obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915319 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39436 příspěvků, 5735 autorů a 389995 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Hrad z písku (divadelní hra) ::

 autor Olaf Ludwig publikováno: 02.06.2016, 18:48  
Zajímá mě především, jestli to funguje jako jednoaktovka, nebo jde-li jen o první dějství. Přijde vám to neuzavřené, nebo tam ta nedořečenost sedí? V případě, že byste pokračovali, které motivy cítite potřebu rozvinout/uzavřít?


Vítám ale samozřejmě i jiné komentáře..
 

HRAD Z PÍSKU
(divadelní hra)




Zadní projekce.
Prázdnou a potemnělou nádražní halou se rozléhají rychlé kroky, které se dutě odrážejí od vysokých stěn. Chůze se brzy mění v běh. Zpoza rohu vidíme vybíhat mladého muže v bílé mikině a s velkým batohem na zádech. Vráží do dveří, přebíhá nástupiště a ztěžka naskakuje do vlaku společně s hvizdem výpravčího. Prochází poloprázdným vagónem a zahýbá do prvního kupé, v němž se svítí.

Dlouhý detail hnědých ženských očí. Vyzařuje z nich lehká roztěkanost; hledí poněkud nepřítomně. Záběr pomalu odzoomuje, a my zjistíme, že žena je úplně nahá, sedí s koleny od sebe a z rozkroku jí vytéká tmavě červená hustá tekutina, která pomalu kape na podlahu.

Slyšíme, jak se vlak rozjíždí. Zatím sledujeme detail, jak se z kalužky na podlaze s cuknutím odděluje stružka a pomalu přetéká na druhou stranu kupé. Na půli cesty však krev narazí na hrad z písku. Kamera lehce odzoomuje a odhalí, že do nejvyšší věžičky hradu je zapíchnutá vlaječka Východního Timoru. Krev se pomalu mísí se zrnky písku a začíná vzlínat nahoru. Slyšíme odbíjet zvony. Jedenáctá. Jedenáctá menstruující žena, kterou dnes potkal.

Rozsvěcují se světla na scéně.
Ta je pojata jako směrem k publiku otevřená kopie staršího vlakového kupé. Vínové koženkové sedačky, omšelé nahnědlé stěny, stahovací okno v pozadí lemované těžkými tmavě zelenými závěsy. Na stolku pod oknem leží krabička cigaret a zapalovač. V kupé napravo sedí nahá žena. Nemá při sobě nic, jen nad ní v polici na zavazadla leží malá kabelka. Zleva vstupuje muž v mikině. Mezi nimi stružka krve a hrad z písku s vlaječkou Timoru na nejvyšší věži. Je šero.

On hází batoh nahoru a ztěžka dosedá naproti ženě. Chvíli vydechuje a zatím si ji bez známky rozrušení pozorně prohlédne. Do rozkroku se jí ovšem nepodívá. Pak naposledy dlouze vydechne a zeptá se: “Nemáte cigaretu?”
Ona sedí napůl rozvalená, ani se neobtěžuje nějak zakrýt či alespoň dát kolena k sobě. Hlavu lehce natočenou ven pootočí k muži, zpříma na něj pohlédne a nezúčastněně opáčí: “Jen s příchutí kiwi.”

Následující hovor se nese ve spíše lhostejném tónu. Oba velmi šetří na intonaci i na emocionálním zabarvení. Baví se jako dva cizí lidé ve frontě na přepážku.

On: “Kde se tady vzal ten písek”?
Ona: “Už tu byl.”

On: “Víte, co to je za vlajku?”
Ona: “Nevim. Vietnam?”
On: “Východní Timor”
Ona: “Cože?”
On: “Nejmladší stát na světě.”
Ona: “Jak to víte?”
On: “Viděl jsem to v televizi.”

Ona: “Dáte si teda to cígo?”
On: “Jo, dám. Promiňte.”
Žena se k němu nahne jen nepatrně, on se musí natáhnout mnohem víc. Když mu zapaluje, zahlédne na jejím zapalovači palmu a všimne si, že má nehet prsteníčku na zeleno.
Ona: “Už jsou trochu vyčichlý.”
On: Já tam cítím spíš limetku.”
Ona: “Říkám, že jsou vyčichlý. Kdyby byly čerstvý, tak byste to poznal.”

Dlouhou dobu jen tiše sedí a hledí z okna. On kouří a popel oklepává do víčka od marmelády, které vytáhl z kapsy a položil na stůl vedle cigaret. Občas na ni pohlédne. Ona sedí rozvalená bez hnutí, jen bezvýrazně zírá z okna. Vlak ujíždí nocí. Scéna je protažena na hranici divákovy trpělivosti. Pak zaskřípou brzdy a vlak zastaví.

Vchází průvodčí.
Průvodčí: “Proč je tady ta krev?”
On: “A ten písek vám divný nepřijde?”
P: “Ta krev spíš.”
Ona: “Menstruuju.”
P: “A lístek máte?”
Podá mu ho.
Průvodčí (při razítkování): “Limetkový?”
Ona: “Kiwi”
P: “A vy?”
I on mu podá jízdenku.
P: “Budeme mít zpoždění, vlak srazil srnu.”
Odchází.

On: “Vidíte? Taky tam cítil limetku.”
Ona: “Srnu. A to kvůli tomu musíme stavit?”
On: “Než to odklidí a tak..”

On: “Jste už dnes jedenáctá.”
Ona: “Jedenáctá jaká?”
On: “Jedenáctá menstruující.”
Ona: “No jo, to my děláme.”

Vlak se dává opět do pohybu, krev zatím prosákla hradem a pokračuje na cestě k němu. Podrážkou odkloní směr stružky stranou. V okně je vidět jeho skloněná hlava. Ona ji pro změnu zakloní a natáhne se nad sebe pro kabelku, ale omylem ji shodí a věci se rozsypou na zem. Některé z nich leží v krvi. Ticho kupé se po tom ostrém zvuku zdá o něco naléhavější.

Ona: “Sakra, bude to špinavý.”
On: “Rozbil se vám mobil.”
Ona: “Ne, to jenom vypadla baterka.”
On: “Můžu otevřít okno?”

Prostorem zavane vítr a shodí vlaječku Timoru. Žena má kolena stále od sebe. Trochu se zachvěje.

On: “Nechcete aspoň něco přes ramena?”
Ona: “Asi jo.”

On: “A přes kolena?”
Ona: “Vy kšeftujete s dekama, nebo co?”
On: “No, trochu.”
Ona: “Já mám ale nazbyt jenom dvacku.”
On: “Tak vám dám malou.”

Vstane, shodí batoh a vyhrabe z něho maličkou hnědou deku. Znovu ho hodí nahoru, deku podá ženě a sedne si. Vlak jede a oni na sebe hledí. Ona má hnědé oči a černé vlasy do čela, a teď už deku přes ramena; ta však pomalu nestačí ani na zakrytí ňader. On má kšiltovku a modré oči. Taky bílou mikinu s nápisem Lonsdale. Vstane a zavře okno. Limetku a kiwi nahradil vlhký vzduch a vůně deštěm smáčeného prachu. Nějakou dobu jedou mlčky. Po chvíli se opět ozve skřípění brzd a vlak zastaví ve stanici. Doléhá sem nesrozumitelné hlášení, jinak je ale ticho. Chodbou se ozvou kroky, načež se zleva přišourá žena. Je jí asi padesát, má trvalou a kruhy pod očima.

Trvalá (Nakročí do kupé a s nelibostí přehlédne ten nepořádek. Písek, krev, rozsypané dámské propriety. Pak se otočí na muže): “Proč je tady ten hrad z písku?”
On: “A ta krev vám divná nepřijde?”
Trvalá: “Ten písek spíš. - Ten z tý ženský asi nevytek´.”
Ona: “Už to tu bylo.”
Trvalá: “Máte zpoždění.”
On: “Vlak srazil srnu.”
Trvalá: “A to se kvůli tomu musí stavit?”
On: “Než to uklidí a tak..”

Trvalá odchází a muž v kšiltovce začne konečně sbírat rozsypané věci.

Ona: “Chudák srna.”
On: “Takovejch je.” Zvedne peněženku, vytáhne z ní dvacetikorunu a strčí si ji do kapsy.
Ona: “Jedenáct?”
On: “Co jedenáct. Víc asi.”
Ona: “Ste říkal, že už jste dneska potkal jedenáct ženskejch s krámama.”
On: “Však vy jich taky máte,” podává jí hrst zakrvavených propriet.
Ona: “Jak to poznáte?”
On: “Cítím to.”
Ona: “Jako krev?”
On: “No jo. Fakt nechcete nic přes kolena?”
Ona: “To je dobrý.”
...
Ona (štrachá se v mobilu): “Nejde zapnout.”
On: “Asi ho musíte trochu očistit a nechat vyschnout.”
Ona: “Hm.”

Vlak projíždí městem. Za okny se míhají světelné reklamy. Už je po dešti a světlo z reklam se odráží na silnicích.

Ona (uklízí zbytek věcí do kabelky): “Sakra, všechny krámy jsou od krve.”
On: “Aspoň teď máte tu deku.”
Ona: “Malou.”
On: “Ste měla jenom dvacku.”
Ona (smířlivě): “No jo.”
...
Další zastávka a další cestující. Kroky, vrznutí odsouvaných dveří a do kupé nahlíží hlava muže. Je mu asi čtyřicet a už má na temeni plešku.

Plešoun (zeširoka se rozhlédne po kupé): “Kiwi?”
On: “Ono je to tady ještě cítit?”
Plešoun: “Asi jak člověk přijde zvenku. - Nezbyla vám jedna?” Obrací se na ženu.
Ona (nabízí mu): “Prosim.”
Plešoun (souká se do kupé): “Můžu?”
Ona: “Jestli vám nevadí ten bordel.”
Plešoun (sedá si vedle ní): “Se ještě vlezu.”

Plešoun: “To je Vietnam?” Shýbá se pro zkrvavenou vlaječku na zemi.
On: “Východní Timor.”
Plešoun: “Cože?”
On: “Nejmladší země na světě.”
Plešoun: “Jak to víte?”
On: “Viděl jsem to v televizi.”
Plešoun si vlajku chvíli prohlíží, pak si ji strčí do kapsy.

On (k Plešounovi): “Nechcete deku?”
Plešoun: “Jako na co?”
On: “Nevím, třeba přes kolena. Mám různý velikosti.”
Plešoun: “Zas tak starej ještě nejsem. To spíš tady slečna by potřebovala.”
Ona: “Mě není zima.”
Plešoun: “O to by ani tak nešlo. Můžete mi zapálit?”
Zelený nehet a palma.

Všichni sedí tiše, hrad tiše stojí. Vlak proráží tmu, krev pomalu zasychá. Muž zvolna kouří, obláčky dýmu vyfukuje před sebe. Občas je trochu slyšet, jak mu zakručí v břiše.

Plešoun (směrem k hradu): “Takový jsme stavěli taky, když jsem byl malej.”
Ona: “Stejně se to vždycky nakonec rozsype.”
Plešoun: “Hm, no jo no.”

On: “My už jenom chlastali.”


Zastávka, kroky, hlava nahlížející do kupé. Žena. Asi čtyřicet, blond přeliv, zachovalá.

Zachovalá: “Romane?”

Plešoun na blondýnu překvapeně hledí. Ta mu hlavou naznačí, ať jde za ní ven. Spěšně vstane, vyjde a zatáhne za sebou dveře. Spolu odcházejí.

On: “Asi bejvalá.”
Ona: “Jaktože se nikdo nezajímá, proč jsem tady nahá, a proč krvácím na zem?”
On (hrabe se v kapse s hlavou skloněnou): “Každej máme dneska ňáký svý problémy.”
...
On (vítězoslavně vytáhne žvýkačku a vrazí si ji do pusy): “Můžu vám nechat ještě jednu deku. Mi to pak někdy dáte.”
Ona: “Není mi zima.”
On: “O to by ani tak nešlo.”
Ona: “Beztak už se nikdy nepotkáme.”
On: “Tak mi dáte číslo a nějak se domluvíme.”
Ona (s lehkým úsměškem): “To určitě.”
On: “Tak to asi deka nebude.”
Ona: “Stejně mi není zima.”
On: “O to by ani tak nešlo.”

Oba dlouze pohlédnou z okna.

On (obrací se zpátky na ni): “A proč mi nechcete dát číslo?”
Ona: “Ani ste se nezeptal, proč jsem tady nahá, a proč pouštim krámy na zem.”
On: “Tak vám to upadlo no. To se stane.”
Ona (ironicky): “Haha”
...
On (ke hradu): “Třeba mi do toho nic není.”
Ona (také k hradu): “Třeba chci aby vám do toho něco bylo.”


Do kupé nahlédne průvodčí, je to postarší obtloustlý muž s brunátnými tvářemi a bodrým, byť prostým výrazem.

Průvodčí: “Přistoupili?”
Ona (otráveně): “Už šel.”
P: “Kdo?”
Ona: “Takovej asi čtyřicátník. Plešatej.”
P: “Toho jsem neviděl. Jestli nezalez´ na hajzl zase.”
On: “Odvedla si ho taková blondýna.”
P: (otáčí se spěšně k odchodu se slovy): “Tak že by na hajzlu byli dva?”
Ale ještě na moment strčí hlavu zpátky do dveří.
P: “Jo a už tady prosím nekuřte, smrděj z toho pak závěsy.”
On: “Promiňte.”
Průvodčí přikývne a odchází.

Vlak jede, krev schne, hrad stojí.
Žena si začne opět nervózně hrát s mobilem.

On: “Nechcete aspoň přinožit?”
Ona: “Bolí to. - A! Už naskočil!”
On: “Samsung?”
Ona: “Sony.”
On: “Hm, ty sou taky dobrý.”

Vchází Roman. Očividně rozrušen. Chvíli hledí na ženu s dekou, a pak se posadí vedle ní.

Plešoun: “Nemáte ještě jedno cígo?”
Ona: “Prej tu už nemáme kouřit, smrděj závěsy.”
...
Plešoun (ke hradu): “Je v tom.”
Ona (stále hledí do mobilu): “Hm.”
Plešoun: “To je v píči.”
On: “Hledal vás tady průvodčí.”
Plešoun (obrací se na ženu): “Můžu si od vás zavolat?”
On: “Myslel si, že jste se schovali na hajzlu.”
Žena mezitím na Romana bezvýrazně pohlédne, vteřinku na něj civí, a pak mu mobil podá.
Plešoun: “Dík.” Odchází.

Dovnitř nahlédne padesátnice s trvalou.
Trvalá: “Nemáte někdo prosimvás cígo?”
Ona: ”Běžte už doprdele s těma cigárama všichni!”
Trvalá: (k muži nechápavě) “Co je?”
On: (provinile) “Závěsy.”
Trvalá zmatena odchází.

Jedou dál. Za okny teď dokonalá tma. V kupé zase začíná být dusno.
Žena se podívá na muže, který zírá do tmy venku.
Polkne. Vypadá, že mu chce něco říct. Nadechne se.
Vtom vrazí do kupé průvodčí.

P: “Nejsou tam. Nechápu.” Sedne si vedle nahé ženy.
P: (po chvíli pohlédne na muže v kšiltovce): “Limetkový cigára. Taková kravina.”
Ona (podrážděně): “Jsou kiwi.”
On: “V Timoru maj prej i čokoládový.”
Průvodčí: “Vy jste tam byl?”
On: “Viděl jsem to v televizi.”
...
Průvodčí (ke hradu): “Taky jsme mohli srazit člověka.”
Ona: “To přijde nastejno.”
On: ”Nemůžu zase na chvíli otevřít okno?”
Ona: “Bolí to.”
Průvodčí: “Jako jedno jestli člověka nebo jelena?”
On (otevře okno a sedne si): “Srnu.”
Průvodčí: “Srnu nebo jelena, to přijde nastejno.”
Ona: “Nepřijde.”
Průvodčí (vytáhne vlaječku z kapsy a prohlíží si ji): “To jako v Timoru tolik hulej?”
On: “Prodávaj to ven.”
Průvodčí: ”Kdo si může koupit limetkový cigára? Taková kravina.”
Ona: “Jsou kiwi.”

Průvodčí (ještě chvíli hledí na hrad nasáklý krví): “Třeba budou vzadu.”
Zvedne se a odchází.

Žena se po přílivu vlahého nočního vzduchu zachvěje, deka je ale moc malá na to, aby se do ní trochu zahalila. Tak si ji jen přetáhne o maličko níž přes ramena.

Do kupé vchází zachovalá blondýna.
Zachovalá: “Kde je?”
On: “Šel si zavolat.”
Zachovalá stojí ve dveřích a dál zamyšleně hledí na muže.
On (neví co říct, a tak po chvíli rozpačitě vyhrkne): “Gratuluju.”
Zachovalá (rezignovaně): “Prdel si dělejte z někoho jinýho.”
Z: (přisedá si vedle muže): “Nemáte prosimvás cigáro?”
Žena s dekou nadskočí, ale muž rychle vytahuje krabičku Spartek a Zachovalé podpálí.
Zachovalá: “Díky.”
Ona: “Dyť ste chtěl prve sám.”
Zachovalá: “Můžu zavřít to okno?”
On: “Normální způsob jak navázat, ne. Navíc máte limetkový.”
Zachovalá: “Trochu tady táhne.”
Ona: “Jsou kiwi kurva.”
Zachovalá vstává a okno zavírá, když se vrací na místo trochu podklouzne po krvi a tak tak, že se vyhne hradu z písku.
On: “Když vyčichnou, jsou jako limetkový.”
Zachovalá: Co tady sakra dělá ten hrad?
Ona: “Budou smrdět závěsy.”
Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”
On (k Zachovalé): “A ta krev vám divná nepřijde?”
Zachovalá: “Ten hrad spíš.”
Ona: “Limetkový neexistujou. A ten hrad už tu byl.”
Zachovalá: “Nechápu, že ještě stojí.”
On (překvapeně k nahé ženě): “Vy jste to viděla taky?”
Ona: “Jasně že jo. Všichni přece pořád čumíme na bednu.”
Zachovalá: “Asi ho slepila ta krev.”
Ona: “Zkoušeli to, ale nikdo to nekupoval.”
On: “Tak místo toho začali s kiwi.”
...
On: “A proč jste se teda prve tak divila?”
Ona: “Normální způsob jak navázat, ne.”

Zachovalá (pohlédne ženě na prsa): “Nechcete pučit aspoň bundu?”
Ona: “Není mi zima.”
Zachovalá: “O to by ani tak nešlo.” (Schoulí se do sebe a zadívá se na podlahu)

On (k Zachovalé): “A vy nechcete deku?”

Zachovalá (řádně potáhne ze spartky a pronese k hradu): “Limetkový cigára. Taková kravina.”

Do kupé vchází Plešoun. Když spatří kouřící blondýnu, co už zase není bejvalá, trochu se zarazí, ale nakonec si přisedne. S díky vrací nahé ženě mobil. Ta jen kývne.

Zachovalá (smířlivě mu nabízí šluka): “Dáš si?”
Plešoun: “Budou smrdět závěsy.”
Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”

Do kupé vpadne průvodčí.
P: “Tak tady ste sakra. Lístky, dělejte.”
Oba mu rezignovaně ukážou jízdenky.
Průvodčí (zatímco je kontroluje): “A koukejte to típnout. Budou smrdět závěsy.”
Zachovalá: “Na to zvysoka seru.”

Průvodčí to vzdá, pokrčí rameny, vzdechne a přisedne si k ostatním. Zachovalá mu nabídne šluka, a tak si dá s nimi. Pak pošlou spartku kolem. Všichni v zamyšlení shlížejí na hrad.
...
Chvíli na to po chodbě prochází Trvalá, směřuje asi na záchod. Otočí se do zakouřeného kupé a naštvaně prohodí:
Trvalá: “Prej závěsy!”
Pomalá zatmívačka. Těsně před tím, než se setmí úplně, ozve se do tmy:
On: “Nechcete někdo deku?”

Světla zhasínají zcela.


Konec (?)


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 woodeman 11.06.2016, 12:14:52 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: woodeman ze dne 02.06.2016, 23:50:25

   Kde vidím technická úskalí?
Těch technikálií je tam víc. Obecně všechno, co realizuješ na jevišti ( myšleno na podlaze) je pro divadlo problém. Ty detaily musí zaznamenat i diváci v zadních řadách a to bývá mnohdy oříšek. Samozřejmě že je to divadlo od divadla jiné, někdy to bude naopak větší problém v prvních řadách, je li jeviště vyvýšené a diváci z prvních řad na podlahu prakticky nevidí.
Takže kapky krve dopadající na podlahu – problém, – stružka – problém, hrad z písku – problém, prosakování krve hradem – problém.

Já, jako režisér, automaticky přistupuji k textu tak, že by se měl realizovat (jinak mi nedává smysl se jím zaobírat). Proto taky moje poznámka.

Nahá menstruující žena na jevišti je tak dominantní (možná spíš šokující) prvek ve hře, že ho bude divák automaticky vnímat jako hlavní téma. Bude čekat, co tím chtěl autor vlastně říct, co z toho vzejde. Proč sahá po takhle „těžkém kalibru“. A podle mého mínění právě tenhle moment bude dost upozaďovat ony dialogy. Bude „rozptylovat“
Pokud by se jednalo o scénické čtení, kdy „obrazová složka“ zůstane jen v posluchačově fantazii, asi by to fungovalo lépe.
Možná by taky šlo použít „filmového střihu“, tedy způsobu inscenace, kde se střídají předtočené filmové sekvence s „živým divadlem“. Je to trochu náročnější na synchronizaci, ale možná by to bylo pro diváka „ čitelnější“ a zajímavější. Tímhle způsobem by se dalo snáze docílit důrazu tam, kde o to autor stojí, aniž by byl divák celou dobu zahlcován souběžnými vjemy, které mu nedávají smysl.

V každém případě, pokud by se to někdy realizovalo dej vědět.

Hodně štěstí.
 woodeman 02.06.2016, 23:50:25 Odpovědět 
   Ztotožňuji se s názorem, že ta hra ( jde li tento text označit za divadelní hru) je v praxi téměř nerealizovatelná.
V určitých pasážích stojí na detailech pro divadlo nepoužitelných.
Velký problém vidím také, v obsazení hlavní role.
Byť se v branži pohybuji a pár odvážných děvčat znám, neumím si představit, že by některá z nich do téhle hry šla.
Pro divadlo bych nestavěl tolik na vizuálním vjemu ( ten bych omezil na náznak, nechávající prostor divákově fantazii) zbylo by víc prostoru pro slovo a herecký výkon.
 ze dne 07.06.2016, 22:10:31  
   Olaf Ludwig: ..a můžu vědět, proč se ti to zdá tak nerealizovatelné? Je tam pár detailů (zapalovač, stružka), které by se vizualizovaly obtížně, ale na nich hra rozhodně nestojí a lze je klidně vypustit. Krev lze samozřejmě nahradit nějakou tekutinou. Otázku, nakolik je reálné sehnat herečku do role nahé ženy, ponechme zatím stranou. Jde mi teď spíš o ty technické záležitosti.

V hlavní roli jsou rytmické vyprázdněné dialogy, nikoli ta žena. Na vizuálním vjemu to právě stát nemá, rád bych kdyby to fungovalo i ve formě scénického čtení.

Ovšem zásadní je, že já ani nepočítám s tím, že to někdy někdo zrealizuje. Psal jsem to spíš jako jakousi "divadelní povídku" (trochu po vzoru Bregmanových filmových povídek) - a tak jsem si dovolil zahrnout i poněkud obtížněji realizovatelné prvky, které jsou spíš apelem na čtenářovu představivost. Asi jsem to měl napsat hned do úvodu, neb všichni na to pohlížejí primárně tou praktickou optikou (je-li to realizovatelné), zatímco já bych radši aby se soustředili na ty dialogy a hru s motivy.
 čuk 02.06.2016, 18:47:22 Odpovědět 
   Buď vítán na saspi.
Text nevypadá na divadelní hru. Sám hovoříš o záběrech kamery. Mohla by to být ovšem divadelní hra s projekcí. Jako film by text připadal lepší. Je to typická absurdní hra, s opakovanými, avšak s postupně se měnícími a vyvíjejícími se motivy, častějšími než jsou u V. Havla. S kamerou by se mohlo víc čarovat a v divadle přidat na absurdnu, třeba použitím paralelních scén pro detaily. Motiv hradu z písku a červené kapaliny je zajímavý. Ovšem založit to na menstruci, to se mi zdá být silná káva, pro většinu diváků nepřijatelná. Přijatelnější by bylo víc hrát jenom jako. I kdyby pochopili, že se jedná o stylizaci a nadsázku. Chceš vyjádřit otrlost a stereotypnost vztahů mezi lidmi. Ta nahá žena by přece jenom mohla být odlišná a jen na ostatní něco hrát (třeba i tu menstruaci) Posuzovat text je obtížné, velice mnoho záleží na aranžmá. Myslím, že textu chybí závěrečný kontrastní akord a přidat nějaký plastičtější mimoděj. Přidat na surrealismu.
Kdybych to měl inscenovat já (jakože nikdy nebudu), tak mě napadlo pár námětů. Přidal bych něco vtipnosti až místy do komedie. červený proud bych udělal z pruhu krepového papíru, všelijak se kroutícího. třeba až neskutečně po jevišti, aby ho účinkující museli teatrálně přeskakovat nebo o něj zakopávat. Pokud by tam byla skutečná kapalina, mohla by být vedena někam stranou k divákům a pak se vracet. Třeba by mohla být vedena v průhledné PE hadičce. Metaforizace a zpoetičnějí mohou být různé (třeba déšť, odkapávání z okapu)
Závěr bych udělal s nahou ženou nějak pointově. Třeba by vstala a krepový papír sbalila do role. V případě kapaliny by mohla udělat totéž. V hadičce by mohl být třeba červený písek, který by pak vysypala na další hromádku. S kapalinou by to mohlo být třeba takto. Vyloví zpod sedadla plechovku s barvou, z které kapalina vytékala, nebo se odhalí že kapalina pochází z transfuzní kapačky, která se pak odhalí. Nakonec bych nechal, aby se žena elegantně oblékla, vyšla z kupé, zamávala divákům, odešla- a postavy v kupé by zůstaly ve štronzu ( pak by po dlouhé době povstaly, nějak absurdně si tleskaly, třeba o stěnu a pod.) Atd.
Měl bys na textu zapracovat a víc ho zkontrastovat (aby vynikl stereotyp). Howgh.Známka orientační.
 ze dne 07.06.2016, 22:01:25  
   Olaf Ludwig: Díky za poctivý komentář i za zajímavé náměty. Pokusím se alespoň na nějaké z nich zareagovat.

Předně na vysvětlení. Původně to bylo míněno jako povídka, ale velmi rychle mi z toho vypadlo všechno krom dialogů, tak jsem to předělal na scénář. A jelikož pro film by to bylo moc statické, stala se z toho divadelní hra. Ovšem některé fragmenty z povídky tam asi zůstaly (detail zapalovače, stružka nohou odkloněná). To ovšem neznamená, že na nich hra stojí a padá.

Jako silná káva je to míněno a rozhodně to nemá být pro každého. Ani z toho nechci dělat nějaký úplný surreál, spíš jsem si to představoval jako obyčejnou všední, veskrze uvěřitelnou scénu, která bude nabourána právě jedním jediným absurdním prvkem - tou nahou menstruující ženou.

Právě proto, že chci zachovat ten prvek obyčejnosti, bych se rád nějakým výrazným stylizacím vyhnul. Nějaké plastové hadičky vedoucí do publika jsou tedy pro mě úplně mimo. Není to Matrix. To stejné s krepákem. Jediný důvod, proč bych tu krev nějak stylizoval, je ten, že by možná ta kalužka nebyla z hlediště vidět.

Co se humoru týče, pokoušel jsem se ho tam tu a onde vsunout; spíš nenápadně a s mírou. Humor (tak trochu tragikomický) pramení i přímo z těch dialogů. Nechtěl jsem z toho dělat nějakou řachandu. Ze stejného důvodu bych tam určitě nevpouštěl nějaké jednoduché gagy jako zakopávání o chuchle krepáku.

Závěr měl tak trochu vyznít do ztracena. Stejně jako vyznívaly všechny dialogy. Tím, že by žena vstala, elegantně se ohákla a zamávala divákům, by to celé podle mě naprosto rozstřelila. Vyznělo by to úplně jinak, než jsem zamýšlel.

A ještě padl návrh na zvýraznění stereotypu - popravdě nevím, jak víc ho ještě zdůraznit. Všechny dialogy se točí kolem třech čtyř motivů, fráze se opakují dokola. Víc už to snad ani oholit nejde, nemá-li se z toho stát Čekání na Godota..

Zamýšlým se též nad námětem implantovat "plastičtější mimoděj". To by mohlo být zajímavé, ovšem nevím, jestli by to zbytečně nerozptylovalo. Už nad tím motivem nechtěného početí jsem dost váhal. Vlastně bych to možná nejradši oholil čistě jen na ty nesmyslné dialogy.

Nicméně díky i tak za zajímavý náhled, který je veden hodně z perspektivy "potenciálního režiséra". Já osobně nikdy nic na divadle neinscenoval a i ten text je míněn spíš jako divadelní povídka. Netuším, jestli by to na prknech fungovalo a myslím, že se to nikdy ani nedozvím...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Autobiografie, ...
Květinka
Nikdy nelži!
Tonyend
obr
obr obr obr
obr

Červí
Pavel
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr