obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: PLAZ ::

 autor Tilda publikováno: 04.06.2016, 18:09  
Když to nejde jinak, pomůže prokletí...
 

PLAZ



Áaronu Dwightovi neříkali jménem už dávno. Kolegové z branže, i bezpočetní klienti mu nalepili trefnou a výstižnou přezdívku, kterou si zasloužil jako nikdo.
Ano, Áaron byl právníkem a už skoro deset let. A za tu dobu se vypracoval a stal se prvotřídním obhájcem. Ne žalobcem, ne soudcem: jemu uchvátila ta moc, kterou disponoval, když plamenným projevem dštil argumenty, kvůli kterým jeho klient nemohl a nebyl na místě činu. Nebral drogy před řízením, nezahrával si s hazardem ani neplánoval zabití vlastní manželky pro tučné dědictví. Jeho klienti byli vždy ti bohatí, proto si mohli dovolit vcelku bezbolestně vysolit za své očištění ohromné částky.
Ne, že by byl od začátku své obdivuhodné kariéry tak úspěšný. I on si musel projít sítem, dělat poslíčka u Otec a syn Millerovi, zadek si ošoupával ve výslechových místnostech s drobnými zlodějíčky a šlapkami a zaučoval se až mnohem později u předních advokátních kanceláří.
Ale ta dřina se časem vyplatila a jeho jméno začínalo mít zvuk. To když se mu povedl brilantní kousek: v závěrečné řeči byl natolik přesvědčivý, že jeho klientku, původně odsouzenou za vraždu prvního stupně na doživotí, porota jednohlasně prohlásila za oběť domácího násilí, její čin za nutnou sebeobranu. Dotyčná žena, sotva pětadvacetiletá a pořád ještě nechápající takový zvrat věcí, odcházela na svobodu…
Je také pravda, že tehdy mu ještě nepřezdívali „Snake“. Kdepak, tehdy ještě ne, když i on byl plný spravedlivého zápalu, kdy hájil a do krve opravdu nevinné. Zkazily jej peníze a moc, kterou nad lidmi najednou měl. Už si nevybíral podle srdce a skvělé intuice. Teď byl jeho majákem výpis majetku klienta, jeho konexe a postavení. Áaron zpychl a jeho srdce ztvrdlo a porostlo tou divnou skořápkou sebelásky jako podmořský útes korály.

A tak se z Áarona stal „Snake“, úlisný a kluzký, jež ze všech kliček, paragrafů a zákonů hladce vyklouzl a pokud potřeboval, sám utáhl tak důmyslné smyčky, že v nich žalobce uvízl stejně marně, jako kapybara ve smrtícím objetí anakondy.
Jeho vděční amanti odcházeli od soudu s podmínkou, napomenutím, úplným očištěním jména a omluvou nebo jen na pár let za mříže. A to v nejmírnějším nápravném zařízení, odkud byli stejně do roka propuštěni na svobodu pro vzorné chování nebo nemoc.
Zhýralý dědic filmového impéria unikl spravedlnosti, když brutálně zneužil na divokém večírku nezletilou adeptku herectví a zkazil jí nejen kariéru, ale celý život. Aaron to uhrál na dívčin nevyhraněný rodinný původ, zneužití důvěry pachatelovy rodiny a na fakt, že to ona svedla nebohého a namol opilého mladíka.
Vypral do bíla špinavé peníze ropné společnosti i obchodníka se zbraněmi, že nakonec před porotou vypadal, jako by prodával paintballové puštičky pro děti. Majitele rozsáhlého řetězce kasin a strip barů očistil z nařčení, že manipuluje s automaty a vesele jede v obchodu s bílým masem, hlavně z východu Evropy. Sám majitel je původem Srb, jako řemen…
Žehlil a zametal drobnější prohřešky filmových a hudebních es, stejně jako podivné libůstky radních nebo vysokých představitelů církve. Byl vždy po ruce, pokud jste v ní třímali tlustý balík bankovek, ještě dříve, než vám s ní přátelsky potřásl.

Áaron se oženil až v pětatřiceti a jeho drahá polovička, krásná a vyzývavá Mellita mu dělala náležitou reklamu. Na všech společenských akcích, na obalech časopisů i nadšeně aplaudující při živých televizních šou. Jestli jej milovala, ví jenom ona sama. Jestli i doma, za zataženými závěsy ložnice, bilo její srdce stejně vroucně a horoucně, to také nikdo nezjistí.

Její manžel, jako milenec nestál za mnoho a jí, přece jenom o dost mladší, to časem vadilo. Majetek všechno nenahradí, stejně jako norkové kožichy, drahá auta nebo prázdniny na Bahamách, či Bali třikrát do roka…
Poohlížela se jinde. Tajně a víc než to, protože její manžel měl dlouhé, nesmírně dlouhé prsty.
Ale i Mellita se naučila využít toho, čemu ji muž naučil a tak se jí dařilo utajit všechno, co by ji mohlo v budoucnu ohrozit. Tajně milovala a byla milována, dál věrně stála po boku svého manžela a vše fungovalo naprosto ideálně.


***


Ta kauza, která mu tak nečekaně přistála na mahagonovém stole, ta za tím vším udělala tlustou čáru. Tehdy to netušil, rval se za mandanta stejně, jako za všechny před ním. Viníka, topícího se až po krk ve sračkách - jeho vlastním produktu a kterého chtěl vytáhnout z toho hnusu čistého a pokud možno neposkvrněného - kajícného panice s aurou blankytnou jak nebe nad fjordem…




Bella podupávala na nástupním ostrůvku a v kratinkých koktejlkách jí bylo docela zima. Sice jí Bob půjčil sako, ještě než odběhl zpátky do baru pro zapomenuté klíče od bytu, ale bylo taky krátké a na stehna už nedosáhlo. „Neměla jsem si brát ty síťované punčochy. Ještě není tak jarně: jsem hloupá a odnesu to rýmou. Hnusnou a úpornou, jak se znám!“

Nemyslí na sebe a raději se zaměří na Boba. Jejího Boba, kterého zná teprve z dnešní párty. Rozlučkové párty její kámošky Very. V tom baru v centru už byla vícekrát, ale jeho tam dříve neviděla. Všimla by si přece. Je natolik viditelný, že by musela bát slepá a to není ani náhodou. Bob, jak se svěřil, hraje v jedné mainstreamové kapele: jako basák a příležitostný zpěvák. Hlas má opravdu pěkný, sytý a sametový i v hovoru. Stejně jako oči, medově zbarvené a spolu s delšími plavými vlasy a nezbytným, teď tolik moderním plnovousem, je naprosto k sežrání…
Přitahoval ji od prvního očního kontaktu a hned se sesedli v jednou boxu a povídali celé hodiny. Vera sice trochu hučela něco o přátelství, povinnosti, dámské jízdě a tak, ale Bella věděla, že jen na oko. Měla kolem sebe tolik holek, že si bohatě vystačily.
Venku před barem, kam se šli trochu osvěžit z toho kouře a dusna vevnitř, došlo hned na krásnou a vášnivou líbačku. Bože, jak to ten kluk uměl… Bella není z těch, co se hned s každým ocucávají, ale tohle je něco jiného.
Tohle je veliké, a asi to někam směřuje. Ano, je to teprve pár hodin, ale ona to tak cítí. A doufá, že on taky: její milý, její Bob… Už by tu měl být: běžel svižně a cesta sem jim trvala sotva deset minut (během kterých pořád zastavovali, aby si dali sladkou a dlouhou pusu). Autobus má odjezd za patnáct minut, takže klid…

Když se z boční ulice vyřítí to tmavé Porsche, když Bella uslyší skřípění brzd a kvílení pálených gum, když teprve se strachem uvidí křivolakou a neovladatelnou dráhu vozu, tehdy už je pozdě. Auto ji smete jako smítko prachu z klopy smokingu, natřese ji na kapotě, znova nadhodí a třískne jí hlavou o přední sklo, aby ji poté setřáslo, jako kůň ováda ze hřívy. Bella padá do krve a prachu a špíny a nedopalků a odporně přisátých žvýkaček a lehá si zpřeházená a polámaná a skoromrtvá a skoroživá a v bezvědomí. Z kouřícího vozu, pomačkaného a stále řvoucího, vyleze zmatený a viditelně opilý mladík, bez rozpaků popadne dívčino zašmodrchané tělo, horečně nacpe do špatně se dovírajícího kufru a se smykem z místa nehody ujíždí. Bob na rohu ještě stačí zaznamenat několik čísel značky: 666, když je osvítí rudé koncovky na křižovatce.
Přibíhá vyděšený a zoufalý na zastávku a nachází jen polovyvrácený sloupek jízdního řádu s tmavými cákanci, náušnici s kouskem boltce a lodičku, plnou ještě horké krve a s uštípnutým jehlovým podpatkem, zaklíněným ve spáře.

V té nulté hodině se to stalo: mezi třetí a čtvrtou, kdy už má většina barů po zavíračce, kdy se hlídky kryjí v bočních uličkách, aby si tajně zdřímly nebo snědly koblihu a spláchly sousto pár hlty horké kávy z termosky. V tom divném mezičase mezi nocí a dnem, kdy kamera v ulici, kdoví proč, zabírala slepý úhel, tehdy došlo ke zločinu, který měl pokračování. Protože viník ujel z místa nehody i s obětí, které neposkytl pomoc a které ublížil ještě více tím, že ji zvedl a doslova hodil do kufru auta. Bellina už tak polámaná žebra prošpikovala plíce a nakonec si našla srdce, zmateně pomaličku a nepravidelně tlukoucí a snažící se zvrátit stav těla. Dívka umírá sotva pár kilometrů od místa, kde ještě před chvílí tak romanticky snila a tak obyčejně čekala na noční spoj…
Tak neromanticky a odporně je její tělo pohozeno ve starém žulovém lomu a napůl zahrabáno v plesnivých kartonech a kusech suti.


Bob všechno nahlásí neprodleně na policii. Rozjede se pátrání v terénu i po databázích. Podle zadních světel mladík správně typuje značku vozidla a do několika hodin je jasno: majitelem je osmnáctiletý Lucas, jediný syn Sternových, největší rodiny bankéřů ve státě.
Jeho auto v podzemní garáži rodinného sídla nenajdou. Stejně jako Lucase v domě. Rodiče, náležitě rozhořčení, rozcuchaní a zachumlaní v hedvábných županech svorně tvrdí, že je u přátel v Miami: tedy skoro tisíc kilometrů mimo. A ne, telefon na ně jim nedal: prý nechtěl, aby jej pořád buzerovali, sotva se někam hne…
Nakonec se policii podařilo kontaktovat Lucasovy přátele a jeho alibi se zdá být neprůstřelné.
(Že jej na pobřeží neprodleně dopravil otcův soukromý tryskáč, sotva se doma z jevil se svým problémem, zůstává utajeno…)
Do předběžné vazby na dva dny jej však odvezou i přes hlasité a nenávistné projevy ze stran rodiny i hocha samotného.
Auto se nikdy nenašlo a jak by taky mohlo, když skončilo jako malá pravidelná krychle barevného šmouhatého kovu na vzdálené skládce, hluboko pod vrstvou jí podobných.
Bellu našli. Po dlouhých třech týdnech a díky skvělému čichu policejního psa. Předtím ji našli i jiní: kojoti a lišky. Ale pořád se dala identifikovat. I když jsou lidé u policie roky a i když viděli tolik jiných hrůz, znova ten pohled se všemi otřese. O to více se mnozí z nich rozzuří do běla, když se dozvědí, kdo bude Lucasovým obhájcem…

Kdo jiný, při skoro divadelním procesu, kdo jiný, při skoro jistém výsledku? „Snake“, o miliony bohatší už předem, usedá s obviněným bez důkazů ke stolu, probírá s ním strategie a nechce nic slyšet…
Lucas tedy mlčí, zapírá, když se jiní ptají a ve všem se odvolává na svého advokáta.

Proces, který proběhne přesně za tři měsíce, si nedá ujít snad nikdo v zemi. Přece musejí vědět, jak to celé dopadne. Přece je to od začátku jasné: „Snake“ se nikdy nevzdá a nikdy neprohraje. Chabé svědectví Boba, neprůkazné a nejisté, je hned smeteno ze stolu. (Navíc má u policie záznam za prohřešek z minulosti, jak lačně vytáhl na světlo Áaron se zlomyslným úšklebkem: před pěti lety si pitomě zahrával s heroinem. Jenom jedna zkušenost a zrovna se u toho nachomýtl nastrčený policista… Bob si tím na dost dlouho zavřel dveře k rodičům a důvěru kapely musel pracně dolovat zpět.)
Svědci Lucasovi, všichni mladí a zámožní spratci, samolibí ve své pravdě, poskytují bez špetky studu neprůstřelné alibi a porota po dvou zasedáních jednohlasně prohlásí Lucase nevinným. Zabití Belly je tak odloženo pro nedostatek důkazů a viníkem je pachatel neznámý.

Bellina babička, v žilách s kolující a nezanedbatelnou kapkou rumunské krve, obdivuhodná matróna, která celý proces bez mrknutí oka sledovala v televizi, se postavila namáhavě a viditelně bolestivě na oteklé nohy a francouzskou holí ukázala na Aarona, jehož triumfální tvář právě zabírala nejbližší kamera. Zašeptala hlubokým a pevným hlasem se znepokojivým, až hypnotickým akcentem:
„Jsi had a hadem zůstaneš do konce dnů. Mstím se za svoji jedinou vnučku a mstím se za všechny nevinné, kterým jsi kdy ublížil…“

Křivým začernalým ukazovákem udělá na čele muže přes sklo obrazovky podivnou značku a jako by tím bylo splněno, obraz přeblikne zpátky do televizního studia a zpravodajství z procesu je u konce.


***


Toho večera, kdy Aaron oslaví nijak těžké vítězství, kdy jeho konto krásně ztloustne ještě chvatně přidaným bonusem (taková pojistka, kdyby bylo v budoucnu ještě třeba jeho služeb), kdy spokojeně uléhá vedle své ženy, kterou triumfálně podle svých možností předtím uspokojil a která se snažila být nenasytnou dračicí po celé dvě minuty, toho večera usíná skoro okamžitě.

A toho večera a té noci se začíná jeho pozvolná, ale konečná a nezvratná proměna. Nezvykle hlubokému spánku přikládá ranní ztuhlost a strnulost, se kterou se pomalu probírá do kalného dne.
Skoro se nedokáže na moment pohnout a to jej trochu vyleká. Zkusmo zvedne levou paži, divně odmrtvělou a ledovou. A přitom byl zachumlaný až po bradu! Pravá je na tom stejně a podobně studené a bezvládné jsou i jeho končetiny, rozhozené na prostěradle a odmítající se ohnout v kolenou. Nejprve tedy zavrtí prsty. I to jde pomalu a jen se sebezapřením, kdy zatíná zuby a pomáhá těm nehezkým prstům se zažloutlými a ztluštělými nehty očima, aby něco málo zkusily. (Podezřele mdle mu kmitne mozkem myšlenka na pedikéra.) Konečně na něj všechny postupně zavrtí, jako by teprve rozeznaly jeho tvář… Áaron si oddechne. Mozkovou příhodu tedy neměl a ochrnutí mu nehrozí.
Ještě raději leží a sbírá síly na tu dřinu, vstát z lůžka.
Škvírou mezi závěsy kmitne paprsek slunce, co si probojoval cestičku v ranním oparu s pěknou dávkou smogu a jeho pátrající prst přejede po Áaronově maličko strnulé tváři. A jako by mu dodal sil, muž se opatrně posadí, aby nalil nohám více krve do řečiště a po chvíli, jako stařec, se odlepí zadkem od pelesti. Šine se po leštěné podlaze, a chce a neví proč, co nejdříve na denní světlo a slunce. Na balkóně se dlouze vyhřívá a slunko je milosrdné a poráží opar a celý jeho zlatavý kotouč je Áaronovi k dispozici.
Nebere si volno, a když jej v kanceláři zahltí hromada papírování k novým případům, na ranní zážitek zapomene. Den je prosluněný a velkým panoramatickým oknem se směje na skoro spokojeného Áarona. Potom však zlatá koule zapadá a na něj tím okamžikem znova sedá ta divná letargie. Stejná únava a bezmoc jako ráno. Stejná nechuť k pohybu, chlad a třas a strnulost, stoupající mu od prstů na nohou až ke krku.

„Bože, co to se mnou je! Nějaký virus, bakterie...? Aby tak něco zkoušela armáda nebo ty zasraný teroristi. Jeden by se nedivil, v dnešní zkurvené době!!!“
Ale jeho myšlenky pomalu mizí a celý mozek mu halí mlha a lhostejnost se usazuje v obličeji s trošku přiblblou grimasou. Jen se sebezapřením dojede výtahem do podzemních garáží, dopajdá k vozu a sedá za volant. Z garáží však nevyjede. Poslední zbytky sil jej opouštějí a on upadá do skoro katatonického stavu, tak jak je. Skrčený za volantem, oči otevřené a nevidomé. Nikdo jej tam neobjeví, kolem jeho VIP kóje je prázdno, a tak Áaron přenocuje v autě, aniž to vnímá.

Ráno dalšího dne je mnohem horší. Tady dole svítí jen studené světlo výbojek a to jeho krev neprohřeje. Musí tedy, zmateně se probírající a nechápající skutečnost, obrovskou silou vůle donutit k pohybu a vysoukat trup z vozu. Dopotácí se jako opilec k nouzovému východu z podzemí a na čerstvém vzduchu plném (díky bohu!!!) slunečních paprsků a tepla pomalu a jistě pookřívá a prochladlé tělo se stává povolnějším a poslušnějším. Opírá se dlouho o zeď, rozcuchaný a zmuchlané sako nakřivo, až se po něm pohoršení kolemjdoucí otáčejí.
Potom už je líp a může skoro plynule kráčet.
Jde raději pěšky, protože si není jistý, zda by zvládl řídit. Mávne na první taxi a nechá se dovést k nejbližší klinice. Moc nedokáže sestře na recepci vysvětlit své symptomy. Je celý pomačkaný, nemytý a pobledlý a jeho tvář má tvrdý a číhavý výraz. Ženě se vůbec nezamlouvá a chce se ho rychle zbavit. Pošle Áarona na internu s hromádkou lejster. Když konečně vidí mužova záda, teprve se třaslavě nadechne. Už ho nechce více potkat!
Advokát si projde celým kolotočem skenování, mačkání a proklepávání, odběrů všech tělních tekutin a jejich rozborů. Krev má nějakou línou a její složení je také v nerovnováze. Nedokážou mu však s určitostí říct, co mu je.
„Necháme si vás tu, pro jistotu, na pozorování – souhlasíte? Za pár dnů budeme možná moudřejší…“
Ale Áaron nechce. Nemocnice se mu protiví víc, než kdy dříve a skoro utíká z budovy ven. Personálu je to jedno: jeho volba, jeho rozhodnutí… Nikdo jej nezadrží. A výsledky mu přijdou poštou do dvou týdnů.

Podivně nemocný muž se vrací do práce, kterou nemůže nechat stát a znova svěží, se pouští do milované činnosti. A znova s večerem a šerem „odpadá“. A znova končí polosesutý ve svém luxusním voze a znova neví o světě až do rána.
„To už není v pořádku! Budu se léčit doma, v laskavé náruči mojí drahé ženušky… A objednám si lázně někde u moře. TO mi pomůže. Je to přepracování a stres a nedostatek odpočinku. Nic jiného to nebude!!! Vyspím se z toho všeho…“

Domů tedy přichází nečekaně dopoledne. Ani si v té chvíli nevzpomene, že jej Mellita nesháněla celé dva večery, kdy nedorazil domů, jako obvykle po dvacáté večer…
„Drahý, myslela jsem, že jsi mimo město…? Kde máš auto a…? Něco se stalo? Vypadáš vyčerpaně…“
Hraje to na něj a on to cítí. Dříve si nevšímal, jak s ním komunikuje. Dříve neviděl ty náznaky neupřímnosti. Teď má smysly nějak nabroušenější… Je nevrlý a utahaný a míří beze slova do ložnice. Ona běží za ním, najednou nesvá a chce zatahovat tlusté brokátové závěsy: ale divokým výkřikem nesouhlasu ji zastaví, sotva vzala do ruky ovladač.
„Nesahej na to, krávo jedna! Chci mít světlo! Ani se neopovažuj, slyšíš!!!“
A blýskne po ní okem, že se jí zdá, jako by v duhovce žlutě zajiskřilo.
„V pořádku, miláčku… Nechceš napustit vanu? V pohodě… Nechám tě odpočinout, ano? Kdybys něco potřeboval, budu nablízku…“
A vyděšená, jako nikdy, zavírá potichu dveře…

Áaron už nepanikaří, když zase ztuhne, když se třese chladem, ač zapnul topení (V červnu!!!), když sotva pohne očima. Zaspí to raději, konečně aspoň v pohodlné posteli…
Možná příroda se nad ním na chvíli slitovala, protože následující týden je slunečný a nezvykle teplý. Sedává od rána na terase, na přímém a palčivém slunci a nechce tónované okuláry a slastně se protahuje, až žebra skřípou a páteř lupe každým z obratlů. Kolem poledne se cítí nejlépe. Jeho tělo je náhle pružné a ohebné. Dokáže dát dlaně až na zem k nohám zcela bez námahy, točí krkem jako by nikdy netrpěl zablokovanou krční páteří. Dokáže vlnit břišními a zádovými svaly jako celoživotně trénovaný fakír. Až je to obludné, ty jeho hrátky se sebou. Mnohdy se přistihne, jak kmitá jazykem uvnitř dásní, skoro by mu vyklouzl z pusy, tak je přičinlivý. A často sykne, jen tak, aniž by to chtěl a to už mu špička neposedného jazyka zakmitne mezi rty. Hlavně když slyší přicházet Mellitu… A když tím zpropadeným jazykem zakmitá, aby ona neviděla, cítí ji ještě lépe. Vnímá její teplo i vůni skoro živočišnou.
Tehdy si ji „vzal“ na té terase vůbec poprvé. Tehdy nepředstírala a sténala opravdu. Nejprve rozkoší, potom už bolestí. Byl to grandiózní akt spojení a ona marně dumala, kde se v něm takové schopnosti najednou vzaly…
S večerem však uvadal, jako opomíjená kytka a lehal si brzy, ještě než padla tma. Mellita spávala v hostinském pokoji, aby měl klid. A ona, aby měla pokoj od jeho divného syčivého dechu.
Na sex měl chuť každý den a jí se pomalu zajídal. Protože byl divnější a divnější. Chtěl ji v nezvyklých a pro ni krkolomných pozicích, doslova ji oplétal a dusil jako ve smyčkách. Začala se vyhýbat poledni, kdy byl nejaktivnější, a vymýšlela různé důvody, aby mohla z domu. Věděl to, vnímal všechny vibrace její mysli i těla intenzivně. Ale tvářil se, že je mu to jedno.
Potom odjela na týden k „rodičům" a mu to vyhovovalo...

Teď když osaměl, se zaměřoval na sebe. Pocit, že roste a natahuje se, si ověřil podle délky kalhot. Že štíhlí, mu také řekly ony, když mu spadly z boků až ke kotníkům. Že mu mizí ochlupení, kůže příšerně svědí a pne se a pálí, rudne nebo naopak bělá a šedne. Že praská bolestivými puklinami, rohovatí, loupe se a odpadává v celých kusech jako po prudkém spálení na slunci a pod ní se objevuje nová pevnější a lesklejší. Mění barvu a snad se rýsuje i zvláštní kresba: ale to se snažil nevidět.
Avšak nejvíce se vyděsil, když před zrcadlem v koupelně uviděl svůj proporčně jiný obličej a z pusy zakmital černý a rozeklaný jazyk. Ty oči!!! Šikmé a hadí: ne hnědé jako dříve, ale blátivě zelené a zornička do úzké štěrbiny. Pozoroval sám sebe tak upřeně, až se skoro zhypnotizoval a hlava se mu kolébala do stran na stejně silném, osvaleném krku.

Poslední proměna se udála tu noc, kdy se manželka vrátila. Plná výčitek svědomí, že jej, vážně nemocného, nechala o samotě, uvolila se, že přespí v manželské posteli.
Moc Áaronovi neviděla do tváře, když si sedli k večeři, protože se halil do rudého sametového županu s hlubokou kapucí: prý je mu chladno. Málo si řekli a oční kontakt nevyhledávali. Ticho bylo skoro hmatatelné a nepříjemné, kromě jeho slyšitelného a syčivého nadechování.

„Nemá náhodou něco na plicích?“ Myslí si ona… „Ne, neblázni, ženská – nemá… Byl přece na vyšetření a nic nenašli… Však brzy budou ty slibované výsledky.“ Letmé a maličko záludné pomyšlení na předmanželskou smlouvu ji zahřeje na duši…

Áaron skoro ani nejedl, jen vysrkal pár mušlí a chlemtavě se napil vody. Vždycky rád popíjel drahý koňak před spaním. I to jako by zapomněl a Mellita se neptala. Spát šli brzy – ona „unavená“ z cesty, on z husté krve v žilách. Jeho bezvědomí podobný spánek mu nedal žádné znamení.
Tehdy mu překotně srůstají s trupem všechny končetiny a páteř se protahuje do délky skoro tří metrů. Na každém jednom z obratlů se rodí jemné žebroví, přeskupují se a mění vnitřní orgány i mozek, horší se mu sluch a zrak, zato tepločivné jamky pod očima poskytují nový komfort, stejně jako Jacobsonův orgán uvnitř plně ozubené a kruté tlamy. Krk mizí a tvarovaná hlava plynule přechází ve válcovité a dobře živené plazí tělo s plochými okrovými šupinami na břiše a zelenohnědou kruhovou kresbou na pružném hřbetě. Právníkova DNA s novým dnem dovršila vítězně celkovou a složitou přestavbu.


Zato jeho žena, sdílející s ním věrně nevěrně manželské lože cosi ucítí. Divný třas a vlnění pod společnou přikrývkou. Slyší tření a šustot po zváleném prostěradle. Najednou je docela vzhůru a pohlédne v šeru na manžela a trochu podrážděně zašeptá: „Proč nespíš Áarone… Je ti zle…? Budíš mě. Musím zítra brzy na letiště a…“
Hrůzou polkne zbytek věty, když se pod pokrývkou zavlní mocný sval a na polštáři místo oplešatělé hlavy jejího neatraktivního muže právníka, spočívá klínovitá a lesklými šupinami porostlá hlava ohromného hada. Podívá se po ní studeným okem a v tlamě se kmitne jako bota černý, rozeklaný jazyk a ozve se výrazné a varovné zasyčení.

Mellitě teď přijdou vhod hodiny trávené v posilovně i milencově posteli: hbitě a účelně vyskočí na nohy, nezaváhá a jedním skokem uniká z dosahu a běží na chodbu a po schodech, sotva za pár vteřin je dole v hale. Had se po ní ohnal, ale minul o pár důležitých centimetrů. Navíc zamotaný v lůžkovinách, a ještě ztuhlý chladem noci, ztratil trochu na síle.
Honem klíče z misky na mramorovém stolku, kabelka s doklady a kreditkami a do pěti minut už prchající manželka míří na křižovatku a ven z města. Má kam jít: už volala a on ji čeká…


Krajta Áaron, protože právě tou se stal, se pomalu a líně souká z postele s ohledem na nerozprouděnou a hustou plazí krev a sune se novým a zkoumavým pohybem po leštěné cedrové podlaze z ložnice. Má hadí instinkty a ty mu říkají, že v domě není bezpečno. Mezi lidmi, že není bezpečno. I když je to veliký had, skoro tři metry, musí se mít na pozoru. Proto volí cestu do koupelny v patře, kde je i toaleta. Musí zmizet nepozorovaně a venku to nepůjde. Už je slyšet ranní ruch dopravy a světlo, co se dere přes závěsy napovídá, že je bílý den.

Trochu se obává, že odpadem toalety neprojde. Je tlustý jako mužská ruka a to vypadá jako problém.
Neví však, že jeho nové tělo se umí smršťovat a natahovat nebo naopak roztahovat podle potřeby.
Najednou je v míse a už se nebojí, že uvízne. Jeho promyšlené svalstvo pracuje jako hodinky a on se pomalu noří pod malou hladinku levandulově zbarvené a synteticky zavánějící vody až zbývá jen kmitající se špice ocasu. A už není ani ta. Áaron zmizel v záchodu - nedůstojný to odchod ze scény.
On jako had to tak nebere. Jinýma očima vidí jiné priority a jeho teritoriem už není soudní síň, ale rozsáhlé síně a dvorany městské kanalizace. Tam se uchyluje před světem lidí, kterým jenom škodil. Nyní se musí spokojit s jinou državou. Je králem krys a potkanů a oni jsou jeho potravou a jedinou kratochvílí.


Nikdo neví, jak dlouho tu přežije. Možná měsíce, možná roky. Dokud na něj nenarazí parta vodařů, těch neohrožených chlapů, co v kanálech už viděli ledacos. Určitě se neleknou hada, i když velkého predátora, nijak neobvyklého v těchto končinách.

Potom budou jeho mrzké dny sečteny a Bellina smrt tak pomstěna dvakrát…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tom A. Trammel 18.06.2016, 19:45:05 Odpovědět 
   Krásně napsané, dávám 1.
 ze dne 19.06.2016, 14:35:40  
   Tilda: Děkuji a mám radost, že konečně někdo další čte!!!
Moc si vážím té pochvaly! T.
 Šíma 04.06.2016, 18:08:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavě a barvitě podaná proměna lstivého právníka v hada, kdy příběh sází na fantazii čtenáře (běžně se přeci lidé ve zvířata nemění) a má až hororový nádech.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 05.06.2016, 14:55:41  
   Tilda: Zdravím a moc děkuji za přečtení i hodnocení. Jsem poctěna!
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O šeru
oveckovna
Vševesmír - Kou...
The Mous
TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr