obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915589 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39870 příspěvků, 5780 autorů a 392016 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: TILDA a její příběh, část čtvrtá ::

 autor Tilda publikováno: 30.03.2016, 10:39  
Dívka se vrhá do dobrodružství, vědomá si svého pravého poslání
 

Podle jejích propočtů bude dospělým mužem na prahu čtyřicítky…? Ale křehký jako děcko. Podle jejích odhadů nevyšel nikdy na veřejnost. To by se už dávno dozvěděla! NAJEDNOU JE CELÁ NEDOČKAVÁ… Chce se okamžitě vrátit k domu a hledat tu tajemnou bytost z džungle. Je mladá, ale je i rozumná.
V noci přece nebude riskovat, že potká nějaké individuum, které by jí mohlo ublížit! Není zrovna bezpečné pro dívku, pohybovat se bez ochrany - a ve tmě… Počká do rána! Zatím bude vymýšlet postup a strategii pro svoje pátrání…
Myslela si, že nezamhouří oka, ale jak padla do pokrývek, usnula do minuty hlubokým, ozdravným spánkem. Skoro bezesným ale vydatným natolik, že přesně o sedmé vyskočila z pelíšku a s úsměvem, který ji neopouštěl, zvládla snídani, hygienu i průvan v šatní skříni za neuvěřitelných dvacet minut.
Mobil si svědomitě dobila ještě před spaním.
Do batůžku spolu s ním si prozíravě napěchovala ještě energetickou tyčinku, lahev s vodou, balíček kapesníků i malý zápisník a propisku. Plná očekávání, v očích ten typický zaujatý pohled, vydala se na svou první pátrací akci. Doufala, že bude i poslední a že bude hned napoprvé úspěšná!
Musela kousek městskou dopravou. Protože byla zrovna sobota, nebylo narváno a pohodlně si sedla hned za řidičem. Po třech zastávkách pospíchá na přechod a na konci široké ulice už ji vyhlíží dům profesora Kořínka. Zase je jí trochu smutno. I dům, jako by truchlil, shlíží na ni prázdnými okny, bez náznaku něčí přítomnosti. Přeplněná poštovní schránka skoro prosí o pomoc, obtěžkaná nadúrodou nevyzvednuté korespondence. I povadlé růže u vchodu pláčou opadanými okvětními lístky…
Tilda zhluboka povzdechne, náhle s obavou pohlédne do vnitřní kapsy batohu: „Pane jo, a vzala sis, ty blbko, klíče?!“
Naštěstí na ni povzbudivě kovově mrknou, sotva odchlípne ozipovaný okraj. Skoro posvátně strká omšelý, robustní a nazdobený klíč do zámku tmavých vchodových dveří, vprostřed s pěknou vitrážovou výplní. Je určitě ručně dělaná na zakázku. V jemných, pastelových odstínech se umně vinou olistěné stvoly růží s něžně růžovými, plnými květy. I motýl je tu, šmolkově modrý, s dokonalou kresbou pyšných křídel.
Tilda dveře pohladí, jako by jí svou oduševnělou krásou slíbily, že všechno, co před světem ukrývají a střeží jí, vyvolené, s úctou předají… No jo, je tak trochu romantička! Však na to má, ve svém věku právo, ne?
Chodba, jak se nějak očekává od starého a velkého domu, je dlouhá a tmavá. Po skoro deseti metrech ústí u úpatí schodiště s vyřezávaným ebenovým zábradlím a kryté perským, poněkud ošlapaným kobercem. Strop tu je vysoký a z jeho středu bez hnutí visí obří křišťálový lustr.
Ano, je zaprášený, ale kdo by tu asi uklízel…
Halu naše pátračka jen zběžně prozkoumá a pokračuje odvážně po schodech do patra. Místy dřevo pod chodidly zavrzá a zvuk se rozlehne protivně hlasitě. Jako by říkal: „Pozor, je tu cizinec! Zakročte, vyžeňte ji… Taková drzost!!!“
Tilda vždycky zastaví a zatají dech, jako by chtěla zaslechnout i ten sebemenší náznak něčí přítomnosti. Odpovědí je jí vždy jen mrtvé ticho. A tikot velkých sloupkových hodin dole v hale. A možná marný, ale o to více zoufalý tlukot křídel můry, uvězněné za sklem okna…
Tilda, ta milovnice přírody, ji najde v knihovně, kam vstupuje jako první. A neváhá, otevírá vzdorující křídlo velkého okna a tvoreček popleteně, ale svobodně vylétá ven. Okno je pečlivě zavřeno a teprve teď dívka vidí, jak velká je to místnost a kolik knih, v rozsáhlých policích všude kolem stěn na ni lákavě volá zlatě tištěnými hřbety.
Při bližším prozkoumání vidí, že se jedná o odborné svazky, atlasy, herbáře, encyklopedie a všechno, co si jen dokáže představit. Celá knihovna je plná knih o rostlinách.
„Tolik jich snad ani není na světě! Vždyť popsaných stránek je tu víc, než samotných rostlin!“
Polohlasně se podiví Tilda a obřadně vytahuje jednu publikaci s latinsky psaným textem a plnou překrásných rytin. „Počkat, ty snaživko! Na tu bude ještě dost času! Nejdříve
najdi to, pro co jsi přišla!“ Hubuje sama sebe a opouští skoro nerada království vědění.

Ložnice, koupelny, pracovna. Tam se trochu zdrží. Hledá nějaká vodítka, kde by se profesorův chráněnec mohl nacházet. Nějak ví, že v domě nebude. Cítila by něčí přítomnost…
Přece jenom svědomitě prohlédne všechny pokoje, včetně sklepa. (Tam se docela bála, když jí tu a tam pod nohama proběhla myš a do vlasů se dost hnusně zamotal pavouk i s kusem lepkavé pavučiny. A když ještě několikrát blikla nespolehlivá žárovka, jediná, která fungovala… Brrr.)

Na půdě to bylo o poznání veselejší. Slunko mile nakukovalo okénkem ve štítu a jako uznalý klenotník, zlatilo závoje prachu ve svých šikmo dopadajících paprscích. Zaprášené hromady beden, polorozpadlých proutěných košů, na pohled nestabilní hraničky rozmanitých květináčů, truhlíky, zrezlé zahradnické náčiní i odřený kufr, plný zažloutlých fotografií… Jinak nic soudobého, jen vzpomínky na dávno odžité životy lidí, kteří se jí nijak nedotkli, protože se v čase minuli.
Konečně nastává chvíle, kdy opouští již opuštěný dům a rázným krokem zamíří břečťanem porostlou brankou do rozlehlé zahrady se třemi obrovskými skleníky. Už z dálky vidí, že je o ně dobře postaráno. Zamžené skleněné tabule svědčí o udržovaném klimatu, tolik potřebném pro křehké obyvatelstvo. Opatrně vstupuje do prvního z nich: chodníček uprostřed dělí jinak zdánlivě neprostupný kousíček džungle, v podnebí mírného pásma očividně spokojené. Hned si mumlavě odříkává české i latinské názvy rostlin, čeledi i podčeledi. Ani jednou nezaváhá a na chviličku je na sebe sama pyšná. „Šikovná slečna!“ Pochválí se a udělá hloupé pukrle a ještě se bláznivě zatočí dokolečka. Ale opět zvážní a systematicky pokračuje v obhlídce.
Zkouší i opatrně volat Jeho jméno, ale odpovědí je jí jenom ticho a ševelení umělého deštíku ze složitého, elektronicky řízeného systému zavlažování vysoko nad její hlavou, bzukot včel a hučení ventilace. Cestou spatří i mnohé nádherné exempláře tropických motýlů a můr i jejich housenky a kukly, přilípnuté na spodních stranách lesklých, kožnatých listů mnoha popínavců nebo obřích vějířů kapradin.
Ve druhém skleníku ji čekají další rozmanití zástupci světové flóry a další tichá odpověď na její rozpačitý šepot: „Jsi tu, Quanahu? Neboj se mě. Přišla jsem ti na pomoc… Tvůj tatínek mě posílá, abys nebyl sám.“ Anebo: "Prosím, ozvi se! Bojím se stejně jako ty! Dej mi šanci ti pomoct!!!“
Nic, žádná odezva. "Tak už mi zbývá poslední skleník a bude konec nadějím… A co když zemřel, sám a bez pomoci! Bez vědomí toho, že jeho ochránce nežije. Bez povědomí, že zůstal v cizím světě docela sám!!!" Tilda se otřese tím poznáním, že třeba přišla pozdě a o to více zoufale polohlasem šeptá svoje poselství „anděla strážného“ pro Quanaha.

Už je skoro na konci, už skoro dosáhne na zadní stěnu a vidí potůčky vláhy stékající po starém skle, jako slzy marnosti. Už už se otáčí, ramena poraženecky svěšená, brada se začíná třást návalem pláče, který co nevidět protrhne hráze. Už se vidí rezignovaně sedět na lhostejném betonu a s pocitem viny, že zklamala na celé čáře, se nutit do pohybu a zavřít s konečným cvaknutím poslední z posledních dveří…
Ví, že katalogizace nebyla ten důvod, kvůli kterému si ji profesor vyžádal. Byla to jenom zástěrka a jejím hlavním úkolem byla záchrana Quanaha. Už třetí v jeho pohnutém životě.
Polkne hořkou slinu zklamání a JEŠTĚ JEDNOU, NAPOSLED, zavolá jeho jméno: „Quanahu, prosím!!!“
Vyjukaně nadskočí, když slyší šepot listoví a opatrné kroky za sebou. Otáčí se pomalu, jako by se bála, nebo nechtěla, ať se on poleká. Jejich oči se střetnou. Na dlouhou, nekonečně dlouhou dobu se na sebe dívají. Ona zapomíná dýchat, on ustrne v nášlapu. Kouzlo pomine, ale otiskne se jim hluboko v srdcích. „Jak je mladý!“ podiví se Tilda. „Skoro jako já, ale to přece není možné!!!“
„Zblízka je ještě krásnější!“ Žasne Quanah a udělá poslední krok, který je od sebe dělil.
Podají si, trochu křečovitě obřadně ruku, on zpěvavě pronese své jméno.
„Já vím, četla jsem deník,“ skoro provinile špitne Tilda. A už jistějším hlasem dodává: „Mně říkají Tilda.“
„Těší mě, Tildo.“ Ukloní se Qanah a usměje se měkce na dívku.
„Můžeš… můžeš ze skleníku ven?“ Ptá se Tilda a otázka jí připadá trapná a dětinská.
„Samozřejmě! Nejsem mimozemšťan!“ Směje se Quanah a rázem je mezi nimi ostych minulostí.
(Mladík ví, že jeho pěstoun zemřel, a když chce Tilda na toto téma zavést posmutnělou konverzaci, jen rázně zavrtí hlavou a jemně jí stiskne paži…)
Bok po boku jdou zpět do domu. Vyberou si spontánně knihovnu, usadí se na pohovku plnou měkkých polštářů a povídají a povídají, až Tildě vysychá v puse a běží uvařit čaj. Nabízí kouřící šálek svému novému příteli. A vzápětí rukou ucukne, až jí horká tekutina spálí zápěstí.
„Auuu, já husa hloupá! Přece mám vědět, že nejíš ani nepiješ, jako my!!!“
Quanah až nadskočí, když vidí její bolestivou grimasu a hned jí na pokožku přikládá svou jemnou, chladivou dlaň. Bolest je rázem pryč, stejně jako zarudlá skvrna na bledé kůži.
„Jak jsi to udělal?“ žasne děvče, popadne jeho ruce do svých a zahledí se na ně. Jako by si myslela, že v nich ukrývá Harryho kouzelnou hůlku, lektvar nebo vepsané zaklínadlo…? Neptá se znova ani teď ani nikdy později. Na jeho dlani nespatří žádné čáry života, poslední články prstů nezdobí a nechrání nehty a palec má stejně dlouhý, jako ostatní prsty.
Pomalu mizí podivné chvějivé mihotání po celé dlani i jiskérky stoupající z konečků všech pěti prstů. Ucítí ještě pronikavou vůni a pak je všechno zase normální.
Tilda ten podivný úkaz přejde mlčením a Quanah také nic nekomentuje. Jako by se nic nestalo, pokračují v konverzaci.

Tilda se dovídá, co se z deníku nemohla dočíst.
Jak se o něj nový tatínek pečlivě staral. Jak bojoval o každé vzácné semínko, o každý výhonek, který se dral na slunce, aby vzápětí uhynul. Jak tonul v hrůze, že se mu nepodaří nic zachránit a jeho nový syn zemře hladem.
Jak hrozně rychle ubývaly zásoby nektaru, který si přivezli sebou, ač Quanah jedl malinko.
Jak se učili spolu komunikovat a s chlapcovou pomocí, doslova za minutu dvanáct, vykvetla první z orchidejí, poskytující vzácnou šťávu…
„To bude asi ta nádherná květina ve druhém skleníku“: pomyslela si zasněně Tilda. Hned jí učarovala velkými, složitě vrstvenými květy s hlubokým kalichem. Krvavě rudé s nepravidelně rozesetými tyrkysově modrými skvrnkami a v kalichu sametově černé. Naprosto božííí!!!
(Protože jedl tak maličko, také pomalu rostl a vyvíjel se. Proto vypadá tak mladě i dnes, po více než čtyřiceti letech).
Zasněně vyprávěl o kouzelných dopoledních, kdy jej táta učil jazyk, četl mu z knih nebo vyprávěl o svých výzkumech i o tom, jak jej zachránil. Quanah si s úctou pomyslel na svou maminku, která mu první poskytla lásku a péči, aby se jej za tak dramatických okolností musela vzdát…
Tilda zase povídala o své kamarádce z dětství, o rodičích, škole i plánech do budoucna.
Bylo jim spolu dobře - jako by se znali odjakživa.
Den vystřídala noc a Tilda si, trochu provinile, ustlala v jednom z hostinských pokojů. Rodiče měli volat až v neděli večer – do té doby bude dávno doma, vzorně pózující na Skype.
Před usnutím si znova, skoro nevěřícně, promítá Qanahovu podobu: vysoký, štíhlý až na hranici hubenosti, pleť bez poskvrnky a se zlatavým nádechem. Jeho tvář je protáhlá, s vysedlými lícními kostmi, nos úzký a úžasně rovný, ukončený jemným chřípím. Jeho ústa (Tilda se teď skoro zachvěla) pěkně vykroužená a tmavě červená.
Nejkouzelnější jsou ale stejně oči: pod jemnými, ale výraznými oblouky obočí mírně zešikmené, mandlového tvaru a barvy té nejnemožnější malachitové zeleně - kupodivu bez řas. (Taky skoro nemrká…!) Ale to mu neubírá na kráse – ani náhodou!!! Uši, ty křehké lastury, těsně přilehlé k dokonale oblé lebce. A vlasy…? Tildě se nejeví jako vlasy člověka. Jsou jemné a nazelenalé, splývají dolů a rámují tvář jako dlouhá stébla té nejjemnější trávy! Voní božsky a dívka si nedokáže vybavit žádný známý odér, který by tomu byl podobný. (Jaké jsou asi na omak...?)
S povzdechem vypíná vzpomínky a noří se do snů, aby tělu dopřála potřebnou relaxaci…

Quanah, dlouho, statečně a bez jakéhokoliv náznaku překonávající tíseň z uzavřeného prostoru v domě, odešel na noc do skleníku…


Dalšího rána se znova setkali a do oběda promýšleli, jak dál. Dům bude určitě brzy prodán, skleníky měla Tilda zdokumentovat. A zřejmě se i jejich existence brzy změní. Nemohou je ve dvou a bez prostředků delší dobu provozovat…
Během několika dalších týdnů, po škole, Tilda pracovala na katalogu. Jen jednu rostlinu tam neuvedla. Quanahovu orchidej – jeho obživu.
S pomocí kamaráda ji převezli k Tildě domů. Do jejich skromné zimní zahrady. Kluk se neptal. Květinám rozumí, asi jako koza petrželi. A dlužil kámošce za vypracovanou diplomku!
Quanah cítil, jak je rostlina stěhováním vykolejená. Objal její křehké stonky a se zavřenýma očima chvíli ustrnul v tom podivném objetí. Věděl, že to stačí. Poroste, bude kvést. Bude žít pro něj a on díky ní…
Ostatní květenu i zařízení převzal ústav, kde profesor tolik let působil, stejně jako i zlomek jeho výzkumu. Některé sešity si Tilda s Quanahem vzali raději do úschovy: nikdy nevíte, co se může přihodit... Její chráněnec zůstal ještě nějakou dobu ubytovaný a zároveň ukrývaný ve skleníku. Vědí oba, že je to jenom dočasné řešení, ale zatím to tak nechali. Až nastane ten okamžik, poradí si s ním. Dokud nejsou rodiče doma z cest, bude v bezpečí v jejich domku…



Z Quanahových vzpomínek se doslechla i to, že měl profesor krátký románek z jednou z mladých asistentek katedry, kde přednášel. Nevyšlo to, jak jinak, ale ze zažehnuté a rázem hloupě uhašené jiskérky lásky, se narodil chlapec. Nikdy nežil u táty a až v dospělosti jej sám kontaktoval a pokoušel se mu porozumět. Ale byli tak rozdílní! A ty roky, o které byl hoch ošizen, se nedaly jen tak přejít mávnutím ruky. Stále mezi nimi křičelo hluché místo, které se nedařilo ničím vyplnit. Profesor tím znatelně trpěl, ale nedokázal bojovat. Proto se potkávali jen zřídka. Stačily Vánoce, velikonoce nebo narozeniny jednoho z nich. A měl přece Quanaha. A měl ho rád víc, než vlastního syna! Miloval ho nezměrně… Jaká troufalost!!!
Dozvěděla se i to, jak staroušek plánoval, že je dva spolu seznámí. Že budou jeden tým, který se zásadně zaslouží o obnovu života na Zemi. Zdravého života planety, plné lesů, vytvářejících kyslík. Nově zalesněné plochy udrží dostatek vláhy a tím dojde k plnohodnotné obnově koryt řek, pročištění atmosféry od smogu a skleníkových plynů. Zabrání se vysoušení mokřadů a neblahému vlivu pastvin a rýžovišť, pouštějících do ovzduší tolik škodlivý metan, podílející se na globálním oteplování…
(Za každou cenu se pokusí zabránit tomu, aby roztál permafrost, tím uvolnil zásoby metanu v sobě a neblaze tak dopomohl k drastickým změnám klimatu!)
Své plány ale nestihl realizovat. Čas jej dohonil, nemoc zastavila odvážné sny.
Oni dva mu slíbili, že budou v jeho práci pokračovat. A dokončí, co on začal. Musí, pokud má Země přežít po další spokojená pokolení!
Tilda se pokusila spojit s profesorovým jediným synem, aby mu sdělila, že svůj úkol beze zbytku plní. Ale nepodařilo se. Jeho mobilní operátor hlásil pořád dokola, že účastník je nedostupný, až to dívku přestalo bavit: „Nechce…? Ať si trhne! Pokud se mnou bude chtít mluvit, zavolá sám…“ A pustila tajemného muže, který se jí tak nečekaně vmontoval do života, z hlavy.
Ale byla mu vděčná. Vděčná za Quanaha: přece, kdyby ji neoslovil, nikdy by se se svým jedinečným přítelem nesetkala. Nikdy by necítila to, co prožívá každý den: je výjimečná tím, že má výjimečného přítele!


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.03.2016, 10:38:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavě a barvitě napsáno. Hezky se četlo, našla by se i práce šotka Překlepníčka, ale na kvalitu to nemá vliv.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Sericho
(13.7.2020, 08:23)
biceps
(11.7.2020, 21:54)
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
obr
obr obr obr
obr
Věčná
Raba
Terenn - souboj...
Ziell
Padající vločky
Akras
obr
obr obr obr
obr

Krtčí problém
baacinka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr