obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: POVINNOST ::

 autor Tilda publikováno: 06.05.2016, 23:56  
Život je totiž dar...
 

POVINNOST


Kdyby jako maličká lidská buňka věděl už tehdy, bránil by se průniku agresivní a umanuté spermie a možná by vyhrál. Tehdy nemyslel, netušil a nevěděl, protože to buňka neumí. A přišlo rýhování a dělení a růst a vyvíjení plodu a příjemná plavba v plodové, tak akorát teplé vodě, která nadnášela a houpala a jenom ukolébávala bláhové embryo, že to tak bude napořád. Dlouho to tak opravdu vypadalo…
Najednou však bylo něco špatně. Voda se znenadání zahoupala, točila ve víru a zmítala i jím, a jemu už nebylo pohodlně a mátožně slastně, jako po celých čtyřicetjedna týdnů. I on musel máchat ručičkama a zoufale kopat patičkami, aby se udržel pod hladinou, která, kdoví proč, najednou o hodně klesla. Taky jej svíraly stěny jeho jeskyňky, až to zabolelo, aby se zase odtáhly a znova jej stiskly a cpaly jeho bránící se tělíčko někam do úzkého a tmavého tunelu, kam za žádnou cenu nechtěl. Kromě tmy tam byla i citelnější zima a na konci to blyštělo nějakým divným zdrojem záření, které mu nahánělo hrůzu.
Ještě jej napadlo ukotvit se pupeční šňůrou, kterou si omotal pod pažemi a jednu smyčku i kolem krčku, i když to trochu táhlo. Ale nepomohlo to: najednou se ve vysychajícím bazénku nechtě překotil a ze smyček vyklouzl na svobodu. A už jej svírající se stěny tlačí k té chodbě a tmě a jasu na konci. A znova a zase, i když nechce a mává v panice ručkama a kope do stěn, aby jej uvolnily. Neposlechnou a vlnivě a nabádavě jej posunují k východu, kousek po kousku.
A stalo se to tak náhle, že panika, která jej zachvátila, mu skoro vzala výkřik ze rtů. Najednou je kdesi mimo, v průvanu a ostrém pálícím jasu a na suchu a na něčem tvrdém a kolem se shlukují mlhavé příšery a k jeho nezkoušeným uším proniká jako přes tlustou vatovou výplň nějaký hluk, který jej děsí k tomu všemu. Otevře pusu a rozeřve se na celé kolo, zakašle, když zapomene dýchat. Tady musí, najednou musí, když celý dosavadní život všechno potřebné obstarávala jeho milovaná hadička. Ale kde je? Proč ji necítí, tu známou tíhu, tolik důvěrnou a spojující jej s bezpečím? A proč ta náhlá a ostrá a řezavá bolest kolem pupíku? A proč se najednou cítí volný a bezbranný? Na bříško přibude velký kus fáčoviny s nechutně ostrou vůní a pálí jako oheň. Nějak ví, že jeho pupeční šňůra umřela a už s ním nikdy nebude spojená.
Berou jej do rukou, otáčejí ze všech stran, měří a váží a do patičky a lebky vrážejí bodec, až znova v hrůze zakřičí, div mu plíce neprasknou. A potom je chviličku dobře: to když leží na měkké hrudi svojí maminky a ona jej hladí roztřesenou a unavenou dlaní po vlhké a sotva pár vlásky opeřené hlavičce.
Raději usne, aby unikl, a ze všeho nejvíce si přeje, aby, až znova procitne, byl zase zpět. Bezpečně ukotvený ve svém moři a jezírku a tůňce a rybníčku a bazénku s protiproudem a už jej nikdy nikdo neuloupil a nedal světu a životu na něm.
To se mu samozřejmě nesplní a on musí jíst a růst a vylučovat a vyvíjet se a potýkat se se všemi nástrahami života a světa a vůbec.


Chlapec Clementin (jméno dostal po pra pra dědečkovi z matčiny strany) rostl do zdravého a silného batolete. I když trpěl průjmy a zvracením. I když odmítal matčin prs i sušené mléko a zuřivě proplakal celé dny i noci. Bránil se životu, růstu a dětství i pozdější dospělosti a nechtěl žít a nechtěl, za nic na světě nechtěl, muset cokoliv. Jeho obrana neměla žádný význam. Život mu byl dán a bude jej mít tak dlouho, jak má napsáno v osudu. A JEMU, stvořiteli, je jedno, jak se ten malý hlupáček a sobec k tomu postaví.
Clement, vážné batole pokoušel často štěstí: někdy záměrně vylezl po čtyřech na schody do patra, že z podesty spadne dolů a vyřeší svůj problém. Ale nepovedlo se. Maminka byla obezřetná a vždycky i třeba na poslední chvíli, zabránila katastrofě. Ani přetahování peřinky přes hlavu nevyšlo ani provokace velké sršně v ohrádce… Snaha pojíst střep ze záměrně rozbité sklenice na mléko, stejně jako hrátky s elektrickou zástrčkou, byly odstraněny v zárodku. Clementovi rodiče svého jedináčka nepustili z očí. Nakonec jej marné pokusy si definitivně ublížit, unavily a nechal věcem volný průběh.
Vyrostl ve smutného a samotářského kluka, který nejraději kreslil temné a znepokojivé obrázky, které nikdy nevisely na nástěnce. Učil se špatně, protože všechno, co musel, z duše nenáviděl.
Otec se tajně obával nějaké geneticky dané psychické vady a striktně zakázal jakékoliv psychologické poradny. Školní psycholog byl minut širokým obloukem…
Když dospěl, jeho povinnosti se ještě zmnohonásobily a doháněly jej k hlubokému zoufalství. Rodiče jeho obsesi nerozuměli a nutili jej do známostí, aby jejich rod došel pokračování. Aby měl klid od ustavičných přednášek a vyčítavých povzdechů a pohledů, sešel se s nehezkou dívkou z vedlejší kanceláře. Byl jenom poslíčkem, ale on NECHTĚL víc.
Thelma, starší o tři roky a dosud panna, podlehla, hlavně z praktických důvodů, jeho nabídce a do roka se vzali. Svatební noc, o které se raději nešířit, protože tak tragikomickou situaci by nenatočil ani Woody Allen, byla naplněna s vypětím sil obou zúčastněných. A byla natolik prostá vášně i minimálního zaujetí pro věc, že se po následující, skoro padesátileté manželství nezopakovala. Thelma, rodově zatížená potraty, hlavně mužských potomků o své nenarozené dítě přišla hned v prvním trimestru. Oba manželé na sebe přenášeli svoje splíny a nenálady, nezdary a selhání a tupě vedle sebe trávili desetiletí bez nejmenší naděje v lepší zítřek.
Ona zemřela na rakovinový nádor mozku, který ji smetl ani ne do půl roku po nálezu. Clement, teď už v důchodu, dále klopýtal po světě, který nechtěl, životem, který nenáviděl. Nakonec došel smilování, sražen dodávkou na přechodu pro chodce, kam vstupoval výjimečně na zelenou. Masivní poranění mozku, otok a krvácení jej v obrovských vlnách bolesti odnesly na druhý břeh.
Jako duše, osvobozená od povinností na zemi, nepotkal se s jinými a nedostal povolení, zůstat natrvalo. Musel být potrestaný za to, jak bláhově, marnotratně, hloupě a zbytečně plýtval tak vzácným darem. Když jej přivedli před Jeho tvář, dostalo se mu přísně pronesené sudby: „Vrátíš ne znova na Zem a odžiješ svůj život podle pravidel a tak, jak se patří! Dlužíš to mně, svému dárci a stvořiteli a dlužíš to i světu, kterému jsi nic nedal…“
Clement, zdrcený tím záměrem aspoň poprosí: „Nech mě žít ne jako člověka. Chci být stromem. To chci a to bude ten pravý život pro mě…“

A stalo se. Z lesní půdy vyrůstá ze semínka borovice něžný třapeček a sílí a větví se a je tu malá sazenička. Nic nemusí, jenom se táhne ke světlu, kterého je tady na mýtině dostatek. Půda jej vyživuje a napájí, jako kdysi matčino lůno a on, mladý a pyšný stromek, se jí drží pevnými kořínky jako pupeční šňůrou a je skoro šťastný v té podobě. Protože nic NEMUSÍ. Ale ne nadlouho. Potom to i bolí. Když tlačí pupeny na konce větví a roní pryskyřičné slzy: to když pociťuje palčivé kousance od hmyzu na své dospívající kůře a snaží se ji zahojit. Když lidé jeho sotva odrostlé větve hamižně a neurvale lámou k výzdobě vánočního stolu a on musí silou vůle nechat narůst nové. A musí krvácet a léčit do úmoru septické vrypy rezaté kudly zamilovaného halamy a snášet zohyzdění jinak krásně rostlého kmínku. Musí poskytnout útočiště ptáčatům a veverkám a nechat si tesat dlátem datlího zobáku do nemocné kůry. (Najednou mu vadilo, že se nemůže pohnout z místa a utéci tak povinnostem.)
Až v pletivu cítí hemžení mnoha nožek kůrovce a jeho míza hořkne a mizí vysušována a upíjena parazitem. Jeho dřevo křehne a on napíná všechnu vůli, aby nemoc překonal. Musí a musí bojovat a hnát svůj růst a vytlačovat ostatní ze slunce aby nakonec padl ostrou sekerou lesníka. Jeho dřevo je prožrané a nemocné a tak ještě na pokraji konečna pozná palčivost stravujících plamenů vatry, kde shoří na popel.


A znova na stejném místě a znova povolán před Něj: „Ani to ještě není hotovo. Myslel sis, že mě obelstíš, když si vybereš pohodlný život stromu. Hybaj na Zemi, ty nevděčný…!“
„Ano, vrátím se tedy, ale, prosím a naposled, nechci být člověkem, chci být divokým zvířetem…“

A stalo se a Clement se narodil jako páté lišče z jarního vrhu. Ve stejném lese, kde byl kdysi dávno borovicí. A bylo mu dobře. Hověl si v pelíšku spolu s ostatními sourozenci v teple a bezpečí, bříško plné sladkého mateřského mléka, opečováván a milován matkou. Pro každého z nich byl zdroj potravy a nestrkali se, neprali se, tlamičky věčně bíle lepivé a umatlané tou ambrou.
I pár dalších a nádherných týdnů nemusel nic: jenom jíst, spát, vylučovat a těšit se na mámu, než se vrátí s kořistí: myšmi, veverkami nebo sladkými ptáčaty, mladým zajícem nebo slepicí, tučnou a plnou šťavnatého masíčka. Později docházelo ke strkanicím a on litoval, že není jedináčkem, jako v předešlém životě, který si však sotva mohl pamatovat…

A konec přišel nečekaně a krutý byl a surový. Máma se nevrátila z daleké cesty za potravou a malá liščata se musela rozdělit a hledat obživu. Clement vzdoroval, nechtěl dělat NIC a dlouho zůstával v pelechu a doufal, že se všechno zase spraví, a máma liška se brzy objeví. Nakonec i jeho, vyzáblého a zesláblého hlad vyhnal do světa. Živil se bídně a neobratně hmyzem a ještěrkami, hořkými a tuhými, červy a slepýši i napůl ohlodanou a páchnoucí hromádkou půlky koloucha, kterou si schoval kojot. I mloka a ropuchu zkusil a s prskáním a sliněním a dávením se hned obrátil na útěk. Musel se skrývat před lovci a většími predátory, musel shánět potravu a musel hrabat novou noru. A musel a musel…

Vzteklina jej postihla, když posnídal chumel netopýrů z malé jeskyňky, na kterou narazil při hloubení boční chodby z nory. Byl to agresivní kmen a lišáka Clementa zabil do měsíce, když natolik zesláblý horečkou a oteklým mozkem, jež mu tlačil na oční nervy, že skoro oslepl, utonul v tůňce pod velkou skálou.

A znova je na onom místě, kde všichni jsou a zase sám, samotinký stane před Ním: „Poslední možnost, synu. Máš poslední možnost života a poslední možnost nápravy. Naposled mě vidíš a naposled se mnou hovoříš. Tak to nepokaz…“

Clement, který tu stojí, je konečně jiný, moudrý a jistý si svým rozhodnutím: „Chci se narodit jako člověk. Chci žít jako člověk se vším, co život přinese, co po mně bude chtít a co mi dá darem…“

On si oddechne tak z hloubi, že úsvit toho rána je obzvlášť zlatý a purpurový a blankytně modrý...
A krajináři vyrážejí se stojany a paletami a štětci a malují až k zešílení…

Narodí se miminko: vymodlené a vytoužené. Je to chlapeček a sotva vykoukne z mámy, usměje se. Nepláče, nekřičí a nebojí se: netrápí se a nic jej nebolí. A těší se na život a svět se těší na něj. Jméno dostane po pra pra pra pra pra pra pra… dědečkovi: Adam…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Danny Jé 07.05.2016, 7:36:15 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 06.05.2016, 23:55:01

   Myslím, že pointa měla být v názvu: Život je dar. Nicméně, to v obsahu moc nevyznělo. Přesto velmi zajímavě napsané. Mě osobně tam chybí více pozitivních věcí, které život přináší..., tím nechci říct, že tam nejsou. Jen málo...
 ze dne 07.05.2016, 8:04:00  
   Tilda: Děkuji, že přečtení. Právě, že tam nejsou pozitiva, si jich čtenář má vážit o to více a hledat je kolem sebe...
T.
 čuk 06.05.2016, 23:55:01 Odpovědět 
   Psáno obratným stylem s použitím detailů, takže je text čtivý. Uniká mi smysl, proč bylo embryo postiženo zlým vstupem do života a i nadále je postihováno zlým osudem. Trest za pasivitu? Ale to pro strom neplatí. V přírodě se takové věci dějí běžně. Zdůrazňuješ slovo "MUSEL." Snášejí se na něho Jobovy rány. Snad jako by byly poučením, aby náhle prohlásil CHCI. Co ho osvítilo, aby toto řekl? Kde je psachologie změny?Zprvu to vypadalo jako kritika reinkarnace, v které si prostě nevybereš- a nejlepší je být zase člověkem.
Že by si ON takhle hrál než se vytvoří člověk s darem optimismu a radosti než se vytvoří jakýsi nový Adam? Marně hledám alegorii. Snad že se si musíme projít utrpením, abychom se narodili radostnými? Ta radost nemusí mít dlouhého trvání a může onen rozradostněný novorozenec upadnout do spárů zla nebo osudu, bez vlivu vlastní vůle. Embryo přece nemůže predikovat svůj vztah ke skutečnosti, uvědomovat si jak se má tvářit a chovat. A nemělo vkodovánu svobodnou vůli (třeba že bylo vzorovitě lenivé).Chybí mi jak psyychologie, tak přítomnost irracionálního zla. Že by On byl takovým skrytým hybatelem s libovůlí k zlým zkouškách "nevinnosti?" "Hybaj na Zemi." Cožpak ten strom nebyl na zemi? A jeho život byl pohodlný? Tak byl přece stvořen a ran si užil dost. Výzva k radostnosti jako pointy je tady papírová, nepodložená Povídka mi připadá nedomyšlená. Je-li pointou zlovůle Stvořitelova, tak je to vyjádřeno zastřeně.
 ze dne 07.05.2016, 8:02:03  
   Tilda: Filozofii jsme nestudovala, a tak můj výstřel do tmy zasáhl nechtě nebo správně(?) tu škaredou dvě mínus. A ta jediná a scvrklá třešinka na zkyslém dortu za styl... Aspoň, že neměla pecku a stopku a byla trošku nacucaná griotkou!
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr