obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: TILDA a její příběh část sedmá ::

 autor Tilda publikováno: 26.04.2016, 14:26  
Tildini rodiče v nesnázích a dívčina nová životní etapa...
 

Eva a Tomáš, samozvaní námořníci, dobrodruzi z donucení a za každou cenu odhodlaní přežít a vrátit se domů k dceři, bojují na opačné straně polokoule doslova o život. Moře se nechce vzdát své tvrdošíjné hry s člověkem o nadvládu. Vlny skoro pětimetrové se valí na jachtu, tu pouhou ořechovou skořápku na jejich divokých hřbetech a přelévají se přes kymácivou palubu. Tomáš, sotva vystrčí nos, dostane pořádnou dávku studené a napěněné vody přímo do tváře. Kašle a kucká, vytírá si štiplavou tekutinu z očí a nevěřícně zírá na svět, který se zbláznil. Temnota je tak hluboká, že když ji občas ozáří klikatý blesk, je ta změna tak náhlá, že skoro oslepuje. Tehdy se lesknou hřbety vln, jako boky krvežíznivých mořských příšer, které je všechny, co jsou na palubě, chtějí spolykat a bez kousání pozřít až na samé dno. Na mokré a nebezpečně kluzké palubě, nakloněné hned na tu, hned na druhou stranu, se nedá stát jinak, než se široce rozkročenýma nohama. A ani to moc nepomáhá. Tomáš vidí, že nemá cenu pokoušet osud. Nemá cenu dívat se do tmy a nemá cenu pátrat po hvězdách nebo příslibu svítání. Ne v té bitvě vod a nebe, kam člověk nepatří.
Evě ale nesvěří své obavy, a když se zeptá, proč je celý mokrý, rozklepaný a pobledlý, jenom ji pohladí po tváři: „Neboj, děvče moje… Trochu to tam šplíchá, tak jsem dostal dávku. Ale asi se bouře uklidňuje… Aspoň myslím.“ Malinko teď zalže, když vidí její oči tak veliké a ztmavlé obavami.

Evě už je trochu lépe a znova zmoženě usíná. Jenom pár minut je jí dopřáno. Najednou je za dveřmi hluk, křik a bouchání. Ostré povely a dusot nohou. A je po spánku…
Mako vpadne do kajuty bez klepání, bez úklony a bez úsměvu a nervózním posunkem pobízí oba k odchodu. „Rychle, musíme se evakuovat. Loď už dlouho nevydrží… Odešla navigace a ve strojovně je voda. Plujeme neřízeně a pomalu se potápíme!“ S tím podává oběma záchranné vesty a směruje je chodbou k průlezu na palubu.
Když Eva zpanikaří a cpe za pochodu do batohu všechno, co jí padne do ruky, Mako odmítavě zakroutí hlavou, až ji vlasy do krátkého mikáda šlehají přes tvář: „Nic si sebou neberte. Na to není místo ani čas. Jenom doklady a peníze, pokud máte…“
To Evu zasáhne víc, než vratká podlaha pod nohama a s prázdnýma rukama i duší ji následuje.
Pasažérů je celkem dvanáct, šest na jeden člun. Ty už jsou spuštěny na vodu, opatřené lucernou i vodotěsnými pytli se zásobami. Vypadají křehce a nepatřičně a Evě připadá, že se tam nesměstnají, že se ty nafouklé atrapy potopí, sotva všichni důvěřivě nastoupí. Zažene tu myšlenku a pevně zavře oči. A když je znova otevře, její pohled je jistý a odhodlaný: „Neumřu tady a nikdo z nás! Uvidím znova Tildu a vrátíme se domů. My všichni se vrátíme!“
Svět se zbláznil a chvílemi jsou všichni smáčení proudy temné vody, chvílemi jsou vyneseni vysoko na hřeben vlny, aby se následně propadli hluboko do vodního údolí. Potácejí se jako opilci v řadě za sebou a drží se křečovitě kluzkého brlení a nikdo nevnímá, když si šlapou po nohou a kopou se do holení. Eva se ještě zoufaleji drží i Toma, svého bodyguarda, své jistoty a anděla strážného. A on ji nepustí, pomáhá na schůdky, jež teď vypadají jako schody do pekla, skoro ji snese do prudce se kymácejícího záchranného člunu. I Mako jde za nimi a oni, ani v nevědí proč, jsou neskonale rádi, že je s nimi „na jedné lodi.“
Moře, jako by se nechtělo vzdát snadné kořisti, ještě více bouří a žene vysoké vlny směrem k poražené lodi, že se dva čluny ocitnou ve vážném ohrožení. Přídavné motory kašlou, vzpírají se poslechnout, ale nakonec se podaří nastartovat. Na skoro poslední chvíli se podaří vmanévrovat je mimo už se potápějící jachtu. Ta, jak se noří štíhlou přídí do pěnící vody, vytváří vír, který chamtivě natahuje tekuté paže, aby je stáhl sebou do hlubin. Uf – po několika minutách nejistoty jsou v bezpečné vzdálenosti a kapitán – také na jejich člunu – smutně salutuje mizející zádi a jméno Néo navždy padá do hlubin.
Tma je pořád jako tekutá černota. Tma nahoře, tma kolem. Plují a nevědí kam, i když se kapitán snaží nasměrovat člun blíže k pobřeží a ne na otevřený oceán.
Po hodině se bouřka přesunuje na jih a vzduté vody se malinko uklidňují. I viditelnost je trochu lepší a svistot větru také polevuje. „Podívejte… Hvězdy!“ Potěšeně vypískne Mako a ukazuje nad hlavu. A opravdu: blikají jim dobrou zprávu – je po všem a oni přežili…

Jenom druhý člun není nikde v dohledu, ač pluli stejným směrem a měl je tedy následovat v těsném závěsu. Zbylá posádka volá, mávají lucernami, zapalují světlice. Nic: kolem jenom zvlněná a prázdná krajina slané a nekonečné vody a odlesk světel na ní. Po druhém člunu ani památky. Ještě nějakou chvíli krouží kolem, do pátrání se zapojují všichni, dokonce i Eva zapomene na nevolnost a upíná namáhané oči k horizontu. Nakonec kapitán rezignuje a řekne nahlas, co už všichni pochopili:
„Zůstali jsme sami. Zřejmě se druhý člun potopil… Vzdejme jim minutou ticha úctu. Zasloužili si ji všichni, kdo zahynuli. Byli to dobří lidé a neměli skončit tak – v mokrém a bezedném hrobě! Nikdo si nezaslouží takový konec, i když nám, námořníkům je někdy přisouzen…“
Kapitán se postaví na přídi a salutuje a nakonec se několikrát hluboce ukloní. Nikdo nepromluví ještě dobrou půl hodinu a všichni doufají, že brzy narazí na pevninu. Je docela citelná zima. Nikdo nemá kousek suchého oblečení a ještě vylévají soustavně vodu ze dna. Cvakají zuby jako o závod a natlačení jeden na druhého, aspoň trošku tepla se snaží dostat i dát.
Už je časné ráno, když kapitán uvidí daleko na pravoboku malý hrbek pevniny: „Země na obzoru!“ Přesně jako ve filmu zavolá kýženou větu a ukazuje rozrušené skupince směr. Za necelou hodinu se přiblíží k hranici příboje. I tu nakonec překonají, když po pár divokých zhoupnutích skoro velebně vyplují z bílých pěn a poklidnou hladinu nevinně tyrkysově zbarvené mělčiny.
Když zavrže bílý písek pode dnem, všichni nadšeně zakřičí a v slzách se objímají a líbají. Šest lidí, kteří vyvázli, nezemřeli a neutopili se. Žijí a konečně se dostali na suchou zem… Po kolenou se plazí z dosahu vlnek a nakonec unaveně ulehnou na záda a mhouří oči do ranního slunka. Konečně trochu teplo a konečně trochu sucho…
Dlouho - nekonečně úlevně a nekonečně vyčerpaně všichni leží na osychajícím písku, který se pod teplejšími a odvážnějšími paprsky slunce prohřívá do labužnické termopodušky. Šest novodobých trosečníků kdesi na břehu zatím zahání myšlenku vyskočit na nohy a hledat, zda je ostrov (pevnina to s jistotou není) obydlený nebo aspoň tak velký, aby byl na mapách: dostupný lodí nebo malým letounem, či vrtulníkem a tedy snadno znova opustitelný.

Až po hodině se zvedá kapitán. Oprašuje napůl oschlou uniformu, srovná čepici, jež jako zázrakem zůstala na hlavě a vydává se svažitým pískem k pásu subtropické vegetace, vzdálenému asi třicet metrů. Džungle vypadá hustá a neudržovaná: na okraji širokolisté keře a kapradiny, výše pak štíhlé palmy, korkové duby a hrozny lián a popínavek, navzájem je spolu svazující do sytě zelené stěny. Ostatní po chvilce váhání svého vůdce následují, jako pět věrných Pátků Robinsona.
U hranice lesa se zastavují, aby se poradili, jak budou postupovat dál. Eva, odpočatá a skoro ve formě, zatahá Mako za rukáv: „Myslím, že vidím pěšinu – támhle, za tím tlustým ohnutým kmenem!“ A ukazuje kousek doprava do zeleného přítmí. A opravdu: je tam úzká, sotva rozpoznatelná pěšinka, stáčející se ostře doleva a mizející v šeru. „Máte opravdu dobré oči, Evo! Je znát, že jste mezi rostlinami jako doma…“
Mako se usmívá novou nadějí a hned kapitánovi sděluje tu novinu. Vydají se tedy neprodleně stezkou – Evinou stezkou, jak Tomáš vtipně glosuje. Po pár krocích ustoupí ze slunka, lehkého větříku a šumu moře do ticha, šera a vlhkého chládku. Pravda ticho je jenom zpočátku: to když se les nadechne a čeká, co se z vetřelců vyklube. Ale po chvíli nejistého bezhlesu začíná obvyklá a nevtíravá kakofonie ruchů pralesa: šustot v podrostu, cvrkot hmyzu, šum krovek a křídel, škrábání drápků po kůře, vřeštění drobných opiček v korunách i tichý dech neznámých a dobře ukrytých savců kolem. Šestice jde těsně za sebou, pečlivě se rozhlížejí, aby nešlápli na hada nebo jedovatou mnohonožku, nezamotali se do hustých pavučin nebo nezapadli po klena do zrádných ostnatých křovisek, plných krvelačných červených mravenců. Pěšina je místy neudržovaná, jako by byla málo používaná. Ale na to nikdo nehledí: nebudou se přece zbytečně bát, že tu na ostrově už nikdo dávno nežije.
Ani Mako netuší, zda stezku vyšlapal člověk nebo zvěř. „Ale, na druhou stranu…“ Dumá, a dívá se soustředěně pod nohy: „Proč by zvěř vycházela na pláž, A z jakého důvodu? Kvůli potravě? Těžko… Kvůli vodě? Ani náhodou… Musel to tedy být člověk. Možná tu žije sám, a proto sem zavítá jenom zřídka. Ano: to bude ono!“ Dívka se oddechne a s novou důvěrou kráčí mezi ostatními. Kapitán vepředu, Tomáš na konci a ženy uprostřed, aby byly chráněny, kdyby něco…

Plahočí se hustou vegetací celé hodiny, než dojdou k prameni sladké vody, vyvěrajícímu zpod mechem porostlého skaliska. Voda stéká po kamenech do malé tůňky a láká svou průzračností, jiskrnou vůní a osvěžujícím chladem k napití. Neváhají ani okamžik, vysátí až na kost. Nejprve ozkusí kapitán: polkne, pokývne a ostatní se nedočkavě přidávají, nabírají do dlaní životadárnou tekutinu a chlemtavě pijí, jako stádečko kolouchů. Umyjí si rudé tváře a horké šije a s novou silou pokračují po cestičce. Ještě se párkrát zatočí, párkrát se tváří, že už není a z lesního chrámu je nevyvede. Ale nakonec vyjdou na planinu, prostou stromů a v dálce rozeznají nevelký dům, poloukrytý v nádherné a rozlehlé zahradě.
„Dokázali jsme to, vážení! Nevím ani jak, ale dokázali…“ Kapitán se konečně ulehčeně pousměje a všem svým svěřencům potřese obřadně rukama a všem po řadě se ukloní. Vracejí mu s radostí to uctivé gesto a pokračují, svižněji než předtím, k prvním krásně tvarovaným bonsajím, jež lemují okraj zahrady. Je to nevídaná nádhera: Ani Eva s Tomášem ani rodilí Japonci, jež jdou po jejich boku, neviděli dosud takový um, s jakým jsou stromy tvarovány. Jehličnany i listnáče – okrasné i plodící v nepřeberných variantách a velikostech: od trpasličích, až po ty největší exempláře, krčí se, naklánějí a chýlí, kroutí a přepadají. A vždycky, i v jakkoliv nemyslitelné poloze, pnou svá nádherná těla ke slunci, Jeden originál vedle druhého, jeden krásnější, než druhý. Hmyz tu poletuje pyšně, jako by si byl vědom té výsady, opylovat takové skvosty a přijímat jejich nektar. I drobné zpěvné ptactvo usedá moudře jenom na ty silnější větve, aby neublížilo, a nikdy se neodváží poskvrnit a znečistit výkaly strom nebo jeho citlivě dekorované okolí s miniaturizovanými skalami, vodopády a jezírky, travnatými a mechovými paloučky a roklemi. Je tu čisto, voňavě a majestátně. Zenová zahrada rajských potěšení oka a duše, ze které nebudete chtít nikdy odejít, aniž by vám srdce nekrvácelo steskem z odloučení…

Zasněně a fascinovaně jdou po sypané cestičce z drceného vápence, jež chrupe útěšně pod nohama. Záměrně procházejí celou zahradou, než konečně stanou před domem. Zásuvné dveře jsou pevně zavřené, stejně jako okenice z teakového dřeva na velikých panoramatických oknech.
Na nízké střeše se vyhřívá klubko štíhlých mourovatých koček, jež po vetřelcích jen vlažně loupnou žlutým okem, aniž by se pohnuly nebo cukly tlapkou, či dlouhým pruhovaným ocáskem. Nezájem, jímž příchozí častují, působí uklidňujícím dojmem. „Na lidi jsou viditelně zvyklé: určitě tu někdo žije a určitě to docházejí návštěvy: Jinak by se šelmičky vyděsily a utekly do bezpečí...“ S úsměvem hodnotí situaci Mako. „Jenom, aby byl někdo doma…“ Dodá ještě, popadne klepadlo ve tvaru kočičí hlavy a lehce je nechá dopadnout na rám dveří.
Zvuk se nese domem a než odezní, zaslechnou jemný šramot z chodbičky. Dveře se odsouvají s tichým zvukem a z přítmí na ně zamžourá maličký stařec se sněhobílými vlasy do cůpku. I vous má jako padlý sníh a dlouhý do pasu. Jen oči jsou mladé, černé a drobné, svítí z vějířků kolem a doplňují vlídnou tvář. V usmáté puse jeden jediný zub a natahuje k nim obě ruce, až se mu shrnou rukávy modrého kimona s hubených předloktí a s úklonou je zve k sobě do domu. Capká před nimi drobnými úspornými krůčky v klapajících dřevácích, maličký a přece mocný.
Usednou na koberce kolem nízkého stolku a pán domu požádá mlčenlivou a viditelně nesvou pomocnici o čaj. Mako je mlčky vybrána, jako mluvčí skupiny a tiše se s dědouškem domlouvá. Vysvětluje mu, proč přišli a co je potkalo. On jenom soustředěně poslouchá, pokyvuje moudrou hlavou a nedává najevo žádné znepokojení. Věří jim všechno a posunkem nabízí kalíšky se saké a později i vonící misky s jasmínovým čajem a na talířcích rýžové koláčky.
Když se hosté občerství, teprve promluví: „ Mé jméno je Hiroki…Jste mými hosty, přátelé: Buďte tu, jak dlouho chcete a užívejte darů mého domu. Loď se zásobami sem zavítá jednou za měsíc. Zrovna před dvěma týdny tu byla. Škoda pro vás, ale radost pro mě. Mám návštěvu, jaká se hned tak nepoštěstí. A třeba vás moje zahrada uzdraví, potěší a přinese vám do budoucna dar, kterého je vám třeba. Možná to příroda sama tak zařídila a my se zde měli potkat…“ Ukloní se s úctou a nabízí ovoce i pramenitou vodu z oroseného džbánku.
Všichni na sebe pohlédnou s nejistotou a obavou a kapitán se po chvilce ujímá slova: „Musíme čekat celé týdny, než se loď ukáže… A také není jisté, jestli nás vezme do přístavu! Nás asi ano, jsme japonští občané, ale vy dva Evropané…“ Podívá se pochybovačně a Evu s Tomášem a jim se zdá, že se skoro škodolibě ušklíbl.
„Asi jsme vyčerpaní a jenom se nám to zdá…“ Myslí si oba a raději poslouchají dál: „Počkáme a využijeme pohostinství toho dobrého muže. Vy dva mu pomůžete v zahradě, když jste ti přírodovědci“ - hovoří zprvu anglicky a hned plynule přejde do rodného jazyka, jejž Mako věrně tlumočí: „My ostatní se podělíme o práci v domě a budeme nabírat sil na další cestu. Ani ona nebude snadná. Jsme někde dole na jihu, na některém z maličkých ostrůvků, jež jsou rozesety jako zrnka písku na dlani oceánu.“

Obrací se na děda, aby se zeptal na jméno ostrova: „Jak se jmenuje tvá země, pane Hiroki?“ Stařec se ukloní a tichým hlasem pronese: „ Jsme na ostrově Minna v souostroví Tarama. Bouře vás odnesla na jihovýchod od hlavních ostrovů a mimo lodní trasy. Lidí tu žije málo, spíše by se dalo říci, že jsme tu tak trochu trosečníci. Mladí se stěhují do měst a lásku ke stromům a půdě zapomínají, stejně jako cit pro přírodu a vše živé, co nás k ní váže: oslepení přetechnizovaným a pohodlným světem, nevnímají krásu pletiva v listu jinanu, kterého se už nedokážou dotknout. Ta myšlenka, přivonět k bohatě kvetoucí sakuře, dnešní mladé generaci ani nevytane na mysli…“ Smutně potřese bělostnou hlavou a sepne vyschlé dlaně: „Tolik bych je mohl učit, tolik jim dát, abych nešel s tou tíží do hrobu. Dostal jsem dar vnímání a teď jej nemám komu vložit do rukou a do srdce…“
Ta věta se Evě zarývá hluboko do nitra, a když se podívá na Tomáše, vidí, že i on je zasažen. Jejich botanická srdce bijí ve stejném a toužebném rytmu, bijí pro toho starce a jeho poselství. Bijí pro nádherné stromy a jejich miniatury tam za oknem, bijí pro všechnu flóru tohoto světa. Využijí a beze zbytku všechen čas, který mohou strávit v Hirokiho vzácné přítomnosti, aby se učili.
Najednou jim nevadí, že budou čekat na loď. Najednou jim vadí, že to bude jen dva, možná tři týdny. TAK MÁLO? Najednou mají oba pocit, že se po celou dobu stáže ničemu nenaučili a že musejí pokračovat tady, na tomto místě. Aby jejich cesta měla smysl. Aby došla naplnění a oni se mohli vrátit domů.
Teď nějakým dalším smyslem tuší, že to tak mělo být: ten mizerný zlodějíček, trable na domovské univerzitě, nečekaná bouře na moři i jejich šťastné přistání tady. Právě tady… Ano - dává jim to oběma smysl, ať už je důsledek jakýkoliv a zatím daleko před nimi, příčinu už znají…


Tilda se procházkou po areálu školy uvolnila a konečně se cítila být trochu sama sebou. Musí být v pohodě, jestli chce dobře studovat. Musí být v pohodě, jestli nechce opakovat ročník: protože tohle si nemůže dovolit v žádném případě… Má termín maximálně pět let studia, pokud to půjde i méně. Mohlo by, když se tak nad sebou zamyslí. Je přece jenom více připravená, než její noví spolužáci. Díky rodičům v oboru, díky své zapálenosti pro vědu a hlavně díky Quanahovi toho ví a zná nad očekávání.
Třeba by mohla zvládnout první dva ročníky naráz. Tedy aspoň si to myslí. Uvidí se v dalších dnech, kdy si bude skládat rozvrh povinných i volitelných předmětů, aby splňovala kredit…
Na pokoji už na ni zvědavě čeká nová spolubydlící Erika: „Ahojky, moja. Som Erika z Rimavskej Soboty. Mňa teší, že ťa spoznávam…“ Podává jí ruku a stisk má pevný a upřímný.
„Taky tě ráda poznávám. Jsem Tilda z Újezdce v Čechách. Moc se mi líbí tvoje řeč. Zpívá, jako horský potok…“
Tak a je po komplimentech a holky si povídají dlouho do noci o všem, co taková sotva opeřená mláďata zajímá. Erika má přítele – teď je na misi v Afghánistánu… Jen co se za půl roku vrátí, budou zásnuby… Ukazuje Tildě hrdě fotku tmavovlasého a pohledného Stefana a ještě ji prstem smutně pohladí. Erika nechce věřit, že je Tilda sama: „Taká pekná baba…, neverím ti… Ako je to možné v tejto dobe bez chalana… Moja, čosi s tým spravíme, hej?“

Marně jí Tilda vysvětluje, že nikoho nehledá, že chce hlavně studovat a že tomu nechává volný průchod. Živelná pohroma, jemná zrzka jménem Erika, není k zastavení a už plánuje seznamku na nejbližší akci. Ty dvě se k sobě hodí. Kdysi dávno to byla tmavovlasá Janka, ten roztomilý opak éterické seveřanky Tildy a teď jí po boku kráčí hrdá liška s kudrnatým a sytě rusým ohonem, Erika. Jsou i stejně vysoké a mají podobný vkus. Jako by se hledaly…
Je jasné, že chudáci studentíci mají dilema: škola a biflování těžko stravitelné látky – nebo dvoření se těm dvěma lvicím…? Mají smůlu a neradi volí školu: holky nejsou k mání a ani Eričino přemlouvání Tildu nezlomí. Kámoška se naoko zlobí, ale nějak tuší, že je za tím něco jiného a tajného. Nevyzvídá, nechává spolužačce prostor, natolik je moudrá…
Dny běží jako po másle, přednášky a semináře, testy i zábava, poznávání města a jeho svodů i odvrácené tváře. Stesk po domově a stesk po mužích jejich života. Víkendy a znova pondělí, vlaky a dlouhé chvíle na nádraží.
Erika se dočká zásnub a uspořádá malou párty i v oblíbeném studentském baru pro pár nejlepších kamarádů ze školy. Tilda samozřejmě nechybí.
Úplnou náhodou tu narazí na dávno zapomenutého syna zesnulého profesora Kořínka. Sedí k ní zády, ale pozná jej podle typického náklonu hlavy.
„A co, aspoň pozdravím, je to slušnost…“ S tím jde k muži a mile se usměje: „Dobrý večer, pane Kořínku.. Alexi…Pamatujete si mě ještě?“
On vykulí oči a hned je v nich více světla: „Jak bych mohl zapomenout, Tildo! Na tebe se nedá jen tak nemyslet…“ V pěkných očích další porce záře, napálí jí přímo do tváře. (takového jej nezná. Tehdy byl smutný a nervózní. Je úplně jiný, než si myslela… I atraktivní!)
Dívka trochu zrudne, ale hned si vzpomene, že se jí muž neozval, když jej kontaktovala a tak trošku ochladne. „Volala jsem vám několikrát, víte to vůbec? Chtěla jsem jenom informovat, jak to všechno dopadlo: se skleníky a tak…“
„Jé, tak to se omlouvám… Byl jsem dlouho mimo republiku, pracovně ve státech… Sebou i jiný firemní telefon... Ale určitě se můžeme sejít a popovídat si… Někde v klidu, chceš?“
Nakonec si domluví schůzku na další týden: kavárna a procházka na Špilberk, pokud bude počasí.
Tilda poprvé za celou dobu znejistí. Znejistí z něj – z toho zpropadeného Alexe Kořínka, tolik podobného milovanému starouškovi a tolik znepokojivého…
Erika si všimla, že je její kamarádka trochu nervózní: „Na teba staručký, moja, nezdá sa ti? Nechaj tak, však sa nikam neponáhľaš, nie?“ A pohladí ji po tváři a vtáhne znovu do víru zábavy bezstarostných, mladých a se sebou spokojených lidí. Na chvíli to opravdu pomůže.

Tu noc jde Tilda spát po dlouhé době v slzách. Stydí se za sebe, za svoje myšlenky, za svoje neopodstatněné výčitky vůči Quanahovi. A má sen. Nádherný sen se svou láskou, v němž jsou spolu a napořád… (On jí snové představy upletl svou myslí. Aby ji uklidnil, aby si odpočinula. Aby nebyla smutná…)
Ráno vstává vesele a ví, že s Alexem se nemusí bát. Nemusí se bát sebe a ani jeho. Budou kamarádi a dobří a dlouholetí a nic jiného se nestane. Nějak to ví a nepátrá, kde se v ní ta nová jistota najednou vzala.
Schůzka za pár dní proběhne skvěle. Alex je zábavný společník a hodně toho o městě, jeho historii i současnosti ví. Žije tu sice nedlouho, ale zamiloval si moravskou metropoli i náturu Brňanů a kouzlo jejich dialektu. U kávy a dortu mu Tilda vypráví o všem, co se týká skleníků a otcova odkazu. O Qanahovi samozřejmě mlčí a Alexův upřený a trochu flirtující pohled už ji nechává jistou a nepokoušenou. On to vycítí a ostrou munici vymění za neškodné plastové kuličky. I jemu se jaksi uleví. A když se oba na chvíli odmlčí a pozorují panorama města z hradeb, nechá proudit náhle otevřenou myslí proud nerozumně zadržovaných myšlenek…
Snad si myslel, že se to od něj očekává. Že musí lovit tu krásnou mladou samičku, než ji lapí jiní. Raději si uspořádá svůj vlastní, nevyhraněný vztah s kolegyní z kanceláře, brunetkou Emou, o osm let mladší, než on. Nějak to oba lepí přes dva roky a pořád, jako by ani jeden nevěděl, jak dál. Jednou vycouvá ona, jindy zase on, ač sami nevědí, co je k takovému rozhodnutí vede. Rozumí si, reagují na vtípky toho druhého, těší se na sebe… Tak proč…? Přece jsou to DVA roky a to už něco znamená… A taky už není nejmladší - na krku skoro padesátka… Pozve ji hned zítra na večeři a promluví si spolu vážně a o všem. Už teď s údivem cítí, že Emu miluje. A nebude už trapně rozpačitý ani před jejím osmiletým synem Erikem, kterého má z předchozího vztahu. (Vždyť sám nejlíp ví, jaké to je, vyrůstat bez vlastního táty… To už taky zapomněl v tom shonu za penězi a postavením…? Krucifix!)

Po té důležité mlčenlivé pauze se zase rozproudí nezávazný dialog, než se spolu s dobrým pocitem rozloučí na tramvajovém ostrůvku.
Jako by mu Tilda dala nějaký podnět. Jako by schůzka s tou krásnou slečnou otevřela v jeho srdci tajná dvířka. Je jí v duchu vděčný a při odchodu je jeho letmá pusa na čelo o to upřímnější.
Ještě si slíbí, že si napíšou, zavolají, ozvou se. A oba to myslí vážně, ne jen jako…


První semestr je skoro u konce. Tildě jde studium snadno, a i když to tak trochu předpokládala, přece jen ji tato skutečnost těší. Těší ji o to více, že konečně ví, kam se jí zatoulali její milovaní - táta s mámou.
Koncem října dostala sáhodlouhý dopis, kde všechno vysvětlilo, urovnalo a napravilo. Ví i to, proč se tak dlouho neozvali, proč nezavolali, proč se nespojili přes internet v počítači, proč se nevrátili ve slibovaném termínu. Neřekli jí všechno. Jenom lakonicky a bez emocí o hotelové krádeži, snaživém taxikáři a nabídce na plavbu do Hamburku. O bouři a záchraně na člunu a nakonec široce, nadšeně a fascinovaně o ostrůvku a úžasném Japonci, jeho zahradě a nečekané možnosti ke studiu u nejpovolanějšího… Tilda pochopila, že je hned tak doma neuvidí. Pochopila jejich touhu, potřebu a šanci a všechno jim schválila. V dopise, jako za starých dobrých časů. Adresu kontrolovala snad desetkrát, aby neudělala chybu (ještě, že to šlo anglicky a nemusela se pokoušet o krásné, ale složité japonské znaky…)
Ona sama psala hlavně o škole. Vyžádala si u táty podrobné pokyny ohledně údržby zimní zahrady (kdyby něco opomněla, nechce ani domyslet!!!) a jinak zmínila jen drobné epizody ze studentského života: hlavně ty legrační. A rýpla si jen tak, aby nevypadla z role: jestli je oba uvidí pod stromečkem…
Kupa známek se na naditou obálku skoro nevešla. (No rozepsala se trochu více, než předpokládala… Ale po takové době…?) A s dobrým pocitem odcházela od poštovní přepážky. Konečně jsou v kontaktu a ona už se nebude bát. Aspoň do té doby, než se ti dva světoběžníci rozhodnou vrátit domů. Protože: co je zase v budoucnu potká, když už nejednou zjistili, že jejich osud má prazvláštní smysl pro humor…?
Vánoce tráví Tilda o samotě. Kromě Štěpána, kdy jede navštívit staroušky do domova a krabičkou cukroví a milými pozornostmi je trochu potěšit. Trochu ji poleká, jak rychle scházejí, ale nedá to na sobě znát a je veselá a upovídaná jako kolovrátek. Oni se usmívají, ale v očích už to zůstává usazeno napořád. To smíření, že odejdou. A možná i úleva, že to konečně nastane…
Tildy si popláče v autobuse cestou nazpátek. Je skoro prázdný a tak ji nikdo nesleduje a nelituje.
„Musím to nějak šetrně sdělit našim… Ale až po Vánocích: na to je času dost.“
Zřejmě se se svými rodiči minou, minou a už nepotkají. A zřejmě to všichni tušili tehdy u stolu, když o cestě hovořili. Museli...
Když je teď delší dobu doma, než začnou zkoušky a zápočty, mnoho času tráví v zimní zahradě. Naistalovala si sem i skládací lehátko a zachumlaná v hromadě pokrývek tu někdy přespává. To když je jí moc smutno, když myslí na staroušky nebo rodiče, když je jí nesmírně teskno po Quanahovi. A to je vlastně skoro pořád. Pravda, někdy to potlačí nějakou horečnou činností: úklidem, praním a nákupem zbytečností do i tak plné spíže a lednice. (Peníze na domácnost, které měli rodiče na účtu a měsíčně jí přicházely, už dávno nejsou a tak zavčasu ukončila svoje stavební spoření a převedla částku na běžný účet: skoro pětset tisíc… Ale nelituje jich. Spořili jí máma s tátou, takže jsou to i jejich peníze a ona by stejně zatím nevěděla, jak s nimi naloží… Jejich rozpačité a zahanbené dotazy v dopise s úsměvem vysvětlila…)
Mnohdy smutek a prázdnota nejdou nijak zaplašit, ať se snaží sebevíc. A tak raději drkotá zuby při teplotě patnáct stupňů celsia a usíná a myšlenkou na jeho teplou náruč. A když je rovnováha přírodních sil tak akorát, když je určitá konstelace planet a hvězd, když koróna kolem slunce dosahuje největších výronů, a sluneční vítr sem nese tu nejčistší energii, tehdy je s ní Quanah skoro fyzicky. Ve snu, dlouhém jako polibek a sladkém, jako plást medu divokých afrických včel. Tehdy roztává jeho teplem a voní jeho vůní a dýchá jeho ústy a dotýká se bez obav roztouženou dlaní květu v jeho srdci. A on pod tím dotykem ještě více rozvine hrdou korunu okvětních plátků a voní s takovou intenzitou, až je oba jímá závrať a tmí se před očima a všechno kolem je jak v sametové nicotě, bezpečné a věčné jako vesmír…
A ráno, když procitá, zase sama a zase prokřehlá, nesmutní už. Naplněná pocity z toho snu, vystačí si na dlouho… „Děkuji, ti, miláčku Quanahu, že se tak staráš! Nezapomenu ti to nikdy!!!“
To mu šeptá v srdci, když skoro vesele odchází do domu dát se trochu do pořádku a hlavně se ohřát dlouhou sprchou a pořádným hrnkem horkého kakaa nebo jasmínového čaje s kapkou domácího medu.
Když musí do školy, ještě je malinko zásobená poklidem a utěšená sněním. Možná i proto zkoušky dá hned napoprvé a zápočty a testy zvládne na výbornou. Erika jen tiše závidí. Musí opakovat mineralogii i test z chemie a botaniky: a to ostatní bylo jenom o fous. A kdo by se divil… Vánoce plné něhy a potěšení a plánování svatby - možná už na jaře… Stefan je někdy duchem jinde a Erika věří, že manželstvím se všechno změní. Přibudou starosti s bydlením, taky si bude muset sehnat zaměstnání. Domluvili se, že u armády skončí a najde si něco civilnějšího a hlavně bezpečnějšího. Erika je si vědomá, že je to více z její hlavy. Stefan si hrál na vojáky od malička. Ale pro ni prý udělá cokoliv…

„Ták moja, veselka bude v júli – dvaciateho v piatok. Očakávam, že ti to bude vyhovovať, Tili…“
„ Jejda, tak do toho vážně praštíte s plnou parádou, co? Eriko ani nevíš, jak moc jsem za tebe šťastná! Vím, jak moc sis svatbu vysnila. Já sice nemám takové tužby, ale jsem jiná a tebe chápu…Gratuluji, slečno nevěsto… No, jestli budu mít všechny zkoušky, tak v pohodě.“
„Ty, moja…? Aj zo zlata budú!“
Ale konec snění a Erika musí makat, aby všechno zvládla v druhém termínu. S Tildinou pomocí to jde ještě líp a ona ráda pomůže. Aspoň má méně času na neklidné myšlenky a popožene týdny k dalším volným chvílím v zahradě a s ním…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.04.2016, 14:25:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Dobrodružné a napínavé počtení (viz potopení jachty) a zajímavé vyprávění ohledně doby studia u Tildy. Zatím co náš mimozemšťan spí svůj dlouhý spánek...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr