obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: JMELÍ ::

 autor Tilda publikováno: 23.05.2016, 22:02  
Parazit si vždycky najde nositele...
 

JMELÍ


František se věnuje prořezávání stromů skoro celý svůj dospělý život. A ne, že by to plánoval… Kdysi, v naivním věku deseti si myslel, že bude světově proslulým horolezcem a K2 dobude aspoň desetkrát a levou zadní. Že na Discovery Channel se zaskví v adrenalinových záběrech dobývání střech světa jako hlavní aktér i průvodce nezasvěceným. Že bude „za vodou“ a tedy nezávislý, s možností cestovat kdy a kam se mu zachce. A ještě mu za to budou kromě díků i platit…

Nestalo se tak. Tátu zavalilo v dole a maminka z platu kuchařky v základní škole moc nenaspořila, aby si František koupil pořádné vybavení nebo kurzy v lezecké škole. Mladí lidé povětšinou sní své sny a někdy si je i plní, jedno jakou cestou: a jiní nemají ani na snění. I to je příliš drahá položka, protože už předem marná a i tak ukrádá z času, který se dá využít jinak. Franta na to přišel záhy po pohřbu: „Nic nebude, hochu, pokud nebudeš makat jako šroub!“

A tak po sobotách roznášel noviny, nabízel se k mytí aut, a když byl starší i k sekání trávníků a hlídání špuntů u bazénů a koupališť. (Plavat uměl jako štika už od šesti – to ještě pravidelně jezdívali na Sečskou přehradu a s tátou byla taková legrace…)

Šetřil jako blázen a neutrácel za cédéčka ani trička z komicsů, počítačové hry nebo cigarety. V pokladničce měl skoro deset tisíc, když mu jeho sen o letním horolezeckém kurzu v Českém ráji vyšuměl, jako zvětralé a šizené pivo: maminka naletěla podvodníkovi s bezúročnou půjčkou (potřebovali nutně pračku a lednice taky hrozila úmrtím) a teď ji straší exekucí, když nejdříve dost neurvale útočili v telefonu i písemně. František jí svoje úspory dal. Nebojoval se sebou a smířil se s další prohrou. Dále vykonával drobné práce po škole, dále střádal po kouskách, ale už nesnil o své hvězdné budoucnosti. Poražený a smířený si řekl, že z nuzných poměrů se nevyhrabe, ať se snaží, jak chce. Není moc chytrý a školu dodělá jen s maturitou a potom bude pracovat.
Na Zemědělsko – technologické střední, kam se dostal po odvolání, není studium až tak náročné a jej velice baví botanika. Taky má na každém vysvědčení za jedna a mezi trojkami se krásně vyjímá. Už je rozhodnutý, že se stane zahradníkem.
Po maturitě a kurzu stromolezectví tedy nastoupí v arboretu u Kroměřížského zámku a tam pracuje už druhou desítku let.
Za tu dobu se stal opravdu mistrem pro práci ve výškách. Aspoň malá náplast na jeho dávný sen…
Ošetřuje a prořezává hlavně napadené stromy, ať už odstraňování trouchnivých a nahnilých větví nebo amputuje všechny výhony jmelí, aby strom nepadl, vysátý až na dřeň.

Na Moravě se tento parazit vyskytuje v nebývalé míře a i okrasné parky, kde se ochraně stromů věnuje velká pozornost, této agrese nejsou ušetřeny. Ano, jmelí je krásné, načančané na vánočním stole. Je kouzelné, když se pod ním políbíte se svou láskou. Ale je hrozné, když raší z tkaniva bezbranných větví a vysává je jako upír a bez milosti parazituje, jedno jak vzácný strom je.

František měl tedy práce dost a byl doslova na roztrhání. Zvali si jej i z jiných zahrad a parků po celé republice a pracoval o sobotách i nedělích, aby vyhověl. Byl sám. Jeho práce, nedostatek volna a možná i málo sebedůvěry, mu brání v touze i odvaze a on si zvykl. Teď už si připadá starý na změnu, i když je mu sotva čtyřicet. Maminka zemřela před pěti lety – do té doby bydlel u ní a za její péči platil kusem výplaty i láskou. Je sám a umí se postarat i o běžné domácí úkoly. Pere, vaří i uklízí, jako by to nebylo nic neobvyklého a v pátek „na pár“ v hospůdce U lípy taky dojde a bez násilí. Kamaráda žádného opravdového nemá, jenom pár známých u stolu. Karty, pivo a nějaká ta řeč. Stačí to a aspoň není za mimoně a podivína.


***

V sobotu, těsně před začátkem jara, si trochu pospal, aby byl fit na nelehkou výzvu: odstranit množství kštic jmelí „Douglasce tisolisté“, skoro šedesátičtyř metrové obryni na Jablonecku u obce Vlastiboř. Na místo dojel v pátek večer vlakem a ubytovali jej v hostinci na návsi.
Tentokrát to není park, ale hustý les a musí celý kilometr pěšky, než dorazí na místo a s doprovodem lesníka, jinak by určitě zabloudil.

Jedle mu vyrazí dech: její kmen v průměru stodvacetpět centimetrů a větve sahající do závratné výšky… „Nahoře musí být nádherný rozhled! Už abych tam byl!“
Vybalí si stromolezecké náčiní: ochrannou přilbu, arbosedák, nahazovací a spouštěcí lano se slaňovací brzdou, zkontroluje karabiny, svorky i vázání, do speciálního vaku na záda překládá, nůž, pilu, zahradnické nůžky i láhev s vodou a malou svačinu. Na lokty a kolena chrániče a ještě brýle a vydává se do koruny stromovládce lesa. Lesník usedá do mechu s termoskou čaje (obohaceného kapkou rumu: přeci jen je už od země táhne…) a zvědavě sleduje mistra při práci. Po kmeni šplhá jako opice a speciální boty zabraňují sesmyku a na hrubé kůře jedle drží jako samolepky. (Že tomu obru mezi velikány maličko poraní stromovými mačkami kůru, šeptem a trochu kajícně vysvětluje celou cestu nahoru…)

Už je u prvních větví, zhruba ve dvacetimetrové výšce a vyhoupne se na první z nich, jako akrobat v cirkuse Humberto. Však mu jeho jediný divák obdivně tleskne a pískne!
Potom, když je ve větvích, jde všechno snáze a rychleji. Ty potvory jsou na skoro každé z vyšších větví. Krásně a hrůzně košaté, vyzývavě zelené a mnoho z nich má úrodu lepkavých mléčně zbarvených plodů, trochu pomačkaných a vysychajících, sotva držících na větvičkách. František vytahuje, pohodlně usazený v rozsoše, z vaku skládací pilku se vzorně promazaným a velice ostrým listem. Nekompromisně a skoro s gustem stíná ty nezvané parazitické růžice z napadených větví. Pracuje rychle a u paty stromu se vrší obří hromada padlého jmelí.


„Škoda, že už je po Vánocích… Mohl jsem si vydělat na trzích! Nebo bych poslal ženu: trochu by to načančala, nazlatila, sem tam pentličku… Hmmm. Měli jsme toho šikovného člověka zavolat hned na podzim!“ Myslí si zatím lesník, pohodlně usazený v mechu a dlabající kus uzeného s domácím chlebem a hořčicí. Františka skoro nevidí v té závratné výšce a brzy si připadá nadbytečný a ještě se o něj pokouší dřímota, sotva si zaplnil žaludek mastnou a kaloricky náročnou potravou. Vysílačkou se spojí s mužem v koruně a s jeho požehnáním odchází do lesa na pravidelnou obchůzku revíru.
Jak stromolezec máchá pilkou, řeže nožem a hmoždí se s nůžkami v místech, kde není moc prostoru, je mu najednou horko, až mu do očí stéká štiplavý pot. „Sundám si tu přilbu… Však tady se mi nemůže nic stát. Větve nejsou trouchnivé ani příliš tenké: ten strom je jako obr a hravě mě udrží a nepustí…“
Přilbu zarazí mezi větvemi a s otřeným brunátným obličejem zase urputně pracuje. Jmelí je moc a on chce práci do soumraku dokončit: nechce se vracet ještě zítra!!!

V tom zápalu si nevšimne ani necítí, že mu na vršíku hlavy, zrovna tam, kde se na svět směje malá pleška, přistane několik bobulek jmelí: už puklých a dozrálých. Jejich lepkavá šťáva mu potřísní kůži a malým škrábancem od větvičky se dostane i do krevního řečiště. Teprve tehdy ucítí slabé pálení, tak si postižené místo otře kapesníkem, a když ten pocit vymizí, zapomene na něj.

Pracuje celé hodiny. Lesník už dávno odešel domů. Sice se vrátil asi po dvou hodinách, zkontrolovat muže i práci. Samozřejmě se několikrát ujistil, že František nic nepotřebuje a zpět dojde i bez pomoci. Není to přece jenom lán cesty…

„Však telefon na mě máte, tak kdyby něco, brnkněte a já se hned vydám za vámi, platí?“ Poslední cvaknutí a linka oněmí a kromě zvuků lesa, šustění Františka a jeho nářadí ve větvích není slyšet nic.
Franta osaměl, ale vůbec mu to nevadí. Spíše je rád, protože mu není moc po chuti, když jej při práci někdo sleduje. Dře se skoro bez oddychu tři hodiny, než si dovolí pauzu na jídlo. To si teprve náležitě vychutnává, usazený vysoko v koruně. Připadá si jako právoplatný nájemník, který složil kauci tím, že stromu ulevuje od bolesti a jha parazita. Vidí opravdu daleko přes mnohem nižší vrcholky borovic, smrků a listnáčů, ještě nahých a vyčkávajících. Už se trochu smráká a tak rychle polkne poslední kus toustového chleba a s vervou se vrhá na poslední, nejstarší a nejhouževnatější kštice až skoro na vrcholku.
„Ták, milá, zlatá Douglasko! A máš po problému: tvoje trápení je u konce a ty můžeš zase svobodně dýchat a růst! A kdyby něco – zase se uvidíme! Mně to problém nedělá!“

František stařičkou jedli poplácá po kůře a bezpečně slaňuje dolů, když si předtím pobral do vaku všechny věci. Nerad by strom obtěžoval svým nepořádkem. Domů to stihne před tmou a v hostinci má na svou počest velkolepou hostinu z domácí zabíjačky. Chutná mu náramně a spánek je po té dřině víc než zasloužený. Při sprchování jej zase pálí nahoře na hlavě, ale pořádně se namydlí šampónem a mávne nad tím protestujícím štípáním rukou. Je přece chlap a žádná bábovka. Do rána to bude pryč…
Druhý den dopoledne ještě pomůže s odvozem hromady jmelí (bude spáleno na velké vatře u hájovny) a lesník si prohlédne jeho práci.
Spokojeně si potřesou rukama a odměna za práci i s menším bonusem za preciznost, bude poslaná na Františkův účet hned v pondělí…

V neděli navečer je Franta zase doma. Zítra má volno, tak si pořádně odpočine, pouklízí a zkontroluje zakázky v e-mailové poště.
Tentokrát už se mu nespí tak dobře. Má noční můry a pokožka hlavy jej svědí jako oheň. Když vyletí z postele a běží do koupelny, aby se podíval, skoro se sám sebe poleká: tak divoký má výraz v očích.
Pozorně si prohlíží vlasatou část hlavy, ale nic nenormálního nevidí: pokožka pod vlasy je bledá, žádné zarudnutí, pupínky nebo ekzém. Spíše to pálí vespod: pod kůží.. A tam se poškrábat nedokáže!
Zažene ten problém tabletkou Zirtec a jde zase spát nebo se o to aspoň pokusí…

Kupodivu usne a vydrží mu to až do rána. Probouzí se s pocitem, že je všechno v pořádku: kůže na hlavě nepálí, vlasy se lesknou snad víc, než obvykle, a taky se mu zdá, že zhoustly.
„Nesmysl, ty troubo! Copak do rána někdy někomu přibylo vlasů, Leda tak v pohádce! Ty plešatíš, stejně jako táta a nic se s tím nedá dělat. Jsou to geny a basta!“
Stejně se ale koukne do zrcadla a druhé si natočí tak, aby se v něm viděl i vzadu na hlavě.
„Jak je to… přece nejsem blázen! Měl jsem pleš, lesklou jako zrcátko! Už si mě v hospodě dobírali, že mě žádná nebude chtít s hlavou jak koleno… Tak jak to, že mám najednou vlasů jako Tarzan!?“
A ne, ať se dívá, z které chce strany, po pleši ani památky. Na vršku hlavy rostou husté, tmavé vlasy, lesklé a zdravé. Ostatně, už ráno si všiml, jak se jeho pokrývka hlavy hedvábně tváří…
Zkusmo si projede vlasy rukou a i na omak jsou příjemné, hladké a pružné. Potom se zastydí za tu ženskost a marnivost a narazí na hlavu kšiltovku, když jde na dvorek a do sadu za domem.

Pracuje do oběda a ukuchtí si jenom vajíčka, když se tak ládoval o víkendu. U počítače taky stráví nějakou chvilku: domluví kšefty v Brně a vzácně i Bratislavě a navečer zajde do hospody, aby byl mezi lidmi.
I tam si všimnou té změny a hádají, že si dal nastřelit vlasy. Nevěří mu, když tvrdí, že jsou jeho a že mu do rána narostly. Smějí se mu, tahají jej za kadeře, až to bolí. Dobírají si jej tak neúnavně, že se uraženě zvedá a odchází dříve.
„Nějakou chvíli tam nepáchnu! Pitomci, pitomí!“ Myslí si naštvaně, když pospíchá k domku.

Práce jej zahltí, že nemá ani čas se pozorovat. Jen musí k holiči dřív, než za měsíc a jeho známá, která jej pravidelně stříhá, taky obdivuje kvalitu a hustotu vlasů: „Teda, Franto! Ani věřit se mi nechce: kouty zmizely, pleška snad ani nikdy nebyla! Co užíváš? Jaký zázrak nebo co, kčertu, do sebe leješ? Přece to není jen tak, taková proměna! To chce do televize!!!“
„Prosím tě, jenom to ne: NIC neužívám, nic jsem si nekoupil, v ničem nejedu! A moc tě prosím, nikde to nevytrubuj: buď té lásky, Moniko, nebo sem už víckrát nepřijdu, vážně! Nechci se s nikým vybavovat o vlasech, pleši a vůbec. Můžeš mi to slíbit, ale smrtelně vážně?“
Nerada souhlasí, protože přijít byť o jediného zákazníka, je hloupé. A František je dobrý člověk a dává jí vždycky pěkné dýško… Dobrá, zkusí to!

Po pár týdnech si Franta všimne těch chomáčků chlupů v podpaždí: jasně, že tam byly i normálně, neholí se jako ti vyleštění metrosexuálové a muži roku a šílenci v posilovnách… Ale ne tak husté, že skoro nemůže připažit! Chloupky jsou jemné, nedřou a neškrábou, ale stejně mu to vadí. Skoro s hrůzou stáhne trenýrky a baf! I pubické ochlupení je jako amazonský prales a jeho kamaráda aby hledal s navigací!!!
„To už není normální, chlape! To chce dermatologa nebo kosmeťák!“
Ale tam Františka nikdo nedostane. Na takové instituce nemá žaludek. Snaží se o průstřihy neuměle nůžkami. I vlasy si zkracuje sám, protože rostou rychleji a rychleji. Holí se tedy i v podpaždí a do rána má opět jemný porost. I vousy zhoustly natolik, že má namodralou kůži, tak je tečkovaná kutikulami. Holí se třikrát denně… Na hrudi, na zádech, na břiše… Všude mu roste hustý porost chloupků, že kůže přestane mít prioritní postavení a místa na slunci se jí už nedostává.

Nakonec František onemocní prudkou horečkou a musí na infekční oddělení do nemocnice.
I tam jej stříhají, holí a odchlupují, co mají sil, ale on pořád zarůstá. Keříkovitě zarůstá po celém těle, které hubne a scvrkává se. Má najednou málo červených krvinek i destiček a leukocyty by mohl rozdávat. Na CT a lépe na magnetické rezonanci mu zjistí, že cibulky vlasů i chlupů zasahují hluboko po vrstvu kůže. Až do tukové a svalové vrstvy a ještě hlouběji a vyživují se navíc i jeho tělesnými tekutinami. Nakonec jeho nitro křižují jako hustá síť, propojená do jedné struktury, do jednoho organismu. Nakonec lékaři přijdou na to, že František je hostitelem nové, podivné a dosud nepoznané entity. Jakéhosi „člověčího jmelí“.(O překot je převezen na infekční oddělení s nejvyšším stupněm ohrožení. Všichni, kdo s ním přišli do styku, jsou podrobeni okamžitým a důkladným vyšetřením. Zatím se zdají v pořádku…)

Lékaři nedokážou pacienta tohoto parazita zbavit ani jej zachránit. Natolik je jeho tělo s tím nezvaným hostem spojeno. A natolik už je Františkův stav kritický.
Umírá na úplné selhání organismu za dva týdny. Umírá s věděním, že je nakazilo jmelí z té obří jedle Douglasovy. Nestihl to nikomu říct, protože poslední dny nemohl mluvit ani myslet. Protože poslední dny byl v kómatu.
Umírá, protože pro jednu rostlinu hubil druhou a ona si to nechtěla nechat líbit…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.05.2016, 22:00:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Poetický příběh se smutným koncem. Hrdina umírá nakažen parazitem. Přemýšlím, zdali by toto bylo možné i v reálném světě, ale nejspíše ne (zato v příběhové rovině hrdinu zabíjí jeho milovaná práce). Na práci šotků Překlepníčků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Veritas: Fire -...
Eliis
Zimní noc
Jan Václav Znojemský
11.8.2013
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr