry odporných plastů v tu chvíli nevidím), tůně a mělčiny, nečekaný drahokam v podobě ledňáčka nebo aspoň obligátně oděný párek kačen. To všechno vstřebávám, když pátrám po okolí.
Někdy zavane smrt… A tehdy si představuji, co kdybych našla někoho mrtvého: ne zvíře, těch jsem už bohužel viděla dost. Myslím člověka… Co bych dělala a jak bych zareagovala…? Bála bych se? Zpanikařila a utekla? Nebo bych s chladnou hlavou počkala na mordpartu, již bych předtím klidným hlasem zavolala svým mobilem…?
Bavím se těmi myšlenkami, když nevědomky zamířím do nejužší smyčky hadího těla řeky. Je tu nános, dosahující metrové výšky a všehochuť materiálů přírodních i těch lidských. Kbelíky od barev, natřísklá plastová přepravka na pivo, orvaný pytel od hnojiva… A hromada větví, bouřkou nalomený a vyrvaný kmen břízky, suť a písek a zetlelé vrstvy listí, nespočetně proplachovaného a přenášeného, jako nechtěné dítě. Prohlížím si ten mišmaš všeho, zamyšlená bůhví čím, že skoro přehlédnu jednu, do očí bijící věc. Tak výraznou, tak nepatřičnou, tak nepřirozenou. Musím se podívat znovu: zraková halucinace přece také existuje… A ne, není to klam, není to zrádný lom světla ani přírodní hříčka. Není to bílá, vodou vymytá větévka. Není to podivná hračka podivného děcka, pohozená a zapomenutá. Je to opravdu ruka… Kostlivá, s kousky tkáně, která u zápěstí vypadá jako nabíraná krajka, okousaná drobnými mrchožrouty.

„Tak jsem TO konečně našla… Je to opravdu to, co hledám celý svůj život? A teď si mohu splnit, o čem jsem jen tak snila? Vytáhnout mobil a volat! A komu? Manželovi? Na policii? A jaké číslo: Stopadesátosm nebo Děvětsetjedenáct…?“ Tak to nevím a váhám a potom si řeknu, že to počká.
Protože se chci podívat. Oni by mě nepustili…
Zaky nechce, za žádnou cenu nechce dolů k hromadě nánosů. Musím sama a tak jej přivážu, jenom lehce, ke kmeni smrku nad řekou. Sestupuji opatrně, aby mi noha neuvízla mezi propletenci větví. Kotník se dá zlomit snadno a v mém věku ještě snáz…
Daří se mi celkem rychle postupovat hromadou až k tomu místu: ruka trčí z díry, zamotaná do vlasce, či čehosi podobného a ještě podpíraná silnou větví s černou vrásčitou kůrou, místy ohlodanou zvěří nebo vodou. Vlasec je doslova zakousnutý v zápěstí, až se zařezává do místy obnažené kosti.
„Bože, to vypadá, jako by zbytek plaval pod vším tím marastem! To asi nebude jenom ruka nebo paže, ale celé nebohé tělo!“ Řeknu si náhle sebejistě a už vytahuji mobil, protože jsem viděla dost. Jsem sice tvrdá a zvládla jsem to navýsost statečně, ale teď už cítím narůstající neklid. Cítím skoro strach. Jsem tu sama, i pes se bojí (slyším jeho tiché kňučení za zády) a příroda je podivně tichá… Ani sojka nekřičí, a že je slyšet pořád!
Pomalu se zvedám z průzkumného podřepu, na displeji hledám číslice. Nedívám se kolem sebe, nevidím, že spolu se mnou se nadzvedá i spletenec větví, držící ruku. Nevidím, že se zvedá i ona paže a sune se ke mně. Její prsty, dříve skoro sevřené v pěst, se roztahují a až ten tichý skřípot kostí mě zalarmuje a já odlepím oči od mobilu. „ Co, co se to děje…!“ Ptám se zbytečně sebe, když nevím a ptám se zbytečně, když není koho. Či spíše, nemá mi ČÍM odpovědět…

Ruka s blátem olepeným vlascovým náramkem mě popadne za kotník a sevře jako do kleští.
A zaškubne se a já padám na zadek a propadám se do hnijících smotků větví, smetí a všeho.
A cítím, jak zespodu si proráží cestu druhá, dosud skrytá paže, popadá mě kolem pasu a táhne dolů a do vody. Do ledově studené vody v půli března. Kolik může mít: pět, sedm stupňů...?
Srdce poskočí a klopýtne tím ledovým sevřením. A potom v souladu s katatonizmem těla a v souladu s katatonizmem duše, zpomalí. Zleniví a zledabylí... Tepe plytce a váhavě, jako by si chtělo po těch letech pedance konečně odpočinout... I krev, jindy dravě si razící cestu tunely žil, je poklidnou hladinou vágně plynoucí tekutiny. Já cítím zřetelně tepelnou pohodu uvnitř sebe, v kontrastu s chladem vně.
Třes a šok vystřídá smír...

Zachariáš na břehu vysoko nade mnou najednou vyskočí na nohy a tence několikrát zaštěká. Upřeně se na mě zadívá, jako by mi chtěl něco důležitého sdělit. Já vím, co mi chce: „Paní moje… Musím pryč. Tohle nezvládnu. Na to nestačím…“ A když si domyslím, co mi chtěl, trhne prudce krkem, obojek se rozepíná a můj dvouletý kamarád mizí po pěšině podél vody. Už se neotáčí a ani neštěkne. A je pryč. A já to chápu a odpouštím mu a děkuji mu, že se o nic nepokusil. Protože by tu umřel se mnou. Ano, umřel, protože já vím, že se z té svízele, šlamastiky a průšvihu nedostanu. Že to je to, co jsem celý život hledala: smrt… Nevím proč a nevím za co. A nepátrám po tom… Jenom doufám, že to nebude bolet a že to nebude dlouhé…

Ta dávno mrtvá síla mě vtahuje vespod a nad mou hlavou se vše znova spojuje do neporušeného propletence větví, kořenů a vláken. Vidím skrz a cítím poslední teplý paprsek slunce, jež najednou vykouklo z mraků.
Pohladí mou stínem větví pruhovanou tvář, jako tvář tygřice. Ne však na lovu, ale lovené a ulovené. Predátorem větším a silnějším, než je ona sama… Tah nepolevuje, paže se spojí kolem mého pasu a na šíji se tiskne kostnatá čelist jako při polibku. „Kousne mě?“ Ne, tak trapná moje smrt nebude… Jenom mě utopí… (Vždycky jsem si myslela, že smrt utonutím je hrozná a teď si to sama vyzkouším.)
Už mám celé tělo pod vodou, jen obličej pluje ještě po hladině, kulatý a prázdný jako list leknínu.
Potápím se celá, jeden krátký nádech, pár vteřin s kyslíkem v plicích… Dochází rychle ani nepočítám, kolik sekund jsem vydržela nedýchat.
Pluji s proudem, nesená a tažená, nenadlehčovaná, zato tížená. Už… Už se musím nadechnout a do otevřených úst se hrne voda, jako do nového koryta. Hrne se nadšeně a nezáludně do žaludku a do plic a k srdci a do břicha. Klesám, napitá jako houba, klesám nalitá štědře po okraj jako orosený džbán. A na dně se rozbiji na tisíc kousíčků, které už nikdo neslepí…

Skoro to nebolí… Ten nebo ta, co mě zabil, či zabila, mě pozvedá zpět k tomu meandru, k té hromadě naplavenin, k té škvíře ve větvích. Naše ruce se propletou, uvíznou a ukotví se tam… Aby počkaly na jiného hledače…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 25.03.2016, 17:05:25 Odpovědět 
   Skvělá próza? Psychologicky silná a hodnověrná, styl ošperkovaný nečekanými a překvapivými detaily popisu.
Onen obraz hledačství zprvu nevěstí nic hrůzného, i když detaily naznačují. Závěr s "hledající rukou" je zrcadlovým obrazem hledačství živých, přes silně hororový konec je tento kontrast logický. Hledač v životě se změní v hledače po smrti, neviditelně, jen občas se vynoří, jako z té vody. Žena a plynocí voda je téměř ofeliovský motiv. Opět hrůza z náhle se objevivšího ohrožení v poklidném prostoru s poklidnými věcmi. Ale možná, že ten, kdo sem přijde, uvidí jen jednu ruku kostlivou...anebo nic.Mohu jen říci, že jsem si čtení užil a vžil se do postavy, příběhu i všeho plastického okolo (na př. i skvělý obraz Zaka jako dějový kontrast).
 ze dne 25.03.2016, 19:18:17  
   Tilda: Děkuji moc a moc! Je to přímo z "hloubi", možná proto se povedlo...T
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Game Book - Int...
James Tony
Anička má ráda ...
Suneatress
Kapitola trinás...
Copacabana
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr