obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915369 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39501 příspěvků, 5742 autorů a 390372 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 23.03.2016, 16:04  
Kapitola 18-21
 

Kapitola 18



Tento den se Evelyn vrátila do Child´s Hope.


Byl jsem ve své pracovně, když přišla sestra Amy a celá radostná mi sdělila, že dnes přivezli Evelyn Harkinsonovou. Měla upřímnou radost.

„Doktore, Evelyn je tady!“ vyhrkla.
„Já vím,“ odvětil jsem. „Mluvil jsem s profesorem Thompsonem před chvilkou.“
„Mám z toho radost,“ pronesla a s upřímným úsměvem opustila mou pracovnu.

Cítil jsem ve svém srdci hřejivou sílu, která mnou projela.

Vzpomněl jsem si na Anee Smithovou. Měl jsem pocit, že bych ji měl zavolat. Tak jsem to udělal.


*

„Halo?!“ ozvalo se na druhé straně sluchátka.
„Tady je Adam, neruším?“
„Vůbec ne, co pak se děje?“
„Cítil jsem jakousi hřejivou sílu, která mnou projela a tak jsem si vzpomněl na anděly a samozřejmě na tebe,“ odvětil jsem.
„To je od tebe hezké,“ podotkla.
„Jinak dnes se vrátila Evelyn do Child´s Hope.“
„Tak jsi moc rád, viď?“
„Ovšem. Jsem rád, že se z toho dostala. Věřím, že to nejhorší je zažehnáno.“
„Ano, to je.“
„Víš, něco víc než já?“
„O trochu asi ano.“
„Od svých pomocníků?“
„Samozřejmě.“
„A když tedy máš poblíž ty své pomocníky, co kdybys mi pomohla vysvětlit jeden sen.“
„Proč, ne. Můžeme to zkusit.“
„Dobře, tak poslouchej,“ spustil jsem.


**

…byla jsem kouzelnou vílou a v jednom městě jsem pomáhala dětem s jejich vánoční výzdobou. Byly tam samy bez rodičů. Jen děti, velké, malé. Hrály si ve sněhu. Stavěly sněhuláky. Pak jsem uviděla malého chlapečka, který plakal. Snesla jsem se k němu a zeptala se ho proč pláče. Když mě uviděl, ukázal mi zabalenou krabici.

„Co to je?“ zeptal jsem se.
„To je dárek,“ odpověděl.
„Pro mě?“
„Ano.“

Poděkovala jsem a řekla mu, že jsem víla. A víly nedostávají dárky.

„Je tvůj. Rozbal ho,“ naléhal.
„Dobře,“ souhlasila jsem a krabici rozbalila.

Když jsem se zbavila zelené mašle a červeného papíru zůstala mi v ruce bílá krabička. Podívala jsem se na chlapečka. Usmíval se a nedočkavě očekával, až rozbalím i tu bílou krabici. Myslela jsem si, že to je tím, že neví, co je uvnitř a je nedočkavý. Netrpělivě očekával moji reakci, která přišla vzápětí, když se bílá krabička otevřela.

„Co to je?“ promluvila jsem.
„To jsi přece ty,“ odvětil.

Opravdu jsem to byla já. Uvědomovala jsem si, že ta panenka má moji podobu. Stejné vlasy, stejné oči. Panenka se světle zelenými šaty. Ale proč jsem to já? Co to znamená?

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.
„Vrátíš se domů,“ odvětil.
„Já?“ udivila jsem se. „Jsem přece kouzlená víla.“

Chlapeček se usmál. Už neplakal. Všechny ty slzy, co měl na začátku jako by zmizely.

„A kdo jsi ty?“
„Jmenuji se Ian.“


**

„Myslíš, že bys mohla z toho vyluštit, kdo je ten Ian a jaký mělo význam to, že viděla sama sebe?“
„Myslím, že to vím.“
„Už tak brzy,“ udivil jsem se.
„Ona byla kouzelná víla ve svém snu, aby ji mohli andělé vyléčit. Ten Ian ji pak pomohl také, a Ian je její bratr…“
„…to není možné,“ přerušil jsem ji. „Ona nemá žádné sourozence.“
„Ale bude je mít.“
„Její rodiče už o tom vědí?“
„Ano, za dvě hodiny přijde za Evelyn její matka a řekne ji, že čeká miminko.“
„Počkej, jak to víš? Je to budoucnost.“
„Vím to.“
„Jsi samé překvapení Anee.“
„To ty také, Adame.“
„Jak to myslíš?“
„Chceš mě znovu pozvat na rande.“
„Jak jsi to poznala?“
„Z tvého tónu hlasu.“
„To jako poznáš jenom z tónu mého hlasu?“
„Z tónu hlasu, z pohledu tváře, výrazů oči – se pozná velmi mnoho.“
„Tak to já vím, že ano, ale když jsem takhle na druhé straně telefonu?!“ podivil jsem se.
„I tak to jde,“ dodala.
„Uvidíme se?“ zeptal jsem se.
„Nevidím v tom problém.“
„Zavolám ti tedy.“
„Zavolej.“
„A za chvíli se vypravím za Evelyn.“
„Měj se hezky, Adame.“


Anee se rozloučila a její hlas utichl. Položil jsem sluchátko. Podíval se směrem k oknům a hlavou mi prolétla myšlenka: Není to brzy? Je to přece jenom pět let po smrti Ronnie?

„Co je brzy?“ zaznělo shůry.
„Brzy?“ udivil jsem se.
„Je čas.“

Podíval jsem se do míst, odkud přibližně zazněl ten jemný hlas. Nic jsem však neviděl, jen bílou zeď a lustr.

„Asi jsem už vážně unavený,“ pomyslel jsem si a vrátil svůj zrak opět k oknům.

* * *

Dneska bylo opravdu moc hezky. Sluníčko vysílalo své paprsky do všech koutů míst mé pracovny. Skoro jsem si připadal jako v rajské zahradě.

Byl to vážně moc krásný pohled…






Kapitola 19



Po dvou hodinách…


Otevřely se dveře pokoje Evelyn Harkinsonové. Dovnitř vstoupila její matka.

„Ahoj Evelyn,“ pozdravila matka.
„Ahoj mami, jsem ráda, že jsi přišla. A kde je táta?“
„Je v práci, přijdeme zítra spolu.“
„To jsem ráda, že přijdete.“
„A jak se cítíš?“
„Cítím se dobře.“
„Víš, chtěla jsem ti něco říct.“
„Překvapení?“
„Ano, překvapení to možná bude, a budeš první, komu to povím.“
„A co to je?“
„Čekám miminko.“
„Opravdu? To je úžasné. Já budu mít bratříčka.“

Její matka s sebou trhla.

„Jak můžeš vědět, že to bude bratr, co když to bude sestřička?“
„Bude to brácha,“ odvětila s úsměvem.
„Ale vždyť jsem to zjistila nedávno, Evelyn.“
„Neboj, mami. Já to nikomu neřeknu.“
„Vždyť není co,“ pousmála se její matka.
„Třeba to, že vím, že budu mít bratříčka.“
„A budeš vědět i jméno?“
„To nevím, ale možná bychom mohli spolu nějaké vybrat, mami, co?“ navrhla.
„A tvůj návrh, Evelyn?“
„Ian.“


* * *

V té samé době…


Cestou za Evelyn jsem potkal profesora Thompsona.

„Jdete za Evelyn?“ zeptal se.
„Ano, a vy?“
„Musím mluvit s paní Harkinsonovou,“ řekl vážně.
„Děje se něco?“
„Možná tomu nebudete věřit, ale Evelyn je zdravá.“
„Tak to je jedině dobře.“
„Ovšem, že jsem rád, ale jsem dost překvapený, že operace toho nádoru a následné kóma odstartovalo to podivné uzdravení.“
„Podivné nebo zázračné?“ zeptal jsem se.
„A čemu byste dal přednost?“ pohlédl na mě.
„Myslím, že to není o tom, čemu bych dal přednost, ale o tom, jestli věřím, že operace toho nádoru a následné kóma skutečně odstartovalo podivné uzdravení.“
„A věříte?“
„Mělo to daleko hlubší podtext, více duchovní,“ odpověděl jsem.
„Jsem doktor – vědec, takže se spoléhám především na racionální výsledky. Na tu psychologii a to vaše “duchovno“ jste tu vy, doktore Leetchi. Ale jsem rád, že se uzdravila,“ dodal a ušklíbl se.

Ten úšklebek samozřejmě patřil mé poznámce hlubšího podtextu, více duchovního.

Už jsme skoro byli u dveří, když mě profesor zastavil.

„S paní Harkinsonovou si promluvím a všechno ji vysvětlím.“
„Zůstanu s Evelyn,“ dodal jsem a pousmál se.
„Ovšem,“ podotkl.

Zaklepal jsem. Společně jsme vstoupili do pokoje. Paní Harkinsonová zrovna stála u postele své malé Evelyn, když se ozval hlas profesora Thompsona.

„Můžete jít se mnou, paní Harkinsonová?!“
„Děje se něco?“ vylekala se.
„Nemusíte mít obavy. Nic se neděje. Evelyn je v pořádku,“ snažil se ji hned uklidnit.
„Je to pravda, Evelyn je zdravá,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.
„Věřím vám, doktore, Leetchi,“ chytla mě za ruce. „Moc děkuji.“

Pousmál jsem se a pak se podíval na Evelyn. „Poděkujte Evelyn, že věřila v lepší budoucnost.“
„Můžeme?“ ozval se profesor Thompson a ukázal na dveře.
„Ovšem,“ pokynula hlavou a vyrazila.

Já se mezitím přesunul k Evelyn, která se usmívala.

„Jak se cítíš, Evelyn?“
„Dobře, pane Leetchi.“
„Tvůj zdravotní stav je ode dne lepší.“
„Cítím to.“
„Andělé tě vyléčili.“
„Věříte tomu, že jo?“
„Ano, věřím.“
„Mamince jsem to neříkala.“
„Není třeba.“
„Víte, co se mi dnes stalo?“
„To nevím.“
„Maminka mi dneska oznámila, že čeká miminko.“
„Ano, vím to.“
„Říkala vám to také?“
„Myslím, že jsi první, komu to řekla.
„To je pravda.“
„A já už vím, co znamenal ten tvůj sen, když si dlouho spala.“
„Opravdu?“
„Poznal jsem jednu úžasnou doktorku a ona umí komunikovat s anděly. Ta mi to pověděla.“
„A co to znamená? Kdo je ten kluk Ian? Je to můj bratr?“
„Jak to víš?“ udivil jsem se.
„Když mi maminka řekla, že čeká miminko, napadlo mě, že by to mohl být on. Nevím, proč mě to napadlo, ale řekla jsem to i mamince, že to bude bratříček.“
„A co ti na to pověděla?“
„Byla překvapená.“
„Věřila ti?“
„To nevím, ale až se ukáže, že mám pravdu, možná bude věřit i v mé sny, které jsem jí říkala.“
„Nevěřila ti?“
„Nikdy mi neřekla, že se to může stát, ale pohladila mě vždy po vláskách. Možná to znamenalo, že si moc vymýšlím a ona mi to nechtěla říct, aby mě neranila.“
„Zřejmě, náš pravdu,“ usmál jsem se.


* * *

V té samé době v kanceláři ředitele Child´s Hope…


V tu dobu se snažil profesor Thompson vysvětlit matce Evelyn všechny události, které nastali při onemocnění malé Evelyn, její nádor, její kóma a následné uzdravení.

„Je to neuvěřitelné, ale Evelyn je úplně zdravá,“ oznámil jí.
„Skutečně, tak to jsem moc šťastná, díky Bohu,“ zaradovala se.
„Ona je zázračné dítě,“ podotkl.
„Je zvláštní, vždycky byla, ale díky té nemoci se také hodně změnila. Ty její sny a její příběhy. Ehm, opravdu…“
„…individuální – svá,“ přerušil ji profesor Thompson.
„Ano, to je. Hodně svá, ale má velké a upřímné srdce.“
„Ano, to říkal i doktor Leetch.“
„Z něho jsem měla také velmi dobrý pocit. To se o doktorovi Bonnerovi říct nedá.“
„Doktor Bonner je také svůj…“
„…je to bručoun,“ přerušila ho.
„Jsem rád, že ji operoval právě on. Je to výborný chirurg.“
„Ano, za to jsme mu s manželem poděkovali.“
„Každý, kdo se o ní staral, si zaslouží dík,“ podotkl a pousmál se.
„Ovšem. Nechtěla jsem nějak rozdělovat zásluhy,“ vysvětlila.
„Rozumím vám, paní Harkinsonová,“ pokynul hlavou a sáhl na desky s nápisem EVELYN HARKINSONOVÁ.

Paní Harkinsonová si toho samozřejmě všimla.

„Tyto desky obsahují veškeré detaily k léčbě vaší dcery…,“ spustil. …ale proč vám to říkám. Je to už desátý pacient, který z této kliniky odchází úplně zdravý. A mohu vám upřímně říct, že jsem na to opravdu hrdý.“
„Moc vám děkuji, profesore.“
„Paní Harkinsonová, já děkuji vám, že jste svěřila svou dceru do naší péče.“
„To znamená, že si můžeme Evelyn odvézt domů?“
„Přesně tak. Dneska nebo klidně až zítra si můžete Evelyn odvézt domů. Už se těší.“
„Budeme opět šťastná rodina,“ poznamenala.

Poté ji profesor Thompson doprovodil zpět do pokoje její Evelyn…


* * *

Ozvalo se zaklepání. Do pokoje vstoupili, profesor Thompson a paní Harkinsonová. Dveře zůstaly pootevřené.

Seděl jsem stále u Evelyn a povídali jsme se. Když si všimla své matky, opět zajásala.

„Mami, jsem zdravá,“ usmívala se.

Pomyslel jsem na doktora Bonnera, který by se tu měl objevit, aby nasbíral něco z té radostné energie, kterou malá Evelyn rozdávala do všech stran.

„Doktore, stavíte se u mě?“ zeptal se Thompson.
„Samozřejmě, půjdu s vámi,“ odvětil jsem.
„Budu na to tady ráda vzpomínat,“ pronesla Evelyn.
„To my na tebe také,“ odvětil jsem a přál si jen jednu osobu, aby se tu objevila.

Stalo se. Ve dveřích se objevila sestra Amy. V ten moment jsem si uvědomil, jak se přání plní rychle.

„Jsem tu jen na skok, profesore,“ omluvila se Amy. „Jen jsem se chtěla rozloučit s Evelyn.“

Profesor se jen usmál a pokynul hlavou.

„Nikdy na tebe nezapomenu, Evelyn. Ať se ti v životě daří a splní, po čem toužíš,“ popřála jí sestra Amy a pohladila ji po tváři.
„Já také, děkuji,“ usmála se Evelyn.


Stál jsem a díval se na všechny spokojené zúčastněné. Měl jsem z toho takový zvláštní pocit, jako by se zastavil čas a lidé si uvědomili, co znamená láska, radost, být šťastný…







Kapitola 20



[Sen]


Záblesk. Tma. Světlo. Znovu tma a konečně opět světlo. Procitám. Do bílého světla. Chráním si oči, protože si myslím, že mě budou bolet. Ale nic mě nebolí. Cítím jen teplo uprostřed. Přede mnou se rozprostírá podivný svět. Neznámé prostředí vyzařující mírumilovnou energii. Cítím ji. Mé já se ocitlo na místě, kde se cítím jako bych už zde někdy byl. Skutečně?


„Kde to jsem?“ pomyslel jsem si.
„Jsi na cestě domů,“ ozval se hlas vedle mě.
„Znám tě, že?“
„Znáš, ale nevzpomínáš si. Jsem Deneb.“
„Jak to.“
„Jsi duše a při přechodu na druhou stranu si pamatuješ jen útržky svého předchozího života.“
„Duše? Jsem duše?“
„Ano.“

Snažil jsem se podívat na sebe, ale nešlo to. Vnímal jsem jen cosi kolem sebe, své vnitřní energie. Co jsem?

„Jsi duše.“
„To znamená, že jsem mrtvý.“
„Jako duše pokračuješ dál.“
„Nemám nic, nejsem nic. Jsem prázdnota, co mluví?“
„Jsi energie. Oblak energie podobný kusu vaty.“
„A co tu dělám?“
„Jsi na cestě domů a já tě doprovázím k Harboru.“
„Co je Harbor?“
„To je přístav.“
„Co tam budeme dělat?“
„Předám tě Galmonovi.“¨
„Kdo je Galmon?“
„Andělský strážce čtvrtých nebes.“
„Čtvrtá nebesa?“
„Jako duše jsi prošel troje nebesa a teď bude tvé působiště ve čtvrtých nebesích.“

Najednou se kolem mě setmělo. Pak přišel záblesk. Tma. Světlo. Znovu tma a konečně opět světlo. Pohlédl jsem vedle. Deneb tam nebyl. Pohlédl jsem na druhou stranu. Také nic.

„Kde jsi?“
„Jsem stále tady.“
„Co se to děje? Nevidím tě a znovu jsem viděl tmu.“
„Stále máš zřejmě napojení na svět, odkud přicházíš.“
„Proč?“
„To nevím, ale důvod je zřejmý.“
„Zřejmý?“
„Nic se neděje bezdůvodně.“
„A kde je ten přístav?“
„Tam před tou stěnou, co vypadá jako homole.“
„Víš, co se to se mnou děje?“
„Nevím. Ale vím, koho se mohu zeptat.“
„Kdo je to?“
„Je to Oriel, anděl osudu.“
„Kde ho najdeme?“
„Je tady všude a nikde. Zavolám jeho jméno a on se objeví.“

Jak řekl, tak udělal. A Deneb zvolal dvakrát jeho jméno: Orieli! Orieli!

„Někdo mě volal?!“ zvolal jemný hlas.

V okamžiku se před námi objevil Oriel. Přenádherná zářící bytost s roztaženými křídly. Půl těla zlatý a půl světle modrý. Jeho oči byly velké. Neměl ruce, to mě překvapilo…

„Čeho si žádáš, průvodce?“ zeptal se.
„Doprovázím tuhle duši k Harboru, ale má zřejmě napojení na svět odkud přichází,“ odvětil Deneb.

Oriel se na mě díval těma svýma velkýma očima a pak mrkl.

„Je spojen s jinou duší,“ řekl.
„Ta duše je stále naživu?“ zeptal se Deneb.
„Ne, už je na onom světě.“
„Jak je to možné?“
„To nevím.“
„Ronnie,“ pronesl jsem.
„Kdo?“ optal se Deneb.
„Moje spřízněná duše Ronnie,“ odvětil jsem.
„Jak víš, že byla tvoje spřízněná duše?“ udivil se Deneb.
„Možná, že to by vysvětlovalo, proč se to děje,“ poznamenal Oriel.
„Něco je tu jiné,“ dodal Deneb.
„A mohl bych se s ní setkat?“ zeptal jsem se.
„O tom nemohu rozhodnout,“ dodal Oriel.
„Kdo tedy může rozhodnout?“ zeptal jsem se znovu.
„Řekl bych, že archanděl Gabriel,“ odvětil Oriel.
„Do té doby ho nemohu předat Galmonovi,“ podotkl Deneb.
„Ne, to nemůžeš. Doprovoď ho do Mezaninu a vyčkej mého příchodu. Navštívím archanděla Gabriela a požádám ho o radu.“
„Dobře,“ souhlasil Deneb a vyrazil doprava. „Následuj mě,“ pobídl mě.

Následoval jsem ho.


* * *

Cestou jsme potkali tři anděly, kteří se samozřejmě divili, proč míříme ke Světelnému Mezaninu. Ptali se.

„Zechiel, anděl harmonie a radosti. Amitiel, anděl míru, lásky, pravdy a porozumění. Memuneh, anděl snů,“ pronesl Deneb.
„Jsme představeni,“ zajásal Zechiel. Zamával křídly a prolétl kolem mě. Sledoval mě. Jeho oči si mě prohlíželi od shora dolů.
„Proč si ho tak prohlížíte?“ ozval se Deneb, když viděl, že to samé dělá i Memuneh. Jen Amitiel stál klidně a díval se po těch dvou zvědavcích.
„Jsem něco výjimečného?“ zeptal jsem se.
„Tvá energie je…,“ spustil Zechiel, ale už to nedořekl.

Příchod dalšího anděla byl zřejmě ten důvod.

„Proč to nedořekneš, Zechieli,“ spustil neznámý anděl s ohromnými křídly.
„Možná, nám to řekneš ty, Yaheli, co je jiné,“ pobídl ho Zechiel.
„To je anděl tajemství, který otvírá zámky a dveře,“ představil mi ho Deneb.
„Hvězdný anděl Deneb, coby průvodce duší zde poblíž Světelného Mezaninu,“ pronesl Yahel. „Vítej v Hevenai!“

Amitiel pak vyprávěl o zásluhách Andělů lásky: Thelielovi, Rahmielovi a Donquelovi, jak dokázali během sto pozemských dnů spojit láskou přesnou stovku lidí dohromady. Andělská energie lásky pronikla do lidských srdcí a vykonala své. Tolik lidí bylo obdarováno sílou lásky…

Krátce potom se ukázal Oriel.

„Už víme, proč, je to jiné,“ promluvil.

Ostatní andělé mě obklopili. Nastal okamžik překvapení.

Oriel pokračoval v andělské řeči, které jsem nerozuměl. Měl jsem však štěstí, že mi vše překládal Deneb. Můj strážný anděl a můj průvodce.

„Andělé s ním mají plán. Setkání s Ronnie a poté se jako Utěšovatelé budou starat o příchozí dětské duše,“ prozradil Oriel.
„Již dlouho se nestaly dvě spřízněné duše Utěšovateli,“ pronesl Zechiel.
„Archanděl Gabriel rozhodně ví, proč tak rozhodl,“ dodal Oriel.
„Ano,“ podotkl Amitiel.
„Dětské sny,“ ozval se Memuneh.
„Někteří přechod zvládnou bez problémů, ale někteří potřebuji pomoci,“ podotkl Amitiel.
„To bude Jehudiah bez práce,“ pousmál se Zechiel.
„Každý má svou úlohu a nikdo nebude bez práce,“ promluvil Oriel.


* * *

…zbytek debaty jsem nevnímal a sledoval zdejší okolí. Nikdy jsem neviděl nic podobného. I když mi říkal Deneb, že jsem už byl ve třetím nebi. Nepamatoval jsem si to.

Celý prostor byl protkán zlatými vlákny. Pomyslně tak rozděloval patra. Sedm pater a sedm přístavů. Sedm lodí a sedm andělských strážců vyhlížející nové duše, které doprovodí do nebes. Jeden Světelný Mezanin, Lovenium a Cularium.

Lovenium – místo tvoření. Cularium – místo zápisu duše.


* * *

Poté mě Oriel pobídl, abych ho následoval do Lovenia. Lovenium je ohraničený prostor třpytivým kruhem tvoření a pohybujících se krystalů. Lovenium – místo setkání s Ronnie.

Tam přišlo setkání s Ronnie.

Byl to okamžik, na který jsem se opravdu těšil. Jako duše jsem v pozemském těle choval city k ženě jménem Ronnie. Vždycky jsem měl pocit, že k sobě patříme už po mnoho let, a když umřela a její duše se vrátila do Nebe, tak se tento pocit zvýšil. Jsme spřízněné duše. Pak mi vše potvrdil anděl jménem Oriel, který navštívil archanděla Gabriela a požádal ho o radu. Tam se vše dozvěděl.

Čekal jsem ve Světelném Mezaninu na chvíli, kdy se budu moci setkat se svou Ronnie. Ten okamžik přišel, když mne Oriel doprovodil k Loveniu, kde jsem netrpělivě vyhlížel Ronnie. Jak, netypické slovo: “netrpělivě.“ Znělo tak divně, a kdybych si ho nepamatoval v pozemské řeči a v pozemském významu, tak tady v Hevenai nemá žádný význam.

„Tvá spřízněná duše se už blíží,“ upozornil Oriel.
„Kde?“
„Mezi těmi plujícími vlákny.“
„Už vidím dva anděly, kteří doprovázejí nějakou světelnou bytost bez rukou.“
„Ano.“
„Cítím zvláštní energii, která je podobná té mé,“ dodal jsem a došlo mi, že je to skoro stejná energie jako ta moje. Je to duše jako já. „Je to Ronnie?“
„Ano, v pozemském světě to byla Ronnie, teď se vrátila ke svému pravému já,“ odvětil.
„Má jiné jméno?“
„Každá duše má jméno.“
„Zde má každý jméno, že?“
„A každý svou poznávací energii.“
„Jak to, že Ronnie má stejnou energii jako já?“
„Nemá stejnou. Má velmi podobnou té tvé, a to z důvodu, že je to tvá spřízněná duše.“
„Všechno je tvořeno energií?“
„Ano.“


Chvíli ticha vystřídal jemný signál, který pronikl do mého Já. Oriel se přesunul na okraj třpytivého kruhu. Andělé se přiblížili se světelnou bytostí k němu. Světelná bytost je opustila a přiblížila se ke mně. Vnímal jsem její energii, která se zvyšovala, až jsem měl pocit, že dosahuje stejné hodnoty, jako mám já.

„Pojď se mnou,“ promluvila.
„Jsi to ty, Ronnie?“
„Už se nejmenuji Ronnie, jsem Giawem.“
„A já budu?“
„Následuj mě,“ pobídla mě.

Vyrazil jsem za ní.

Na konci Lovenia jsme se zastavili. Pak se paprskem spojila s jedním z krystalů a druhým paprskem spojila se mnou. Ucítil jsem najednou jemnou vibraci.

„To je paprsek Tvoření,“ vysvětlila.

Proces přeměny pokračoval. Má entita, mé Já se měnilo. Protahovalo se do délky a stávalo se energeticky silnějším. Cítil jsem světelnou energii, která mě obklopovala. Pak to ustalo a Ronnie/Giawem se odpojila. Paprsky zmizely a já stál vedle ní.

„A co bude teď?“
„Prozři a najdi své jméno.“
„Kde ho mám hledat?“
„V knize Tvoření. Připoj se.“
„Zkusím to.“

Během okamžiku jsem se připojil a zjistil, kdo jsem. Jaké je mé původní jméno. Jméno mé duše. Kadeim.

„Bylo to rychlé,“ pronesl jsem.
„Ano, to je.“
„A co teď?“
„Opustíme Hevenai a přesuneme se do Kopule.“
„Dobře.“
„Následuj mě.“

V dalším okamžiku jsme opustili Lovenium.

Pokračovali jsme dál až do Kopule…





Kapitola 21



Když jsem otevřel oči, ležel jsem se v nemocnici.


„Kde to jsem?“
„Už jste zpět,“ ozval se povědomý hlas. Byl to doktor McNeennan.
„Zpět? Tomu nerozumím,“ podotkl jsem a snažil se vstát. Zastavila mě však ruka doktora McNeennana.

„Klidně, ležte.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Vy si nic nepamatujete?“
„Ne.“
„Šel jste za mnou. Domluvili jsme si schůzku, ale před mými dveřmi jste zkolaboval,“ odpověděl.
„Zjistili jste něco?“
„Byla to možná jen chvilková indispozice,“ odvětil a zatvářil se tak, že v jeho výrazu jsem poznal, že něco skrývá.
„Co mi skrýváte, doktore?“
„No, víte. Byl jste asi hodinu mimo.“
„Bezvědomí?“
„Bylo to něco víc než bezvědomí.“
„Kóma?“
„Začátek.“
„Začátek?“
„Vím, že to zní divně, ale jako byste se dostal na začátek kóma a vrátil se zpět. Nedokáži to nějak vysvětlit.“
„Zní to divně. To máte pravdu,“ dodal jsem se.
„Ale jste zpět a to je nejdůležitější,“ pousmál se.
„A věříte, že z toho mám také dobrý pocit?“ usmál jsem se.
„Věřím.“

Znovu jsem se usmál a pohlédl z okna. Tento pohled na světle modrou oblohu mi připomněl jaký dar je život a jako hodně bychom si měli vážit každé minuty, kterou máme. Může přijít chvíle a vše skončí. Ano, skončí však jen tento život na tomto místě…

Pak jsem znovu usnul.


* * *

Když jsem se vzbudil, vzpomněl jsem si na svůj sen. Byl to opravdu sen nebo jen jakýsi prožitek, díky němu jsem měl něco pochopit?

Prosím někoho, kdo mi to vysvětlí. Prý se přání plní velmi rychle. Tak já tedy prosím, abych potkal někoho, kdo mi vysvětlí tento sen.


Prosím…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.03.2016, 16:03:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část vyznívá veskrze pozitivně, naše hrdinka Evelyn se uzdravila, jen ten sen s anděly, tam jsem se krapet mezi nimi ztrácel. Na případnou práci šotků překlepníčku jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Nemá každý z nás svého strážného anděla, kdo ví...
 ze dne 28.03.2016, 17:31:18  
   Šíma: SASPI umí jednoduché html tágy, stačí juknout do nápovědy v obrazovce pro vkládání textů...
 ze dne 28.03.2016, 15:21:15  
   Danny Jé: Zdravím,

s těmi anděly je to tak, že to neumím v nastavení rozlišit, ve wordu to mám odlišené obyčejným písmem, pak kurzívou tučnou i obyčejnou :( Co se týče strážného anděla, můžeme mít jednoho ale i dva...prý :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
Avenger
(23.11.2019, 19:38)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola druhá ...
Vitto
Příběh ochránce...
BlackViper
Bludná planeta ...
dimitrij
obr
obr obr obr
obr

Ovulační blues
Ester Lajlá
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr