obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 09.04.2016, 13:11  
Závěr
 

Kapitola 25



Po týdnu jsem se objevil v Manchesterské nemocnici, kde jsem se konečně setkal s Blue Edwingovou.


„Dobrý den,“ pozdravil jsem sestru sloužící na recepci.
„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se.
„Jsem doktor Leetch a mám tu schůzku s doktorem Gaddlerem,“ odvětil jsem.
„Dobře, okamžik, zavolám ho.“

Po krátkém telefonátu se ve dveřích objevil postarší muž v bílém plášti. Doktor Gaddler, usoudil jsem.

„Doktor Leetch?“ ozval se hrubý hlas.
„Ano,“ kývl jsem a přistoupil blíže. „Leetch,“ představil jsem se.
„Doktor Gaddler.“

Podali jsme si ruce.

„Pojďte se mnou, prosím,“ pobídl mě a ukázal směrem k výtahu.
„Děkuji,“ pousmál jsem se.

Nastoupil jsem do výtahu. Doktor Gaddler hned za mnou.

Když výtah zastavil, vystoupili jsme. Doktor Gaddler se dostal na moji úroveň, a ukázal směrem, kterým jsme vyrazili.

„Je to statečná holčička,“ promluvil doktor Gaddler.
„Co se přesně stalo?“ zeptal jsem se.
„Autonehoda, oba rodiče ztratila,“ vysvětlil.
„To je smutné.“
„Smutné je, že se u ní zřejmě objevila epilepsie.“
„A jste si tou diagnózou jistý?“
„Podle vyšetření CT má na levé části mozku hematom. Možná je to jen krevní sraženina, která zmizí…“
„…provedli jste vyšetření pomocí EEG?“ přerušil jsem ho otázkou.
„Ne.“
„A jak časté jsou záchvaty?“
„Záchvaty byly zatím jen dva, ale prvním příznakem byly její automatické pohyby a porucha paměti,“ odvětil.
„Porucha paměti může být vyvolána i traumatem, které prožila.“
„Proto jste zde vy, doktore Leetchi,“ pozvedl obočí.
„Dobře, podíváme se na to,“ pokynul jsem hlavou.

V ten samým moment jsem si vzpomněl na to, že si Blue Edwingová mohla rozpomenout, kým opravdu je a její Já, hledá cestu ven k pochopení…


* * *

Během pěti minut jsme došli k proskleným dveřím. JIP.


Vchod na tuto jednotku intenzivní péče byl zabezpečen elektronickým zámkem. Doktor Gaddler měl však osobní klíč, kterým odemkl. Zámek zabzučel. Dveře se otevřely a my jsme vstoupily dovnitř.

„Tohle je doktor Leetch,“ představil mě příchozí sestře. „Jdeme se podívat za Blue Edwingovou.“
„Jsem vrchní sestra JIP, Gootsová,“ představila se.
„Těšíme, sestro Gootsová,“ kývl jsem a podal ji ruku.
„Pojďte tudy, prosím,“ ukázala kudy.

Doktor Gaddler jí následoval. Byl jsem hned za ním.

Sestra Gootsová se odpojila cestou. My jsme pokračovali dál k posteli, kde leželo hnědovlasé děvčátko napojené na kapačku.

„Tak tady je náš zázrak,“ usmál se Gaddler a ukázala na usměvavou dívku.
„Jsem doktor Leetch,“ představil jsem se a přiblížil se blíž k ní, abych ji viděl do tváře.

Co mě zaujalo, byly její oči. Jasně zelené s jemným odrazem šedivé. Přesně jako měla Ronnie. Je to vůbec možné? Nebo je to jen náhoda?
Náhody nejsou, takže je to možné, pomyslel jsem si v duchu. Bylo to jediné, co mě na první pohled připomnělo Ronnie. Jinak to byla úplně jiná bytost. Jiné vlasy, jiný tvar obličeje, jiné rty, jiný nos, prostě se jí nepodobala.

Naše první setkání bylo plné rozporuplných pocitů. Hlavně to bude otázka přijetí někoho podle toho, jaký je uvnitř nikoli podle zevnějšku. Pro spoustu lidí dost nepředstavitelný pojem: Brát člověka takový jaký je, bez ohledu, jak vypadá.

„Jsem Blue,“ usmála se.
„Ano, já vím. Rád bych si s tebou trochu popovídal, jestli ti to nebude vadit?“ zeptal jsem se.
„Nebude, jen se ptejte,“ pobídla mě a skoro to vypadalo, že se i těší.
„Profesor Thompson mi o vás řekl, takže máte dobré doporučení. A to je pro mě záruka, že vás zde mohu nechat chvíli samotného, doktore Leetchi,“ ozval se najednou doktor Gaddler.
„Děkuji, doktore Gaddlere, toho si vážím,“ poděkoval jsem a poté se vrátil pohledem opět k Blue Edwingové.

Začal jsem zvolna. Doktor Gaddler mezitím odešel do sesterny.

„Jak se cítíš?“
„Dobře, děkuji.“
„Bolesti hlavičky?“
„Ne.“
„Brnění?“
„Ne.“
„Hýbat rukama i nohama můžeš?“
„Ano.“
„Vím, že se tě na to už ptali jiní doktoři, ale já…“
„To nevadí,“ usmála se. „Jsem ráda, že si se mnou někdo povídá.“
„Sestřičky se s tebou nebaví?“
„Jenom sestra Gootsová, je milá, ale ostatní sestry, se neusmívají.“
„Chtěl jsem…“
„…věříte na zázraky?“ vyhrkla najednou.
„Ano, věřím,“ odvětil jsem.
„To já také.“
„Vím, že jsi smutná,“ pronesl jsem a pohladil ji po ruce.
„Brečela jsem, ale nepamatuji si to.“

Překvapila mě.

„Nic si nepamatuješ?“
„Mám v hlavě zmatek.“
„Nebojíš se?“
„Vás?“
„Mě nemusíš,“ pousmál jsem se.
„Vás se nebojím, protože vás znám,“ usmála se.

Řekla to tak sebevědomě, jako by o tom byla přesvědčena. V ten moment jsem si uvědomil, že má myšlení mnohem staršího dítěte. Co mi doktor Gaddler zatajil?


* * *

Její krásný úsměv uměl pohladit. Možná by se mohla stát dětskou doktorkou, pomyslel jsem. Určitě má v sobě lásku a radost. Jestliže každý doktor bude hodný a usměvavý, tak každý pacient bude mít z něho dobrý pocit, a to pak je ta pravá podstata lékaře, léčit. Není to jen určením diagnózy, vypsáním receptu a předepsáním dávkování léků, ale slovem, které umí pohladit. A také úsměvem, který povzbudí.

Setkali jsme se pohledem a já v jejích očích viděl opět Ronnie. Její lásku, její radost ze života. Všechno to krásné, čím ona byla.

Ronnie je zpět.


* * *

„Dneska je hezký den,“ spustil jsem po chvilce ticha. „Téměř čisté počasí.“
„Čisté počasí?“ udivila se.

Zaujalo ji to.

„To říkají děti v Child´s Hope, které navštěvuji,“ vysvětlil jsem.
„Jste jejich lékař?“
„Přímo, ne. Jsem neurolog. Pracuji jako konzultant. Klinika Child´s Hope léčí epilepsii u dětí.“
„Pomáháte dětem.“
„Ano, pomáhám. Potřebují to.“
„Děláte to rád, že?“
„Ano, moc rád,“ odpověděl jsem.

Usmála se.

„Chtěla bych být také doktorkou,“ pronesla.
„Třeba jednou budeš.“
„Pomůžete mi?“ zeptala se.

Její otázka mě trochu zaskočila. Uvědomil jsem si však, že osud je tomu nakloněn, aby se opravdu doktorkou stala.

„Udělám to moc rád,“ odvětil jsem.
„Doktor Gaddler řekl, že mě propustí už pozítří.“
„To je dobrá zpráva.“
„Ale řekl mi, že půjdu do dětského domova v Leeds,“ pronesla sklesle.
„Proč ty smutné oči?“
„Chtěla bych jít domů, chtěla bych…,“

Už to nedopověděla. Její větu přerušil doktor Gaddler, který se tam objevil.

„Pozítří ji propustíme do domácího léčení,“ pronesl. „A dnes odpoledne jí odvezeme na oddělení Neurologie.“
„Prý jste už informoval domov,“ dodal jsem.
„Ano, informoval. Nemohl jsem jinak,“ dodal tónem, který zněl docela zklamaně.
„Co kdybych ji vzal na Child´s Hope?“ zeptal jsem se. „Řekl jste, že se u ní projevila epilepsie.“
„Proto jsem vás sem pozval, abyste mi řekl svůj názor.“
„Jsem tady.“
„A váš názor?“
„Musíte udělat pořádné vyšetření,“ odvětil jsem.
„Dobře, doktore. Zítra jí převezeme na neurologii, ale i přesto bude muset jít do dětského domova v Leeds,“ dodal Gaddler.
„Co kdybych ji vzal na Child´s Hope?“ zeptal jsem se znovu.
„Vždyť ji ani neznáte?“ udivil se.
„Měl jste někdy pocit, že toho člověka znáte spoustu let?“ zeptal jsem se.
„Ten pocit jsem měl jen jednou,“ odvětil.
„Myslíte, že to byla náhoda?“
„Přítelkyně mé manželky řekla, že to byla moje spřízněná duše.“

Pozvedl jsem obočí.

„Vážně?“
„Ano.“
„Možná je Blue Edwingová také moje spřízněná duše,“ pošeptal jsem mu do ucha.
„Rozumím,“ pokynul hlavou a poplácal mě po ramenou. „Moje manželka mi řekla, že spřízněná duše je ona...“
Ou, to jsem nečekal.

„…bylo to skoro před třiceti roky,“ dodal.
„Rozumím,“ pousmál jsem se.
„Chtěla bych jít s vámi,“ ozvala se nenápadně Blue Edwingová.
„Přemýšlíme, jak to udělat,“ poznamenal jsem.
„Zkuste zavolat do dětského domova v Leeds,“ poradil Gaddler.
„Prosím,“ zazněl její prosebný hlas.
„Budu si muset dát schůzku s ředitelem dětského domova v Leeds, abych zjistil, jaké jsou možnosti opatrovnictví, popř. náhradní rodinné péče,“ pronesl jsem.
„Myslím, že máte opravdu velkou šanci jí získat a věřím, že vás ředitel Child´s Hope podpoří,“ řekl Gaddler.
„Pokusím se o to.“
„Milý kolego, když zataháte za ty správné nitky, tak lze zařídit úplně všechno, to mi věřte.“
„Promluvím také s profesorem Thompsonem.“
„Rozhodně to udělejte,“ pobídl mne.
„Máte v tom zkušenosti?“ zeptal jsem se a podíval se na Blue, která se usmívala, a bylo na ní vidět, že věří v naději nového domova.

Doktor Gaddler už neodpověděl…


* * *

O dva dny později jsem se sešel s ředitelem dětského domova v Leeds a vysvětlil mu celou situaci ohledně čtyřleté Blue Edwingové. Richard Hatchet byl velmi chápavý ředitel dětského domova. Vysvětlil mi, že to sice není standartní postup, ale vzhledem k tomu, že bude stejně přemístěna na Child´s Hope, žádost o opatrovnictví mohu podat klidně hned. A souhlasil, aby Blue Edwingová byla umístěna na tuto kliniku do domácí léčby, kde setrvá do doby, než proběhne první jednání o jejím svěření do mé péče.


Lépe to dopadnout nemohlo.








Kapitola 26



Čekal jsem ve své pracovně, vlastně teď už v ordinaci, protože před třemi dny jsem přijal nabídku profesora Thompsona a stal se právoplatným členem “lékařské rodiny“ Child´s Hope. To z mé pracovny udělalo ordinaci.


Hned první případ v mé nové ordinaci mě vrátil do chvíle, kdy jsem potkal Elin Furgiv. Tato dívka se jmenovala Gina Brennová. Jedenáctiletá dívka s blond vlasy dlouhými až po pás. Smutná a tichá dívka, která prožila něco, čemu nerozuměla. To však nebyl důvod, proč se ocitla v Child´s Hope. Byla to její diagnóza: Epilepsie - Komplexní parciální záchvaty. Její příběh mi vyprávěla až dvacet minut poté, co jsem si získal důvěru.

„Máte tu hezké hračky,“ poznamenala.
„Chtěla by sis s nějakými hrát?“ zeptal jsem se.
„Ano, smím?“
„Ovšem, proto je zde mám.“
„Chodí sem hodně dětí?“
„Chodí sem všechny děti.“
„Jsou také nemocné jako já?“ zeptala se a její smutný pohled vypovídal za vše.
„Ano, jsou nemocné jako ty.“
„Chtěla bych se vrátit k mamince, babičce, do školy, ke kamarádkám. Uzdravím se někdy?“ zeptala se.
„Pokusíme se, aby ses uzdravila, Gino,“ odvětil jsem.
„Oni mi řekli, že se uzdravím,“ vyhrkla najednou a vzala si do ruky panenku oblečenou jako princezna.
„Kdo oni?“
„Jsou v zrcadle,“ odvětila.
„Pověz mi o nich,“ pobídl jsem ji.
„Dobře,“ souhlasila a začala vyprávět příběh, který zřejmě nikomu ještě nevyprávěla.

To jsem samozřejmě nevěděl s jistotou, proto jsem byl zvědavý, jaký to bude příběh…


**

…stála jsem před zrcadlem. Chvíli jsem se do něho dívala, až když jsem chtěla odejít, cosi mě přitáhlo zpět. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem zvláštní neviditelnou sílu, která mě táhla blíž k zrcadlu…


**

Okamžitě jsem si vzpomněl na vyprávění Anee Smithové o tom, jak chtějí stínoví duchové prolomit dimenzionální hradbu. Byla snad Gina také jedním z těch dětí, které byly ovládány neznámým zdrojem?

„A víš, co to mohlo znamenat?“ zeptal jsem ji.
„Nevím.“
„Víš, Gino, když se lidé koukají do zrcadla, někdy se vztekají a smutek, zlost i hněv vyslaný prostřednictvím jejich očí do zrcadla se může někdy obrátit proti nim.“
O vytvoření nehmotné entity – stínoví duchové jsem pomlčel.

„Tohle nebyl obyčejný den…,“ vrátila se zpět k příběhu.


**

…přiblížila jsem se k zrcadlu. Dotkla jsem se ho jednou rukou. Najednou se celé zrcadlo zachvělo a začalo se vlnit. Lekla jsem se a chtěla jsem se odtrhnout, ale nechtělo mě pustit. Začala jsem křičet. Přiběhla maminka, a když viděla, že stojím před zrcadlem a brečím, přiskočila ke mně a objala mě. Prý jsem měla záchvat, proto jsem musela na vyšetření do nemocnice. Tam mi zjistili, že mám epilepsii. Když mě odvezli domu, znovu jsem měla pocit, že se musím podívat do zrcadla. Držet se ho. Nikomu jsem nic neřekla a udělala jsem to znovu. Dotkla jsem se ho a pak se to stalo. Zrcadlo se začalo vlnit a já viděla nějakou tvář, která se tvarovala tam uvnitř. Řekla mi, že mě uzdraví. Pak se tam ocitla i další tvář a také mi řekla, že mě uzdraví. Pak něco říkali o tom, že musejí ven, ale moc jsem tomu nerozuměla. Když opět říkali, že mě uzdraví. Řekla jsem ne. Necítila jsem se nemocná. Proto jsem se odtrhla a řekla, že už je nechci vidět. Začaly kvílet a pískat. Zakryla jsem si rukama uši, abych je neslyšela. Jedna tvář se snažila projít skrze zrcadlo ven. Zakřičela jsem a uskočila stranou. Znovu přiběhla maminka. V tom tváře zmizely. Začala jsem se chvět a maminka mě odvezla znovu do nemocnice…


**

„Pak už jsi neslyšela jejich kvílení?“ zeptal jsem se.
„Pak už ne,“ odvětila.
„Možná, že to byly jen duchové,“ poznamenal jsem a pozorně sledoval její reakci.
„Myslíte, že duchové existují?“¨
„Já myslím, že ano.“
„Jsou všichni duchové zlí?“
„Určitě nejsou.“
„Ale proč mě strašili?“
„Možná nevěděli, jak s tebou mluvit.“
„Nechci s nimi mluvit,“ odsekla a věnovala se panence princezně.
„Myslím, že…“
„Nechci!“ vyhrkla a utrhla panence hlavu.

Překvapilo mě to, jaká zlost se v ní najednou nashromáždila. Nebo to byl jenom strach. Chvíli jsem mlčel a sledoval další její reakce.

„Je mi to líto,“ rozbrečela se.
„Spravíme ji,“ snažil jsem se ji utěšit.
„Ne, ne,“ začala křičet a odhodila zbytek panenky do rohu.

Nic podobného jsem předtím nezažil.

Gina se pak postavila, ale vzápětí klesla k zemi. Myslel jsem, že omdlela, ale když jsem vstal a viděl, jak se na zemi chvěje, bylo mi jasné, že má záchvat. Jako náhodou do ordinace vstoupila sestra Amy, která okamžitě přiskočila, a společně jsme Ginu uklidnili.

„Stalo se to už po několikáté, doktore,“ prozradila Amy.
„Myslím, že by to měla mít v záznamu. Všechny její záchvaty. Všechny její abnormální stavy,“ poznamenal jsem.
„Všechno tam bude, doktore, osobně na to dohlédnu.“
„Teď už je v klidu. Dojděte pro vozík a odvezte ji na pokoj,“ řekl jsem. „Přijdu ji dát nějaké sedativa.“
„Dobře,“ kývla sestra Amy.

Poté se vzdálila. Vrátila se a s mojí pomocí jsme ji dostali do vozíku. Amy ji odvezla na pokoj a já ji pak přišel dát utišující léky. Gina potřebovala klid. Vzpomínky na zážitek u zrcadla ji velmi rozrušily...


* * *

Cestou zpět do své ordinace jsem potkal sestru Carol, která se hned vyptávala na Ginu, jako by věděla, co se stalo.

„Měla záchvat,“ vysvětlil jsem.
„A je v pořádku?“
„Ano, už je. Dal jsem ji léky.“
„Půjdu se na ní podívat.“
„To nemusíte, sestro Carol. Je u ní sestra Amy.“
„Dobře. Půjdu jindy,“ dodala.

Pokynul jsem hlavou a pokračoval směrem do své ordinace.

Udělal jsem několik kroků, když jsem mně obklopil zvláštní pocit. Ohlédl jsem se a uviděl sestru Carol, jak míří do pokoje Giny Brennové.
„Proč tam šla, když ví, že je u ní sestra Amy?“ pomyslel jsem si. „Divné.“

Mávl jsem rukou a chtěl jsem pokračovat směrem do své ordinace, když jsem si najednou vzpomněl na slova Anee. Jsou vtělení andělé konající dobro, ale jsou také padlí andělé, kteří vstoupili do lidského těla a snaží se uškodit.

Jestli sestra Carol je opravdu padlý anděl, proč ji zrovna zajímá Gina Brennová?

Otočil jsem se a vyrazil zpět do pokoje Giny Brennové. Chci vědět víc. Chci vědět, o co Carol jde.

Když sestra Carol vstoupila do pokoje, byl jsem v půli chodby. Najednou jsem uslyšel jemný zvuk, který mě ochromil. Klesl jsem k zemi a chytl se za hlavu. Ztrácel jsem rovnováhu. Cítil jsem se jako po požití velkého množství alkoholu. Spadl jsem na zem a ztratil vědomí…


* * *

Probudil mě až hlas sestry Amy.

„Doktore Leetchi.“

Otevřel jsem jedno oko a hledal obrysy postavy s povědomým hlasem.

„Doktore Leetchi?!“ ozvala se znovu. „Jste v pořádku?“

Otevřel jsem obě oči. Procitl jsem a pomalu se zvedal ze země. Podíval jsem se do strany, kdo mi pomáhá vstát. Byla to sestra Amy.

„Vy?“ udivil jsem se.
„Doktore, jsem ráda, že je vám lépe,“ pronesla.
„Kde je Gina?“
„Je v pořádku?“
„Samozřejmě.“
„A sestra Carol?“
„Co je s ní?“
„Šla se na ní podívat.“
„Ano, byla tam.“
„Kde je teď?“
„Myslím, že šla domů.“
„Až tak najednou? Není ve službě?“
„Byla vystřídána.“

Její odpověď mě utvrdila v tom, že sestra Carol je opravdu padlý anděl a sestra Amy nějakým způsobem proti ní zasáhla.

„Sestro, vím, o co tady jde, a věřte mi, že jsem s vámi, že jsem na té správné straně.“
„A víte to určitě?“

Její otázka vyvolala ve mně pochybnosti o tom, jestli jsem opravdu na té správné straně.

„Nemusíte mít pochybnosti, doktore.“

Jako by přečetla moje myšlenky.

„Co když je mám?“ pronesl jsem a rukama naznačil, že už nepotřebuji pomoci.
„Jste zmatený, ale věřte mi, že všechno má mnohem větší plán.“
„Věřím, ale i přesto…“
„…jen se nesmíme nechat ovlivňovat tou druhou stranou,“ přerušila mě a vykročila opačným směrem.

Chvíli jsem ji pozoroval. Její klidnou a vyrovnanou chůzi. Jako by se snad vůbec nic nestalo.

„Vím, kdo jste,“ vykřikl jsem.

Sestra Amy se ale vůbec neotočila a pokračovala dál.



Kapitola 27



Ten den byla Blue Edwingová převezena na kliniku Child´s Hope. Její příjezd byl očekáván ještě před obědem…


Když přijela sanitka, už jsem stál před vstupem do Child´s Hope a netrpělivě očekával její příjezd.

„Dobrý den,“ pozdravil řidič sanitky. „Přivezl jsem Blue Edwingovou. Z nemocnice Leeds.“
„Dobrý den, ano, víme o ní, převezmu si ji,“ pronesl jsem.

Se mnou tam stála sestra Amy, která se usmívala. Její energie plná lásky a naděje prostupovala mým tělem. Mohl jsem tak cítit, jak tato hřejivá energie dokáže vyléčit smutné srdce. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, a nikdy jsem si to nepřipouštěl. Až do té doby, kdy jsem si vrátil z onoho světa, jsem začal více cítit a uvědomovat si přítomnost těchto bytostí.

Amy byla opravdu vtělený anděl. Vždycky jsem si myslel, že je plná lásky a dětem dodávala naději. Líbilo se mi, jaký k nim měla vztah. Oceňoval jsem její pochopení a soucit pro dětské duše, které byly na odchodu do nebe.

„Tak mi to tady podepište,“ vyzval mě řidič sanitky k podpisu.
„Tady?“ zeptal jsem se a ukázal na prázdnou kolonku na okraji.
„Ne, tady, doktore,“ opravil mě.
„Dobře,“ pokynul jsem hlavou.

Sestra Amy se mezitím přesunula ke dveřím sanitky. Ošetřovatel Jimmy byl rychlejší a otevřel dveře, v nichž se objevila postavička usměvavé hnědovlasé dívenky.

„Vítej, Blue,“ pozdravila ji Amy a natáhla ruce.
„Ty jsi anděl, viď?“ pronesla něžným hláskem.

Amy se jen usmála, a pomohla malé Blue ven z auta.

„Takže mohu odjet, mějte se,“ rozloučil se řidič a nastoupil do sanitky.
„Ovšem, jste volný,“ souhlasil jsem a vyrazil za Amy.
„Jste tu také,“ vyhrkla Blue s nadšením.
„Ahoj, Blue, jsem rád, že jsi tady,“ projevil jsem nadšení.
„Budu mít svůj pokojíček?“ zeptala se.
„Budeš mít na pokoji kamarádku,“ vstoupila do toho sestra Amy.
„Jsou tu děti a potřebují pomoc,“ pronesla moudře jako by snad věděla víc o svém poslání.

Mám pocit, že se rozpomíná, jaké je její poslání, pomyslel jsem si.

„Ano, potřebují,“ podotkla sestra Amy a pohladila malou Blue po vláskách. „Ale my to zvládneme, viď?

Podívala se na ní takovým způsobem, že mi bylo jasné, že ví kdo je, Blue Edwingová. Anebo možná ne, a prostě její přístup vychází z její podstaty, pomáhat dětem a všem, co to potřebují.

„Víte, kdo to je?“ zeptal jsem se šeptem.
„Ano, vím. Přece Blue,“ odvětila s úsměvem na tváři.
„Rozumím,“ pousmál jsem se a ustoupil stranou.

Sestra Amy chytla malou Blue a vykročily směrem do budovy.

„Myslím, že si o tom ještě promluvíme, Amy,“ podotkl jsem, a pozvedl obočí.

Jen se usmála.

„Tak půjdeme, Blue. Podívat se do tvého nového pokojíčku,“ pobídla ji.
„Už se těším,“ zaradovala se.


* * *

Já se vracel do svého lékařského pokoje.

Cestou jsem potkal profesora Thompsona.

„Tak už ji přivezli?“ zeptal se.
„Ano, už,“ pousmál jsem se.
„A tu žádost jste podal, doktore?“
„Ano, podal. Teď jen čekám, až se případné úřady tomu budou věnovat,“ odvětil jsem.
„Zkusím se přimluvit,“ řekl a mrkl po mně.

Překvapil mě.

„Vážně? To by bylo moc fajn,“ usmál jsem se.
„Pro vás to rád udělám.“
„Děkuji, moc si toho cením.“
„Nicméně, výchova dítěte je něco jiného než návštěvy pacientů,“ poznamenal.
„Jsem si toho samozřejmě vědom, ale mám pocit, že to zvládnu. S Ronnie jsme děti neměli a tahle maličká bude darem shůry.“
„Věřím, že ano, doktore Leetchi.“
„Díky, za podporu, profesore. Mám pocit, že tyto děti jsou více než naší budoucností.“
„Doktore Leetchi, jsem opravdu rád, že jste na Child´s Hope. Lékaři jako vy, jednou změní svět.“
„To bylo velmi silné prohlášení.“
„No, a když ne svět, tak alespoň pomůžete všem těm dětem, naší budoucí generaci, která ho snad jednou změní,“ pronesl.
„Jsem tady rád, profesore,“ poznamenal jsem a ukázal před sebe.

Profesor Thompson to samozřejmě pochopil.

„Už vás nechám, doktore Leetchi. Jen nezapomeňte, že každý pátek máme lékařskou poradu.“
„Ano, četl jsem týdenní plán lékařů Child´s Hope.“
„Je to již zítra,“ usmál se a se zdvihnutím pravice odcházel opačným směrem, co já.

S úsměvem na tváři jsem pokračoval do svého lékařského pokoje….


* * *

Hned druhý den jsme provedli veškerá vyšetření u Blue Edwingové. Za použití EEG jsme zjistili, že Blue epilepsií netrpí. Všechno způsobil ten hematom v levé části jejího mozku. Ten se pomalu zmenšuje a další prognózy jsou velmi pozitivní. Blue se uzdravuje.


Když soud schválí mojí žádost Blue Edwingová se stane mojí adoptivní dcerou…












Doslov:


Sedm pracovních dní poté, co se Blue zabydlela v Child´s Hope mi přišel dopis. Soud přijal mojí žádost o opatrovnictví nezletilé Blue Edwingové. První jednání je stanoveno na 10 hodinu 23.9.2004. Téměř měsíc od podané žádosti. Tomu říkám rychlost. Buď se soud rozhodl v zájmu dítěte, nebo profesor Thompson zatahal za ty správné nitky…


Seděl jsem ve své ordinaci a osvěžoval se sklenkou čisté vody, když jsem si vzpomněl na kus papíru, který jsem našel před čtyřmi roky. Sáhl jsem do šuplíku a vytáhl jej. Vzpomínky se mi vrátily jako by to bylo včera…


**

…kráčel jsem po ulici, když jsem uviděl po zemi poletovat kus papíru s nápisem Nebe. Úhledné gotické písmo mě zaujalo, jako bych ho už někde viděl. Sehnul jsem se a vzal papír do ruky.

Nebe. Jaké je a existuje vůbec?

Věřím, že ano. R.L.


**

Je možné, že by Ronnie věděla už před pěti roky, co se stane? Věděla, že opustí tento svět a znovu se vrátí? Dvě otázky, na které jsem ještě neznal odpověď.

Vzhledem k tomu, že jsem prožil stav mimo své tělo a jako duše jsem se setkal s její duší, tak jsem věděl, že plán je daleko složitější, než se zdá. Nemohu vědět všechno hned a nemohu vědět, co se stane. Přesto mám pocit, že jsem důležitou součástí toho všeho. Proto jsem se vrátil, abych něco změnil…

…naše budoucnost je jen pravděpodobnost bez potvrzení.


* * *

Můj poslední pohled než jsem odešel domů, patřil stromům a pestrobarevným motýlům, kteří mířili k obloze. Bylo po dešti a na obloze se objevila duha, nádherná pětibarevná duha…










O duších:


Duše, které přicházejí na Zem, si volí jestli, prožijí další život v očistci nebo v odpočinku. Někdo se narodí do materiálního blahobytu, do skvělých lidských vztahů, někdo do rodin postižených chudobou. To vysvětluje, proč se má někdo lépe a někdo hůře. Ale důležité je, jak s těmito podmínkami naloží. Vždy, může z tohoto jednoho života odejít jako lepší, než do něj přišel.

Anebo naopak, horší…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.04.2016, 13:10:20 Odpovědět 
   Zdravím u poslední části.

Text je opět čtivý. Náš hrdina se znovu setkal se svou ženou, která se vrátila v podobě oné holčičky (s její duší?). Také se sám sebe ptám, zda existuje Nebe a zda existují andělé. V reinkarnaci věřím, věřím, že jeden život nestačí, aby člověk vše pochopil, proč je na světě a proč dělá to co dělá, jak myslí a jaký je (a hlavně kam kráčí).

Jak ohodnotit celé povídání? Je nevšední, plné paranolmálních jevů, hrdinové se setkávají nejen s anděly, ale i s duchy. Jde o svět dospělých, který je protkán se světem dětí, dětí, které zažívají své vlastní problémy a které tu a tam mají jakési napojení na "Nebe" (na místo či stav, kde jsou andělé a další děti).

Zda je příběh uvěřitelný? Ve světě se děje spousta zázraků, přestože se zdá, že je mnohdy svět samotný očistcem (viz chudoba, války a nemoci), ale jak bychom mohli poznat dobro, kdybychom nepoznali i zlo?

Na práci šotků jsem nekoukal a přeji mnoho zdaru v další tvorbě.
 ze dne 09.04.2016, 16:29:10  
   Danny Jé: Zdravím a děkuji za komentář.

Myslím, že Nebe existuje, jen v jiné formě než slýcháváme a než si dokážeme představit. Jelikož naše duše je určitá energie, tak si myslím, že Nebe není hmotné a různá vyobrazení jsou jen výtvorem našich představ a možná i našich snů, ale to už je zase jiné téma (ty sny).

Také v reinkarnaci věřím, protože jeden život opravdu nestačí, aby člověk vše pochopil, proč je na světě a proč dělá to co dělá...s tím s vámi souhlasím...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Boží svět
Charakter
Povídka—Zimní č...
Zuzana Černá
Zhulenej sen
MonaSchýza
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr