obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915658 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392267 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: HLAS ::

 autor Tilda publikováno: 17.04.2016, 11:39  
I malí máte sílu...
 

HLAS

Adelaide, dceruška Cainových, byla od miminka hlasově nadaná. Ano, i její křik byl zvláštně melodický a skoro libozvučný. I když ji bolelo bříško z prdíků nebo nateklé dásně – to jak se klubaly první řezáky a později i humpolácké stoličky. I tehdy plakala s grácií a její nářek se nesl domem jako zpěv žluťoučkého kanára od sousedů nebo důležitého kosa, toho ptačího dirigenta v černém fráčku.
Maminka si až vyčítala, že je nesvá, když Adele aspoň jednou denně nezapláče. Tolik si na její kouzelný hlásek zvykla. A taky se ona i celá velká rodina: táta a čtyři bráškové, kluci jako buci, nemohli dočkat, až holčička promluví a až si začne notovat první dětské zpívánky.
Dočkali se: z miminka do roka vyrostla hezká, okatá a blonďatá holčička, drobounká, ale velice šikovná. Chodila rozvážně a pomalu, bedlivě pozorovala svět kolem sebe a maminčinu ruku nepustila, dokud si nebyla jistá, že je v bezpečí.
Nebyla jako její starší bratři – malí divousové, kterým maminka nebo i táta denně ošetřovali nějaké ty odřeniny a boule a účastně utírali usoplené a uslzené tváře, ještě šmouhané hlínou nebo zadřeným štěrkem z hřiště, či příjezdové cesty. To když zkoušeli balanc na kole nebo skateboardu nebo jen tak běhali za míčem. Divocí a vynalézaví ani chvíli se nezastavili ve svých klučičích aktivitách. Na jednu stranu bylo dobře, že si neustále hráli venku (když pršelo, tak ve stodole nebo na půdě), místo málo kreativní televizní nebo počítačové zábavy. Z chyb se však málokdy poučili a až s věkem trochu zkrotli.
Se sestřičkou tak trávili minimum času a taky by se jim kamarádi smáli, že se zahazují s holkou: a ještě tak prťavou…

Velebný pán šel náhodou před nedávnem kolem jejich dvorku a slyšel tak líbezný hlásek, že se zastavil a poslouchal po celou tu kouzelnou dobu, než písnička umlkla. „Že by to byla ta maličká? Vždyť jí ještě neoschla svěcená voda na čele při křtu… A už tak krásně zpívá…“ Odešel s úmyslem, že se u Cainových brzy ukáže a jeho víra v boží zázrak byla od toho dne neochvějná.

Adele byly necelé tři roky, když k nim domů zavítal otec Theo, aby se maminky zeptal, jestli by nemohla malá zpívat s většími dětmi v kostele na kůru.
„Milá paní Cainová… Vaše děvčátko má dar boží v hrdle a bylo by škoda, aby Mu nezazpívala o nedělní mši. Však tam s ní budete, jako doprovod. I nahoře u ní budete sedět, aby se nebála a aby třeba neupadla, až půjde po schodech nahoru nebo dolů. Co myslíte, troufla by si ta malá čečetka na takový veliký kostel?“ a s úsměvem pohladí Adélku po kučeravých vláskách. Holčička na něj moudře hledí a přikyvuje, jako by rozuměla. A možná rozumí – má velice pěknou slovní zásobu a vyslovuje skoro bez chyb.
„Já bysem chtěla zpívat Ježíškovi a Bohovi. A taky Marii a andělům, aby si jim v nebi krásně lítalo a taky, aby si mohli po práci zatancovat. A taky bych třeba zpívala umřelým lidem… Aby se jim do nebe pěkně šlo a nezabloudili…“
Ano Adelaide vnímala smrt jako událost, která je normální součástí života. Maminka jí nemusela vysvětlovat, co je pohřeb a k čemu obřad v kostele. Malá tušila, o co jde a vždy vydržela po celou dobu tiše sedět na tvrdé a nepohodlné kostelní lavici. Mívala často zavřená očka a v duch si zpívala táhlé melodie, které si sama vymýšlela. Pro každého nebožtíka jinou a jinak smutnou. Byl to její tajné písničky a nikomu je nahlas nezpívala. Některé, hlavně ty nejvíce smutné, byly beze slov… Všechny si pamatovala a ukládala si je v paměti, jako do zpěvníku.
Otec Theo se pousmál nad dívčinými slovy a už s větší jistotou pohlédl na matku, vědomý si významné podpory ze strany Adele.
„Tak to sám slyšíte, otče… Adélka si sama řekla, co chce… Ale musí se toho mnoho naučit, zkoušet a tak… Nebude to pro ni moc náročné? Je přeci jenom maličká, teprve začala chodit do školky…“
„Milá paní Cainová, nebojte se. Nebude to tak zlé… Písně, které bude zpívat, jsou jednoduché, a varhaník, pan Hill, ji bude učit každou sobotu po obědě. Aby to do neděle nezapomněla… Myslím, že to půjde dobře, vždyť má tak kouzelný hlas a hudební sluch na jedničku. Brzy nebude potřebovat zkoušet a sama se naučí. Věřte mi. Takový talent jsem ještě nikdy neviděl ani neslyšel. Vaše Adelaide bude jednou slavná! Tím jsem si více než jist, jako že je Bůh nade mnou…“

Udělal dívence na teplé čelíčko křížek, s díky přijal mátový čaj a koláček a záhy se rozloučil s příslibem, že další sobotu přijdou obě na zkoušku: maminka i její talentovaná dcerka.
A už je tu sobota… Adele skoro nemohla dospat, jak byla netrpělivá a zvědavá. I cestou ke kostelíku uprostřed osady si prozpěvovala a hopsala kousek před maminkou. V chladné prostoře s jedinečnou akustikou svůj hlásek uzamkla do pusy, než bude vyzvaná k ukázce.
Pan Hill, sporý a stařičký strejda s tlustými brýlemi, které mu neustále utíkaly ze strupatého nosu, s nachýlenými zády a o francouzské holi, se usmál vousatou tváří a obřadně potřásl dívence ručkou: „Těší mě, slečno Adele. Jsem poctěn, že nám zazpíváte… Spusťte, jak budete chtít… Co třeba tahle ukolébavka?“ A začne hrát známou melodii - kupodivu se trefil do stejné skladbičky, kterou jí maminka zpívávala před spaním. Adele se po chviličce váhání přidá a jasným, pevným hláskem trylkuje přesně podle doprovodu. Nezpomaluje a nepředbíhá, precizně se strefuje do melodie a taktu. A varhaník pokyvuje, usmívá se a zasněně přebíhá starými, ale zkušenými prsty po klávesách.
Je to taková krása: Adélčin hlas, tak samozřejmě a teď už i neoddělitelně svázaný se vznešeným tónem píšťal, že maminka pláče štěstím a ještě čímsi, ne moc bohulibým: pýchou, tak velikou, že skoro nemůže popadnout dech. „To je moje holčička! Moje krev a moje zázračné dítě… Slyšte ji všichni a záviďte…“
To jí proběhne myslí, až se musí opakovaně pokřižovat a prosit za odpuštění („Pane… nemyslela jsem to tak. Odpusť mi, prosím. To Tys jí dal ten dar, ne já. Kaju se a prosím o smilování: mou pýchu, ať sežehne oheň a nikdy více jí nepodlehnu!!!“)
Celá rudá rozpaky a se sklopeným zrakem pokorně usedá na malou stoličku vedle varhan a poslouchá, teď už bez špetky špatných emocí. Je konec a poslední chvějivý a jasný tón dívčina hlasu umlká. „Výborně, malá zpěvačko! Otec Theo opravdu nelhal. Jsi vážně výjimečná slečna a tvůj hlas je jedinečný a božský. Spolu toho mnoho uděláme a už zítra si zazpíváš s mnohem staršími dětmi. Nebudeš se bát?“ A pohladí dojatě holčičku po vlasech.
„ Umím zpívat a do zítra to nezapomenu. A co mě ještě naučíte, pane dědečku?“ Ptá se Adélka celá nedočkavá.
„Tak si poslechni tohle…“ Táhlá a tklivá melodie se nese pod klenutou kupolí a varhaník trochu nejistým hlasem předzpívává děvčeti. Podruhé už nemusí. Adele si pamatuje každou notu, každé klesnutí hlasem, pomlky i stoupání. Správně se nadechuje, aby vydržela těžký refrén. Naučí se za to odpoledne všechny tři písně, které budou zítra zpívat na mši.
Ještě cestou je mamince předzpívá, aby si byla jistá, a vzbuzuje pozornost všech lidí kolem. Zastavují se a poslouchají, mimoděk se usmívají a rázem zapomenou na všechny trable toho dne. Potlesk se nese ulicí a holčička vesele poskakující po chodníku náhle umlká, rozpačitá a celá nesvá.
„Už nebudu dnes zpívat. Stačí to už…“ zamumlá potichu, že to ani máma neslyší…

V noci spinká hluboce a zdá se jí o andělech s růžovými křídly, huňatými a taky tak voňavými jak z cukrové vaty, kteří se usmívají a tancují na hladině jezírka v parku, aniž by se ponořili špičkou bosé nohy do modré vody… Ona sedí na měkkém břehu ve své nejoblíbenější noční košilce s medvídky: naboso a beze strachu jim k tomu zpívá úplně neznámou a složitou melodii. Ráno si ji nepamatuje a je z toho smutná. Ale hned se zase rozveselí, když si vzpomene, co ji dnes čeká: „Budu zpívat v kostele s velkými dětmi a nespletu to: nesmím…“

Po snídani se vydá celá rodina, nastrojená a vypulírovaná, do chrámu páně. Sedí, jako vždycky, jen jsou trochu nervóznější, když mají svoji maličkou za zády a vysoko nahoře, na dřevěném kůru… Adelaide je jako malý andělíček: máma jí pro tuto příležitost rychle spíchla krajkové šatky, celé bílé, jen v pase tmavě modrá stuha, jako její oči. Ale stejně na ně moc vidět nebude. V kostele je citelná zima a děti zůstávají navlečené v teplých kabátech.
Maminku sebou nechtěla a nedala si to vymluvit: „Sem už taky veliká. Nepotřebuju pomoct. Budu se držet pevně zábradlí a neupadnu… Slibuju a můj andělíček strážníček mi pomůže, když bude potřeba. Poslouchej mě, mami dole. Tam to budeš slyšet hezčeji…“
Poslechli ji, tu svoji malou princeznu a nemohli se dočkat, až bude čas na zpěv. Bylo to krásné – ještě více, než si dokázali představit. Adelaide byla dokonalá a ostatní děti ji doplňovaly, až ještě více vynikala.
Od té první premiéry se stala automaticky hlavní zpěvačkou, a všechna sóla se naučila hned napoprvé dokonale. Do kostela chodilo více a více lidí - nejenom místní a věřící, ale i mnoho ateistů a cizinců z velkých měst nebo i okolních států. A hned bylo na opravu zatékající střechy i výměnu děravých okapů za měděné, konzervaci a renovaci kostelních lavic a novou elektroinstalaci.
Otec Theo byl konečně se svým stánkem spokojen. Jen se sebou ne: pořád se modlil a ujišťoval, že Adele nechtěl ze zjištných důvodů. Ani mu to nikdo nepředhazoval, nikdo se neotřel, a přece byl nesvůj a měl pocit, že se před Bohem musí denně obhajovat. Časem se uklidnil a život v osadě plynul poklidně, jako letní řeka.
Adelaide už bylo skoro osm let. Děti ve sboru přicházely a odcházely, ale nikdo ji zatím nepřekonal. Pořád byla sólistkou a pořád byla lepší a lepší. Její hlas s věkem získává na sytosti a sametovém podtónu. Každá mše je překvapením. I pro ni samotnou. Podle toho, jak moc ji zasáhnou emoce, na konci zpěvu přidá nebo nepřidá něco svého. Až z hloubky srdce a duše tryskají krystalicky čisté tóny. Jenom melodie beze slov, ale natolik magická, že celý zástup věřících ještě dlouhou dobu tiše zůstává v rozjímání. Nejsilnější je to na pohřbech. Zvláště, když zemře dítě nebo osoba Adele nějak blízká. Tehdy si pozůstalí mohou do tónů vkládat svůj vlastní, tajný a ryze soukromý text pro zemřelého a tím se s ním rozloučit. Někteří to dělají, někteří nedokážou…
(A co teprve, až to zázračné děvče projde pubertou! To bude teprve změna… Možná jí rodiče dovolí i větší publicitu. Zatím ji chrání před komercí a chtivými pazoury hudebního průmyslu. Je malá a zaslouží si spokojené dětství. A potom? To ukáže čas...)

Tu středu šestnáctého května si bude celá komunita pamatovat navždy. Pozdě odpoledne byla mše za zesnulou vdovu Hornovou, stařenku skoro devadesátiletou. Bývalá učitelka ovdověla v sedmdesáti. I potom byla ještě čilá a doučovala mladší děti dalších pět let. Teprve s pocitem neustálé únavy si dovolila užívat důchodu, něco málo kutit na zahrádce a hlavně číst… Zemřela ve spánku na aneurisma, bezbolestně a klidně. Dokonce se i trošičku usmívala koutkem úst…

Adele tu maličkou babičku znala od vidění a měla ji ráda. Proto ten den zpívala obzvlášť procítěně, až slzel celý kostel. Zpívala svoji vlastní píseň, tentokrát i se slovy – a její čistý soprán se nesl pod klenbou a prýštil mezi kamennými kvádry až vysoko k nebi. Ona cítila, že ji duše babičky Hornové slyší a děkuje jí. Byla ve svém světě a nevnímala upřený pohled toho člověka. Toho muže, cizince tam ve stínech u bočního vchodu…
Umanutě, uhranutě, fascinovaně a u vytržení na ni zíral zpod klobouku, vraženého hluboko do čela. Ukoptěného a odrbaného klobouku, který znal i lepší léta a určitě pak lepšího nositele, než skončil v krabici u Armády spásy. Ten člověk mírně zapáchal i proto se stranil houfu místních a truchlících těsně se městnajících u otevřené rakve.
Ale to nebyl ten důvod. Za to se nestyděl. Za svou špínu ne. (Za tu uvnitř sebe už vůbec ne. A že jí v sobě nesl vrstvy a vrstvy. Nakupené na duši, že už jí dýchat nešlo, s gustem vršil další, ty důsledky svých škaredých skutků.)
S pocitem, tolik podobnému tomu ďáblovu, pokud by ten někdy zkusil vstoupit na posvěcenou půdu, tady nyní stojí. Nechtěl tady být a neplánoval nic takového. Ale ona jej sem zavolala. Ona jej přilákala. Ona jej pozvala: ta malá, co zpívá. Ta dívenka s legračními copánky s beruškami. Jak rád by jí je sám zaplétal… A rozplétal… Jak rád by ji poslouchal… A krmil… A oblékal… A uspával… A poslouchal, donekonečna, dnem i nocí…
Zasnil se a ani nepostřehl, že je ticho: jen šoupání nohou posledních opozdilců a hekání pomocníků, nakládajících opuštěnou a skrytě plačící truhlu na máry. Otec Theo zrovna jej míjející, pokývnul lehce na pozdrav a maličko se zarazil. Skoro se k němu rozešel, ale rozmyslel si to a poněkud spěšně vyšel ze širokých dveří, maje na práci vysvěcení rakve u hrobu. Na toho cizího muže si vzpomněl až pozdě večer před modlitbou. A to už nebylo k ničemu…
Muž vyšel až po chvíli a ještě slyšel, jak za ním kostelník uzamyká vchod. Ustoupil stranou, aby jej neviděl a potají, ve stínech, se vydal na hřbitov, kde skoro končil obřad.
Byla tam, nějak to věděl. Stála stranou s maminkou a tátou po stranách jako tělesnými strážci, a trošku uslzeně sledovala zakrývání hrobu, hlíny a konce všeho rudými a bílými věnci s černými stuhami. Po nějaké době i hřbitov osiřel a neznámý se s narůstajícím soumrakem vydal po stopě. Čenichal jako policejní pes a uměl rozeznat slabou vůni jablečného šampónu z dívčiných vlásků, ještě se rozplývající v teplém vzduchu. Plížil se pod okny malého domku na okraji a ani stéblo nezašustilo a větvička nezapraskala.
Táta se psem, pětiletým voříškem Petem šel na pravidelnou večerní procházku (s jedním nebo dvěma pivky za odměnu), maminka rachotila v prádelně v suterénu (pravidelné středeční velké prádlo – s pohřbem se všechno opozdilo), kluci doháněli úkoly na zítra, zalezlí v pokojících v podkroví.
Jenom Adélka seděla na verandě a tiše si prozpěvovala novou melodii, která ji zrovna napadla. Byla smutná až moc, ale taky krásná a úplně jiná, než ty předešlé. Chtěla si ji zapamatovat i zítra!!!
Hluboko ve svém vnitřním světě ještě nedospělého hudebního génia, neslyšela jej přicházet. I když má absolutní hudební sluch, tentokrát jí byl k ničemu.
Když jí zastoupil cestu, když jí jeho stín padl do klína, teprve udiveně vzhlédla. NEPOLEKALA SE… Neuměla to, protože všichni kolem ní byli laskaví.
Naklonil se nad její drobnou postavičku na prvním schůdku a tiše, podivně hrubým hlasem se ptá:
„Jak ti říkají maličká? Slyšel jsem tě v kostele. Jsi výborná zpěvanda!“ A usmál se. Ale nakřivo a neupřímně. To i Adele poznala a z toho úsměšku ji trošku zamrazilo.
„Jmenuji se Adelaide – po babičce… A děkuji, že se vám to líbilo. A už musím domů, večeřet a tak. Sbohem, pane…“ A zvedá se, bláhová, nehlídaná a opuštěná na tom kousíčku domova. Popadne ji, sotva odlepila zadeček z modře natřeného prkna. Stiskne jí krk surově a zprudka, že ona nestihne vyjeknout.
„Tiše, malá… Nic nezkoušej a bude dobře. Vezmu tě k sobě na návštěvu, co říkáš…? Jenom na pár dní… Jsem hudební producent a uvidíme, jestli s tebou natočíme desku… Co ty na to? Chceš být přece slavnou zpěvačkou, ne?“ Holčička, oči vytřeštěné a skleněné strachem jako oči panenky neví, co odpovědět na ten vodopád jeho řeči, a tak mlčí, zprudka dýchá, vděčná za svobodu hrdla, kterou jí nečekaně dopřál, když ji, bezvládnou a poddajnou, táhne po pěšině k lesu.
Až daleko od osady má pod balustrádou stromů ukryté zablácené, okopané a prorezlé auto. Adele posadí dozadu na flekatou a páchnoucí a kousavou houni, jak pro koně a nečekaně jí na tvář přitiskne mokrý a dusivě pálící čtverec tkaniny. Holčička je rázem mimo. On ji položí na sedadlo a zakryje pro jistotu dekou, že jí sotva vykukuje vršek vlásků. A potom jedou. Dlouho a celou noc až do dalšího z dalších států. Než zastaví, ještě děvče několikrát uspí. Konečně, po pěti dnech, jsou na místě. Kdesi ve staré, opuštěné fabrice na zpracování celulózy. Stranou od lidí i pátravých očí policie.
V bývalé kanceláři má svou sluj. Jinak se tomu ani říkat nedá. Neuvěřitelný binec, smrad, špína a odpadky. „Však to ta malá uklidí. Je to teď moje dcera a doma ji určitě vedli k pořádku a čistotě…“
Myslí si svou pokřivenou duší, ani mladý ani starý pod krustou nečistot, když pokládá spící děvče na proleželou matraci. Jedinou matraci tady. No a co: budou spát spolu. Aspoň jim bude teplo a nemusí tolik zatápět v kamínkách… Všechno to stojí čas a námahu… Tahat dřevo z lesa, sledovat, jestli JEJ někdo nesleduje a vůbec. Raději je zalezlý a moc nevychází, pokud nemusí… A teď je na tom líp: má společnost a kulturu na každý den…
Dívenka spí ještě dlouho, než se trhaně probírá. Znečistila se v tom nařízeném nevědomí a stydí se a pláče potichoučku, aby ji neslyšel ten pán. Tajně se otírá cípem deky, až má k jakýs takýs pocit sucha. Ví a pamatuje si, co se před pár dny stalo a ví, že musí být poslušná a dělat všechno dobře… A potom ji pán pustí domů: za rodiči a bratry. Když mu řekne, že nechce natočit žádnou desku. Když mu zazpívá, co si bude přát, potom ji jistojistě pustí domů… Ona půjde i pěšky nebo poprosí o peníze na autobus. Nemusí ji vozit zpátky. Ona to zvládne, vždyť ví, kde bydlí…
Z nadějných myšlenek ji vyruší prásknutí chatrných dveří: „Á… Slečinka se probudila… Ti řeknu, Adelinko, to byl pořádně dlouhý šlofíček. Až jsem si myslel, že jsi usnula jako šípková Růženka navždycky… Máš hlad, určitě máš… Jsem ti přinesl pár jahod a sušenku.“ A podává jí ve špinavé dlani hrstku polozralých lesních jahůdek a rozdrobenou kakaovou placičku s vyschlou mléčnou náplní.
(Takovou si ráno namáčela do mléka a to teprve byla dobrota! Nebo sušenku protáčela v ruce a nejprve mlsně slízala sladkou náplň z obou půlek… ) Zamžily se jí oči tou vzpomínkou a tak raději semkla rtíky a s díky si vzala skromné jídlo.
Bože, jaký měla hlad… Až když ochutnala první drobný plod, teprve jí pusa plná slin přiznala, že chce jíst. I žaludek zamručel, jak hladový vlk a ona všecko snědla, spolykala a zhltala. A nic si nenechala na potom. Ani drobeček. I ten poslední kousíček z klína sezobla jako hladové ptáče. A měla hlad pořád, snad ještě větší. A on to viděl a poznal to:
„Brzdi děvče, přece nám tu nevyjíš celý krám… Oběd bude i večeře. Ale jíme skromně, tak s tím počítej. Žádné dorty a řízky, pečeně a bramborová kaše s hráškem… Hranolky a Mac Donald a kola, kolik vypiješ… Kdepak. Jíme zdravě a přírodně. No… Možná za odměnu: když budeš moc hodná, Ti někdy přinesu burger… Záleží na tobě, Adi… Jo… Tady v rohu je kbelík – víš asi na co. A mísa s vodou na umytí a role papírových utěrek… A šetři s tím, nebudu pořád běhat do obchodu, jasný…!? Ty nesmíš vycházet ven, pokud ti to nedovolím… Je tu nebezpečno: vlci a pumy a tak…“

S tím zase odešel a zamknul za sebou. Byl pryč dlouho, skoro čtyři hodiny. Musel někam do ústraní, aby přemýšlel. Hledal v sobě odpovědi, proč to děcko tolik chtěl. Proč je unesl, když za to hrozí oprátka. S tím, co už má na svědomí určitě i dvakrát. Seděl zády k mohutnému kmeni dlaňolistého javoru a po dlouhé době vzpomínal. Jak byl malý kluk a doma mu neřekli jinak než: „spratku“, „zmetku malej podělanej“, „potrate“ nebo „hnoji kurevskej“.
Potom už zapomněl i svoje jméno. Jenom matrika, ta jediná slušná instituce, jej honosně zvala Othelem - na řádce psané okrasným černým inkoustem.(Matka to jméno vyštěkla, ještě opojená zbytkovým alkoholem, říznutým sedativy. Buď se nechtěnému děcku mstila, nebo chtěla dokázat svou bývalou inteligenci a z hloubi vzpomínek vydolovala zbyteček klasického vzdělání na lyceu...)
Vyrůstal na okraji společnosti, nemilovaný a nechtěný a kolem patnácti let se staral sám. Stal se tulákem bez lásky a vyrostl v cynického, tvrdého a krutého muže. Oplácel všem, které potkal to krušné dětství a vracel jim, nevinným a dobrým lidem, jež za nic nemohli nezhojené rány, které si nesl v duši. Čím více ublížil, tím více nemohl vypadnout ze své prokleté role. A potom už mu to bylo jedno. Vše se rozpilo do jednotvárné šedi, oživované jen rubínovou červení krve obětí.
Nikdy jej nechytili. Zatím… Co udělá s tou malou, nemá ještě ujasněno. Nepustí ji už, to ví… „No co,“ vstává po několika hodinách na ztuhlé nohy - „užiju si dosyta zpěvu té treperendy a až se mi zachce… Však mám moře možností…“ Ušklíbne se odpudivě a začne hledat sotva zrající jahody na břehu potoka.
Adele se trošku umyla a tupě hleděla na upatlané a odrané stěny pokoje. Nic tu nebylo. Na stole a pod nohama vrstvy prachu a odpadu, jedna rozvrzaná židle, matrace, na které seděla a nakopnutá plechová skříň, viditelně zamčená na zrezivělý těžký zámek. Po chvíli si lehla a zase usnula, z narkózy ještě vyčerpaná.

„Hej, vstávej malá… Nespi pořád… Kvůli tomu tady nejsi!“ Třese s ní jako s hadrovou panenkou a cpe pod nos další hrst jahod, upatlaných od hlíny a s přilípnutým suchým jehličím a tentokrát dvě, skoro neporušené sušenky. Adele si protírá oči, ještě prozářené snem o mamince, aby jí vzápětí pohasly jako lucerničky světlušky. Poslušně jí a vypije celý otlučený plecháček vody. Je lahodná a studená, až trnou zuby.
„Ta je z lesního pramene. Kam se hrabou ty plasťáky z obchodu… Chutná, co?“ Zatváří se spokojeně a majetnicky, když mu dívka vrací prázdný hrnek. „Tak, jsi po obědě, tak tu poklidíš. Já ještě něco mám…“ Hodí jí k nohám hrst zaprášených jutových pytlů, vyhrabaných z propadlého skladiště a zase za sebou zamyká.
Až teď Adélku napadlo, že se podívá z okna, chráněného mříží: nic k vidění tu není. Jen vysokou trávou zarostlý areál s popraskaným betonem a kolem dokola zdi s řadou vytlučených a slepých oken. Až tam, daleko vzadu se ježí les… Zkouší okno otevřít.(Třeba by se tou pitomou mříží protáhla… Kdyby se zmáčkla nebo naopak natáhla jako žvýkačka…) Lomcuje s kličkou, až ji brní prsty a nakonec se podívá na spodek okna. Rám je přitlučen tlustými rezatými hřeby. Pojistil se…
S hlubokým povzdechem, který malým holčičkám nepřísluší, se pouští do úklidu. Sbírá smetí a vše, co si myslí, že není potřeba: obaly od jídla, kusy kartonů, plechovky, hromadu lahví od piva a kořalky, plesnivou rozpadlou podušku s velkou tmavě rezavou skvrnou. Raději nemyslí, od čeho by mohla být, a chvatně nacpe toho pruhovaného nositele DNA do posledního pytle a upěchuje pěstmi, aby mohla stáhnout provázek po obvodu... Vrchovaté měchy odtahala ke zdi a celá utahaná a špinavá se zase schoulila na lůžku. Do minuty spala, jako špalek. Zaspala i večeři, protože když ji znova navštívil, zatřásl s ní a neprobrala se, zase potichu odešel…

Ráno ji čekal další z mnoha dní, podobných si jako vejce vejci. Jednoduchá snídaně i hygiena, povinné zpívání po každém jídle a kdykoliv, když měl muž náladu poslouchat. Musela ležet vedle něj a zpívat všechno, co ji napadlo. Často usnul, chrápal jako starý medvěd a ona musela být jako myška a ani se nepohnout. Jednou, ještě nepoučená, pokusila se vyklouznout z pod jeho těžké paže. Ale probudilo ho to: vrazil jí facku otevřenou dlaní, až jí vyhrkly slzy, hlava poskočila a na tváři vykvetl obří rudý květ. Ještě večer ji měla oteklou a citlivou, že na té straně nemohla spát.

Když ji zrovna nepotřeboval anebo když byl mimo pokoj tam venku, kreslila si maličkým špačkem tužky na pokrčené a dlaní vyrovnané kusy kartonů a obalů od všeho možného. Nebo skládala pošetilé mozaiky z víček od piva a natrhaných kousků alobalu. Měla dokonce i jednu knížku, kterou jí přinesl v návalu nečekané náklonnosti. Otrhaná a trošku plesnivá verze Medvídka Pú s roztomilými kresbičkami autora byla jejím spojením s normálnem. Její biblí a záchranným lanem, aby se úplně nepomátla. Milovala ji a četla snad stokrát. Než ji jednou popadl a vyrval ze zorného pole jejích zasněných oček a hodil svazeček do kamínek, ani nestačila vyjeknout…

Strava chudá na živiny (buď dary lesa, okolních zahrad a sadů, popelnic a opuštěných nakousnutých večeří v putykách a v lepším případě potraviny s prošlou dobou použitelnosti) ji za tu dobu připravila o dobrých deset kilogramů, že byla křehounká jako pohádková víla. A taky tak bledá a se svědivou vyrážkou pod tou vrstvou nečistot. Myla se, dbala na sebe v těch okleštěných podmínkách, jak to jenom šlo. Ale neměla zrcadlo a neměla moc často možnost celá se vykoupat. Jenom několikrát do roka jí dovolil vyjít s ním do lesa. Tam ji uvázal jako kůzle na dlouhý zatuchlý provaz a šel hledat něco k snědku nebo sbíral suché dříví na otop. Ona se mohla bez obav, že ji pozoruje, ráchat v ledovém potoce s maličkou kostkou mýdla a z obligátní rolí papírových ručníků na svažitém břehu. Tehdy mžourala do slunce a nechala se laskat jeho teplými prsty skrz větve stromů a tehdy byla skoro šťastná…
Dny běžely a dny se táhly, jako med nebo spíše lepivá a hutná pryskyřice, která jen tak nepustí. Už to bylo skoro rok, co se Adelaide ztratila. Její rodná osada tou osudnou středou žila doposud. Tehdy ji hledali dny i noci celé tři týdny. Žádná stopa a žádná naděje. Adele se ztratila v nicotě a stejně tak i její božský hlas. Jenom maminka jej slýchala i půl roku potom. Vysoko pod klenbou kostela, když se soustředila, slyšela jeho krásnou a snovou ozvěnu.

Muž se Adelina zpěvu nakonec nabažil. Jeho prvotní pocit a pýcha, že patří jenom jemu, že ji nikdo neslyší, že ti, jež nedobrovolně opustila, trpí žalem, mu už nestačily. Začínal se nudit a vnímal, že nastává jeho chvíle. Doba, kdy je bohem, jež má tu moc ukončit lidské plahočení. Doba tvoření a doba slasti, jež na okamžik zachvěje jeho práchnivou duší. Spřádal bezuzdné plány, když se mu poštěstilo, a sehnal nějak láhev levné kořalky. Schválně oddaloval tu chvíli, trýznil sebe sama - ten masochista a šílenec, jakému nebylo rovno. Mnohdy se kousal do krve na předloktí, aby na ni nevztáhl ruku ve spánku… Když už to bylo k nesnesení, odcházel do lesů, stranou od všeho na celý den, dokud se neuklidnil.
Vrátil se třeba pozdě večer a tehdy musela dívenka zpívávat dlouho do noci, až ji v krku pálilo a hlásek selhával. On ji držel jako v kleštích, popíjel a tiskl se k ní, že nemohla dechu popadnout. Nakonec vždycky odpadl. Odvalil se stranou a spal těžkým opileckým spánkem až do rána. To mohla utéct ze společného lože aspoň na nepohodlnou židli nebo se krčila v koutě na hromadě starého šatstva, které řídce nosil z města.
Oblékal ji do těch divných kusů šatů, které neseděly, svědily a brzy se trhaly. Připadala si jako hastroš a aspoň, že se neviděla v zrcadle.

Bála se ho strašně a den ode dne více. Malinká žena v ní nějak tušila, že jí může ublížit. Očekávala ten den, chtěla být připravená a chtěla se bránit, i když nevěděla čím a jak…
Byla poslušná, neodmlouvala a dělala všechno, co po ní chtěl. Zpívala veselé melodie, i když v srdci usedavě plakala. Česala mu vlasy a vousy polámaným hřebenem a potlačovala výraz hnusu a odporu, který se jí tlačil do očí. Nechala se objímat, kolébat a hladit po tvářích. A nechala se česat od něj, strpěla jeho hrabavé a protivné ruce ve vlasech a neuměle a bolestivě tahavé zaplétání rozdrchaných copánků.

TOHO dne byl v putyce na předměstí. Nasával od rána a nechal se zvát od podobných trosek, jako byl on sám. K Adele dorazil až na večer. Byla hladová celý den, zavřená a vyděšená, jako nikdy dříve. Poznala, co se děje a viděla mu to na očích: tu bažnost, nenasytnost, to zlo a taky smrt.
Naoko vesele se na ni díval, když se blížil k židli, na které seděla ztuhle jako prkno.
„Ahoj moje děvče…- Tak jsem tu… No… Však jsi něco jedla, že?“ ptá se hloupě, jako by tu k snědku něco MĚLA. A zase ten připitomělý ethanolový úsměv…
„Tak pojď k tatínkovi a pěkně mu zazpívej do ouška…“ A táhne ji, jako loutku ze židle a na matraci.
Adele poslechne, nohy bez vůle a lehá si k němu: „A co mám zpívat? Něco veselého nebo naopak na usnutí?“ Ptá se ještě, aby získala špetku času.
„Zpívej, co chceš, milá moje… Jen si lehni blíže ke mně… Neboj…“ A zase se na ni tlačí, skoro chce zavalit svou váhou osmdesáti kil její drobné tělíčko, sotva poloviční.
„Nemohu zpívat, když se na mě tolik tisknete. Nepopadnu dobře dech…“ Snaží se ještě a tak jí, ač nerad, dá trochu prostoru a odvalí se na bok: „Dobrá tedy, zazpívej mi přímo do ucha…“
Adele polkne hořkost žaludečních šťáv, když se nakloní k upatlanému mužovu boltci. A tehdy jí cosi vnukne myšlenku: „Máš přece zbraň a máš tu moc, ji použít. A kdy jindy, když ne teď. Víš sama, co se na tebe chystá… Dnes k tomu dojde. Dnes můžeš zemřít nebo se zachránit… KONEJ!!!“

Malá umělkyně v zajetí se nadechne a vyloudí z hrdla tón, nejvyšší, jakého je schopná: tříčárkové „F“.

Nepřerušovaný, přímý zvukový záznam,(žádný playback) bez nádechu, bez ustání, burácí do mužova hloupě nastrčeného zvukovodu. A nepomohou ani vrstvy mazu, neutlumí ten vražedný, destruktivní a konečný zpěv. Chytila jej do smyčky svého hlasu jako do lasa a on, hloupé dobytče, zmítá se v tom sevření, ze kterého se nijak nedostane. Kroutí se a svíjí jako červ, odpornější než nejposlednější bezpáteřní obyvatel humusu. Jeho ruce nedokážou ucpat ucho. Jeho oči se nedokážou udržet v nádržkách lebky. Sklivec spolu s vlásečnicemi puká, jako vaječná skořápka a obsah důlků teče po tváři dolů. I celé tělo reaguje na ten nenadálý zvuk. Podobně, jako když se ocitne astronaut nechráněný v kosmickém prostoru, praská muži lebka a trhá se tkáň a celé tělo imploduje do sebe, scvrkává se a trhá na kusy. Dívčin hlas postupně ubývá na intenzitě, až se vytrácí do ticha. Adele odvrátí tvář a rychle vstává z té spoušti kolem. Z okna se sype sklo, popraskané a rozbité tou vibrací a energií a pouští dovnitř vánek a teplo a vůni světa za ním.

Hekticky si ometá tvář i tělo, i když na ní naštěstí neulpěl ani kousíček z něj. Z mrtvého věznitele, kterého zabila svým zpěvem. Musela, jinak by zemřela sama…

A potom vyjde ven, do noci a ticha. Jde, i když neví kam a nějakou náhodou se dostane na pěšinu, vedoucí k civilizaci. Nakonec se napojí na okresku, kus pokračuje po krajnici. A když už nemůže, jako zázrakem jí po nějaké době zastaví postarší manželský pár. Mají ji za tulačku a trochu se i štítí a tak ji mlčky dovezou na policejní stanici, aniž by se na cokoliv zeptali, rádi, že mají tu medvědí službu za sebou…
O mlčící dívenku se stará mateřsky vyhlížející policistka. Když jí opatrně omyje tvář, zpozorní a najednou je celá napjatá: „ Jak se jmenuješ, holčičko? Odkud jsi… A kde ses tu vzala, v noci a sama?“
„Adelaide…“ zašeptá viditelně namáhavě děvče. Sáhne si na krk, který bolí a je nateklý a na omak horký. Tolik si tím posledním zpěvem ublížila…
„TA Adelaide!!! Bože… jsi to ty! To ty ses ztratila Cainovým! To ty jsi ta zázračná holčička!!! A žiješ… Díky bohu, žiješ…“

Sanitka, nemocnice… A koupel a vůně čistoty a mýdla a šampónu a mazlivý dotek kartáče… Měkounká postel a jídlo a džus… Maminka a táta, bráškové, vykulení za kyticí kopretin a hromadou plyšáků… To všechno najednou jde a všechno najednou je zase v pořádku.
No, všechno vlastně ne…
Adelin hlas se jenom pomalu uzdravuje. Dívka nesmí mluvit nějakou dobu, aby se hlasivky zahojily. Skoro o ně přišla, když se pohmoždily, potrhaly a zanítily. Později, to už je z nemocnice doma, opatrně šeptá a po zbytek života hovoří tišeji, než její okolí.

Už nikdy nechce nosit copánky. Už nikdy nezazpívá. I když by třeba i mohla. Nikdy to nezkusí. Možná mnozí litují, že její hlas nezaznamenali, nenahráli a tak nezachovali. Ona nelituje ničeho. Ani toho, že se nikdy neprovdala, ani zmařené budoucnosti, kariéry a slávy.

Vyučila se hře na varhany a každou mši hraje tak krásně, jako kdysi v dětství zpívala na kůru…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.04.2016, 11:38:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Četlo se dobře... Není celý příběh o tom, že pokud si někdo chce přivlastnit něco, co mu nepatří a nemá na to nárok, může tento dar (v našem případě kouzelný dívčí hlas) navždy zničit? Některé obrazy vyznívají pohádkově, jiné jsou s nádechem hororu. Náš záporný hrdina umírá, doslova se rozpadá pod vlivem hlasu oné dívčiny (může lidský hlas zabíjet?). Zlo je potrestáno a dívka je zachráněna, avšak ke zpěvu se již nevrátí, přestože se časem uzdravuje, o to je celé vyprávění smutnější. Jak jednoduché je zabít talent? Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
1. díl Rozhodnu...
niky.cz
Tajemní přátelé
Askadrin Sidlong
Poklady
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

únava
sasanka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr