obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POD POSTELÍ ::

 autor Tilda publikováno: 14.06.2016, 22:53  
Děti jsou mnohdy moudřejší než dospělí
 

POD POSTELÍ


Když se přestěhovali do toho domu, když si vybalili a u stolu s rychlou večeří spřádali plány na další den, když šli konečně spát utahaní a rozbolavělí z tahání těžkých krabic, připadalo jim, že našli opravdový domov.
Z hlučného předměstí a ještě hlučnějšího činžovního domu, kde byly snad papírové stěny a stropy z vlnité lepenky, o dveřích ani nemluvě.

Tady byl TAKOVÝ KLID… Tichá ulice jen s několika menšími a většími domy. Každý s vlastní zahrádkou i příjezdovou cestou a veřejné osvětlení citlivě cloní platanová alej.
Tady se z oken nešklebily sodíkové výbojky a neonová reklama baru, která svítívala a stroboskopicky přeblikávala skoro do čtyř do rána, a měli ji nasměrovanou přesně do oken od ložnice. Měli závěsy, jasně že měli, ale stejně to nestačilo. A i za pevně zavřenými víčky mohli poznat, která barva zrovna vede. Ano, mohli se přestěhovat třeba do obýváku. Mohli, kdyby nějaký měli v tom zminiaturizovaném 1+1.
Sotva se vzali, tak tohle zrovna nebylo na pořadu dne. Tohle neřešili, věčně zachumlaní v peřinách a v sobě. Zamilovaní a plní touhy jeli v serotoninových, estrogenových a libidových rauších a potom, docela na hadry, spali jako zabití, než je vykřičel nekompromisní sudí budík z teplé náruče postele.

Ale když se narodila Stella, museli se ohlížet po jiném, klidnějším a hlavně prostornějším bydlení. Práce nebyla překážkou, protože Lina pracovala jako překladatelka a tedy klidně i z domu a Max se svým kamarádem už od střední založili právě malou reklamní firmu a i pro ni potřebují nové prostory k pronájmu. A nejlépe mimo město, kde je velká konkurence a těžko by se uživili. Chce to chytrý tah a hlavně kápnout na lokalitu, která hyne touhou po jejich skvělých bonmotech a lákavých spotech na cokoliv.
Našli po pár týdnech: městys na venkově s velkou nabídkou volných domů k nastěhování a stejně tak i kancelářskou budovou v centru, jež zcela náhodou měla prázdné celé patro po důkladné rekonstrukci a modernizaci. Nájem se zdá ucházející a tak si plácli.
Dům si vybírali pečlivě a s vědomím, že v něm jejich Stella vyroste a dospěje. Natolik je městečko okouzlilo, že jim přišlo jako nesmysl tu nezůstat natrvalo. Nebo se po pár letech zase stěhovat a začínat nanovo.
"Tady jsme konečně doma!" Myslí si oba i za miminko, protože to skoro nevnímá, že je najednou jinde.
Sotva dvouměsíční Stella zatím na světě pevněji nezakořenila. Vnímá jenom vůni a teplo máminy pokožky a dechu na líčkách a zvyká si na tátovo výraznější aroma i sytý a hluboký hlas, kterým ji ukolébává po jídle pořád se obměňující zpívankou o malé princezně.

Noční lampička s beruškami maličko osvětluje dívenčinu spokojenou tvářičku a táta ví, že spinká a vydrží aspoň tři hodiny, než dostane hlad a bude je oba burcovat z lehkého spánku. Ještě nastavit chůvičku a může si dát jedno pivo před spaním. Zvykají malou na vlastní pokojíček už od začátku. Však jejich ložnice je hned vedle a dveře mají otevřené, takže slyší všechno, co se šustne.

První dny je budilo paradoxně hluboké ticho: náhlý přechod z hluku a nepohody museli vstřebat jako léčivou látku. Potom už se jim spalo božsky: tedy kromě krmení, přebalování a chování holčičky třikrát za noc. Lině to nijak nevadilo. Dokázala usnout během dvou minut, sotva položila unavenou tvář na polštář. Naučila se se spánkem hospodařit beze zbytku a pokud jí nestačilo v noci, mohla si dát dvacet během odpoledne, kdy Stella spala i čtyři hodiny v kočárku pod velkou jabloní.

Měsíce běžely a skládaly se do let. Rodina se zabydlela, našli si přátele i zázemí, Lina už celé tři roky překládala pro své původní nakladatelství, reklamka také prosperovala a domek všichni doslova milovali. Vtiskli mu svou vlastní, mladou a bezstarostnou podobu. Všechno ladili do modra a žluta, kupovali na bleším trhu potřeštěné dekorace a někdy i krásné a starožitné kousky s vlastní a záhadnou duší. Všechno to do sebe zapadalo a ladilo spolu a jejich dům byl oázou, úkrytem i místem pro veselá setkání. Stella si zvala ke hrám kamarádku Emilku a Lina s Maxem Eriku a Roberta z protějšího domu, když byli zrovna na řadě.


***


Stelle už byly skoro čtyři, když se začala bát tmy. Jen tak najednou, během jedné bouřlivé noci, kdy byl takový vichr, že orval skoro všechno listí z platanů v ulici a polámal jejich pyšné větve jako snopky párátek. Kdy duněly hromy jako houfnice a blýskalo se celou hodinu spolu s prudkým lijákem.
Bouřka za to nemohla. Té se Stella nebála nikdy. Tma za to mohla. Té se holčička dříve nebála, vždyť odmalička byla vedená k samostatnosti a nikdy neutíkala v noci k mamince pod peřinu, aby se u ní schovala.
Ale tahle nová tma byla jiná. Hlavně pod postelí byla jiná. Taková černější a hustější a lepivější a taky divně smrděla. Jako sklep anebo ponožky zapomenuté v gumácích anebo zmoklý kožich Emilčina dobráckého labradora Esa, když jde spát mokrý do boudy a ráno se k dívenkám tulí, celý dojatý, že se mu smějí do tváře jako dvě sluníčka.
Když Stella ten pach ucítila poprvé, bylo přesně dvanáct minut po půlnoci. To ona nevěděla a stejně by jí bylo jedno, kolik zrovna je. Nebylo jí však jedno, že jí cvakají zoubky zimou, že se cítí špatně a bolí ji bříško a že se hrozně, ale hrozně moc bojí…

Nějak poznala, že ten zápach stoupá zpod postele. Nějak pochopila, že nesmí došlápnout na huňatý kobereček na podlaze, kde na ni věrně čekávají puntíkaté bačkorky s bambulemi. Nějak věděla, že tam teď nejsou a tušila jakýmsi šestým smyslem, že se tak docela neztratily. Že jsou pod postelí. Že tam na ni čekají, aby pro ně sáhla, aby se PODÍVALA… Ne, ty bačkorky nečekají: TO čeká, aby na ni vybaflo a aby na ni sáhlo…

Trošku si povytáhla přikrývku výše k hrudi a zkusmo tiše zavolala: „Mami…? Slyšíš mě? Nebo tatiiii…?“ Pod postelí se něco maličko posunulo: jenom takový nepatrný a lehký pohyb. Ale ona to cítila… I ten pach zesílil. A to ji popohnalo. Vyskočila z postele jako kašpárek z papírového cylindru a utíkala k otevřeným dveřím, tak tak, že se nezamotala do dlouhé flanelové košilky s růžovými koloušky. Dostala se v pořádku na chodbu a nic ji nepopadlo za patu ani za rukáv ani za zcuchané a zpocené vlásky na krku. A už je u mámy a táty: v tom teple a bezpečí se roztřese zimnicí a taky pláčem, který jí cloumá ramínky, ztuhle vytaženými vysoko k uším.

„Stellinko, sluníčko naše, copak se stalo? Měla jsi zlý sen? Něco tě bolí? No, ták, holčičko, už je dobře… Jsi tu s námi, neplakej už…“
Chce se jí plakat ještě dlouho a chce se tulit k maminčině teplé a důvěrně známé hrudi a nechce se jí nic říkat. Až po několika dlouhých, mokrých a bolavých minutách se na oba vyjukané rodiče vyrovnaně podívá a zalže, aniž by si to předem připravila: „Jsem to ale strašpytelka… Ani nevím, co mě tak vyděsilo. Možná zaškrábala větev o sklo nebo zavyl sousedův pes. Ani sama nevím. Radši u vás zůstanu do rána, abych vás zase nevzbudila, jooo?“
A oba souhlasí a oba ji hladí a tisknou v náruči a všichni tak usnou v jednom měkkém a horké klubku, jako mývalí rodinka v bezpečném doupěti.

Ráno, než jde Stellinka do školky, chce se podívat, kam se její milované bačkorky schovaly. Ale najednou si to rozmyslí: „Ne, nepodívám se tam dolů… Radši nee!“ A bosá ťape po linu v kuchyni a máma se diví: „To máme ale otužilou holčičku! Ani bačkorky nemusí…“
Nestará se více, protože trošku zaspali a tak honem honem snídaně, koupelna a narychlo obléknout (naštěstí si chystají hromádku už večer před spaním a Stella sama rozhoduje, co si oblékne…)

Po návratu ze školky, kam děvčátko vozí každé ráno na devátou svým maličkým WV broukem, se pouští Lina do úklidu. Chystá se prát a tak hledá, co kde kdo pohodil a poschovával. Max je trošku nepořádník a ponožky nebo trenýrky u postele nejsou nic nového. I tentokrát najde důkaz…
U Stellinky v pokojíčku toho moc není. Holčička je pořádná a všechno, z čeho se nedočkavě vysouká, ukládá rozvážně a beze spěchu na malou modrou stoličku u okna. Linu napadne vymést prach zpod postýlky. Sice to dělala předevčírem, ale je maličko posedlá smejčením, tak pro klid duše zarejdí smetákem pod pelestí.
A co to nevytáhne na světlo, než Stelliny utajené bačkorky: „Tak proto je neměla ráno obuty! Nějak zapomněla, že si je šoupla pod postel, kočička moje. Musím jí je pěkně nachystat na místo a schválně – jestli si všimne…“
A už je bere do rukou, ale potom se zarazí, když vidí, že jsou samá dírka a trhlinka, bambulky visí sotva na jedné niti a celé papučky jsou jakési uválené, trošku vlhké a hodně jsou cítit ztuchlým a štiplavým odérem. „Co se vám to stalo, chuďátka… Vypadáte, jako by s vámi ta treperenda běhala v kaluži nebo v lese po dešti… Divné: dcerka přece včera nebyla venku. Hned, jak jsme dojely ze školky, kreslila si a koukala na pohádky. Emilka má neštovice a samotnou ji venku hry nebaví…“
Lina ještě chvíli dumá, ale na nic nepřijde. „Zastavím se v obchodě, jak pojedu pro Stellinku a koupím nové – stejné a trošičku větší, aby je měla na pár týdnů. Připadá mi, že roste každou hodinu!“
Rázně popadne plastový černý pytel a bačkorky spolu s jiným nepořádkem a zbytky z kuchyně končí mlčky na dně čerstvě vyvezené popelnice.

Samozřejmě stejné papučky v obchodě neměli. Marně prodavačce vysvětlovala, že byly červené a puntíkaté, s bambulkami na mašličku. Musela koupit kárované, modrobílé a žádné nadýchané kouličky z vlny nečekejte…
„No, snad se budou Stellince líbit! Však se jí zeptám, co s těmi prvními dělala, nezbeda jedna!“

Holčička vůbec nevěděla, co po ní máma chce: „Já jsem nikde necapala ve vodě. Ani jsem je schválně netopila ve vaně. Já nevím, co se stalo. Vážně, mami! A netrap mě, chce se mi plakat, víš…“
Dobře tedy, Lina děvčátku uvěří, a na zničené bačkorky zapomene.
Ten večer, když jde malá spát, táta, její pravidelný večerníček se zeptá: „Jestli chceš, princezno, můžeš spát zase s námi… Ne, že by ses bála! Ty jsi nejstatečnější dívenka na celém světě! Ale… Kdybys chtěla, klidně ti uděláme pelíšek v naší posteli…“

„Nee, to je dobrý, tati, nebojím se! Ale dej mi, prosím, lampičku na zem vedle postýlky. Víš, ona mi moc svítí do očí a tak. Aspoň nezakopnu, viď že jo?!“

„Dobře, ty malá rozumbrado, dáme ji na podlahu… Tady ke stolečku, abys ji nepřevrhla, až budeš vstávat, platí? Tak a je to… Ještě pusu na čumáček, veverko, honem zavřít kukadla a spinkej sladce!“

Táta se ještě u dveří otočí a pošle hihňající se Stelle vzdušnou pusu jako Romeo Julii.

A je ticho… Stella osamí a najednou už není tak veselá, jako když tu byla s tátou. Rozhodne se, že nebude myslet na včera, na zničené bačkorky ani divné zvuky ve tmě. Bude spát a ráno přijde za chviličku. Pevně stiskne víčka, přikrytá až po bradu a dává pozor, aby jí nevykukovaly ani prstíky. Čeká způsobně na spánek a do deseti minut spí jako dudek. Dvanáct minut po půlnoci se její sen o kouzelném lese s vílami a králíčky trhá jako chatrná opona starého loutkového divadla.

V ouškách slyší najednou protivné tahavé a škrábavé zvuky. Jsou tiché, ale vtíravé a zlé a nechtějí přestat. Nechce otevřít oči, ale když nic nevidí, připadá jí to ještě horší. Opatrně tedy odlepí víčka a jenom malou škvírkou pokukuje po temném pokoji. Lampička, kterou si přála dát na podlahu, svítí jenom pod postel. Strop i stěny tonou v šedé tmě a matně bledý obdélník ukazuje, kde vedou otevřené dveře na chodbu.
Slabá záře od lampičky už není stálá, ale míhá se, bliká a poskakuje podél celé pelesti. Jako by ji něco tahalo, skřípá to a piští a Stella sotva dýchá, jak je rozrušená a vystrašená. Ale už ne tak moc, jako první noc. Dívenka je totiž vnitřně velice silná osobnost. Nemá, po kom by tyto výjimečné vlastnosti zdědila. Žádná oduševnělá a senzibilní babička nebo spirituálně nadaná teta. Ona se taková narodila a s věkem se její zatím skryté stránky postupně ukazují. TO, co ji chce vyděsit, co ji chce DOSTAT, možná zabít a možná převést na DRUHOU STRANU neví, s kým má tu čest.
Celé to divné škrabání, sunutí, skřípání, hlasité právě tak akorát, aby nevzbudilo mámu a tátu, přerývané sípavé a nezdravé dýchání čehosi skončí tak náhle, jako začalo. Blikání a kutálení lampičky, jako by se děvčátku jenom zdálo. Ticho je tak hluboké, že Stellu skoro bolí.

Usne až za půl hodiny a ráno je celá utahaná a nerudná. Maminka ji musí budit a trochu se bojí, jestli nemá Stella teplotu. Nemá… Jenom ze spánku rudé tvářičky a trochu více zalepená víčka.

„Stelli, co dělá ta lampa na zemi? Ona ti upadla?“ A máma bere udiveně do ruky pobitou a zkřivenou lampičku: na plastovém stínidle, vybouleném a promáčknutém, se berušky zle tváří a ten tam je jejich veselý kukuč.
„Abychom koupili novou… Proč jsi ji shodila? Vždyť byla tak hezká…“
„Já ji neshodila, maminko: táta mi ji dal na zem, protože mi rušila spaní. Asi jsem do ní kopla nebo co…“
Stella nechápe, proč neřekne mámě pravdu. Něco jí brání a slova, která si chystá, spolkne jako cucavý bonbon. Trochu to v krku zabolí, ale radši tak, než aby rodiče vyděsila. A to by je určitě vystrašilo a nechtěli by ji nechávat samotnou a tahali by ji k paní doktorce a nemohla by ven a hrát si a vůbec.
Bude to její tajemství a sama si tu divnost vyřeší… A basta fidli!!!

Cestou ze školky se zastavili na bleším trhu v jejich ulici a Stella si z jedné obrovské a zaprášené krabice vybrala starou lampičku z tepaného zašlého kovu. Stínítko skleněné, mléčně bílé („Neboj, maminečko, nerozbiju ji… Fakticky!“) a na zdobené stojce malý buclatý andělíček z růžového porcelánu. Dostala k tomu i zbrusu novou žárovku a pěkný úsměv od staré paní.
Doma lampičku postavili, na Stellin noční stoleček, slavnostně zapojili do zásuvky ve zdi a přes matné stínítko se rázem linula teplá a nevtíravá záře a drobné tělíčko anděla ještě více zrůžovělo.
„Jé… To je krásný, maminečko moje! Že? Taky bys takovou potřebovala… Škoda, že neměli dvě… Nebo tři i pro tátu!“
Mele pusou nadšená Stella a skoro se těší na spaní. Usíná otočená tváří k jemnému světlu lampy a vůbec ji neruší. Sny jsou barvité a divoké, jako už dětské sny bývají. A když ji ve stejnou hodinu zase probudí to štrachání pod postelí, jen se převalí na druhý bok a spí klidně dál.

Dny a noci se střídají a k ničemu horšímu, než jsou ruchy zpod pelesti, nedojde. Stella si myslela, že se TO nakonec ukáže a vyleze ven. Nebo aspoň ruka s dlouhými nehty zaťatá do smyček koberečku, hlava se zlým úšklebkem… Anebo jí stáhne přikrývku, škrábne a kousne do holého chodidla, když si nedá pozor. Nic takového se však nestalo.
Nakonec se odvážila sehnout přes okraj matrace a podívat do tmy, která huhlá a páchne a mručí.
Docela vzadu, skoro u zdi na ni kouknou fialkové oči, zasazené uprostřed nejčernější černi. Potom se vykulí, mrknou jaksi nevěřícně a zavřou se jako lasturky s perličkou. ONO se s vyděšeným kvikotem vsákne do nikam a pod postelí zbude jenom chomáček prastaré špíny.
Stella se v noci už nikdy pod postel nekoukala a ONO se po pár dnech opatrně vrátilo.


***


K pátým narozeninám dostala Stella od obou babiček navlas stejnou panenku. Moc pěknou, s plavými dlouhými vlásky a modrýma očima. Oběma babičkám poděkovala s upřímnou radostí a nedala nijak najevo zklamání z dárků. Panenky pojmenovala Bára a Bára a obě měla stejně ráda. Česala je jinak a jinak i oblékala a spávaly každá na jedné straně polštáře.

Ten den před spaním, kdy zrovna parádila jednu Báru a moc se jí povedlo učesat vlásky do dvou cůpků s beruškami, najednou, ani v nevěděla proč, položila ji na zem a šoupla nohou pod postel.
Aby si to nerozmyslela, hned zavřela oči, druhou Báru ochranitelsky v náruči a rychle usnula. (To měla asi po mámě, dar nařízeného spánku.)
Těsně po půlnoci ji probraly jiné zvuky, než na které byla celé měsíce zvyklá: divné bublání, skoro broukání a jakési falešné a neumělé popěvky, šustění a lupání. Stella s drobným úsměvem na rtech zase usnula, jako by něco věděla.
Ráno pod postelí Báru nenašla. Nebyla smutná, spíše se jí ulevilo: nabídla dárek a Ono jej přijalo.
Mamince to vysvětlila tak, že panenku zapomněla venku v zahradě a asi ji nějaká smutná holčička vzala. A ne, nevadí jí to, však má ještě jednu Báru… (Máma tomu skoro uvěřila: zrovna byly vedle parku kolotoče a s nimi přijela i skupina cikánů s kupou dětí a psů. Je klidně možné, že se potulují i po zahradách, když je nikdo nevidí…)

Stella se nemohla dočkat večera: přijde TO nebo už nikdy nic neuslyší…?
Spala tvrdě až do rána, nic ji neprobudilo a skoro smutná otevírá oči do bílého rána. Je sobota, volný den a možná výlet do ZOO, jestli nebude mít táta moc práce. Měla by se těšit, ale ona je smutná… Jen ze zvyku se podívá pod postel: „Jé… ONO mi taky dalo dárek! Jupí!!!“ A skoro celá vleze pod pelest, aby dosáhla až dozadu.
Ta věc, kterou vytáhne na světlo, jež nikdy nepoznala, je více než podivná. Pokroucená, sotva třicet centimetrů vysoká panenka z černého a starého dřeva (z kořene mangrovu), navlečená v pytlovitých šatech, stažených koženým řemínkem. Na hlavičce uprostřed pramen šedých vlasů, drsných jako koudel a ve tváři jen dvě očka jako trnky a výrazná rudá pusa, široce se šklebící.
Na hrudi má panenka černým uhlem rozkolísanými a nejistými tahy napsáno: „Ella.“
Nevypadá pěkně, roztomile a čistě a voňavě už vůbec ne, ale Stella si ji zamiluje okamžitě, sotva ji přitiskne k hrudi.
„Ellinko moje... Neboj! Hned tě okoupám a učešu a taky nové šatečky ti dám. Mám jich celý kufřík!!!“
A Stella tajně, aby ji neviděla máma, běží do koupelny a v umývadle plném mydlinkové pěny panenku umyje a vydrhne kartáčkem letitou špínu z tvářičky i maličkých dlaní s dlouhými špičatými prstíky.
Potom ji, osušenou a zabalenou v ručníku, nese hrdě ukázat mamince do kuchyně.
„Ale, ale, dceruško, co třeba snídaně? Copak to máš…? No tohle… A kdo ti to dal? Našla jsi ji venku?“
„Byla v zahradě, maminko. Asi dárek za tu ztracenou, myslím… A byla špinavá, tak jsem ji okoupala a pořádně jsem si umyla ruce, koukej… “ A bezelstně natahuje k mámě dlaně a trochu se stydí za tu lež. Ale nemůže jinak, protože pravdu říct nesmí…

Maminka si panenku dlouho zkoumavě prohlíží a není si moc jistá, jestli ji Stelle nechá na hraní. Trochu ji z té postavičky mrazí… Hlavně ta veliká, rudá a usmátá pusa…
„Ještě aby tak vycenila zubiska a bude to dokonalý bubák, Estellko…“ Ani sama netuší, jak moc byla blízko a holčička se zarazí v domnění, že máma něco ví. Ale je to opravdu jenom náhoda, protože poté panenku s úsměvem vrací děvčeti a o žádných strašidlech už nemluví.

V ZOO je prima i malé tygře viděli poprvé ve výběhu a taky mámu gorilu a její dvojčátka. Ale Stella pořád myslela na panenku Ellu, co dostala výměnou a nemohla se dočkat, až budou doma.
Však jí a Báře všechno povypráví, až budou spolu v pelíšku…

Večer má panna zpod postele (učesaná a oblečená v maličkém pyžámku) stejná privilegia, jako jedno z bývalých dvojčat, Bára. Všechny „tři“ holčičky, přikryté pod bradu, poslouchají tátovu smyšlenou pohádku a všechny na něj vážně hledí.
„Tak dobrou noc, vy jeskyňky! A nezlobte a žádné špitání…“ směje se na odchodu táta a Stellinka za všechny slibuje samou hodnost a spinkavost až do rána.



***


Od té události, kdy si Stella na jedné a podivná bytůstka na té odvrácené straně světa vyměnily dárky, nastal v noci skoro klid. Skoro - protože místo šustění, vrčení, brumlání a sípavého dýchání a mokrého a skoro hnilobného zápachu se zpod postele ozývá smích a tajemné a nesrozumitelné žvatlání a voní to jemně jako lesní půda a povadlá mateřídouška.
Nejukají jedna na druhou, protože TA ve tmě se Stellininy jménem i vnitřním světlem prozářené tváře pořád ještě bojí. Ale posílají si roztodivné vzkazy: ONA na listech platanu, placatých kamíncích, kouscích kůry nebo útržcích hedvábí a Stella na barevných čtvrtkách. ONA píše zásadně jenom uhlem nebo hlinkou, Stella barevnými pastelkami. ONA pečlivě nepečlivě a viditelně namáhavě sází pokřivené znaky, Stella zkouší první poskakující a jankovitá písmenka, než se naučí pěkně krasopis. ONA pokračuje pořád kostrbatě, neuměle a zásadně velkými tiskacími písmeny.

Dopisy si svěřují všechny radosti i starosti, jen o Druhé straně světa, odkud Ona přichází, nesmí být nic vysloveno. Pokud by porušila tento nejsvětější slib a zákon, nikdy by už nemohla dívku navštívit, taková je dohoda. A to Stella ani v nejmenším netuší, kolik JÍ dalo práce, přesvědčit svou podivnou rodinu, aby se mohla přátelit s člověkem. Kolik vysvětlování a krvavých slz ji stálo, než pochopili, že z NÍ, čerstvě na svět poslané, aby se přidala k zástupu temných sil, nikdy zlo nevykutají.

Za trest nedostala jméno a musela se smířit s pouhým ONA. Aspoň že ji nevypudili na okraj, hranu světů, kde by balancovala do té doby, než by ztratila sílu a víru a spadla na konečné DNO…

Nakonec tedy všechno dopadlo skoro dobře. Dívky vedle sebe vyrůstají, blízko i nekonečně daleko a v dospělosti možná se jejich cesty rozdělí nebo naopak ještě úžeji propletou.

TO ukáže čas…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 19.06.2016, 9:31:10 Odpovědět 
   Dobře jsem si početl, píšeš velmi výstižně a plasticky, bez nadbytečných slov, s výraznými detaily, takže text se zdá být autentický. Téma opět podobné: setkání s podivným světem za pomezí rozumu, který nyní reprezentuje ONA, dívčina přicházející pod postele malé Stelly Idyla normální Stelliny rodinky, v oné rodince nacházející se "za" to naopak drhne, dcerka se zlu vzpěčuje a hledá kontakt s lidmi. To je zajímavé novum v tvé próze.Ttext beru vážně a věřím mu. I když to může být jen Stellina porucha mysli vyvolaná barevnými záblesky za okny několik týdnů po jejím narození, která způsobí, že tma je na opačném pólu vnímání, tedy "divná a čarující." Zajímavá povídka z mnoha pohledů.
PS Delší dobu jsem tvé texty nečetl: bylo to tím, že jsem vydal jednu knížku a druhá je v tisku, takže jsem byl opakovaným čtením svých textu přesycen a žádná próza mi nešla pod nos, nehledě na mé časové "vytížení" a stále kratších období stavů bez bolesti.
 ze dne 19.06.2016, 14:33:33  
   Tilda: Moc děkuji za "návrat". gratuluji ke knihám a potěšuje mě, že se zase líbím.
Jsem teď pořád napadána múzou a posedle datluji a splétám těm chudáků osudy... Tedy jen těm, kdo si zaslouží...T.
 Šíma 14.06.2016, 22:52:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Nadvakrát přečtený romantický horor, ano příběh má hororový nádech ("mezi řádky" ukrytou ještě jinou rovinu, ono "zlo", které není nakonec zase tak zlé, jak by se mohlo na první pohled zdát). Nakonec, strašidla nemusejí být jen ve skříni, ale mohou být i pod postelí. Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 15.06.2016, 12:43:33  
   Tilda: Zdravím a děkuji za dvojí přečtení... Tak nějak jsem těm dvěma holkám věřila...
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Bitva (děla stř...
Hugozhor
17. Sýrovice
pilot Dodo
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr