obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: NAVŽDY SPOJENI ::

 autor Danny Jé publikováno: 23.05.2016, 23:04  
Kapitola 18 a závěr
 

Kapitola osmnáctá



Druhý den cestou do práce jsem si všiml reklamy na nový obchůdek ze starožitnostmi poblíž Chorlton Street. Ulice, kde jsem pracoval. Rozhodně to nebyla náhoda, že jsem si všiml toho černobílého poutače.


Zaparkoval jsem na parkovišti a vyrazil do kanceláře. U chodníku jsem se však zastavil. Podíval se do strany. Do směru, kde se nacházel The Antique Jasmin´s Shop. Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl ten obchod navštívit.


* * *

Vstoupil jsem dovnitř. Okamžitě se mě ujala sympatická dívka.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila.
„Dobrý den, slečno. Jasmin, že?!“ pousmál jsem se.
„Ano, jste první, který se na to zeptal,“ uznale pokynula hlavou.
„Všiml jsem si reklamy,“ prozradil jsem.
„To jsem ráda,“ pousmála se. „Klidně si to tu prohlídněte, a kdybyste s něčím potřeboval poradit, ptejte se.“
Ukázala rukou na celý prostor.

„Jasmin Grewthersová,“ pronesla pološeptem a odešla za malý pultík.
„Brien O´Haer,“ představil jsem se také. Pak už jsem pokračoval v prohlídce toho zajímavého obchůdku.

Byl tu bezpočet, misek, váz i skleniček. Různé hadrové a porcelánové panenky. Mě však zaujala knihovna. Nebyla moc velká, ale už z dálky jsem viděl několik vazeb, které byly rozhodně z minulého století. Přistoupil jsem blíž. Chvíli jsem se díval a poté vyzkoušel několik knih z první police, když jsem si všiml malého stolku s několika knihami položených na sobě.

„Proč jsou tyhle stranou?“ zeptal jsem se.
„To jsou knihy bezejmenných,“ odvětila.
„Bezejmenných?!“ udivil jsem se.
„Neví se, kdo je napsal, ale bylo mi líto je vyhodit,“ podotkla.

Pokynul jsem chápavě hlavou a podíval se na hromádku s knihami.

„Úžasný,“ pronesl jsem nadšeně.
„Některé z nich sem přinesl takový starší pán,“ odvětila majitelka s úsměvem na tváři. „Ani nevím, jestli to má nějakou hodnotu.“
„Přesto, jste je tu nechala.“
„Ani nechtěl peníze. Jen mi řekl, ať si ty knihy vezme člověk, kterého osloví,“ dodala.
„Já…počkat,“ vyhrkl jsem a rukou vytáhl sešit s nápisem „Im Krieg.“ Tahle kniha…tu já znám,“ pousmál jsem se a otevřel ji. „Ovšem.“
„Jestli ji chcete, za 10 liber je vaše,“ ozvala se Jasmin, majitelka. Rozhodnutá obchodovat.
„Samozřejmě, že ji chci. Tady je dvacka, děkuji,“ poděkoval jsem s nadšením a odnesl si starý sešit s sebou do práce.


* * *

Ve své kanceláři jsem si sedl k oknu a znovu knihu otevřel. Ona to vlastně kniha ani nebyla. Byl to totiž deník Jana Hassemanna „Im Krieg,“ který jsem kdysi četl. Nikdy by mě nenapadlo, že se k tomu deníku někdy znovu dostanu, prolétlo mou hlavou a otočil na stranu s nápisem „Bitva u Oliosi.“


* *

Bitva u Oliosi.

Běželi jsme za jezdeckým útokem, hnali si za smrtí. Díval jsem se do stran a sledoval ostatní ze sboru, kteří s nasazenými bodáky běželi nebojácně do útoku. Občas jsme se podívali do oblohy. Měl jsem pocit, že to bude můj poslední okamžik, kdy se mohu podívat na modré nebe. Mé další pohledy přerušily výstřely. Začalo to. Italové vyrazili do proti útoku. Střelba z pušek a výbuchy začaly brzdit naše snažení postoupit dál. Otočil jsem se doprava a viděl Josefa, který s úsměvem na tváři čelí smrti. Já se bál. Neskrýval jsem to a nebyl jsem sám. Pak jsem se podíval doleva. Zrovna v momentu, kdy granát rozmetal vojína Heinze na kusy. Vždycky jsme si z něho dělali legraci, že je nevlastní bratranec nadporučíka Heinzela. To kvůli jménu. A teď? Jeho tělo se vrátí v prach. Když se mluvilo o Bohu, někteří v jednotce se ohrazovali, že kdyby Bůh existoval, tohle by nedopustil. Já jim však oponoval tím, že Bůh s tím nemá nic společného, že to my lidé, válkami se snažíme ukázat svou sílu a moc. Je to však slabost a strach, který zakrýváme právě tím, že si snažíme jiné země podmanit. Jediný Josef a překvapivě i poručík Niederhorst se k mému názoru připojili. Nepotřeboval jsem však žádné zastání. V Boha věřím. Věřím v jeho lásku a moudrost. A to, co se děje tady na Zemi, je dílem těch, co vládnou mocí, nikoliv srdcem.

Po několika hodinách krvavých bojů se nám nakonec podařilo ves Oliosi dobít. Podle našich velících to bylo strategické místo. To byl asi možná ten důvod, že i za cenu několika stovek mrtvých, jsme museli tuto ves dobít. Když jsme se zastavili nadporučík Heinzel nám řekl, že Bauerově brigádě se podařilo odrazit protiútok dvěma italským brigádám.

Tuhle bitvu jsem přežil. Děkuji Bohu.


* * *

Příprava na další bitvu.


Krčím se v zákopu. Noc je chladná a temná. Oblohou problikávají jen světlice. Z dálky jsou slyšet děla. Sardinští a lombardští granátníci se snaží obsadit Monte Croce a Monte Torre. Seržant Moltfranz říkal, že se tam nachází devátý sbor. Hodinu poté s kyselým výrazem na tváři nám pak sdělil, že podmaršálek Hartung se rozhodl vyslat proti granátníkům část svého devátého sboru.
„Bude to urputný boj,“ řekl a otřel si čelo.
„Tady u Custozy to také nejsou žádné líbánky,“ poznamenal desátník Rais.
„Myslím, že máme šanci Italy zatlačit,“ pronesl sebevědomě seržant Moltfranz.
„Dnes v noci to nebude,“ ozval jsem se a odplivl si na zem.
„Dnes v noci, vojáci…,“ postavil se seržant na začátek zákopu, „…vyšleme průzkumníka k tamhle tomu velkému stromu, aby prověřil bdělost našich nepřátel,“ ukázal.
„Zaútočíme, seržante?“ zeptal se desátník.
„Rozkaz poručíka Niederhorsta zněl, připravit se k útoku. Abychom brzy ráno mohli překvapit nepřítele,“ odvětil.
„Povedete nás, seržante?“ ozval se tichý hlas za mnou. Byl to Josef Oberhauss.
„Samozřejmě,“ vyhrkl okamžitě.
„A poručík bude zase na konci,“ odsekl mrzout Gartenppen.

Seržant Moltfranz to však neslyšel. Neměl rád, když jsme takové řeči o našem nadřízeném vedli, i když to byla pravda. Moc dobře věděl, že jakýkoliv náznak strachu by morálku v celé jednotce oslabil. Kdo však neměl strach. Byla to jatka. Věděl to každý, kdo byl tady u Custozy. Rozuměl jsem poručíkovi velmi dobře. Nikdo se dobrovolně do této války nehlásil. Chtěli jsme domu, ale museli jsme jako poslušné ovce pochodovat na smrt…

* * *

Východ slunce byl ve znamení útoku.

Sotva dopadly první paprsky do zákopů, vyrazili jsme proti nepříteli. Italové zaskočeni nebyli a očekávali nás. Když jsme vyrazili ze zákopů, tak se několik set metrů před námi objevilo téměř stejné množství italských vojáků. V ranní mlze nebyl rozeznat přesný počet.

„Do útoku!“ zakřičel seržant Moltfranz a jako první vyrazil proti nepříteli. K němu se pak přidali další vojáci se vztyčenými bodáky a za výkřiku vyběhli vstříc smrti. Alespoň já jsem to tak vnímal. Každým útokem jsme ztráceli jednu třetinu našich. Ani dnešek nebyl výjimkou. Během hodinového snažení pokořit zákopy nepřátel jsme se nedostali ani do poloviny plánované linie. Museli jsme se stáhnout. Seržant Moltfranz zavelel k ústupu. Bylo to v ten moment, kdy moji kamarádi padali přímo přede mnou. Blížila se smrt a měla opravdové žně. Kosila nás nemilosrdně jednoho po druhém a nikdo s tím nemohl nic udělat.

„Ústup! Ústup!“ řval Moltfranz.

Bylo to jako smilování. Kdo slyšel, s radostí uvnitř se vrátil zpět do našeho zákopu. Někteří z nich to stejně nestihli a jejich snahu vrátit se do úkrytu, zastavily nepřátelské kulky. Celý udýchaný jsem skočil do úkrytu, Josef, Theo a Otto byli hned za mnou. Srdce jsem měl až v kalhotách. Jak moc jsem se bál.

Sotva jsme se vrátili do zákopů. Objevil se mezi námi nadporučík Heinzel, který seřval seržanta Moltfranze, za to, že zavelel zbaběle ústup.
„Nadporučíku, vy jste to neviděl?!“ bránil se.
„Ano, viděl jsem, jaký jste zbabělec,“ pokračoval.
„A kde jste byl vy!“ ohradil se zastřený hlas uprostřed zákopů. Byl to Gartenppen.
„Co jste to říkal, vojáku?!“ vykřikl nadporučík Heinzel. Vytáhl pistoli a vyrazil za hlasem. Jeho úmysl mu překazil poručík Niederhorst. Tím Heinzela opravdu zaskočil a nás překvapil.
„Pane, nadporučíku, stůjte!“

„Vidíš, to jsi nečekal, že?“ šeptl Karl Riesse do ucha věčnému mrzoutovi Gartenppenovi.
„No jo, sakra,“ vyhrkl a polkl na sucho.

„Vy, Niederhorste?!“ udivil se Heinzel.
„Pane, nepřítel je tam venku,“ ukázal rukou směrem k italským zákopům.
„A proč jste tedy neútočili?!“
„Čekali na nás a všichni jsme tak byli snadným terčem,“ snažil se poručík vysvětlit konání svého podřízeného.
„Ale, my…“
„…žádné my. Já jsem vydal rozkaz k ústupu,“ odsekl Niederhorst.
„Kapitán von Ulke se to dozví,“ vyhrkl rozzuřený Heinzel.
„Kapitán von Ulke to už ví,“ ozval se hlas za ním.

Nadporučík Heinzel se otočil. Za ním stál v plášti kapitán Erich von Ulke.

„Vy, pane?!“ udivil se Heinzel a postavil se do pozoru.

My všichni jsme se postavili do pozoru, když se kapitán prozradil.

„Slyšel jsem, že velel jednotkám při útoku proti Dánům,“ špitl Theo směrem k Josefovi.
„To nevím, já jsem se v té době o válku moc nezajímal. A hlavně jsem nemusel do žádné války,“ poznamenal Josef.
„Dánové byli blázni, že chtěli vyhrát nad Německým spolkem.“
„Víš, Theo, je mi vážně líto, že neznám historii této války, ale jak vidíš, my jsme si moc nepomohli, že jsme šli s Prusi proti Dánům. Možná, že kdybychom se této válce vyhnuli nebo šli proti Prusku, tak jsme dneska nemuseli být tady,“ dodal Josef.
„Jsem liberální, ale udělali jsme dobře, že jsme Dány porazili,“ trval na svém Theo.
„Ty nejsi liberální, Theo. Jsi pitomec,“ sykl jsem.
„Co jsi to říkal?!“ ohradil se Theo proti mně.
„Slyšel jsi dobře,“ stál jsem si za svým.

Další Theovu řeč přerušil nadporučík Heinzel.

„Nečekali jsme vás, pane.“
„Odpočiňte si a za hodinu povedete útok, nadporučíku,“ pronesl.
„Rozkaz, pane,“ zasalutoval.

„A teď to máš,“ šeptl Theo.
„Myslím, že my všichni,“ dodal Josef.

A měl pravdu. Všichni jdeme vstříc smrti a za císaře pána. Možná jsem nebyl ten správný patriot, ale přišlo mi nespravedlivé křičet jméno někoho, který ve válce není, nebyl a ani nebude. Mlčel jsem. Nikdy jsem to nevykřikl. Jen jsem otevřel ústa, aby to vypadalo, jako že i já bojuji za císaře pána. Já však bojuji sám za sebe. Abych přežil, abych se vrátil domů, pokud možno živý.

„Za podpory našich děl dobudete zákopy nepřítele,“ slova kapitána von Ulkeho zazněla zákopem. Byla to věta, při které měl každý v tu chvíli v sobě tolik odvahy, že byl připraven vyrazit okamžitě.
„Rozkaz!“ vyhrkl nadporučík Heinzel.
„Za císaře pána!“ dodal kapitán.

Všichni samozřejmě sborově opakovali. Kromě mě.

„Nevěříš v naše vítězství, Jane,“ promluvil na mě Josef.
„Víš, Josefe, v této válce nevěřím už ničemu a určitě ne tomu, že by nás císař pán zachránil. Ten je v teple a čte si noviny,“ odsekl jsem.
„Jsi pesimista.“
„Víš, co to vůbec znamená, Josefe?“
„To jsi ty,“ pousmál se.
„Válka není o štěstí,“ dodal jsem a sedl si do hlíny.
„Za chvíli se uvidí,“ podotkl sebevědomě Josef a sedl si vedle mě.

Vydržel být zticha, ale jen deset minut.

Otočil se na mě a spustil. Můj bratr Hans bojuje v Čechách.“
„…už jsi mi to říkal,“ přerušil jsem ho.
„Co jsem slyšel, tak je jejich situace velmi špatná, proto musíme Italy porazit, rozumíš?!“
„Věř mi, že tvého bratra je mi líto, ale v téhle válce nemáme šanci na úspěch,“ dodal jsem.
„Slyšíš se?“
„Ano, promiň mi to,“ pronesl jsem a má tvář klesla do mých rukou. Rozplakal jsem se. Neunesl jsem v sobě ten strach ze smrti, tu tíhu bezmocnosti.
„Jane, to zvládneme,“ snažil se mi dodat více sebevědomí.

Uvědomil jsem si to, až s odstupem času, že se mě Josef vlastně celou dobu snažil držet nad vodou. A byl to on, kdo mi krátce před svou smrtí řekl: „Smrt není konec.“ Možná, proto přijal svůj osud s pokorou, i když tušil, že v této válce zemře.


* * *

V následující půl hodině nadporučík Heinzel zavelel k útoku.

Za zvuku trumpet a střelby tak vyrazil Rakouský oddíl proti nepříteli. Zákopy v tu chvíli zely prázdnotou na obou frontách. Stal se však zázrak a my jsme opravdu prorazili nepřátelskou linii a zastavili se až na svazích Monte Belvedere, kde jsme zajali více než 200 vojáků.

„My jsme opravdu zvítězili,“ pomyslel jsem si.
„Vidíš, Jane, vyhráli jsme,“ nadšeně křičel Josef.

Mlčky jsem jen kývl.

„Nebýt našeho dělostřelectva, asi bychom tady nestáli,“ pronesl nadporučík Heinzel.
„Ano, pane,“ Josef kývl a podíval se na mě. Měl jsem úsměv na tváři. Jak nezvyklé.
„O zbytek se postaraly dvě roty pěšího pluku prince Rudolfa, které vytlačily italské jednotky z Custozy. Italský generál Scudier ustoupil,“ doplnil.

Měli jsme hodinu na oddych. Nikdo však netušil, že kolem poledního se karty obrátí.

* * *

Kolem poledního se skutečně situace obrátila. Generál Durando z druhé strany zahnal naše útočící pravé křídlo do defenzivy. Custoza byla Italy dobita zpět. Vypadalo to jako začarovaný kruh. Znovu jsme se ocitli v nekonečně vřavě. Za podpory italských granátníku jsme byly pod velkým tlakem. Náš sbor se stáhl do nížiny a znovu se pustil do nepřítele. Bezmocně jsem sledoval, jak někteří z naší jednotky padají na zem nebo po výbuchu granátu, po nich zůstala jen díra v zemi. Byl to hrůzný pohled. Tohle nemůžeme vydržet.

Cítil jsem ve svých nohách horko a chvílemi jsem nemohl popadnout dech. Únava na mě padala ze všech stran. Občas jsem klekl k zemi a směrem k nebi jsem vyslal prosbu, že už chci, aby to skončilo. Nikdo mě však nevyslyšel. Naopak se ozval výbuch a jeho tlak mě odhodil. Dopadl jsem na zem a zřejmě ztratil vědomí. Probudil mě Josef, který jako můj anděl strážný byl opodál.

„Jane, stávej! Stávej!“

Když jsem procitl, uviděl jsem jeho rozmazanou tvář nad sebou.

„Stávej, musíme pryč!“ vykřikl.

Neslyšel jsem ho, ale věděl jsem, že něco říkal. Z jeho úst, které se otvíraly a zavíraly jsem pochopil, že musím vstát. Pomohl mi na nohy a táhl mě někam stranou. Jedním okem jsem sledoval, co se děje. Italové se z jedné strany začali přeskupovat, jako by očekávali větší tlak z naší strany.

„Co se…se…to…děje?“ koktal jsem.
„Zřejmě naše blahorodí pochopilo, že tudy nepřítele neporazíme, asi upustili od svého záměru obejít italskou armádu a záložní pěší divize se pustila do dalšího útoku, ale proto, abychom se mohli odtrhnout od nepřítele,“ odvětil Josef.
„Co teď?“ šeptl jsem.
„Pomohu to do lazaretu,“ odvětil.
„Nikam nejdu,“ odmítl jsem.

Další výbuch nás však odhodil na zem.

„Jednou to skončí!“ vykřikl Josef.

Postavil se na nohy a pomáhal mi, se zvednout. Do toho se přiřítil desátník Klein. „Jste v pořádku, chlapi?“
„Jsme celý, desátníku,“ odvětil Josef.
„Dobře, tak se připojte k támhleté skupině,“ ukázal. „Musíme k výšinám. Pomoci našim vytlačit Italy.“
„Máme šanci dobít Custozu?“ zeptal se Josef.
„Arcivévoda Albrecht pochopil, že obejít italskou armádu bude nemožné, proto nařídil generálu Rodichovi, aby přeskupil svoje brigády a vyrazil na jih k výšinám Santa Lucia a Monte Belvedere nad Custozou.“ odvětil desátník.
„Proto se záložní pěší divize vrhla znovu do dalšího útoku,“ dodal Josef.
„Ano, ale také proto, abychom se mohli odpoutat od nepřítele, který nám dával na frak,“ poznamenal desátník Klein.
„Jdeme!“ vykřikl Josef a za úsměvu a nadšení desátníka Kleina jsme vyrazili k výšinám.

Tam se Generál Hartung se svým sborem snažil dobýt Monte Croce a Monte Torre.

* * *

Přesunuli jsme se k výšinám, kde jsme víceméně následovali Maročičovi brigády, které válcovaly jednotky deváté italské divize. Italové neměli šanci a po několika hodinovém boji jsme znovu ovládli výšiny Monte Belvedere. Tam jsme se seskupili a odpočinuli si. Všichni si zasloužili po celodenním boji odpočinek.

„Rád vás vidím,“ ozval se hlas ze zástupu. Byl to nadporučík Heinzel.
„Přežil jsem to,“ poznamenal jsem se.
„To ano, ale poručík Niederhorst padl.“
„A další vojáci,“ podotkl jsem.
Jako by snad zapomněl, že obyčejní řadoví vojáci také vedli útok proti nepříteli.
„Ovšem.“
„A ostatní?“
„Viděl jsem jen toho drzého chvastouna Gartenppenna, který se držel za ruku a ještě kulhajícího Faulhenbergera.“
„Aha.“
„Za to vděčíme podmaršálkovi Maročičovi a jeho jednotkám,“ vyzdvihl nadporučík jeho zásluhy. „Slyšel jsem od kapitána von Ulkeho, že arcivévoda Albrecht poslal spojku k podmaršálku Maročičovi, aby do útoku na Custozu nasadil své brigády Töply a Welserheimb svého sedmého sboru. Když však posel s rozkazem od arcivévody dorazil, už dávno jednotky podmaršálka Maročiče útočily na svahy Monte Arabica.“
„To znamená, že kdyby čekal…“
„…tak bychom se tu nemuseli spolu už bavit,“ přerušil Josefa nadporučík Heinzel.
„A další plán?“ zeptal se Josef.
„Provedeme se sedmým sborem společný útok proti Custoze,“ odpověděl.
„A kdy?“
„Ještě dnes.“

Když se na mě Josef podíval. Můj výraz tváře hovořil za vše. Nebyl jsem z toho nadšený.

„Italy porazíme,“ dodal s nadšením Heinzel a odešel pryč.


* * *

Po čtvrté hodině jsem uslyšel křik velitelů. Společný útok pátého a sedmého sboru mohl začít.

Vyrazili jsme do útoku.

Rozmístili jsme se a za podpory dělostřelectva jsme se vrhli na nepřítele. Italové se však jen tak nezalekli a palbu z děl opětovali. Smrt měla znovu žně. Mrtví přibývali na obou stranách. Prapory se vznášely nad bojištěm. Ranění sténali. Jezdecký útok se pak snažil rozrazit hradbu vytvořenou z nepřátelských bajonetů. Povedlo se i za cenu několika desítek mrtvých jezdců. Postoupili jsme o další kus dál. První nepřátelská linie byla dobita, ale čekala nás druhá linie. Byla silnější a za podpory jejich granátníků jsme měli velmi ztížený postup. Znovu jsme ztratili mnoho mužů.

V kouři a dýmu z výbuchů jsem po několika minutách ztratil orientaci. Pak jsem ucítil tupou bolest v pravé noze. „Trefili mě,“ prolétlo mi hlavou. Zaúpěl jsem a klesl k zemi. V tom samém momentu jsem viděl postupujícího Josefa s jedním vojákem, který po chvilce klesl také k zemi, a z jeho úst se vyřinula krev.

„Josefe! Josefe!“ snažil jsem se ho zastavit.

Josef však v té vřavě neslyšel. Zmizel v dýmu, tak jako já. Střelba neustávala. Italové se svých pozic drželi zuby nehty. Snažil jsem se postavit a přesunout se někam jinam. Když jsem se natáhl po pušce, další výstřel zasáhl moji ruku. Vykřikl jsem bolestí a převalil se na druhý bok. Nevím však, jestli to byla náhoda nebo znamení, abych zůstal ležet na zemi. V každém případě jsem měl pocit, že mám zůstat ležet a nehýbat se. Byl to již druhý tak silný pocit. Ten první se vyplnil. Bylo to v předchozí bitvě. Měl jsem pocit, že Theo zemře hned, jak vyběhne ze zákopu. Snažil jsem se mu říct, aby počkal, až dostaneme druhý povel, neposlechl a stalo se. Theo vyběhl ze zákopu a jedna z prvních kulek, která prosvištěla kolem našich zákopů, zasáhla právě jeho. A teď? Zůstal jsem ležet. Nechal jsem pušku puškou a ležel na bahnité zemi. O několik minut později se blízko mě zabořil do země granát. Jeho výbuch smetl další dva vojáky, kteří právě tudy běželi. Uvědomil jsem si, že kdybych se postavil, jsem mrtvý…

Pak přišel další výbuch, který smetl tři vojáky. To bylo poslední, co jsem v ten den viděl a slyšel. Poté jsem ztratil vědomí…

Z vyprávění jsem se pak dozvěděl, že když se objevil třetí prapor pluku arcivévody Leopolda, Italové zahájili ústup za řeku. Po našem vítězství se lapiduch procházel po bojišti. Tam našel mě a ještě pár dalších raněných. Měl jsem štěstí. Sám jsem se udivil, že jsem tohle řekl, protože jsem kdysi Josefovi řekl, že ve válce štěstí neexistuje. A kde je vůbec Josef?

Ptal jsem se, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Spousta našich padlo, spousta je stále nezvěstných. Říkali mi, že jsem měl štěstí. Přišel jsem o dva prsty na levé ruce a o pravou nohu. Zřejmě při tom druhém výbuchu, kdy jsem ztratil vědomí.


* * *

Ležel jsem v lazaretu a přemýšlel co dál. Děkoval jsem Bohu, že jsem to přežil, ale představa mého návratu domů jako mrzák, se mi nelíbila. Zřejmě proto jsem začal psát tyto zápisky. Co jsem zažil já a co prožili ostatní vojáci v této válce, kde Rakousko na jihu Evropy vyhrálo. I přesto, že jsme byli početně slabší. Téměř o padesát tisíc mužů nás bylo méně a děl jsme měli jen 168 oproti Italskému arzenálu sčítající 246 děl.

Naše Severní armáda však prohrála, a my museli předat vítězné území zpět Italům…


* *

„Je to neuvěřitelný příběh,“ pronesl jsem šeptem.

V tom do místnosti vstoupila Ellen Woodsworthová, má asistentka.

„Dáte si čaj, pane O´Haere?“ zeptala se.
„Ano, děkuji,“ pokynul jsem hlavou a ukázal na poličku naproti. Stála tam konvička a vedle ní v dřevené krabičce tři papírové sáčky s čaji.
„Rozumím,“ pousmála se. „A který?!“
„Jasmínový,“ usmál jsem se. Vzpomněl si totiž na majitelku Antique Jasmin´s Shop, Jasmin Grewthersovou.

Ellen Woodsworthová se znovu usmála a odešla i s konvičkou do kuchyňky.

Otočil jsem na další stránku. Když jsem si přečetl nadpis, usmál jsem se. „Den, kdy jsem ji poznal“


* *

Dne, kdy jsem ji poznal.

Hildu jsem potkal v parku Mirabell. Měla krásné oči a nezvykle krátký sestřih. Oproti jiným dívkám byla ráda středem pozornosti. Ráda se procházela parkem ve společnosti chlapců i dívek. Místní na ni samozřejmě pohlíželi s opovržením. Hlavně, když se kolem ní kroužilo více chlapců. Některé dívky žárlily, jiné se přidaly k Hildě.

Ten den jsem šel se svým kamarádem Ulfem kolem parku na hodinu klavíru. Když jsme míjeli skupinu stojících dívek, všiml jsem si ji. Hilda se zrovna ohlédla. Střetli jsme se očima. V tu dobu to nic neznamenalo, ale když jsem se o dvě hodiny vracel sám. Znovu jsme se viděli. To už jsem šel bez Ulfa, pro kterého přijel otec kočárem. Ulf byl von. Jeho otec byl baron. Vzhledem k tomu, že můj otec byl kapitán Vídeňské Gardy ve výslužbě, mohl jsem s Ulfem kamarádit. Byl to jeden z okamžiků, kdy jsem byl vděčný, že jsem se narodil svým rodičům..

Vyrazil jsem kolem stejného místa. Znovu jsme se viděli. Hilda tam stála už jen s dvěma dívkami. Opět jsme se střetli očima. Usmál jsem se. Také se usmála. Procházel jsem kolem a jako by mě co si táhlo k ní. Co si mi našeptávalo, abych se zastavil a jenom ji pozdravil. Jenom krátký pozdrav. Nic víc. Zakroutil jsem v duchu hlavou. Nerozuměl jsem tomu, ale přesto jsem svůj vnitřní hlas uposlechl. Zastavil jsem se a oslovil ji.
„Dobrý den, slečno.“
„Dobrý den,“ odvětila a znovu se usmála.
„Ehm,“ vylétlo ze mě. Ukázal jsem na protější cestu, po které kráčela skupina vojáků. Otočil jsem hlavou do strany a bez rozloučení odešel. Vlastně jsem utekl jako malý kluk a přitom…o nic nešlo, bože. Cítil jsem se tak nesvůj, jako bych se styděl. A ti vojáci? Ano, to byl první okamžik, kdy jsem uslyšel slova svého učitele klavíru, profesora Gronberga: „Rakousko vstoupí do války.“ Když jsem se ho zeptal, jak to ví. Odpověděl, že to je jen pocit - intuice. Řekl jsem mu o svých pocitech, které někdy mívám. Řekl mi, že jsem velmi vnímavý a možná bych se měl dát na medicínu, nechat práva těm, co mají ostré lokty. Usmíval se. A já myslel, že si dělá legraci, ale když mi to samé řekl o týden později, začínal jsem nad tím uvažovat. Všechno se však v několika následujících dnech změnilo. Potkali jsme se s Hildou znovu. Později jsme se stýkali častěji a častěji. Byly to ty nejkrásnější okamžiky mého života. Do doby, než jsem narukoval do války.

V tu dobu, před nástupem do Jižní armády jsem děkoval bohu za každou chvilku strávenou s Hildou. Již na naší čtvrté společné procházce jsem jí řekl, že jsem rád v její blízkosti a že mé srdce bije jenom pro ní. Přiznala, že od první chvíle, kdy mě uviděla, měla pocit, jako by mě znala. Nedokázala to vysvětlit. Můj učitel klavíru profesor Gronberg, mi to při jednom rozhovoru popsal jako spříznění duší. Usmál jsem se a myslel si své.

„Vidím, že mi nevěříte, Jane,“ pronesl profesor Gronberg.
„Profesore, víte, já tento termín slyšel poprvé, ani moje matka, když použije duši – ducha, vysvětluje to jako ducha Svatého nikoli duši spřízněnou,“ poznamenal jsem.
„Ano, to chápu,“ pokynul chápavě hlavou.

Po chvilce jsem se zatvářil smutně.

„Copak se děje, Jane?“
„Nechci jít do války,“ vyhrkl jsem a sáhl po notách, které jsem měl na klavíru.
„Už nechcete hrát tuhle skladbu?“ zeptal se mě.
„Cítím z této Mozartovy skladby smutek,“ odvětil jsem.
„Takže Chopin,“ navrhl.
„Ano, to bude zřejmě lepší volba,“ pousmál jsem se, a než jsem však sáhl na svazek not, profesor mi podal modré desky.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Blaue Welt,“ pousmál se.
„Kdo to napsal?“
„Moje vlastní kompozice.“
„Vážně? Napsal jste skladbu, profesore?“ vyprskl jsem nadšením.
„Ano, včera jsem ji dokončil.“
„A slyšel ji už někdo?“
„Ne, budete první, Jane.“
„Děkuji za důvěru, profesore,“ usmál jsem se a připravil si partituru do držáku na noty.

Poté jsem pohlédl na profesora, který se otočil směrem k oknu. Přiložil jsem prsty na klaviaturu a začal jsem hrát. Nástup byl velmi netradiční a výrazná melodie zazněla až po několika minutách…


* * *

Když jsem skladbu dohrál, profesor se otočil.

„Jaký je váš názor, Jane?“ zeptal se.
„Upřímně?“ podíval jsem se na něho.
„Samozřejmě.“
„Začátek mě překvapil, ale pak ta melodie. Ta byla opravdu úžasná. Profesore, jak dlouho jste na této kompozici pracoval?“
„Skoro tři měsíce.“
„A že jste se vůbec nezmínil…,“ pousmál jsem se. „…proč?“
„Myslel jsem si, že ji ani nedokončím,“ odvětil.
„Ale to by byla škoda.“
„Je to taková má symfonie o novém světě,“ pronesl.
„O lepším světě, že?“
„Ano,“ odvětil a posadil se do křesla.

Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Zvedl jsem prst. Jako by to byl signál pro profesora Gronberga. Pousmál se a spustil.
„Připomínáte mi syna.“
„Vy máte syna?“ udivil jsem se.
„Už nemám žádného syna.“
„Jak to myslíte, že nemáte?“
„Umřel.“
„Promiňte, profesore, já myslel…“
„…v pořádku,“ zvedl svou pravici.
„Víte, mám ale pocit, že…“
„…zase ten váš pocit, mladíku, že?“ přerušil mě.
„Vím, že to není moje věc, ale chodím k vám už skoro tři měsíce na hodiny klavíru a…“
„…Herbert odešel za svou matkou do Grazu,“ spustil. „Asi před čtyřmi roky jsme se pohádali a on se rozhodl, že odejde. Nebránil jsem mu, ale nebyl jsem tím moc nadšený.“
„Kolik mu bylo?“
„Dvacet pět.“
„Že se rozhodl tak najednou?“ znovu jsem se podivil.
„Přišel mu dopis od jeho matky, ve kterém ho požádala o schůzku,“ odpověděl. „Když mi to řekl, možná čekal, že ho podpořím, ale ona se rozhodla opustit rodinu, kvůli jinému muži.
„A co se stalo?“
„Nepodpořil jsem ho.“
„Odešel?“
„Ano.“
„A už jste ho neviděl?“
„Ne. O dva roky později jsem dostal zprávu, že umřel.“
„Jak se to stalo?“
„Opil se a spadl do řeky. Byl prosinec. Prochladl a dostal zápal plic,“ odpověděl.
„Smutné,“ dodal jsem.
„Měl jsem mu v tom zabránit. Kdybych to udělal, nestalo by se to.“
„Nemůžete za to.“
„V tom se asi neshodneme,“ řekl.

Bylo zřejmé, že profesor má pocit viny, i když tomu zabránit nemohl. Jeho syn si to však zvolil sám…


* * *

Profesor se zvedl z křesla a vyrazil znovu oknu. Otočil jsem se za ním.

„Jaro vás uklidňuje, profesore?“
„Ano, všechno rozkvétá. Je to jako, když začíná život,“ odvětil.
„Čím vám připomínám syna, profesore?“
„Máte podobnou postavu, ale hlavně tím vaším nadšením do klavíru.“
„Zřejmě měl nadání po vás.“
„Milý Jane, nadání není vše. Důležitou součástí talentu je zájem a vnitřní cítění k hudbě jako takové. A tu vy máte, stejně jako on jí měl.“
„Proto jste mě nechal zahrát svojí skladbu?“
„Ano,“ profesor se usmál a znovu se mu vrátil ten jeho úsměv, i když ho vzpomínky na syna tížily na srdci.

„Víte, profesore, mám pocit…“
„…že byste měl jít za Hildou,“ vstoupil mi do toho.
„Za svou spřízněnou duší, že?“ pousmál jsem se.
„Vím, že to mu moc nevěříte, Jane, ale časem vám některé souvislosti dojdou. Třeba si vzpomenete na moje slova,“ poznamenal a pokračoval. „Pamatujte, že každý má spřízněnou duši. Možná jen jednu anebo i více. Jsou to lidé – duše, se kterými nás v tomto životě spojuje pocit vnitřního porozumění. Když na takového člověka narazíte a podíváte se mu do očí, máte pocit, že ho znáte odjakživa. Z takového setkání pak máte krásný a hřejivý pocit na srdci. Jestliže vám toto setkání přinese naopak, smutek, tíhu, možná i pocit viny, je to také nějaké pouto z minulosti.“
„Z minulosti?“
„Samozřejmě.“
„Moc tomu nerozumím.“
„Časem tomu porozumíte.“
„Myslíte?“
„Věřím v to,“ pousmál se a poplácal mě po ramenech.

Usmál jsem se a ukázal na kompozici. Profesor Gronberg pochopil a souhlasně pokynul.

Znovu jsem zahrál jeho symfonii „Blaue Welt.“


* * *

Vše z toho, co mi o spřízněných duší vyprávěl, mi došlo, až v zákopech. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem Hildu uviděl poprvé. Vážně jsem měl pocit, že jí znám odjakživa. Byl to jen pocit zamilovanosti nebo Hilde byla opravdu má spřízněná duše?


* * *

…bylo úterý a já se vracel z hodiny klavíru. Dneska jsem šel opět kolem parku, ve kterém mě čekala Hilda. Už dva týdny jsme se scházeli. Čekala na okraji Mirabellgarten. Tyto zahrady v okolí zámku Mirabell jsou tím nejkrásnějším místem v Salzburgu, které znám.

„Dobré odpoledne, Hildo.“
„Dobré odpoledne, Jane,“ usmála se.
„Tvůj úsměv je tou nejkrásnější květinou v této nádherné zahradě.“
„Vy jste ale romantik.“
„Moc jsem se na vás těšil.“
„A já se těšila zase na vás.“
„Jsem rád, že cítíme stejně,“ dodal jsem a nabídl jí rámě.

Pamatuji si, že ten den jsme se poprvé políbili.


* * *

O týden později jsme se setkali, já a Hilde opět na našem místě. Její návrh vyrazit směrem za město mě překvapil, ale samozřejmě jsem souhlasil. V pohodlném koňském spřežení jsme se tedy přesunuli za město k lesu. U první louky ukázala směrem k cestě. Dal jsem povel, aby kočár zastavil a počkal nás na tomto místě. Pomohl jsem Hildě vystoupit a pak jí nabídl rámě.

V ten den byla jako vyměněná. Vzpomínám si, jak se ke mně měla a její ruce mě doslova stáhly k zemi. Líbala mě a její vášeň byla to ohromná, že jsem nemohl odolat.

Bylo to poprvé, kdy jsme se pomilovali.


* * *

…vzpomínám, jak jsme tehdy procházeli parkem Mirabellgarden. Procházeli jsme ho už tolikrát, že jsem znal každý strom a každou lavičku, která zde byla. Jednou jsem ji pověděl o svém experimentu se střídáním laviček, smála se.

„Nevěděla jsem, že jste vědátor,“ pronesla.
„Byl to takový malý pokus, jestli mohu vnímat energii ostatních lidí,“ dodal jsem.
„To vás napadlo samotného nebo jste se vsadil s přáteli?“
„Můj učitel hudby profesor Gronberg mi jednou vyprávěl, že četl jakýsi rukopis čínského lékaře, který při léčení lidí zkoumal jejich energie, který údajně vyzařuje každý člověk, každý strom, každá rostlina. Mě napadlo vyzkoušet, jestli nějakou energii nepohlcují i lavičky, na kterých lidé seděli,“ odpověděl jsem.
„Zajímavé.“
„Já vím.“
„A jak to dopadlo?“
„Zaujalo vás to?“
„Ovšem. Ráda bych znala výsledek vašeho experimentu,“ odpověděla.
„Nic jsem necítil, ale vyzkoušel jsem si všechny lavičky,“ pousmál jsem se.
„A jakou podle vás mám já, energii?“ zeptala se najednou.
„Myslím, že to nejkrásnější a nejhřejivější energie, kterou jsem mohl poznat,“ odvětil jsem.
„Vy jste lichotník, Jane.“
„Jsem rád, že jsem vás poznal, Hilde a při pomyšlení, že se blíží válka, ani nechci pomyslet, že se budeme muset odloučit.“
„Nemám ráda loučení,“ podotkla se smutný výrazem v očích.

Pohladil jsem ji po tváři. Usmála se a pak ukázala na jednu z laviček.

„Pojďme si sednout, na jednu z těch vašich zkoumaných laviček,“ pobídla mě s úsměvem na tváři.
„Ovšem.“

Kývnul jsem a nabídl jí rámě.

„Mohu se zeptat, jak vám jde hra na klavír?“ znovu se ozval její příjemný hlásek.
„Chodím k profesoru Gronbergovi druhým rokem a myslím, že mi to jde,“ odvětil jsem. „I profesor Gronberg je se mnou spokojený.“
„Chodila jsem také na hodiny klavíru, ale když se můj otec vrátil z války, muselo se dát hodně peněz na jeho léčbu.“
„Byl zraněný?“
„Ano.“
„Vašeho otce jsem nikdy neviděl,“ podotkl jsem a snažil se projevit pochopení a soucit, že její otec je velmi nemocný muž.
„Už skoro nechodí, ale stále se snaží pomáhat,“ dodala a podívala se na mě jako by chtěla ještě něco říct.

Měl jsem pravdu. Hilde se znovu rozpovídala.

„Před válkou byl vysokým úředníkem v místní bance. Když se vrátil, tak věděl, že svou práci nebude už moci vykonávat. První dny po svém návratu byl zoufalý. Pak se najednou rozhodl, že by mohl navrhovat stavitelům služby překreslováním plánů. Měli jsme štěstí, že ruce byly zdravé a šikovné. Týden poté, co se u nás objevil stavitel ze Štýrského Hradce, který služby mého otce využil. S jeho prací byl velmi spokojený a po měsíci se u nás objevili další stavitelé.“

Sledoval jsem její nadšení z vyprávění, jak se její otec dokázal znovu vzchopit…


* * *

Návrat z války.

…když jsem se vrátil z války, byl to pro většinu lidí šok. Mysleli si, že jsem mrtvý. Moje matka mě přivítala a její slzy dojetí neznamenaly, jen to, že se jí stýskalo, ale zakrývalo skutečnost, které jsem byl vystaven, až o několik minut. Zeptal jsem se na Hilde. Matka mě znovu objala a pak mi řekla, že když dostala zprávu o mé smrti, skočila do řeky…

…byla to pro mě rána a můj svět se v jedné vteřině zhroutil. Poslední, co si pamatuji, bylo, jak matka pronesla větu: „Že čas všechno vyléčí.“ Poté jsem se zhroutil.

Vše se změnilo, když jsem byl pozván na svatbu své sestry Evy. V ten den, cestou tam, jsem se stavil ještě u rodičů mé Hilde. Setkání s její matkou bylo velmi smutné. Otevřelo znovu vzpomínky na Hilde. Její matka plakala a mé srdce se znovu sevřelo. Ale měl jsem pocit, že jsem to musel udělat. Při rozloučení jsem jí podal ruku a pronesl: „Nikdy na ní nezapomenu. Jsme navždy spojeni.“


* *

„Zde je váš čaj, pane O´Briene,“ ozval se hlas mé asistentky Ellen Woodsworthové.
„Moc děkuji, Ellen,“ poděkoval jsem a odložil deník na stůl.

Všimla si toho.

„Mohu se zeptat?“ ukázala rukou na deník, všiml jsem si toho.
„Jsou to vzpomínky, Ellen. Neuvěřitelné vzpomínky,“ odpověděl jsem a natáhl se po konvici s čajem.
„To je hodně stará kniha,“ dodala.
„Ano, to je,“ pousmál jsem se a pocítil v sobě velmi dobrý pocit z toho, že jsem sledoval znamení.


…A The Antique Jasmin´s Shop navštívil…









Kapitola devatenáctá



[ Kolem poledního v bytě Olivie ]


Vzala jsem si den volno.


Byla jsem plná smutku a žalu. Daisy se ke mně přisedla a objala mě. Myslím, že bych to nezvládla, nebýt mé nejlepší kamarádky.

„To zvládneme, Olivie.“
Vzlykla jsem.
„Jsem tu s tebou.“
„Děkuji.“
„Už ti poslali z letecké společnosti vyrozumění?“ zeptala se Daisy.
„Ještě ne,“ odvětila jsem.
„Není to divné?“
„Já nevím, k čemu by mi bylo?“
„Třeba, aby ses mohla s Andy rozloučit.“

V tu chvíli jsem opět začala brečet. Cítila jsem znovu ten tlak na prsou a uvnitř mě mi svíralo mé srdce.

„Olivie, já…“

Její hlas přerušil zvonek.

„Ty někoho čekáš?“ zeptala se Daisy.
„Ne.“
„Půjdu otevřít.“
„Dobře,“ vzlykla jsem a sáhla po dalším papírovém kapesníku.

Daisy vyrazila ke dveřím.

* * *

…když se dveře otevřely, Daisy zůstala stát jako přikovaná.

Z dálky jsem slyšela, jak se dveře zabouchly. Pak už jen ticho a nějaké štěbetání…

„Ty jsi duch?“ zeptala se
„Ne, to nejsem, měla bych být? Je tu Olivie?“
„Proč sis neotevřela, Andy?“
„Na letišti mě okradli,“ odvětila.
„Aha.“
„Co se děje, Daisy?“
„Myslely jsme, že jsi mrtvá.“
„Cože?“
„Tvoje letadlo spadlo.
„Moje letadlo?
„Moje nespadlo, to bylo jiné letadlo. Bože, Olivie si myslím, že…“
„…samozřejmě,“ pokynula Daisy hlavou a uhnula Andy, která se vyřítila do obýváku.

„Olivie,“ ozval se hlas, který jsem velmi dobře poznávala.
„Andy?!“ vyhrkla jsem a pohlédla směrem, odkud její hlas vyšel.
„Lásko, to bylo jiné letadlo,“ pronesla a objala mě.
„Já jsem tak šťastná, že jsi tady,“ vyhrkla jsem a opět se rozbrečela. Teď už to však byly slzy štěstí a radosti.

Když se Daisy vrátila zpátky do obýváku, kroutila hlavou.
„Vážně to nechápu. Jiné letadlo?!“
„A já začnu věřit na zázraky,“ dodala Andy.
„A proč?“ zeptala se Daisy.
„Můj let byl 1488 a měl letět, až za tři hodiny. Po letu 1485 a G205,“ odvětila.
„To je vážně neuvěřitelný,“ poznamenala Daisy.
„To, ano,“ podotkla Andy.
„Znala jsi z letu 1485 někoho, viď?“ zeptala se Daisy.
„Ano, znala. Dvě letušky. Emily a Gowan,“ odpověděla.

Přitiskla jsem se k Andy ještě víc.

„Možná změním zaměstnání,“ šeptla. Skoro to nebylo slyšet, ale já to slyšela.
„Vážně?“ špitla jsem.
„Co si tam šuškáte?“ ozvala se Daisy.
„Možná změním zaměstnání,“ zopakovala Andy.
„Jo, to by bylo fajn,“ pokynula souhlasně Daisy. „Myslím, že by Olivie tvojí ztrátu rozdejchávala hodně dlouho.“
„Nechci tě ztratit,“ promluvila jsem polohlasně a utřela si poslední zbytek slz.
„To já tebe také ne,“ pohladila mě po tváři.
„Miluji tě.“
„A já miluji tebe,“ pronesla Andy a políbila mě.


To byla moje milovaná Andy.
















Doslov:


Duše je harmonická jsoucnost dosahující určitého vzestupu a každou svou zkušeností se dostává k cíli své cesty. Co když, každý máme svou úlohu, svůj úkol a prostředí, ve kterém ho máme splnit, může být jakkoliv vzdálené naší realitě. Vytvořené světy, postavy, bytosti, které nám mohou připomínat něco fantastického, nepocházejícího z tohoto světa. Pomáhají nám, radí nám nebo kladou odpor, nástrahy. Někdy nás dokonce ohrožují na smrti. Manipulace. Emoce. Strach. Ego. Nebo jsou to jen halucinace, které se vytváří sami, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku?

V každém případě jsme součástí všeho, a proto se i vzájemně ovlivňujeme. V této realitě. Tady a teď. Spousta otázek, spousta odpovědí, spousta proměnných a spousta časových událostí.

A nezávisle na tom všem, jsem přesvědčen, že máme s mnohými pouto, které je věčné…

Jsme navždy spojeni.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Danny Jé 24.05.2016, 18:04:16 Odpovědět 
   Zdravím, myslím, že jste to shrnul velice hezky a dobře, tak jak si to myslím i já. Kdybychom si pamatovali všechny naše životy, asi by jsme to nepobrali. Nemluvě pak o tom, čím jsme byli a co jsme udělali. Mnozí z nás si rozpomenout na některé zážitky nebo jsou ve svém životě úmyslně vedeny/naváděny k tomu, abychom něco pochopili. Ve snech i v momentech, kterým se říká de javu...kdy máme pocit, že jsme to zažili nebo jsme na onom místě už byli. Děkuji za čas trávený s knihou.
 Šíma 23.05.2016, 23:04:08 Odpovědět 
   Zdravím.

I tato část byla čtivá a měla něco do sebe, vystřídaly se zde dvě dějové linky (o muži milovníkovi a muži na bojišti) spolu s příběhovou realitou (a existencí příběhů, které čtenáře zavedly nejen do zákopů první světové války). Jako čtenář souhlasím s doslovem a svým způsobem se s ním ztotožňuji. Co se celého příběhu týče, s poslední části si myslím, že nějaké nevysvětlitelné pouto může existovat, že naše duše mohou být z jinými zpřízněny, aniž bychom to dříve tušili. Pak však nežijeme jen v tomto životě, ale naše duše musí mít své stáří a uchovávat naše prožitky v nesčetných životech, které jsme prožili, ale nepamatujeme se na ně, protože vždy žijeme teď a tady (na tomto místě a v tomto přítomném čase). A možná je to dobře, protože jen bůh ví, co skrývají naše minulé životy. Aspoň takto toto chápu...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Váženému předst...
pedvo
Tai Ji
Gilbert Cunninghamm
Zacatek dlouhe ...
Casim Kovasil
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr