obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TILDA a její příběh část osmá ::

 autor Tilda publikováno: 29.05.2016, 12:34  
Eričin boj o lásku a Jančino světoběžnictví...
 

V náhradním termínu Erika nakonec všechno zvládla. Sice i s nějakou tou trojkou, ale z toho se přece nepoloží… Mnohem závažnější realita, se kterou se musela tak nečekaně poprat, se školou vůbec nesouvisí: Stefan dostal nečekaně rozkaz na další afghánskou misi: sice kratší – jen čtyři měsíce od poloviny března do půli června... Je aspoň jisté, že do svatby bude dávno doma (zatím se nestalo, že by se pobyt z nějakého důvodu protáhl) a nemusejí hledat nový termín. Ale pro Eriku to byla rána pod pás.
Nejprve se hrozně naštvala a vzduchem létala ostrá a štiplavá slova a stejně palčivé slzy jí klikatily už tak pokřivenou tvář. Potom se zhroutila do nešťastné mlčenlivé hromádky, jenom se bezmocně otřásající tichounkým, ale neutuchajícím pláčem. Potom seděla a koukala z okna na déšť se sněhem nebo bloumala po parku a chtěla být sama a nechtěla mluvit ani se smát.

Stefan, zahanbený tím, že ji zklamal, se snažil, ale marně, aby Eriku oblomil. (V duchu se na misi těšil, jako vždycky předtím: považoval si, že jej vybrali a že je žádaný…)
Držela to v sobě a nepustila. Nedala mu šanci si o všem promluvit. Nedala mu nahlédnout do srdce, ve kterém vykvétal šeredný pakvět hrůzy a strachu o něj.

Rozloučení bylo smutné o to více, že dívka ve svém vzdoru nepolevila. Tu poslední noc i milování nedopadlo. Erika tonula v slzách a plačící milenka jednomu nedodá kuráž. Tak jenom leželi jeden druhému v náručí a tajně doufali ve spánek, který ale stejně míjel obě zmučená těla a mysli širokým a lhostejným obloukem. Ráno oba jako „po koťatech“ hleděli mlčky a krhavě do kameninových hrnků s vařící kávou a chtěli to už mít celé za sebou. Loučení, odjezd i prvotní prázdnota dlaně i srdce, stejně jako poslední a nevratný polibek, vpíjející se do jemných linek rtů, aby se rozplynul a nebyl…

Erika raději jela na kolej o něco dříve. Doma neměla stání a potřebovala změnit prostředí. Tilda byla její studnou, vrbou a utěšitelkou a ten první večer a polovinu noci neúnavným chlácholením a hromadou moudra Eriku dokázala zase trochu postavit na nohy. Zaspaly druhý den až do odpoledne, ale budiž jim odpuštěno…

Stefan se ozýval obden s optimistickými hláškami: jak se válejí ve stanech, jak je kolem mrtvo a ticho. Jak si ochočili jedno toulavé štěně, dali mu jméno Jumbo, a že je možná přiveze sebou. Jak to docela utíká i v tom vedru a nicnedělání a jak se těší na návrat. Jak ji miluje a jak se mu ukrutně stýská… A už žádná další mise, kdyby na kolenou prosili… A chce s Erikou tři děti… A raději holky, aby se náhodou chlapci nechtělo taky narukovat. A… A…

Erika jej poslouchala a nevěřila. Když se nechal zviklat teď, nechá se i za rok. Ona bude muset zodolnět a vytrvat. Na ní bude, jestli jejich manželství vydrží… Slíbila si, že ano a pokud se v budoucnu tato situace znova objeví, ona ji ustojí mnohem důstojněji, než teď!

Počáteční pravidelná hlášení „z fronty“ najednou dostala trhlinu. Druhý měsíc Stefanova pobytu v Kábulské oblasti se neozval celé tři týdny a Erika se s ním nemohla nijak spojit. Linka neustále vypadávala nebo slyšela jen statický šum. Napínala sluch, aby v tom jednotvárném zvuku slyšela něco určitého: hlas, smích, nedej bože, tlumené dunění střelby… Cokoliv, co by jí napovědělo, že spojení je v pořádku.
Učení bylo k ničemu, stejně jako spánek, jídlo nebo pokus o kino, či bar. Už ani Tilda, ta spolehlivá duše, nezabírala. Chodily spolu aspoň na dlouhé, většinou mlčenlivé procházky jarní přírodou a meditovaly: jedna smutně, druhá zoufale. Jinak se nedalo nic dělat, kromě čekání a doufání, že všechno bude dobré a nic se nepokazí, protože NESMÍ…
Po těch dvou těžkých týdnech se Erice uprostřed noci naléhavě a mlčky rozkřičel telefon. Měla zapnuté vibrace a tak tancoval jankovitý taneček po hladké desce nočního stolku, narazil na sklenici vody a nenávratně pokračoval dolů na šedý koberec. Erika spala lehce už celé týdny a i ten tichý zvuk ji probral. Popadla telefon, ještě než displej pohasl a roztřeseným hlasem se ptá: potichu, aby nevzbudila spolužačku. „Ano…? Kto volá? Tuná Erika…Halooo…“ V telefonu to chřestí, cvaká a nakonec přes ty ruchy někdo udýchaně odpoví: „Jste TA Erika? Přítelkyně Stefana Ďury?“
„Samo že som! Prečo so mnou nehovorí Stefko... Čo sa stalo: je, dúfam, v pohode?! No ták, odpovedzte!“
Ticho, které nastane, je tíživé a nekonečné, i když trvá jenom pár vteřin: „Stefan se vám vrátí domů příští pondělí… Je zraněný a dostal vyznamenání a…“
„Nie, to nieje pravda! Robíte si zo mňa nejakú hlúpu srandu! Nech ide k telefónu, hneď!!!“
Erika už nabírá a její křik probudí i Tildu, která ji hned ochranitelsky tiskne v objetí.

„Eri, co se stalo? Kdo ti volá?“ A když nedostane odpověď a Eričina ruka s telefonem uvadá a ona jej podvědomě nechává vyklouznout z mokré dlaně, Tilda jej vezme a zastupuje za ni: „Tady Tilda, Eričina kamarádka. Mluvte, se mnou a já jí všechno vysvětlím… Ano, rozumím… Pokračujte…“

Tildina ruka se svírá, až jí bělají klouby, ale Erika nic z toho nevidí: hlavu v dlaních a schoulená do klubíčka na poválené posteli pláče, až se jí třesou ramena.
Po dlouhé chvíli Tilda telefon vypíná, zhluboka se nadechuje a mokrýma očima spočine na spolužačce. Pohladí ji po vlhkých vlasech a podá krabici papírových kapesníků.
„Eričko, už neplač… Ublížíš si… Tak, dobře moje děvče. Tak je to dobře…“
Utírá její tvář, rudou, opuchlou a nekonečně smutnou – jako na turínském plátně. Není to tvář bezstarostné budoucí nevěsty, ale jenom otisk jejího minulého já…

„Zopakuji ti, co mi řekli. Chceš teď…? Nebo až na to budeš mít sílu?“
Erika se zhluboka nadechne, smutně pousměje a odhodlaně odpoví: „Povedaj, moja. Je to rovnaké, ak povieš teraz, alebo onedlho. Nič sa tým nespraví, nič sa nezmení. Je hotovo…“

„Jsi statečná a jedinečná, Eriko! Buď i teď a pomoz mi s mým úkolem… Podrž mě, abych to nezkazila…“ Tilda se chvíli vydýchává, aby mohla pokračovat: „Tvůj Stefan při průzkumné jízdě kolem zabezpečené linie najel na minu: spolu s řidičem jsou zranění všichni z posádky auta. Naštěstí nikdo nezemřel. Mají však devastující poranění a musely jim být amputovány některé končetiny. Ani Stefan nebyl ušetřen toho radikálního řešení. Prosím, Eriko, teď vydrž a buď statečná, jak nejvíc můžeš… Mám pokračovat? Můžu to dokončit…?
Tak tedy to poslední a zásadní a nejhorší, co musíš vyslechnout. Co musíš přijmout a s čím musíš žít… Stefan přišel o pravou nohu vysoko nad kolenem… Je mimo nebezpečí, nemá horečky ani infekci a rána se krásně hojí… A to je všechno… Eriko: ŽIJE!!! To je přece krásná zpráva, ne?“

Pláčou obě usedavě, stejně smutně a stejně zoufale. Erika pro konec snů a pro svou lásku, poraněnou a zlomenou a Tilda pro ně oba. Tolik jim fandila a tolik by jim přála, aby bylo všechno jinak!!!

Tak i usnou: vedle sebe na úzkém lůžku, přitisknuté jedna k druhé, jako malé holčičky, poprvé na táboře. Ráno o tom nočním telefonátu nemluví. Dělají všechno, jako obvykle a po škole se Erika uvolní z přednášek a ještě toho večera jede domů. Tilda jí nebrání. Ví, že Eričino rozhodnutí, nechat nadobro studia, je správné a jediné… Bude se svým mužem. A bude mu po boku. Byla v dobrém, bude i ve zlém a ono se zase v dobré obrátí. Díky její síle, o kterou on, statečný voják a chlap zrovna přišel. A s její pomocí ji znova najde. Tilda je si svou kámoškou jistá, jako nikdy nikým…

Ráno kolem desáté Erika odjíždí domů a tentokrát už se nevrátí, aby dokončila nelehkou školu a stala se odbornicí na zušlechťování vinné révy. Její tatínek, zapálený vinař a pěstitel výborného Modrého Portugalu na ni spoléhal a tak trochu ji do studia tlačil. Nechtěl o rodinnou tradici přijít v tom dnešním konkurenčním boji a doufal, že její moderní znalosti jejich firmě dopomohou k úspěchu i mimo hranice.

Na to však momentálně Erika nemyslí, když s povzdechem usedá na ohmatanou sedačku dálkového autobusu Student Agency. Taková podružná záležitost se nedá ani porovnat s životní zkouškou, která ji zanedlouho čeká. Tváří v tvář se postaví realitě: na jedné straně zdravá, mladá a nepostižená žena a na druhé zlomený invalida s minimální chutí do života, v depresích a pochybách. Mladý muž se starýma očima, které musí ona znova zažehnout. Jako olejovou lampu s ukráceným knotem a jako jiskru, ze které rozfouká očistný plamen. To je teď její prioritou, mantrou a osudem. Dát Stefanovi novou vůli k životu, nový důvod proč se smát a chtít.
Doma u rodičů chvíli čerpá sílu, když jim všechno v jednom přívalu slov i pláče vypoví. Celý týden má na to, aby se připravila na nelehký úkol. Tatínek ji doprovodí na letiště, kde za dvě hodiny přistává vojenský speciál se zraněnými i misi řádně odslouženými vojáky. Konvoj pojízdných lůžek se sune po ploše smutně a konečně a je jich až příliš pro oči rodinných příslušníků, zoufale se opírajících o zábradlí na vyhlídkové střeše a pátrajících v tom průvodu po svých synech, bratrech a milých.
V hale je rázem hrobové ticho, když první zraněný vjíždí do dveří. Ne, Stefan to není – muž sedí na vozíku a obě nohy v tlustých obvazech jsou pořád jeho. Ani další dvě lehátka Stefana nevezou. Až poslední lůžko Erice milého přinese darem. A on se na ni nepodívá, oči pevně zamčené a ruku, která jej roztřeseně hladí, naslepo odstrkuje zafačovanou, mimo gázu viditelně popálenou pravačkou.
„Stefko, to som ja… Tvoja Erika… Milujem ťa, veď vieš… Buď so mnou, prosímťa… Nechci mňa odohnať… Prosím…“

On mlčí, jen jedna slza v koutku oka a Erika to nevzdává a znova jej bere za ruku. Jemně, aby neublížila, a líbá jej na ledové čelo a dlouho šeptá, co nikdo nemůže slyšet. Doprovází jej cestou k sanitce: Stefan musí ještě do vojenské nemocnice, než bude úplně v pořádku.
Erika za ním dochází denně a tráví u jeho postele dlouhé hodiny. Mluví do ochraptění a nedá se zlomit žádnou z jeho reakcí. Ani slzami ani vzteklým křikem. Ani odmítáním ani ponižováním. Ani když uzamkne oční víčka na celé hodiny a nepohne se a spánek jenom předstírá. Nezájem a chlad a odmítání… To všechno jenom hraje a hluboko v srdci křičí a doufá, že ona to nevzdá.

Stefan ani neví, kdo nebo proč mu nutí jeho válku s Erikou světem a bolestí. Kdo nebo co mu pořád před očima promítá ten hrozný okamžik po výbuchu. Ten pohled na skoro utrženou a krvavé kaši podobnou končetinu, která už mu najednou nepatřila. Na mokvající pahýl, který řval děsem a bílou bolestí jeho křečovitě otevřenými ústy, až si skoro roztrhl pohmožděné plíce. A stejně se neslyšel, ušní bubínky dočasně mimo provoz následkem tlakové vlny po detonaci… Ve snech tomu utíká a nestíhá. Ve dne tomu podléhá a tím ubližuje sobě i Erice pořád dokola. Až si tu bitvu mnohokrát odžije, až zjistí, že nakonec neprohrál, potom je dobře. Potom, se díky její neústupnosti Stefanova duše uzdravuje. Kdy voják v něm se zvedne ze země, ze zákopu a ze zajetí a zase zatouží svobodně dýchat a žít. I bez nohy i bez samostatnosti, hlavně když s ním jeho milovaná dívka zůstane…

Po necelém měsíci je propuštěn z nemocnice s náležitou pompou i z armády a nemalá částka na účtu a krabička s medailí za statečnost, jsou jeho posledním spojením s minulostí. Následujícím letadlem z Kábulu jim dovezou i skoro zapomenuté a povyrostlé štěně Jumba, které si chtěl Stefan osvojit na začátku mise. Kamarád se o psa staral svědomitě a věřil, že Stefanovi v novém životě pomůže. Dojetí bylo u plavého pejska i nového pána nepředstírané. Chlupáč se po prodělaném stresu z letu i povinné dvoutýdenní karantény nemohl obou majitelů nabažit...

Svatbu museli poněkud odsunout, ale nevadilo to. Vzali se na podzim téhož roku a hostí se sešlo mnohem více, než plánovali. Stefan dostal od armády ještě plně elektronicky vybavený vozík a byla mu slíbena i hitech protéza až z Japonska, než se mu pahýl úplně zajizví a zahojí a povrch tkáně se trvale ustálí.
Žijí s Erikou na okraji Bratislavy v malém pohodlně vybaveném bungalovu i s maličkou tělocvičnou, kde Stefan odhodlaně cvičí po každém návratu z rehabilitací v Hrabyni. Zahrada je dostatečně veliká pro Jumba a jeho neúnavné norování v záhonech a ve stínu jabloní postavili pěkný, oplocený kotec, kam jej na noc zavírají. S Tildou Erika zůstává v kontaktu a není týdne, aby si nezavolaly. Jejich hovory jsou veselé a odlehčené a pokaždé jedna druhé prosvětlí den.



***


Tildina dávná kámoška Janka se ve světě tak trochu zapomněla a v Londýně už nějakou dobu nepobývá. V roli vychovatelky vydržela skoro dva roky a naškudlila i dost vysoký obnos, aby mohla zaplatit kurz malby na umělecké škole. Osudovým se jí stal učitel krajinomalby, pocházející z Nového Zélandu. Čtyřicetiletý a charismatický ostrovan s kapkou krve dávných aboriginců ji doslova očaroval. Nejen svým uměním a schopností nonverbální komunikace jen náznaky a půvabnou gestikulací, ale i obrovským rozhledem a cestovatelskými zážitky. Po roce, kdy zvládla podstatnou část studia s ním, Axelem Bronxem, odjela na dovolenou, která se však protáhla na celý život. Zéland se svou divokou, nezkrocenou, nebezpečnou a nádhernou krajinou ji už nepustil. Axel ukončil po dohodě smlouvu s londýnskou akademií a vrátil se k výuce na prestižní škole v Livingstonu.

To všechno vypsala Tildě v dlouhém a spokojeném mailu, okořeněném i nádhernými fotografiemi jejich domku na pláži i divotvorné přírody ostrova. Samozřejmě Tildu co nejsrdečněji zve na prázdniny, jak sama chce dlouhé. Moc jí chybí jejich plácání o všem možném i ten nekonečný řehot a všechno, co mezi nimi bylo a je a nikdy nevyprchá. Janka neměla to štěstí jako Tilda, aby si našla jinou, na stejné vlně jedoucí kamarádku. Proto je Tilda pořád jediná a asi to tak i zůstane.

Hned po škole Jance odepisuje: „Milá moje kámoško Janule,
Jsem z toho celá vedle, kde ses mi zatoulala… A moc Ti to přeju!!! Ty jsi nemohla zůstat tady v Česku, protože máš křídla tak veliká, že by se tím stísněným prostorem tady úplně polámala. Ty, Janinko, musíš letět ke slunci a je jedno, na které polokouli zrovna svítí. Bude z tebe určitě uznávaná umělkyně a já budu pyšná na všechno, co v životě dokážeš. A prosím si obrázek. Maličký třeba, ale Tvůj a bude mít u mě čestné místo, až budu jednou s někým bydlet. (Trochu smutně se pousměje, protože její budoucnost po boku Quanaha není zatím moc jistá…)

No, zatím nikdo takový není, kdyby ses náhodou chtěla zeptat (nesmí se o něm zmínit ani náznakem, na to si dává veliký pozor!) a já jsem i tak spokojená. To víš, škola, učivo… Skoro nemám čas koukat kolem sebe. Jo… Nevěrná jsem byla akorát Tobě: snad se nezlobíš a neurazíš, ale v prváku jsme se poznala se skvělou babou ze Slovenska Erikou. Shodou špatných okolností už se mnou dále nestuduje, ale jsme v kontaktu a i Tobě by se moc líbila. Stará se doma o manžela, veterána z Afghánistánu, když utrpěl těžké zranění - proto ukončení studia. Myslím, že si dělá nějaký zdravotnický kurz, aby mu mohla být ještě lepším parťákem.
Ráda bych přijela i s ní, Erikou, až se k Tobě někdy vypravím, ale nevím, jestli to bude možné. Každopádně já za Tebou jednou dorazím s celou parádou!!! Kdy to bude, po mně hned nechtěj vědět a hlavně: v dohledné době se nestěhuj jinam!!! Čekej, maluj a lepši se, ať si pořádně zvysoka kecnu na pozadí, až se setkáme…
A ještě docela vtipná informace… Jsme nadlouho dočasný (naštěstí duševně vyrovnaný) sirotek!!!
Naši tak nějak uvízli v Japonsku a jejich původně půlroční stáž se protahuje a natahuje, tak si skoro začínám myslet, že možná moji promoci tak tak stihnou… Je to na dlouhé vyprávění - to někdy jindy.

Ale moc jim to přeju, když píšou, jak šťastní jsou a Ty je určitě taky chápeš a víš, jak se asi cítí, když jsi v podobné situaci.
Vaši asi tak nadšení nebudou, že? Hlavně táta, myslím. Ale je to Tvůj život a nenechej se v žádném případě někým ovlivnit. Ostatně to i děláš, tak v tom vytrvej, ty statečná cestovatelko!
Mám Tě moc ráda, Jani a zase se brzy ozvi!!!
T.“


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.05.2016, 12:32:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část je plná fyzické a psychické bolesti, kterou hrdinové musí prožívat, naštěstí vše rozdýchají a bojují dál s nepřízní osudu. Mysel jsem na psychologickou prózu, ale v každém příběhu, ve kterém jsou myslící a cítící bytosti je kus psychologie. Na práci textu jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 29.05.2016, 13:31:59  
   Šíma: P.S. Co do kvality textu se držíš své laťky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Odi et amo 4
Mon
Deník stalkera
Thorpe
Išiel som na pr...
iwka
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr