|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 14. ::
| KAPITOLA 14. Dál a dál |
| |
|
|
Jana neměla moc jasno v tom, jak se jí podařilo dostat zpátky domů. Dorazila ve středu kolem poledne a do školy se rozhodně nechystala. Obdržela zprávu, že dočasně nemusí chodit na tréninky, za což byla vděčná. Jakmile měla na dosah svou postel, zalezla si do ní a odmítala dělat jakoukoliv činnost, dokud se pořádně nevyspí. Eva několikrát telefonovala své mámě, aby se o ni nebála. Vymyslela si, že tento týden začínají školu o hodinu dřív, takže přespí u Jany. Ta jí nabídla azyl vedle sebe v posteli; Lukáš i nadále okupoval gauč – svůj pobyt si o pár dní prodloužil.
Paní Deáková naštěstí chodila z práce den ode dne později, naopak ráno odcházela ještě dřív. Ani nezpozorovala, že je u nich ubytovaný nový člen rodiny. Když večer přišla domů a své dceři dávala dobrou noc, myslela si, že osoba ležící vedle ní je Lukáš – nic nenormálního u sourozenců, byť nevlastních.
Jana nadále nechápala, jak je možné, že se začal chovat tak přívětivě. Oba z ní tahali, kde celou úterní noc trávila a proč musela tak narychlo odejít. Eva si domýšlela, že se to týkalo členství, to ale Lukášovi říct nemohla. Měl svou vlastní teorii. Myslel si, že utekla ke svému imaginárnímu přítelovi. Kdyby tak znal pravdu.
Další z věcí, o kterých Jana nechtěla hovořit, byly samotné zkoušky (nemluvně o těch na motorku). Jak si postupem času uvědomovala, ani o nich mluvit nemohla. Jenže obě přítelkyně nebyly hloupé a beze slov si své tajemství sdělily.
„Závidím vám, že nemusíte chodit do školy,“ utrousil Lukáš, když se celý zničený vrátil v pátek odpoledne domů. Víkend byl před nimi a to znamenalo, že si snad všichni konečně odpočinou.
„Jo, hele, nemusíme,“ řekla ironicky Eva. „Už se nehorázně těším, až uvidím Polívku. Ten mě zjebe, nemůžu se dočkat.“
„To je váš třídní?“
„Jo.“
„Nemůžeš být nemocná?“ divil se Lukáš.
„No, vzhledem k mému počtu zameškaných hodin z loňského roku… Evidentně ne.“
„Co ti bylo?“
„Mám špatnej imunitní systém,“ pokrčila rameny. „Žádná novinka.“
Vypadalo to, že má Lukáš zasazeného brouka v hlavě. Moc ho zajímalo, co se Evě stalo, ale bylo mu trapné s tím začínat. Navíc se nenašla vhodná chvíle.
Koncem týdne vypadala Eva zdravěji. Už se nepodobala shnilému angreštu a škrábance na obličeji se jí po každodenním nanášení mastičky zacelovaly. Proto se těšila, až se vrátí domů. Mohla se ale tvářit jak chtěla, radost z ní dvakrát nevyzařovala.
Oficiálně poslední večer trávený v rodině Deákových se šla ještě vysprchovat. Holky se před sebou nikdy nestyděly a tudíž Janě přišlo naprosto samozřejmé, že si chtěla vyčistit zuby za přítomnosti své přítelkyně.
Když se ale chtěla dostat do koupelny, překvapily ji zamčené dveře. Na poličce vedle ležel šroubovák; Jana znala trik, jak se tam i přes překážku dostat. Bylo to celkem primitivní. Nad klikou odštípla plastový kryt a pootočila šroubek. Zámek cvakl a Jana vešla dovnitř.
Jakmile to udělala, málem omdlela. Ve vaně stála osoba, kterou nepoznávala. První, co zaregistrovala, bylo zjizvené tělo plné modřin, škrábanců, ale i hlubších řezných ran. Její prsa byla viditelně pohmožděná, na břiše jí vyryly převrácený pentagram. Klín měla rozdrásaný; vypadalo to, že ji někdo neušetřil ani znásilnění.
Jejich pohledy se setkaly. Do náhlého ticha zazněl cinkot; Evě vyklouzla hadice z ruky. Sáhla po nachystaném ručníku a při té příležitosti odkryla další ze svých zranění. Záda měla zbičovaná do krve.
Jana si zakryla ústa rukou. Měla na krajíčku. „Evo, co ti to udělali?! Proč jsi mi to neřekla?“
„Nepotřebuju lítost,“ odbyla ji.
Slepá hrůza ji jímala víc a víc. „Okamžitě mi řekni, kdo ti tohle udělal!“
Odpovědí jí byl hluboký, upřímný pohled. „Ne.“
„Proč ti to udělali? Proč?“ Aniž by si to uvědomovala, křičela. „Ty mi to neřekneš? Ale já je zabiju, přísahám, že je zabiju! Jednoho po druhým!“ Vtek se v ní hromadil
„Jano, uklidni se, prosím, je tu Lukáš.“ Vypnula sprchu, ovinula kolem sebe ručník a vylezla z vany.
„Já že se mám uklidnit? Tak mi řekni, co jsi věděla? Co jsi věděla tak důležitého, že tě mučili, aby se to dozvěděli? Hm?“
„Jano…“
„Kurva, tak už mě nenapínej a řekni mi to!“ Kdyby měla po ruce něco, do čeho by mohla praštit, udělala by to. Místo toho nabíral její slovní projev na hlasitosti. Čím déle se dívala na její zubožené tělo, tím víc nadávala. „Jen mi řekni, stálo tohle všechno za to? Stálo? Stálo za to jít na výcvik? Stálo za to se dopracovat až takhle vysoko? Stálo za to tě takhle vidět zmrzačenou za cenu… za jakou cenu?!“
„Za cenu několika desítek životů, co se nám podařilo zachránit?“ doplnila její větu Eva. „Za cenu těch, kteří teď nehnijí pod zemí, ale jsou doma a v teple se svojí rodinou? Za cenu lidí, kteří milovali a mohou milovat dál?“
Jana se rozbrečela. „Já jsem husa hloupá,“ naříkala. „Informace! Informace je nejdůležitější. Tenkrát večer, když jsem u tebe byla… Já jsem tak naivní!“
„Každý jsme naivní,“ odrhnula si Eva z obličeje pramen vlasů. „A ty nejsi výjimka.“
„Kdo to byl? Kdo to byl celou dobu? Pověz mi to, řekni mi to!“
„Na to už budeš muset přijít sama, je mi líto.“
„Je mi líto? Tobě je líto? Evo, dívala jsi se na sebe do zrcadla? Hm? Tak dívala?“
„Nepotřebuji se vidět, důležité je to uvnitř.“
„Mám dojem, že tě to hluboce poznamenalo,“ dala, už klidně, důraz na slovo hluboce. Slzy ne a ne přestat téct. „Myslím, že je nejvyšší čas ukončit naší sázku. Mám dojem, že lhůta dneškem padá.“
V tu chvíli Evě zamrzl úsměv na tváři.
„Tak kolik chlapců, kolik nevinných hochů jsi přivedla na scestí? Ne, to je špatná otázka. Kolik nevinných mládenců jsi dokázala zkazit? Kolik jsi nastřádala bodů? Když jsou všichni kluci tak hloupí, kolik jich bylo?“
Vypadalo to, že si Eva rozmýšlí odpověď.
„Varuji tě, nesnaž se mi lhát, víš, co se stane. Jsi zavázána neporušitelným slibem. Pokud zalžeš, nečeká tě příjemná smrt. Až tak ti na tom záleželo? Až tak?“
„Tři sta dvanáct,“ zněla odpověď.
„Výborně, vypadá to, že mluvíš pravdu. V tom případě tě ale zklamu, vyhrála jsem. O celých pět bodů vedu. Řekni mi, jak moc jsi chtěla zjistit mé největší tajemství? Jak moc ti na tom záleželo? Teď se ale budu ptát já.“
„Jsi svině. Nerozumíš tomu.“
„Ne, jen hraju podle pravidel. Zapomněla jsi?“
„V tom případě se s tebou budu muset rozloučit,“ řekla studeně.
„Proč?“
„Nejsem vázaná jen vůči tobě, Jano, ale i vůči členům. Složila jsem dvě přísahy. Pokud jednu z nich nedodržím, víš, co se stane.“
Došlo jí to. Jedna vteřina všechno obrátila naruby. „Ty jsi… Jak jsi to mohla udělat? Ty jsi složila přísahu i navzdory tomu, že jsi něco uzavřela se mnou?“
„Ano.“
„To jsi čekala, že to vyhraješ?“
„Ne.“
„Ne? Tak proč jsi to potom dělala?“
„To nepochopíš, to nemůžeš pochopit a asi se to ani nikdy nedozvíš.“
„Proč bych to nemohla chápat?“
„Protože nemáš rozšířené obzory.“
„Cože nemám? Jak to myslíš? Jsi něco víc, když tě trénovali? Evo…“
„Jdi pryč, čas se krátí,“ odbyla ji Eva a odvrátila zrak.
„Vyspi se s Lukášem,“ vyhrkla Jana. „Když se s ním vyspíš, dostaneš osm bodů a budeš mít přede mnou tří bodový náskok. Evo, prosím, udělej to. Já tě na kolena prosím.“
„Tak moc ti na tom záleží?“ ironizovala.
„Máš ještě čas, máš pojebanejch pár hodin. Do půlnoci čas! Evo, prosím, když ne kvůli sobě, tak kvůli mně.“
„Myslíš, že bude Lukáš chtít mí zničený tělo, jak jsi sama řekla? Hm?“
„Evo, tady jde o život! Nechceš to všechno zahodit, nebo jo? Chceš?“
„Po tomhle týdnu je mi to jedno. Sebevraždu spáchat nemůžu, to mi nedovolí hrdost, ale můžu ti říct své největší tajemství. Bohužel, ani k tomu nedojde, jelikož bych tě mohla dostat do té samé situace jako sebe. A víš, co z toho vyplívá?“
„Ty chceš, abych s tebou čekala na smrt? Ty chceš, abych viděla, jak zvracíš vlastní vnitřnosti? Kurva, Evo! Víš, co mluvíš? Můžeš se zachránit! Já nejsem k nikomu vázaná, řekla bych ti to! Řekla…“
„Řekla bys jí, že jsi zabila mého nejlepšího člověka?“ ozvalo se za jejími zády. „Řekla bys jí, že porušuješ veškerá pravidla, když miluješ a pro toho milovaného bys umřela? Nebo by si jí snad řekla, že jsem to byl já, kdo ji zmučil? Myslím, že dnes nebude jediná, kdo se rozloučí s tímhle světem.“
Lukáš ji popadl za obličej a praštil s ní o roh dveří. Upadla do bezvědomí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
