» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141782

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Cesta za bílou lodí - část 6 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta za bílou lodí

Annún	publikováno: 30.12.2006, 18:19

Pokračování příběhu se pomalu chíli ke konci.


	Část 6. - Návrat do života. Ten krátký rozhovor s Elenou na zápraží Adrianina domu byl pro Gabriela jako startovní výstřel. Pobídnutí k tomu, aby začal něco dělat s tím, co k Eleně cítí. Od toho dopoledne, téměř každý den chodil na návštěvy k sestře. Někdy jen na skok, jindy na delší chvíli nebo si pro své časté návštěvy vymýšlel různé záminky. Jednou přinesl Marianě, své neteři, malou hrací skříňku. Jindy nějakou maličkost pro Benjamína, pak zas, že se musí o něčem poradit s Adrianou. Když se Brent zrovna nalézal doma, vymlouval se na to, že si s ním chce promluvit o obchodních záležitostech. Adrianě se ty jeho návštěvy zdály podezřelé, neboť se pokaždé snažil, aspoň na okamžik, zahlédnout Elenu. Prohodit s ní třeba jen společenskou frázi o počasí. Nejdřív se Eleně vyhýbal jako čert kříži. Teď jí téměř nadbíhal a málem se jí dvořil. Začala mít silné podezření, že její tušení o tom, že se Gabriel zamiloval do Eleny, je pravdivé. Přála mu, aby se šťastně zamiloval. Jen se obávala, že jeho volba není zrovna nejlepší. Snad nebude zklamán, když Elena jeho city nebude opětovat. Vypadalo to, že si Elena začíná zvykat na jeho přítomnost. Nebyla tak nervózní a už před ním neustále neklopila zrak k zemi. Dokázala na něho hledět, aniž by odvracela oči. Někdy se zdálo, že se snaží pousmát, když viděla, jak si Gabriel hraje a vyvádí skopičiny s Benym na zahradě. Pomalu krok za krokem se od toho žalu, který ji soužil, oprošťovala. Ne však úplně. Stále chodila smutečně oděna. Celý měsíc Gabriel podnikal nečekané návštěvy a jednou dokonce s sebou přinesl dvě pozvánky na hudební vystoupení v divadle, které se konalo, v onen den, v podvečer. "Dostal jsem je jako poděkování od jednoho zákazníka za dobře a rychle odvedenou zakázku. Nechtěli byste si, vy dvě, společně vyjít na to představení? Já děti klidně pohlídám," nabídl se jim. "Děkuju za pozvání, ale nikam nepůjdu. Dnes mi je celý den špatně od žaludku, díky tomu těhotenství," vysvětlovala Gabrielova sestra, proč nechce nikam jít. "Vždyť na ten koncert můžete jít vy dva." Navrhla pohotově Adriana. "No, já nevím, zda-li bych měla jít, když ti není dobře. Nenechám tě tu přece samotnou," zdráhala se Elena, protože se jí na hudební vystoupení místního orchestru moc jít nechtělo. "To, co říkáš je hloupost. Jen klidně jdi, já to tu sama zvládnu," namítla Adriana. "Přece ty pozvánky nenecháme propadnout. Byla by to velká škoda." Říkal Gabriel vemlouvavě. "Eleno, prosím, pojďte," přemlouval ji. "Tak tedy dobrá, já s vámi půjdu," svolila nakonec Elena. Došla si do svého pokoje pro kabelku, vyšli z domu, a pak procházkou vyrazili směrem k divadlu. Šli tiše vedle sebe po chodníku kaštanovou alejí, poté stočili kroky do ulice, jež vedla na náměstí. Tam na jedné straně stála výstavní budova divadla. Přišli v čas. Uvaděč je zavedl do hlediště a ukázal jim řadu, ve které byla jejich místa. Hudebníci se již připravovali na pódiu, dolaďovali nástroje a rozdávali si noty. Posadili se do polstrovaných židlí. Ozval se gong a koncert začal. Hudebníci hráli směs klasické hudby a lidových skladeb. Trvalo to hodinu a půl. Potlesk byl veliký. Po skončení vystoupení vyšli ven z budovy. Venku již nastala tma a na nebi se postupně rozsvěcovaly hvězdy. V ulicích Kortiny se vznášelo matné světlo, které vydávaly olejové lucerny umístěné na ozdobných kovových sloupech. Nabídl jí rámě a ona jej s poděkováním přijala. Procházeli přes náměstí kolem fontány, když Gabriel přerušil mlčení a promluvil. "Jak se vám líbilo vystoupení hudebníků, Eleno?" Zeptal se zvědav na to, co odpoví a podíval se ni. "Bylo to pěkné. Hráli moc hezky," zkonstatovala pochvalně. Trochu pootočila hlavu stranou a pohlédla na Gabriela. "Děkuji, že jste mě přemluvil, abych šla s vámi," dodala vděčně, "Nemáte zač. Jsem rád, že jste se nechala přemluvit. Byl to příjemný večer," zareagoval na její odpověď. Koutky jejích úst se zvlnily v mírném, však krátkém úsměvu. "Ano byl," přitakala a nic víc už k tomu neřekla. Odvrátila pohled a upřela ho na cestu před sebe. Dál šli opět v tichosti. Došli ke dveřím domu Adrianiny rodiny. U vchodu svítila ozdobná kovová olejová lampa. Elena se přede dveřmi zastavila. Otočila se ke svému doprovodu, který zůstal stát kousek od ní na prvním ze tří schodů, jenž vedly na zápraží. Lampa vydávala mihotavé světlo, ale přesto dobře osvětlovala Gabrielovu postavu. Elena si ho teď pořádně prohlédla. Měl na sobě kožené boty s ozdobnými přezkami, bílé punčochy, černé tříčtvrteční kalhoty s manžetou, bílou halenu s krajzlíčkem a volánkem u rukávů. Přes ni delší modrý sametový kabátec, který byl ozdoben ornamentovou výšivkou v barvě látky. Vlasy měl stažené vzadu do culíku sametovou černou stuhou. Byl elegantní a slušelo mu to. Dívali se na sebe. Jeho jiskrné hnědě oči hleděly do jejích posmutnělých modrých. Pak promluvil svým barytonově laděným hlasem. "Děkuji za vaši milou společnost, Eleno," pronesl. "Nejsem si jistá, zda má společnost byla milá. Řekla bych spíš tichá a smutná," zkonstatovala. "Ne. Pro mě je každá chvíle strávená s vámi, Eleno, velmi milá a příjemná." Dodal přívětivě. "Děkuju za kompliment. Jste hodný Gabrieli," řekla tichým, trochu zastřeným, hlasem. Gabriel vyšel ještě dva schody a stanul těsně u ní. Byl asi tak o pouhých patnáct centimetrů vyšší než ona. Vzal její pravou ruku do své, pozvedl jí do výše, políbil její útlou ručku a při tom hleděl do jejích očí. Gabrielův knírek ji lehce zašimral na hřbetu ruky, když se jí dotkl svými ústy. "Pěkně se vyspěte." popřál jí. "Dobrou noc, Eleno." Řekl ztlumeným hlasem a pustil její ruku. "Též vám přeji hezké sny. Dobrou noc, Gabrieli," odpověděla na rozloučenou. Gabriel se pousmál, otočil se, sešel ze schodů na příjezdovou cestu a odešel. Elena za ním hleděla dokud nezmizel v nočním šeru. Poté vešla do domu. Uvnitř se zdálo být ticho, jen pravidelný zvuk tikajících velkých stojanových hodin ho rušil. Služebnictvo odešlo do svých domovů, děti už spaly a Adriana odpočívala ve své ložnici. V domě vládla tma, kterou lampičky osvětlující schodiště, přeměňovala na šero. Vyšla po schodech do patra a cestou zhasínala osvětlení. Zamířila do svého pokoje na konci chodby. Když se v něm ocitla, zavřela dveře, svlékla se a vzala si noční košili. Zalezla do postele a hleděla oknem na noční nebe. Hvězdy se mihotaly a bledé měsíční paprsky vnikaly do místnosti. Ležela na lůžku přikryta pačvorkovou dekou. Pokoušela se vybavit si v mysli Danielův obličej. Šlo to jen ztěžka. Pokaždé, když si ho představila, se jeho tvář postupně změnila v Gabrielovu. Vzpomínala a myslela na něj. Čekala, že se ozve ostrá bolest v srdci, která jí pokaždé vehnala slzy do očí, ale nepřicházela. Po bolesti zbyla jen otupělá ozvěna a prázdnota. Necítila už stesk ani žal, prostě necítila vůbec nic. Byla z toho zmatená, neboť nevěděla, co se s ní děje. Milovala přece Daniela a pro něho truchlila, přesto se v její mysli objevoval Gabriel a ne jeho bratr. Doufala, že když se vyspí bude vše, jak má být a zmatek v její duši zmizí. Po probuzení to vypadalo, že se vše v její mysli urovnalo. Po snídani Adriana vyzvídala, jaké to bylo na koncertu a Elena jí to vyprávěla. Ten den se Gabriel neukázal, protože měl v dílně moc práce. Přišel až za dva dny a přinesl Eleně malou pozornost, protože věděl, že miluje květiny a zabývá se jejich pěstěním. Přinesl jí v kůži vázanou knihu, kde byly zaznamenány, popsány a věrnou malbou znázorněny všechny květiny, co rostou na pevnině Ador . Elena byla jeho dárkem velmi překvapena a potěšena zároveň. Něco tak milého a pozorného nečekala. Pousmála se na něj a po dlouhé době zahlédl v jejích očích slabé zajiskření radosti, jež za okamžik odeznělo, ale pro něj to znamenalo naději, že se opravdu začíná postupně dostávat z té citové propasti, do níž upadla. Pokud si Elena myslela, že její zmatek v duši odezněl, mýlila se. Gabrielovou návštěvou, a díky jeho dárku, se zmatek vrátil zpět. Měla hlavu plnou pomatených myšlenek a vzpomínek, které jí nedávaly klidně spát. Dva dny a dvě noci se snažila vše si utřídit v hlavě. Pak se rozhodla. Moře zavinilo veškeré její utrpení, takže jedině moře jí může zbavit toho zmatku a vyčistit její myšlenky. Ráno vstala před úsvitem a oblékla se. Dům byl tichý, všichni spali a služebnictvo zatím ještě nepřišlo. Vydala se přes přístav na jižní pláž. Zastavila se u kamenné balustrády na nábřeží. Den se probouzel do krásy. Slunce líně vykukovalo nad moře. Chvíli pozorovala východ slunce. Poté šla dál. Cestou si koupila u pouliční prodavačky dvě kytice. Jednu z rudých růží a druhou z lučního kvítí. Předtím, než došla na pláž, zamířila ještě na hřbitov. Dorazila k Danielovu hrobu, sedla si vedle něho na zem a položila na hrob kytici růží. Hleděla na náhrobek. Její srdce nyní bylo stejně chladné jako kámen stojící před ní. Pohladila mramor a povzdechla si. "Přišla jsem se rozloučit Danieli a dát ti navždy sbohem," řekla směrem k náhrobku. "Chci tě požádat, pokud mě tam, kde teď jsi slyšíš, abys i ty mně dal sbohem. Vrať mi zpět svobodu a klid," vyřkla svou prosbu k nebesům. "Nevím, proč nás dva bůh svedl dohromady a co ode mne vlastně žádá. Vím jen, že to nebyla náhoda, ale předurčení, který mě přivedlo až sem," pronesla. "Nemám zdání, jaký bude můj osud, však něco mi říká, že i nadále bude spjatý s životem tvé rodiny," dořekla své myšlenky. "Nechápu, proč musí být život tak složitý. Proč nás musí vést k našemu cíli a budoucnosti, tak velkou oklikou. Místo, aby nás vedl rovnou a přímou cestou." Dál promlouvala ve svém monologu k náhrobnímu kamenu. "Možná to jednou, dřív nebo později, pochopím. Teď v tom mám zmatek," přiznala upřímně. "Vždy budeš v mých vzpomínkách i v mém srdci. Však musím již konečně přestat truchlit a jít za svou budoucností. Loučím se s tebou, Danieli," řekla smutně. Políbila konečky prstů své ruky a přitiskla je na náhrobek. "Sbohem," zašeptala. Zvedla se ze země i s kyticí lučních květů. Prošla tepanou brankou hřbitova. Nezamířila zpět k městu, ale na opačnou stranu. Vydala se přes zelený kopeček a pomalu scházela ze svahu k bílé písčité pláži u moře. Slunce pomalu stoupalo po své nebeské dráze nahoru. Bylo po přílivu. Modrozelené moře se vlnilo a bílé zpěněné čepce vln narážely do písečného břehu. Tráva, po níž šla z kopce, pomalu ustupovala a přecházela v písek. Na obloze nad její hlavou kroužily a vznášely se mořské vlaštovky. Hleděla na moře a na tříštící se vlny. Byla pevně rozhodnuta. Odložila květiny na zem, vysvlékla se ze svých šedých šatů. Úhledně je složila na písek a vedle položila své boty. Zvedla květiny a šla na hranu příboje. Písek byl vlažný od slunce a lehce se bořil pod nohama. Na hraně příboje vstoupila do moře oděná jen v bělavé spodničce, jíž měla pod šaty. V její zemi, hlavně v přímořských městech, měli takový zvyk. Žena či dívka, která ztratila svého muže nebo chlapce vinnou moře a chtěla po určité době přestat truchlit musela přinést nějaký dar a požádat bohyni moří Meridian o očištění od smutku. Ten rituál se nazýval Návrat do života. Pomalu postupovala dál od břehu, až jí vlnící se voda moře sahala těsně do pasu. Voda byla příjemně chladivá, ale ne úplně ledová. Zastavila se asi deset metrů od břehu. "Bohyně Meridian! Přináším ti dar." Oslovila neviditelnou vládkyni moří Elena. "Prosím! Přijmi jej ode mne," řekla a začala kvítek po kvítku házet luční květy do vody. "Mocná Meridian, prosím tě! Dej klid mně i tomu, jehož mi všemohoucí bůh vzal," vzkřikla. "Prosím! Vezmi si k sobě můj smutek, žal i bolest, co mi bůh dal," požádala ji Elena. "Mocná Meridian, žádám tě, očisti mou duši i mé srdce od trápení a zármutku," řekla prosebně. "Meridian žádám tě!" Vyzvala opětovně bohyni moří. "Vrať mi, co sis nechala v zástavě. Vrať mi mou lásku, radost a naději." Vyřkla svůj požadavek a hodila do vody poslední kvítek. Pak zvedla prázdné ruce, obrácené dlaněmi vzhůru, k nebi. "Nebo si vezmi do zástavy i můj život." Řekla nakonec a pozvedla k nebi i svou tvář. "Meridian, Meridian!" Opakovala to jméno jako modlitbu. Najednou začalo být moře neklidné, víc se vlnilo, a pak z hladiny povstala tří metrová vlna. Jen velkou náhodou ,v téže chvíli, šel po jižní pláži Gabriel a hledal nějaké vyplavené mušle. Klidně se procházel, když zaslechl podivný hukot. Zvedl zrak od písku a zahleděl se před sebe. Asi tři sta metrů před sebou spatřil stát v moři ženu v bílém hávu. Rozpuštěné černé vlasy jí ve vlnách padaly na záda a ruce měla natažené k nebi. Moře omývalo její postavu. Někoho mu velmi připomínala. Náhle mu svitlo, komu byla podobná, přece Eleně. Pořádně se zahleděl dopředu a překvapením se mu rozšířily zorničky. "Bože," vydechl. Ona to byla Elena. Žádný přelud či výplod jeho fantazie, opravdu tam stála v mořské vodě. Znovu zaslechl ten zvláštní hučivý zvuk. Pohlédl kus před ni, na moře, a zděsil se. Po vodě se řítila velká vlna přímo na ni. "Elenó! Pozór!" Volal na ni. Ona ho však neslyšela, neboť byl moc daleko a hukot blížící se vlny jeho volání přehlušil. Gabriel se jí rozběhl na pomoc. Vlna se na ni mocně valila. Elena nebojácně stála a hrdě jí čelila. Je-li to její osud, zemře a sejde se s Danielem. Přeje-li si osud, že má zůstat zde ,mezi živými, Meridianina vlna ji neublíží. Vlna se pořád rychlým tempem blížila k Eleně.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	31.12.2006, 5:46:32

Annúnko, opět se ti to povedlo, scéna v moři je opravdu velmk živá a působivá, a vlastně celý příběh chytí člověka za srdce


ze dne 31.12.2006, 13:00:39
Annún: Moc a Moc děduju a přeju krásný silvesrt a nový rok

Luciena	30.12.2006, 18:18:54

Skončilo to v nejnapínavější okamžik... Tento díl mě hodně příjemně překvapil, protože je okořeněn několika zvláštnostmi, např. prosbou k bohyni Meridian. Mrzí mě, že už se příběh chýlí ke konci. Elenu jsem si dost oblíbila.


ze dne 30.12.2006, 19:09:16
Annún: Ahoj Lusienko, skončilo to tak, aby ses o to víc těšila na závěrečný díl tohohle romantického příběhu. Teď jsem upravovala jedem trochu pohádkový příběh, který má pouze čtyři části a objeví se v něm Elenina jmenovkyně.