obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: CEDULE ::

 autor Tilda publikováno: 12.05.2016, 20:46  
Při procházce u rybníka mě praštila do očí zrzavá cedule: Rybolov zakázán... Možná ta rez, umocňující text...
 

CEDULE



Že se zase pohádali, není nic nového. Nebylo dne, aby se kvůli něčemu nechytli: nevynesené smetí nebo ponožky u postele, umývadlo zapatlané řasenkou a šmouhy od mejkapu. Smotky jejích dlouhých plavých vlasů v odpadu, jako zadrchaná rybářská síť. Nezvednuté a pocákané prkénko u záchodu, nádobí od snídaně nechané na stole i se sklenicí majonézy nebo kečupu, ostré nože v myčce… A taky obligátní a věčné spory o televizní program na večer. Narážky typu: „Měl jsi udělat ty panty… natřít branku a vyměnit parapetní desku… Tráva je už jako na savaně… Dokola ti to říkat nebudu… Už toho mám dost… A že bys šel někam se mnou…?“

„Nevzalas noviny… Utrácíš nějak, nezdá se ti…? To je zase něco nového? Kvůli tobě nebudu pořád sedět doma na zadku! Opereš taky někdy? Nakoupila jsi dneska...? Nemyslím pořád na všechno... Mám jenom jedny nervy! Já to vím nejlíp! Miluješ mě vůbec? Jsi studená jako smrt! “

Že po něm mrskla snubákem, taky není novinkou. Ale že se tentokrát trefila a zasáhla jej do koutku úst, až se zašklebil bolestí a pramínek krve mu pomaličku stékal na bradu, to už nebylo obvyklé. Stejně jako její pocit: žádná lítost, ale zadostiučinění a skoro radost, že on, ten blbec, trpí.
Že se po ní taky ohnal, napřed bíle zaťatou pěstí a potom otevřenou dlaní, ale včas se rozmyslel a potom práskl dveřmi s vyprskaným zaklením: „Ty krávo jedna pitomá! Tos tedy přehnala!“ To už také obvyklé nebylo…
Selma polkla tu náhlou zuřivost jako hořkou pilulku na zažívání a rozhodla se projet – to obvyklé bylo a zapadalo do scénáře. (Je víkend, takže v klidu.)

Často tak relaxovala po psychickém vypětí. Za volantem přemýšlela a řízení ji nabíjelo klidem, který zoufale postrádala v manželově elektrizující přítomnosti. Jela obyčejně bez předem daného cíle. Spíše instinktivně a hlavně daleko a mimo husté zalidnění. Obyčejně končila v přírodě. Buď v lese u jezera anebo v horách. Někdy se zadařilo dojet i k oceánu, kde bloumala po pusté pláží až do soumraku a týrala se myšlenkou, že bez přípravy vejde do příboje: tak jak je, oblečená i s kabelou přes rameno a bez ohlédnutí půjde dál a dál do vody. Až už nebude… A bude mít od něj konečně klid!
Nikdy to samozřejmě neudělala: to byly jen takové povrchní a hravé smyšlenky.
To potom přespávala v motelu a domů se vracela druhý, někdy i třetí den, v mobilu nepřijaté hovory i sms, ke konci už zoufalé a prosící: od Rolfa, jejího muže.

Kdy se rozhodla zamířit z toho dálničního sjezdu a opustit barevné hady vozidel jako jeden článek tasemnice, si nepamatovala. Ale stalo se a zasněná a zadumaná Selma se vzpamatovává, až když podvozek auta zarachtá o prašnou a nezpevněnou úzkou vozovku mezi hustými mainskými lesy.
Její volvo není zas takový tereňák, ale jí je jedno, jestli auto poškrábe nebo zhuntuje. Dostala je darem od Ralfa, tak za to taky může, kraksna jedna pitomá! Schválně strhne volant trochu doleva a s gustem poslouchá, jak trnité větve akátu lačně drápou do laku. Potom jí to přijde hloupé a zase způsobně pokračuje středem pusté silničky.
Na jedné z řídkých odboček se dá doprava v domnění, že dojede k bráně jednoho z parků. Tam by se pořádně prošla, meditovala a hledala řešení jejich nijakého vztahu… A možná i přenocuje. Je jaro, sotva začátek května a tedy nekrásnější doba, kdy všechno pučí a kvete. Selma les miluje a po týdnu v dusné kanceláři to bude skvělá rehabilitace…
Dojede nakonec k bráně, ale podle toho, jak vypadá, tu už dlouho nikdo nezastavil. O nějaké údržbě nebo Správě parku nemluvě. Brána je prorezlá a zkroucená a řetězy drží její křídla jenom sporadicky. To levé je skoro vyvrácené z pantů a brzy se položí úplně do kopřiv a škumpy kolem. Cesta za branou je zarostlá a sotva patrná. Ale Selmě se, kdo ví proč, zamlouvá a tak zaparkuje stranou, na hrbolatém plácku, který možná kdysi jako parkoviště sloužil, pečlivě zamkne a s kabelkou přes rameno rázuje ke vchodu: „Aspoň tu budu sama a nikoho nepotkám. Na nějakou užvaněnou rodinku a harantama a uslintaným čoklem náladu zrovna nemám! Chci klid a samotu! Chci myslet a k něčemu dojít! Jestli to bude rozvod nebo jenom dočasné odloučení. Jestli to má ještě smyl, když ani na dítěti jsme se nedokázali shodnout! Jak by to bylo všechno jiné, mít spolu miminko… Holčičku Emu nebo chlapce Robina…“ Selma zesmutní svým tajným a marným a tolik bolestivým sněním a o to rázněji projde mezerou mezi pokřiveným železem.

Pěšina moc dobrá není, ale instinkt Selmu vede správně a nakonec dojde na docela pěknou, drobným štěrkem sypanou stezku: „ Jsem fakt dobrá… Nakonec se dostanu do parku a bude to moje tajné místo!“ Myslí si spokojeně, před nosem hradbu mohutného lesa sekvojí a borovic, stříbrných kanadských jedlí a buků a nachově červeným listím i jemného krajkoví keřů a mladých, napůl srolovaných paží obřích kapradin. Pod nohama bochníky borůvčí, které začíná kvést a závidí jahodníkům, jež už tu dřinu se včelami mají za sebou. Motýli tu poletují spolu s mouchami a koncertujícími mračny komárů (pravidelně zobe k snídani B komplex, tak snad jim dostatečně nevoní…) a v korunách vypjatým hláskem vyzpěvuje pěnkava i uličník drozd, kterého je slyšet široko daleko. Selma vnímá i tlukot lékařského kladívka datla a šustot drobných obyvatel lesa v okolním podrostu. Kráčí celá nadšená z té krásy kolem, a když se jí podaří mezi štíhlými kmeny bříz zahlédnout laň s maličkým kolouchem, je celá zjihlá. Po dřívějším vzteku ani památky, jen zhluboka nasává vůni jehličí a květů a jara a s veselou myslí se noří do přírody.

Po skoro dvou hodinách ostré chůze je najednou u vysokého plotu – nové, pozinkované pletivo se pne do dvoumetrové výše a nahoře je opentleno žiletkovým drátem. Les pokračuje i za plot nezměněný, jenom je z nějakého důvodu přerušen. Malá branka v pletivu se otevírá dovnitř, a když Selma s pocitem marnosti bere za kliku, až vypískne překvapením, když povolí: „Teda… jsem si myslela, že to bude zamčené a s řetězem ještě aspoň dvojitým! (Branka za ní se s tichým "cvak" uzamkne nějakým důmyslným zařízením a fotočočka skrytá ve větvích ji zblízka vyfotografuje.) Ještě se raději kouknu, jestli tu není nějaká cedule nebo tak…“

Nic… Na celé délce po obou stranách, kam až Selma dohlédne, se neskví žádné upozornění pro zvědavce a vetřelce. Žádný „Vstup Zakázán“, „Soukromý pozemek“, „Nevstupovat“ ani nic jiného. Jen kilometry stejného, nového a pevného pletiva s maličkými oky… A ticho – jako by les čekal, jak se rozhodne: zda dobře nebo špatně. Když se protahuje skrz, rozezpívá se ptačí sbor, jako by jí gratuloval k volbě. To ji povzbudí, i když je to nesmyl, takhle uvažovat.

Les dál za plotem je ještě krásnější, protože stromy tady jsou staré, statné a obrovské. Hlavně sekvoje a sekvojovce, které Selma zkusmo objímá a ani zdaleka neobsáhne pažemi jejich kmeny, drsné a silně voňavé pryskyřicí. V korunách borovic houfy veverek a pištění a hašteření, skřek sojky i táhlý, smutný a mrazivý křik orla skalního vysoko nad její hlavou. Selma kráčí stezkou a vypíná myšlenky na muže, na povinnosti a na všechno. Teď se bude jenom procházet a nasávat do sebe přírodní sílu. Teď bude Tarzanovou Jane, samozřejmě bez něj, svobodná a šťastná…
Park, či co to je, je obrovský a ona si začíná myslet, že na konec nedojde a bude se muset vrátit zpět.
Trochu se smráká a baterku ani spacák, stan nebo piknikový koš jídla sebou nemá. Natož pušku a brýle pro noční vidění, aby noc v lese ve zdraví přežila… „Ha, ha, ha… Ještě sama sebe strašit a bude to dokonalé, ty blbko!“

Zkusmo popojde ještě zhruba kilometr a mezi stromy zahlédne cosi stříbřitého. A jde blíž a vydechne úlevou: „Plot… Sláva, jsem na druhém konci a počítám, že tu bude i srub nebo něco, kde se dá přenocovat… V každém parku je správce, toalety, sprchy, informační středisko… Jsme přece v Americe! Bože, jaký já mám hlad! I medvěda bych slupla vcelku a i s chlupama! Dám si steak a pivo a pak to všechno zaspím, jako pravá zálesačka, zalezlá v pelechu… Auto si nechám dovézt, snad tady takové služby poskytují…“
Selma se rychlým krokem žene k plotu a k vrátkům v něm, když tu ji do očí udeří veliká, bíle smaltovaná cedule s výrazným černým nápisem, umístěná na kůlu před východem:


LIDOLOV ZAKÁZÁN
MIMO LOVNOU SEZÓNU!
MAXIMÁLNÍ POVOLENÝ POČET 1 KUS DENNĚ

(přes vcelku úhledný text je šikmo naškrábáno tlustou linkou a vybledlou karmínovou barvou: Já mám výjimku!)

Bože můj, bleskne jí hlavou, lovná sezóna je kdy…!!! Uf… Na podzim přece, ty náno pitomá! Teď vyvádějí všichni mladé…!“
Až po chvíli jí dojde, co vlastně na ceduli stojí: LIDOLOV!!!
„To je nějaká hloupá sranda!?... Bavíte se dobře, křupani idiotský? Chcete mě vyděsit, co? Ale to se nepodaří! Nejsem nějaká zmalovaná měšťanda, co se lekne i slepice! Na mě si nepřijdete - já mám z manželství výcvik!“

Selma ještě drmolí svoje rozhořčené pohrůžky, když vtom ji zezadu na zátylku cosi zastudí a tvrdě se opře a nějaký tlumený a hluboký hlas zastaví její statečný slovní odpor: „Ale, ale, copa to tu máme…? Škodnou nebo snad mladou laň, srnu nebo lišku…?“
Žena se pomalu a zděšeně otáčí, až stojí tváří v tvář hromotlukovi v maskáčích, vojenských botách a kšiltovkou Red Sox kdysi červené barvy, rošťácky kšiltem na stranu. (Až potom jí dojde, že je to kvůli míření…) Na rameni má těžkou brokovnici a ve tváři vyšinutý výraz, krhavé oči upřené do jejích jsou umanuté a zvířecí.
„Tak alou, malá, alou lištičko… Zpátky do revíru… Eště sme neskončili. Teprve začínáme… Bude se ti to líbit, uvidíš! Zaběháš si dosyta. I náskok ti dám… Nejsem žádnej kruťas...! No, už abys vyrazila, ne? Ať tu ouplně nezatmíme… V noci je v lese strašidelně… Dávám ti… Prohlédne si ji, jako trenér před olympiádou: půl hodiny, co ty na to, Felino?“ A rozchechtá se jako samo peklo, až se mu slzy koulejí po špinavé tváři a tonou v hustém černém vousisku na bradě. Skoro sexisticky ji plácne přes hrůzou stažené pozadí v puntíkatých legínách, až chuděrka s jeknutím nadskočí.

Selma ví, že nemá cenu něco říkat, něco zkoušet, prosit nebo se snažit proklouznout kole něj. Zastoupil jí jedinou únikovou cestu a jí nezbývá, než se vrhnout tam, odkud přišla.
Běží, kabelku odhazuje po chvilce (snad si myslí, že ji najde, vezme její peníze a ji nechá…? Ne, to si nemyslí!) Je vděčná, že aspoň jedenkrát cestu prošla a pamatuje si matně zákruty i stoupání.
Běží, přidává, snaží se správně dýchat, ale v té hrůze to moc nejde a brzy ji pálí a píchá v boku. A v krku má kouli z trnitých šlahounů a v puse kyselo a potom sucho. Padá a zvedá se a padá přes kořeny a v panice se dívá na svítící ciferník sportovních hodinek: „Už mám jenom pět minut! Kriste bože, on mě dostane: ten vrah mě zabije a sežere nebo co…“
Je unavená a nesnaží se křičet a volat o pomoc. Na to jí síly nezbývají. Běží a doufá, že zázrakem mu unikne. Muži, který zná les jako nikdo a určitě jí nedával takovou časovou prodlevu jenom z rozmaru.

Její lhůta uplynula… Lovec v podřepu přebíhá pruh lesa a po okrajích a tajných stezkách, které pokreslují oplocenou plochu jako síť nebo šachovnice se blíží rychle ke kořisti. Selma zatím, schoulená v mělkém výmolu, popadá dech a mne si naraženou holeň. Do křičícího boku vraženou pěst, aby ulevila aspoň trochu, sípe a krčí se, oči vyděšeně těkají po terénu.
„Teď… Teď zapraskala větvička… A znova! Tam… Napravo! A teď nalevo!!! Bože, jak je to možné! Tak rychle mě našel…!?“

V tom přítmí k ní zvědavě popojde jezevec, zafuní a zaprská nesouhlasem, zadupe předními packami do vrstvy jehličí a divoká černá očka se lesknou jako korálky ze sopečného skla. Sune se od ní pryč, jen pruhované tučné boky se vlní v borůvčí. Ona za ním fascinovaně hledí, když ji do krku zasáhne první sprška smrti. A druhá do boku a další do tváře, teď už obrácené k němu, uplakané a skoro nevidomé.
„Dostal mě… Myslela jsem si to, ale stejně jsem doufala… Já nechc…“



EPILOG

Adolf anebo Dolfí, jak si rád nechal říkat od ženský v pelechu, když byli v nejlepším, se sebou nebyl dneska spokojený. Zatracená pazoura: zase ho zradila, když měl mít mušku co nejistější. Stávalo se mu to poslední dobou často: s tou zasranou rukou. Asi únava z nevyspání (pořádně „nezabral“ už celé roky a krví podlité oči jsou jeho poznávacím znamením) anebo to prokletý pití…? To spíše. Ale nemůže si pomoct – stejně jako s lovením. Nejde si to zakázat a nejde to omezit…

Chtěl mít tu lištičku v SÍNI na čestném místě nad krbem… Ale teď? Když jí zničil obličej?! Himmel, hergot!
Tak se těšil, až uvede starostu… Jasné: bude zase remcat, to si nikdy neodpustí: „Adolfe Hinlere, co jsem ti říkal o sezónním lovu… A bla, bla, bla…“
Dolfí ví, že si ho jenom tak dobírá, aby zachoval úřední dekorum! Ve skutečnosti je hrdý. Hrdý na tak úspěšného a přičinlivého lovce, jakým Adolf beze sporu je - nejlepší v okrese a možná i v kraji, kdyby bylo nějaké srovnání…
Však za týden budou pašíci pěkně nacpaní a on hostu připraví pečínku jedna báseň… Vždycky uměl čarovat s kořením, že slintali všici široko daleko!
To ta zkurvená pravačka, ta jej nasírá denně… „Možná bych měl do města za felčarem, než se to eště víc pokazí… Ale okoupat se kvůli tomu, oholit a vyfintit… Všecko věci, co z duše nesnáším...?! Eště pár neděl počkám…“

Jak to zaonačí s tou šelmičkou, co kvečíru dostal…? Možná si trochu zahraje na Picassa, když na boha mu to jde… Vlasy má úlovek dost dlouhé na to, aby jí skryly půlku tváře, zrovna tu, kde se broky tak pěkně podepsaly. „Hmm, Dolfí, ty chlape jeden, ty kaňoure podšitá… To by možná šlo a aspoň to bude trochu okořeněné…" Jo, tak to spraví: už se rozhodl!

Kořist táhne za sebou po ztvrdlém a udusaném dvorku až dozadu ke kůlně. Izolované a slušně vybavené všelijakým náčiním a velkým odděleným mrazákem. Dlouho tam zůstal: až do svítání…






Rolfa vyburcuje z hlubokého spánku vytrvalé vyzvánění zvonku u dveří a potom i neurvalé bušení na výplň bezpečnostních dveří. Celý zmatený se vymotá z pokrývek a jenom v trenýrkách nakoukne kukátkem. Dva muži, zamračení a ještě k tomu v uniformě. „Sakra! Co zase ta pitomá ženská ztropila: nejspíš někoho srazila nebo bourala. Bych se ani nedivil.“ Ještě mu bleskne hlavou, když otevírá nezvané návštěvě.
„Pan Rolf Green? Manžel Selmy Greenové?“ Ptá se ten mladší bez úsměvu.
„Ano, to jsem já. Co se stalo? Měla bouračku, nebo tak?“
„Půjdete s námi, pane Greene. Na stanici si všechno povíme. Oblečte se – my počkáme… Třeba v kuchyni…?“
Nedají mu šanci se rozmyslet a tak se ve zmatku obléká, umyje a oholí a potom už sedí vzadu ve voze jako nějaký vrah… Když pohlédne na průčelí jejich činžáku, vidí, že záclona na jednom z oken se pohnula.
Samozřejmě. TO si mohl myslet: okno jejich těsné sousedky. Té staré, žluklé báby, která jim nemohla přijít na jméno a šmírovala je, jako nějaká Agáta… Došlo mu, že jeho žena nebourala. Spíše tahle podezíravá mrcha zalarmovala policii, když Selmu dlouho nepotkala na chodbě.

Je pravda, že i on už byl nervózní. Na celý týden nikdy nezmizela. Víkend, maximálně tři dny a dost. Chtěl se na stanici zastavit dnes večer po práci, pokud se Selma zatím neukáže. Tak už nemusí a má to i s dovozem…

Na stanici jej nechají dlouho a o samotě čekat v čísi kanceláři. Skoro dvě hodiny tu sedí, aniž by někdo nakoukl, nabídl kávu nebo aspoň vodu z kohoutku. Když už má pocit, že na něj zapomněli, když už se zvedá, že tedy půjde – otevřou se dveře a vejde policistka. Statná černoška, o kus hlavy vyšší než Rolf, sedá si proti němu a na stůl pokládá kouřící obrovský kafáč a krabici koblih s růžovou polevou. Nenabídne mu, usrkává kávu a upřeně si jej prohlíží skrz zrcadlovky, takže on nemá šanci z jejích očí cokoliv přečíst.
„Pane Greene, kde je vaše žena?! Vyštěkne to tak zostra a nečekaně, že chudák Rolf doslova nadskočí na tvrdé židli a vykulí vyděšeně oči.
„Já… já nevím, kam jela. Vždycky když se chytnem… Hmm… Pohádáme, jede se provětrat. I dva, tři dny je mimo. Potom se vrátí, a je zase všechno v pohodě…Chtěl jsem se za vámi stavit dneska večer. Vážně jsme to měl v plánu! Věřte mi, prosím…“
Nepozná, jestli mu žena věří, ale pozná, že je to jedno. Ona ho NEMÁ ráda…

Odříkává jako automat, co se ten den stalo. Jak ho udeřila prstýnkem a on vyletěl. Vynadal jí a odešel do baru. Celý půlden byl mimo, a když se vrátil kolem oběda, byla pryč a auto taky.
A ne, neměl starost, vždyť už říkal, že se to stávalo pořád…

„Vaše sousedka, paní Ficlová (Špiclová, ty dutá hlavo!) nám potvrdila, že ten osudný den to u vás vypadalo dost zle. To ona podala oznámení, jak jste asi pochopil… Prý jste křičel a nadával na celý dům. Prý se o vaši ženu bála, protože nikdy dřív jste nebyl až tak agresivní. Tak co mi k tomu řeknete…?“

Co může říct? Jenom to, co vypověděl předtím. Že JEMU tekla krev, to tu namyšlenou feministku nezajímalo. Že Selma řvala po něm úplně stejně zuřivě, to taky viditelně nebylo důležité.
Připadá mu najednou, jako by celý svět chtěl, aby měl její zmizení na svědomí.

„No dobrá… Necháme si vás tu čtyřicetosm hodin a třeba si vzpomenete! Jak je libo, pane Greene…“

Rolf, ten „vězňoplachý“ muž trpí neskutečně v cele předběžného zadržení. Schválně mu nechají rozsvíceno po celou noc. Když jde na toaletu, jakoby náhodou vchází strážnice a nevybíravě jej okukuje. Nedali mu jíst ani pít celých osm hodin a naprosto nečekaně jej několikrát odvádějí k výslechu do tmavé místnosti bez oken a on má vždycky pocit, že jej začnou mlátit hlava nehlava.
Neudělají to, ale to očekávání je horší, než fakt, že se to nestane.

Jídlo, které mu konečně druhý den ráno donesou, je studené a okoralé a teplá troška kávy je hořká a je cítit zatuchle a zvětrale. Ten den se od předešlého nijak neliší, jen jsou ještě naštvanější a více na něj tlačí. Nemá, co by jim řekl a taky to vysvětluje. Připadá mu, jako by mluvil jiným jazykem a ke konci mlčí a hledí do země, zlomený a k smrti unavený. Spánek mu samozřejmě nedopřejí ani chvilku. Pokaždé, když si lehá tváří ke zdi na úzké palandě, obratem někdo vchází, a s hlasitými povely jej nutí do sedu nebo chůze kolem zdí.
Po osmačtyřiceti hodinách, jej musejí propustit pro nedostatek důkazů.
„Nepustíme z vás oči, pane Greene, to jistě víte! Nesmíte opustit stát a musíte nám být k dispozici, když bude třeba. Pokud by vás vaše žena kontaktovala, neváhejte nás informovat. Ale vy sám VÍTE, že nezavolá, že mám pravdu…? No... Kdybyste si chtěl popovídat, zavolejte kdykoliv!“

Rolf Green kráčí, najednou volný, po chodníku a už to není ten dřívější, vyrovnaný a chlapácký Rolf. Ta vazba mu vzala kus jeho já a udělala z něj za pouhé dva dny chudáka. Zlomeného a nejistého, vyděšeného nedůvěřivce, který zřejmě brzy sáhne po nějakém specialistovi na duši. A vyhlášený psycholog jej s gustem odře z kůže, vědom si jeho křehkosti…

Selmino auto se našlo za půl roku v zatopeném lomu na hranici okresu. Kabelka se všemi doklady, mobilem i penězi ležela pohozená na zadním sedadle. Jinak ve voze nic nenašli. Ani tělo nebo stopy krve nebo zápasu ani zjevnou poruchu motoru, brzdového systému nebo řízení. Dno lomu se také nedalo prozkoumat celé vzhledem k jeho členitosti, nebezpečným potopeným strojům i děravému dnu jako ementál…

Případ nakonec uzavřeli, jako nevyjasněný.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 12.05.2016, 20:38:25 Odpovědět 
   Text je bezútěšný a bezútěšní jsou lidé v něm: oproti tomu kontrastuje jen příroda (až na "vraha" jezevce). Šedivosti je podle mne až příliš, nevyskytuje se "čarování hrůzy," nebo nějaký jiný "lidský" kontrast.Objevení průchodu do jiného světa není zase až tak originální motiv. Ty ho máš v řadě povídek. I zde je hrůza šedivá, hon na člověka se také někdy v literatuře vyskytuje. Novum je, že tento jiný svět je realisticky hrůzný, jako by byl osídlen společností v níž se vyskytuje jakýsi potomek nebo transformace Adolfa Hitlera, který zde má povolen "hon na lidi", a to regulovaným způsobem. O té transformaci se toho příliš nedozvíme, mohl tady sídlit jakýkoliv úchyl v úchylnem světě "za zrcadlem." Jak píši vždy: psáno zajímavě, s detaily, poutavě, stylisticky obratně. Poněkud mi chybí "jiskra hrůzy, víc nepředvidatelná. Máš v textu nedoklepy: smyl, nesmyl, kole. Jaký nářeční prvek pronikl do americké reality (oprat, okoupat - je to všechovičtina?)- a současně plzeňské "copa."
Buďto jsem otupěl nebo už nepíšeš pod takovým přetlakem: tvoje dřívější povídky se mi zdají být lepšími.
Byl bych rád, kdybys mi odsouhlasila nebo naopak vyvrátila moje pojetí: jako zpětnou vazbu pro mne.
 ze dne 15.05.2016, 11:30:29  
   Tilda: Děkuji za moudrá slova. A není to mrzutostí v Tobě (stejně ji nemáš), ale spíše mou alergickou rýmou na negace. A když spolykám lék Tvých hodnocení, trochu to se mnou zamává, než si duše zvykne na tu počáteční hořkost protialergenů, vědoucně Tebou podaných a potom se zase postavím a nohy a nedám se!!! Děkuji...T.
 ze dne 14.05.2016, 13:06:13  
   čuk: Lidé se odcizují a často ošklivě. A mezi sny je nutno rozlišovat, zda jsou realizovatelné nebo nerealizovatelné. Jinak se nedá příliš toho dělat. Přemílej v hlavě a piluj své texty, těš se z každého detailu přítomnosti tebou vytvořeného. Sakra, co to povídám? Já se raduji z každého okamžiku, kdy mě náhodou nic nebolí a mohu se pohnout bez sykání (nemám v puse co zatínat). Cenu má připravovat knížku k vydání. Pak se uvidí. Vždycky se něco uvidí. I pod víčky zavřených očí. A z mých známek a komentů si nic nedělej, jsem často mrzutý dědek. Ale je lepší vzdorovat odsudku než se ukájet chválou. Rád si tvé texty čtu.
 ze dne 14.05.2016, 11:09:17  
   Tilda: Trochu jsem přemýšlela a posílám kousek útěšnosti, jestli nevadí, že jenom vysněný Selmou...

***


Je jí skoro fajn, jak tak z plných plic vdechuje svěží a aromatický vzduch a zase se nadlouho zasní… To se jí taky daří po obzvlášť divoké hádce: když osamí a někam zmizí, sní si o životě, který nikdy nebude mít. Už z toho důvodu, že jejich neustálé pře a konflikty kvůli maličkostem docela udusily a pohřbily to dobré v nich. Začínají se odcizovat čím dál více. To okouzlení, originalita a také pořádná dávka chemie, jako by nebylo. Cizinci v posteli a cizinci u stolu… Ale kdyby se narodila v jiné době a kdyby i Rolf byl stejný jako kdysi dávno, tak potom by to mohlo vypadat i takhle: Bydleli by na venkově (spíše na polosamotě a blízko lesa) a jejich dům by byl bytelný srub s dlouhatánskou krytou verandou. Houpací křesla a stolek na ranní kávu a večerní skleničku vína. Dvě děti Emma a Jonah – nebo Robin, to by se uvidělo (nejlépe dvojčata), hrající si před domem na správňácké houpačce ze staré pneumatiky nebo budující lesní bunkry a přehrady na potoce za domem. A kočka, samozřejmě. Mainská mývalí v barvě ebony a jménem Agáta. A měla by velkou, plně vybavenou voliéru, aby se neztratila. A na verandu by Selma každý večer dávala misky s mlékem a kočičími granulemi… Protože ta rodinka mývalů si vždycky s náramným apetýtem smlsne.
A televize by jim nic neříkala, tolik podnětů by jim dávala příroda kolem i oni sobě navzájem. Dokonalé, idylické manželství, dokonalá a spokojená a plnohodnotná rodina. (Čím by se oba živili, na to ve své vizi místo nemá. Je to rušivé a zbytečně by kazilo celkový dojem… No dobrá… Rolf by byl úspěšným spisovatelem knih pro děti a ona by ve volném čase vyráběla ručně tkané koberečky z vlny alpaka - třeba…) Ha, ha, ha… Zavírá v hlavě svou pohádkovou knížku, aby si přečetla i příště a případně přidala jednu nebo i dvě šťastné kapitoly…
 ze dne 13.05.2016, 9:38:43  
   čuk: Smysl to vždycky má a na mé připomínky nedej. Já mám třeba obsesivní představu a raději černý humor než realitu, s velmi překvapivou pointou. Důležité je, co řeknou čtenáři, je jich však v mnoha kategoriích a vkusech, různě idealistických, různě sečtělých.
 ze dne 12.05.2016, 21:57:29  
   Tilda: Bála jsem se tvojí sudby po minulém hodnocení. Bála jsem se právem. Jak jsi asi poznal, píšu z přetlaku. Píšu, protože musím, abych se vyrovnala s životem, co se mi jaksi zašmodrchal. Hledám témata možná moc křečovitě, nahodile a flákám to. Ale vždycky mi před očima vytanou ti lidé, jimž vdechnu život a s nimi jdu jejich cestu. Krátkou a bolestnou, ale za každou cenu opravdovou. Asi na to nemám, být spisovatelkou, nebo aspoň se k tomu postu přiblížit. Myslela jsem, že umím stvořit jiný svět a místo toho plácám zbrkle nesourodé kousky modelíny? Nevím a bolí to, protože jsem doufala, že se konečně najdu a že něco dokážu. Mám další "pokusy", tak možná zaujmou. Mám v plánu vydat sbírku povídek, pokud našetřím... Má to ale smysl...? T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Paprsky naděje
Domčuška@liasPoppy
Života bido má
zery
Posledná...
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr