|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Příběh z divokého západu ::
 čuk |
publikováno: 01.01.2007, 21:20
|
| Divoký západ opravdu existuje. Zobrazuji autentický příběh a text, samozřejmě v alegorické formě. Aneb: nebojte se kritizovat! A přečtěte si v následující povídce návod, jak na kritiku reagovat |
| |
|
|
Komentář před povídkou.
Všechny v následující povídce uvedené názory i přímé řeči byly otištěny v jednom literárním časopise, jako výtky na mou kritickou hlavu a i na rovněž separátně otištěný názor jedné mé známé. Autor, zde zvaný Nadějné Vé, kterého jsem kritizoval (proč, to se dovíte dále i v podtextu povídky ) je nesmírně experimentální, depresivní a současně soběstředný mladý student mírně pár let nad dvacet let. Má publikovaná kritika jím užitého zevšeobecňujícího obrazu cestujících v MHD: „důchodci jsou dobytek jedoucí na porážku“, tak ta byla ostrá. Napsal jsem například. „Jsou-li důchodci podle tebe dobytkem, jistě máš nějakého předka, který je v důchodu. A potomci dobytka jsou také dobytek.“ Výtky, názvy mé osoby a názory na ni a mou známou, kterých se mi dostalo, a které jsou přímo citovány nebo vyjádřeny opisem v následujícím textu, se mi zdají až přebroušeně ostré, a současně jako zrcadlo. Já se za potrefenou husu tím výše citovaným výrazem nepovažuji. I rozpoutala se diskuse s literárním teoretikem, jestli imaginace má své meze. Já jsem názoru, že určité etické jsou. No, nejsou ta literatura a reflexe na ni někdy fakt legrační?
Příběh z divokého západu
„Jsem mělký, správně to říkáš,“ řekl jsem a odstrčil již třetí láhev konzumní whisky, kterou mi nabídl karbaník zvaný Nadějné Vé. A jednoho téměř nejpopulárnějšího současného českého spisovatele označil za nájemného žoldáka konzumu.
„Byl jsem PODLÝ a nemám na hru nadhled, správně to říkáš. A rozsviť petrolejku“, dodal jsem sebekriticky, abych svého kumpána v pokeru poněkud uklidnil. Šil již sebou a dodal na adresu dívky, která si ho nevšimla, telefooonujíc před salooonem: „Proud moči ji vyvěral z temene“. N.V. totiž přijel na koni s cejchem ranče MHD. Při té jízdě dospěl k zdrcujícímu poznání a já byl po ruce jako bleskosvod. A taky žárlil na mou krásnou LÝ.
Náš rozhovor u karet nesledoval v rohu sedící čtenář brakové literatury, který chrochtal blahem přes růžové brýle. Kumpán na něj ukázal prstem a ke svému předchozímu názoru na mne dodal: „Determinuji ho, tupce. Ať je jeden z desíti nebo je jich miliarda.“
Vyjádřil jsem údiv a neporozumění, a to jsem neměl.
„Na koho a na co si tady hraješ?“ podíval se z okna na dvůr s husou, chtěl i jí vynadat, jejím hlasem. I vydral se z něho zvuk: „Bééééé.“ (Opravdu toto řekl!)
Vynesl jsem trumf. Prohlédl mě i mou kartu:
„Zahoď předsudky! Zkus nebýt ovcí!“ A ukázal prstem na dvůr! Zabručel jsem, to jako že nejsem ovce, jak říkáš. A očekávál jsem nejhorší.
Osopil se na mne: „Považuješ se za fašistu? Partyzána? Oportunistu? Cenzora? Čidoplňtesitolaskavěsáma?“
A dodal : „Tvoje konzervativní kydy takřka s nulovou argumentací mě zarážejí do země.“ A skutečně, židle pode mnou se strachy zmenšovala. Zapadal jsem.
On se zasmál : „Kdybys psal na internet, kde píšou skoro samí ztroskotanci, to bys zapadl dokonale!“ (Poznámka Čuka: a já dal na jeho radu a tam opravdu pod pseudonýmem Čuk píšu!)
Musel jsem být v odpovědi opatrný, a tak jsem zakňoural odpovědi na položené otázky se samými předponami ne: „Nechápu! Nemám rozum! Nechci vyhlásit válku, nechci, aby se na tebe vrhli důchodci-pistolníci z celé širé prérie. Správně jsi mě označil a podsunul mi nekalé úmysly!“
Přesto si poklepal na pouzdro s coltem: „ Nemyslíte, vy a vaši přitakávači, že konec svého života poněkud zlehčujete, už to tady někde bylo? Idealizujete.“ Znělo to poněkud zlověstně. „Myslíte, že to bude něco vznešeného a skvostného a radostného a všelijakého?“
A aby svou výhrůžku poněkud zmírnil a mě obalamutil, snažil se mě rafinovaně dojmout sdělením, jak má velice rád své dvě babičky a své dva dědečky. Ihned potlačil dojetí a vyskočil, až jsem málem i já vletěl do stropu a židle pode mnou se vysunula zpět do původní polohy.
Zařval: „Jsem holt masový vrah.“ Rozklepal jsem se (naoko!).
Zachechtal se. „Skočil jsi mi na špek. Naříkáš! Nejsi kreativní. Je v tobě jen žluč.“ (znal dobře anatomii lidského těla!).
Pak mě obvinil, že hraji zbabělé divadlo, kde se bojím tabu smrti a mám moralistní sklony. A že nemám do čeho kopnout (věděl, že mám nohy do O jako pravý pistolník a že kulhám!), a že si vlastně zpestřuji život těsně před smrtí.
Ale co mi malinko zvedlo temperaturu, byla výtka, že nejsem přímo pasivní, že aspoň něco dělám, ale ta tupost dobytka a můj zúžený pohled, milej zlatej, a on že, jak mu zobák narostl.- Jako by ho ta husa venku inspirovala!
Trochu jsem se rozrušil, když dodal zlověstně, že logika v něm je velmi zkřivená a pokřivená, že etika je mu cizí a že míjím cíl. Prskal. To už mě jako pistolníka urazilo, pomalu jsem sunul ruku k boku.
Neuváženě však řekl: Ó, vy světaznalý!“ Nemýlil se. Číše s whisky přetekla. Nebyl jsem pasivní.
Sejmul jsem ho jako žaludské eso, jednou ranou své šestiraňákové přítelkyně. Jeho poslední slovo bylo Bůůůůůůůů. V okamžiku neuvěřitelně zestárl.
Zachechtal jsem se jeho hlasem a jako nekrolog jsem užil upravený padouchův citát: „Vražda přece vyjde nastejno, koroner řekne, že jsi umřel přirozenou smrtí po ráně kladivem jako dobytek v důchodu sedící v přecpané ohradě.“
Na dvoře zesmutněla „afektovaná, erudovaná moralistka, expertka na současnou literaturu, která zrovna byla mimo mísu, loutka moje, přitakávačka a potrefená husa žalostně kejhala, že zaspala dobu.“
V tu chvíli do baru vešla šerifka, jejíž jadrné tělo jsem neznal, avšak názory ano: na příklad, že „zabíjet je lepší než umírat“, a vidouc mrtvolu a mne se staženými koženými kalhotami v zadní části (to je nemoc z povolání texaských jezdců), utrousila: „Žabomyší vojna! Staří a mladí! Opravdu osobité vyjádření, klišé, desorientace brakovou literaturou.“
Zdrhnul jsem jako malý kluk, neboť na atraktivní ženy nestřílím.. Ke svým přisluhovačům na dvoře jsem však kráčel hrdě. Dopřisluhovali a dopřitakávali. Nasedli na své Pegase a odjeli. Já taky. Doma pod dobře skrytým cowboyským stanem, na stole pobryndaném whiskou, jsem pak udělal další zářez. Označit pažbu coltu vrubem za nebohého mrtvého, poznamenaného zdrcujícím poznáním, že za 40 let by byl důchodcem a cítil by se jako dobytek na porážku, to se mi zdálo opravdu kruté, k té bohatě zdobené pažbě především. Jsem přece lidumil! Nestane se důchodcem! Zásluhou mého coltu!!
Avšak: našla se indiánská víla, která ho svým kouzelným dechem na přímluvu M.P. (Milosrdné Pisatelkobikonetky) probudila z věčného spánku a poskytla mu potřebnou výchovu, aby už nebyl provokujícím pistolníkem a měl jako budoucí správný cowboy rád dobytek.
A já? Půjdu raději na coltové střelecké závody, ať vyhraju nějakou tu soutěžní cenu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
