obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: PAŘEZ ::

 autor Tilda publikováno: 09.06.2016, 13:00  
EKO a BIO pohádka pro stromové děti...
 

PAŘEZ


V tom lese dělali veliké změny. Původní majitel cípu huňatého úbočí pohraničních hor zemřel a jeho dědicové kus lesa prodali dřevařské společnosti. Pro les i jeho obyvatele, roky nerušené lidskou činností, dny svobody a života vzaly rychlý konec. Nastoupily hlučné a nemotorné obludy na obřích kolesech a v tom řevu a kouři jak od předpotopních draků se jen matně míhají drobnější postavy dřevařů. Po zuby ozbrojených motorovými pilami, sekerami, sochory a krumpáči, naditými brašnami s obědem od pečlivých manželek a s vidinou neméně napěchovaných peněženek.

Naproti tomu lomozu až přízračně tiše padají k zemi náhle a ve spěchu opuštěná hnízda, ta mistrovská díla maličkých opeřených sochařů. Některá prázdná, jiná ještě s vajíčky nebo bezbrannými holátky. Ani veverka nestihla vyvést rodinku do větví vedlejšího a ještě neubitého stromu. V norách pod kořeny bylo zatím bezpečno, ač jejich početné obyvatelstvo horečně hloubilo další a další odbočovací tunely, aby mohlo uniknout. Relativní bezpečí trvá jenom na pár chvil, než se k amputovaným pařezům dostane pásový traktor s řetězy a potom svalovci s ostrými krumpáči a motykami. Poetické zvuky lesa navždy utichají a bolest, strach a smrt si notují s motory, hulákáním předáka a přisprostlým vtipkováním zpocených dělníků.

Až s večerem místo utichá a oku se naskytne měsíční krajina. Zválená tráva, vyjeté koleje, plné bahnité vody s mračny pištivých komárů a mušek, popadaná, zedraná kůra, hromady jehličí a rozcupované listí, rozpletená hnízda a něco pírek jako memento zmařených životů, hromady větví, otisky koňských podkov a rýhy v zemi, kudy táhli bránící se kmeny dolů ze svahu.
Sem tam zděšeně pobíhající živočich, marně hledající svou už neexistující rodinu a dočasný ukryt na noc. Teskné pištění a bojácné a neumělé trylky, smíření a rezignace. Pracné a vyčerpávající hledání nového domova hlouběji v okolních lesích a soupeření s obránci už zavedených teritorií.
Hrobové, až přízračné ticho, jen vítr se prohání tou náhle otevřenou prostorou a sýček vysoko v koruně jedle houká requiem…

Do měsíce paseku zplundrovali, dřevo, zdravé a krásné prodali do ciziny a chystají stavební parcelu pro rozsáhlý rekreační komplex se zkrášlujícími procedurami na bázi medu a bio slaměnky. Úřady však podnikatelský záměr nepovolily z důvodů ochrany krajiny… Zbytečná smrt lesa pro svazek bankovek!



***

Jenom jeden pařez, zcela na okraji mýtiny tu ještě stojí. No… Spíše se naklání na stranu. Po vydatném dešti půda kolem jeho uzlovitých kořenů rozmokla, stala se bahnitou a jeho těžké tělo už se sotva udrží. On byl kdysi nohami železného dubu. Byl jeho spojením se zemí, oporou a pupeční šňůrou. Teď není ničím než pařezem, pomalu umírajícím. Ano, má kolem sebe svoje potomstvo. Maličké štíhlé kmínky, sotva s několika úpony: spíše jenom větvičky, statečně se vytahující ke slunci a pyšně oděné několika jemnými listy. Ale on, samotný pařez, už neroste a čeká na smrt. Ještě jej potěšuje pohled na omladinu, ale na jak dlouho? Kdy i jej surově vyrvou, jako utichlé srdce z těla a pohodí na hromadu a spálí na popel?
Nakonec je mu upřena i ta poslední radost: vidět vyrůstat novou generaci. Uhodí vedra tak hrozná, že půda popraská do křivolakých puklin, až půl metru hlubokých a všichni kdo lační po vodě, umírají jejím nedostatkem. Jen obloha, vyšisovaná žárem slunka do bíla, shlíží dolů a nepláče nad tou zkázou.
Pařezovo potomstvo, ti malí štíhlí stromkové, usychají na troud, sotva pomysleli na korunu a drolí se, až nic nezůstane.
Není nic horšího, než vidět umírat své děti. To pařez vyburcuje a on se rozhodne odejít. Opustit ten hromadný hrob, to nehostinné místo k neživotu. Nechce být zubiskem, bílým a vykotlaným v rozšklebených ústech země, jako jiní před ním. Ano, může odejít a nic mu nebrání, protože sypká a drolivá půda okolo jej nedrží. Všechny jeho kořeny, kdysi ukryté v zemi a nikdy neviděné, se pomalu vytahují na světlo. Některé se zpřetrhají a bolí to a maličko krvácí řídkou mízou, tím zbytečkem kdysi mocné řeky, jež stromu proudila žílami. Ale ty hlavní zůstávají a mnoho jich je silných jako lidská paže a dost jako stehno muže.
Pařez se za tmy, v druhé půli noci, dává na pochod. Sune se pasekou, viděný jen laní s kolouchem a hbitou liškou na lovu, v jejíž špičaté tlamce se ještě mele mladý zajíc. A dolů z kopce a kutálí se a padá a znova stojí na kořenech. Jako jsou kořeny jeho rukama a nohama, tak jsou nepočetné suky a zářezy v tlusté kůře jeho očima, čichem a ušima… Jako chobotnice se přichycuje na skalisku a hledí dolů na nízkou hladinu řeky: „Tam musím, abych se dostal dál. Voda mi pomůže a ulehčí mi moji pouť!“
Skutálí se tedy ze skály bez pudu sebezáchovy a bez jistoty, že se trefí do mělké řeky.
Povedlo se a pařez zakotvil přímo do středu koryta. Vody je žalostně málo a tak sotva pluje a často naráží kořeny na oblázky na dně. To se vždycky odrazí a poposune, aby neuvízl někde v puklině dna.
Noc zesvětlá a potom zjasní a slunko vysouší pařezův okoralý okraj. Bělá na tom prudkém světle a jeho dřevo ještě houstne a sesýchá se. Voda, co jej máčí, utvrzuje jeho i tak pevné dřevo a on se stává ještě kompaktnějším. Po týdnu plavby řekou, kdy už se zdá, že voda zcela zmizí, vypitá nenasytným slunečným kotoučem, obloha na západě zčerná clonou bouřkových mraků. Obtěžkané vodou i čistou energií ženou se nad krajinu, žádostivou a skomírající. Bičují ji náhlé proudy vláhy, tlusté provazce i jako křemen tvrdé hrudky krup. Blesky se klikatí skoro bez zastávky a hrom také burácí v jednom mručivém dunění. Koryto je najednou plné zpěněné a hnědé vody a pařez je hnán divoce a nešetrně, otloukán a topen, otáčen a strkán. Trvá to dlouho a on si začíná myslet, že utone, nasákne vodou a klesne ke dnu, jako kovadlina a už nevyplave. Uzavře všechny svoje smysly a nechá se nést…
Potom však cítí, že se tok zklidňuje. To se řeka rozlévá do široké delty. I její vody už nejsou tak zakalené a v hladině se zase odráží majestát modři vysoko nade vším. Pařez doputoval řekou k moři.

Měl štěstí, že žil na pomezí států a tedy ne příliš daleko od moře. Že zvládl nepočítaně jezů, že se vyhnul (kdoví jakým přičiněním) přehradám, zdymadlům a jiným nepřekonatelným překážkám, které by jej do konce dnů uvěznily ve své nepřející náruči…
Jako loďka se pohupuje v teplých proudech, sladkou vodu střídá slaná a jemné vlnky řeky se mění v houpavé kolébání slapových vln. Líbí se mu to. I ta slaná chuť se mu líbí. I to teplo a křik racka nad ním. A když ten křižák moří usedne na jeho čelo, nevadí mu a poskytne mu stůl i lavici k odpočinku.

Pařez pluje širým mořem dlouho. Mnoho týdnů a měsíců. A za tu dobu zažije bouře a vlnobití, náhlé tišiny i hravé vlnky. Žhavou letní oblohu i nekonečné sukno noci s pompézní dekorací myriád zářivých souhvězdí, jako démantů v dekoltech filmových div. Reje skákajících ryb i elegantní doprovod delfínů po boku, jejich švitoření i nečekaně hravé dovádění. Poskytne štědře útočiště a odpočívadlo terejům, bezpočtu racků a fregat, kormoránům i migrujícím zpěvným ptákům. Nejvíce si však užil legrace s vydrou mořskou: Vysoukala se na něj s velkou mušlí v tlapkách a umně roztloukala kamenem tvrdou skořepinu, aby se dostala k masu. Nemusela aspoň mučit svoje měkké břicho a vědoucně použila jeho dřevo jako kuchyňské prkénko. Že sebou měla i roztomilé mrně, které se drželo jejího hustého kožíšku na hrudi jako to nejsladší klíště světa a příležitostně se labužnicky krmilo mlékem, bylo i na pařez až příliš…
Škoda, že nezůstaly na déle…
I když se zdá moře nekonečné, i když pařezovo putování nemělo cíl, nakonec se dostal na mělčinu u velkého tichomořského ostrova. Azurově modrá voda, bílý třpytivý písek a plno mušlí na ozdobu. To všechno jej vítalo v jeho novém domově.
Za celou tu dlouhou pouť, kdy jej moře a oceán nesly a trochu i modelovaly, se poněkud změnil -vypadá skoro jako dítě. Stromové dítě z železného dřeva. Jenom náznak hlavy, zato trup a končetiny v dobrém poměru. Pořád byl dřevem, pařezem a patou stromu, ale podobu mu vody co jej nesly, vtiskly po svém.

Však zažil kdysi i podivný okamžik, kdy si jej všiml muž na nedaleké ropné plošině. Bylo to zarážející, protože dříve, ještě na souši a zkraje mořské cesty, jej lidé míjeli bez špetky zájmu. Ten zarostlý muž ve žluté přilbě a reflexní tlusté vestě s plováky však divoce máchal rukama nad hlavou a s širokým rozmachem házel do vln červenobílý záchranný kruh, ukotvený na tlustém provaze. Když jedna větší vlna nadnesla pařez blíže k pontonům, teprve tehdy se skupinka mužů, zvědavě přibíhajících ke schůdkům divoce rozchechtala. Poplácávali toho prvního chlapíka po ramenou a naznačovali posunky, že asi v noci přebral s pitím… On pak zkroušeně popadl lano s kruhem, ale ještě se na pařez pozorně zadíval, než ho další vlna konečně poslala na širé moře…

Na pláži, kde spočinul, sotva jej oceán jemně položil do písku, kde zatím přemítal, co se svou novou situací udělá, se objevil stařec. Domorodý šaman dosud neobjeveného kmene z hluboké džungle v srdci ostrova. Pařez uviděl okamžitě a neváhal ani chvilku. Divnou řečí cosi mumlá, směje se bezzubými ústy a kostičky v proplétaném náhrdelníku na svraštělém krku jemně chrastí. Potom táhne vodou ztěžklý pařez za jednu paži za sebou horkým pískem. Je drobný a kostnatý, ale houževnatost mu nechybí a po chvíli jsou oba ve stínu prvních stromů. Tam stařec obratně sváže z větví a lián nosítka a pařez uloží na vrstvu listí jako do kolébky. Po úzké pěšině jej táhne za sebou dlouho. Až na noc se dostanou na dohled kruhovitého prostranství s kulovitými chýškami z bláta a listí.

Celý kmen jej obdivuje, celý kmen se směje. Tak k nim přece jenom zavítal. Věděli, že jednou přijde. Čekali a doufali celá pokolení. Trochu zmatení, pochybovační a znova doufající: jestli to bude ze souše, z moře nebo z hvězd.
Čekání je u konce a začnou oslavy. Postaví mu trůn, jaký mu náleží. A budou se mu klanět a on je ochrání…
Následující dny se všichni v osadě činili a vprostřed největší chýše se skví trůn z bambusu, umně vyplétaný a zdobený rajčím a papouščím peřím. Na něj pařez posadili s náhrdelníkem z perel kolem dřevěného krku. Napuštěný vonnými oleji a pryskyřicemi, končetiny a břicho omyté a vydrhnuté od několika přílipek, drobných lasturek a nánosů, na nedokonalé hlavě paruka z žíní, tvář neuměle naznačená a na nesourodých ramenou pláštěnka z kůže opice. On sedí a konečně je něčím víc, než pouhým pařezem, zapomenutým a mrtvým kusem dřeva.
Nikdy nepromluví, neusměje se, nehrozí a neuteče. Nikdy nezpychne a nezradí. Oni za něj všechno dělají, jak potřebují. On, jejich král, je za to chrání, i když sám nic nezmůže.

Posiluje je ve všem konání jejich víra v něj: boha odnikud, kterého čekali…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.06.2016, 12:58:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Po všech útrapách, kdy padl celý les se pařez (jako jediný přeživší) vydává na cestu do neznáma, aby se stal oblíbencem jakéhosi domorodého kmene bůh ví kde za mořem. Souhlasím s perexem, že jde o neobyčejnou pohádku, ve které vystupují skuteční lidé se skutečnými stroji. Četl jsem povícero a stále jsem netušil, jaký komentář napsat. Snad není toto povídání určené jen pro "stromové děti", ale i pro ty, kteří mají rádi neobyčejné příběhy (ve kterých se mísí realita s pohádkou). Na práci šotků jsem nehleděl, nikde v textu jsem se nezadrhl, a stále myslím na ten pařez a jeho dobrodružství...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 09.06.2016, 16:25:50  
   Tilda: Zdravím,
děkuji za přečtení. I já na pařeza myslím... Hlavně proto, nakolik má čistou duši, že nezahořkl vůči lidem a nestal se zavilým, pažravým a nelítostným Otesánkem, jak se klidně mohlo stát...
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Holá pravda o v...
markus
Vyšehrad strážc...
bohumila
To bylo nápověd...
PavelKastl
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr