obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: RUBÁŠ ::

 autor Tilda publikováno: 01.05.2016, 19:56  
A řekněte, kdo by neměl rád masky...
 

RUBÁŠ

Visel ve stínech na půdě. Visel bez užitku, bez majitele a bez vůle, opředený pavučinami a všelijakou usazenou a prastarou špínou, u které se už nedalo poznat, z čeho pochází. Nebyl kupodivu rozežraný molicemi ani jiným hmyzem a nebyl děravý ani otrhaný. Tkanina byla hustá a pevná po všechny časy. Matně černá, sem tam s šedou nitkou, kousavá a hrubá na omak. Celý oděv byl volného střihu, v délce skoro ke kotníkům, s dlouhými dole se rozšiřujícími rukávy bez manžety, u krku s hlubokým výstřihem do ostrého „V“ s cikcak provlečenou kroucenou šňůrkou. Límec ten kabát neměl: jenom kapuci, hlubokou a zakončenou pichlavou špicí, na jejímž vrcholku se skvěl smolně černý střapec snad z koňských žíní, dlouhý až do pasu.
Po mnoho staletí jej nikdo nehledal, nikdo nenašel a nikdo neoblékl. Potom jej kdosi povolaný pověsil pod krovy ještě nevysvěceného kostela. Po mnoho desítek let tam ve tmě čekal. Po několika letech se dočkal, i když se tvářil, že mu o nic nejde. Že nechce být objeven, vyzkoušen, nošen a použit. Jenom se tvářil, že nechce: po ničem jiném netoužil, než mít nového majitele. Než znova být tím, pro co byl ušit dávným a strašlivým krejčím. Bez nití a bez jehel, takže se nemohl rozpárat, natrhnout ani jinak zničit.
Byl věčný a je věčný i nyní, když dětské nohy s řehotem dusají po věkovitých schůdcích, vedoucích pod mohutné krovy, hýřivě ozdobené záclonami šedých hustých pavučin, s tlustými hnědými pavouky nebo jejich, o poznání lehčími a prázdnými skelety.
Když se prudce otevřela malá dvířka, se skřípotem a s nechutí, pavučiny zavlály tím dávno nepozvaným průvanem a hromada mrtvých hmyzích tělíček ani nezašepotala při dopadu na tlustou a pružnou vrstvu šedého a zetlelého prachu. Dráždivě se zvířil tím proudem vzduchu a pětice kluků se rozkašlala, až jim vytryskly slzy. Na špinavé tváři jim nechaly potůčky, než hned zaschly v tahavou a skoro čistou stopu na pokožce. Jako kárající prst učitele nebo maminky, když zazlobí a jako náznak, jak zdravě červená mají ti výlupci líčka.
Ve věku od osmi do dvanácti let, hrávali si svorně už celé léto. Ano, bylo zrovna léto a prázdniny a volno a parádní dny nekonečných her a lumpáren, které umí jenom kluci. Dost velcí, aby mohli běhat po venku bez dozorů dospělých a dost malí na to, aby nezkoušeli nic nevhodného.
Fred Adams – ten nejmladší a osmiletý, desetiletý Jonas Wong (podle mírně sešikmených očí je každému hned jasné jeho příjmení), Alex Cross a Peter Jones, oba jedenáct a oba narození ve stejný den a nakonec nejstarší a samozřejmý vůdce party – Thomas Bing, který oslaví přesně na Štědrý den třináctiny.
Tak nějak se kluci dali dohromady těsně před koncem školního roku. To když Thomas pomohl o obědové pauze malému Fredovi, kterého chtěli šikanovat z pouhopouhé nudy mnohem starší výrostci. Tom byl sportovec a silák a skupinka tří halamů se raději stáhla, než nějakou schytají. Zbabělost a hloupost jdou ruku v ruce a tady tomu nebylo jinak. Tím zaimponoval divákům a parta se utvořila do konce vyučování. Už tehdy si domluvili odpolední akci, a čím více se poznávali, tím lépe jim spolu bylo.
Nu a teď skoro ke konci báječných a vydařených letních prázdnin by to všechno završili nějakým novým dobrodružstvím. Proto se vydali do toho polozbořeného kostelíku uprostřed vylidněné zlatokopecké osady. Proto si sebou vzali oběd a láhve s limonádou. Proto rodičům neřekli cíl své cesty.
„Jedem s klukama někam na kole. Je to i s obědem a možná koupání a tak…“ Znělo ode všech kuchyňských stolů to ráno u snídaně. Naházeli do sebe, jako přes kopírák, misky s lupínky a završili překotné jídlo vysokou sklenicí mléka a už aby byli z domu.
„Do šesté ať jsi doma, nebo…“ Zaznělo jim v odpověď, ale to už skoro neslyšeli, když se opřeli do pedálů a jako s větrem o závod sjížděli na prašné rozcestí, kde měli sraz. Nikdo se neopozdil a všichni celí natěšení, zubili se na sebe a poplácávali navzájem po zádech.

Ten kostel byl Tomův nápad. Byl na tom místě kdysi dávno s jedním ze vzdálených bratranců z máminy strany, ale tehdy, sotva osmiletý, se bál ani nevěděl proč. Chtěl si svou reputaci napravit a vyvrátit nebo ověřit dávnou vzpomínku. Klukům neřekl, že byl za zbabělce, jenom je nalákal vidinou tajemna, možných zapomenutých pokladů a adrenalinu.
Cesta byla zhruba hodinová, a i když začínalo srpnové vedro, jim bylo skvěle. Svištěli po spadaném jehličí dobře viditelné stezky pod baldachýnem zeleně a tady v lese bylo skoro příjemně. Jelo se hodně po rovině a prudce z kopce, znova strmě nahoru. Jonas zrudlý rozpaky i námahou potupně sesedl a šlapal vedle kola. (A přitom nikdo ani nemukl. Věděli přece, že je astmatik a všechno nezvládne. Ale nelitovali jej, vyjeli nahoru a tam v klidu počkali, než je kamarád dojde. Zatím upíjeli limonádu a plánovali, co je asi čeká.)
Jonas si nakonec musel dát dávku léku z inhalátoru a potom už se mu i s těžkým bicyklem u boku šlo snáze. (Kdyby sprej zapomněl, bylo by po výletu pro všechny…)

Cesta je ještě několikrát pokoušela a tvářila se nepřejícně: tu spadlý kmen stromu, jindy hluboké rašelinovité kaluže nebo houževnaté šlahouny ostružiníku, které se zákeřně zamotávaly do špic, že hrozil „držkopád“ co chvíli. A v tom nečekaně vyústila na rozlehlé a neuspořádané prostranství, poseté polorozbořenými nízkými domky, zídkami, nachýlenými oloupanými plůtky a nakonec i tmavou siluetou kamenného svatostánku uprostřed hrbolatě vydlážděného náměstíčka. Rostla tu mezi rozpraskaným betonem tuhá žlutá ostřice, trsy škumpy a žahavých kopřiv skoro dvoumetrových a sem tam drobné bochníčky modrých aksamitníků nebo odvážnější vlčí bob v mnoha barevných variantách.
Hmyz bzučí, stromy lesa šumí a uklidňují srdce po rychlé jízdě.
Chvíli si odpočinuli, důkladně se napili a opláchli zpocené tváře v nedalekém potoce.
„Nejprve to tu omrknem, jestli tu není schovanej třeba nějakej bezďák, vandrák, cokoliv… I liška by se tu mohla potulovat nebo kojot a jezevec. Ten je taky nebezpečnej, když má strach nebo vzteklinu. Dávejte bacha, kam šlapete. I hadi tu můžou být – zmije nebo tak…“ Pronese vážně Tom, jako vedoucí výpravy.
A potom se jde. Nejprve rojnicí, a když se uličky zužují, kráčejí za sebou jako kachny. Nahlížejí rozbitými okenicemi, šlapou po rozdrceném skle, vyhýbají se nástrahám, děrám a obnaženým hřebíkům a rezatým železným armaturám. Mají sebou pár náplastí a jodovou tinkturu, ale raději by to nevyužili. Museli by i tak expedici skončit předčasně a to nechtějí ani za nic!

V domech toho moc k vidění není: hromady marastu, střepů, promáčklých plechovek, nakopnutých hrnců, polámané židle a stoly, stejně tak i do sebe zhroucené pohovky a křesla s pery, trčícími ven, jen na ně nasadit hlavičku čerta nebo kašpárka. Potahy kdysi krásně květované jsou jednoho mdlého a našedlého odstínu a v nesčíslných plesnivých děrách určitě hospodaří spousta nájemníků.
Nezkoumají to radši a stejně mezi nimi není žádný budoucí a náležitě zapálený entomolog…
Poklad zatím žádný neobjevili, pomineme-li jedny zrzavé kapesní hodinky s promáčklým a rozbitým ciferníkem a napůl přetrženým řetízkem. Ručičky šly po svých, když měly možnost volby a ozdobné číslice po obvodu jsou odřené a mizerně čitelné. Jonas s nimi po chvíli zklamaně mrskne do borůvčí.
(Jeho sen, že vyjde ze starožitnictví s velkou papírovou bankovkou je rázem fuč…)

Po hodině pátrání v okolí stanou jako jeden muž před vchodem do kostela. Zdobené dveře chybí: Zřejmě stály za to, aby je někdo takovou dálku táhl z lesa a nějak jinak využil.
Tma na kluky zívá, aniž by si zakryla chřtán a láká i neláká k sobě. Skoro viditelně všichni o krok couvnou, ale vzpamatují se a jako by nic, rozejdou se ke klenutému portálu. (Tom si připomněl svou dávnou zkušenost, ale zahnal ji šmahem z hlavy.) Baterky pohotově v ruce, svou zbraň i světlonoše jenom pevněji sevřou, když vejdou ze světla do příšeří.
Ještě nerozsvěcují, protože viditelnost je dobrá. Vytlučená okna, úzká a vysoká, propouštějí dost slunečního světla a ty závěje tmy po stranách nevadí. Jdou středem mezi pobořenými lavicemi až k centrálnímu oltáři. Ani ten není v pořádku. Mramorové stupně pobité a zborcené, kříž, velký a smolně černý, visí z vysokého stropu nachýleně a křehce, jako podzimní list, spálený mrazem. Dokonce se trochu a skřípavě kymácí: snad mírným průvanem…
Jestli je tu cítit velebnost a svátost, kluci nevědí. Nejsou katolické ani jiné víry a zrovna tohle zkoumat nepřišli. Poklad – to je, po čem touží… Ani zde nic nenajdou. Pokud tu něco obyvatelé obce nechali, vzali to jiní před nimi. Prošmátrávají i místa za oltářem, plná smetí a lepivých pavučin, jež si ale pořádně osvětlili baterkami. Ani tady nic není… Výklenky a křtitelnice, zpovědnice, sotva stojící na utrhané základně… Nikde ani kousek ničeho cenného nebo aspoň zajímavého.
Až úplně nakonec najde Fred pod zadní lavicí skřípnutý růženec. S černými skleněnými korálky a křížkem s tyrkysovými kamínky. Je přetržený, ale pořád krásný. Ostatní jej poplácávají po ramenou a gratulují k nálezu:
„Jsi fakt dobrej! Nejsme žádný béčka a přece jenom nepojedeme domů s prázdnou! Jsi borec, Fredíku, vážně…“
Za sakristií objeví ty schody – na půdu, protože malá věžička je na opačném konci a stejně nemá střechu… Zvon už vůbec ne…
Tom se obává, že bude zamčeno, ale kupodivu tomu tak není a těžký zámek bez klíče visí z očka petlice úplně nevinně.
„Tak, kluci, to bude třešnička na dortu. Tam možná najdeme, pro co jsme přišli. Všechno ti chmatáci nevzali. Jsem si jistej, že něco zbylo i na nás. Na kostelní půdy se ukládají i dodnes vzácnosti a archivují se všelijaké věci. Mějte oči otevřený a pozorně hledejte. Kdo bude nejlepší, tomu platím celé menu u Burger Kinga!!!“
Kdo by na tohle neslyšel… Všichni se rozeběhnou do příkrých a plačících schodů, jen aby byli první na místě.

A tu jsou: stojí a tlačí se v úzkém průchodu a dřevěná, chatrná dvířka tlučou o kamennou zeď, jak holubí křídla.
Tady je větší šero než dole, docela černá tma. Střecha je skoro netknutá a došky působením přírodních sil, notné dávky pryskyřičných silic a kvalitního tvrdého dřeva doslova zkameněly. Jenom u hřebene je pár trhlin a děr, ale ty nic hrozného nezpůsobily. Musejí rozsvěcet všechny svítilny a zkoumavě kloužou světelnýma očima po trámech a hromadách stavebního a nevyužitého materiálu, zetlelých zpěvníků a biblí, kořenáčů, olámaných hrábí a rezatých zahradnických nůžek a vidlí až k několika křehkým skříním s plesnivými sutanami a komžemi. Když jejich látku chytí do prstů, zetlelá vlákna povolí a jim se k nohám sype jenom smetí. Nádobí, poháry ani svícny tu nenajdou, stejně jako obrazy nebo sochy.
Zklamaní dalším neúspěchem už chtějí sejít dolů, když tu všichni naráz ucítí vůni skořicových sušenek. Stejnou, silnou a lákavou, až se sliny sbíhají, jako když je jejich mámy pečou na Helloween…
„Cítíte to, kluci?“ překřikují se navzájem a hned hledají, odkud se vůně nese…
„Tam z toho rohu… Pod tím zaprášeným kusem mramoru…“ Jonas určuje jako první a běží a zakopává o trám a padá a zvedá se zase a už je u zdi a mává na ostatní.
Shromáždí se kolem vítěze a svorně nechápavě pokukují po zdi. Na jediném zkřiveném hřebu visí kabát: černý a starý kabát pro dospělé. A ne, není to tak docela kabát, ale něco jako… „Rubáš!“ Dokončí myšlenku za všechny Fred, který má rád tajemné příběhy.
Tahá oděv ze zdi, ale je malý a hřebík nechce svou kořist jen tak pustit. Musí si pod nohy naskládat dvě křivé bedny, balancuje na nich divoce a nakonec kabát strhne dolů a i on se se smíchem válí po zemi, pod tmavou látkou skoro pohřbený.
Thomas mu pomáhá na nohy, roztřásá rubáš v rukou a podivuje se nad nezvyklým střihem: „Divný rubáš to je. Kapuci má určitě správně, i délku a barvu, ale nač ten střapec z žíní? Ano, určitě z koňských žíní a… Podívejte, ještě zvonek to má… Na lemu levého rukávu!“ Opravdu: zpod záhybu se zableskne malý mosazný zvonek, zdobený jemnou rytinou. Jonas zkusí zacinkat a půdou se rozezní nepěkný a skřípavý a uši drásající zvuk.
„Nech toho, ty pako! Je to hnusný!!!“ Křičí ostatní a zacpávají si uši. Už to nikdo znova nezkusí a zvonek omotají do kapesníku, aby náhodou nespustil sám.
„Zkusíme si to, ne? Třeba někomu bude… Helloween je za pár měsíců a byla by to super skvělá maska… Bez práce, peněz za půjčovnu a nikdo nebude mít stejnou: to se vsaďte!!!“- Mudruje Jonas a už nedočkavě natahuje plášť přes hlavu.
Takový astmatický záchvat ještě nikdy neměl (a to si dal dávku léku ještě před výstupem na půdu, vědom si dráždivého prachu všude kolem!)... Ještě si strhne oděv z hlavy a už se válí v křeči po zemi, lapá po dechu a modrají mu ústa i jemná kůže kole očí. Kluci nezaváhají ani chviličku, hned jsou kolem něj a Tom podává lék a potom snese Jonase ven, na volný a čistý vzduch.
Počká s ním, dokud zase plynule nedýchá, opřený o kus zídky, s Tomovým tričkem pod hlavou.

„Jdi za ostatníma… Už je to dobrý… Já počkám tady, neboj… A nebuďte tam dlouho!“
Tom se vrací na půdu, kde je „malá módní promenáda v rubáši“ v plném proudu:
Nejprve si plášť obléká Alex, ale hned zakopává o dlouhý okraj a padá, málem si vyrazí přední zub o kus vyčnívajícího kamene ze zdiva. Po něm nastupuje Peter a myslí si, že bude nejlepší, když si však příliš utáhne šňůrku pod krkem, s vytřeštěnýma očima a s dávivým kašláním ze sebe rubáš strhává. Až panicky rve látku z ramen, jako by měl pocit, že se jeho průdušnice ještě více svírá nedostatkem kyslíku.

„Raději to ani nezkoušej, Fredy… Jsi malej, zakopneš stejně jako Alex: je to zbytečný, fakt…“
Krákoravě nabádá přidušený Peter, ale Fred CHCE… Chce si rubáš vyzkoušet jako ostatní a nechce být za malého. Chce se jim ve všem vyrovnat, když patří do party! Pomalu, skoro posvátně si přes ježatou, světlou kštici hlavy natahuje rubáš a ten mu najednou ochotně a bez protestů splývá z ramen a krku a paží a břicha a boků až k patám. A ruce se netopí v hloubce rukávů a tenisky nešlapou po okrajích jako malé a nepozorné družičky na nevěstin závoj.
Rubáš je najednou Fredovi akorát. Všechno sedí: šířka v ramenou i přes hrudník, délka rukávů po zápěstí, celková délka po kotník. Šněrování se pěkně a pravidelně kříží a dokonale zakryje modrobílé pruhované tričko. Fred si z rozpustilosti nasadí i kápi a ani ona mu nepadá přes obličej, jenom stíní oči a nechává svítit fascinované půlce tváře. Ohon z žíní se matně leskne a líně pohupuje, jak se Fredy otáčí a jako pravý model kráčí podél užaslých diváků vstříc Tomovi, právě vstupujícímu na půdu…

„To přece není možné!!! Vždyť to byl dospěláckej kabát. Vždyť ty máš, Fredy, tak stotřicet na výšku. Přece ti to nemůže být dobrý… Vy si ze mě utahujete, co?!“ Zlobí se Tom, protože nechápe. Když však vidí, že i druzí dva jsou celí nesví a vehementně se brání nařčení z podvodu a jenom Fredy se usmívá jako vítěz, pochopí… Že to tak prostě je. Že tady, na staré půdě starého kostela se něco stalo a že oni s tím nic nenadělají. Jenom ještě zkusí přesvědčit Fredyho, aby tu ten rubáš nechal. (Vecpe místo toho Tomovi nalezený růženec, který pro něj najednou ztratil všecko kouzlo.)
Marně… Ani když všichni tři i prosí, zapřísahají a slibují, Fred neustoupí: „Nechám si ho. Je můj, protože jenom mě chtěl. Nechám si ho a na Helloween v něm budu strašit…“

Venku u Jonase se všichni pustí do opožděného oběda, ale nějak jim nechutná a nakousnuté jídlo vracejí po chvíli zpět do batohů. Jonas se ani nepokusil vybalit obložený sendvič s tuňákem a permanentně nadšený Fredy zchroupal pouze natlučené jablko, aby se neřeklo.
Cesta domů je podivně zamlklá. I proto, že Jonasovi není nejlíp a pořád dost sípavě dýchá a má záchvaty kašle, ze kterých se v hlubokém předklonu dlouho vydýchává. Musejí jít kus pěšky vedle kol, aby jim stačil.
„Zítra musím k doktorce a asi budu nemocnej… Jak naschvál, když ještě zbývají dva týdny do začátku školy…“ Trpce si ztěžuje Jonas.
To jediný Fredy je ve své kůži a celý nedočkavý popohání ostatní, aby už byli doma. Rubáš, krásně složený v ruksaku i s nesnědeným obědem si veze sebou jako poklad nejvzácnější.

Konečně jsou na dohled od domova. Na rozcestí se rozjedou každý svým směrem, jen zodpovědný Thomas doprovodí dýchavičného parťáka až k domovním dveřím. Ještě zaslechne zastřené a rozrušené hlasy jeho rodičů, ale to už míří domů o ulici dál. „Chudák Jonas… Jako by nestačilo, že je nemocný… Ještě dostane vynadáno…“ Pomyslí si smutně a stydí se, že jemu nic není: fakt dobrý kamarád…
Alex i Peter bydlí kousek od sebe v jedné ulici a Fred jediný musí ještě přes dvě křižovatky, než zahne do postranní uličky a k modře natřenému domku skoro na konci.

Cestou si vymyslel legraci pro svou pětiletou sestřičku, rozmazlovanou Ester.
Zazvonil u dveří a ustoupil stranou, vědom si sestřina zvyku, že vždycky zvědavě běží ke dveřím i s mámou. Nezklamala ani tentokrát… Jakmile maminka otevřela síťovaný rám se zvědavým: „Ano? Kdo je to?“ Vyskočil ode zdi, zamaskovaný v rubáši, přímo do tvářičky usmáté a vykulené Esterce:
„Baf, Baf… Já jsem smrt a jdu si pro tebe!!!“ Schválně hlubokým hlasem zaveršuje Fredy a zamává širokými rukávy, až zvonek skřípavě cinkne. Esterka se rozpláče a taky se strachy pomočí až na bílé podkolenky. I maminka, ta dospělá a rozumná bytost, sebou trhne a ostře se nadechne nosem.
Teprve potom uvidí ve stínu pod kapucí synovy rošťácké modrošedé oči a hned spustí: „Ty darebo, nevidíš, co jsi udělal?! Chudák tvoje sestra. Měl bys ji chránit a ne děsit! Přece chápeš, jak je ještě maličká! To jsi tedy hrdina, ty kluku darebná! A kdes to vzal – takovou ohavnost?! Hned to sundej a okamžitě domů!!!“
Tahá z něj rubáš jednou rukou, netaktně a nakrknutě, vzlykající dcerku ochranitelsky v náruči a nehledí, že by se mohl potrhat (i když víme, že nemohl). Nehledí, že s Fredym lomcuje jako s panákem. Jenom chce, aby TO z něj ihned svlékla.
„Fuj… To ale škaredě páchne! Ty nic necítíš, ty čunče? Vždyť z toho budeš mít vyrážku!“ A šmahem chce svléknutý rubáš hodit do popelnice.
„Neee… Mamííí, moc tě prosííím… Nevyhazuj mi to!!! Půjdu v tom na Helloween - slíbil jsem to klukům… Prosííím!!!“
Fredy už se neusmívá, ale nabírá potupný brek, i když si slíbil, že už nikdy plakat nebude…
„Tak dobrá… Ustoupí nakonec máma synovým argumentům a hlavně slzám: „Ale do svátku bude ten hadr zavřený v kufru na skříni! Pokud si jej oblečeš a budeš strašit sestru, vyhodím ho bez milosti. Je to jasné, Pane - Frede - Adamsi?!“
Fredy ulehčeně přikyvuje a slibuje, že zákaz neporuší. Vždycky, když jej máma osloví celým jménem, ví, že jde o hodně…

Jonas opravdu do konce prázdnin marodil, pár dní si poležel i v nemocnici, kam jej přišli kamarádi navštívit. Když už na tom byl líp, sedávali aspoň v parku na lavičce a povídali si o škole, o spolužačkách i tělocvikáři – s čím novým zase přijde. Měli učitele rádi, protože byl vtipný a vymýšlel důmyslné sportovní hry.

Září je tu vzápětí a učení a povinnosti a testy… Trápení a radosti, úspěchy a prohry…
V listopadu se počasí rychle kazí a plískanice klukům nedovolí moc zábavy venku. Sedí doma a hrají hry, učí se nebo sledují pořady v televizi. Reklama na blížící se svátek je vyburcuje z letargie a oni horečně vymýšlejí ty nejoriginálnější masky.
Skoro zapomněli na rubáš, zato Fredy nikoliv. Myslí na něj každý den. Počítá každý den a škrtá si je v kalendáři z Hvězdných válek. Kufr, kam máma rubáš zamkla, nikdy neotevřel, i když se jednou v noci přistihl, jak se k němu plíží v polospánku. Vynadal si do podvodníků a zakázal si i sladkosti, jako trest. Asi to pomohlo, protože Helloween je už ZÍTRA a on neporušil slib!

Nemohl dospat, ale to většina dětí. Ten svátek milovali malí i velcí: spousta legrace, strašení a košíky sladkostí (pro velké i dobré jídlo a hlavně pití…) Jonas šel za Darth Vadera, Alex a Peter za poněkud rozpačité zombie (jejich starším sestrám se nějak nezdařil předloňský fígl s mejkapem), Thomas za oživlou mumii a Fredy? Je přece nad slunce jasnější, že za SMRT…
Esterka se bála pořád stejně a tak šla s maminkou kus před Fredym a jeho partou: malá Sněhurka s plyšovými trpaslíky v košíčku, roztomilá jako vždycky.

„Teda, Fredy, z tebe jde hrůza, víš ty to?“ Popichují jej kamarádi, i když v skrytu to tak opravdu cítí. I ostatní masky se mu na chodníku vyhýbají. A to není nijak nalíčený, žádná paruka a černé stíny na lících. Ani nepajdá, jde normální chůzí a stejně je před ním jako vymeteno. Jeho rubáš začíná trochu zapáchat, jak se ohřívá dotykem s chlapcovou pokožkou: vlhce a plesnivě a taky žluklým a trochu sirnatým odérem, štípajícím v očích a krku. Jen Fredymu to nevadí. Jen Fredymu se to nějak líbí…
Taky je na omak podivně ledový, i když chlapce nestudí: ve studeném vzduchu se na jeho vláknech sráží náhle jdoucí mlha a tvoří ledové krystalky, ač je pomalu deset nad nulou. Fredy nic z toho nevidí, baví se, pokřikuje na kluky i ostatní masky a těší ho, že vypadá dobře a přesvědčivě.
„Jsi mrtvá…“ hlubokým hlasem znenadání zahuhlá na procházející vysokou dívku v čarodějnickém špičatém klobouku a ona padá na kolena v záchvatu dávivého kašle. Skřípavý hlas zvonku jej dokonale podkresluje, jako nějaké pokřivené Requiem. Fredy se lekne a skoro se rozeběhne pryč. Nepomůže dívce vstát, nezeptá se, jestli je v pořádku.
Otočí se až na rohu: Je… Bože, díky… Vstává, kymácí se, podpírána několika lidmi a z dálky už houká přivolávaná sanitka. Fredy už raději nezkouší svůj bonmot a zamíří i s ostatními domů. Však už je skoro jedenáct, nejvyšší čas na kutě. Nenese si sebou žádné pamlsky, vždyť poslední dobou nerad mlsá, a chtěl se hlavně projít ve svém krásném rubáši…
Jde ulicí sám a nikým nemíjený, král tmy a bolesti a cítí se povzneseně a nezranitelně. Nebojí se tmy ani toho, co by v ní mohlo číhat, když zamíří do úzké uličky k domu. Všude je ticho, jako by ani svátek nebyl. Ostatní slaví dole ve městě a děti už se rozešly do postelí.

„Hej… Hej, kamaráde…“ Ozve se mu ze strany, tam kde mají Johnsovi hustý živý plot.
„Co takhle nějaký dolary, co sis vyžebral… A mobil a hodinky… Co ty na to, zatracenej malej smrtko!“
A z křoví vyleze otrapa, co jen tak náhodou vystoupil z autobusu v tom zapadákově a chtěl vyzkoušet nový rajón… V ruce má kudlu a v očích ani špetku z člověka. Fredy se ale nebojí, protože nemusí. Cosi v duši mu to řeklo.
Otočí se k obejdovi a tiše řekne: „Chceš umřít, muži?“ Jenom to, nic více a přece to stačí. Chlap se levačkou popadne za upatlané hrdlo, kácí se na zem, oči v sloup a slepě chmatá po předku košile do spáru zkroucenou pravačkou, zatímco chrčivě lapá po dechu a ve výponu tepe patami do chodníku. Trvá to jenom pár minut a je po všem. Tulák vydechne a zemře, aniž by trpěl srdeční, či jinou smrtelnou chorobou…
Fredy chvíli postojí nad tělem a lhostejně kráčí domů, aniž by se jednou otočil, aniž by se zamyslel nad tím, čeho byl svědkem a čeho se dopustil. U dveří už o tom incidentu neví nic.

„No to je dost, Pane smrtko, že jste nás ráčil navštívit!“ Máma se mračí a ukazuje na nástěnné hodiny: půlnoc a pět minut po…
„Ale já šel domů v jedenáct jako ostatní… Ty hodiny jdou špatně, mami…“
„Konec řečí! Hadr dolů, koupelna a spát! Ráno si to řekneme i s tátou!“
Fredy zkrotne a pokorně si stahuje rubáš přes hlavu. Ale nejde to. Najednou se hávu od nového majitele nechce. Uspěl ve zkoušce a uspěje zase. Už to tak musí zůstat! Rubáš se brání, stahuje se kolem hochova hrdla a lepí se k celému tělu jako membrána, a nic na tom nezmění, že maminka přiskočí na pomoc a tahá, co jí síly stačí. Celá zpocená a zoufalá jde vzbudit manžela, i když ví, že ji za tu bude sekýrovat ještě celý týden. Fredy zatím vsedě na zemi popadá dech a mne si zhmožděnou šíji…
Esterku ten hluk probudí a s kňouráním schází ze schodů a hledá mámu. Uvidí Fredyho a hrůzou zkamení na posledním schodu. Tehdy bratrovi v hlavě rezonuje vtíravá a nabádavá věta. Otočí se na sestřičku a skřípavě začne: „Chceš umř…“ Zacpe si vyděšeně pusu celou pěstí a drží, i když se mu jazyk kmitá nedočkavostí, aby větu dokončil… Nedopustí to – nesmí!!! To, co je ve Fredym dobré (a to je skoro všechno) teď brání zlu, aby vyhrálo.
Ester zvrací a třese se vyčerpáním a bratrovo uvězněné tělo vibruje nebývalým odporem a vzdorem. Ještě když přibíhají rozrušení rodiče, je chlapec zkroucený do ubohého uzlíku a rdoušen rubášem, jako svěrací, samosmršťující kazajkou.
Esterku omyli, uložili do stabilizované polohy pod huňatou dekou a čekají na záchranku. Nakonec se malá probere, poplakává a viditelně má horečku. Se synem si nevědí rady a tak mu co nejvíce uvolňují dýchací cesty a táta rukama rve okraj rubáše pod krkem a aspoň o milimetr vítězí, prsty rozedrané do krve.
Přispěchá i policie, záchranáři a všemi možnými zázraky techniky se snaží rubáš sundat.
V deseti chlapech se podaří látku po centimetru rolovat z hochova ubohého těla, jako víčko z krabičky sardinek. Musejí velice opatrně a pomalu, protože jeho pokožka trpí a volá o pomoc: otevřenými a mokvajícími strupy a puchýři, poleptáním a loupáním i obřími květy podkožních výronů a skoro černými popáleninami.
Po nekonečné hodině je celý rubáš svlečen z Fredyho těla. „Jako bychom jej stahovali z opravdové kůže…“ Pomyslí si jeden z ošetřovatelů a s odporem bere černý šat, teď už i rudý Fredyho krví do latexových rukavic a rychle cpe do připraveného platového obalu se zipem. A raději ještě do dvou, aby byla jistota…
Chlapce vezou letecky do specializovaného popáleninového centra. Je ošetřován stejně jako pacienti s popáleninami reálného původu: omýván, natírán vrstvami antiseptik a lanolínu a všech možných jindy úspěšných léčiv. Leží na vysutém lůžku, aby jeho pokožka byla v co nejmenším kontaktu s podložkou.
Vypadá jako lesklá želatinová kapsle, pod těmi vrstvami a poté ovázán kilometry obinadel jako mravenčí kukla. X krát za den znova odmotáván a koupán a mazán a znova zakuklen, aby se uzdravil.
X krát za den vystavený hrozným bolestem, až nemá ani sílu plakat.

Z počátku to vypadá beznadějně, ale nakonec jeho mladá vůle zvítězí a Fredy se dostává z nejhoršího. Do půl roku se mu zhojí nejvážnější, devastující a hloubková poranění škáry a zůstávají jenom pěkně růžové a tlusté jizvy. Plochy časem zesvětlají, vyrovnávají se a do roka už je chlapcovo tělo skoro zdravé.
Už nikdy nebude vypadat, jako ostatní. Kromě tváře: ta je nepoznamenaná a pěkná. Jenom oči: ty jsou natolik vážné a hluboké, a tolik vás znejistí, že se do nich málokdo podívá na delší čas.
Nakonec i chodí, mluví, myslí a žije jako normální kluk. Jen uvnitř sebe je jiný, ale to nikomu neřekne. Ester se z toho všeho otřepala skoro okamžitě a po akutní hnisavé angíně byla v pořádku propuštěna domů.

A rubáš…? Byl poslán do utajené vládní laboratoře hluboko v podzemí a tam podroben testům. Nedobrali se jednoznačných výsledků: ani co se týká materiálu a jeho složení, ani technologie, jakou byl vyroben, ani té, jakou byl šat ušit. A koňské žíně ve střapci na kapuci to nebyly ani náhodou. TAKOVOU DNA, že má kůň?!

Nakonec to s rubášem vzdali: uložili je do schrány z titanu a olova a tu zazdili do betonového sarkofágu jako nepohodlný reaktor. Žádné záznamy o něm raději neuchovali, aby jich nebylo někým nebo něčím nikdy zneužito. (I armáda má tentokrát utrum…)


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.05.2016, 19:55:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavý a čtivý příběh s hororovým nádechem. (mé druhé já říká, že to byl pěkný horor) Jen ten konec by mohl být jiný (věc názoru) a rubáš mohl být zase někde zapomenut (alespoň mně by se to takto líbilo) jako čekající zlo.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 02.05.2016, 11:29:39  
   Šíma: Poznámka: (udělal bych to i takto)

Nakonec to s rubášem vzdali a mrskli s ním nevybíravě do už předtím zaprášené lepenkové krabice - do archivu v suterénu okresní pobočky. Zaměstnanec dotyčného oddělení věcí doličných odešel koncem měsíce do důchodu a na jeho místo vzali eléva a zapáleného fantastu Joea Staforda. Sotva dvacetiletý mladík se chtěl zalíbit a začal s gruntováním a smejčením a katalogizováním a tříděním… Na krabici s rubášem narazil na konci směny, v pátek třináctého listopadu.
Do Hellowenu dost času na vyzkoušení, nemyslíte…?
 ze dne 02.05.2016, 11:26:18  
   Šíma: Zdarec.

Třeba i takto... A zlo může řádit dále. Díky za alternativní konec. ;-)

šíma
 ze dne 02.05.2016, 8:33:15  
   Tilda: Děkuji a zdravím... Chtěla jsem trochu změnu, A ať to není klišé... Ale co třeba:

Nakonec to s rubášem vzdali: uložili je do schrány z titanu a olova a tu zazdili do betonového sarkofágu jako nepohodlný reaktor. Žádné záznamy o něm raději neuchovali, aby jich nebylo někým nebo něčím nikdy zneužito. (I armáda má tentokrát utrum…)
Tedy… Ve spravedlivé a dobré lidské společnosti by tomu tak bylo: ale řekněte sami, kde na světe je spravedlivá a dobrá, opravdu dobrá, lidská společnost… Tak vidíte! Nějakou shodou náhod došlo k razantním škrtům ve státním rozpočtu. A protože policie je státní a nezisková instituce, rubáš neposlali do drahé utajované laborky, ale mrskli s ním nevybíravě do už předtím zaprášené lepenkové krabice - do archivu v suterénu okresní pobočky. Zaměstnanec dotyčného oddělení věcí doličných odešel koncem měsíce do důchodu a na jeho místo vzali eléva a zapáleného fantastu Joea Staforda.
Sotva dvacetiletý mladík se chtěl zalíbit a začal s gruntováním a smejčením a katalogizováním a tříděním… Na krabici s rubášem narazil na konci směny, v pátek třináctého listopadu.
Do Hellowenu dost času na vyzkoušení, nemyslíte…?

T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Paprsky naděje
Domčuška@liasPoppy
Života bido má
zery
Posledná...
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr