obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část šestá ::

 autor Tilda publikováno: 11.04.2016, 14:59  
Tildini rodiče a jejich nečekané potíže
 

Kapitola 5.

Pomalu se blížil den, kdy se měli vrátit Tildini rodiče ze své dlouhé japonské cesty. Po celou dobu byli ubytovaní ve městě Sakai, pokud neodjížděli na delší čas do různých provincií za studijním účelem. Hotel je z těch levnějších, pokojíček jako dlaň, i postele krátké a tvrdé. Připadali si po té dlouhé době tak scvrklí, že se ráno zdravili rozverným: „Ahoj, sardinko…“ nebo jindy: „Jak se daří slanečku…?“ Už se nesmírně těší na středoevropské pohodlí a prostor…
Letenky, bezpečně uložené spolu s doklady, pečlivě uzamčené v příručním kufříku s platebními kartami a peněženkou se zbytkem jenů (Tildě do sbírky, i když bankovky jiných zemí nesbírá… Ale třeba začne. A když ne, budou aspoň vzpomínkou, suvenýrem a raritou, až budou oba staří a nepohybliví…) nechali na příručním stolečku. Drobné zavazadlo, jak se ukázalo, bylo chatrným ochráncem. Nenechavá ruka zlodějíčka, velice pohybově zručného kluka, který se dokázal vyšplhat až do dvacátého patra jen tak, bez jištění po okapové rouře, kufřík ukradla. Do pokoje vnikl nad ránem, ještě pod pláštíkem tmy a tiše, nehlučně se vplížil pootevřeným oknem z koupelny. Okno bylo maličké, ale on se dokázal natahovat, smršťovat i skládat do těžko uvěřitelných kreací, a tak se protáhl i minimálním stavebním otvorem.
Stejně tiše, jak přišel, tak i odešel. Jenom použil dveře místo okna a neviděný, neslyšený seběhl po požárním schodišti. Na ulici se snadno rozplynul v davu lidí, kteří i touto časnou dobou plnili chodníky, jako šlehačka cukrové rakvičky ke kávě.
Manželé Kočičkovi ráno nevěřili svým rozespalým očím, když se na ně výsměšně tvářila prázdná deska stolu, vykládaná různě barevnými kousky vzácných dřevin. Nežasli nad tou krásou, zuřili a zoufali si: „Bože, co si počneme! Bez peněz, bez dokladů, bez letenky! Máme akorát kufry, mobilní telefon bez nabíječky a pár mincí pro pokojskou…!“
Snažili se to vydýchat, snažili se uklidnit a rozumně jednat. Na recepci je vyslechli, nevěřili a tvářili se všelijak. Nakonec však mladá slečna zavolala ochranku a potom se dostavila i policie s překladatelem. Ohledali místo činu, vyslechli oba, i když jim vlastně neměli co říct. Okatě neochotní vyšetřovatelé se rozloučili po chvíli s tím, že se brzy ozvou a doporučili manželům co nejdříve se uchýlit na svou ambasádu.
„Takže do Tokia, Vávro!“ Smutně se pousměje Eva a konečně začne plakat. „A jak se tam asi dostaneme, he? To už nám nikdo neporadil! Zloděj jeden pitomá, tak nám zamotat život!“
Tomáš ji konejší, jak může, i když sám je bezradný. Zavolá aspoň kolegovi z místní univerzity, kde nějakou dobu zkoumali nové kultury obilnin. Náhodou je mimo zemi – na stáži v Americe. DOKONALÉ! Zkoušejí se dovolat na svou domovskou univerzitu, která jejich stáž zaštiťuje: z telefonu sekretariátu se ozve mrazivé: „Linka je dočasně zrušena. Instituce v šetření. Obraťte se na kompetentní úřady. Děkujeme za pochopení.“
Tomáš s Evou se na sebe vykuleně podívají, když oba naráz vyslechnou na hlasitém odposlechu svůj rozsudek. „To musí být nějaký nejapný žert, vtip, aprílová klukovina nebo zlomyslnost kolegů, kteří závidí!“ Tomáš uhodí pěstí do stolečku, až hrozí, že vykládané destičky vyskočí z ornamentu. Eva mlčí, slzy ještě v koutcích očí. Mlčí dlouho a skoro se nepohne, nezamrká, nevydechne. Nakonec tiše a zlomeně praví: „Musíme se dostat domů za každou cenu! Já už tu nechci zůstat ani chviličku. Stýská se mi po Tildě, až to bolí. Děsí mě to! Ta chladná obřadnost, odstup a zdrženlivost. Ty pidi prostory k životu. Stres a shon za čímsi. Brrr… Honem zpátky pod naše milé kopce a na voňavou louku…“
Ukryje se v manželově náruči a on ji dlouho kolébá a hladí po vlasech. Potom si vezmou zavazadla a ukončí rázně a s mizivým pousmáním svůj hotelový pobyt. Recepční také neplýtvá srdečností: jako by oni dva mohli za to, že sem vtrhla policie, že se lidé otáčeli se zvědavostí, co z toho bude. Že byla „pošpiněna pověst“ hotelu, jako by byl, bůhví jakou luxusní institucí…
Ocitají se na ulici, v chumlu spěchajících, lhostejných a malých lidí. Sami jako ostrov v moři plném žraloků… V taxíku, kterým míří na letiště, ač nemají přesný plán, se znova domlouvají, co podniknou… Najednou se řidič otočí a plynulou angličtinou spustí: „Omlouvám se, že vás poslouchám, ale myslím, že bych dokázal pomoci. Tedy, pokud vám… Eh, nebude vadit, že se vměšuji do vaší rozmluvy.“
Eva s Tomem oněmí překvapením, ale hned za ně, jako mluvčí, odvětí Tomáš: „Stručně řečeno – byli jsme okradeni v hotelovém pokoji o všechny peníze i dokumenty. Nemáme jak se dostat a na naši ambasádu, nemáme spojení s univerzitou, která nás sem vyslala a nemáme možnost se na nikoho obrátit…“
Taxikář chápavě přikyvuje a po chvilce přemýšlení odpoví, oknírkovaná ústa úsměvem zasvítí ze zpětného zrcátka: „Máte neuvěřitelné štěstí: můj švagr je kapitánem na soukromé jachtě a zítra ráno vyplouvají na cestu do Evropy – myslím, že do Hamburku… Hledá nějaký manželský pár, který by zastal funkci stevarda a pokojské. Jejich stálí zaměstnanci onemocněli těsně před chystaným vyplutím… Hledá, s prominutím, „bílé“… Tak, pokud by se vám nepříčilo, si na cestu domů vydělat…? A s cestovnými dokumenty byste si hlavu dělat nemuseli…“
Tak tohle by nečekali: že obyčejná cesta taxíkem přinese řešení, které na první pohled vypadá konstruktivně a hlavně „ možně“. Na lodi nebudou potřebovat pasy ani víza, pokud je čistě soukromá… V těchto východních končinách je to možné…Vydělají si na cestu a hlavně: dostanou se domů bez čekání někde po halách a nádražích, což je i tady v tak cizokrajné zemi, „krajně nebezpečné“…
„Neděláte si z nás legraci, že…? Více bychom těžko unesli! Opravdu to myslíte vážně?“ Ptá se ještě Eva, než se začne radovat z tak náhlého a nečekaného obratu jejich zamotané situace.
„Milá paní, to bych si nedovolil! My Japonci, nejsme zrovna přeborníci v žertování, jak jistě sama víte. Opravdu mám švagra na jachtě, opravdu hledá manželský pár na cestu do Evropy. Máte jenom obrovské štěstí, že jste na mě narazili!!!“
Řidič volá a domlouvá vše potřebné. Telefonát je skoro pětiminutový a vyštěkávaná slova s ostrým akcentem naoko vyznívají v jejich neprospěch. To je japonština. Neprozradí necvičenému uchu kladné emoce a je chladná stejně jako její nositelé… Nakonec na ně řidič krátce pokývne a viditelně spokojený potvrdí, že je vše domluveno.
Nejedou tedy na letiště, ale do přístavu: k molu, kde kotví soukromé jachty lidí, kteří měli v životě větší štěstí (nebo se aspoň tak navenek prezentují…). Ani tady nepotřebují propustku, i když je vstup do tohoto areálu přísně hlídán ochrankou. Taxikář se po několika obřadných úklonách domlouvá s mužem, v jehož tváři se oběma Čechům nedaří číst. Je zachmuřená, strohá a odlidštěná, jak jen může být. Po pár minutách na poslech výhružné rozmluvy se oba muži znova ukloní, strážný si dovolí luxus maličkého úsměvu, sotva v koutku úst a pokyne oběma cestovatelům dovnitř za pruhovanou závoru. Teď už je zvednutá a vstřícná, stejně jako její obsluha. Cestou po molu oba tiše tipují, která že loď bude jejich domovem a dopravním prostředkem: „Já myslím, že ta velká tady napravo – vypadá draze a spolehlivě…“ Hádá Eva a nenápadně ukazuje na štíhlou bílou jachtu s mahagonovou palubou a červeně vyvedeným nápisem na boku: „Celeste“.
„A já myslím, že to bude tahle!“ Ukazuje Tom na další, o tři řady dále: o poznání menší loď, zato svítící novotou, má palubu z kořenového dřeva olivovníku, nádstavbu také celodřevěnou a nápisem: „Blue Bird“ jako by přímo lákala do kajuty.
Neuhodli ani jeden. Až na konci svorně seřazených plavidel na ně jukne jako mořská vlčice středně velká, ne tolik atraktivní loď s nenápadným jménem „Néo“. Není úplně nová ani nebudí dojem bohatství, snobství a nadřazenosti. Ale spolehlivost a pocit bezpečí, pokud jste na její palubě, umí a dokáže nabídnout…
S šedým nátěrem a zábradlím z nerezu, nově nalakovanou palubou i můstkem, šňůrou pestrobarevných vlajek skoro všech zemí světa a nakonec i s mladou, pěknou Japonkou, jež se na ně (konečně!) široce usmívá na přivítanou, jim jachta připadá jako domov…
Brzy se seznámili s posádkou (kapitán jako jediný jim moc „nepadl do oka“: viditelně si zachovává odstup a nikdy se neusměje…). Stevardka Mako, která je obeznámila do všech detailů s jejich úkoly, byla ta samá osoba, jež je jako první uvítala na palubě. Později, po uložení zavazadel, loď prozkoumali od přídě po záď: poznali kuchyň, spižírnu, stejně jako komoru plnou čistidel, kbelíků, prádla, košťat a mopů, která bude jejich královstvím. Kajutu, kterou dostali přidělenou, mají až na konci mini chodbičky. Je malinká, nejmenší ze všech, ale jim to nevadí, když jsou vděční za pomoc… Za jakoukoliv pomoc! Mako jim ukázala i maličkou skřínku s léky, přecpanou platíčky s tabletkami proti mořské nemoci. „To budete asi potřebovat ze začátku… Nebo jste už někdy pluli delší dobu po moři?“ Ptá se zpěvavou angličtinou, která zpod nádherně šikmých očí zní ještě exotičtěji.
„Hm… Eh… Ještě jsme po moři nepluli…“ Odpoví za oba Tomáš a obava se z jeho odpovědi dá snadno přečíst („Tak, a je hotovo. Pošlou nás pěkně fofrem na břeh a ještě se nám vysmějí, co jsme to za blázny…!“)
Ale nestane se tak. Mako se jenom trochu rozpačitě usměje a potom klidně odpoví: „Však si zvyknete. Nic to neznamená a každý musí jednou začít… Chce to sílu, trpělivost a čas… O nic víc nejde…“ Poplácá Evu po paži a nechává ty dva v kajutě o samotě.
„Teda, Tome… To bylo tak tak… Taky nás mohli vrátit jako nevhodné kandidáty…“ Eva si úlevně vydechne a chvíli spočinou v objetí, konečně v klidu a soukromí. Naoko se hádají, kdo bude ležet nahoře a kdo dole, jako skauti poprvé na táboře: „střihnou si“ a Eva získává horní palandu a jako bonus skleničku saké… Těší se oba na tu cestu. Bude sice dlouhá, možná svízelná a možná trošku nebezpečná. Ale nikdy by se jim nepoštěstilo něco takového zažít…
„Možná je nakonec dobře, že nás ten zmetek vykradl… Co víš, třeba by s námi spadlo letadlo nebo teroristi v letištní hale… Všechno je možné a všechno zlé je na něco dobré…“ Rozumuje Eva, už trošku „načnutá“ dvěma rychle za sebou vypitými skleničkami.
„Bude ti zle… Brzdi trochu!“ Varuje Tomáš. Ale Eva se musí dostat z toho všeho trápení, zahodit je za hlavu a nemyslet už na to. Nalévá si sama ještě třetí a Tomáš raději láhev schovává do minibaru. On už pít nebude, pro všechny případy.
Za hodinu se všichni sejdou znova na palubě, kde je kapitán seznámí s trasou i délkou cesty do Evropy: „Milá posádko: děkuji, že jste členy týmu na této lodi. Doufám a věřím, že budeme sehraná skupina a nedojde k žádným problémům ani zádrhelům a že všichni, jak tady stojíme, se v pořádku vylodíme v Hamburském přístavu: o něco starší, o mnoho moudřejší a mnohem bohatší… O zážitky, které nám nikdo a nic nemůže vzít!“ Krátká úklona a muž pokračuje ve své emotivní řeči: „Po vyplutí z přístavu budeme kopírovat břehy ostrovů Honšú: tam se k nám přidá majitel se svou přítelkyní z Německa, a Kjúšú, než vyplujeme na širý oceán. Jeho vody jsou mnohdy divoké, proto ta počáteční a klidná plavba při pobřeží – aby si i nováčci zvykli…“ A úkosem pohlédne na Toma a Evu.
„A potom už nás čekají nekonečné vody Tichého oceánu. Z paluby budete pozorovat mořské živočichy, jako jsou létající ryby, delfíni, kosatky a možná i párek velryb. Nuda tu určitě nebude. Nejtěžší část plavby nás čeká v oblasti „Ďáblova moře“… Ale není důvod k obavám: v této roční době je moře klidnější a ani dlouhodobé předpovědi počasí nepředpokládají žádné anomálie… Bude to dobrá plavba, za to vám ručím! Loď má moderní řídicí systém, plně elektronický a s pomocí husté satelitní sítě je skoro nemožné, aby se něco zvrtlo. Pokud nebude zbytí, jsem tu já, váš kapitán: mám „odpluto“ desetitisíce námořních mil a moře znám stejně dobře jako svoji bonsajovou zahradu! Nu a potom už nás uvítají břehy Afriky: zvolíme Suezskou cestu, nikoliv Panamskou. Nejkratší je samozřejmě Severní trasa, díky tání ledovců nyní otevřená a možná nejvýhodnější, ale kdo by se chtěl trmácet v zimě a nepohodě, když je krásné léto…
Tak to je v kostce všechno… Stevardka vás obeznámí s bezpečnostními pokyny a ukáže vám použití záchranných vest a jiných prostředků pro přežití na otevřeném moři… Pokud máte nějaké dotazy, rád zodpovím hned. Později už budu zcela zaneprázdněn na můstku… I sebesložitější technika potřebuje lidskou zpětnou vazbu…“ Tázavě se zadívá na posádku a znova se ukloní.
Nikdo nic nepotřebuje vysvětlovat a naši dva dobrodruhové se raději obrátí na Mako, pokud bude třeba…
Za nějakou chvíli vyplouvají… Eva mává těm pár lhostejným přihlížejícím a nikdo její pozdrav neopětuje. „Nevadí, lidičky. Jsem docela ráda, že už nikoho, z vás suchozemců, neuvidím. Já jsem teď námořnice a pluji domů. A nikdo mi v tom nezabrání, abyste věděli!!!“ Eva je pořád trochu v náladě a je to znát. Mako se starostlivě ptá, jestli je všechno v pořádku a nabádá Toma, aby na svou ženu dohlédl. „Samozřejmě na ni dám pozor… A nebojte se: nepije často. To jenom stres a obavy o naši budoucnost…“ Mako chápavě pokyvuje hlavou a s úsměvem odchází na můstek.
Po chvíli i Eva s Tomášem zamíří do podpalubí, aby se připravili na své pracovní povinnosti. Obléknou si modrá trička a sněhově bílé plátěné kraťasy, na nohy šedé tenisky a vše završí bílými kšiltovkami a malou modrou kotvičkou po straně.
Nejdříve připravují společnou místnost, kde se všichni scházejí k jídlu, diskuzím nebo zábavě. Večeře bude za dvě hodiny, mají tedy dost času i na omyly a dodatečné opravy. Loď se houpe jen maličko a Eva hlásá, že to nic není a ty nesmyslné tabletky ani nebudou potřeba. Tomáš je střízlivější i v odhadech a raději mlčí.
Večeře proběhne bez problémů. Jídlo je dobré, i když nijak rozmanité: skvělé sushi, rybí polévka, ovoce a samozřejmě saké… Posádka se dlouho nezdrží a po pár zdvořilostních frázích každý mizí do své kajuty. Ještě budou mít hromadu času na tlachání… Jen na můstku musí být stálý počet, ať je den nebo noc: kapitán, radista a jeden pomocník, který ve chvílích nutnosti zastane funkci jednoho nebo druhého.
Je hluboká noc. Eva usnula skoro okamžitě, Tomáš je raději bdělý: co kdyby jí bylo špatně…
Pohupování vln se zvyšuje a Eva ze spánku zasténá. Tom vyskočí na nohy a kbelíkem v ruce manévruje k ženině tváři. Planý poplach: asi jenom zlý sen.
Oceán se probouzí, jako by mu noc a tma lépe vyhovovaly. Vlny se skoro přelévají přes palubu a pravidelné pohupování se rázem mění v prudké kymácení. Teď už Eva nespí: dáví a dáví, až už nemá co, a jícen pálí jako po velké porci jalapeňos. Zelená jako sedma, pod očima temné kruhy a čelo zbrocené studeným potem. Slabá jako čaj jenom bezmocně leží a čeká na další kruté křeče v žaludku. Tomáš ji konejší, hladí po vlasech a otírá zmučenou tvář. Jemu je dobře a skoro se za to nenávidí, když vidí, jak Eva hrozně trpí.
„Proč jsem pila to pitomé saké! Proč jsem tolik jedla! Já kráva blbá…“ nadává si, sotva se trochu sebere.
„To není jenom tím, Evi. Asi máš sklony k mořské nemoci. Bude to chvíli trvat, ale potom už všechno zvládneš… Neboj, ty moje mořská vlčice…“
Ona mu na to odpoví další porcí do kbelíku. Potom je chvíli dobře a Tom Evu nutí chodit nebo aspoň sedět vzpřímeně, balí ji do teplé deky, když má třesavku.
„Jak to u vás vypadá? Zvládáte to houpání dobře…?“ nakukuje do dveří kajuty Mako.
Když vidí zbídačelou Evu, hned běží zpátky na ošetřovnu a přináší obratem balíček.
„To jsou Scopodermové náplasti: jenom na předpis, ale kapitán má dostatečné zásoby, nebojte se. Jsou účinné, sama jsem je dlouho používala. Teď hned nepomohou, ale až se účinná látka začne uvolňovat, budete chráněni celé tři dny…“
Mako ještě ukáže Tomovi, kam se náplast lepí: pod ucho. „Měla by tam být už před vyplutím a aspoň šest hodin, ale nějak jsem na to v tom zmatku zapomněla: moje chyba a moc se omlouvám…!“ Dívka je rozpačitá a nesvá, ale Eva se dokáže usmát i unaveně odpoví, že za její stav nikdo nemůže, jen ona sama a saké…
„Ještě jeden podpůrný trik, který trochu uleví, jestli chcete: uší ucpávky. Pomáhá, když okolní hluk není tak vtíravý. Jsou také v lékárničce, tak si poslužte.“
Nálada se uvolní, Mako ještě chvíli zůstane, aby Evu pohlídala, než se Tom vrátí z obchůzky… Chce se dovědět, jak to s počasím dále vypadá. A taky se pořádně nadechnout čerstvého vzduchu: to hlavně!



Tilda o jejich potížích, nadějích a strastech při plavbě nevěděla. Nestihli ji informovat a možná ani nechtěli její mladinkou duši zatěžovat, líčit jí dopodrobna mizérii, ve které se náhle ocitli.
Doufali a věřili, že se ještě naskytne příležitost. Až budou i oni dva v naprosté pohodě, potom dceři zavolají nebo jinak se s ní spojí, aby jí všechno pověděli. Na to je času dost!
A tak, aniž by cokoliv tušila, trápila se, jak to s Quanahem zaonačí, až se rodiče vrátí domů.

Ano, Quanah bude muset hibernovat po celou dobu jejího pětiletého studia. Ale ne teď: dokud mohou být spolu a šťastní, dokud jsou v bezpečí, nikým a ničím neodhalení. Ona se od něj mnohému učila, vstřebávala jako žíznivá hubka informace, které jistě využije při náročném studiu. Quanah se naopak učil od ní, aniž by cokoliv postřehla. Jak mluvit, jak se chovat, jak se smát a jak plakat bez slzí. Učil se být se ženou a učil se v ní číst. Uměl to více, než jakýkoliv jiný muž a člověk a pořád více dívku miloval. Až už si myslel, že to ani více nejde. Vždycky ještě šlo. Nikdy se nepohádali, nikdy si neubližovali.
Tildě bylo divné, že se rodiče neozvali už celé dva týdny, ale čas tak ubíhal, že ani ona nevnímala jeho divoký let. „Možná mají moc práce před odjezdem. Možná nestíhají. To bude v pohodě. Nebudu se zbytečně deptat!“
Potom se zkoušela s rodiči spojit přes skype, ale nepodařilo se. Psala už trochu neklidný
e-mail. Nedostala žádnou odpověď. Volala, srdce až v krku a zběsile bušící, přes tenkou látku trička. Nikdo jí nebroukne do ucha a vyzváněcí tón dál posměvačně opakuje, co už dávno ví: nedovolá se teď a asi ani později. Něco se pokazilo a něco se stalo.
Napadlo jí zavolat do kanceláře univerzity, která její rodiče na stáž vyslala. Tam jí bylo opatrně sděleno, že škola je po nějakou dobu uzavřena v důsledku interního vyšetřování a bohužel jí nemohou poskytnout žádné další informace. Tilda si sedá celá zničená do křesla, hlavu v dlaních, bolavou a obtěžkanou chmurnými myšlenkami. Quanah se ji snaží pomoci, houpá ji v náruči jako dítě a svou léčivou dlaní napravuje a tlumí největší bolest tepající na spáncích. Oba spekulují, co se mohlo stát…
Na internetu nezjistili nic podstatného. Žádná havárie, nehoda, únos ani přírodní katastrofa. Sopky sní svůj naoko klidný sen, teroristé v tomto koutku světa mají výraznou absenci, stejně jako vlna zločinnosti nebo občanská válka, či převrat. Jenom silná bouře, cyklón nezvyklých rozměrů se nedávno bez varování přehnal kolem pobřeží japonských ostrovů a vyžádal si něco lidských obětí a také se ztratilo pár člunů z radarů pobřežní hlídky…

„Naši domů poletí. Na moře by se nepustili. Nemají přece žádný důvod! Možná je to kvůli problémům se zaměstnavatelem. Třeba jim odložili let, než se situace vyřeší… Nebudu se zbytečně ničit spřádáním konspiračních teorií, nebudu myslet na nejhorší, když nic pořádně nevím. Počkám, jako dospělá, rozumná ženská. Tou přece jsem!“
To si opakuje jako mantru, ale stejně v koutku srdce pláče. V koutku srdce se chvěje a třese strachem o své rodiče. Až v noci si popláče. V noci, když ji nikdo neslyší. To se může: v noci si dovolí ten luxus být zase malá, vyděšená a opuštěná holčička Tili, které tak moc chybí mámino pohlazení a tátova pusa na čelo, co tak škrábe strništěm neholené brady…

A zase uběhly tři týdny: to už se pomalu balila na kolej. Týdny, kdy se v duchu se svým milým loučila. Probírali to tisíckrát: „Přece nemusíš usnout na tak dlouho. Co prázdniny, zkouškové a svátky… To budu vždycky doma a ty se mnou…“
„Ne, moje milovaná. Nemohu se probouzet a zase usínat tak často po sobě. Zahynul bych. Je to velice náročný proces. Dochází k utlumení všech životních funkcí. Srdce se zpomalí a spolu se všemi životně důležitými orgány se zapouzdří. Pět let je maximální doba, kdy mohu spát. Jinak to opravdu nejde. Jsme oba stateční a vydržíme!“
„Tobě se to lehce říká, když budeš spát, snít o mně a vůbec… Ale já? Budu prožívat každý den, jako nekonečně dlouhý týden, protože bez tebe! To já to budu mít těžké, hrozné a nekonečné!
Promiň: jsem sobecká a blbá nána! Ty budeš v ohrožení, ty budeš riskovat… Miláčku, nezlob se na mě!“ A Tilda se zahanbeně choulí v Quanahově něžné náruči, jak klubíčko vlny v košíku. A on ji hladí po zvlhlých vlasech a šeptá útěšná slovíčka…
„A nemohl bys to ještě odložit? Naši se někde ztratili. Ještě se určitě nějakou dobu nevrátí. Můžeš tu zůstat sám a v bezpečí. Každý pátek přijedu a celý víkend budeme spolu: jenom ty a já…“
Tildě tečou slzy jako hrachy po tvářích, když si uvědomí, co právě řekla. A jak to řekla! Tak střízlivě vyslovila tu hroznou větu: „Naši se někde ztratili…“ Jako by byla skoro ráda, že to tak je!!!
Quanah ji skryje v náruči a konejší a šeptá jí do vlasů. Uklidní se a posmutněle se vymaní z větvoví jeho paží, jako odrostlé ptáče z rodného hnízda. Jako zrovna opeřené mládě, které nechce, ale ví, že musí a jinak to nejde…
On potom nevědomky přejde do cizího, až hypnoticky zpěvného jazyka a dívku znova ukryje v objetí, když usíná hlubokým spánkem. Quanah šeptá dále, a sám nepostřehne, že řeč, jíž promlouvá, není jazykem jeho matky a není jazykem žádného společenství zde na Zemi.
To k němu přes propast času a prostoru promluvila jeho dávno zaniklá rodná planeta.
Teď už nehovoří ke spící Tildě. Teď mluví sám k sobě. Konečně slyší poselství, konečně poznává, že přicestoval z jiných světů. Že on jediný přežil, aby pomohl od záhuby planetě Zemi.
Jestli to trvá dlouho nebo okamžik, to Quanah nemůže a nedokáže posoudit. Jeho stav, ne nepodobný transu, mu znemožňuje reálné vnímání času. Ale podle toho, jak se mu bolestivě třesou svaly podél páteře i paže křičí bolestí, když stále drží v objetí Tildino zvláčnělé tělo, asi to trvalo věčnost. Konečně domluvil a poslední melodická věta vyvane do náhlého ticha. Jen dívčino jemné oddechování a jeho zesílený tlukot srdce narušují klid večera. Quanah, náhle osvícený, poznaný a moudrý, pomalu a s vážným výrazem pokývne ušlechtilou hlavou: „Ano, vím a jsem připraven. Ano, vezmu na sebe ten úkol zastavit nevyhnutelné. Ano, dokážu to, a pokud bude třeba, i s Tildinou lidskou pomocí…“
Nato políbí dívčino klenuté hebké čelo a něžně shrne pramen zlatých vlasů, který jí padá přes oko. Ona se ze spánku zavrtí, vzdechne a pousměje se, ač o ničem neví. Možná se jí zdá o něm, možná její podvědomí ví… Možná.
Quanah ještě chvíli posedí v té nepohodlné pozici na zemi. Potom Tildu přenese na pohovku, aniž by se probudila, přikryje ji po ramnena kostkovaným přehozem a odchází do náruče rostlin v zimní zahradě.

Dalšího rána, posledního před Tildiným odjezdem na univerzitu, se Quanah soustředěně připravuje na svůj dlouholetý spánek. Kontroluje zvláštní schopností vidění do sebe sama své nitro, aby zabránil případným komplikacím. Vše se zdá být v pořádku a nic tedy nestojí v cestě jeho záměrům. Naposled se nakrmí: tentokrát více, než obvykle, až jeho žaludek křičí na protest.
Tilda je u všeho. Nechce přijít o poslední chvíle se svým milovaným. Quanah prozřetelně nemluví o svém včerejším prožitku. Nějak cítí, že by to na dívku bylo moc. Chce to čas, jako všechno nepřirozené a těžko uvěřitelné…
Večer toho dne je připraven. V zimní zahradě uléhá pod kmen stromu, ovinutého tou nejvzácnější, rudě kvetoucí orchidejí. Tilda, jeho něžná asistentka, mu podkládá pod hlavu podušku, i když on s úsměvem vrtí hlavou: „Nebudu tu fyzicky. To přece víš…“ Ale nechá si ji tam. Než zavře oči, naposled ji políbí, na rtech ještě sladkost „poslední večeře“ a pohladí po smutné tváři: „Čekej na mě, lásko moje… Za pět let mě tady, na tomto místě čekej! Slibuješ?“
Sotva je schopná pokývnout hlavou, mluvit nedokáže…
Quanah leží nehnutě, dýchá zprvu hluboce, potom už mělčeji a s delšími pauzami. Potom se nádech a výdech zdráhají zopakovat. Potom už se nenadechne. Tilda se bojí tak hrozně, že se neodvažuje poslechnout jeho srdce. Bojí se jej i dlaní dotknout, aby neublížila.
A potom… Vidí zřetelně, jak jeho tělo průsvitní a mizí… Až už tu není, i když ona ví, že je. Nikdo je však neuvidí ani neucítí. Žádný člověk ani zvíře. Jenom rostliny jej vnímají a detekují. A chrání silou nejmocnější.
Pokud ony budou v pořádku, bude v bezpečí i on. Tilda bude jezdit pravidelně domů, aby zkontrolovala všechnu květenu i zavlažovací systém, dokud se rodiče nevrátí. Potom už bude všechno snazší, protože v rukou odborníka táty.
Pohladí roztřeseně teď už opuštěnou podušku, do které se nestihla vtisknout Qanahova lebka. Žádný polštářový odlitek na památku se nekoná. Ani zbytkové teplo necítí, když si uslzeně tlačí k tváři poddajnou bavlnu. Není, jako by nikdy ani nebyl a Tildině srdceryvnému pláči už nic nestojí v cestě.

Naříká tak usedavě a dlouho, že vyčerpáním usne, sotva doklopýtá k posteli ve svém pokoji. Padá do pokrývek zmučenou a horkou tváří dolů a po chvilce už neví o světě, zesláblá a vysátá žalem.

„To jsem spala tak dlouho?“ Diví se, když vidí tenkou čáru úsvitu z okna. Je skoro pět hodin ráno. Ráno toho dne, kdy musí odjet na školu, na kolej a daleko od Qanaha. Do odjezdu vlaku zbývají ještě celé hodiny. Ale ona se musí dát do kupy. Na opuchlé oči pytlíky s čajem, na rozpukané rty krustu bambuckého másla, na opuštěné srdce bandáže ze vzpomínek.

Do snídaně sestávající z malého krajíčku chleba s meruňkovým džemem a hrnku silného zeleného čaje se musí nutit, ale půlku krajíce sní, aniž by se nadávila. Potom dlouhá a horká sprcha, umýt vlasy, zavinout sebe i hlavu do osušek jako mumii. Dát do pořádku nehty, na které tak nějak zapomíná. Trochu času zabere hledání vhodného outfitu: pár hadříku míří z kufru ven, aby udělaly místo jiným, včera ještě zavrženým kouskům. A je to! Tilda stojí před zrcadlem v džínách a pruhovaném lehkém svetříku. Jeho barevné pruhy jsou skoro ve stejném odstínu jako Quanahovy nádherné oči…Vlasy barvy pšenice, dlouhé skoro do pasu, si spletla do volného copu po straně. Na nohy modré kožené balerínky a může pomalu vyrazit. Nelíčí se, protože nemusí, krásná a svěží jako letní ráno. Jen v očích je stín smutku, tenký srpeček temnější modři ve výseči blankytné duhovky… A bude tam snad napořád. Nebo aspoň do doby, než se spolu shledají.
K nádraží pojede místní dopravou a počká zhruba půl hodiny, než přisupí rychlík na Brno… Lístek si koupila přes internet, takže v klidu…
Do zimní zahrady už nejde, aby se znova nerozrušila. Pořád cítí za očima výhružnou záplavovou vlnu a nechce jí otevírat stavidla, sotva se trošku vzpamatovala…

Rytmické cvakání vlakové soupravy dívku ukolébá a nahromaděné citové vypětí spolu s žalem ji unesou do trhavé dřímoty. Cesta uběhne v podivném polobdění nezvykle rychle a na hlavním brněnském nádraží Tildu čeká pach rozpáleného kovu, nesourodý odér davu cestujících zmateně pobíhajících sem tam a prachu nástupiště, tou spoustou nohou zvířeného. Kýchá jako alergička, odvyklá špíně velkoměsta a příliš navyklá jemné a čisté vůni jeho…
„Nemysli na něj! Ne hned a ne tady! Vydrž aspoň na kolej, na večer, až se půjde spát! Na noc, kdy tě nikdo neuvidí a hlavně: NEUSLYŠÍ!!!“
Šeptá si Tilda, svírá mimoděk rty pevně k sobě a spěchá ven z nádraží, jako by smutku mohla někam utéci. Dlouho hledá v jízdních řádech tramvají, než konečně usoudí, že číslo osmdesátosm opravdu jede k univerzitní koleji.

Kolotoč evidencí, škatulkování, ověřování, skenování ostatními studenty a konečně je na pokoji. Až ve druhém patře renovované budovy a s postelí u okna, sdílí místnost čtyřikrát tři a půl metru s dívkou z Bratislavy. Zatím tajemnou, protože Erika dojede až navečer…
Tilda se ještě před večeří prochází areálem, pokyvuje kolemjdoucím mladým lidem a mírným pousmáním odpovídá na žhnoucí pohledy nemnoha kluků, kteří jsou viditelně na lovu, sezóna nesezóna. Kráčí a přemýšlí, hlavu plnou k prasknutí. Zahání nedobré myšlenky, že se Quanahovi něco stane, když je nechráněný. (Ona si to myslí, ale zdaleka nezná tu mocnou sílu přírody a pout, která jej s ní svazují. Je v bezpečí: mnohem větším, než ona sama při této procházce parkem, i když plným lidí.)


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.04.2016, 14:58:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje akčnější zápletkou, kdy jsou rodiče Tildy okradení a musí se uchýlit na jachtu a cestovat domů po moři. Ani Tilda to nemá jednoduché, její přítel se uspal na několik dlouhých let, uvidíme jak to naše hrdinka rozchodí. Možná k sobě oba cítí víc než jen přátelství. Tento díl je čtivý a napínavý, jsem zvědav, jak bude vyprávění pokračovat a co se ještě může zvrtnout, protože jeden nikdy neví. Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Průvodčí
Dramagedon
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
Druhý život
Daisy
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr