obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391372 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: PHOEBE ::

 autor Tilda publikováno: 17.05.2016, 19:08  
Matčina láska je věčná...
 

PHOEBE


„Jsem těhotná, mami!!! JÁ JSEM, KRUCINÁL, KONEČNĚ V JINÁČI!!!“
Pláče, že nemůže mluvit ani popadnout dech a už vůbec ne se smát.
„Co jsi to říkala, Norm? Těhotná...?! Vážně? Nestřílíš si ze mě, že? Máš někdy trochu černý humor…
Ale... Jak je to možné, po takové době! To je zázrak, milá moje dceruško… Jinak to nechápu. A hned v neděli na mši zapálím pořádně tlustou svíčku. Ne - dvě svíčky A budu zpívat a chválit Ježíše, jako nikdy dříve… Jsem za vás tak šťastná, děti moje! A co teprve táta, až mu to povím! Tolik vám to přeju!!!“
A maminka už taky pláče… A aby neplatily zbytečně za oboustranný vzlykot do sluchátka s láskou se rozloučí. A ano, Normička zase brzy zavolá, jak se cítí a tak… A samo sebou chtějí fotku z ultrazvuku! A o Vánocích musejí přijet na déle…

Uf… Tak se konečně usadí na pohovku a břicho, které ještě nic neprozrazuje, jemně hladí oběma dlaněmi. Jonahovi to oznámí u večeře. Zamluvila stůl u Brightenových raději hned po tom nečekaném telefonátu z kliniky, kde byla na pravidelné krevní testy. Šla tam jenom z povinnosti a skoro lhostejně, když to bylo snad po tisíc a jedné…

Nečekala to. Už vůbec ne teď, když jí táhne skoro ke čtyřicítce a když už se oba tolik natrápili. Kolotoč testů, odběrů, vyšetření, vajíček a spermií, že by z toho bylo pomalu plné akvárium a pořád se nedařilo. Tisíce dolarů, které jsou fuč, a o nichž si myslela, že naprosto zbytečně. Kolikrát uvažovala, že za ty peníze mohli cestovat kolem světa a ještě by jim zbylo. Ale teď? Nakonec to všechno mělo smysl. Ten největší smyl a naplnění. Její děloha se dočkala a hýčká v sobě maličké embryo, které bude jednou dceruškou nebo hošíkem s pihami na nose a věčně odřenými koleny. Bože… "Nebul už ty jedna "skoromámo"! Nebo budeš mít takového uplakánka, až se ti to přestane líbit..."

Ty sny, které celé roky zaháněla z mysli, si teď může exkluzivně pouštět na promítacím plátně očí, barevné, veselé a nekonečné. A jména!!! Jména, která smutně míjela v kalendáři, protože je nemohla nikomu přiřadit, vybrat a darovat. Teď má důvod, který v ní a s ní dýchá. Malinkatý a zázračný důvod.
Třeba je už dneska s Jonahem vyberou: ta jména. Tak krásná a zvučná, když je poprvé vysloví. Když osloví jejich děťátko…

Nemohla se muže dočkat, a tak se naložila do vany, samozřejmě ne moc horké a dlouho relaxovala v chladnoucí vodě, až byla svraštělá jako stařenka.
Krásně si vyfoukala své dlouhé rusé vlasy a nalíčená, oblečená v kobaltově modrých šatech těsně nad kolena, listovala bez zájmu časopisem, hleděla střídavě z okna a na hodiny nad krbem, které schválně hlasitě a schválně pomalu odtikávaly nekonečné vteřiny. Až nakonec slyší známý zvuk klíče v zámku.
Jonah je hned bez přípravy zatažen do spiknutí s krycím jménem „Rodiče“ a taky uroní dost slzí na chlapa. Ale jsou to správné slzy pro správnou věc, a tak se ani za jednu nestydí.

„Miláčku Norm, děkuji ti za miminko. Děkuji ti za trpělivost a za všechno, co sis musela vytrpět. Budu při tobě stát, abys zvládla ty měsíce bez újmy a ve všem pomůžu!“
A líbá ji bláznivě a plačtivě a ona se smíchem musí znova „do maskérny“.
Večeře skvělá a Jonah, trošičku přiopilý, se směje, že jim k tomu početí pomohl snad mimozemšťan. To Normu, kdoví proč podráždí, a tak mu další skleničku nazlobeně zamítne.
Avšak v posteli se zase rychle usmíří a milování je o to sladší, o kolik jim najednou připadá smysluplné a zázračné…



***



Týdny a měsíce běží, Norma přibývá a kulatí se přesně podle tabulek. Odběry jsou v pořádku a vyšší tlak a mírná těhotenská cukrovka jsou jen chabým stínem na jinak slunečném nebi bez mráčku.
Spor o jména nebyl zapotřebí a oba se nakonec shodli na dvou: když to bude chlapec, tak Evan a pokud se narodí holčička (Norma by si ji moc přála…) tak Phoebe… Jako ten měsíc, protože Jonaha vesmír fascinuje.
Ve třicátémšestém týdnu, když Normě tlak nebezpečně stoupl (v tom vyšším věku je to skoro normální), musela ležet v nemocnici celou dobu do porodu. Jonah za ní chodil denně, utěšoval ji a nosil hromady knih a cédéček i romantické filmy na dvd, aby jí čas lépe utíkal. Masíroval jí chodidla, vyprávěl praštěné a smyšlené pohádky děťátku v bříšku a šeptal mu skrz matčinu napjatou kůži tajné a nesrozumitelné vzkazy nebo na místě vymyšlené popěvky. Norma mu byla vděčná za každou společně strávenou chvíli. Ale musel taky pracovat a tak se dny táhly a Norma, která nemocnice odjakživa nesnášela, trpěla doslova každou minutu.

„Je to pro naši dceru! Je to všechno pro Phoebe, tak to, sakra vydrž, ty zhýčkaná kozo!“
Nadávala si potají. Ano, ona věděla, že nosí pod srdcem holčičku. Na ultrazvuku jí to potvrdili a Jonah, který nechtěl pohlaví vědět předem (snad aby něco nezakřikl) se přísně držel svého rozhodnutí.

Nakonec musel být porod veden císařským řezem kvůli obrácené poloze děťátka a tak tatínek nebyl ani na sále a čekal celé ty hrůzně dlouhé dvě hodiny v čekárně a pil jednu kávu za druhou. Až mu oči divoce svítily a nevydržel sedět na plastové a poškrábané židli. A tak rázoval po místnosti jako generál před rozhodující bitvou a rušil klid ostatních, stejně nervózních čekatelů, ať už na cokoliv...

Všichni se dočkali: maminka i tatínek, babička i děda, celou dobu usazení u telefonu, lékaři i trošku nervózní staniční sestra. Holčička Phoebe přišla na svět kolem třetí ráno a s váhou necelé tři kilogramy a délkou čtyřicedevět centimetrů byla naprosto normální a zdravé miminko.
Vlásky na hlavě tmavé po tátovi a docela nahusto, ouška jako z porcelánu a oči té nejhlubší šedi, vážné a hloubavé. Jako by si z míst, odkud právě přišla, nesla sebou informace nebývalého významu…

Po týdnu byly obě holky, maličká a velká zase doma. Obě pospávaly a zotavovaly se. Malá si zvykala na „venek“, velká zase na náhlou prázdnotu uvnitř, kde to ještě pobolívalo, stejně jako ten nehezký a výmluvný řez s řádkou stehů. Mléko se jí v prsou tvořilo opatrně, ale nakonec se jí její konévky nalily k prasknutí a Phoebe to kvitovala spokojeností a pěkným týdenním přírůstkem.

Idylka dokonalá tak, že se muselo něco zákonitě pokazit. A taky pokazilo. Jonaha po půl roce povýšili a dostal výrazně přidáno. To by byla dobrá zpráva, kdyby to neobnášelo i práci mimo okres, takže od neděle večer do pátku byl mimo a dojížděl rychlovlakem až do Bostonu. Tam se Norma nechtěla za žádnou cenu stěhovat, ač jim slibovali krásný byt v centru a za směšný nájem, protože by většinu hradila firma, u níž je manžel zaměstnán.
Jonah to chápal: přece nebude jejich maličká vyrůstat v nezdravém velkoměstě, když tu, na venkově, je tak svěží vzduch!

Nějak si zvykali, že se tak málo vidí a doufali, že je to jenom na chvíli. Norma uvažovala i o druhém těhotenství, ale už jí to její gynekolog nedoporučil: „Milá zlatá, buďte ráda za holčičku. Že je zdravá a dobře prospívá. Ve vašem věku už není rozumné, pokoušet ještě osud. Nemusím vám snad připomínat, že Phoebe je tak trochu zázrak. A ten se většinou neopakuje. Věřte mi, a buďte ráda za to, co je…“
Dobrá tedy, maminka si užívala spokojeného mateřství, Phoebe jedla, rostla a vyvíjela se a na nic se Norma netěšila víc, než až bude svojí princezně zaplétat copánky a číst ty hromady pohádkových knížek, které bez rozmyslu nakoupila ještě v těhotenství.

Všimla si toho při pravidelném koupání. Malá vodu milovala a výskala a plácala ručičkama do pěny. Seděla ve zčeřených vlnkách jako malinká vodnice a maminka se zrovna chystala namydlit jí zádíčka, když to uviděla: tu velkou skvrnu na jinak bezchybné pokožce. Tak bílou, až skoro namodralou, že skrz ni prosvítalo jemné žilkoví. Na omak je normální, nic jiného pod dlaní necítí… Jen ta barva, jako by v ní nebylo krve!!!
Nakonec si toho nevšímala, děvčátko okoupala jako obvykle a uložila po večeři do postýlky.
„Zavolám ráno na kliniku a domluvím si schůzku. To udělám… A Jonaha nebudu děsit a řeknu mu to, až se v pátek vrátí…“

Ráno nikam nevolala. Ani si to nijak neobhajovala. Nechala to tak: jako tajnou věc, kterou ví jenom ona a nic po ní nikomu není. Dceruška se chovala stejně, byla veselá, hladová a spokojená a to Normě stačilo. A když se vrátil Jonah z Bostonu a chtěl dcerku koupat, přesvědčila jej, že je určitě unavený, ať odpočívá… Nechal ji a znova se nenabízel. (Přece jenom vyšel ze cviku.)

A zase běžely týdny… Potom měsíce. Norma si všímala změn na své milované holčičce a tajila je. Skrývala je, jako něco nevhodného. Jako něco, co by jiní nepochopili a co by jistě odsoudili. Prvotní skvrna, která započala tu proměnu, se rozšířila do tří měsíců na celé tělo včetně obličeje. Phoebe vypadala jako namodralá rybka. Jen místo šupinek jí tělíčko křižuje spleť hustých žilek těsně pod kůží, které svítí tyrkysovou modří.
Když přijede tatínek, Norma dcerušku natírá speciální krycí mastí a pudrem, aby nic nepoznal. A on se neptá, myslí si, že to tak má být a navíc musí i doma o víkendech sedět dlouho do noci u počítače. Natolik je jeho pozice náročná a on musí dělat všechno, aby si ji udržel.

Venku na procházce je Phoebe schovaná pod vrstvami oblečení a čepic, pokud je chladno a v létě mezi ostatní maminky do parku skoro nechodí a tráví čas samy dvě na zahradě za domem. Všechna hlavní očkování stihli před „proměnou“ a ta volitelná Norma odmítla s tím, že je její dcera citlivá na slunce a tedy alergička i na chemické sloučeniny.
Kontroly tak nějak obchází a zatím ji nikdo nepodezírá. Jenom se trochu zařídila: úředně a tak. Pokud by nastaly komplikace, musí být všechno potřebné v pořádku.




***




To ráno, kdy se holčičce změnily oči, si bude Norma pamatovat do konce života. Byla zrovna středa: venku krásný letní den, teplo a slunečno a ptáci zpívali, jako by nikdy nechtěli přestat.
„Miláčku, Phíbinko, holčičko zlatá, už je ráno! Šupky, dupky z pelíšku, ty ospalko!“
Phoebe, zavrtaná v podušce otevírá kukadla a roztahuje pusu k úsměvu a maminka zavrávorá a zprudka dosedá na pelest manželské postele. Dceřiny oči jsou jedna velká tmavě modrá plocha. Jako leštěný safír té nejčistší kvality. Lesknou se a v nich se odráží mámin zděšený obličej, jako ve střípcích zrcadla sněhové královny.
„Máma, papu…“ Zažvatlá roztomile maličká, už roční dívenka, a natahuje ručičky s faldíky na heboučkých zápěstích k mamince.
„Bože, holčičko moje… Tohle už neschováme… To už nepůjde utajit!!!“ Maminka se rozpláče a Phoebe začíná taky natahovat, celá nesvá. Přes duhovky oči, tak velkých, když jim chybí bělmo, se mihne bílá blanka a zase se schová do vnitřního koutku oka.
„Ty moje sladká ještěřičko! Nikomu tě nedám... Ochráním tě a třeba za tebe dám i život, když to bude nutné…! Miluju tě nejvíc na světě a nikdy tě neopustím!!!“

Toho dne spěšně nakupuje a hodně: zásoby trvanlivých potravin, balenou vodu, semena a zahradnické nářadí, pytle mouky, rýže a fazolí, nějaké učebnice a školní potřeby pro dcerušku. Všechno naskládá do terénního auta, které zahálelo v garáži, když nikam necestují. (Prozíravě zajela až do třicet kilometrů vzdáleného sousedního města a do velikánského nákupního střediska, aby nebyla nápadná. Připadala si jako Scullyová z Akt X, ale moc vtipné jí to nepřipadalo. Taky byla najednou podezíravá, až si musela vynadat, aby se tolik neohlížela a nekontrolovala.)

Koupí dcerce na benzinové stanici malé růžové brýle s kočičíma ouškama po stranách se zatmavenými sklíčky a nasadí hned na titěrný nosík. Kloužou trochu po vrstvě masti a tak jí maminka přepudruje nosík jako malinké Marylin M.
Potom jedou daleko a dlouho, přetížený vůz protestuje v každém stoupání, ale drží se statečně. Hluboko ve vnitrozemí u skalního jezera, je srub Normina dědy. Tam teď míří s nadějí, že je dvě nikdo nenajde a holčičku nesebere.
Nic netušícímu Jonahovi nechala doma dopis. Dlouhý a vše vysvětlující…
Na konci stálo: „Miláčku můj a táto, jestli budeš mít sílu, přijeď za nimi. Pokud se bojíš, pokud máš pochyby o své lásce k naší jiné dcerušce, nejezdi a zapomeň. My to pochopíme… Norma a Phoebe."

U notáře potom druhý, řádně ověřený s uvěřitelným vysvětlením, proč se uchyluje i s dcerou do izolace. Aby nepadlo podezření na Jonaha a aby bylo jednou pro vždy zamezeno jakýmkoliv pochybám a šetřením. Kopii tohoto dokumentu zašlou i manželovi do konce týdne, aby měl něco v ruce.


Jonah za nimi nikdy nedojel, nikdy je nekontaktoval a nikdy je neprozradil. Vybral si jednu z možností a zachoval se i tak statečně. I když se jich zřekl, zároveň je tak ochránil. Měly jej jako styčného důstojníka v nepřátelském území. Jako pojistku, kdyby se něco stalo. Časem i ony pochopily jeho oběť, jeho moudrost, která na první pohled vypadá jako zbabělost. A nezlobily se na něho...

Jednou za čas jezdí maminka do vzdálené vesnice pro zásoby a nikdo si jí moc nevšímá. V tom kraji jsou lidé nevraživí a svá tajemství si chrání. To Normě vyhovuje, protože je o to méně nápadná.
S penězi zatím vychází a kdyby, Jonah jim pošle na nově zřízený účet dostačující hotovost.
Naučila se pěstovat zeleninu a stromy, které tu rostly v zanedbaném sadu, docela fundovaně prořezala, že začaly další léto slušně plodit. O lesní ovoce, med a ryby z jezera nemají nouzi.
V divočině se dá žít i v dnešní zhýčkané době. Dá, pokud máte dostatečně pádný důvod. A ten Norma má víc, než kdokoliv jiný…

Když je Phoebe pět let, začne ji máma učit všemu, co ostatní děti získají pravidelnou docházkou do školy. Je zvídavá a bystrá, víc než je průměr a učení miluje. Často mámu překvapí pronikavě bystrými odpověďmi nebo otázkami, za které by se kterýkoliv dospělý nemusel stydět. Dny jim plynou měkce a duhově, protože si to zaslouží…

Phíbí ztratila všechny vlásky, i tak byly jemné a lámavé, vytáhla se a její končetiny jsou tenoučké a kloubnaté, mnohem víc, než je obvyklé u člověka a dítěte. Mezi prstíky, kterých je šest (další vyrostly časem), má malé, tyrkysové plovací blanky a je zdatná plavkyně. Snad i díky tomu… (To proto mají rybu i třikrát do týdne.)
Barva pokožky už zůstala vždycky namodralá a průsvitná, ani silné slunce během léta ji nepřebarvilo. Lysou hlavu jí maminka raději chrání slamáčkem a později plete i šikovné hučky z jezerní trávy, tuhé a houževnaté, že vydrží Phoebe celou letní sezónu.
Tvářičku má dívenka podlouhlou a nosík zakrnělý a maličký, jako když byla miminko a stejně tak i uši. Ústa má malá a semknutá, s jemnými a bezkrevnými rtíky a zoubky drobné a pilovité. Jenom oči se zvětšily a zabírají skoro polovinu obličeje. Ty oči jsou na ní to nekrásnější. Je v nich tolik světla, temné modři vesmíru a moudra, lásky a tajemství, že to žádné lidské oči nedokážou.

Maminka se o ni láskyplně stará až do konce života. Nikdy, ani když umírá skoro devadesátiletá, nemyslí na ten den. Den početí. Nepamatuje si, že by se stalo něco divného, nezvyklého a tajemného. A nechce to ani vědět. Nač taky…
Phoebe ji pochová v malé jeskyni pod mohylu kamenů z břehu jezera.




***




Žije na tom skrytém místě ještě půl století. Je jí smutno po mamince, to je a moc těžce nese, že už ji navždycky opustila. Ale samota jí nevadí. Nedokázala by žít mezi lidmi, protože neměla možnost je poznat. A bylo jedině dobře, že ji máma izolovala: jak správně a moudře poznala už tehdy, když se dívenka proměňovala. Naše civilizace není na takové úrovni, aby uměla žít po boku jiné entity bez postranních úmyslů, bez touhy po moci a bez zášti.
Ten, kdo si přál dívčino narození, ten kdo se zasloužil o Normino početí, kdo našel mezi mnoha zrovna ji, tu silnou, obětavou a nesmírně odvážnou mámu, zřejmě přecenil naši inteligenci. Předpokládal a mylně, že se mimozemská dívka integruje mezi lidstvo plynule a bez problémů a obohatí naši DNA o tolik potřebný kus řetězce, jež by nám pomohl v boji o přežití na měnící se modré planetě.
Jestli svůj omyl vidí, jestli se poučil, jestli se pokusí nebo pokusil někde jinde na Zemi znova a marně o totéž…? Phoebe už to asi nezažije. Délka jejího pobytu tady je stejná, jako ta lidská, díky spojení s pozemšťankou. Nemá, komu by řekla, jestli ví, že je JINÁ. S mámou o ničem takovém nikdy nemluvily a do odrazu ve vodní hladině se nekoukala, aby porovnávala. (To je také jenom lidská vlastnost, vnímat odlišnosti.)
Její myšlenky jsou jenom její, stejně jako sny, pláč bez slzí i smích. Tak jasný a zvonivý, že by i skřivan záviděl a snažil se o revival.

Je to obrovská škoda a zároveň obrovská útěcha - Phoebina izolace, Jonahovo doživotní neporušení slibu mlčení a konečná ztráta maličké šance. A zaslouží si vůbec lidstvo něčí pomoc…?

Žije skromně a spokojeně z darů země, jako ji naučila máma, uznává přírodu a ona zase ji: možná až velebně vzhlíží k jejím podivným očím. Ptáci, zvěř i obyčejný motýl. V její blízkosti se nebojí a předvádějí se, jako by byla vzácným hostem v lóži a na nich je, aby podali úžasný herecký výkon, hodný takového diváka. Houfy ryb v jezeře, když pluje hluboko pod hladinou, jako by ani dýchat nemusela, hrají si s ní na honěnou a samy vplouvají usmířeně do napřažené dlaně, aby dívce poskytly jídlo. Stromy plodí jen jí pro radost a déšť i slunce se střídají rozumně a umírněně.

Nepřemýšlí, proč tu je a její pocit vnímání času je tolik, tolik jiný, než náš… A nepřemýšlí proč, když také odejde do stínů. Nebrání se tomu a smířeně a vyrovnaně klesá na oblý,od slunka teplý kámen, na kterém ráda sedávala už jako malá holčička. Její tělo, ležící na břehu milovaného jezera a netknuté dravci a mrchožrouty, zetlí do týdne a vysušené na tenkou placičku, rozpadne se na jemné modravé šupinky, jež spláchne do vod jedna osamocená vlnka…

Byla kdysi a není více… Phoebe, ta nebeská světlice…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Werrona 19.05.2016, 14:36:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 17.05.2016, 19:07:59

   Ze slohového hlediska je to moc pěkně napsané a první polovina vtáhne do děje, že člověk ani nedutá. Bohužel pointa celého příběhu mi nepřijde nijak zvlášť originální ani zajímavá. Za mne tak 2.
 čuk 17.05.2016, 19:07:59 Odpovědět 
   Název Phoebe má zřejmě souvislost s planetou Saturn, v mytologii je toto jméno přírodní až zemědělské, spojené s oslavou přírody. Proto se také ona dívka Phoebe asimiluje v izolovaných podmínkách přírody. Tato izolace má i jiný důvod: planeta Země není připravena na příchod odlišných tvorů (lidstvo není zase až tak morálně vyspělé). Proto ona monomigrantku v podobě dítěte odlučuje její matka od lidí. Záměrem bylo, jak píše autorka, oslavit mateřskou lásku bez ohledu na to, jak vypadá matčino dítě. Příběh je čtivý, čtenář očekává, co se z narozeného tvorečka vyklube.
Vybruslila jsi z pointy dobře. Že by si dívenka neuvědomila svou odlišnost, nepodívala se na hladinu vody? To je málo pravděpodobné. Z druhého pohledu by sci-fi zpracování vyvolalo další řadu otázek a bylo by podnětem pro obsáhlou prózu. Chápu tedy, že se do toho nechtěla autorka pouštět. Prózu považuji za alegorii s morálním podtextem. Dostatečně napínavou, vyhýbající se sci-fi motivům. Inu, jak má autorka ve zvyku říkat: náhle se začne dít na tomto světě nějaká podivnost ( tady nikoliv z pramenů zla ale s kosmickými souvislostmi).
(PS: Murder a Scullyová byli na dovolené: u těch by bylo narození polokosmického tvora pravděpodobnější.
 ze dne 17.05.2016, 20:20:12  
   Tilda: Děkuji: musela jsem se nadechnout, než uvidím hodnocení.
Děkuji, že jsem si trošku spravila reputaci a děkuji, že ten boj se sebou i příběhy díky tobě nevzdám! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Bažina
Jera Igor
Jednou
Petr polák
Moc
Sophie Dawson
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr