obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: BÍLÝ KRÁLÍK V LESE ::

 autor Tilda publikováno: 05.07.2016, 12:11  
Tři příběhy o životě a smrti... A o tom, že všechno, co dýchá, si zaslouží aspoň ždibec pozornosti, uctivosti a lásky... Jsou to mé vlastní prožitky, poněkud upravené.
 

BÍLÝ KRÁLÍK V LESE



MONK


Ten kocourek ani nevím, jak se jmenoval, posedával v trávě u křižovatky nebo mě skrytě pozoroval ze zahrady na kopci. Tam totiž bydlel: v domku na kopci, který měnil majitele dost často: jeho devadesáti a víceletá majitelka zemřela a on, jako by ztratil jedinou spřízněnou duši, zajímal jenom podivné osadníky.
První nová rodina tu vydržela jenom dva tři roky, během nichž se její chabá soudržnost zcela rozpadla a ta současná, rozvedená panička, zřejmě trochu při penězích (aspoň zpočátku) kredit domu trochu pozvedla - stavebními úpravami, jakými jsou třeba nová fasáda a plastová okna nebo střešní krytina, napodobující pálené tašky. I zahradu dost dobře udržuje, zato sebe asi nemá v lásce, když hledá divné odpovědi na dně láhve nebo nepočítaně půllitrů. Žije v domku sama a tak není divu, že si hledá, o koho by se starala. No „starala“ je asi silné slovo. Spíše, aby jí byl někdo společníkem a takovým, aby jí do života moc nekecal a měl ji rád se všemi chybami.
Kocourka bezdomovce se ujala. Ujala se drobečka bez ocásku v černém polodlouhosrstém kabátku a on ani nevěděl nebo nechtěl znát, proč jej nemá: tu ozdobu a nutnost při manévrování a zdolávání terénu. Možná se ocásek obětoval, když kotě unikalo z dosahu psích smrtících čelistí. Možná posloužil jako cíl člověku se shnilou duší a jeho sadismu. A možná se bez něj narodil – pouhá a hloupá degenerativní chyba, která jej ale učinila výjimečným…?
Já mu podle jeho vady dala své ryze soukromé jméno: Monk. Volávala jsem na něj, ale on byl plachý a nepřiblížil se nikdy na dosah mé natažené dlaně. Respektovala jsem to a on míjel náš dům s plavou fenou za plotem širokým obloukem. Možná cítil její temnou minulost. (Akita Inu, jako mladá psice byla nemilosrdná vražedkyně a až v pozdějším věku se zklidnila a kočky ze své smečky tolerovala.)

Jeho majitelka se víc a víc věnovala hospodským kratochvílím, než aby trávila volný čas se svými střídajícími se čtyřnohými svěřenci a starala se o jejich zdraví i bezpečí. Monk rostl a žil a myslel, že spokojeně, protože nic lepšího nepoznal. Ze začátku - těch pár dobrých let, kdy si užíval pohodlí bezpečného domova, odměňoval se své paní pravidelnou donáškou kořisti. Nemusel lovit z hladu a tak zabíjel z vděčnosti a také proto aby nezlenivěl. U prahu dveří tak ráno nacházela myši, malou užovku, mládě veverky nebo kuny, ptáčata a jednou či dvakrát i sametového krtka. Ona s ním nehrála tu "hru", neděkovala za kus masa k obědu, nechválila zdatného a trpělivého lovce. Vždy jen odfrkla, tvářila se znechuceně a náležitě dramaticky odnášela mrtvolky do velké plastové nádoby u branky. Monk si bláhově myslel, že si tam maso odkládá napříště. Ale potom pochopil, že "tam" se vyhazuje všechno nepotřebné, zkažené a k ničemu.( taky to kolem nádoby páchlo, že se jí obloukem vyhýbal...) Po těchto zkušenostech s tak očividným plýtváním a pohrdáním jeho dřinou, přestal pro ni lovit.

Jeho paní už nevoněla tak pěkně jako na začátku a její kůže doslova nasákla etylalkoholem, o jejím zkaženém dechu ani nemluvě. Už ho nebrala večer na klín, nedrbala jemně za ouškem a nehladila zacuchaný kožíšek. Neodstraňovala mu nacucaná klíšťata, jako kdysi a nevšímala si svrabu v ouškách ani skoro maniakálního drbání se z množství blech.

Já už jej nepotkávala cestou na nákup a marně jej vyhledávala očima v okolí…

Monk se z najednou ztrácel před očima a taky hůře viděl. A taky jeho hlavička po straně se divně vyboulila. Ona to neviděla, v hospodě víc než doma. Monk trpěl bolestí, ale ještě více opuštěností a lhostejností. Už nedokázal pozřít granuli, nedokázal už dávno chytit myš a nedokázal skákat a vidět ostře. I sluch mu nějak nefungoval a tlapky se zdráhaly chůze. Pokud se odvážil, šel opatrně a zmateně se komíhal. Polehával na zápraží, na kousku betonu, kde tak krásně hřálo ranní sluníčko.
Ona jej lhostejně překračovala při odchodu a se stejným nezájmem zvedla nohu i při pozdním návratu. Jednou se stalo, že jej málem zašlápla (to byla notně pod parou a on na poslední chvíli stačil vylekaně zareagovat a odkulit se stranou.)
Když nevyjídal misky, nic mu nedávala. Najednou jako by neexistoval (i když si dobře uvědomovala, že jeho stav je vážný a boule na hlavičce nevěstí nic dobrého… Ale dávat takové peníze za veterinárního lékaře?! Na to zapomeňte!!! Já musím mít na pivo a kořalku, než přijde další sociální dávka…)
Nakonec vzdal svou povinnost, být té ženě nablízku. Vzdal povinnost děkovat jí za osvojení a péči.
Už nemohl dále a ani nechtěl, protože bolest přehlušila všechny instinkty, které jako kočka a šelma měl. Už mu k ničemu nebyly. To ráno z posledních sil doklopýtal do kůlny a skoro úlevně se stočil do klubíčka v kupě starého a vyvanulého sena. Ona jej sice zahlédla, ale mávla a nad tím chudinkou rukou: „Však se z toho dostane. Kočka má přece sedm životů, či kolik…“

Monk, stočený do pevné kouličky chlupů se z toho dostal. Zemřel ještě večer - zpočátku týraný soustavnou a palčivou bolestí v celém těle, potom už v bezvědomí. Neopustil svou schoulenou pozici. Schoval se v ní ve smrti, jako by sám sebe chránil, když její ruce a náruč to nebyly.
Nehledala ho. Zapomněla na něj a on v té nepotřebné hromadě sena po letech seschnul na pouhou placičku.




SNÍŽEK



Tomášek babiččin telefonát zaslechl jenom náhodou. (Tráví totiž na venkově už druhý týden po ošklivé hnisavé angíně, aby nabral sil.) Když se mu chtělo hrozně na záchod a musel vstát a běžet z patra až dolů do koupelny u hlavního vchodu, stihl to tak tak. S úlevou procházel naboso kolem kuchyně, když ta slova uslyšel. Ta hrozná slova, která mu okamžitě smazala dobrý pocit z tváře, ještě pomačkané spánkem. A vyryla mu zděšení a nevýslovný strach do očí, které se hned zalily slzami. Bylo mu teprve pět, ale pochopil, o kom to babička tak nadšeně mluví:
„Je vykrmený a tučný tak akorát. Ne… očkování na myxomatózu měl naposled před osmi měsíci. Jo… Masíčko bude tak akorát! A jak ho Marek chce: na smetaně nebo s červeným zelím a s houskovým nebo karlovarským? Však děda jej klepne v pátek navečer a v neděli bude maso akorát zatáhnuté…
Ne, šmarjá… Malej u toho určitě nebude: přece není dědek hloupej! Tomášek má toho ušáka rád... Dokonce jméno mu ten rozumbrada dal: že prej Snížek… No jo, je to šikula po tobě, Bětko. Taky jsi byla jako malá taková ta kočičí máma… A jo, však to pochopí. Budou zase mladí - najde si jiného mazlíčka. Neboj… dohlídnu na všecko! Tak v neděli - platí? Tak pa a vyřídím! Pa pa.“

Tomášek nečeká, až se babička otočí a běží rychle zpátky nahoru do pokoje, sotva přes slzy vidí na schody.
„Tome, hošíku… Už jsi vzhůru?“ Slyší ještě babičku, než zavře zprudka dveře a schová se zase pod bezpečnou a teplou peřinu. Poplakává a honem přemýšlí, jaký je dneska den. Středa nebo už čtvrtek?
Čtvrtek asi… Ve středu chodí s babičkou do kapličky a to bylo včera. Bylo to dobrodružné, protože byla bouřka a jim skoro uletěl deštník… Tomášek se nebál a babička ano. Pořád se křižovala, až si chlapec představoval, jak má na tváři a šatech všude černé křížky (piškvorková královna) a smál se tomu velice. I tehdy, když uhodil největší hrom, až se zatřásla barevná okna kapličky.


"Takže zítra bude pátek asi… Jak mě to maminka učila: „Pondělí, úterý - bába leze do zelí, středa, čtvrtek, pátek - budeme mít svátek, sobota, neděle – vstává se nám vesele…“
Jo, zítra je určitě pátek a v pátek bude ta hrozná věc… A to já nechci: nikdy se to nesmí Snížkovi stát! Je to můj kamarád a já ho zachráním. Jako v pohádce princ mu pomůžu: ale tajně, aby to nikdo nevěděl, protože by mi vyhubovali a možná bych i dostal pár pohlavků nebo i domácí vězení anebo klečení v koutě… Fuj, to potom bolí kolena! Ale pro Snížka to udělám a nebudu se bát!!!"

Když si to chlapec v hlavičce srovnal, zase z pelíšku vylezl a běžel za babičkou, vracející se ze schodů. Myslela, že se jí to jenom zdálo a tak kloučka nekontrolovala. (Musí dát slepicím, praseti a vypustit husy na pastvu a nemá čas se zdržovat. Už ten telefon jí ukradl z ranního času…)
„Ahoj, babi! Co bude k snídani dneska? Dal bysem si palačinku nebo vajíčko…?“
A hned si sedá ke stolu, vlasy rozcuchané a oči ještě trošku červené pláčem a usilovně se snaží, aby na něm nic nepoznala. Ani ty skryté myšlenky, co má za lubem. Ještě nikdy neměl tajemství, které dospělí nesmí vědět. Ještě nikdy neměl tajný a těžký úkol. Ještě nikdy nemusel předstírat…

Babička hocha trochu odbude namazaným krajícem chleba s máslem a rybízovou marmeládou a pospíchá na dvorek. Tomáškovi to nevadí: ta snídaně o samotě. Sní všechno do posledního drobečku, vypije i kakao, jen škraloup vybere lžičkou na okraj talířku: „Brr, z toho bych blinkal, fuuuj!“ Zašklebí se na kočku Micku, co si myslí, že něco dobrého dostane a proto se mu snaživě otírá o holá kolena. Dostane pohlazení a kousíček másla na prstíku. Tomášek se řehtá, jak koččin drsný jazyk šimrá a škrábe. Potom s jdou spolu ven. Za babičkou a hlavně za Snížkem. Tomáš mu každé ráno dává sladký jetel, mrkev nebo hrst pampeliškových listů. Ví, že tráva nesmí být zapařená – to by králíček dostal bolení a pečlivě načechrává zelenou hromádku, aby ji zkontroloval.

Snížek Tomáška pozná: vždycky mu nadšeně nastrkuje kmitající růžový čumáček a nechá se drbat na hlavičce a za dlouhýma hedvábnýma ušima. (Jeho jediná světlá chvilka v jinak krušném žití.)
Hošík musí stát na obráceném proutěném koši na trávu, aby do klece dosáhl. Snížek nebyl nikdy venku, to je zakázáno a tak je hlazen a krmen jenom v králikárně. Je už velký, sotva se do boxu vleze a skoro se ani neotočí. Tomáš to všechno vidí a je mu ušatého kamaráda o to více líto. Babička se tváří, že se nic nechystá, pochválí vnoučka a ještě jej pošle pro skývu chleba, usušeného a uskladněného v bedýnce: prý ať si Snížek obrousí zuby.

Potom jdou spolu na kopřivy dolů k potoku a ještě nakoupit do samoobsluhy. Do oběda má chlapec volno a může si hrát, kde chce. Kromě lesa: tam sám nesmí ani na krok!
„Dneska večer Snížka osvobodím! On je můj princezna a já jeho statečný rytíř…“ Tomáškovi se odpoledne táhne, naštěstí dědu napadne, že půjdou k potoku na ryby. Vnouček je sice nechytá, ale může si hrát na břehu, stavět hráze a máchat se v rychle proudící a příjemně studené vodě.
Dají si spolu i svačinu – chleba s tuňákovou pomazánkou, když jsou ti rybáři a k tomu krásně červená a šťavnatá rajčata (zatím kupovaná, ale silné a zdravé keříky ve skleníku slibují pěknou úrodu). Pusu si umyjí v potoce a potom se z legrace postříkají vodou, až jsou mokří jako dva hastrmani.
„No to nám babička dá, Tome. Asi dostaneme na holou oba dva!“ Naoko se bojí děda, až je Tomášovi líto, že jej podvede. Má dědu rád, je správnej a je s ním švanda. A bude se na Toma moc zlobit… Ale musí to udělat, musí a basta!

Konečně je kolem sedmé, večeře i večerníček hotovy, koupel v rozmarýnové pěně právě začíná a Tomášek tak usilovně myslí na Snížka, že si omylem nandá pěnu i do očí a to tak ukrutně štípe, že se rozpláče. Není to jenom nepříjemným pocitem, je to i strachem z toho, co jej čeká.
„Brou, babi, brou dědo…“ Loučí se přesně ve dvacet nula nula a každému lípne mlaskavou pusu na tvář. Pohádku dneska nechce, prý už bude hnedka spát…

A potom čeká. Napjatě poslouchá každý zvuk zezdola. Vydrží celou hodinu a půl, než ztichne televize (děda je trošku nahluchlý a proto je ji slyšet i nahoru dost hlasitě), tlumené hlasy, kroky po schodech a opatrná kontrola babičky, jestli je vnouček v pořádku. Tak moc funí do peřiny, že si babička pomyslí, jestli nemá horečku a tak mu raději zkontroluje čelo, než odejde konečně spát.
Tomášek radši počká pět minut a potom vyleze z pod peřiny, oblečený do tmavě šedé teplákové soupravy. Na hlavě kšiltovka, v ruce baterka, co vzal dědovi v dílně a potichounku se šourá z pokoje, po schodech dolů a s Mickou v patách ven na dvorek. Kočka se zrádcovsky vytrácí směrem ke kůlně a chlapec je na svůj velký čin zase sám.
Je ticho, jen cvrček zpívá svou večerní písničku a na nebi pocukrováno hvězdami. Tomáš jde pomalu, aby nezakopl, a po paměti najde Snížkova dvířka. Králík nespí a maličko modrýma očima se vážně a bez obav dívá na svého kamaráda. Tomášek mu ukazuje velkou sladkou karotku na dně přepravky vystlané senem a pobízí ušáka, aby vylezl z klece. Snížek neví, váhá a trošku přemýšlí. Ale nakonec to zkusí a jedním kratinkým skokem opouští svůj domov a vězení. Zachránce trochu zabalancuje a málem oba spadnou z vratkého stupínku koše dnem vzhůru. Ale hošík to ustojí a dole na zemi náhle ztěžklou přepravku zajistí kličkou a namáhavě nese k vozíčku, co si nachystal za králikárnou.

A potom už jedou: rytíř Tomáš a jeho králičí princezna Snížek v kočáru na svobodu. Namíří si k lesu.
Zajíci žijí v lese, tak tam bude Snížkovi dobře. Tam se schová a oni mu pomůžou a nic se mu nestane. A potom mu třeba zhnědne kožíšek a nikdo jej nepozná… A až bude hon, Snížek všechny na oplátku zachrání a odvede je daleko do lesa, kde je myslivci nenajdou, protože je králík a bude všech zajíců král…
Potom už to jde rychle. V lese je velká tma a šustot a Tomáš je přece jenom malý a v noci venku se bojí… Rychle položí přepravku pod velký trouchnivý pařez, otevře a vyjukaného Snížka pobídne k útěku.
Králík zaváhá, nasaje vzduch a cosi mu tak krásně zavoní, že se rozeběhne do tmy. Jednou se zastaví, panáčkuje a dívá se na Tomáše. Zastříhá ušima, vyhodí zadní do vzduchu samou radostí z volností a už není, ztratil se ve tmě, i když měl bílý kožíšek.
„Milý Snížku, měj se moc dobře na svobodě! A nikdy k nám nechoď. Hrozí ti nebezpečí!!!“
Tomášek všechno rychle sebere do vozíku a pospíchá domů, šťastný a taky smutný, že už Snížka nikdy neuvidí… Ví, že musí všechno zase dát na místo, aby se neprozradil, a teprve potom se unavený a prochladlý schoulí pod bezpečnou peřinu.

Tu noc spí neklidně a zdají se mu sny o temném lese, o lišce a vlkovi. Když je ráno poprask kvůli králíkovi, tváří se, že nic netuší a pláče pro Snížka, který utekl…
„Tomáši, musíš pořádně zavírat vrátka. Copak to nevíš, ty jelimánku? Asi jsi zapomněl, že?“
A on přikyvuje a dívá se do země… A potom honem utírá nádobí od snídaně a vybere vajíčka a donese slepicím a neodmlouvá a hrozně moc celý den pomáhá, až to babičku dojímá a dá mu po večeři za odměnu velký kus mléčné čokolády.

(Po mnoha letech, už jako dospělý muž, se Tomáš dozvěděl, že děda pochopil, co se tehdy stalo. Věděl to celé roky a vnoučka nepráskl, neudal a nevinil. I před babičkou tajil pravdu, protože tak to mezi pravými muži je…)


Králík v lese strávil první noc. Bál se, hrozně moc se bál a dlouho mu trvalo, než si zvykl na ten nekonečný prostor kolem sebe. Než si zvykl na divné zvuky, vůně a hopkání v členitém lesním terénu. Při každém novém vzruchu se skrčil do malé koule, uši přilepené na záda a ani nedutal, dokud to nepřešlo a dokud neměl pocit, že je bezpečno. I když on neměl ty zkušenosti, jenom zbytky dědičných reflexí, které mu mlhavě napovídaly, co má a nemá dělat. V polovině té první divoké noci se schoval do mělké jamky u paty rozložitého smrku a nakonec trhaně usnul. Ráno to bylo o trošku snazší. Našel si dost šťavnaté trávy, aby zahnal krutý hlad a nabyl sil na další průzkum. Pokud tu někde byli jeho příbuzní zajíci, zatím se k němu neznali. Slyšel jen ptáky v korunách a viděl shánčlivé veverky a rodinku lesních myší i starého slepýše, který jej k smrti vyděsil, když na chudáka zasyčel, než bleskově zmizel v zetlelém listí.
V okolním podrostu to neustále šustilo a chrastilo a Snížek se bál, že jej cosi sleduje. Cosi zlého, co mu chce ublížit. Najednou se mezi velkými stromy necítil v bezpečí a raději vyběhl na kraj lesa, kde začínalo rozlehé pole. Zrovna na něm rostly sladké a svěže zelené hrachové stvoly, sotva deset centimetrů vysoké. Snížek nikdy nic tak dobrého neochutnal. Vběhl mezi řádky a ukusoval, co mu hlodavé zuby dovolily. Cpal se, až mu zelená šťáva potřísnila vousky a maličkou, sotva znatelnou bradu. Uši se mu kmitaly samým potěšením a v tu chvíli se nebál, a ani nedával pozor.

S plným bříškem se dokutálel kousek mezi první stromy a schoulil se do vysoké a jemné lesní trávy.
Usnul po tom velkém krmení a spal by dlouho do odpoledne, kdyby jej neprobudila velká křeč v bříšku. Vyděšeně se probral a nevěděl, co se mu děje. Nikdy jej nic nebolelo tak hrozně. Nepřestávalo to, spíše se bolest zvětšovala a ubohým králičím tělíčkem zmítala vysoká horečka. Musel pít, hodně pít a tak se dobelhal k potůčku a dlouze se nakláněl nad vodní hladinou, než měl dost. Bolest tím ale nezahnal, spíše mu ve vnitřnostech hryzala ještě více. Byl slabý a vyčerpaný a celý se třásl. Schoval se zase u paty stromu, kde přespal minulou noc. Schoulil se do co nejmenšího klubíčka a chtěl jenom spát a nic necítit.
Ráno se probral sotva na chvilku, vyčerpaný k smrti úpornými průjmy, dehydratovaná a roztřesená hromádka v bílém hedvábném kožíšku, teď už matném a zacuchaném. Jeho očka plavala v slzách a ouška se nedokázala vztyčit a detekovat nebezpečí. Naštěstí jej nikdo a nic zvenčí neohrožovalo. Jeho nepřítel se skrýval uvnitř jeho těla. Vlastně se neukrýval a krutou bolestí o sobě dával neurvale vědět. Snížek už neměl sil bojovat s prudkou otravou. Možná kdyby měl dávicí reflex, kdyby mohl vyzvracet ten jed, možná by přežil. Ale to králíci neumí, protože jim to jejich trávicí soustava neumožňuje. (Hrachové pole bylo čerstvě ošetřeno pesticidy čínské provenience: velice levnými, jak jinak…)
Králíček co sotva okusil svobodu, umírá schovaný v pevném klubíčku. Umírá ve spánku a v bolesti, sám a opuštěný…
Nakonec je tu: „bílý králík v lese“… Tak nepatřičný pohled pro náhodného pejskaře, že mu v hlavě rozvíří podivné myšlenky: až znepokojivé, nakolik sem do přírody nezapadá ten sněhově bílý symbol nevinnosti…




SAMANTA


Když se pomalu končil život mourovaté kočky Samanty, před sedmnácti lety zachráněného bezdomoveckého kotěte, všichni v domě věděli, že už se poznenáhlu loučí. O svůj kožíšek se nestarala skoro rok a zadrchané smotky chloupků jí museli stříhat nebo tahavě rozčesávat. To se bránila, škrábala a zlobila se, že ji museli držet násilím, aby jí trochu zušlechtili. Taky už nevoněla, spíše páchla a její zuby pomalu, ale jistě ztrácely funkci. Granule už nekřupala a „nebágrovala“ tlamkou jako lžicí bagru a jídlo si vybírala měkké a polotekuté. Poslední půlrok se zdržovala jenom v domě, ač celý život milovala venek a jenom, když pršelo nebo byla moc velká zima, uchylovala se pod střechu. Polehávala tedy pod kuchyňským stolem, nebo ve vytápěném sklepě a vždy se s velkou chutí dožadovala jídla, ač byla kost a kůže. Nikdo nechápal, kam tolik potravy dává a přece se neobalí masem ani kočičím tukem.
Očka často slzela a pohyb začal být bolestivý a trhavý. Zvedala se jen ztěžka, ale pořád dobře jedla. Až poslední dva dny se začala postit. Vyhledávala ticho a samotu a hodně spala.
Její paní se po tom jasném signálu rozhodla: „Samí, zítra ráno pojedeme na veterinu. Tam ti pomohou. Už nastal čas. Pokud nepřijímáš potravu, jenom by ses trápila…“
Ona, jako by nechtěla o doktorech ani slyšet, jako by jídlo, co jí marně nabízeli, vypadalo hrozně, páchlo a vůbec… S varovným křiknutím, velikou námahou a nekompromisně seběhla do sklepa, kde tak často pobývala a dala tak jasně najevo, že nechce být rušena.

Tu noc, která byla její poslední, usnula a možná věděla, že se neprobudí. Protože proč by jinak zůstala pohodlně natažená na skvrnitém boku, kousek ode dveří, hlavičku na stranu a v ní vepsaný klidný a smířlivý výraz? Proč se raději nekrčila ve vyděšené a vyhaslé hromádce někde v koutku, aby ji museli hledat? Proč chtěla být všem na očích?

Protože byla milovaná. Protože chtěla, aby ji vzali a s láskou pochovali. Protože celý život cítila sounáležitost a věděla, že je pro svou rodinu důležitá.
Děkovali jí za krásný a důstojný odchod a děkovali jí za moudrost, se kterou se svého posledního úkolu zhostila.

***

A co spojuje tyto tři příběhy? Jediná pravda: kdo umírá sám a nemilovaný, krčí se a choulí někde v ústraní. Nechce být nalezen, když není kým. Nechce být oplakáván, když na něm nikdy nespočinuly milující oči.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.07.2016, 12:10:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Přečetl jsem se zájmem všechna tři povídání (včetně smutných konců jednotlivých povídek) Co dodat, když perex a samotný závěr hovoří za vše? Tři příběhy o zvířátkách, každý je trochu jiný, ovšem konec mají všechny tentýž (všechna zvířata přejdou po onom duchovém mostě na druhou stranu, ať už jsou milovaná nebo nemilovaná). Na práci šotků jsem nehleděl (jednotlivé povídky jsou napsané čtivě).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 05.07.2016, 16:48:22  
   Tilda: Zdravím a děkuji.
Občas se v té gramatice poněkud ztratím, jsa v zajetí neposedných rukou na klávesnici...T.
 ze dne 05.07.2016, 12:43:05  
   Šíma: P.S. Co mi padlo do oka:
===============

MONK

-- Tam totiž bydlel: v domku na kopci, který měnil majitele dost často: jeho devadesáti a víceletá majitelka zemřela a on, jako by ztratil jedinou spřízněnou duši, zajímal jenom podivné osadníky. -- (nač ty dvojtečky)

-- Monk se z najednou ztrácel před očima a taky hůře viděl. -- (bez "z") ???

SNÍŽEK

-- ... ale pochopil, o kom to babička tak nadšeně mluví:
„Je vykrmený a tučný tak akorát. ... -- (tu přímou řeč bych vrazil hnedle za dvojtečku po mezeře a nerozděloval bych ji do odstavců)

-- "Takže zítra bude pátek asi… Jak mě to maminka učila: „Pondělí, úterý - bába leze do zelí, středa, čtvrtek, pátek - budeme mít svátek, sobota, neděle – vstává se nám vesele…“ Jo, zítra ... se bát!!!" -- (pozor na uvozovky v již uvozeném textu)

SAMANTA

(nic mi nepadlo do oka)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
DO NEBA NIE
aegitalos
Večerní romance
Amarantine
Externí extrém
kimberly1995
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr