obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Umění žít ::

 autor Bob Cileček publikováno: 22.03.2016, 9:25  
 

Kdysi dávno za mého raného mládí, jsme já a můj bratr jezdili na
prvních čtrnáct prázdninových dní k babičce.
Rodiče si jistě rádi od nás odpočali, babička byla nadšená, že nás má
u sebe a my byli vděční za každou změnu.
Pět šťastných lidí najednou. Prázdniny u babičky začínaly vždy velkou
pusou každému s příslibem skvělých, vesnických zážitků.
Jelikož na Moravě bylo vždy tepleji než u nás v Čechách, tak jsme se
pokaždé první ptali na koupání v hasičské nádrži (koupaliště tam
žádné nebylo).
Dál nás čekaly vycházky s trakařem a babičkou do lesa na sběr dříví a
v neposlední řadě na návštěvu Strýce a tety. Píšu záměrně Strýc
s velkým „S“, protože nikdo mu snad ani jinak neříkal.
Návštěva byla vždy naplánovaná předem, na první víkend po našem
příjezdu a to hned na celé tři dny.
Jedním z důvodů byla taky hrdost babičky na náš prospěch ve škole.
To byl taky důvod, proč jsme snad jako jediní z mých spolužáků a
kamarádů vozili na prázdniny vysvědčení. Bratr dokonce i žákovskou
knížku. Já ne, na červené poznámky na zapomínání pomůcek do
vyučování nebyl asi nikdo zase tak zvědavý. Je pravdou, že časem
babička už ani nevyžadovala moje vysvědčení, ale to do tohoto
vyprávění ještě nepatří.
Tenkrát jsme ho ještě měli oba, každý ve své průhledné složce
pečlivě uložené v kufru.
Jenže to už šlo tak trochu mimo mě a já se těšil na nezapomenutelné
chvíle se Strýcem a musím přiznat, nikdy mně nezklamal.
Byl to obdivuhodný člověk. Zatím co se teta rozplývala nad školním
hodnocením, Strýc si mně vzal na dvůr ke své voliéře a on se pro
změnu chlubil výsledky svého chovatelského a šlechtitelského
umění.
Tenkrát ve své naivitě jsem věřil, že na celé Moravě není většího
odborníka přes zpěvné a okrasné ptactvo.
Dokázal o svých chovancích vyprávět s takovým zaujetím a
nadšením, že jsem ani k jinému názoru dojít nemohl.
Jenomže tentokrát jsme nečekaně přešli jeho oblíbené Korely.
Bez poznámek minuli Andulky.
A na Chůvičky se dnes ani nepodíval.
Věděl jsem, že má připravené nějaké velké překvapení a byl jsem
napnutý až běda.
Konečně jsme došli k hranaté kleci přikryté pytlovinou. S pyšností
v hlase opatrně oddělal zaprášený hadr a představil mě nový
přírůstek: „To jsou Hardští Kanáři.“
Vůbec do dneška netuším, jestli to byl jeho, nebo oficiální název
těchto šedivých, nevýrazných ptáčků a nehodlám to ani nikdy
zjišťovat.
S gestem salónního kouzelníka mi představil Karla a Vaška, s tím, že
tito kanáři při správném vedení a stravě, dokáží zazpívat nejkrásnější
trylky v opeřené zvířecí říši.
Zprvu se mi to příliš nezdálo, ptáčci poskakovali v hranaté kleci,
škubali si navzájem ocasní pírka a sem tam jeden z nich písknul.
Strýc s jiskrou v oku natočil hlavu, aby lépe slyšel a nadšeně mi
sdělil: „Slyšels, slyšels? Už nasazuje.“
Já jako hodné dítko jen zaujatě pokyvoval hlavou. Jistě se ptáte, kde
byl tou dobou můj bratr. Ten byl, jako starší z nás dvou milosrdně
propuštěn a toulal se po vesnici se sousedovic dvojčaty. Zatím co já,
mladší, jsem potřeboval, podle mínění mé prarodičky, dohled
dospělých.
Ale mně to vůbec nevadilo. Páteční odpoledne uteklo jako obvykle
šílenou rychlostí a já se už těšil na zítřejší výpravu se Strýcem na
ryby.
To byla jeho další vášeň. (I když až po letech jsem se dozvěděl, že
rybařil jenom se mnou.)
Mimo jiné byl i nadšeným stolařem, kutilem, fotografem,
sběratelem známek a v neposlední řadě i houbařem. Byl to div, že se
za ta léta ještě houbami neotrávili.
I když jaký div, teta byla donucena, na základě jeho houbařské
vášně, nastudovat celý atlas hub. A tak pokaždé podezřelé houby
nepozorovaně vyhazovala a nahrazovala je žampióny, které jí nosil
její bratr, co dělal na statku u koní.
Dokonce se stalo, že musela vyhodit skoro všechno a těch pár
žampiónů co jí bratr tenkrát donesl, bylo sotva tak na půl porce.
Muselo mu stačit tetino vysvětlení, že si taky trochu vzala a zbytek
byl červivý.
Jo ještě jednou na jeho oblíbenou smaženici téměř nic nezbylo a
tenkrát teta otevřela sklenku zavařených hříbků. Strýc se prý tenkrát
po prvním soustu, podle tetiných slov, zaškňůřil jako sto čertů a
začal brblat.
Teta jenom od plotny odsekla: „Nemáš zbírat po těch kyselých
deštích, pěkně to sněz, nic jiného ti dneska už chystat nebudu.
(Byla to obdivuhodná žena).
Ale vraťme se k naší výpravě na ryby. Rybářské nářadí bylo
nachystané v truhlářské dílně a už po cestě přes dvůr jsem si vyslechl
nadšený výklad o kapitálním okounovi, který v mých představách
postupně narůstal do obřích rozměrů.
Je pravdou, že loni to byl úhoř a předloni štika a je taky pravdou, že
ani jednou jsme zatím od vody nic nedonesli.
Ale taková maličkost nemohla nikdy zchladit Strýcovo nadšení.
To už jsme dorazili k malé tůňce za vesnicí, kde rok co rok byl nějaký
kapitální kousek.
Strýc nachystal udici, z plechovky pečlivě vybral rousnici a za mé
pomoci (Já držel prut.) se ji chystal nabodnout na háček.
Nastal problém, nějakým nedopatřením na vlasci asi půl metru pod
splávkem žádný háček nebyl.
Strýc aniž se obtěžoval nasadit si své dioptrické brýle, vzal silon hned

pod splávkem a nechal ho opatrně proklouzávat mezi svými
mozolnatými prsty a doufal, že nahmatá háček.
Trochu mi to připomínalo pantomimu, kterou jsem viděl nedávno
v televizi. Bylo to o mimovi, jak narazil na neviditelnou zeď. Pamatuji
si, že se mi to strašně líbilo a s bratrem jsme to taky, samozřejmě
bez valného výsledku zkoušeli.
Strýc prováděl prakticky to samé akorát se silonem, ten už dávno
vlál ve větru a on ve svých obrovských prstech, s rukama doširoka
roztaženýma, držel imaginární vlasec a hledal ten neexistující kousek
ostrého kovu.
To ho donutilo si konečně nasadit své brýle.
Pak jenom suše konstatoval: „Vypadá to, je jsme někde po cestě
přišli o háček.“
Jak jsem již nadhodil, Strýc měl neuvěřitelně velké, mozolnaté ruce.
Ostatně není se co divit, celý život pracoval jako horník a sbíječka mu
byla bližší než titěrné vázání háčků.
Tak se není co divit, že ty mrňavé vůbec neuznával a to co na udici
vázal, přímo korespondovalo s mou představou okouna velkého jako
prase (Strýcova slova). Se zručností sobě vlastní, provlékl na čtvrtý
pokus, konečně vlasec obrovským okem na konci háčku a udělal na
něm dva uzly.
Při tom druhém mi sdělil: „Je to kapitální kousek a tak důkladnost je
na místě.“
Pak konečně nastražil žížalu. Chudina se na obrovském háčku
musela cítit strašně osaměle.
Potom mě připadla ta čest nahodit jako první. Strýc si ke mně dřepl
a velice detailně, tak jak to uměl jenom on, mi popsal a svou velkou
rukou ukazoval místo, které už přes týden zakrmuje rousnicemi.
Já se rozmáchnul, pečlivě zaměřil a vrhnul žížalu vytyčeným směrem.
Potom už jsem jenom hleděl, jak nástraha letí přímo na protější břeh
do koruny vrby nakloněné nad vodu na úplně jiné straně tůně.
Naštěstí se zasekl vlasec v navijáku a tak se první a poslední let naší
žížaly změnil na její první a poslední potápěčské zkušenosti. Tím chci
říct, že metr od protějšího břehu šťastnou náhodou sklouzla pod
hladinu.
„To nevadí, to nevadí, volal Strýc, „tam je taky voda a ten mamlas
plave všude.“
Pozoroval jsem splávek, trochu zklamaný, že není předpisově
zabodnutý v hladině, ale jenom si tam tak líně leží.
Strýc si zatím zapaloval cigaretu a vypadalo to, že mu nevěnuje
žádnou pozornost a tak jsem opatrně zatočil kličkou navijáku, abych
ho dostal do větší hloubky.
Jenže, háček se asi zachytil za kořen oné vrby a tak splávek jenom
trochu poskočil. Strýc v ten okamžik nečekaně zařval, přiskočil a
vytrhl mi prut z ruky. „Bere, sakra bere,“ a škubnul svou ohromnou
silou, prutem do výšky.
Samozřejmě háček urval a splávek s olůvkem, se zasvištěním prolétl
nad našimi hlavami do koruny lípy, kterou jsme měli za zády.
„Sakra to byl macek, ani jsem s ním nepohnul,“ zaklel Strýc, „teď už
je vyplašený a nejmíň týden nezabere, jdeme domů, chlapče,“ a
pohladil mně po vlasech.
Až doma, ze Strýcova vyprávění tetě, jsem se dozvěděl, jaký to byl
boj.
Od té doby jsem už vyrostl, ale tyto zážitky mi zůstaly. A když mám
někdy opravdu špatný den, vzpomenu si na Strýce a hned je mi líp.
On přece život s trochou fantazie, nebo bláznovství, je přeci jenom
snesitelnější.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 22.03.2016, 9:24:32 Odpovědět 
   Poslední věta je velmi výstižná a je kořením i kořeny života, je dobře, že takoví Strýcové existují. Vyprávění je příjemné, trochu vzbuzuje nostalgii. Styl je přirozený, autentický, Vytane mi nepodařené hodnocení: hodně Ota Pavla,a dost Hrabala. Ale tys nepřičinčával, prostota a přímost vyprávění textu sluší a čtenář ti bude věřit (určitě sis tyhle příhody nevymyslel)Potěšilo mě a dodalo dobrou náladu i trochu smutku nad uplynulým časem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
MATIČKA
JOFF
Posel smrti VII...
Lukaskon
PEŘINKA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr