obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915317 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39434 příspěvků, 5735 autorů a 389989 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: NAVŽDY SPOJENI ::

 autor Danny Jé publikováno: 19.05.2016, 18:22  
Kapitola 15-17
 

Kapitola patnáctá



Večer jsem seděl se Shaunnou a Anessou v obýváku. Probírali jsme zrovna, co bude dál.


„Rozhodně nechci, aby se můj táta vrátil na ulici,“ spustila Anessa.
„Nebude to lehké,“ pronesl jsem.
„Ano, to vím,“ smutně poznamenala Anessa.
„Budeš si muset najít práci a nějaké bydlení,“ podotkla Shaunna. „Do té doby než si něco najdeš, budeš moci být u nás.“
„Hned zítra se půjdu poptat na práci.“
„A kam? Jakou máš praxi? Co jsi dělala předtím? Máš nějakou školu?“ zeptal jsem se.
„Vystudovala jsem obchodní management, ale nakonec jsem skončila jako sekretářka v jedné firmě na obaly,“ odvětila.
„A už nic jiného?“
„Ještě reklamka.“
„Možná bych měl jedno řešení?“
„A jaké?“
„Pojď dělat sekretářku do naší firmy,“ navrhl jsem.
„Vážně?“
„Určitě. To je dobrý nápad,“ ozvala se Shaunna a úsměvem mě pochválila.
„A zkusím zavolat jednomu známému. Je to realitní makléř. Třeba najde nějaký vhodný domek k pronájmu, pro tebe a tvého otce,“ dodal jsem.
„To by bylo úžasný,“ vyhrkla Anessa plná štěstí.
„Jsme přece rodina,“ usmál jsem se a prsty na obou rukou zahýbal ukazováčkem a prsteníčkem nahoru a dolů.
„Chápeme,“ ozvala se Shaunna.
„I když jen z minulosti,“ pousmála se Anessa.
„Jsme stále spojeni a myslím, že nezáleží na tom, jestli teď nebo před padesáti lety. Takové pouto je věčné,“ podotkl jsem.

V ten moment Anesse vyhrkly slzy z očí. A Shaunna, jak přihlížela tomu dojemnému momentu, se také neudržela.

„Možná, že naše pouto sahá do mnohem vzdálenější minulosti,“ dodal jsem.
„Vaše duše se potkaly už mnohem dříve,“ pronesla Shaunna.
„Jako ty vaše?“ zeptala se Anessa.
„Spojení – Pouto mezi dušemi se nemusí týkat jen jedné duše. Může jich být více, dvě i tři,“ odvětila Shaunna.
„Tohle propojení jsme si nevybrali,“ dodal jsem.
„Je to něco, co jsme měli v minulosti společné…“
„…a nedokázali jsme to vyřešit,“ doplnil jsem Shaunnu.
„Jak poznám, že mé pouto k jinému člověku je duchovní a ne jenom fyzické?“ zeptala se Anessa.

Shaunna se usmála.

„Ty jsi to poznala, že?“ otočila se Anessa k Shaunně.
„Když jsme se seznámili s Brienem…,“ spustila Shaunna. „…líbil se mi hned na první pohled. Viděla jsem, že je starší, ale v tu chvíli jsem nepomýšlela na nějaké plány do budoucna. Vždycky jsem žila přítomností a vše, co přicházelo, jsem přijímala s nadhledem. Brien byl první muž, který můj nadhled naboural. Nejdříve po fyzické stránce a pak i poté duchovní. To jak některým věcem zatvrzele nevěřil…“
„…a jak se mu to povedlo? Pokoušel se o tebe?“
„Myslím, že se o to ani nesnažil. Zakoukali jsme se jeden do druhého, aniž bychom řešili nějaké spojení z minulosti. Vše se událo tak rychle, a tak nečekaně, že si občas říkám: Život je samé překvapení.“
„A vaše duše se také potkaly už v minulosti?“
„Ano, potkaly jsme se hodně dávno.“
„Ty jsi poznala, že on je tvá…ta duše, jak se tomu říká…“
„…spřízněná duše.“
„Je mezi vámi pouto?“
„Ano, je.“
„A nevadí, že jsem se objevila?“
„Proč by mělo?!“ usmála se Shaunna.

Anessa nechápavě zakroutila hlavou.

„No, přece je to určitý zásah do života, když jsem se objevila,“ podotkla Anessa.
„Nepotkali jste se náhodou, ani to že potkal Brien tvého otce, není náhoda. Vše mělo smysl a sama vidíš, jak se cesty několika lidí do nedávna cizích lidí, spojili.“
„Ano. Je to neuvěřitelné. Skoro se mi nechce věřit, že se to stalo. Doufám, že to není sen a já se z něho neprobudím,“ pronesla Anessa.
„A to samé co se stalo tobě a Brienovi, se může stát i jiným lidem na této planetě. Ne každému, samozřejmě. Nicméně…“
„…nicméně se to děje,“ přidal jsem se do konverzace. „Duše o sobě vědí, ale z určitých důvodů, nám neznámých, přichází k setkání v ten správný čas.“
„I když je podle tebe pouto věčné?“ zeptala se Anessa.
„To s tím nemá nic společného. Pouto mezi jednotlivými dušemi je věčné a čas…ehm…ten je z pohledu duše nepodstatný. Čas jako pevnou konstantu řešíme jen my na Zemi. V jiných prostředích nebo dimenzích je čas pomyslný.“
„Jak to?!“ podivila se Anessa.
„Dám ti jednoduchý příklad. Sen. Když sníš, jsi v jiném světě, na jiném místě a někdy to trvá dlouho dobu, přitom to trvalo chvilku, pět minut, půlhodiny. Ty si však podle prožitku myslíš, že to bylo celý den…“
„…to jako fakt?“
„Ovšem,“ usmál jsem se. „A to byl jen fragment takového malého vesmíru, ve kterém žijeme.“
„Cesta duše. Je to něco podobného?“ zeptala se Anessa.
„Jak podobného?“
„No, něco takového, co jsi mi teď vyprávěl. Ten čas. Ten sen?“
„Ano. Je to velmi podobné. Naše duše vystupuje z našeho těla a cestuje daleko napříč vesmírem. Někdy do minulosti a někdy do příchozí budoucnosti. Vnímáme to jako sen. Dlouhý příběh trvající hodiny, i dny. Ve skutečnosti to může být jen několik minut.“
„To ale není možné…“
„…vidíš,“ přerušil jsem ji. „Vnímáš čas jako pevnou konstantu, jako většina lidí.“

Podíval jsem se na Shaunnu a ona na mě. Usmála se. Jako by tušila, že to Anessa časem pochopí.

„Když si uvědomím, že sen, který se mi zdál, trval celou noc a já jsem v něm prožila kus života někde úplně jinde, je to pravda,“ promluvila po chvilce Anessa.
„Sny neznamenají jen cestu do minulosti. Jsou to také jen smíchané zážitky všedního dne,“ poznamenal jsem.
„Myslím, že dneska už půjdu spát,“ šeptla Anessa. „Jsem docela unavená.“
„Dobře, postel máš připravenou,“ ozvala se znovu Shaunna.
„Hezké sny,“ pousmál jsem se.

Dobrou noc, zaznělo téměř trojhlasně.

Když Anessa odešla do druhého pokoje, přimáčkl jsem se k Shaunně a objal ji. Během půl hodiny jsme se také odebrali ke spánku…


* * *

Ráno u snídaně jsem oznámil Anesse, že bych byl rád, aby se mnou jela do firmy. Souhlasila. Po snídani jsme společně vyrazili. U dveří jsem se rozloučil se Shaunnou, která mi pak gestikulací ruky ukázala, že mám zavolat. Kývl jsem a nasedl do vozu. Usmál jsem se a sešlápl plynový pedál.

„Ještě jednou děkuji, Briene,“ pronesla Anessa.
„Jsem rád, když mohu pomoci,“ poznamenal jsem a zařadil vyšší rychlost.
„Jestli mě vezmou…“
„…vezmou,“ vyhrkl jsem.
„Dobře,“ pousmála se a pokynula hlavou. „Až mě vezmou, odpoledne se stavím za otcem a pak za Liz.
„Liz?“
„Ano, Liz.“
„Aha, už vím. Sestra v nemocnici.“
„Jo.“
„Budeš potřebovat nějaké peníze,“ dodal jsem a nadechoval se k další větě.

Anessa mě zastavila pohybem své ruky.

„Jdeme jen na procházku.“
„Myslel jsem, že jste si padly do oka.“
„To ano, ale přece na to hned nevlítnem.“
„Wow, jo to asi ne,“ pronesl jsem pološeptem.
„Bude to taková oťukávačka. Pak se uvidí,“ dodala a otočila se směrem k okénku.


Zrovna jsme projížděli přes Rochdaleský kanál…


* * *

[ O dvě hodiny později. Machesterská Art Gallery ]


Ten den jsem Daisy po telefonu vyprávěla setkání s číšníkem Eddiem, kterého jsem potkala na autobusové zastávce na Princess Street.


„Ahoj Olivie. Co se děje?“ ozvala se na druhé straně sluchátka moje kamarádka Daisy.
„Ahoj Daisy, musela jsem ti zavolat.“
„Jsi v pohodě?“
„Ano jsem.“
„Tak co se děje?“
„Pamatuješ na Eddieho?“
„Toho číšníka?“
„Jo, toho číšníka.“
„Jasně, že jo.“
„Tak jsem ho potkala na zastávce u Art Gallery… a nebo on potkal mě.“

Vteřinovou pauzu přerušil znovu můj hlas.

„Mám pocit, že tam na mě čekal.“
„Dneska?“
„Jasně, proto ti hned volám.“
„Jak tě našel?“ udivila se Daisy.
„Nevím.“
„Jacob.“
„Myslíš, že od něho?“
„Anebo nás slyšel, jak jsme se o tom bavili.“
„Asi.“
„Určitě, protože tam děláš necelé tři měsíce…“
„…přesně 82 dní,“ podotkla jsem.
„Detailistko,“ usmála se Daisy. „A co ti vůbec chtěl?
„Tak nejdříve se omluvil, že mě takhle přepadl, a pak se mi snažil v krátkosti vysvětlit, že ke mně cítí jakési spojení. Nikoli jak muž k ženě, ale něco, co nedokáže vysvětlit. Sám tomu moc nerozuměl.“
„Chápu. Duchovní spojení.“
„Jo, to mě napadlo také. Proto se v Nando´s choval tak podivně.“
„Podezřele.“
„V té restauraci něco naznačil v tomhle smyslu.“
„Choval se prostě divně,“ trvala Daisy na svém.
„Podivně, no,“ dodala jsem.
„Co jsi mu řekla?“
„Spíše jsem poslouchala.“
„A co ti řekl?“
„Vyprávěl mi svůj příběh, kde jsme se potkali…“
„…v minulém životě?“
„Jo.“
„Raději bych ti to řekla osobně,“ navrhla jsem.
„Dobře, tak se večer stavíš?“ zeptala se Daisy. „Jestli to Andy povolí.“
„Andy není doma. Přiletí, až zítra. Ale i kdyby byla. Tohle je věc, která nepočká,“ dodala jsem.
„Už teď jsem napnutá.“
„Kolem čtvrté dorazím.“
„Dobře, budu se těšit. Zatím ahoj.“

Daisy se rozloučila a zavěsila. Položila jsem sluchátko zpět na místo a vyrazila do kartotéky zdejší galerie. Cestou jsem potkala paní Purkinsovou, která si nesla novou kytku.

„Nová orchidej?“ zeptala jsem se.
„Ano. Takhle modrá je úžasná,“ odvětila.
„Nemohla jste odolat.“
„Tentokrát jsem neodolala.“
„A necháte ji opět v práci?“
„Ovšem, manžel pro to nemá pochopení,“ zašklebila se a pokračovala dál do své kanceláře. Paní Purkinsová je účetní této galerie.

Usmála jsem se a pokračovala dál.


* * *

Po práci jsem nasedla na autobus a jela rovnou k Daisy. Cestou k ní jsem měla překvapivý telefonát.


„Halo?“ promluvila jsem první.
„Olivie, to jsem já, Andy.“
„Co se děje, že mi voláš?“
„Zítra nepřiletím.“
„Jak to?“
„Vzala jsem jeden let za kolegyni.“
„A kam letíš?“
„Madrid – Berlín.“
„A kdy se vrátíš domu?“
„Z Berlína pak poletím do Londýna a z Londýna do Manchesteru.“
„Proč tak složitě?“
„Můžu být doma už ve středu večer.“
„Dobře, budu se těšit.“
„To já na tebe taky. Nezapomeň, že tě miluji.“
„A já miluji tebe,“ pronesla jsem a ukončila hovor.


Vrátila jsem telefon do kabelky a trochu posmutněla. Přece jenom jsem se na Andy moc těšila.

* * *

Dorazila jsem k Daisy těsně po půl páté.

„Kde jsi?“ vyhrkla Daisy, ale úsměv jí roztančil tvář. Hned jsem věděla, že to nemyslí zle.
„Prosím tě, spletla jsem si asi číslo autobusu a jel jiným směrem, ale už jsem seděla, tak jsem to nechala být,“ vysvětlila jsem své zdržení.
„Dobře, tak pojď,“ pousmála se Daisy a pozvala mě dál.

Posadila jsem se na své oblíbené místo. Daisyna příšerka – obří bulan.

„Džus? Minerálku? Čaj?“ zaznělo z kuchyně.
„Dám si čaj,“ odpověděla jsem.
„Bylina, earl grey, ovoce?“
„Hruškový čaj, jestli máš.“
„Jasně, že mám.“
„Díky.“
„Zatím se podívej do té knihy na stolku,“ pobídla mě.
„O čem to je?“
„Podívej se.“
„Dobře, podívám,“ pronesla jsem a natáhla se po knize s modrým obalem. „Tanec s elfy.“ Tak se jmenovala.

Během deseti minut byla Daisy zpátky. Zrovna jsem obracela další list.

„Co tomu říkáš?“ zeptala se.
„Zajímavé téma,“ odvětila jsem.
„Ta kniha mi hodně otevřela oči ohledně přírody, různých obřadů, prastarých tradic a rituálů,“ dodala Daisy.
„Jo, jsou tady i zajímavé myšlenky ohledně minulých životů a hovorů s duchy dávno zemřelých,“ ukázala jsem na stránku s nadpisem „Listy odhalující minulost.“
„Koupila jsem si ji před čtyřmi dny a přečetla jsem ji už dvakrát.“
„Tak to tě musela vážně zaujmout.“
„To taky jo.“
„A co Jerry?“
„Zítra ho propouštějí do domácího léčení.“
„Jdeš za ním?“
„Ano. Půjdeš se mnou?“
„V kolik?“
„Nevím, zavolají mi.“
„Zavolají? Vždyť nejsi rodinný příslušník,“ udivila jsem se.
„Jeho rodiče žijí v Austrálii a jeho bratr je někde na expedici za polárním kruhem.“
„Tak ještě, že tak.“
„A půjdeš teda?“
„Jo, pak mi zavolej a já se uvolním z práce. Myslím, že to půjde.“
„Řekla bych, že jo. Přece jenom Umělecká galérie tě tak nevytěžuje. Nebo se mýlím?“
„Je to v pohodě. A řediteli se líbím. S čímkoliv jsem přišla, tak mi vyhověl.“
„Jede po tobě?“
„To nevím.“
„A pokusil se o něco už?“
„Ne.“
„Kolik mu je?“
„Asi přes padesát.“
„Ale možná, že něco zkusí.“
„Uvidíme.“

Daisy se usmála.

„Co je?“ pozvedla jsem obočí.
„Jen tak se culím, protože bych chtěla vidět jeho reakci, až se o něco pokusí a tu mu řekneš, že jsi na holky,“ odvětila.
„Třeba nebudu muset.“
„Mu to říct?“
„Jo. Nemusí hned vědět všechno.“
„To je fakt.“
„A ty bys mu to řekla, kdybys byla?“
„Možná, jo.“
„Jo, to nikdy nevíš. Člověk se cizím moc nesvěřuje, a to nemluvím o tom, když je v práci pár měsíců.“
„Asi máš pravdu. Já jen…“
„…ta tvoje představivost.“
„Jo, tu já mám,“ usmála se.
„Kdo ne,“ úsměv mi vytvaroval rty.
„No a co ten Eddie?“ zeptala se Daisy jako by snad zapomněla, proč tu dneska jsem.
„Už jsem myslela, že se nezeptáš.“
„No, zakecali jsme to trochu,“ zakývala Daisy hlavou do stran.
„Takže…,“ nadechla jsem se. „…když se tam Eddie objevil a následně se omluvil, že mi nechce ublížit. Což mě samozřejmě nenapadlo, ale to že se tam objevil, mě pochopitelně překvapilo.

„Co mi chceš?“ To byla moje první otázka…


* *

Eddie se postavil přede mně.

„Ahoj, prosím neboj se, já, já, chtěl jsem ti něco říct,“ spustil.
„Co mi chceš?“ zeptala jsem se.
„Víš, nevím, jak ti to říct. Já už v té restauraci, když jsem tě uviděl, tak jsem cítil jaké si spojení mezi námi…,“ zvedl prst. „…nikoli jak muž k ženě, ale něco, co nedokážu vysvětlit.“
„Chápu. Duchovní spojení.“
„Víš, co myslím?“ zeptal se.
„Jo, vím, ale proč já a proč dnes?“
„Já nevím. To ten okamžik v restauraci. To zřejmě odstartovalo můj pocit.“
„Nikdy jsi tohle k nikomu necítil?“
„Ne. Ještě ne.“
„A co tě zrovna přimělo k tomu, že my dva jsme spojeni?“ zeptala jsem se.
„Měl jsem podivné stavy. Neurčité sny, které něco vykreslovaly, ale já jsem tomu moc nerozuměl. Tak jsem se s nimi svěřil své nejstarší sestře, protože ona se zajímá o tyhle ty věci spirituální. A ta mi řekla, že se moje duše vracela do minulosti.“
„A v nich jsem byla jako já? V těch snech?“
„Ano. Byla jsi v nich.“
„Kde to bylo?“
„Hory. Horská obydlí. Možná Himaláje, nevím, nejsem znalý hor, ale rozhodně to bylo velmi zajímavé.“
„A to proč?“
„Pěstovali jsme květiny, chovali jsme skot, ovce a já měl dvě ženy.“
„Vážně?!“
„Ale pamatoval jsem si tebe. Byla jsi tak láskyplná, a jak ses starala o naše děti…“
„…dvě ženy,“ pousmála se.
„Ta druhá byla starší a přísnější,“ vysvětlil Eddie.
„Byly jsme kočovníci?“ zeptala jsem se.
„Žili jsme v takové vesnici v horách a čas od času jsme navštěvovali i jiné vesnice. Měnili jsme kožešiny, byliny, sušené maso,“ odpověděl.
„A jak jsi přišel na to, že já jsem tam druhá žena?“
„Cítil jsem to.“
„Spojení?“
„Ano.“
„Mluvil si o tom s někým?“
„Ne, proč? Nevěřili by mi.“
„Víš, ono to také není dost přesvědčivé,“ zapochybovala jsem nad jeho příběhem ve spojení s naším společným životem.

Eddie se pak podíval znovu do mých očí a promluvil.
„Jednou jsem se bavil s Davem, mým sousedem. Je to trochu starší chlápek. Je mu kolem padesáti a mluvil o spojení, o poutu, které nás provází do dalších životů.“
„Také to mu věřím,“ dodala jsem.
„Ale mně nevěříš.“
„Nezlob se, ale já nic necítím. Možná, že naše pouto bylo někde přerušeno…“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem řekla pitomost. Pouto je přece věčné.

„Dave říkal, že takové pouto je věčné,“ zareagoval pohotově.
„Ano, vím. Uvědomila jsem si, že jsem řekla hloupost,“ pokynula jsem hlavou.
„Dave mi také vyprávěl o případech mnohonásobného propojení lidí mezi sebou…,“ pokračoval Eddie. „…a mohou být od sebe vzdálení několik set kilometrů.“
„Také jsem to slyšela.“
„Já tomu věřím,“ řekl dost přesvědčeně.
„Nezažila jsem to.“
„Nebo si to nepamatuješ?!“
„Asi tak,“ pousmála jsem se a pohlédla směrem k Art Gallery.
„Jdeš do práce?“ zareagoval.
„Ano,“ odvětila jsem krátce.
„Já, víš, Lovii, já nechtěl jsem…“
„…jak jsi mi to řekl?“
„Lovii, ach, promiň, ty jsi…myslím, Olivie, že?“
„Ovšem,“ kývla jsem hlavou. „A ta Lovii…ehm…to je ta žena z Himalájí?“
„Ano, to je ona,“ odvětil s úsměvem.
„Jak říkám, nepamatuji si to.“
„A co Polynésie, kmen Tanua Kana.“

Po těchto slovech jsem se zarazila. To přece nemůže vědět…

„Odkud víš o Polynesii?“ zeptala jsem se.
„Byl jsem Kringud,“ odvětil s úsměvem na tváři.“
„To žertuješ?!“
„Ne.“
„Aha.“
„Už mi věříš?“
„Věřím, že nějaké pouto jsme mohli mít, ale to že jsi byl náčelník kmene, to jsi mě vážně dostal,“ uznale jsem pokynula hlavou a znovu se podívala k Art Gallery.
„Už musíš do práce, viď?“ zeptal se.
„Ano.“
„Myslíš, že bychom se mohli někdy sejít a popovídat si o tom, prosím, prosím, Olivie?“
„Dobře, souhlasím. Ale teď už opravdu musím jít“
„Chápu, měj se hezky.“¨
„Ty také Eddie.“

Pak jsme se rozloučili a já vyrazila k Art Gallery…


* *

„No, páni. To jsem nečekala,“ pronesla Daisy a natáhla se pro čaj.
„To já také,“ šeptla jsem.
„To mě znovu přivádí na myšlenku, že jsme všichni nějakým způsobem propojeni,“ podotkla.
„A někdy o tom člověku ani nevíme,“ dodala jsem s úsměvem na rtech. „Myslím, že vím, co udělám v nejbližší době.“
„Co to bude?“
„Zajdu za doktorkou Smithovou, třeba bude mít pár odpovědí…“
„…a kdyby ne?“
„Vždycky nějaké bude mít,“ pousmála jsem se.
„Pak zajdeš za Eddiem?!“
„Určitě se mu ozvu.“
„Čeká na to.“
„Já vím. A to jsi neviděla ty jeho oči plné naděje.“


Podívala se na mě takovým způsobem, že bylo hned jasné, že to nenechám jen tak být…


* * *

[ Téhož dne v 19:03 - Nexus Art Café ]


Anessa seděla u stolku s Liz a mladíkem, kterého představila jako kamaráda Kirka.


„Opravdu jsi herec?“ zeptala se Anessa.
„Ano, hraji tady. Počkej dvacet minut a uvidíš,“ ukázal na malé pódium u zdi.
„Proč jsi mě vytáhla sem?“

Otázka směřovala na Liz.

„Myslím, že se ti tu bude líbit,“ odvětila.
„Divadlo?“
„Jo, divadlo. A nejen to,“ pousmála se.
„Myslíš, Kirk?“
„Je singl,“ podotkla Liz.
„A ty?“
„Já už nejsem singl.“
„A proč jsi sebou nevzala svou přítelkyni?“ zeptala se Anessa.
„Zaprvé, Charlie má noční a za druhé, je to chlap,“ pousmála se.

Anessa se zarazila.

„Děje se něco?“ zeptala se Liz, když viděla její změnu ve tváři.
„Já myslela, že jsi na holky,“ odvětila Anessa.
„To jsem.“
„Pak nechápu, proč…“
„…Charlie – chlap?!“
„Jo.“
„Občas mi nevadí změna,“ vysvětlila Liz.
„A proč Kirk?“
„Kvůli tobě.“
„Myslela jsem, že si užijeme dámskou jízdu, ale takhle…“ Anessa neskrývala zklamání.
„Neboj, za chvíli přijdou další kámošky a rozjedeme to ve velkým,“ podotkla Liz.

Anessa se zatvářila jako by ji moc nevěřila, ale když se u stolu objevily tři holky, její očekávání se naplnilo.

„Bude to jízda,“ vyhrkla a vyslala na Liz úsměv.


[ V ten okamžik ještě nevěděla, že o dvě hodiny později ztratí vědomí a ocitne se v ponuré uličce s blikající lampou. Když se ji pokusí nějací bezdomovci okrást, zachrání jí mladík beze jména. Dostane jí do nemocnice odkud jí převezou na psychiatrickou léčebnu do Leeds...

Nikdo z nejbližších však nemá ani potuchy, kam Anessa zmizela…]








Kapitola šestnáctá



[ Dům O´Haerových ]


Když jsme se druhý den ráno potkali v kuchyni jenom dva, Já a Shaunna, začínal jsem mít tušení, že se něco stalo.


„Divné, že se nevrátila,“ pronesl jsem.
„Je to divné,“ přitakala Shaunna.
„Zajdu na policii a ohlásím jí jako nezvěstnou.“
„Briane, vydrž chvíli. Je plnoletá a nepřišla domů. Možná přijde později.“

Snažila se mě zbavit prvotního náznaku paniky.

„Myslím, že by dala nějakým způsobem vědět.“
„Ale znáš jí jen chvíli, na to, abys opravdu věděl jaké je. Vaše pouto je jedna věc a její povaha věc druhá.“
„Jestli se neobjeví do dvou dnů, na policii zajdu.“
„A co ta kamarádka z nemocnice, jak si o ní mluvil? Zkus se zeptat jí, a pak jdi na policii,“ poznamenala.
„Ano, máš pravdu. Zajedu nejdříve do nemocnice,“ souhlasil jsem.

A to jsem také udělal.

* * *

Nasedl jsem do svého vozu a vyrazil do Všeobecné nemocnice. Recepce překvapivě zela prázdnotou. Přistoupil jsem k pultu a chtěl přivolat sestru zvonkem, který byl umístěn na pultu. V tom se odhrnul závěs. Objevila se Liz. Poznala mě. Usmála se a přistoupila blíž. Její výraz však zvážněl, když jsem jí pověděl, že nedorazila Anessa domů. Řekla, že byli spolu v Nexus Art Café a že pak zmizela. Napadlo mě se zeptat na Johna Raffertyho, jejího otce, který tu ležel, ale ten také zmizel. Prý si vzal věci, převlékl se a odešel. Nezbývalo mi nic jiného, než jít na policii. Tam se mnou sepsali hlášení. Pak jsem se vrátil domů, kde na mě čekala Shaunna a netrpělivě očekávala zprávy, o tom, jak jsem pořídil.

Svůj neúspěch jsem samozřejmě Shaunně pověděl…


* * *

Díval jsem se do země a mlčel. Nevydržel jsem to však na dlouho.

„Nechápu, že jsem to neviděl,“ obviňoval jsem se, aniž bych si uvědomoval, že za to nenesu žádnou chybu. Anessa byla zřejmě nemocná, proto jí její matka doporučila ústav pro duševně nemocné.
„Není to tvoje vina, zlato,“ snažila se mě uklidnit.
„Možná jsem to nechtěl vidět.“
„Víš, Briene, realita v tomto světě jí vrací do světa zapomnění. Je někým jiným, nepamatuje si, zapomíná, nálady má střídavé a pak se uklidní a má od těchto psychotických stavů na nějaký čas klid.“
„Asi to tak je,“ dodal jsem. „Stejně by mě zajímalo…proč…“
„…musíme jí najít, pak bude potřebovat odbornou pomoc,“ přerušila mě Shaunna.

Měla pravdu. Musíme Anessu najít a pak se o ní postarat. Ale jak a kde? Byl jsem bezradný.

„Soustřeď se na svojí práci, lásko...,“ poradila mi. „Všechno má svůj důvod…“
„…a myslíš, že k tomu patří i tohle?“ zapochyboval jsem.
„Rozhodně, ano,“ pohladila mě po tváři.
„Ale že se z nemocnice vytratil i její otec, John Rafferty,“ podivil jsem se.
„Možná to s tím vůbec nesouvisí.“
„Možná, že ne.“

Objetím jí poděkoval za její podporu. Poté jsem si vzal svůj pracovní kufřík a vyrazil do práce…


* * *

[ Poblíž knihovny Johna Rylandse ]


Muž ve špinavém oblečení se procházel podél malého náměstíčka s podivnými mramorovými koulemi na zemi. Nikdo si ho nevšímal, což mu vyhovovalo. Cítil se unavený, ale pokračoval. Pak znovu pocítil slabost, která ho přinutila si sednout na jednu z laviček. V tom si ho všiml jeden postarší pán s holí.


„Nepotřebujete pomoci?“ zeptal se.
„Ne,“ odmítl muž ve špinavém oblečení.
„Ruce na prsou, to znamená, že vás bolí srdce,“ pokračoval.

John Rafferty se ohlédl do strany, snažil se nemyslet na bolest.

Tady to znám, pomyslel si a pak mu došlo, že jako student a poté jako archeolog navštěvoval knihovnu Johna Rylandse. Vždycky mě pobavilo, že mám stejné iniciály jako on: J.R.

Postarší pán s holí to však nevzdával.

„Zavolám sanitku, ať se vám to líbí nebo ne.“
„Nechte to být…!“ ozval se John. „..chtěl jsem jen vidět knihovnu, která změnila můj život.“
„Knihovna Johna Rylandse?“
„Ano.“
„Také mám k ní určitý vztah, svým způsobem,“ dodal.
„Jak se jmenujete?“
„Charles Lane. A vy?“
„John Rafferty.“

Muž s holí, Charles Lane se posadil na lavičku vedle Johna Raffertyho.

„Jako student a poté jako archeolog jsem tuto knihovnu navštěvoval,“ spustil John.
„Také jsem jí navštěvoval,“ přitakal Charles.
„Všechno souvisí se vším.“
„Věříte tomu?“ zareagoval Charles.
„Ovšem.“
„Některá propojení jsou velmi zajímavá,“ pousmál se Charles.
„Vážně?“
„Sestřenice Marthy Cardenové, druhé ženy Johna Rylandse, Evelyn se vdala za Thomase D. Heathcoteho. Jejich dcera Grace se pak provdala za Montgomeryho Laneho. Jejich nejmladší syn John se oženil s Elizabethou McKenziovou, kterou potkal v Glasgow. V roce 1914 se jim narodil syn Graham, který se v roce 1941 oženil s Marry Pourthmanovou, mou matkou. A v roce 1949 jsem se narodil já. O tři roky později můj bratr Abraham.“
„Propletený rodokmen rodu Heathcote a Lane,“ dodal John.
„To ano.“
„Heathcote a Lane. Slavná jména Machesteru,“ poznamenal John.
„Znáte?!“
„Kdo by neznal. Oba to byli velmi dobří architekti.“
„Jste z oboru?“
„Kdysi mě zajímala archeologie,“ odvětil John a zhluboka vydýchl.
„Není vám dobře,“ poznamenal Charles.
„Vyrazíme ještě na fotbal,“ dodal John s lehkou ironií na jazyku.
„Je dobře, že máte smysl pro humor,“ poznamenal Charles Lane a poklepal holí do země. Usmál se a začal vyprávět příběh ze svého dospívání.

...byli jsem s otcem na lovu jelenů, když…

Najednou si všiml, že John nevnímá.

„Sakra!“ vyhrkl a dotkl se jeho ramen.

Byl apatický a měl přivřené oči. Charles na nic nečekal a vyrazil k nejbližší telefonní budce, odkud zavolal sanitku. Poté se k němu vrátil. Zrovna stál u něho strážník.

„Má zřejmě infarkt. Zavolal jsem mu sanitku,“ promluvil na strážníka, který pokynul hlavou.
„Dobře, počkám tu s vámi,“ pronesl.
„Děkuji.“
„Znáte toho muže?“
„Vím, jak se jmenuje, ale jinak se neznáme,“ odvětil Charles.

Strážník dal najevo hlavou své pochopení.


* * *

Sanitka přijela do deseti minut. Namířila si to rovnou ke skupince lidí, která se shromáždila kolem strážníka, bezdomovce Johna Raffertyho a muže s holí Charlese Laneho.


John Rafferty byl odvezen do nemocnice.









Kapitola sedmnáctá



Ve čtvrtek odpoledne jsem seděla doma a koukala na televizi, když vysílali zprávy. Moc jsem to nevnímala. Držela jsem v ruce půjčenou knihu „Tanec s elfy“ od Daisy. Zpozorněla jsem, až ve chvíli, když jsem zaslechla…


[ …na palubě letu z Berlína bylo 75 cestujících. Nikdo nepřežil. Co bylo příčinou zřícení, se zatím zjišťuje. Více podrobnosti vám přineseme později…]


Okamžitě jsem položila knihu na stolek a vzala do ruky ovladač.

„Musím se podívat, jestli o tom letu nemluví na jiné stanici,“ pronesla jsem pološeptem.

Samozřejmě, že jsem si okamžitě vzpomněla na Andy.

„Tady.“

Na kanálu CF 8 byla tato zpráva mnohem delší.


[ …podle posledních zpráv, nikdo pád letadla nepřežil. Na palubě letu 1485 bylo 75 cestujících a šestičlenná posádka včetně personálu. Co se stalo příčinou pádu letadla, je stále velkou neznámou. Bohužel je to už druhý let za poslední rok, který se nedostal přes Severní moře…]


Ozvala se rána. Ovladač mi vypadl ruce a oči se mi zalily slzami. Nemohla jsem se skoro nadechnout. Byla to jako rána do zad. Uvnitř jsem ucítila ohromný tlak. Měla jsem pocit, jako když mé srdce něco drtí. Snažila jsem se najít nějaký ubrousek, abych si utřela slzy, které mi ztékaly po tváři, když se ozval telefon.

„Slyším,“ vyhrkla jsem jako bych si přála, aby se na druhé straně ozvala Andy. Byla to však Daisy.
„Zlato, slyšíš mě?!“ ozvala se.
„Jo,“ vzlykla jsem.
„Bože, teď jsem to slyšela. Jsou toho plné zprávy.“
„Hm.“
„Jedu k tobě Olivie.“
„Už je pozdě Daisy. Běž spát já…já…“

Znovu jsem se rozbrečela.

„Vezmu si taxíka a za chvíli jsem u tebe,“ promluvila znovu Daisy a ukončila hovor.

Ještě chvíli jsem držela telefon u ucha a poslouchala to ticho, které z něho vycházelo. Byla jsem zdrcená.


* * *

Nevím, jestli jsem omdlela nebo co se stalo. Procitla jsem, až ve chvíli, kdy se nad mým obličejem objevila tvář, kterou jsem dobře znala. Daisy.

„Jak jsi…“
„…dostala sem?“ doplnila mě. „Jednou si mi dala klíče, kdybych třeba něco potřebovala. Přespat, napít, prostě tak.“
„Aha.“
„Jsi celá horká. Asi máš horečku.“
„Možná.“

Daisy mě pak pohladila po tváři.

„Je mi to moc líto, Olivie.“
„Byl to jen sen,“ vyhrkla jsem.
„Moc bych si to také přála,“ podotkla smutně Daisy.
„Nesnesu to. Ten svírající pocit uvnitř mě. Drtíme to. Nemůžu dýchat,“ pronesla jsem a cítila, jak další slzy ztékají po tváři.
„Jsem tu s tebou.“

Její povzdech nešlo přeslechnout.

„A budu, jak jen to bude potřeba,“ dodala.
„Nechci tomu uvěřit,“ vzlykla jsem a snažila se posadit.

Daisy mi pomohla. Chytla mě za ruce. Cítila jsem, jak se chvěje. Nebo jsem to byla já, která se chvěla?

„Pojď, obejmu tě,“ promluvila znovu Daisy a objala mě.
„Já to nezvládnu, Daisy,“ vyhrkla jsem.
„Proto jsem tady.“
„Děkuji.“
„Nezkoušela jsi volat Andy?“
„Je nedostupná,“ odvětila jsem a znovu vzlykla.

Přitiskla si mě k sobě ještě víc, až jsem cítila její srdce. Bušilo jako o závod. Znovu mě pohladila. Snažila se mě utěšit. Zůstala u mě až do rána…


* * *

[ Dům O´Haerových ]


Ráno mě probudil povědomý zvuk. Vstal jsem a vyrazil do kuchyně. Byla to Shaunna, která připravovala vodu do kávovaru. Objali jsme se. Políbil jsem ji a nechal ji pokračovat v její činnosti.


Najednou jsem se přistihl, že upřeně hledím ven z okna, když jsem zaslechl malého Tedda, který proběhl kolem mě.
„Tati, tati.“
„Ty už jsi také vzhůru?!“ usmál jsem se a nastavil ruce. Vběhl rovnou mezi ně. Objali jsme se.

Nadzvedl jsem ho. Tedd zavýskal, až se Shaunna ohlédla, co to vyvádíme.

„Lekáte mě.“
„Ale prosím tě, vždyť je to jen zavýsknutí,“ poznamenal jsem a položil Tedda zpátky na zem.
„Ale lekla jsem se.“
„Dobře. Nebudeme lekat maminku,“ promluvil jsem směrem k Teddovi. Ten se usmál a odběhl do svého pokoje.

Chvíli jsem pozoroval Shaunnu, jak připravuje kávu. Všimla si toho a otočila se ke mně.
„Copak?“
„Koukám.“
„Já vím, že koukáš. Jde o to, že tvůj pohled o něčem vypovídá.“
„Lásko, ty mě vždycky prokoukneš,“ pousmál jsem se.
„Jsi totiž průhledný.“
„Anebo ty jsi extra vnímavá.“
„To jsme všichni, když nejsme zatvrzelý ve svém egu,“ pronesla.

Cink!

Kávovar oznámil, že káva je hotová.

„Jde se snídat!“ pronesl jsem a usedl ke stolu.
„Tedde!“ zvolala Shaunna.

V tom se přiřítil uragán v podobě malého chlapce, který přiběhl ke stolku a pochopitelně do něho strčil. Skleničky se zachvěly.

„Tedde!“ ohradil jsem se proti němu.
„Promiň,“ ozvalo se z jeho dětských úst.
„Posaď se a nedělej hlouposti!“ pokračoval jsem v napomínání, až mě musela Shaunna zastavit.
„Taťko, už budeme jíst,“ podotkla s úsměvem na tváři.

Pochopil jsem, že mám nechat malého Tedda být a věnovat se snídani, která už byla připravena. Zakousl jsem se do teplého toustu a vidličkou nabral porci vajíček, když zazněl telefon.

„Vezmu to,“ ozvala se Shaunna.

Kývl jsem a strčil vidličku do úst.

Shaunna vyrazila do předsíně, kde byl zabudován telefon. Sáhla po něm. Dvakrát kývla a pak se podívala na mě. „Je to pro tebe.“
„Dobře,“ polkl jsem a vstal od stolu.

Tedd to zaregistroval a chtěl také vstát, ale zvednutím prstu jsem mu dal jasně najevo, že od stolu vstávat nemá. Vrátil se a pokračoval ve žvýkání housky.

„Ano?!“ promluvil jsem do sluchátka.

Shaunna se mezitím vrátila ke stolu, aby dohlédla na našeho neposedu.

„Jistě. Rozumím. Děkuji,“ pousmál jsem se a zavěsil.
„Co říkal?“ zeptala se Shaunna.
„Našli ji,“ zvolal jsem nadšeně.
„Opravdu? Tak to je dobrá zpráva. A kde je?“
„V nějakém sanatoriu poblíž Bradfordu.“
„Ou. No to jsem nečekala.“
„Ani já ne.“
„Co podnikneš?“
„V jedenáct mám schůzku s doktorem Higginsem.“
„Takže pojedeš do Bradfordu.“
„Adleysborough,“ pokynul jsem hlavou.
„Dobře, tak se v klidu najez a pak jeď,“ pobídla mě Shaunna a její úsměv byl znamením podpory.
„Udělám to, jak říkáš,“ usmál jsem a pohladil ji po ruce.


Po snídani jsem opravdu vyrazil do Bradfordu.


* * *

[ Bradford - klinika Adleysborough ]


U vchodu mě přivítal postarší doktor.

„Doktor Higgins?!“ spustil jsem.
„Ano,“ kývl a podal mi ruku.
„Brien O´Haer,“ představil jsem se.
„Pojďte za mnou, prosím,“ pobídl mne.

Vstoupili jsme do malé chodby, která nám dala hned několik možností, kudy se dát. Já už průvodce měl, takže jsem nemusel přemýšlet, kterým směrem se dát.

„Jak se sem dostala, doktore?“ pronesl jsem cestou.
„Ležela v nemocnici v Leeds. Odtud byla převezena sem,“ odvětil.
„Co je to za kliniku?“
„Léčíme tady mozkové příhody, ztráty paměti a její příčiny.“
„Chcete mi říct, že Anessa má ztrátu paměti?“ udivil jsem se.
„Překvapen?“
„Trochu ano.“
„Říkal jste, že jste její rodina.“
„Ano, svým způsobem ano.“
„Počkat, pane O´Haere,“ doktor Higgins se zastavil. „Co znamená, svým způsobem?“

V ten moment jsem zvažoval, jestli mu mám říct pravdu nebo si něco vymyslet. Byla to otázka a několik málo vteřin, abych mu odpověděl.

„Takže?!“
„Jsem její bratr, ale tak, že…“
„…trochu jinak než by se zdálo, že?!“ pousmál se.
„Asi tak.“

Možná, že chápal, kam tím mířím. Možná. V každém případě ukázal směrem dopředu. Pokračovali jsme dál…

„Vyprávěla vám něco?“ zeptal jsem se.
„Ano, vyprávěla a má velmi bujnou fantazii nebo je či byla před nedávnem úplně někdo jiný,“ odvětil.
„Je zvláštní,“ podotkl jsem.
„To zajisté ano. Nicméně trpí Cullockovou trojicí.“
„A co znamená ta Cullockova trojice?“
„Je to poškození mozku spojené s občasným bezvědomím. Mnozí to znají jako PTA – dočasná porucha paměti. Postižená osoba se neorientuje v čase, místě a má problém poznat určité osoby. Cullockova trojice je specifické rozdělení třech oblastí, které se nejvíce podílejí na správném chodu paměti. Zpracování příchozích informací, uskladnění a vybavení.“
„Může se stát, že se vrátí do minulosti svého současného života, třeba o pět let zpět, zapomene to a po obnovení paměti žije život někoho jiného?“ zeptal jsem se.
„Stát se může všechno. Silke si vzpomíná…“
„…řekl jste Silke?“
„Ano, Silke. Vím, že jste říkal Anessa Raffertyová. To jméno má uvedené v papírech, ale nehlásí se k němu.“
„Zřejmě prožila nějaké trauma, než si jí tohle stalo. Pamatuji se, jak jsme se před několika dny potkali a naše pouto…“
„…říkáte pouto?“ zarazil se.
„Ano.“
„Jestli jsem dobře pochopil, věříte v minulé životy.“
„Ano, věřím.“
„V pořádku, můžeme tedy mluvit úplně otevřeně,“ spustil doktor Higgins a pokračoval. „Silke byla část jejího minulého života. Hledala bratra jménem Ludwig…“ podíval se na mě. „A to budete nejspíš vy.“
„Ano, je to tak.“
„To znamená, že když se představíte jako Ludwig, komunikace s ní bude mnohem jednodušší.“
„Myslíte?“
„Jsem o tom přesvědčen.“
„Co když prožila jen nějaké citové trauma a tím, že já se představím jako někdo jiný…“
„…ne jako někdo jiný. Byl jste její bratr,“ skočil mi do řeči.
„No, já…víte…“
„…nepřemýšlejte nad tím,“ pozvedl prst.
„To se vám snadno řekne.“
„Ano, chápu, že to není jednoduché.“
„Co tedy, mám hrát svou roli?“
„Ovšem, hrajte ji, ale pak na vás mrknu, a to bude znamení, že to pomalu ukončíme.“
„Krátké nebo dlouhé představení?“
„Krátké to bude. Nerad bych jí utvrzoval, kým teď zrovna je.“
„A je nějaká možnost, že…“
„…myslíte lusknutím prsty, že procitne?“ pousmál se. „Ne, tak to bohužel nefunguje. Všechno má svůj čas. Prostě počkáme, až nastane přirozené bezvědomí a její mozek provede tzv. paměťovou smyčku a Anessa se vrátí do reality.“
„Chápu,“ podotkl jsem.
„To jsem rád,“ kývl hlavou a ukázal rukou na dveře.

Zastavili jsme se u pokoje č. 8.

„Tady?“
„Ano.“
„Jsem trochu nervózní.“
„Když jste přišel, nebyl jste vůbec. Pak jste se dozvěděl, čím trpí a co musíte udělat a najednou se vám rozklepala kolena? Chlape, seberte se!“

Úplně mě překvapil, jak to na mě vybalil.

„Dobře, jdeme na to.“

Otevřel jsem dveře a vstoupil. Anessa stála zrovna u zdi a koukala na obrázek. Byla to kresba.

„Vedu návštěvu,“ promluvil doktor Higgins.
„Známe se?!“ otočila se na mě.“
„Řekl bych, že ano,“ pousmál jsem se.
„Dobře, jak se jmenujete,“ spustila absolutně bez ostychu, až mě to překvapilo.
„Jsem…jsem…,“ podíval jsem se na doktora Higginse.
„Vy neznáte svoje jméno?“ udivila se.
„Ale znám, ale…“
„…ale?!“

Její dovětky mě skoro rozhodily.

„Ne, znám své jméno. Jmenuji se Ludwig,“ odvětil jsem.
„Vy, jste Ludwig?“
„Ano.“

Anessa na mě chvíli mlčky hleděla. Pak se otočila k obrázku a řekla: „Tohle je řeka z mého snu.“
„Vážně. Mohu se podívat?!“ zareagoval jsem.
„Ne. Nemáte bradku. Ludwig měl bradku,“ vyhrkla najednou.
„Oholil jsem se,“ podotkl jsem pohotově.
„Dobře, jsem Silke. Vzpomínáš si na mě?“
„Ovšem,“ pousmál jsem se.

V tu chvíli jsem si opravdu vzpomněl, jak jsme se navštěvovali a Silke mi vařila Ajurvédský čaj. Byl jsem ve chvíli někým jiným, jako bych se vrátil do minulosti a Anessa-Silke v jedné osobě se chtěla povídat.

„Posaď se, Ludwigu,“ pobídla mě.
„Dobře,“ pokynul jsem a následoval ji ke stolku. K oknu, které směřovalo k zahradě.
„Byl jsi v naší zahradě?“
„Ještě ne, Silke.“
„Po obědě, bychom tam mohli zajít, že pane doktore?!“ vyslala otázku směrem k místu, kde stál doktor Higgins.

Doktor Higgins pokynul a pak se podíval na mě. Jeho krátké mrknutí bylo znamení k ukončení rozhovoru.

„Víš, Anesso, budu muset jít,“ pronesl jsem.

V tu chvíli se Anessa-Silke zarazila.

„Proč mi říkáte Anesso?“ zeptala se.
„Oh, nevím, ale líbí se mi to,“ odvětil jsem.
„Líbí se ti jméno Anessa?“ podivila se.
„Ano. Jsi to ty.“
„Ehm,“ ozvalo se z místa, kde stál doktor Higgins.
„Jsem unavená, už jdi, Ludwigu,“ pobídla mě k odchodu a vyrazila k posteli.
„Dobře,“ pousmál jsem se a ještě jednou pohledem zavadil o obrázek na zdi.

Doktor Higgins otevřel dveře a nechal mě odejít jako prvního. Možná z obavy, abych neřekl něco neuváženého.


* * *

Na chodbě se na mě doktor Higgins podíval.

„Příště žádné sólo akce, jasné? Když se domluvíme na něčem, tak to musíte dodržet,“ pohrozil mi.
„Víte, měl jsem pocit…“
„…tuhle praxi dělám skoro třicet let. Nemám patent na rozum. Ani nejsem vševědoucí, ale mám spoustu zkušeností s pacienty vykazující určité poškození mozku, paměti a někdy i poruchy osobnosti.“
„Dobře, omlouvám se.“
„V pořádku, chápu, že jste si myslel, že to zabere a procitne. Není to snadné. Mozek jako takový je velmi složitý stroj a paměť to je snad něco…“
„…vzpomene si někdy?“ přerušil jsem ho otázkou.
„Uvidíme, pane O´Haere. Všechno je otázka času. Jsem však v mnoha směrech pozitivní a věřím, že naděje umírá jako poslední.“

Jeho slova byla opravdu pozitivní. Už dlouho jsem nepotkal doktora s takovým pohledem na celou situaci.

„Když se něco změní, zavolám vám,“ pronesl doktor Higgins a podal mi ruku.
„Děkuji,“ poděkoval jsem.

Rozloučili jsme se pevným stiskem a přátelským úsměvem.


* * *

Můj příjezd byl plný očekávání. Zvědavost Shaunny dosáhla nejvyššího bodu stupnice. O to větší překvapení bylo, když se dozvěděla, čím Anessa prochází.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.05.2016, 18:21:59 Odpovědět 
   Zdravím u další části.

Živé dialogy posouvají příběh vpřed (sám mám rád přímou řeč a hojně ji používám). Líbí se mi také pohrávání si s dušemi, minulými životy a dalšími věcmi mezi nebem a zemí. Našel bych i nějakou práci šotků Překlepníčků (viz níže).

-- Vše mělo smysl a sama vidíš, jak se cesty několika lidí do nedávna cizích lidí, spojili.“ -- spojily (TY cesty ???)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 20.05.2016, 15:51:41  
   Danny Jé: Děkuji za postřehy, které potěší. Chybu opravím, děkuji. Jinak jsem rád, že jste zpět.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Vzpomínky pod p...
Bajaja
..na moji manže...
dufka
Arn Dresko VII....
jindra
obr
obr obr obr
obr

Klavír 1921
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr