obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: NAVŽDY SPOJENI ::

 autor Danny Jé publikováno: 23.04.2016, 19:26  
Kapitola 4-8
 

Kapitola čtvrtá



[Manchester 2010]


Po dlouhé době jsem se stavila u Daisy. Možná, že byl ten správný čas, protože Daisy měla už týden nového přítele a jako vždy, byla z něho nadšená.


„Nevěřím, vlastní očím,“ spustila, kdy mě uviděla u dveří.
„Říkala jsem si, že bys…“
„…samozřejmě, že tě ráda vidím,“ přerušila mě Daisy a objala mě.
„To já také, ale nemusíš mě rozmačkat.“
„Už jsi tu dlouho nebyla,“ oponovala.
„Dlouho?“
„Jo, dlouho.“

Pustila se mě a ukázala rukou směrem nahoru po schodech.

„Něco nového?“ zeptala jsem se při cestě do obýváku.
„Posaď se,“ pobídla mě. „Přinesu ti něco k pití a pak to probereme.“
„Dobře,“ pousmála jsem se a posadila se na okraj sedačky, která měla nový potah. Žluto zelené pruhy.


* * *

Během chvilky dorazila Daisy s dvěma koktejlovými sklenicemi.


„Co to je?“ udivila jsem se.
„Udělala jsem koktejl,“ odvětila.
„A tak rychle?“
„Měla jsem to připravené, že si ho udělám a ty jsi zrovna přišla, takže si ho dám s tebou.“
„Z čeho to je?“
„Zkus to poznat,“ pousmála se.
„Limetka na okraji, nápoj ze dvou barev. Červená a žlutá. Něco s pomerančem?“
„Skoro?“
„Ananas?“
„Také, ale…“
„…a s červeným pomerančem,“ dodala jsem.

Daisy se usmála a položila sklenice na stolek.

„Uhádla jsem to, viď?“
„Jo, uhádla, Olivie.“
„A co je nového?“ spustila jsem.
„Mám nového přítele.“
„Už zase?“ vykulila jsem oči.
„Co k tomu říct.“
„Jak se jmenuje?“
„Jerry,“ odvětila.
„A je to samozřejmě, zase úplně něco jiného, že?“ podotkla jsem s jemnou ironií na rtech.
„Samozřejmě,“ vyhrkla.
„Daisy, Daisy.“
„A co?“
„Nechtěla by ses usadit…“
„…a založit rodinu, že?“ přerušila mě.
„To jsem zrovna nemyslela, ale ráda bych tě viděla ve svatebním.“
Co mě to napadlo? Pomyslela jsem si.
„A nechceš se vdávat ty?“ pousmála se Daisy na mě.
„Já?“

Zarazila jsem se.

V ten moment mi prolétla hlavou myšlenka, že má Daisy vlastně pravdu. Chtěla bych se vdávat…

„Asi, ano, Daisy,“ přiznala jsem.
„Tak na co čekáš?“
„Možná, že bych chtěla, aby to byla Andy, kdo s tím přijde.“
„A bavili jste se o tom někdy?“
„Ne.“
„Možná byste měly,“ poradila.
„A co ten tvůj Jerry,“ snažila jsem se změnit téma.
„Neuhýbej!“ ťukla mě do ramene.
„Není co řešit, Daisy. S Andy se milujeme a to stačí, jestli se někdy vezmeme, se uvidí.“
„Dobře. Nebudu tě tlačit.“
„Raději mi pověz, kde jsi potkala Jerryho?“
„Ve městě.“
„Jako jen tak?“
„Tam mě prý zahlédl poprvé…,“ spustila Daisy. „…pak jsme se viděli v jednom obchodě. Prý jsem do něho strčila, až mu vypadl na zem sáček s těstovinami.“

Usmála se.

„Normálně to na mě svedl.“
„Ale nevadilo ti to, že!?“ podotkla jsem.
„Ovšem, že ne. Je to sympaťák,“ pokynula hlavou. „Myslím, že takovej týpek nemá problém sbalit holku.“
„Že ty si vybíráš pořád stejný typy,“ poznamenala jsem.
„No, jo.“ Vzdychla.


Nechtěla jsem být zvědavá, tak jsem to nechala už být. Napila jsem se Daisyna koktejlu a usmála se.


„Ale když, on je vážně úžasnej,“ začala se rozplývat a natáhla se po mobilu.
„Už sis ho vyfotila?!“ pousmála jsem se.
„Samo, jukni,“ usmála se a strčila mi telefon před obličej.
„Hm, fešák.“
„Ses na něj pořádně ani nepodívala,“ ohradila se Daisy.
„Myslíš, že musím mít displej přilepený na nose, abych ho viděla?!“
„A viděla?“
„Je to sympaťák,“ odpověděla jsem.

Daisyn úsměv vyjadřoval její spokojenost.

„Jsem ráda, že jsi spokojená,“ dodala jsem a znovu se napila jejího koktejlu.
„Dobrej, co?“
„Jo, je.“
„A osvěžující.“
„Ty mám nejraději,“ pousmála jsem se a zachytila klesající limetku. Položila jsem ji na prázdný papírový tácek. Daisy to musela hned komentovat. „To patří do skleničky.“
„Jsi kecka, radši mi řekni, co to hraje za muziku?“
„Nepoznala jsi to? To jsou Earth, Wind & Fire,“ odvětila.
„Dobrý rytmus,“ poznamenala jsem.
„Ten nejlepší,“ usmála se.
„Nepamatuji si, že jsi něco podobného poslouchala?!“
„To přinesl Jerry.“
„Aha, tak to vysvětluje vše.“
„Musíš uznat, že je to dobré.“
„Souhlasím.“
„Co poslouchá Andy?“
„Víš, že ani nevím. Nikdy jsme si určitou hudbu k ničemu nepustily…“
„…řekla bych, že něco jako flamenco, že?“
„Andy je spíše na moře, pláže, příroda.“
„Což je fajn. Ty máš přírodu ráda,“ podotkla Daisy.
„To mám, to je pravda. Pojedeme na víkend do Barcelony,“ prozradila jsem.
„Vážně? To je super. Opět Španělsko, že by náhoda?“

Pousmála jsem se.

„To asi nebude.“
„Jo, to asi ne.“
„Hele, nech toho,“ pohrozila jsem zvednutým prstem.
„Nebo co?“
„Nebo dostaneš na zadek.“
„Jo, to by se ti líbilo, viď?“

Rozesmála mě. Pozvedla jsem obočí. Pak se Daisy přidala. Naše chichotání bylo slyšet, až k sousedům. Že tomu tak je, jsem pochopila, až když se ozvalo zabouchání na zeď.

„Co to bylo?“ udivila jsem se.
„Nová sousedka od vedle,“ odvětila Daisy.
„A jinak je v pohodě?“
„Asi jsme hlučné.“
„Jsou čtyři odpoledne,“ pozvedla jsem obočí.
„To u ní nehraje roli.“
„To slyším.“
„Ona tu dlouho stejně nevydrží.“
„Jak to?“
„Byl u ní včera majitel. Trochu se tam pohádali a on jí řekl, že si příští měsíc sbalí kufry.“
„O co šlo?“
„To nevím, a je mi to upřímně jedno.“
„Jasně, kašli na ní.“
„A kdy letíte do té Barcelony?“
„Možná příští měsíc.“
„Možná?“
„Jen jsme o tom mluvily, ještě jsme se nerozhodli.“
„Ale bude to Španělsko. V tom máte jasno, že?“
„V tom máme jasno,“ usmála jsem se.


* * *

Chvilku jsme se jen dívaly jedna na druhou, když Daisy opět zahlásila.

„Koukáš na mě jako bys mě chtěla.“

Pousmála se a zakroutila hlavou.

„Co ty s tím pořád máš? Víš moc dobře, že jsme kamarádky a já mám Andy,“ poznamenala jsem.
„Vím.“
„Nebo…“
„…nebo co?!“ ohradila se.
„Nebo bys chtěla někdy zkusit jaké je milování se ženou?“
„Možná.“
„Takže jsi nad tím přemýšlela,“ prokoukla jsem ji.
„Bylo to kvůli snu, který se mi zdál,“ prozradila.
„No, tak jsem zvědavá.“

Moje zvědavost se probudila.

„Povíš mi ho?“ pobídla jsem ji.
„Jo, to je jasný, že řeknu. Vždyť si říkáme tyhle věci…“
„…jako kamarádky.“
„Jako nejlepší kamarádky,“ upřesnila a spustila.


Pokynula jsem s úsměvem na rtech a s napětím očekávala její sen – její příběh…


* *

…sirény oznámily zákaz vycházení. Zůstaly jsme doma. Já a moje máma. Byly to okamžiky, kdy se mi chtělo brečet. Vzpomínala jsem, jak lidé tady v Turku i v celém Finsku byli milí a vlídní. Žádná nenávist, ani žádné povyšování nad druhými. Změnilo se to před rokem a půl, někdo by řekl, že je to velmi krátká doba, aby se lidé mohli změnit k horšímu, ale podle mého pozorování chování lidí, jsem usoudila, že to až tak krátká doba není. Lidé se dokáží změnit a přizpůsobit za určitých podmínek mnoha věcem, mnoha situacím a mnoha směrům. Směr nové finské vlády Aaso Leemindera však překonával všechna očekávání a možná i všechny hranice…

Seděla jsem na své posteli, když se v místnosti objevila moje máma. Ona a její úsměv byl jako sluneční paprsky, které mě vždy dokázaly zahřát na srdci.

„Byl to asi jen ošklivý sen,“ pronesla a posadila se vedle mě.
„Asi ano,“ odvětila jsem.
„A o čem se ti zdálo, Nishko?“
„Budoucnost.“
„Ou, to mě zajímá. Povídej,“ vybídla mě.

Pohladila mě.

„V tom snu jsem si vzpomněla na ten tvůj sen, jak jsi mi kdysi vyprávěla. Stála jsi na okraji útesu a viděla jsi ty motýly…“ odvětila jsem.
„To už je však nějakou dobu, co jsem ti ho vyprávěla, ne?“
„Je to tak asi tři roky zpátky.“
„Vzpomínám si. Vyprávěla jsem ho tvému otci...“
„…víš, co je na tom nejzajímavější?“ přerušila jsem ji otázkou.
„Tak to nevím.“
„Podobný se mi také zdál.“
„Vážně?“
„Ano. Myslím, že to mi bylo asi pět. Nevím, jak je možné, že si to pamatuji, ale pamatuji si ho.“

A ten sen jsem jí odvyprávěla, aby mi věřila.

…stála jsem na okraji nějakého útesu, když se najednou ukázali dva krásní motýli. Během chvíle přilétli další. A pak další a další. Byla jich tam snad stovka. Motýli různých velikostí a různých barev. Poletovali kolem mě. Stála jsem na místě a žasla nad jejich nekoordinovaným poletováním. Pak se někteří vznesli. Ostatní se přidali a v dálce se objevila ohromná duha. Nikdy jsem takovou neviděla. Nádherná velká duha…

„…na modrém pozadí, že?“ přerušila mě.
„Ano,“ kývla jsem.
„Tak tenhle byl mnohem hezčí než ten předchozí. Bez ohledu na ten fakt, že Aaso Leeminder je tatínkův kamarád,“ podotkla.
„Já vím, mami.“
„Ještě si lehni a zkus usnout. Po snídani jedeme do města nakoupit,“ poznamenala a s úsměvem na tváři odešla.

Když zmizela její postava ve dveřích, otočila jsem se k oknu. Nebe bylo poseto blikajícími hvězdami, až mi to připadalo neskutečné. Tolik blikajících bodů.

Znovu jsem usnula.

* * *

Ráno u snídaně jsme se všichni přivítali. Já, máma a táta.


„Slyšel jsem, že jsi měla opět ošklivý sen?“ zeptal se táta.
„Ano, měla.“
„Dost neuvěřitelný příběh,“ dodal.
„Ano, to je.“
„Mnohdy se nám zdají velmi zvláštní sny, které neumíme vysvětlit,“ poznamenal a podíval se na mamku.

Ta stála zrovna u linky a krájela rozpečené bagetky.

„Tak už jez,“ pobídl mne.
„Bagetky?“
„Tvé oblíbené.“
„Nemám chuť,“ odmítla jsem a napila se svého oblíbeného džusu.
„Budeš mít hlad. Vezmi si aspoň jednu.“

Zazněl hlas mamky. Nepřemluvila mě.

„Nevadí, já to sním,“ pousmál se otec. Ve snaze mě přesvědčit, abych si opravdu vzala.
„Vážně, nechci,“ znovu jsem odmítla a zakřenila se.

Mamka položila talíř s bagetkami na stůl a posadila se. „Dobře. Nebudu tě nutit.“

Pozvedla jsem obočí a myslela si o tom své.


* *

„Pak jsem se probudila a v hlavě se mi opakoval obrázek, jak držím nějaký papírek a s nápisem Brota Vijreen,“ řekla Daisy a napila se ze své sklenice, kterou vypila celou.


„To byla žízeň,“ podotkla jsem s úsměvem na tváři.
„Jo.“
„Jinak zajímavý sen, ale nepochopila jsem z toho, že jsi smýšlela o ženě.“
„Brota Vijreen.“
„A?“
„Zjistila jsem si totiž, co to je. Respektive, kdo to je.“
„A kdo to je?“
„Holandská návrhářka.“
„Současná?“
„Ano.“
„A že se ti do hlavy, ehm…promiň, do snu, dostala zrovna ona?“ udivila jsem se.
„Seznámila jsem se s ní,“ prozradila.

Vytřeštila jsem oči.

„Co jsi mi ještě neřekla?“
„Promiň, Olivie, ale to nejde tak vybalit najednou,“ omluvila se a pokračovala. „…tu Brotu jsem potkala na vernisáži v Liverpoolu. Jerry mě tam vzal. No a tam jsem ji poznala. Velmi krásná žena a opravdu sympatická. Když jsme si podaly ruce, něco jsem pocítila. Takový divný pocit. Nedovedu ti to vysvětlit…“
„…myslím, že ti rozumím,“ přerušila jsem ji na krátkou chvilku.
„Tak asi víš, že jsem z toho byla docela vedle. No, a když mi pak dala pusu. Skoro se mi podlomili kolena. Víš, Olivie, já vím, že to teď zní, jako by mi bylo patnáct, ale já jsem nikdy nic takového nezažila. Teda jednou s chlapem, no. A sex s ním byl naprosto perfektní, ale tohle byla holka. Chápeš?!“
„Jo, chápu to,“ pokynula jsem hlavou.
„Tak asi tak, no,“ dodala a vstala.
„Jdeš udělat ještě pití?“
„Jo.“
„A pokusila se o něco?“
„Ne. Ale já ve snu.“
„Ou, tak tomu říkám dobrodružství.“
„Jo, to bylo.“
„A líbilo?“
„Nevím. Jenom jsme se líbaly. Když přišel okamžik, že bychom postoupily na další [levl], tak se otevřely dveře a do místnosti vstoupila nějaká žena…“
„…a jméno?“
„Nishka.“
„Ta Nishka?“
„Jo, ta Nishka,“ pozvedla obočí.
„No, je to zajímavě zamotané.“
„Jo, to je. Já se snad budu muset vrátit ke kartám, abych se v tom trochu vyznala. Je to oříšek, který bych ráda rozlouskla,“ pousmála se.
„Určitě na to přijdeš,“ poznamenala jsem.
„Jo, věřím, že ano. Ale teď jdu udělat další pití.“


Zakývala hlavou a vyrazila do kuchyně…








Kapitola pátá



[Lokeren 1819]


O dva dny později jsem se setkal znovu Luisou. Byla to ona, která mě v Lokerenu vyhledala. Byla vystrašená a její úsměv z posledního setkání se vytratil v neznámém trápení. Navrhl jsem ji procházku. Ukázal jsem směrem ke kašně. Odmítla. Sama navrhla nedaleký les. Souhlasil jsem a kočár jejího otce nás tam odvezl. Když jsme vystoupili, ukázala směrem po vyšlapané cestičce. Jako by to tu znala. Možná, že ano…


„Čeho se bojíte, Luiso?“ začal jsem rozhovor.
„Nevím, kde začít,“ odvětila.
„Tím prvotním, co se stalo?“
„Myslím, že se něco kolem mě děje. Procházím se zahradou a jakoby se ozývaly hlasy a občas slyším i kroky za sebou.“
„Řekla jste to už někomu?“
„Ne, neřekla. Už posledně jsem si všimla, že jste tak trochu podivín. Promiňte mi ten výraz, ale rozhodně příhoda u toho stromu byla podivná.“
„Víte, slečno Luiso. Možná, že vím, jaký máte problém.“
„…jaký?“ vyhrkla nedočkavě.
„Potkal jsem služebnou, která uklízela listy. Ty listy byli šedivé, to znamená mrtvé a …“
„…Linde,“ přerušila mě.
„Kdo?“
„Byla to služka mé matky. Byla jsem ještě malá, když se to stalo.“
„Co se stalo?“
„Slyšela jsem to jen z vyprávění. Nesmíme o tom mluvit.“
„Kdo to zakázal?“
„Můj otec.“

Asi měl důvod, pomyslel jsem si.

„Tak mi povězte ten příběh,“ vybídl jsem ji.
„Dobře,“ souhlasila a spustila.


* *

…stalo se v létě, když se u nás konala zahradní slavnost. Bylo to na počest narozenin mé matky. Byla to velká sláva. Já byla malá holka. Běhala jsem s ostatními dětmi, a když služebná Linde zmizela, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Až později se začali u nás dít divné věci. Služebná Evernay říkala, že je to duch Lindy, který se přišel pomstít. Nerozuměla jsem tomu a zeptala se jí, jak to myslí. Řekla, že když duše opouští svět násilnou smrtí, chce se pomstít. Služebná Evernay mi řekla, že se duch snaží najít cestu ke světlu. Nevím, čemu mám věřit. Když jsem se svěřila své matce, řekla, že jsou to babské povídačky a nemám se jich všímat. Když jsem jí však řekla, co jsem viděla. Mávla rukou, že to nic není. Rozhodně to nebylo poprvé, co jsem slyšela divné zvuky a divné vzdechy…


* *

„Co si o tom myslíte, pane Fritzene?“ zeptala se.
„Slečno Luiso, já…já…“
„Chápu vás, taky bych vám asi nevěřila,“ pronesla zklamaně Luisa.
„Ale já vám věřím, slečno.“
„A co si o tom myslíte?“
„Něco zlého se u vás stalo a jediný, kdo o tom něco ví, bude vaše matka nebo váš otec. Zřejmě on bude vědět víc.“
„Nejsem si jistá, jestli mi otec něco řekne.“
„Co se zeptat znovu služebné Evernay,“ navrhl jsem.
„Ano, to bych mohla, děkuji,“ poděkovala.

Otočila se a rychlou chůzi vyrazila směrem zpátky ke kočáru.

„Hlavně to chce klidnou mysl, slečno,“ snažil jsem se ji uklidnit, když jsem viděl, jak je horlivá.
„Chtěla bych to ukončit.“
„Rozumím, ale chce to svůj čas, ještě nevíme, co se stalo.“
„Zeptám se Evernay nebo Maisyn.“
„Kdo je Maisyn?“
„Chůva. Je u nás od mého narození.“
„Aha, mohla by něco vědět,“ podotkl jsem a pomohl slečně van Keerhoofenové do kočáru.


* * *

Poté mě kočár van Keerhoofenových odvezl zpátky do města. Rozloučili jsme se a já se vrátil do domu stavitele Reinera, který mě ubytoval u sebe. Do doby, než se opraví kostel. Jeho nabídku jsem přijal. Na oplátku jsem mu pak každý večer vyprávěl své příběhy.


Ten večer jsem mu vyprávěl svůj tajemný příběh z Enschede…


* *

[Enschede 1812]


Dřevěná cedule přibitá na stromu s nápisem Welkom bij Enschede mě přivítala ve městě. Na kamenité cestě jsem potkal muže a dvě ženy. Dívali se skrze mě do míst, kudy jsem prošel. Jakoby mě snad ani neviděli…

U malého povozu, u kterého byl uvázaný osel, jsem zavadil pohledem o muže. Díval se. V první moment jsem myslel, že jen skrze mě, ale on se díval na mě.

„Ty mě vidíš?“
„Ano, vidím tě,“ odvětil a zakroutil hlavou.
„Prošel jsem celým městem a lidé se chovali jako by mě neviděli,“ vysvětlil jsem.
„Možná to bylo tím, že se s cizinci moc nebaví,“ dodal a otočil se na přicházející se ženu.
„S kým si to tu povídáš, Ralfe?“ zeptala se.
„S jedním tulákem, Milone.“ odvětil.
„Já nejsem tulák,“ ohradil jsem se.
„Co ti chce?“ zeptala se jeho žena.
„Zatím nic.“
„Hledám zdejšího stavitele,“ odvětil jsem na otázku.
„Znám ho,“ pronesl muž.
„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se.
„Edmund De Bijnk,“ odvětil.
„A víte, kde bydlí?“
„Projdete náměstím a zahnete v první ulici napravo. Jeho dům má žlutá vrata,“ odvětil Ralf a pomohl své ženě na povoz.
„Děkuji,“ poděkoval jsem a s úsměvem na tváři jsem vyrazil směrem k náměstí.
„Pojeďme domů,“ zaslechl jsem ženský hlas, který se mi vzdaloval.

Mé kroky směřovaly k náměstí v Enschede…


* *

„To byl opravdu váš příběh, pane Fritzene?“ ozval se stavitel Reiner.
„Ano, pane,“ odpověděl jsem.
„A co je na tom tajemného,“ pousmál se Reiner a podíval se na svou ženu Alke.
„Tajemné na tom bylo, že jsem tuhle dvojici uviděl ještě jednou.“
„A kde?“
„Když jsem dorazil k domu stavitele De Bijnka.“
„V Enschede?“
„Ano. Bylo to na konci té samé ulice, co jsem si všiml jejich povozu,“ pokračoval jsem.


* *


Zřejmě tam bydlí, pomyslel jsem si. Žena seskočila dolů a šla s košíkem napřed. Pak se otevřely vrata a muž s povozem zajel dovnitř. Dveře se zavřely.

Zaklepal jsem na žlutá vrata.

„Kdo je tam?“ ozval se hrubý hlas.
„Jmenuji se Gerbert Fritzen a jsem tesař,“ odvětil jsem.
„Vydržte, hned jsem u vás,“ zaznělo.

Po chvilce se dveře otevřely. V nich se objevila postava muže s čepičkou.

„Kdo jste říkal, že jste?“ zeptal se.
„Jsem Gerbert Fritzen a jsem tesař,“ odpověděl jsem.
„Kdo vás za mnou poslal, pane Fritzene?“
„Pracoval jsem v Duisburgu a poté ve Zwolle, tam mi jeden místní tesař o vás pověděl.“
„Zwolle, hm,“ zamyslel se.
„Ano.“
„Ve Zwolle opravovali kostel, že?“ zeptal se mě.

Myslím, že v každém městě opravují kostely, pomyslel jsem si.

„Ano, je to tak, pane,“ odvětil jsem.
„Říká vám něco jméno Tydeman der Ältere?“
„Samozřejmě,“ usmál jsem se. „Dlouhý hnědý plášť, klobouk s dvěma brky a pořád něco zapisoval. Toho to muže si pamatuji velmi dobře. Městský historik.“

Stavitel De Bijnk se usmál.

„Ano, to je on. Podivínský Tydeman der Ältere.“

„Rád bych u vás pracoval, pane,“ pronesl jsem po chvilce ticha.
„Dobře. Ubytujte se v hostinci u Dubu. Najdete ho, když se vyrazíte touhle ulicí,“ ukázal. „Zahnete doleva a pak uvidíte ohromný strom, dub. Tak tam to je. A zítra ráno si vás vyzvedne můj syn Oosten.“
„Dobře, děkuji,“ pokynul jsem hlavou a pohlédl směrem, který stavitel De Bijnk ukazoval.

Rozloučili jsme se.


* * *

Před hostince jsem uviděl tři divné muže, kteří se tvářili, jakoby něco zlého udělali. Nebyl jsem daleko od pravdy, po chvilce z hostince u Dubu byl slyšet ženský křik. Samozřejmě to vyhnalo ven několik místních. Přiblížil jsem se blíž, když se ozval hlas za mnou. Byl to stavitel De Bijnk.

„To jste měl štěstí, pane Fritzene.“
„Nevím, co se tu stalo.“
„Ani to vědět nechtějte.“
„Kdo byli ti muži?“
„Kteří muži?“
„Vy jste je neviděl?“
„Ne.“
„Vždyť byli…tamhle,“ ukázal jsem nejistě.

Nikdo tam už nebyl.

„Pojďte raději k nám, pane Fritzene,“ pobídl mně De Bijnk. „Najdu vám místo, kde byste mohl přespat.“

Mlčky jsem souhlasil a následoval ho do jeho domu. Několikrát jsem se otočil směrem k hostinci. Místní se rozešli. Vrátili se do svých domovů.


* *

„A tak jsem přenocoval u stavitele De Bijnka,“ dodal jsem a napil se ze sklenice vína, kterou mě stavitel Reiner pohostil.
„A zjistil jste, co se tam stalo?“ zeptala se stavitelova žena Alke.
„Ne. Bylo to divné, protože druhý den se všichni chovali jako by se nic nestalo,“ odvětil jsem.
„Mám známého v Enschede, poptám se,“ řekl Reiner.
„Dobře, jsem zvědavý, co zjistíte,“ pokynul jsem hlavou.

Stavitelova žena vstala od stolu.

„V prvním patře jsou dvě komůrky. Ta s otevřenými dveřmi…ta je vaše,“ pousmála se.
„Děkuji vám,“ zvedl jsem se také od stolu a vyrazil do přichystaného pokoje, který pro mě přichystala paní domácí, Alke Reinerová.







Kapitola šestá



[Salzburg 1970]


Toho dne jsem po obědě usnul u své sestry.


Když jsem procitl, Silke stála nade mnou.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„To mi řekni ty.“
„Měl jsem divný sen,“ odvětil jsem a ukázal rukou před sebe.
„Chceš jít do kuchyně?“
„Mám žízeň.“
„Pustím tě, ale budu chtít vědět všechny detaily,“ pronesla a plácla mě do ramene.
„Ovšem,“ mrkl jsem a zvedl se z postele.

Mé kroky směřovaly do kuchyně.

Kuchyně mojí sestry byla jedna z těch nejhezčích, které jsem viděl. Krásné zelené prostředí s květinovými motivy. Silke milovala květiny, proto její kuchyně vypadala jako rozkvetlá zahrada. Interiér její kuchyně doplňovaly samozřejmě i živé květiny. Hlavně ibišek. Její nejmilejší.

„Tak povídej,“ spustila Silke, ještě předtím než jsem dosedl na dřevěnou židli.
„Ty jsi vážně nedočkavá,“ poznamenal jsem a napil se vody.
„Vždyť víš, že jsem zvědavá,“ pousmála se.
„Mohu si nejdříve sednout?“
„Ovšem.“
„A dal by sis raději čaj?“
„Jo, dám si čaj.“
„Ajurvéda?“
„Silke, zase ty tvoje nechutné byliny?“
„Ale, no tak, Ludwigu. Už několikrát ti tyhle čaje pomohli. Mám různé druhy.“
„Já vím.“
„Udělám ti jeden na uklidnění,“ navrhla Silke a otočila se zády.

Přitakal jsem a začal ji vyprávět svůj sen.


* *

…když jsem se procházel jednoho večera kolem řeky Durme. Narazil jsem na muže, rybáře. Pozdravili jsme se. Nechtěl jsem rušit, proto jsem chtěl pokračovat dál, ale jeho hlas mě zastavil.

„Jste tu nový, že?“
Poznal to.
„Jsem tu krátce, řekl bych,“ odvětil jsem.
„Ach, ano. Zajisté. Krátce nikoliv opakovaně. Poprvé nikoliv naposled,“ dodal.

Jeho slova zněla jako hádanka a jejich významu jsem porozuměl, až po další jeho větě.

„Někdy se na místo vracíme, abychom něco pochopili,“ promluvil.
„Už jsem tu někdy byl, že?“
„Máte ten pocit?“
„Ano, ten pocit jsem měl už při příchodu do města.“
„Vzpomínáte si.“
„Ano.“
Zastavil jsem se.

Byl jsem však stále otočený zády, jako by mě neznámá síla bránila se ohlédnout. Vše má svůj význam, pomyslel jsem si.

„Ano, všechno má svůj význam,“ pronesl.
„Kdo jste, pane?“ zeptal jsem se.
„Milý Heinze, není třeba znát vše.“

Jeho hlas se mi pak ztrácel a vracel jako ozvěna.


* *

„To je zvláštní sen,“ pronesla má sestra Silke a položili šálek čaje přede mě.
„Ano to byl,“ pokynul jsem hlavou. „Kdo asi byl ten rybář?“
Moje otázka prolétla vzduchem.

„Třeba tě ve snu navštívil anděl,“ podotkla Silke.
„V podobě rybáře?!“ udivil jsem se.
„Mohou se vtělovat do lidí.“
„Proč by to dělal?“
„Určitě k tomu měl svůj důvod.“
„Silke, a ty věříš na minulé životy?“
„Myslím, že něco asi existuje,“ odvětila.
„Možná, proto se mi zdají ty sny,“ pronesl jsem.
„Možná,“ podotkla.

Napil jsem se čaje a usmál se.

„Chutná?“ zeptala se.
„Ano, překvapivě to je dobrý čaj,“ odvětil jsem.
„Přece jsem ti říkala, že ne všechny Ajurvédské čaje jsou hořké.“
„Dobře, máš pravdu,“ pousmál jsem se.

Dopil jsem. Silke si toho všimla a okamžitě se zvedla a šla ohřát vodu pro další šálek.


* * *

Druhý den odpoledne jsem potkal Silke ve městě.


„Ahoj Silke, co tu děláš?“
„Představ si, že jdu nakoupit,“ odvětila s úsměvem na tváři.
Pousmál jsem se. „Ovšem.“
„Tváříš se přemýšlivě,“ spustila.
„Je to na mě poznat?“
„Nezapomeň, že jsem tvoje sestra.“
„Toho jsem se velmi dobře vědom,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři.
„Tak to vyklop!“ vybídla mě.
„Mám pocit, že jsem byl v minulém životě…,“
„…Gerbert Fritzen,“ doplnila mě Silke.
„Nechceš si otevřít věštírnu,“ pronesl jsem s úsměvem na tváři.
„Vycházím jen z toho, co se dozvídám od tebe.“
„Intuice?“¨
„Asi ano,“ odvětila.
„Co je?“ ohradil jsem se, když jsem si všimnul, že si mě prohlíží.
„Prohlížím si tě.“
„Ano, to vidím, ale jak.“
„Jak, jak?“
„Jinak než obvykle,“ dodal jsem.
„Tak koukám, jestli třeba nebude nějaký sen,“ pronesla
„To je vše.“
„Víc si toho nepamatuješ, Ludwigu?“
„Ne, ale zkusil jsem se trochu pídit po nějakých informacích. O Lokerenu, o nějaké záhadě, ale nic. Je to město nacházející se ve Východních Flandrech a leží na řece Durme. Podél této řeky vedla římská cesta a Římané tuto oblast nazývali Waas, což znamená bažinatá země. Jedinou zajímavostí je, že původní osada vznikla na pravém břehu řeky, na rozdíl od ostatních osad.“

Po chvilce se Silke usmála: „Už musím jít.“
„Dobře. Já půjdu s tebou.“
„Vážně? Fajn, tak pojď,“ souhlasila.


Společně jsme tedy vyrazili směrem na Franz-Josef-Straße, do nákupního centra Heike Centrum…





Kapitola sedmá



[Manchester - Barcelona]


Sbalila jsem si jen potřebné věci do menšího pojízdného kufříku. Andy udělala totéž. Je to jen víkend, plus pátek, takže celkem tři dny. Budou to určitě tři krásné dny strávené v Barceloně…


* * *

Do Barcelony jsme přiletěly kolem poledního. Taxík nás odvezl na místo určení. Tam kde bydlí babička Andy. Ulice 27 Carrer de Finestrelles. Cesta trvala necelých dvacet pět minut. Taxík stoupal do kopce, pak zastavil u béžového domu. Vykoukla jsem ven.

„V té moderní stavbě bydlí tvoje babička?!“ vyhrkla jsem.
„Kdepak. Je to ten dům na druhé straně,“ odvětila a zaplatila taxikáři. Ten se usmál a podíval se na mě.

„….enamore,“ řekl a otočil se ve směru jízdy.
„Co to říkal? Zachytila jsem jen to poslední – e.na…more.“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jasně.“
„Asi jsem se zamiloval, řekl.“

Rozesmálo mě to.

„A neříká to každé?!“
„Ovšem, že ano,“ odvětila Andy.
„Tak možná v příštím životě,“ dodala jsem a chytla se ruky, kterou mi Andy podávala.
„Nebude to vadit?“ zeptala jsem se a pohlédla jsem na naše ruce.
„Mě ne,“ odvětila a usmála se.
„Dobře, tak jdeme,“ kývla jsem.

Vyrazily jsme ke vchodu. Andy zaklepala a pak vstoupila dovnitř.

„Hay alquien en casa? – Je někdo doma?“

Po chvilce ticha se objevila malá roztomilá babička.

„Hola, abuela – Ahoj, babičko,“ pozdravila Andy.
„Ach, dios, mi Andreanolla… - Ach bože, moje Andreanolla,“ vyhrkla a s roztaženýma rukama se blížila k ní. Objaly se.


Její babička se pak rozbrečela. Něco ještě říkala, ale tomu už jsem nerozuměla. Udělala jsem krok stranou a počkala, až budu představena.


„To je moje Olivia, babi,“ spustila Andy svou krásně znějící španělštinou. „Představila jsem tě,“ pousmála se na mě.
„Došlo mi to,“ mrkla jsem po ní.
„Hola, muchacha, bienvenida,“ promluvila a objala mě také.
„To poslední?“ podívala jsem se na Andy.
„Vítej,“ odvětila.
„Aha. To bude ještě zajímavé,“ podotkla jsem a usmála se na její babičku, když mě pustila.
„To bude v pohodě,“ dodala Andy. „Ha, abuela,“ houkla na babičku.

Babička se jen usmála a jako by si myslela své. Kývla a mávnutím ruky nás pozvala dál.


* * *

Sedly jsme si do místnosti, kde byla cítit paprika. Trochu jsem se rozhlížela.

„To je kuchyně,“ šeptla Andy.
„Myslím, že nemusíš šeptat, neumí anglicky.“
„Ona ne, ale on, ano.“ ukázala na malého chlapce sedícího u stolu.
„Kdo to je?“
„Řekla bych, že její vnuk Diego.“

Babička se otočila k nám a ukázala na chlapce.

„Mi nieto, Diego.“
„Já vím, babi,“ řekla Andy. Aniž si uvědomila, že anglicky babička neumí. Ta zakroutila hlavou, mávla rukou a odešla do vedlejší místnosti.
„Není naštvaná?“ zeptala jsem se.
„Ale není…,“ odvětila Andy. „…já jdu za ní a ty se jdi projít do zahrady s Diegem.“
„Ovšem, pojď,“ vyhrkl Diego jako by čekal na příležitost.
„Dobrá tedy.“

Souhlasila jsem a následovala kroky mladého Diega, který se okamžitě chopil iniciativy. „Tudy,“ mávl rukou.

Pousmála jsem se.

Sotva jsem vstoupila do rozkvetlé zahrady, byla jsem ohromena. To správné slovo bylo asi úžas. Jinak bych to pojmenovat neuměla. Barevné plody v korunách stromů rozehrávaly neuvěřitelný koncert plný pocitů. Sluneční paprsky se odrážely od listů. V tom horku se nebylo čemu divit. Ušla jsem několik kroků, když mé nadšení vyrušil Diego.

„Byla jsi už někdy v Barceloně, Olivia?“ zeptal se.
„Ne, nebyla.“
„A znáš historii tohoto města?“
„Musím?“
„Ne, ty ne, ale každý správný Katalánec by měl.“
„Tak mi o ní něco řekni,“ vybídla jsem ho. Myslím, že na to i čekal, aby se mohl pochlubit, že už je i on ten správný katalánec.
„OK,“ zaznělo.

„…Barcelona byla založena ve 3. stoletím kartaginským generálem Hamiltonem Barkasem jako Barcina. Pak obsadili Barcelonu Římané. Po úpadku Říma ovládli město Vizigóti. Po nich Maurové, Karel Veliký a na konci dvanáctého století se Barcelona stala jedním z hlavních obchodních center Aragonské koruny. To je trochu z historie, ale dnes je jedna dvacáté století,“ pousmál se a pokračoval. „V Barceloně můžeš vidět úžasný chrám Sagrada Família. Zvláštně v noci, kdy je chrám osvětlený. Pak samozřejmě pláže, které jsou v letním období opravdu přeplněné. Doporučuji pláže, co nejdál od města, tam je voda nejen čistější, ale je tam méně lidí, ale myslím, že co se týče pláží to má Andrea v merku.“
„To asi ano,“ usmála jsem se. Okamžitě jsem si vzpomněla pláže v Maláze.
„A myslím, že nejen tady, ale v Maláze nebo ve Valladolidu.“

Jakoby četl mé myšlenky.

„A co město jako takové?“ zeptala jsem se.
„Tak rozhodně náměstí Place de Catalunya. Je centrem celé Barcelony. Jeho dominantou je taková velká fontána lemovaná sochami. Přímo z náměstí vede hlavní třída La Rambla...“
„…o tom mi Andy říkala,“ ozvala jsem se.

Diego pokračoval.

„Je to nejrušnější třída v Barceloně. Je tu stovka kaváren, restaurací a obchůdků. Potkáš tam živé sochy, umělce přestrojené za různé figury, anděla, ovocného muže, známé herce, ale jestli se ti tam nebude líbit tak se můžete s Andy projít do nějakého parku,“ odvětil.
„Možná to projdeme, ale já se těším na moře,“ poznamenala jsem.
„Jo.“

Diego se usmál. V tom se objevila v zahradě Andy.

„Co tu děláte vy dva?“
„Diego mě seznamoval s Barcelonou,“ odpověděla jsem.
„To je dobře,“ pousmála se a chytla mě za ruku.


Diego si toho všiml, ale nekomentoval to.

„Půjdeme na pláž?“ zeptala se Andy
„Už?“ překvapila mě.
„Babička udělala oběd, až pak,“ odvětila.
„Co bude k jídlu?“
„Překvapení,“ usmála se a zatáhla mě za ruku. „Jdeme.“


* * *

Vyrazily jsme do kuchyně.

Usadila jsem se ke stolu. Hned vedle Andy. Babička něco pořád říkala, ale bylo to ve španělštině. Když jsem se otočila na Andy s dotazem, co vlastně babička říká. Mávla jen rukou. „To neřeš. Jen tak si povídá.“

Usmála jsem se.

„Překvapení!“ vyhrkla Andy, když babička přinesla na stůl dva talíře. Na nich byl sýr, zelenina a nějaký zkroucený salám s pečivem.
„To je sušená šunka,“ podotkla Andy.
„Aha.“
„To je předkrm. Jako hlavní chod bude opečené kuře se zeleninou.“
„S paprikou, že?!“ podotkla jsem.
„Ano.“
„Paprika byla cítit, už když jsme přišli.“
„Babička dává papriku skoro do všeho.“
„Nebude to pálit?“
„Ne.“
„To je dobře,“ dodala jsem a sáhla po sýru.

Nejdříve jsem chtěla sáhnout po sušené šunce, ale rozmyslela jsem si to.

„Klidně ochutnej,“ pobídla mě Andy, když si všimla, jak jsem se rukou vyhnula zkroucenému kousku salámu.
„Později, já nemám chuť v tom horku na salám.“
„Mojito,“ ozvala se babička a položila dvě sklenice na stůl.


Mojito – osvěžující nápoj z lístků máty, cukru, limetky a trochu bílého rumu. Vše zalité perlivou vodou.


„Mojito?!“ udivila jsem se.
„Bez rumu, Olivie,“ poznamenala Andy, když si všimla mého překvapivého výrazu.
„Uf, to jsem si oddychla.“
„Potřebujeme se osvěžit,“ dodala Andy a sáhla po sklenici.
„Ano,“ pokynula jsem souhlasně.

Ke stolu si přisedl i Diego. Usmál se a sáhl po sušené šunce a kusu pečiva.

* * *

Po předkrmu přišlo na řadu kuře.

Když jsme dojedli, Andy odnesla prázdné talíře. Pečivo nechala na stole pro další chod. Poté pomohla babičce s hlavním chodem. Babička přinesla ohromný tác s opečeným kuřetem a Andy mísu se zeleninovým salátem.

„Vypadá to úžasně,“ pronesla jsem.
„A věř mi, že je to i dobrota,“ dodala Andy.

Babička se po ní ohlédla.

„Abuella,“ pronesla Andy a pokynula hlavou. „Pollo.“ Ukázala na kuře.
Babička se usmála. „Crujiente.“
„Co říkala?“ podívala jsem se na Andy.
„Křupavé,“ odvětila.
„Aha,“ usmála jsem se a těšila se na křupavé kuřátko.

Sotva babička položila doprostřed stolu tác s naporcovaným kuřetem, posadila se. Hlavní chod mohl začít. Andy s úsměvem na tváři ukázala na mě.

„Jsi host. První porce je tvá.“
„Dobře,“ pokynula jsem a sáhla po stehýnku.

Pak se natáhl Diego, Andy a jako poslední babička.

Kdo by měl strach, že by na něho nezbylo stehýnko, babiččino kuře mělo vždycky čtyři kousky. To byla její specialita. Čtyři stehýnka, a čtvery prsa. To bylo babiččino křupavé kuře…


* * *

Po vydatném, přesto pozdním obědě jsme vyrazily s Andy na pláž. Nejočekávanější okamžik však přišel až k večeru. Andy mi ukázala své oblíbené místo.

Nudistickou část pláže La Mar Bella…






Kapitola osmá



[Manchester]


…seděla jsem u svého stolu a poslouchala hudbu, která vycházela z mého starého gramofonu. Swingová hudba se ozývala v celé místnosti. Vyhrávala jsem jako na lesy, ale nikdo si nestěžoval. Zvláštní…

Procházela jsem se kolem okna, když jsem si všimla ženy, která stála na protějším chodníku. Stála nehnutě na jednom místě a hleděla do mého okna. Pokrčila jsem rameny a vrátila se do místnosti. Pak jsem měla takový podivný pocit, že musím zpátky k oknu. Tak jsem vstala. Podívala se ven. Ta žena tam pořád stála. Co chce? Co mi chce? Nestála by tam jen tak, pomyslela jsem si. Půjdu za ní. Rozhodla jsem se a opustila svůj byt.

Když jsem vylezla ven z dveří. Žena tam stála. Dívala se na mě a usmívala se, jako by věděla, že se s ní chci setkat.

„Čekáte na mě?“ ozvala jsem se.
„Ano,“ odvětila.
„Kdo jste?“
„Nepoznáváš mě?“
„Ne.“
„Určitě ne?“
„Počkat,“ udělala jsem krok do strany a podívala se na ní z levé strany.

Neznámá žena pozvedla obočí.

„Děláte si legraci, že?“ promluvila.
„Ne,“ sykla jsem.
„Jsem tu jen z jediného důvodu…“
„…a to?“
„Abych vám ukázala správný směr.“
„O čem to mluvíte?“
„Měla byste hledat cestu ke světlu, a začít tak myslet na své dobro. Proč se zahazujete s muži, kteří z vás vysávají akorát energii. Určitě se cítíte někdy unavená, sama a prázdná…“
„…hou, hou, dámo, zastavte!“ přerušila jsem ji. „Vážně vás neznám a už vůbec se mi nelíbí, že mi snažíte kecat do mého života. Nevíte o mně vůbec nic.“
„Vím o vás všechno.“
„Dobře. Fakt nevím, proč se s vámi tady bavím, ale…“
„…protože to cítíte,“ přerušila mě.

Opravdu jsem něco cítila. V tom měla pravdu. Bylo to divné.

„A vím, co uděláte,“ vyhrkla.
„Vážně?“
„Ano.“
„Tak to vyzkoušíme, ne!“ vybídla jsem ji.
„Dobře,“ usmála se.

Udělala jsem krok zpět. Byla jsem zvědavá, jestli to neznámá opravdu uhádne. Dalším krokem v mé mysli bylo přesunout levou ruku nad hlavu a zamávat na kolem letící horkovzdušný balón. Zvedla jsem ruku, když se ozval její hlas. „Ruka se přesune nad hlavu a budete chtít zamávat na balón, který letí támhle,“ ukázala.

Má ruka klesla dolů.

„To byla náhoda,“ pronesla jsem a pokusila se o jiný pohyb.
„Nechoďte k té lampě. Přiběhne pes a označkuje ji,“ řekla.

Zastavila jsem se. Během vteřiny opravdu přiběhl pes a označkoval lampu.

„Dobře, věřím vám,“ pronesla jsem. „Nevím sice, jak to děláte, ale…co ode mě chcete?!
„Jsem, ty…,“ pronesla.


* * *

Ozvala se rána. Vítr vlétl do místnosti a cestou zpět přimáčkl otevřené okno. Daisy se probudila.

„Co se mi to zdálo?“

Zvedla se pomalu z postele a vyrazila k telefonu.

„Ano,“ ozvalo se na druhé straně.
„Olivie, mohla bys dneska za mnou přijet?“
„Určitě. Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se.
„Zdál se mi sen a měla jsem z něho velmi zvláštní pocit.“
„Dobře, stavím se…“
„…můžeme jít spolu na oběd,“ dodala.
„Okej,“ souhlasila jsem.
„Budu se těšit,“ podotkla a zavěsila.

Kolem desáté zazvonil venkovní zvonek.

„Už jdu,“ ozval se hlas Daisy.


* * *

Dveře se otevřely.

„Jsi tu rychle,“ vyhrkla.
„Vzala jsem si taxi,“ odvětila jsem.
„Tak pojď,“ pousmála se a ukázala rukou nahoru.

Usadila jsem se do pohodlné sedačky.

„Tak povídej!“ vybídla jsem ji.

Daisy se posadila vedle mě a bez jakéhokoliv zdržování to na mě vybalila. Odvyprávěla mi celý svůj sen, až po ten okamžik, kdy se vrátila zpět domů.

„Cesta ke světlu, říkáš?!“ pronesla jsem poté.
„Přesně tak.“
„A to jak jsi šla domů?!“
„No, vlezla jsem do domu a najednou se tam objevila sousedka Linkersenová…“
„…ta, od vedle?“
„Jo.“
„To je ujetý,“ zasmála jsem se. „A co říkala?“
„Jdete ven nebo na někoho čekáte? Zeptala se. Stála na schodech a myslím, že mě jen pozorovala, co tam dělám,“ odvětila.
„Vše?“
„Jo. Hustý, co?“
„A co když ta bytost měla pravdu?!“
„Jak to myslíš, pravdu?“
„To, že…“
„…že vedu špatnej život,“ přerušila mě.
„Nechtěla jsem říct, že vedeš špatný život…“
„...a co tedy?“

Otočila jsem hlavou do strany a pak zpět k Daisy. Její výraz tváře byl plný očekávání. Vydechla jsem.

„Třeba to bylo opravdu tvé vnitřní já, které ti chce ukázat ten správný směr tvého života,“ pronesla jsem.
„Definuj, správný.“
„Ale no tak.“
„Hele, Olivie, kdyby mi tohle řekl někdo jiný, asi mu zaťukám na čelo…“
„…a to proč?“
„Proč asi,“ odvětila.
„Anebo to byl tvůj strážný anděl.“
„Ještě lepší.“
„Kde je ta Daisy, co si vykládala karty, zajímala se o minulé životy a věřila…“
„…ale já…máš pravdu, jsem poslední dobou myšlenkami jinde,“ přerušila mě.
„Jo, možná, že potřebuješ oddych od všech těch chlapů a od zbytečných věcí, které tě spíše stahují do bahna tohoto světa,“ dodala jsem.
„A co ty?“ snažila se změnit téma.
„Neutíkej před tím.“
„Nebudu, máš pravdu. Vrátím se k meditaci a udělám si nějakou léčebnou kůru,“ poznamenala.
„Určitě,“ pousmála jsem se.
„No, a jak se máš ty?“
„Normál,“ odvětila jsem.
„Řekla bych, že tvůj výraz skrývá něco víc,“ poznamenala.
Jako by do mě viděla.
„Včera jsem potkala ve městě zajímavou dívku,“ svěřila jsem se.
„Andy o tom neví, že?“ prokoukla mě.
„Ne.“
„A co bylo dál?“
„Co by mělo jako být?“
„Proč, byla zvláštní?“
„Víš…,“ sklopila jsem oči a pak se podívala na znovu Daisy. „…zaujala mě svým tetováním. Celou levou paži měla potetovanou. Různé květiny, symboly a nějaký název, ani nevím, co to bylo...“
„…nezeptala ses jí?“
„Ne. Jen jsme se na sebe podívaly.“
„A?“
„Líbila se mi a myslím, že i já jsem se jí líbila,“ poznamenala jsem.
„No, páni. Docela překvapení, že?“
„Ehm, ne,“ bránila jsem se pomyšlení, že bych mohla Andy opustit.
„Možná, že potřebuješ změnu,“ podotkla Daisy.
„Ne. To si nemyslím.“
„Určitě?“
„Andy miluji.“
„Ale tahle holka ti utkvěla v paměti, což znamená, že bys rozhodně stála o další setkání.“
„Nevím. Překvapilo mě to, jak mě mohla zasáhnout,“ přiznala jsem.
„Někdy potkáváme lidi, kteří nás nějakým způsobem zasáhnout, aniž bychom to čekali. Aniž bychom chápali proč.“
„Jo, asi máš pravdu Daisy, ale když…“
„…když miluješ někoho jiného?“ přerušila mě.
„Přesně tak.“
„Asi je dobré občas popřemýšlet nad tím, že každé setkání má svůj smysl.“
„Ale to já moc dobře vím, ale nějak…“
„…tě to zaskočilo nepřipravenou?!“ doplnila mě.
„Jo, to je přesný,“ pokynula jsem hlavou.
„Co když jí potkáš znovu?“
„Budu dělat, že ji nevidím,“ odvětila jsme s úsměvem na rtech.
„Mohu ti poradit pro změnu zase já, Olivie?“
„Samozřejmě.“
„Promluv s ní. Třeba mezi sebou máte nějaké pouto.“
„Kdo ví,“ dodala jsem.
„Jasně.“

Usmála se a odešla do kuchyně pro láhev bílého vína.

„Dáme si ne?“ ukázala na láhev v ruce
„Myslela jsem, že půjdeme na ten oběd?“
„A jo, já zapomněla,“ protočila oči a vrátila láhev zpátky do skřínky.
„Tak se oblékni a vyrazíme,“ pobídla jsem ji a zvedla se z pohovky.


Poté už to byla jen otázka chvilky, kdy se Daisy převlékla, a my vyrazily na společný oběd.


„Společný oběd,“ pronesla Daisy s úsměvem na tváři.

Nerozuměla jsem, kam tím míří, ale pak mi to došlo. V ten moment jsem si uvědomila, že jsme s Daisy nebyly na společném obědě opravdu velmi dlouhou dobu…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.04.2016, 19:25:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Pokračování se nese v totožném duchu jako u předchozí části. Text je čtivý, opět zde máme několik dějových linek, které zpestřují vyprávění v několika časových rovinách (opět nechybí tajemno a podobně).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 25.04.2016, 15:59:47  
   Danny Jé: Ahoj,
tak věřím, že je to dobře, že to dotváří atmosféru. Je to trochu jiné, ale bavilo mě to psát. díky za postřehy.
 ze dne 24.04.2016, 15:06:32  
   Šíma: P.S. I v tomto příběhu používáš hodně přímou řeč, která vyprávění posunuje kupředu, ale na rozdíl od minulé série je zde více popisného textu, který dotváří atmosféru. (jen malá poznámka, když jsem se k textu ještě jednou vrátil)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
TERMINÁLY
Danny Jé
ZAKÁZANÁ SVOBOD...
Bello vitae
Rytíř a královn...
Wheelies Devotee
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr