obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390406 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: NAVŽDY SPOJENI ::

 autor Danny Jé publikováno: 16.04.2016, 11:37  
Když potkal Brien O´Haer podivnou Anessu, netušil, jak moc si mohou být blízcí a jaké pouto mezi nimi je. Někdy nezáleží na jménu, ani na místu, Lokeren 1819 nebo Salzburg 1970. V současném životě uprostřed rušného Manchesteru tak zažívá mnohá dobrodružství, která odhalují různá tajemství. Samozřejmě, že to vyvolává otázku, jestli jsme s některými lidmi opravdu spojeni...
 

Kapitola první



[Manchester 2010]


Probudila jsem se jako první. Mohly za to sluneční paprsky, které na mě škvírkami v žaluziích zaútočily. Andy ještě spala. Dívala jsem se na její spokojený výraz ve tváři a přemýšlela o jejím návrhu. Chtěla letět do Barcelony. Ani se nedivím. Barcelona je nádherné město plné obdivuhodných historických památek a úžasných pláží. Ležela jsem vedle ní a sledovala její rty, které se špulily do prázdného prostoru před sebe. Je tak sladká a já ji opravdu miluji. Jsem neuvěřitelně šťastná.

„O čem přemýšlíš?“ ozval se najednou její hlas. Otevřela oči.
„Už nespíš?“
„Cítím, že mě pozoruješ.“
„A víš proč?“ zeptala jsem se.
„Protože mě miluješ?“
„Přesně,“ usmála jsem se.
„A já miluji tebe, Olí.“

Pohladila jsem ji po tváři a přitulila se k ní. Objaly jsme se. Byla tak teplá, až se mi chtělo…Ach, ani nemyslet.

„Teď, ale myslíš na něco jiného, že?“ odhalila mě.
„Ano,“ odvětila jsem a úsměv mi vytvaroval tvář.
„Miluji tě, víš to?!“ šeptla a přitiskla mě víc na sebe.

Vstup do nového dne nemohl začít lépe. Její ruce mě začaly omotávat, tiskly jsme se k sobě…

* * *

Po půlhodince mazlení jsme vstaly a udělaly si snídani. Dneska jí udělala Andy. Takže to byl džus s ovocnou mísou a s rozpečenými tousty. Šunka a sýr.

„A prozradíš mi, o čem jsi přemýšlela, když jsem ještě spala?“ zeptala se.
„Barcelona,“ odvětila jsem bleskově.
„A jak ses rozhodla?“
„Víš, moc dobře, že s tebou půjdu kamkoliv,“ odpověděla jsem.
„To neříkej,“ s úsměvem pozvedla prst.
„Tak nemyslím to do slova, že?!“
„Ale do Barcelony, jo?“
„Ovšem. Ráda bych se tam podívala. Je to krásné město a ráda bych viděla něco nezapomenutelného.“
„Třeba chrám Sagrada Família.“
„Ten jsem viděla jen na obrázcích.“
„Tak počkej, až to uvidíš na vlastní oči.“
„A pláže?“
„Ehm,“ usmála se. „Ty jsou také nádherné. Zase se svlékneme a bude běhat nahé po písku.“

Její nadšení neznalo mezí. Byla tak nádherně spontánní. Možná, že to bylo to prvotní, co mě na ní zaujalo, když jsme se seznámily. Její nadšení pro maličkosti. Její radost ze života…

„Ano, to chci,“ vyhrkla jsem.
„Pláže, památky, město, La Rambla…“
„…jaká La Rambla, co to je?“
„To je nejrušnější městská třída v Barceloně. Myslím, že tam lidi ani nespí…,“ zasmála se. „…jsou tam různé atrakce. Od kouzelníků, fotbalových žonglérů, až po malíře a jiné umělce.“
„Myslím, že mi budou stačit památky a pláže,“ dodal jsem.
„Jo, myslím, že by ti La Rambla připadala vážně moc rušná.“
„Už mě znáš,“ pousmála jsem se a pohladila ji po ruce.
„Ale ráda bych tam někoho navštívila.“
„A koho?!“ překvapila mě.
„Moji babičku.“
„Ty máš v Barceloně babičku?“
„Tak přímo ve městě, nebydlí…“
„…někde na okraji?“
„Jo.“
„Ráda se s tvojí babičkou seznámím,“ kývla jsem a napila se džusu.
„Chutná ti ten džus?“ zeptala se Andy, když si všimla mého výrazu.
„Ano. Má sice zvláštní chuť, ale je dobrý,“ odvětila jsem.
„Maracuja, Grep, Jahoda,“ velmi osvěžující kombinace,“ podotkla.
„Souhlasím.“

Andy se usmála.

„Vraťme se k tvé babičce,“ navrhla jsem.
„A co bys ráda věděla?“
„Nikdy jsi o ní nemluvila.“
„Já vím, ale věc se má asi takhle. Včera mi volala teta, sestra mého otce. Babička by mě ráda viděla…“

Nadechovala jsem se, ale Andy mě zastavila posunkem své ruky.

„…ještě než se mě budeš ptát, kde vzala číslo, tak jsem jí ho poslala já. Napsala jsem totiž tetě dopis, že bych ráda mluvila s tátou.“
„A jak to dopadlo?“
„Táta má novou rodinu a ta o mě neví, takže by bylo lepší…“
„…když to necháš tak jak to je, že?“ poznamenala jsem.
„Přesně tak.“
„Chápu, takže jen za babičkou.“
„Nebude to dlouhá návštěva, neboj….“
„…hlavně mi to budeš muset překládat,“ pousmála jsem se.
„Neměj strach,“ dodala Andy.
„Zítra zajdu k Daisy, když letíš do Malágy. Už jsem tam dlouho nebyla.“
„Tak buď hodná, znáš se!?“ podotkla Andy s úsměvem na tváři.
„Já? Já jsem přece ta nejhodnější.“
„Tak ten tvůj pohled tomu moc nenasvědčoval, Olivie.“
„Přece mě znáš.“
„Myslím, ano,“ pokynula. „Milá, upřímná, láskyplná a trošku introvertní.“
„Má extrovertní část jsi ty,“ pousmála jsem se.
„Jsme jedno tělo.“
„Máš nějaký plán na dnešní odpoledne?“ zeptala jsem se.
„Asi se stavím za tebou v práci. No, a pak bychom se mohli jít někam projít.“
„Procházka zní dobře.“

Andy se na chvíli odmlčela. To já nedokázala mlčet.

„Na co myslíš?“
„Tomu neuvěříš,“ odvětila.
„Zkus to,“ pobídla jsem ji.
„Vzpomínala jsem na naše první milování.“
„Myslíš, to jak jsem byla tak trochu vykulená?“
„No, protože jsi nevěděla, že jsi na holky.“
„Jo.“
„A stačilo…“
„…a stačilo mě jen postrčit.“

Pousmála se a natáhla se blíž ke mně. Dotkla se prsty mé tváře a olízla si rty.

„Hraješ si se mnou?!“ pozvedla jsem obočí.
„Možná tě jen svádím.“
„Možná ti to i jde.“
„Vážně?“
„Možná bych si tě chtěla svléknout.“
„A co ti v tom brání?“
„Vlastně nic…“


Vstala jsem a chytla ji za ruku. Usmála se a následovala mě do vedlejší místnosti. Pootevřenými dveřmi jsme se vrátily do ložnice. Tam jsem Andy svlékla z noční košilky. Miluji její tělo. Miluji její doteky. Miluji své doteky. A za to všechno vděčím jí, protože ona mě naučila, co všechno se ukrývá pod slovem milování…






Kapitola druhá



[Lokeren 1819]


Stál jsem na rohu ulice. Zrovna přijížděl kočár. Chtěl jsem se otočit, když můj pohled zastavil takový zvláštní pocit. Vrátil jsem se pohledem na spřežení kočáru, když se v okénku objevila dívčí tvář. Setkali jsme se pohledem. Pak ten pocit znovu zesílil a já se ohlédl do strany. Stál tam povoz se sudy. Ve velmi krátkém okamžiku se mi ukázala budoucnost. Provaz, který držel sudy pohromadě, praskl. Sudy se rozkutálely na silnici, po které jel zrovna ten kočár. Jeden ze sudů cestou na silnici narazil do sloupu zástavby, která se zbortila přímo na kočár.

„Cože!?“ vyhrkl jsem v duchu a vyrazil rychle ke kočáru.

Křičel jsem, mával, ale kočí stále pokračoval stejným směrem. Neviděl mě. V tu chvíli jsem věděl, že musím něco udělat, než se stane neštěstí.

„Dávejte pozor, mladíku,“ ohradil se starší pán, kterého jsem míjel, jak jsem běžel ke kočáru.
„Promiňte,“ otočil jsem se a rozmáchl rukama.

Kočár se pomalu přibližoval k místu neštěstí. Přidal jsem do běhu. Když jsem byl těsně za kočárem, kočí si mě všiml.

„Ani to nezkoušej, zmetku jeden,“ ohradil se.
„Zastavte ten kočár, pane,“ vykřikl jsem.
„To zrovna,“ odsekl.
„Zastavte ten kočár, stane se neštěstí,“ trval jsem na svém.

V ten samý moment, co se mě kočí snažil odehnat bičem, vykoukla dívka z okénka a poručila kočímu, aby kočár zastavil.

„Zastavte, Aarone!“ prolétl její hlas kolem mě.
„Ano, madam,“ kočí poslechl a během chvilky zastavil.
Ulevilo se mi.

Sotva kočár zastavil, asi deset metrů před námi volně pohybující se sud opravdu narazil do sloupu zástavby, která se zřítila přesně do míst, kudy by kočár projížděl. Kočí vytřeštil oči a podíval se na mě a pak na madam.

„Myslím, že vám dlužíme velké díky, pane,“ ozval se jemný hlas dívky v kočáře.
„Jsem rád, že se vám nic nestalo,“ pronesl jsem.
„Jak jste to věděl?“ zeptala se.
„Ani nevím,“ pousmál jsem se.
„To vám mám věřit?!“
„Měl jsem jen takový pocit,“ vysvětlil jsem.

Opravdu jsem netušil, kde se ve mně vzal ten pocit. Ta předtucha blízké budoucnosti.

„Ráda bych vás představila svému otci,“ promluvila.
„Myslím, že to není nutné,“ bránil jsem se.

Dívka se však nedala odbít a stále trvala na svém. Souhlasil jsem tedy a nastoupil k ní do kočáru. Kočí práskl bičem a kočár se rozjel.

„Co vás přivedlo do Lokerenu, pane…ehm…máte jméno?“ začala rozhovor.
„Promiňte, slečno, jmenuji se Gerbert Fritzen,“ odpověděl jsem.
„Jsem Luisa van Keerhoofen,“ představila se. „Vy jste Němec, že?“ zeptala se vzápětí.
„Ano,“ kývl jsem.
„Vaše vlámština je velmi dobrá.“
„Vaše také ujde, slečno van Keerhoofen,“ pousmál jsem.
„Jste vtipný.“
„Myslíte?!“
„Mohu vědět, co vás přivedlo do Flander?“
„Válka.“
„To zní hrozivě.“
„Bojoval jsem v bitvě u Wargamu,“ upřesnil jsem.
„Takže jste bývalý voják?“
„To už je dávno.“
„Několik let, že?“
„Byla jsem ještě mladá, ale slyšela jsem o tom.“
„Také jsem byl mladý, když jsem narukoval.“
„Byla jsem mladší,“ pousmála se.

Byla okouzlující, ale to, že musela mít stále poslední slovo, mě dost rozčilovalo.

„Vás otec je…“
„…baron,“ vyhrkla.
„Myslel jsem si to.“
„Jak dlouho žijete v Lokerenu?“
„Asi měsíc. Přišel jsem z Enschede.“
„Přišel jste za prací?“
„Ano. Známý mi řekl, že v Lokerenu hledají řemeslníky.“
„To je pravda. Chtějí opravit kostel a můj otec navrhl, aby se rozšířila zadní část kostelu.“
„Byl jsem se na něj podívat. Připadá mi menší,“ pronesl jsem ve chvíli, kdy kočár zastavil.

Po chvilce se otevřely dveře. Objevila se ruka. „Slečno, van Keerhoofenová,“ pronesl kočí.
„Děkuji, Aarone,“ poděkovala a vystoupila.

Když vystoupila, pohledem se vrátila do kočáru. „Vy také, pane Fritzene.“
„Ovšem, už jdu,“ pronesl jsem a vystoupil.
„Louiso, zlatíčko,“ ozval se ženský hlas ode dveří.

Vystoupil jsem a před slečnou Luisou uviděl stát ženu v dlouhých šatech.

„Máti, tohle je můj zachránce,“ pronesla Luisa.
„Co se stalo, Luiso?“ vylekala se její matka.
„Náš kočár jel kolem náměstí a tento mladík…,“ ukázala na mě. „…nás zastavil. Po chvilce se zřítila nedostavěná zástavba na cestu, kudy jsme jeli. Nechci si domyslet, co se mohlo stát.“
„Moc děkuji, mladíku,“ poděkovala paní von Keerhoofena a obejmula svou dceru.

Stál jsem a jen se rozhlížel po panství barona von Keerhoofena.

„Pojďte, mladíku,“ pobídla mě najednou baronka. Ukázala směrem ke dveřím.
„Dáme si čaj,“ ozvala se Luisa.
„Pan baron by s vámi také rád mluvil,“ dodala její matka a vyrazila jako první.

Nezvykle stavěný dům do šířky mě překvapil svou rozlohou. Procházeli jsme širokou chodbou. Díval jsem se do stran. Zajímavé trofeje zdobily oblé zdi. Když jsem se podíval před sebe, uviděl jsem prosvítat světlo. Z ponuré místnosti plné zvířecích trofejí jsme se blížili k oblému východu.

„Zahradní salónek,“ pronesla Luisa.

Usmál jsem se a pokynul hlavou. Pohled na ten vstup byl impozantní. Sluneční paprsky vytvářely světelný kužel. Kdosi by řekl, že to vypadá jako cesta na onen svět. Nebeská brána.

„Pojďte, pane Fritzene,“ pobídla mne Luisa, jako by si snad myslela, že se bojím navštívit jejich zahradní salónek.

Nebyl to strach, ale údiv nad podivnou stavbou zdejšího panství. Nikdy jsem neviděl něco takového. Ani u nás v Německu, a že jsme měli mezi sebou architekty s velmi netradičními nápady. Obzvláště v Hannoveru žil jeden italský architekt. Myslím, že se jmenoval Bruno Almorani…

„Jsme tady,“ promluvila paní baronka a ukázala na ohromnou zelenou plochu. Asi jako prvních jsem si všiml podlouhlých záhonů květin. Nádherné keře a středně vysoké stromky se pak snažily zakrýt zdi, které obepínaly celý ten prostor.
„Velmi působivé,“ pronesl jsem.
„Líbí?“ zaznělo z úst mladé Luisy.
„Ano,“ uznale jsem pokynul hlavou.
„V letním období zde trávíme hodně času.“
„To se ani nedivím,“ dodal jsem.

Z pravé strany přicházely dvě služebné. Jedna nesla tác s konvičkou a šálky. Druhá měla v ruce mísu s ovocem. Obě mířily ke stejnému stolu, u kterého jsme se zastavili. Podíval jsem se směrem k Luise, která stála u židle a čekala, až ji sluha stojící za ní přisune židli blíž ke stolu. Její matka už seděla a čekala na služebnou s čajem. Než jsem se posadil ke stolu, všiml jsem si, že jiná služebná stojící u jednoho keře, mává směrem k domu.

„Proč to dělá?“ ukázal jsem na ní.
„Kdo?“ udivila se Luisa.
„Ta dívka u těch keřů?“
„Nikdo tam není, pane Fritzene.“
„Měl jsem pocit…“
„…to bude asi tím sluníčkem,“ podotkla a sáhla po šálku, který už byl po okraj plný čaje.

Bylo to divné. Já ji opravdu viděl. Chvíli jsem na ní koukal, pak jsem se pousmál a natáhl se po šálku. Jakmile jsem se však šálku dotkl, nečekaně praskl. Ucukl jsem.

„Ou,“ zaznělo z úst překvapené Luisy. „To nevadí,“ dodala a zamávala na služebnou. „Anno, můžeš přinést pánovi nový šálek.
„Samozřejmě, madam,“ poklonila se a odešla.

Využil jsem situace a ukázal na zajímavě rostlý strom. „Mohu se podívat blíž?!“
„Jste zahradník?!“ zeptala se baronka.
„Ne, ale nic podobného jsem ještě neviděl,“ odvětil jsem a vstal od stolu.

Všiml jsem si, že obě ženy se na sebe podívaly. Jako bych měl pocit, že si snad i něco mezi sebou předaly, i když nepromluvily. Pousmál jsem se a vyrazil ke stromu. Cestou jsem potkal právě tu služebnou, kterou jsem viděl jen já. Odklízela spadané listy. Jak jsem kolem ní procházel, všiml jsem si, že listy jsou šedivé jako popel. Služebná se mě pak dotkla pohledem a já měl v ten okamžik pocit, že jsem ji už někdy viděl. Jen jsem si nemohl vzpomenout. Když jsme se míjeli jako by její část prošla skrze mé tělo. Nikoliv ta pozemská část, ale ta aurická, o které často mluvil Ingar Holstens, můj spolubojovník v bitvě u Wargamu. Prý, každý máme energetický obal kolem svého těla. Je sice kolem našeho těla, ale je naší součástí. Zhluboka jsem vydechl a zvedl ruku. Zapotácel jsem se. Neupadl jsem, ale mnoho nechybělo a ustlal jsem si na travnatém porostu. Opřel jsem se o strom a znovu hluboce vydechl. Poté jsem se ohlédl zpátky. Služebná už tam však nebyla.

„Jste v pořádku?“ ozvala se Luisa.
„Ano, jsem,“ pronesl jsem polohlasně. „Jen se měl takový pocit, že jsem…ehm, vlastně nic.“
„Co že jste…?!“ zareagovala Luisa.
„Je to velmi zvláštní strom,“ nasměroval jsem hovor jiným směrem.
„Ano, to je,“ řekla Luisa.

Vrátil jsem se zpátky ke stolu a v hlavě si obracel myšlenky, v tom smyslu, co že jsem to vlastně viděl.

„Můžete nám popsat, jak se to stalo?“ spustila baronka van Keerhoofenová.

Její otázka mě poněkud zaskočila, ale pak mi došlo, že myslí něco úplně jiného.

„Samozřejmě,“ pokynul jsem a popsal ji v krátkosti celý incident se sudy a kočárem.
„Jak jste to věděl, že se to stane, pane Fritzene?“ podivila se.
„Měl jsem jen takový zvláštní pocit,“ řekl jsem ji poloviční pravdu.
„Velmi zvláštní,“ podotkla.
„Už se vám něco podobného stalo?“
„Ne,“ zalhal jsem.
„Á, papá,“ vyhrkla najednou Luisa.

Otočil jsem se. K našemu stolu se blížil vysoký muž s podivnou šerpou na hrudi. Zřejmě baron van Keerhoofen, pomyslel jsi. Samozřejmě. Kdo jiný. Proč by ho také Luisa oslovila, papá.

„Dobrý den, drahá, Luiso, pane…,“ podíval se na mě.

Zvedl jsem se a pozdravil. Prohlédl si mě od shora dolů a pak mi podal ruku.

„Moje vděčnost nezná mezí, pane Fritzene,“ spustil. „Nevím, co bych si počal, kdybych Luisu ztratil. Opravdu jsem vám moc vděčný.“
Zřejmě mu kočí o té události už pověděl.
„Byl jsem ve správnou chvíli, na správném místě,“ poznamenal jsem.
„Rozhodně, ano,“ pokynul a usmál se. „Buďte prosím dnes večer mým hostem.“
„Děkuji za pozvání, pane, bohužel musím odmítnout. Mám se dnes setkat v Lokerenu s místním stavitelem ohledně práce.“
„Skutečně? Tak to není problém. Zařídím, aby pan Reiner přijel sem.“
„Ale, to snad ani…“
„…máte pravdu, nemusím, ale chci,“ přerušil mě a mávnul na sluhu, který stál u vstupu do zahrady.


* * *

K večeru přijel pan Reiner na panství barona van Keerhoofena. Setkali jsme se a stavitel Reiner mi samozřejmě nabídl práci. Jak by mohl odmítnout, když se baron za mě zaručil, že? I přesto se zeptal na mé zkušenosti. Když jsem ho přesvědčil o svých zkušenostech v Duisburgu, Enschede i v Arnhemu, znovu mi podal ruku a řekl, že je rád, že se mnou může pracovat. Obzvláště dostavba kostela v Duisburgu ho zaujala. Vzhledem k tomu, že měl německé předky, byl se tam podívat. Možná, že jsme se minuli, když se tam byl podívat. V každém případě ocenil několik renovačních nápadů; skelní výplně, podepření zádní části kostela a vstupní klenbu. Byl jsem rád, že si všiml mých nápadů. A podle něho mám před sebou skvělou budoucnost.

Poté odjel zpátky do města.







Kapitola třetí



[Salzburg 1970]


Chvíli jsem koukal do modré oblohy, když jsem ucítil teplou ruku. Byla to Silke, má sestra.


„Počkáme na hvězdy?“ zeptala se.

Nadechoval jsem se, když jsem si všiml, že přicházela sousedka z druhého patra paní Strunzová. Nejlepší přítelkyně naší babičky. Pozdravili jsme se.

„S vaší babičkou jsme tady také sedávaly a občas si vyprávěly různé příběhy,“ spustila plynulou němčinou s bavorským dialektem, který v jejím hlase zněl velmi příjemně.

Není divu, Salzburg sousedí s jihovýchodním Bavorskem. A podle historických záznamů patřilo území samotného Salzburska k Bavorskému velkovévodství.

Rozuměl jsem ji však každé slovo. Rovněž i Silke, která se zapojila do rozhovoru. „Jaké příběhy?“
„Po smrti tvého dědy…,“ podívala se na mě. „…se uzavřela do sebe. A když jsem jednoho podzimního večera šla okolo, ona tu seděla. Prostě jen tak, a hleděla do hvězd. Pozdravily jsme se a ona se najednou zeptala, jestli se nechci posadit. Nevím, proč, ale souhlasila jsem. Usmála jsem se a posadila se vedle ní…“
„…a nechcete se také posadit k nám?“ nabídl jsem ji s úsměvem na tváři.

Usmála se a sedla si vedle mě. Tašku, kterou držela v ruce si opřela o zeď. Zřejmě byla nakupovat, napadlo mě.

„Takže se z vás staly přítelkyně?“ zeptal jsem se.
„Ano. Byla jsem taková večerní přítelkyně pod hvězdami,“ odvětila a úsměv se jí rozzářil na tváři.
„Byly to jen hvězdy?“ zeptala se zvědavě Silke.
„Víte, děti. I když jsem některým jejím příběhům ze začátku nerozuměla, moc ráda jsem je poslouchala…“
„…ale pak jste jim porozuměla?“ přerušil jsem ji otázkou.
„Ano, později, ano. I těm myšlenkám o minulých životech, o spřízněných duších, a tak,“ pousmála se.
„A věříte v minulé životy, paní Strunzová?“
„Její příběhy zněly jako pohádky, ale měla jsem pocit, že je na tom něco pravdy.“
„Babička v tomhle směru byla velmi zvláštní,“ poznamenal jsem.
„Zřejmě to nebyla náhoda, že oslovila právě vás,“ pousmála se Silke.
„Také jsem se jí jednou zeptala, proč zrovna já, ale nikdy mi neodpověděla. Vlastně, místo odpovědi jsem dostala upřímný a srdečný úsměv.“
„A nebyly to jen sny, které spojovaly její příběhy, že?“ dodal jsem jako bych tušil, že zatím bylo něco víc.
„V tom máš pravdu,“ pozvedla prst. „Jeden večer jsme si povídali o Prusko-Rakouské válce a došly jsme k jednomu zajímavému bodu. Bratr mé babičky Evy Hassemannové, Jan, byl v této válce společně s dvěma dalšími kamarády Josefem Oberhaussem a Egbertem Kiessem. Poslední z nich byl bratr Joachima Kiesse, dědečka vaší babičky.“
„Tak to je velmi zajímavá shoda,“ poznamenal jsem.
„Tato shoda mohla potkat i jiné, kteří v té době měli své předky v dění této války,“ dodala.

Podíval jsem se na ní. Byla usměvavá a spokojená. Stejně tak jako moje babička, která poslední dny svého života trávila s paní Strunzovou.

„Copak se děje?“ všimla si mě.
„Jen se dívám, jak jste spokojená,“ odvětil jsem.
Usmála se.

„Musím se vám s něčím svěřit. Existuje dokonce deník z této války,“ prozradila.
„Vážně?“ udivila se moje zvědavá sestra.
„Chtěli byste si ho přečíst?“
„To by bylo fajn,“ kývl jsem.

Zvedla se z lavičky.

„Ale navrhuji, abyste šli ke mně. Udělám vám čaj a přitom si můžeme číst,“ pronesla.
„Souhlasíme,“ řekl jsem za nás oba a podíval se na Silke. Ta se jen usmála.
„Dobře, tak pojďte,“ vyzvala nás k odchodu.


* * *

Paní Strunzová nás přivítala ve svém skromném bytečku, který byl plný květin různých barev.


„Máte ráda květiny, že?“ všimla si Silke.
„Je to vidět,“ pousmála se a ukázala na vedlejší místnost. „Tam si udělejte pohodlí. Přinesu čaj.“

Kývl jsem a šťouchl jemně do své sestry.

„Hele, ty,“ poznamenala s úsměvem na tváři.
„Ano, sestřičko,“ dodal jsem a sedl si do jednoho z křesel.

Místnost byla velmi prostorná. Přesto zde byly jen čtyři křesla bez pohovky. Jedna komoda a obrovská knihovna. A zase ty květiny. Všudypřítomné květiny. A že jich tu bylo opravdu dost.

„Zajímavý interiér,“ podotkla Silke a sedla si také do jednoho z křesel.
„Souhlasím,“ špitl jsem.

Minutové ticho přerušil hlas paní Strunzové. „Už to bude.“ Usmál jsem se na svou sestru a ukázal na obraz, který visel nad komodou.

„Hezký obraz,“ pronesla Silke.
Zřejmě Amerika, pomyslel jsem si.

V tom se v místnosti objevila paní Strunzová s tácem, kde měla konvičku a tři šálky.

„Koně u pojidel,“ promluvila.
„Kdo to maloval?“ zeptal jsem se.
„Líbí se vám ten obraz?“ zeptala se jako by neslyšela moji otázku.
„A kdo to maloval, paní Strunzová?“ opakoval jsem svůj dotaz.
„Bratranec Otto Kervitz,“ odvětila.
„Namaloval hodně takových obrazů?“ zeptala se Silke.
„Ne. On nebyl malíř. Maloval pro radost.“
„Líbí se mi ten obraz,“ dodala Silke. „Je to Amerika?“
„Ano. Oblast Colorada.“
„Bratranec tam byl?“
„Ve dvaceti letech tam odešel za prací. Vždycky se mu líbilo dělat na farmě. Starat se o koně. Jezdit na nich. Ale moje teta z toho moc nadšená nebyla.“
„A byla se za ním alespoň podívat?“ zeptal jsem se.
„Ano. Už tam byla dvakrát na návštěvě a moc si to pochvalovala,“ odvětila a sklopila oči.

Všiml jsem si toho. „Nějaká vzpomínka?“
„Můj bratr Clemens odešel v roce 1937 do Ameriky,“ odvětila.
„A nikdy jste ho už neviděla, že? Proto ten smutek?“ pochopil jsem.
„Clemens odešel do Ameriky, protože měl tušení, že Rakousko podlehne německému tlaku a Německo nás obsadí. Což se také potvrdilo,“ odvětila a položila tác na stůl, který byl umístěn ve středu místnosti.

„Nechybí vám pohovka?“ zeptala se Silke.
„Je to místnosti pro hosty,“ odvětila pohotově. „Lehnout si mohu v ložnici.“
„To je pravda, ale přece jenom je to nezvyklé…“
„…mít obývací pokoj takto uzpůsobený, že?“ podotkla.
„Ano,“ špitla Silke.
„Možná vám to přijde podivné a bláznivé, ale Gilda, vaše babička mě svými příběhy inspirovala. Já se pak rozhodla, s ní a ještě s některými kamarádkami pro čtenářské sezení.“
„Všiml jsem si vaší knihovny. Je opravdu obrovská a těch knih, co v ní je,“ podotkl jsem.
„Vždy jsem ráda četla,“ dodala a otočila se směrem k hnědé komodě.
„A ten obraz…,“ ukázal jsem rukou.
„…ten obraz mi darovala teta Elke,“ dodala a sáhla do prvního šuplíku. „Vytáhnu ten deník.“
„Těším se,“ promluvila Silke.
„Nějaká nedočkavá,“ pousmál jsem se. Jako by mě to snad překvapovalo.
„Tak trochu,“ podotkla a sáhla po konvičce s čajem.

Paní Strunzová vytáhla knihu v šedivé vazbě. Vypadalo to jako kniha. Nedalo mi to a snažil jsem se přečíst nápis na boku: Im Krieg – Ve válce.

„Deník?“ zeptal jsem se.
„Něco na ten způsob,“ odvětila.

Pokynul jsem souhlasně hlavou a podíval se na Silke, která mi podávala šálek s čajem.

„Děkuji,“ usmál jsem se na ní a přesunul šálek s čajem před sebe.
„Tady,“ položila knihu před sebe na stůl a podívala se na naše pohledy, které byly plné natěšení. „Tento deník je věnován i vojákům a jejich příběhům, které v té strašně válce prožili a pak nějaké vzpomínky na jeho lásku Hildu.“
„Moc se těším,“ projevila znovu Silke nadšení.


Paní Strunzová uchopila knihu do ruky a začala číst…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.04.2016, 11:36:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Tři příběhy pod jedním motivem, opravdu mohou být lidé spolu spojení (nadpřirozeno bude zřejmě hrát hlavní roli i v tomto příběhu na pokračování). Každé ze tří dějových linek je jiná, pochází z jiné doby a jiného místa, uvidíme, jakou spojitost budou mezi sebou mít, možná prostě jen poplynou vedle sebe jako tři nezávislé vyprávění. Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den přeji a múzám zdar.
 ze dne 17.04.2016, 17:20:18  
   Danny Jé: Dobře, díky za snahu. Ale myslím, že to je škoda. Tuto možnost by mohlo využít více pisatelů v Saspi.
 ze dne 17.04.2016, 15:51:15  
   Šíma: Takže to měl pod palcem Gandalf, ten je pryč, takže už toto udělat nejde (vložit do knihovničky) další texty... Je mi líto.
 ze dne 17.04.2016, 15:23:06  
   Šíma: Napsal jsem Kevovi na FB, víc udělat nemůžu.
 ze dne 17.04.2016, 13:09:43  
   Danny Jé: a je to tedy možné či ne? Zájem by byl, samozřejmě, že záleží na zájmu Saspi, ale když to nezkusím, nebudu vědět. Můžete se zeptat Keva? Nebo ze svého postu redaktora? Děkuji
 ze dne 17.04.2016, 10:12:03  
   Šíma: Už si nepamatuju přesně, ale ebook se líbil a já využil nabídky mít jej v knihovničce SASPI (tuším přes Keva), ale od té doby tuto možnost nikdo nevyužil a netuším, zda ještě "funguje"...
 ze dne 17.04.2016, 8:19:37  
   Danny Jé: a jak jsi se dostal do: Knihovna autorů SASPI?
 ze dne 16.04.2016, 13:10:06  
   Šíma: Kontakt na Gandalfa bohužel nemám...
 ze dne 16.04.2016, 13:07:36  
   Danny Jé: Zdravím,

moje oblíbené téma: spojení, spřízněné duše, minulé životy a trochu tajemna. Uvidíme, jestli se to bude líbit...Děkuji za komentář. A ten kontakt na Gandalfa, byste měl?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Říše Svobodná R...
William Joe
It's time to di...
Adam Axl Rose
FABIEL - Anděl ...
Danny J
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr