obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915009 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38920 příspěvků, 5681 autorů a 386594 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část pátá ::

 autor Tilda publikováno: 04.04.2016, 14:34  
Sžívání se s tajemným přítelem, ples, maturita... velká zoologická loupež...
 

Škoda,že se s Jankou tak dlouho neviděly… Kamarádka si nakonec splnila, co si předsevzala a odjela do Anglie, aniž by dokončila školu a měla aspoň maturitu… Ale je to její volba, její život a její cesta. Tilda jí do ničeho nezasahuje. To nedělala nikdy...
Janka se jí ozvala nedlouho po příjezdu do Londýna. Potom ještě párkrát - to už měla práci jistou u jedné movitější rodiny se třemi dětmi. Úklid, drobné nákupy, chystání dětí do školy, odpoledne některé vyzvednout nebo naopak dovézt na kroužky, úkoly a večer volno. Bylo to nenáročné, uklidňující a dobře placené. Janka měla sen, že se později zapíše do nějakých výtvarných kurzů. Jen co si dost naspoří…
To je všechno, co o ní Tilda ví. Už nějakou chvíli nebyly v kontaktu, kromě pár sms. I když se cítí trochu provinile, sama se nijak nesnaží a přes moře vzdálenou kámošku neuhání. Vymlouvá se na kupu práce, ale vskrytu duše ví, že to dělá záměrně. No jo, introvertka...
Má však u Janky dluh, která se snaží splatit. Pečuje už půl roku o zdravě košatou Tilandsii cyaneu, která jí za odměnu vykvétá několika něžně růžovými klasy, zdobenými po obvodu fialkovými kvítky. A tu chová jako miminko pro Janku: jako revanš za dárek, který jí nečekaně došel poštou z Anglie na začátku listopadu.
Krásně zabalené šaty Lipsy v krabici, vyložené hedvábným a navoněným papírem. Modré jako hluboké moře, tak krásně korespondují s Tildinou světlou kůží i barvou očí. Načančané vypalovanou krajkou decentně stříbrnou i bohatou spodničkou z černého tylu. Překládaný živůtek korzetového střihu padne jako ulitý a široká sukně v délce mírně nad kolena je úžasná!!! Tilda byla celá bez dechu, když dárek vybalila. Hned tehdy kamarádce volala na Skype, (tehdy byla ještě dostupná…) musela se samozřejmě předvést, jak jí šatičky sluší a trochu se styděla a trochu byla pyšná… A Janka pěla samou chválu: ale upřímnou, fakt! Byla až dojatá, jaká je z jinak sportovně laděné Tildy dokonalá princezna. A litovala a bylo to znát, že na maturitní ples, kvůli kterému jí šaty poslala darem, nepůjde…
„Promiň, Tili, ale nemám žádné zbytečné volno… A každý den, který promarním cestováním, mi utíkají peníze: jo, je to hnusně konzumní, jo jsem mrcha, která myslí jenom na prachy… Ale ty mě přece chápeš a víš, o co mi jde… Chci malovat! Být jednou slavná… Aspoň maličko být se sebou spokojená!“
„Jani, přece si nemyslíš, že tě soudím… Vždyť se známe tolik let, ne? Však se jednou uvidíme… Třeba v létě, co ty na to? Já budu mít školu hotovou, volna fůru… " (Tehdy si to opravdu myslela…)
Po mezičase minimálních kontaktů se od sebe trochu vzdálily a Tilda má tajemství, které by mezi nimi čnělo, jako obrovská tvrdá skála. Nemůže ani své nejlepší kámošce říct o Quanahovi. Musí jej utajit před celým světem (i před rodiči, samozřejmě: to je jedna z podmínek, které jí tajemný trosečník ze skleníku předložil, aniž by blíže vysvětlil. Vzala to s myšlenkou, že jí časem všechno objasní...) Teď se skoro bojí, aby Janka nepřijela na prázdniny: „Bože, co jsem to za kamarádku…!“

Ples byl. Byl krásný, tak akorát dlouhý a dojemný, když si všichni připínali na hruď světlemodré maturitní stužky. Maminka dceři vykouzlila krásný účes, ne nepodobný tomu jejímu svatebnímu. Půjčila i svetřík, černý z mohérové vlny a malé sametové psaníčko. Tatínek si svůj poklad hrdě vedl na parket a tančili střídavě snad do rána. Tilda neměla přítele, ale nevadilo jí to. I tak si užili všichni legraci, dojetí i pompéznost toho všeho.
Maturitní písemky zvládli všichni studenti a nikdo nemusel psát na podzim reparát. Zbývalo jenom dostat se na vytoužené školy, přežít „svaťák“ a ústní zkoušky. Někteří se učili spolu, jiní, jako Tilda, sami. Spolužáci si za ty čtyři roky zvykli, že je Tilda tak trochu samotářka. Krásná, ale nedostupná - mysleli si o ní kluci ze třídy a raději nic nezkoušeli. Věděli, že by narazili a to dost tvrdě. Byla milá na ostatní, to ano. Ale to bylo všechno. Nějaký bližší kontakt nedovolila. I s děvčaty to bylo podobné. Neměla nějakou důvěrnici ani kámošku na život a na smrt, které by se svěřovala. Brali ji takovou, jaká je a ona za to byla ráda. Skoro dospělí lidé, inteligentní a loajální, takoví byli Tildini spolužáci...

Tilda byla připravená skvěle, protože měla ten dar studijního typu. To už rodiče dávno vegetovali v zemi vycházejícího slunce a nebyl, kdo by ji kontroloval. Však nebylo proč. Měla svůj denní rozvrh, který plnila do puntíku: dvě hodiny dopoledne, tři až čtyři odpoledne a potom krátký běh v parku na okysličení týraného mozku…
Konečně je tu den „D“… Oblékla se do černé úzké sukně a halenky s červenými puntíky s vázačkou, na nohy lakované balerínky. Vlasy jen tak do uzlu, trochu řasenky a jemně červená rtěnka a jde se!
Byla v pořadí osmá, za Terezou, téměř éterickou hnědovláskou (někteří rýpalové o ní tvrdili, že je anorektička). Terka byla nervózní, pořád hleděla do poznámek a marně jí Tilda vysvětlovala, že teď už je to k ničemu: „ Umíš to, Teri, určitě! Dej si pauzu, nedechni se zhluboka… Táák, vidíš, že už je to lepší…?“
Ale Tereza se najednou zajíkne, zbledne jako papír, protáčí nepěkně oči a kácí se z židličky, tak tak, že ji Tilda chytí, aby si nerozbila nos o dlažbu. Místo před komisi a losovací pytlík, přesunují uvadlou dívku na nosítka a rovnou do sanitky, jež přijela docela fofrem. Uvnitř ji, už pomalu při smyslech, jen maskovanou náustkem a ještě dost pobledlou, konejší Tilda: „ Neboj, dáš to na podzim,“ hladí ji po ruce a zpoceném, ledově studeném čele.
„Já vím, ale je to pech… Mohla jsem to mít za sebou! Tak začnu zase nanovo, herdek!“
A Terka se rozpláče, až přístroje pípají výstrahu. Hned je tu zdravotník a posílá Tildu pryč.
Sanitka se rozjíždí a… Vážně houká! Spolužáci i vyučující jsou z toho celí nesví. Tilda se zařekne, že hned po zkoušce do nemocnice zavolá!
Po hodině pauzy, aby se všichni uklidnili, pokračuje „výslech studentů“, jejich „obhajoba“ i „závěrečná řeč“ před porotou. Zvládli to: někteří za pět, většina za sedm, osm, a jenom pár za deset. Na podzim tedy zabojuje jenom chudák Tereza.

Terka v sanitce se konečně naoko uklidní. Nevyvádí proto, že jí utekla maturitní zkouška. To není tak hrozné, jako fakt, že jí není dobře. Není jí dobře už skoro půl roku. Nedává na sobě nic znát, přemáhá se i doma, aby maminka neměla starost. A teď se bojí: oprávněně se bojí, na co jí v nemocnici přijdou. Co najdou v tom stohu tabulek, podle kterých budou vyhodnocovat její výsledky…
Možná to tušila, možná ne: ještě se jí během krátké jízdy přitíží, že jí musejí znova nasadit kyslík i další infuze. Po odběrech snad všeho, co jde, po hodinách i dnech čekání, je jasno: akutní leukémie té horší formy. Teď už dívka ví, proč je tak slabá, bolí a motá se jí hlava, trpí nechutenstvím a hubne snad den ode dne. Proč má tolik hematomů, sotva se někde jenom otře… Dostává opakované transfúze a čeká na dárce kostní dřeně…

Tilda splnila, co slíbila. Ale nic jí ten den neřekli. Navštívila potom nemocnou několikrát a vždycky šla v slzách domů. Spolužačka se ztrácela, vzdávala se a to Tilda odmítala připustit. Zmínila se Qanahovi a on po chvílí uvažování opatrně nadnesl: „Pošlu jí po tobě kytičku. Ale musíš ji donést zítra – po úplňku... Nesměj se…!“ Tehdy se podíval tak varovně, že Tilda hned zvážněla a jenom přikývne. Celý večer vinul vybrané květiny do svazečku: sám, Tilda měla vstup zakázaný. (Kdyby mohla, viděla by Quanaha, soustředěně hledícího na květiny, které v jeho dlaních září a opalizují, jak čerpají z jeho jiného nitra neznámou sílu. Uzavřou ji do sebe a opět nabudou normálního odstínu, ničím se nelišícího od běžných kytek v květinářství… On je celý zbrocený potem, sotva se drží na nohou… Musí se posadit do stínu palmy, aby načerpal potřebné síly. Trvá skoro hodinu, než je schopen pohybu. Kytice je připravená pomoci…)
Odpoledne, když se chystá do nemocnice, vtiskne jí Quanah do ruky svazek drobných bílých orchidejí, převázaný blankytnou stužkou. „Nechej ji přivonět aspoň deset vteřin a polož jí květy na srdce. Uděláš to?“ A znova ten vážný, až pronikavý a nabádavý pohled.
„To víš, že to udělám: přesně tak, jak jsi řekl. Neboj, můj milý…“ A pohladí jej po hebké tváři. Když jí oplatí stejně, navrch se sladkou pusou, skoro se jí nikam nechce: ale musí!
V nemocničním pokoji je dusno a přes vatovou vrstvu dezinfekce jako by Tilda cítila smrt. Otřese se, zahodí tu vtíravou a nevhodnou myšlenku a sedá si k Terezce na pelest. Pacientka spí, ztrhaný obličej svítí z polštáře jako luna.
„Teri, děvče, jsem tady…“ Pohladí ji Tilda po ruce, ale ona se ani nepohne, jenom zhluboka vydechne. „No, snad to bude fungovat i ve spánku…“ Pomyslí si trochu pochybovačně „zaříkávačka“. Položí pacientce jemně k ústům a nosu voskové květy a svědomitě počítá. Všímá si, že Terezka dýchá zhluboka, jako by věděla, že se to má. Po dvaceti vteřinách (raději přidala, nikdy nevíš…) položí kytici na dívčinu křehkou hruď, uchopí její dlaň do svých, aby s ní byla propojená a dodala jí sílu… Chvíli tak sedí, oči zavřené a má pocit něčeho velebného, něčeho majestátného, mocného a neuchopitelného - jakéhosi propojení…
Když oči otevře, je skoro o hodinu víc. Kytička náhle povadlá, skutálí se z dívčina pyžama Tildě do ruky. Tereza spí hlubokým spánkem, přístroje vzorně pípají a žádné červené křivky ani blikající diody tu neruší. Tildě se zdá, že Terčiny tváře trošičku zrůžověly, ale pomyslí se, že je to jenom klam: slunko je nad obzorem a nachový pás mu zkrášluje odchod do hajan - možná je to jenom odraz červánků…
Quanah se ani neptá, jestli jeho pokyny dodržela. Spustila sama jako lavina, celá nadšená a zase zklamaná, jak se marně snaží vysvětlit, co cítila. Hledá slova, koktá, nešťastně svírá pěsti tou námahou… A on jen s úsměvem přikyvuje: „Vím, o čem mluvíš: cítil jsem to s vámi oběma… Zajdi za ní za týden a uvidíš… Tvá spolužačka bude zdravá!“

Nemýlil se… On nikdy, jak měla Tilda časem mnohokrát sama poznat: ať už v dobrém nebo ve zlém… Terezka se zotavovala zázračně rychle. Do měsíce přešla na pevnou stravu, přibrala tři kila a její krevní testy byly natolik uspokojivé, že mohla být propuštěna domů. A reakce lékařského týmu? Nevěřícné kroucení hlavou a nekonečné diskuze vystřídalo strohé prohlášení: „Pacientka má velice silnou vůli k životu, jež nastartovala rekonstrukci a celkovou obnovu krve v krevním řečišti. Buněčné bujení se obrátilo samo proti sobě a mutované buňky byly sebou pozřeny. Tato autoléčba bude uvedena do lékařských knih, jako jedna z možností, jak se utkat se zhoubnou nemocí…“ A bylo vyřešeno…
Tilda dívku ještě několikrát navštívila, ale potom je nedostatek času i jiné zájmy od sebe odloučily napořád… A ona čím dál více nechtěla odcházet od Quanaha, byť jen na pár hodin!


Tildu čekalo studium na vysoké škole: a to byla jedna obrovská starost - kam se poděje Quanah na těch pět dlouhých let, kdy bude Tilda v Brně na fakultě?!
Ona se tím trápila a skoro neměla radost, když jí přišlo e-mailem vyrozumění o přijetí a plném stípku! (Rodiče, pořád ještě v Japonsku, jí se slzami v očích gratulovali a obřadně přiťukávali saké v malých kalíšcích. Vracejí se v půli srpna a potom bude pořádná oslava!!!)
Quanah však měl řešení, které mu umožňovaly jeho zvláštní geny: na tu dobu dokáže hibernovat, aniž by potřeboval přijímat potravu. A ne, není to nebezpečné experimentování. A ne, nezemře přitom. A ano, už to několikrát udělal a žádné neblahé následky jej nepostihly.
Tildě došly argumenty, a i když pořád nechápala, jak je to možné – na sci- fi nebyla odborník ani fanda, stačil jeden pohled do jeho magických očí, a neměla najednou potřebu dále řešit jeho podivnou anomálii.
Quanah se přestěhoval domů k Tildě. Co nevidět hrozilo, že nový majitel skleníky prodá nebo dokonce srovná se zemí. Bylo jistější vyklidit pole dřív, než bude pozdě. Loučil se s bolestí a smutkem, ale statečně tu ztrátu svého dlouholetého životního prostředí unesl. Musel. Musel se vzdát kmenů, listů a vůní, musel se vzdát důvěrných doteků i léčivých propojení. Však si svůj ráj znova vybuduje. Bude maličký: zatím, ale bude jeho (a Tildin, pokud ona bude chtít.).
Nejlépe se cítil v jejich malé zimní zahradě, kde se rozbujela i orchidej, převezená a nyní bezpečně usazená na kmeni mladého listnáče. Zkoušel se zabydlet i v jednotlivých pokojích domku, ale padala na něj po delším čase tíseň, úzkost tak silná, že skoro prchal, až na kořeni jazyka pociťoval ten nedostatek flóry kolem sebe. Po čase mu orchidej dala najevo, že potřebuje určitou složku chemických látek, obsažených ve slinách kolibříků. Stejnou sloučeninu obsahují i tělní tekutiny miniaturních roztočů, parazitujících ve skrovné formě na tělíčkách těchto létajících drahokamů pralesa. Květina potřebuje i opylovače, jinak nebude mít možnost rozmnožování a uhyne jako stará, vysušená žena. Dříve vyzývavě rudé květy pozvolna blednou do mdlého tónu rumělky a sem tam hyzdí jemnou pokožku okvětních plátků nepěkná bělavá skvrnka, jako léze nemocného. Je nejvyšší čas něco udělat, než dojde ke katastrofě…
Quanah musel vymyslet plán, jak dostat do Tildina domu párek kolibříků, které potřeboval. Měl neobyčejnou mysl a nepotřeboval internet, ne vždy spolehlivou Wikipedii ani mapy, aby dokázal vytušit a najít. Netrvalo dlouho a plán byl na světě: Tilda pojede do Zoologické zahrady Lešná u Zlína. Tam, v pavilonu Amazonie nenápadně odcizí volně zde pobývající ptáčata a zase se vrátí bezpečně domů. Když to dívce předestřel, vykulila nevěřícně oči: „ Krást?! JÁ…?! Mám krást vzácné opeřence ze zoo? Zbláznil ses?! To přece nejde - chytí mě a zavřou. Konec studií, konec všeho! Ne! To neudělám…!“
Po chvilce věděla, že přesně tohle udělá: jiná možnost není. Ptáci chovaní v soukromých chovech, krmení syntetickou šťávou ze speciálních napáječek, nejsou zvyklí na život s rostlinami a nedokážou být opylovači.., Navíc je u nás nikdo soukromě nechová, natož aby byl ochoten prodat páreček za jakoukoliv cenu. Je to tak: z Tildy vzorňačky bude Tilda zlodějka…
Třetího dne, po opakovaných nácvicích, jede celá nesvá autobusem na místo činu. Ve voze není k hnutí, protože je venku hezky a navíc sobota. Quanah tvrdil, že bude lepší, když se schová v davu. Nebude tolik nápadná… V batohu má v bublinkové fólii a černém sametovém pytlíku vložen jeden květ z orchideje, aby bylo do čeho párek kolibříků ukrýt.
Po dlouhém stání ve frontě u vstupu je konečně v zahradě a neomylně kráčí po chodníčku k prosklenému pavilonu a nakonec odhodlaně vstupuje do vlhkého království. Až vysoko k polokruhové klenbě se pnou koruny palem, poutané k zemi hrozny lián, u paty se krčí vějíře kapradin a všelijakých keřů všech možných odstínů zelené. V podrostu šustí a šramotí hrabavé ptactvo i drobní savci. Tu se vine potůček a voda padající malými vodopády do tůněk, je domovem pro želvy, ryby a jiné drobné obojživelníky. Nad hlavou se Tildě zhoupne ležérní mládě lenochoda a tři kapucínové se hádají naoko o ořech. Přelétají nepočetná hejna papoušků žako, pestrých aratingů, i párek zamilovaných kakadu inka obřadně poskakuje v korunách. A už je vidí: létající a pomíjivé, kousek před sebou u trsů voskově bílých květů. Třepotají se a elegantně sají tenounkými zahnutými zobáčky, ze kterých lačně vystřeluje obratný, dlouhý jazyk. Tilda se nenápadně rozhlédne: nikdo kolem, všichni dospělí i děti zaujatě pozorují lenochodovo snažení vzadu u provazového hřiště.
Dívka pootevře batoh a vůně květu zavzlíná vzhůru ke stropu. Ptáčci ji ucítí okamžitě a hned se snášejí níže a směrem k ní. A už jí přelétají nad hlavou, Hned jsou tu, hned tam…
Dva odvážnější se snesou ještě hlouběji a potom… Jako by sami chtěli, vlétnou do připraveného otvoru: zarolují jako malilinké jumbo jety do hangáru batohu, schoulí se do velkého rudého květu a ten kolem nich ovine okvětní lístky, až je tu pevné poupě, povijan a skrýška, navenek vypadající jako umělá napodobenina květu růže. Nevoní a ničím už nepřipomíná to, čím byla před okamžikem. Tilda znova nenápadně skenuje okolí, ale nikdo se nedívá, nikdo ji nepopadne za rameno, nikdo jí nekřičí do tváře: „Zlodějka! Chyťte ji!!! Já to všecko viděl! Policiééé…“
Možná jediný, kdo si všiml, je papoušek žako, sedící v koruně rozložité vějířovité palmy. Nádherně obkrouženým světlounkým okem na ni pohlédne a s hlavičkou dumavě na stranu poposedne na stvolu listu. Pokývne jen tak pro sebe a pokývne pro přírodu. On ví…
Ulehčeně opouští zahradu zase předním vchodem. Nechce se zdržovat prohlídkou, když ptáčata nejsou určitě v pohodě, i když by to bylo asi moudřejší: nespěchat a neupozornit tak na sebe.
Nikdo ji neviděl a nikdo si nevšiml…
Cestu domů prožije v podivném polovědomí, jak je ze svého činu nesvá. Raději pospává a je ráda, že na sedadlo vedle ní nikdo nepřisedá se zvědavým klábosením. Takové typy lidí, hlavně středního věku a hlavně ženy, pokud si ji vyberou, strpí jen s velkým sebezapřením. Je rozpačitá, neví, co si s nimi má povídat: když se dotěrně vyptávají, mnohdy na sebe „práskne“ i to, co by jinak nikomu neřekla. Je to svízel být mladá a nezkušená a je to nádhera být mladá a nezkušená: skoro hmatatelně cítí, jak jí ty vráskami oděné a posmutnělé tváře závidí - tu čerstvost, tu budoucnost, tu nálepku neopotřebovanosti (jako čerstvě upečený bochníček chleba, voňavý, křupavý a lahodný… A vedle zatvrdlá, splácnutá veka, vhodná akorát tak na strouhanku...) Jako by byla vinná tím, že je ještě mladá!
Dojede v pořádku a po necelých dvou hodinách už opatrně vybaluje květ z batohu. Orchidej se na světle znova rozvine do původní krásy a oba ptáčci potěšeně vzlétnou ke stropu.
„Nic jim není… Neboj, moje milá“, usměje se s ulehčením Quanah a pohladí Tildu po tváři. Na paži mu sednou oba měňavě zbarvení, drobní obyvatelé pralesa. Proběhne němá konverzace, na jakési nám vzdálené frekvenci. Ptáčci potom přeletí nad omamně vonící "rohy hojnosti", krmí se náramně s chutí a opylují svými maličkými tělíčky květy s bohatstvím žlutého prášku na tyčinkách. Orchidej je konečně šťastná: vstřebává nenasytně potřebné látky nezbytné pro zdravý vývoj. Je šťastná ve svých pletivech tou prostou skutečností, že bude dál růst pro blaho Quanaha, Tildy a možná celé Země…
Oba mladí spojenci, spiklenci, přátelé a kolegové zatím tedy poklidně pokračovali ve své práci, prázdniny neprázdniny, a oba cítili, že je mezi nimi něco víc, než jen společný zájem… Tilda se zamilovala skoro hned. Bylo to poprvé a fatální. Smutek střídaly záchvaty radosti, plakala bezdůvodně, skoro se nesoustředila a dělala školácké chyby.
Celé seznamy museli sestavovat znova od začátku…To se na ni Quanah pátravě zahleděl a jako by jí tím pomohl! Byla ještě popletenější…
I on zahořel. Neznal takový cit a nebyl, kdo by mu jej vysvětlil. Ale pochopil a nebránil mu. A když se poprvé objali a přitiskli se k sobě, vykvetl mu v srdci nádherný květ lásky (a to doopravdy!)
Jejich vztah byl čistý, jak jen může být. Nespěchali na nic, co by sami nechtěli. Polibky a hlazení stačilo… Objetí v jeho pažích bylo tak nepopsatelné, že se Tilda musela nutit, aby se po čase vymotala a zřekla tak intenzivního prožitku. Možná i sami tušili, nebo aspoň jeden z nich, (nezáleží na tom, kdo) že víc jim ani není dáno… To je osud. To je volba, když se setkají dvě entity, dvě rasy, které se nesmí a nemohou smísit, aby rovnováha vesmíru zůstala zachována…

Vesmír stárne, rozpíná se a mění… Ve své nesmírnosti si povšiml titěrné namodralé tečičky a napřel všechny síly, aby k ní nasměroval maličkou stříbřitou kapsli, nesoucí naději.
V ní cestuje nevědomé dítě. Potomek civilizace, jejíž planeta, kdesi za Horizontem událostí, už v té době neexistuje. Nezbylo z její nádhery, než zrnko prachu, spečené v nic. Ti tam jsou dávní lidé, stejně jako my, hloupě nakládající se svým světem. Ta tam je květena, tak bujná, živoucí a teď kumulovaná do pár semínek, které má ten malinký poutníček u sebe, jako začátek nové existence. On je vírou v obnovu Země, která tím, jak na ní lidstvo hospodaří, také pomalu směřuje k zániku.
On je vyvoleným, jež má nebo nemá moc zeměkouli pomoci.
Všehomír a jeho přírodní zákony jej směrují k naší planetě. Aby zabránil titěrnému mávnutí motýlího křídla, osudovému doteku, jímž by byla globální katastrofa na Zemi pro celý vesmír. A tím možná na nepatrnou částečku miliardtiny sekundy zpomalí konec všeho, co se rozpíná kolem naší domovské planety. A k tomu konci jednou dojde…
Kapsle prolétá atmosférou Země, aniž by ji citlivé přístroje zaznamenaly. Dopadá v blízkosti osady a při doteku s půdou se mění v rostlinnou ošatku, kterou později nacházejí domorodí obyvatelé džungle. A dál už víme…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.04.2016, 14:32:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Dobře že se Tildě daří, stejně tak jejímu chráněnci. Textík je čtivý, na práci šotků překlepníčků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 04.04.2016, 18:45:33  
   Tilda: Zdravím a moc děkuji za super rychlé přečtení. Děkuji za krásnou známku a děkuji, že se líbí! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
memeks
(11.12.2018, 05:24)
světýlko života
(8.12.2018, 20:27)
Klara Marta
(6.12.2018, 19:05)
Visla
(24.11.2018, 17:12)
obr
obr obr obr
obr
Zbytečně vulgár...
GoldGabIchFürEisen
Temnota lásky
NoWiš
Dárek
asi
obr
obr obr obr
obr

Abraxas
Nikopol
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr