obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2914566 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38015 příspěvků, 5579 autorů a 381521 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: KARNEGOVÉ ::

 autor Danny Jé publikováno: 09.06.2016, 19:57  
Kapitola 7-9
 

Kapitola sedmá



[ Dům O´Haerových ]


Brzy ráno mě probudila Shaunna. Několikrát sebou škubla. Vylekala mě. Otočil jsem se a objal ji.


Probudila se.

„Zlý sen?“ zeptal jsem se.
„Nebyl to zlý sen.“
„Tak co to bylo?“
„Byl to jen zvláštní sen, ale to je na dlouhé vyprávění, lásko.“
„Myslím, že máme čas.“
„Víš, jak jsem byla u doktorky Smithové?“
„Ano.“
„Řekla mi, že mám duchovní dvojče, které…“

Shaunna najednou ztichla.

„Co se děje?“ vyhrkl jsem.
„Vlastně bych ti měla říct, že jsem těhotná.“
„Vážně?!“ vyhrkl jsem překvapeně. „To je…je…to úžasné.“
„Zjistila jsem to nedávno,“ prozradila.
„Náš Tedd bude mít bratříčka nebo sestřičku.“
„Bude to holčička.“
„Jak to můžeš vědět?“ udivil jsem se.
„Doktorka Smithová mi to řekla,“ odvětila Shaunna.
„Jako vážně?!“
„Ano.“
„A proč ti to řekla?“
„Moje – naše dítě bude výjimečné. Ona bude léčitel. Její léčitelské schopnosti se projeví už v sedmém měsíci těhotenství,“ prozradila.
„Jak je to možné?“
„To její energie bude procházet skrze mě. A také budu vídat nějaké kombinace čísel. Prý je to poselství od andělů…“
„…a ten tvůj dnešní sen? S tím nějak souvisí?“
„Tak trochu ano.“
„Trochu?!“
„Zdálo se mi o nějakém muži. Byla jsem s ním propojená, jako bych to prožívala já sama. On je moje duchovní dvojče a naše holčička mi ho prý pomůže najít.“
„Tak dnešní ráno jsem si představoval…“
„…jaké?“
„No, trochu jiné,“ pousmál jsem se.
„Chtěl jsi mě pomilovat?“ vyrazila mi dech.
„No, ehm…fajn, dostalas mě…“
„…a chtěl?“
„Tedd ještě spí, takže bychom mohli,“ odvětil jsem.

Shaunna se jen usmála. Rozhrnula peřinu a naznačila, abych se k ní přidal.

„Pojď ke mně, ty můj ochránce.“


* * *

[ Ve stejnou dobu. Klinika Adleysborough ]


Když se Anessa probudila, zjistila, že není v místnosti sama.

Anessa otevřela oči a uviděla u stěny stát muže v obleku. Nevykřikla. Byla klidná. Jako by snad tušila, kdo to je.

„Čekala jsem, že se objevíte,“ šeptla a stále ležela.
„Jsme tady,“ promluvil hluboký hlas.
„Čekali jste, až se probudím?“
„Je to jen energie,“ pronesli trojhlasně.
„Nevím, co chcete,“ ohradila se.
„Hledali jsme dlouho.“
„Zbytečně,“ pronesla Anessa. Mezitím se pomalu zvedla a posadila.
„Chceme ten krystal.“

Hluboký hlas nabýval na síle.

„Zatoužili jste někdy po lidských emocích a zvycích?“ snažila se změnit téma.
„Chceme ten krystal!“ zahrozil.

Karneg udělal krok vpřed. Pak se zastavil. Anessa vstala a rozpažila. „Nač tvé hrozby?“
„Mohu tě…,“ máchl rukou před sebe. „…a tvou duši uvězním.“
„Vidím, že máte odkoukané lidské zvyky,“ poukázala na hrozbu rukou.
„Řekni, kde je ten krystal.“
„Nevím nic, o žádném krystalu!“ vykřikla.

Karneg zaútočil. Chytl rukou Anessu pod krkem. Z jeho těla pak vystoupilo několik světelných chapadel, která se přisála na její krk. Dýchala těžce, přesto se usmívala. Jako by si neuvědomovala, že jí hrozí smrt…

„Řekni mi, kde je ten krystal a já tě nechám být,“ sykl.

Zkusil to. Bylo to však zbytečné. Anessa byla tak naplněná optimismem, že jeho hrozby nebrala vážně. Netušila co jí čeká. Vysaje její duši, uvězní a pošle pryč. Tělo dematerializuje a zmizí, aniž by si ho někdo všiml.
„Nejsi hrozba,“ zasýpala. Zřejmě si myslela, že jí někdo zachrání. To se však nestalo.
„Uvidíme,“ zaznělo místností.

Její tělo viselo metr nad zemí a Karnegova světelná chapadla pronikala do jejího těla…


* * *

[ Dům Anee Smithové. O dvacet minut později. ]


Anee se najednou probudila. Čelo zpocené. Zrychlený dech. Netušila, co se děje, ale měla pocit, že se něco děje.

„Něco se stalo?“ šeptla a otřela si zpocené čelo. Podívala se na hodiny. Bylo teprve 7:02.
„Mám takový vnitřní pocit, že se děje něco opravdu zlého,“ pronesla polohlasně. Doufala, že se její éterická ochranka ozve a řekne jí to.
„Slyšíte?!“ ozvala se.
„Nelze tomu zabránit,“ ozval se dvojhlas v místnosti.
„Co se stalo? Já přece nemívám takové záblesky příchozího zla.“
„Není to otázka příchozího zla.“
„A čeho tedy?“
„Setkání.“
„Setkání? Nevím, kam tím míříte…počkat. Setkání - kontakt - Anessa. Je to Anessa. Děje se něco?“ vyskočila s postele.
„Je pozdě, Anee. Tohle není tvůj boj.“
„Řekla jsem, že jí pomohu.“
„To jsi také udělala. Ukázala si jí světlo a ona se setkala se svou matkou.“
„Nechtěla jsem, aby takto skončila…“
„…její duše je svobodná.“
„A Karnegové?“
„Budou stále pátrat po krystalech.“
„Nevinní lidé budou umírat. Znovu a znovu. To je správné?“ rozzlobila se Anee, ale vzápětí se omluvila za svůj vztek, který jí pohltil.
„Jejich duše se vrátí domů.“
„Máme vůbec šanci najít ty krystaly?“
„Není důvod se jimi zabývat. Krystaly se objeví, a to brzo.“

Promluvil hlas naposledy.

„Zřejmě, ano,“ dodala Anee a vykročila směrem do koupelny.


* * *

[ Klinika Adleysborough. O třicet minut později. ]


…tělo Anessy viselo metr nad zemí a chapadla pronikala do jejího těla. Cítila ohromnou bolest. Vnitřek těla měla jako v jednom ohni. Teď si uvědomila, jak byla naivní a věřila, že se Karnegové nechají odradit. Její úsměv už tak nezářil. Cítila, jak slábne. Ruce, které byly před chvíli rozpažené, klesly podél těla. Pomalu zavírala oči. Už se nezmohla ani na jediné slovo. Co by ale chtěla říct? Její tělo chřadne. Jeho energie je vysávána a její duše? Její poslední myšlenka směřovala kamsi do temného prostoru nad atmosférou planety Země…

…do vesmíru…je to cesta každé duše?

„To je konec,“ pronesl hluboký hlas.

Proces dematerializace byl u konce. Světelná chapadla se vrátila zpět k majiteli. Ve stejném okamžiku zhasla poslední jiskřička odcházející energie. Tu zachytil Karneg do kulovité nádoby v domnění, že to je duše. Byl to však zbyteček energie, nikoliv duše. Duše Anessy si totiž už dávno našla cestu domů…


* * *

[ Dům O´Haerových. O hodinu později. ]


Otevřely se dveře a do ložnice vkročil syn Tedd.

„Dobré ráno,“ spustil a přistoupil k posteli.
„Ani to nezkoušej,“ zvedl jsem prst.

Tedd věděl, co to znamená, ale byl to mámin chlapeček, takže se někdy o víkendu snažil vetřít se k nám do postele. Byla však středa, takže nic. Smůla. Ale jako každé malé dítě to musel zkusit.

„Za chvíli bude snídaně,“ ozvala se Shaunna a pohladila Tedda o tváři.
„Dobře, mami, počkám tam,“ řekl zklamaně. Odešel.
„Takže jdeme udělat snídani,“ pronesl jsem a vylezl ven z teplé postele.

Oblékl jsem si župan a vyrazil do kuchyně, kde čekal Tedd. Zastavil jsem se však u dveří. Podíval se na Shaunnu a pronesl: „Mám takový divný pocit.“
„A jaký?“ zeptala se Shaunna.
„Stejně takový, jako když jsem přestal před patnácti roky kouřit,“ odvětil jsem.
„A to je jaký? Nikdy jsem nekouřila.“
„Pocit prázdnoty. Že mě uvnitř cosi schází, nedostatek čehosi. Jako když má člověk hlad, ohromnou chuť na něco.“
„Zažil si něco podobného v poslední době?“
„Ne.“
„Zvláštní.“
„Ano, to je…a…teď…,“ nadechl jsem se. „…pocit spokojenosti.“
„Ty mě strašíš, že jo?“
„Ne. Bylo to skutečné. Obojí.“
„Co Anessa?“
„Anessa? Ta je v pořádku.“
„Možná je to tím spojením,“ poznamenala Shaunna.

Usmál jsem se a mávl rukou. „Možná to bylo tím ranním laskomilkováním,“ dodal jsem a mizel ve dveřích.
„Mám ráda ten tvůj výraz pro milování, Briene,“ pronesla Shaunna a pomalu vstávala z postele.


Shaunna se poté přidala ke mně a Teddovi. Snídaně byla skoro hotová. Chyběl jen čaj a džus, který vyndal z ledničky náš malý šikula Tedd.


* * *

[ Manchester. Byt doktorky Smithové. ]


Doktor Higgins objevil prázdný pokoj Anessy Raffertyové.


„Haló?!“ ozvalo se na druhé straně telefonu.
„Ano, to jsi ty Leo?!“ zeptala se Anee Smithová.
„Ano, to jsem já,“ ozval se doktor Higgins smutným hlasem.
„Anessa, že?!“
„Víš to?!“
„Ano, vím.“
„Zmizela.“
„Ano, vím.“
„Byla tak plná optimismu a stejně ji dostali.“
„Její duše odešla v pokoji.“
„To jediné je na tom pozitivní. Jen doufám, že to byla jejich poslední návštěva.“
„S tím si tak nejsem jistá, ale rozhodně to nebude klinika Adleysborough,“ dodala.
„Jak to mám vysvětlit?“
„Nikdy jsem se s takovým případem nesetkala, ale jestliže chceš ochránit jméno kliniky a vyhnout se tisíci otázkám, budeš jí muset nahlásit jako pacienta na útěku…“
„…to zabere?“
„Anessa se už nikdy neobjeví. Takže si můžeš být jistý, že tohle nikdo nikdy nevyřeší,“ odvětila.
„A co to vlastně bylo to tvé „In sae?“
„Andělské slovo.“
„A co to zname…“
„…znamenalo to: vstup.“
„Možná to mělo být spíše výstup jako odchod,“ dodal Higgins.
„Z jednoho pohledu, možná.“
„Mohli jsme jí pomoc,“ poznamenal.
„Není to prohra, Leo,“ snažila se mu nějak ulehčit ten pocit viny, že jí nepomohl.


Stejně takový pocit viny, jaký měla i Anee, i když znala celé pozadí. A věděla, že její duše už míří domů…








Kapitola osmá



[ Utrecht ]


Ten den jsem vyrazila s Brotou do jejího malého ateliéru. Ostatní holky byly pro změnu s Nishkou v obývacím pokoji, kde jim ukazovala fotky z letošní přehlídky Summer Fashion v Sydney.


„Tady je jedna z mých posledních,“ spustila Brota.
„Zvláštní, vážně,“ usmála jsem se na ní.
„Většinou vycházím s vnitřních pocitů,“ poznamenala.
„Tohle je hodně impresivní. Smutek a lítost. Útěk do neznáma,“ snažila jsem se popsat můj pocit.
„Je to útěk z prázdnoty,“ opravila mě Brota.
„Proč ten smutek?“
„To protože někdy, když něco opouštíme, opouštíme to se smutkem v očích, i když tu změnu chceme, i když tu změnu potřebujeme.“
„Jako ty a tvá práce?“
„Každý jednou pocítí v sobě chuť na změnu.“
„To je fakt,“ souhlasně jsem pokynula a podívala se na stolek, kde byla hrouda nějaké světle hnědé hmoty.
„Jestli chceš, můžeš si to vyzkoušet,“ pobídla mne Brota.

Usmála jsem se a přistoupila blíž. Kývla jsem a chtěla si sednout, když jsem si všimla na vedlejším stole ocelového rámečku.

„Co to je?“
„Keraforma.“
„Co?“ vydechla jsem.
„Chápu, že ti to nic neříká,“ pousmála se. „Je to forma na keramický výlisek. Vlastní výroba.“
„Jako tamhle?!“ ukázala jsem na poličku, kde byly dvě keramické desky.
„Jo, to je ono.“
„Zvláštní. Zase obličej.“
„Obličej mnohdy vyjadřuje, jak se člověk cítí.“
„To je pravda,“ pozvedla jsem obočí a posadila se ke stolu.

Brota se postavila před stůl, kde jsem seděla.

„Co je to tamhle?“ ukázala jsem do rohu.
„Hůl.“
„Vím, co to je, ale proč je tu hůl?“ udivila jsem se.
„Tu zde nechal předchozí majitel,“ odvětila Brota.
„Jednou jsem četla, že kdo má hůl, má pocit panovačnosti. Může jí použit jako nástroj nebo jako zbraň.“
„Není to zbraň. Spíše nástroj, který pomáhá starci při chůzi,“ dodala Brota.
„A co je tvůj nástroj?“
„Můj nástroj jsou tyhle prsty,“ ukázala na ruce. „Těmi se mohu dotýkat hlíny a vytvarovat z ní, co chci. Je to úžasný pocit.“
„Tomu rozumím,“ pousmála jsem se.
„Teď si to můžeš vyzkoušet sama, Olivie,“ chytla moji ruku a přimáčkla ji na světle hnědou hmotu. „Neboj se! Povol prsty!“
„Jo, já se jen seznamuji,“ zakřenila jsem se.
„Dobře, takže zkus si vytvarovat třeba kouli, pak jí promáčkni a udělej z ní misku,“ pronesla.
„Jo, dobře,“ pousmála jsem se, ale moc mi to nešlo.
„V pohodě, Olivie. Ze začátku jsem také sotva uplácala šišku a dnes, když se podíváš po této místnosti…“
„…jsi šikula,“ dodala jsem.
„Učila jsem se. Manuál mi k tomu nedali,“ poznamenala s úsměvem na rtech.

Pousmála jsem se a znovu se pokusila vytvarovat misku. Skoro se mi to podařilo, když mi to na straně prasklo.

„Sakra!“ sykla jsem. „Už to skoro bylo.“
„To je první část práce s hlínou, Olivie. Jde o trpělivost a pohyb prstů, rukou i těla. Druhá část se pak rozděluje na další dvě části. Záleží, s čím chceš pracovat dál. Jestli s hlínou nebo jen s keramikou.“
„Myslíš tady, ten hrnčířský kruh?“ zeptala jsem se a ukázala na něho.
„Jo, přesně tak,“ pokynula hlavou.
„A to i s vodou a pak to drží, co?“ dodala jsem.
„Jo, to už je jiné patlání.“
„A můžu to zkusit i s vodou?“
„Jasně, ale mohla bys být špinavá.“
„Vezmu tam ten plášť,“ podívala jsem směrem k oknu.

Byl tam věšák. Na něm visel modrý plášť. Brota se usmála a pochopila, že mi ho má přinést. Šla pro něj. Přinesla mi ho a já se mohla pustit do své první misky na hrnčířském kruhu.


* * *

Má chvíle plná očekávání přišla. Přesedla jsem si na vedlejší sedátko. Nohy jsem položila na spodní kruh, který byl širší.

„Tím si to budeš otáčet, Olivie,“ ukázala Brota a dala mi kus mokré hroudy hlíny na menší kruh. „Takhle.“
„Jéé, to je hustý,“ pousmála jsem se a začala točit.
„Teď musíš tu hlínu tvarovat. Lehce se jí dotýkej, pak přitlač a tvaruj. Ze začátku to nebude sranda.“
„Ani bych neřekla,“ vyjekla jsem a zasmála se.

Hned při první kontaktu s mokrou hlínou jsem vytvarovala jakýsi bezejmenný útvar, kterému jsem nakonec jméno dala. Dlouhán Jim.

„A to je Dlouhán Jim,“ pousmála jsem se.

Brota to nevydržela a začala se smát také. Dlouhán Jim se točil dokola a my se smály jako praštěné. Tak nahlas, až jsme přilákaly i ostatní holky.

„Co tady blázníte?“ promluvila Nishka.
„Chtěla to zkusit,“ odvětila Brota.
„No jo, naše zvědavka Olivie,“ poznamenala Daisy.
„Je to zábava,“ dodala jsem a vstala od hrnčířského kruhu.
„Pěknej, plášť,“ podotkla Daisy s úsměvem na tváři.
„A co to jako je?!“ ukázala Nishka na kruh.
„To je Dlouhán Jim,“ představila jsem můj první nepovedený výtvor.
„Vypadá to spíše jako housenka v křeči,“ dodala Daisy.
„Můj první,“ dodala jsem.
„Já už se nepamatuji, kdo byl můj první,“ pronesla Daisy.
„Vtipná za všech okolností,“ dodala jsem a svlékla si plášť.
„Jasná věc,“ poznamenala Daisy a podívala se na Nishku, která se okamžitě ohradila: „No, na mě nekoukej. Já jsem nikdy s chlapem nebyla.“
„A co jste dělali, vy?“ zeptala jsem se.
„Dívaly jsme se na fotky z přehlídky Summer Fashion v Sydney,“ promluvila Andy.
„Už jsem myslela, že tu nejsi,“ poznamenala jsem.
„Ona je takový ten pozorovatel, viď?“ rýpla si do ní Daisy.
„Daisy, nech toho!“ ozvala jsem se a strčila do ní.
„Jen žertuji,“ pousmála se.
„Tak jo holky, jdeme pokračovat,“ pobídla nás Nishka.

Daisy s Andy vyrazili za ní. Já se postavila před Brotu, která natáhla ruku a vzala mi plášť z ruky. „Uklidím ho.“
„Dobře, počkám na tebe.“
„Běž za nimi, neztratím se tu,“ pousmála se.
„Okey,“ kývla jsem a následovala holky do obývacího pokoje.


Brota přišla o pět minut později. Sedla si hned vedle mě. Seděly jsme na koberci a sledovaly přehlídku Summer Fashion v Sydney. Na plasmové televizi o velikosti ledničky to byla vážně skvělá podívaná…


* * *

Kolem páté jsme seděly na zahradě. Já, Andy, Nishka a Brota. Kromě Daisy, ta měla rande s Virgem.

„Ogor?“ vyhrkla jsem z ničeho nic.
„Jakej Ogor?!“ udivila se Andy.
„Nech to být,“ ozvala se Nishka.
„Je tady něco, co nevím?“ zeptala se Brota.
„Mám to říct já, nebo to řekneš ty?!“ podívala jsem se na Nishku.
„Klidně to řekni,“ mávla rukou.
„Pilot našeho vyhlídkového letu, řekl, že lidé mají oči upravené. Genetická úprava byla provedena už před mnoha tisíci lety…“
„...co je to za blbost?“ zeptala se Andy.
„Také si myslím, že to je hovadina,“ dodala Nishka.
„Ale proč…ten pilot?“ podivila jsem se.

Nějak jsem se nechtěla vzdát myšlenky, že to je možné.

„Máš ještě tu vizitku?“ zeptala se Nishka.
„Nemám. Musela mi cestou vypadnout,“ odvětila jsem.
„Tak to pust z hlavy,“ řekla Andy.
„A líbil se vám ten vyhlídkový let?“ Brota změnila téma.
„Mě ano,“ vyhrkl bleskově Nishka.
„Jo, bylo to prima. Moje první zkušenost v takovém malém letadle. Ale moc jsem si to užila,“ pousmála jsem se.
„Tak to je hlavně, ne?!“ přidala se Brota.
„Ani se mi nebude chtít domů.“
„Ne?!“ pohlédla na mě Andy.
„Vždyť můžete přijet znovu,“ ozvala se znovu Brota.
„Samozřejmě,“ souhlasila i Nishka.

Chvilku ticha vyplnil zpěv poletujících ptáků.

„Co ta Daisy? To jako vyrazila s Virgem jen tak na rande?“ udivila jsem se.
„Virg mi volal, jestli by mi nevadilo, kdyby mohl Daisy pozvat na drink,“ odpověděla Brota.
„Potvora jedna,“ pousmála jsem se.
„Drinkem to začíná,“ dodala Andy.
„Její věc,“ přidala se Nishka a ukázala na karty. „Zahrajem si?

Všechny jsme souhlasily.


* * *

Když kolem osmé hodiny dorazila Daisy, zrovna jsem vykládala na stůl. Vyhrála jsem.

„Už jsi tady?!“ udivila se Nishka.
„Byl to jen drink,“ pousmála se Daisy.

Její šibalský úsměv však skrýval víc než to. Znala jsem jí a věděla jsem své. Možná, že to věděly i ostatní, proto jedna po druhé z ní začaly vytahovat detaily jejího rande s Virgem.


Usmívala jsem se a pozorovala Daisy, jak se rozplývala…


* * *

[ Manchesterská nemocnice v 22:20h ]


John Rafferty se snaží odejít nepozorovaně z nemocnice. Všimla si ho však noční sestra.


„Kam jdete, pane,“ ozval se ženský hlas.
„Jen se procházím,“ zalhal.
„Pan Rafferty, že?!“ poznala ho.
„Ano.“
„Měl byste odpočívat.“
„Už jdu na pokoj.“
„Doprovodím vás…“
„…to nemusíte. Zvládnu to.“
„Trvám na tom,“ řekla razantně a vyrazila k němu.

John Rafferty pokrčil rameny a snažil se schovat noviny, které vzal ze stolu.

„Co to máte v té ruce?“ ozvala se všímavá sestra.
„Noviny,“ odvětil.
„Vy jste je ukradl?“
„Půjčil jsem si je,“ bránil se.
„Vy jste je ukradl. Víte, co je v bibli napsáno?“
„Ano vím. Nepokradeš, nezabiješ, nesesmilníš…“ mávl rukou.
„Ano, píše se tam, nepokradeš. A myslíte, že je pod textem hvězdička s odkazem na poslední stránku, kde je vysvětleno, že v některých případech je povoleno ukrást?
„Ne.“
Zavrčel.
„Chodíte snad ke zpovědi?“ poznamenal.
„Ano, a vy?“
„Byl jsem u ní jednou. Bylo mi čtrnáct. Nemohl jsem to nějak ovlivnit. Šel jsem v doprovodu rodičů. Byli to katolíci. Vždycky po bohoslužbě, když většina odešla, celá rodina jsme šla postupně ke zpovědi. Nenáviděl jsem to,“ odvětil.
„Takže nevěříte v boha?“
„Jako někoho, kdo sedí na mráčku a sleduje nás? Ne,“ odvětil.
„Nesedí na mráčku, ale je tam nahoře a sleduje naše kroky a pak při posledním soudu…“
„…sestro, stačí. Ušetřete mě toho, prosím,“ ohradil se.
„Vidím, že máte problém, pane Rafferty,“ pousmála se a ukázala na pokoj č. 4. „Jsme tady, dobrou noc,“ otevřela dveře a počkala, až vstoupím dovnitř. Poté zavřela.

John Rafferty stál chvíli za dveřmi a poslouchal kroky. Měl v plánu tuhle nemocnici dnes v noci opustit. Jen se musel zbavit té sestry.

„Chcete utéct?“ ozval se hlas za ním.
„Cože?“
John se otočil.

Na posteli ležel jeho nový spolu pacient. Ani nevěděl, jak se jmenuje. Proč by si to měl také pamatovat. Je to pro něj cizí člověk.

„Ano, to chci,“ odsekl.
„Mohu vás o něco poprosit?“
„Co?“
„Mohl byste mi dát napít vody?“

John se na něj podíval. Byl plný zlosti. Zdržuje ho. Chce pryč.

„Prosím,“ ozval se znovu.
„Dobře,“ odsekl a přistoupil k muži, který byl ovázaný až po krk. Byl přibližného věku jako on.

Sáhl po plastové sklenici a vyčnívající brčko mu strčil do úst. Muž se napil. Pak mrkl očima. John pochopil, že má dost. Vrátil sklenici na jeho stolek.

„Děkuji,“ poděkoval neznámý.
„Co se vám stalo?“ zeptal se John.
„Alpy. Lavina. Zřejmě,“ odvětil.
„Vy to nevíte?“
„Ne. Pamatuji si jen málo z toho, co se stalo.“
Tak bys neměl v tomhle věku lyžovat, pomyslel si John.

„Co jsem slyšel z vyprávění, tak jsem měl štěstí, že jsem to přežil,“ svěřil se neznámý.
„To jste měl vážně štěstí.“
„Ano, to měl,“ pousmál se. „Mohu vědět, proč chcete utéct?“
„No…,“ John se zasekl. „…nezlobte se, ale to si nechám pro sebe.“
„V pořádku.“

John kývl hlavou a vrátil se ke dveřím. Přiložil ucho. Sotva zaměřil zvuk na druhé straně, ozval se znovu ležící spolu pacient.

„Chtěl jsem vám říct, že když utečete, oni vás stejně najdou.“
„Proč mi to říkáte?“ vyhrkl John.
Otočil se a mávl rukou.
„Víte,…“
„…sakra, chlape, o co vám jde?!“ ohradil se John a vrátil se k ležícímu muži.

Nevydržel to.

„Tak o co vám jde?“ zeptal se ho John znovu.
„Jmenuji se Paul Tumsell.“
„Dobře, fajn, a co dál?“
„Jsem biolog.“
„Dobře.“
„A vy jste archeolog.“

V ten moment se John zarazil. Jak může vědět, kdo jsem, pomyslel si.

„Známe se?“
„Karthágo. Květen 1999. Nepamatujete si?“
„Měl bych?“
„Myslel jsem, že ano.“
„V Maroku jsem byl, ale že bych tam potkal vás, si nepamatuji.“

Paul Tumsell se na chvíli odmlčel a zavřel oči. Během několika vteřin je však otevřel.

„Možná si budete pamatovat muže jménem Tezref Kochan,“ prozradil.
„Ne.“
„Byl to specialista na nerosty. Mineralogie.“
„Víte, Paule Tumselle. Nevzpomínám si na vás, ani na toho Kochana. Vlastně postupně zapomínám spoustu věcí ze svého života,“ přiznal John.

Podíval se k oknu a uvědomil si, že to bylo poprvé, co před někým přiznal, že je jeho paměť jako přesýpací hodiny.

„Jste nemocný, Johne,“ řekl Paul.
„Ano. Mám nemocné srdce a má paměť…hm…nechtěl jsem si to přiznat…“
„…je těžké přiznat si některé věci,“ dodal Paul.
„Možná, proto musím odsud odejít. Najít Charlese Laneho a svou dceru.“
„Máte dceru?“
„Ano, mám.“
„Říkáte Charles Lane? To jméno je mi povědomé.“
„Potkali jsme se nedávno…,“ John se zamyslel. „…těžko říct, nedávno. Vyprávěli jsme si a mj. zmínil jméno muže. Ten muž se jmenoval Glen McRush, když…“
„…o Glenu McRushovi, říkáte?“ vyhrkl Paul Tumsell.
„Neříkejte, že ho znáte?“
„Samozřejmě, že ho znám.“
„A víte, co se s ním stalo?“
„Zmizel.“
„Jo, přesně. Údajně za podivných okolností.“
„Všechno to začalo tím krystalem z Tikalu.“

Po této Paulově větě John zpozorněl.

„Víte, komu ho dal?“
„Ne,“ odvětil a všiml se Johnova zájmu.
„Nevadí.“
„Proč? Také ho chcete najít, Johne?“
„Chci najít Charlese.“
„Krystal z Chrámu masek má nebezpečné pozadí. Lidé umírají nebo spíše mizí, kdo ví kam.“
„Víte to?“
„Ovšem,“ mrkl a pokračoval. „Glen McRush zmizel, moje žena Emily, pak Sion Meldek.“
„Toho druhého muže neznám.“
„Ten byl se mnou v Karthágu také.“
„A co jste tam vůbec našli? Biolog, mineralog a ten Meldek?“
„To je tajné.“

John se rozesmál.

„Žertujete? Stalo se to v roce 1999. Nikdo si na to nevzpomene.“
„Třeba si na to nechci vzpomenout.“
„Něco tam bylo a to něco odstartovalo sérii zmizení některých lidí…“
„…lidí, kteří měli co do činění s tím krystalem a monolitem…“
„…monolitem?“
„No, tak teď už to víte.“
„Takže monolit.“
„Metrový monolit.“
„Wow!“
„Chtěli jsme ho převést do kosmologického institutu v Paříži a tam ho prozkoumat. Jenomže Sion Meldek si ulomil kousek vyčnívajícího krystalu, a tím to všechno začalo.“
„Co začalo?“
„Nejdříve zmizel Meldek a pak i monolit.“
„Myslím, že to bylo pokračování, co nevědomky odstartoval Glen McRush,“ dodal John.
„Myslíte? Ale čeho?“
„Tohoto,“ řekl John a ukázal mu krystal, který našel.
„Do prdele!“ vyštěkl Paul. „To snad nemyslíte vážně.“
„Co se děje?!“ udivil se John. Evidentně ho jeho reakce zaskočila.
„To je přesně ten kousek, co ulomil Sion Meldek z toho monolitu. Ten monolit byl velmi zvláštní. Z jedné strany hladký, ale z té druhé byl nezvykle hrubý. Trčelo z něho několik krystalických výčnělků, jako tento,“ odvětil a soustředěně sledoval kus krystalu.
„Ale je tak trochu zvláštní, ten krystal,“ spustil John. „Měl jsem dost vážné pohmožděniny, ale všechno je to pryč. Jako by mě ten krystal uzdravil.“
„Je to možné. Z vesmíru nepřicházejí jen monstra,“ podotkl Paul s úsměvem na tváři.
„Musím najít Charlese. Ten krystal byl ukrytý v jeho holi. Třeba o tom bude vědět víc,“ pronesl John a vyrazil ke dveřím.
„Johne?!“ ozval se spolu pacient Paul.
„Ano?“
„Vraťte se pak pro mě. Najdeme i ten druhý krystal a vrátíme ho tam, kde jsme ho našli.“
„Říkal jste druhý?“ udivil se John.
„Ano, jsou dva,“ odvětil.

V ten moment si John vzpomněl na své setkání ve snu. Karnegové. Mluvil o dvou krystalech, takže tohle je ten druhý nebo je to třetí krystal, o kterém nevědí?

„Ale, kam ho chcete vrátit, když monolit tam už není?“
„Ne, to není. Ale zůstal tam podivný podstavec s dvěma otvory. Možná to má nějakou spojitost.“
„Takže je vrátíme, kam patří. Ale co pak?“
„Možná se dozvíme, kdo nás z vesmíru navštívil.“
„Jste jako Charles. Určitě vás seznámím,“ dodal John a potichu otevřel dveře.


Na chodbě byl klid. John Rafferty toho využil a zmizel.








Kapitola devátá



[ Rakouské Alpy. Před 5 dny. ]


Rekreační středisko v Alpách. Hotel Aruna.

Zrovna jsem vycházel z bazénu, když se budova zatřásla. Ručník, který jsem měl přehozený přes rameno, spadl na zem. Lekl jsem se. Během chvíle se budova zatřásla znovu, a poté jsem ucítil tupý náraz, který mě srazil k zemi…


* * *

Viděl jsem světlo. Zemřel jsem?

„Je tohle ta cesta do Nebe, jak se vypráví?“ prolétlo mi hlavou.

Byl to jen okamžik, který přerušil dotek něčích rukou. Cítil jsem teplé dlaně, jak se projíždějí po prvém rameni…

„Nečekal jsem, že…“ šeptl jsem.
Zrovna ve chvíli, kdy nade mnou stála neznámá dívka s dlouhými tmavými vlasy.
„Pane. Halo, pane…“ opakovala a pohladila mě po tváři.
„Hedley,“ sykl jsem.
„Fajn, pane Hedleyi,“ pousmála se.

Ležel jsem na zemi a cítil silnou bolest v zádech.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Možná lavina nebo zemětřesení,“ odvětila.
„Bolí mě záda. A nohy…“
„…necítíte nohy?“
„Jen bolest, ale to je dobře. Horší by bylo, kdybych necítil nic.“
„To je pravda,“ pousmála se a pohladila mě znovu po tváři.

Bylo to milé a trochu mi to pomohlo přestat myslet na bolest, která prostupovala mými zády.

„Víte, já…“

…najednou jsem se ocitl v místnosti, kterou jsem velmi dobře znal. Bylo to u mého psychiatra Jacka Shoremana…


* *

[ Poradna doktora Shoremana. Chicago 2006 ]


Den první.


„Povězte mi, Torne, kde jste se s Jowen seznámili?
„Četl jsem časopis a v něm byl rozhovor se designérkou Marry Harnessovou,“ odpověděl jsem.
„S kým?“
„Marry Harnessovou.“
„Tu neznám.“
„Já také ne, ale mluvila o knize “Obrazy našich všedních dnů“ od spisovatelky Jowen E. Gannové, zaujalo mě to.“
„Četl jste ji?“
„Ano.“
„Co se vám na ní nejvíce líbilo?“
„Ta přirozenost. Bylo to o našich životech. O věcech, které bereme jako samozřejmost.“
„Byl tam nějaký hlavní hrdina nebo hrdinka?“
„Elisa, šestnáctiletá dívka.“
„Co si vám na ní líbilo?“
„Líbilo? Spíše mě překvapilo, jak se změnila…“
„…změnila?“
„Změnila svůj názor na život.“
„Jaký názor? Teenageři nemají jasný názor na život.“
„Myslím, že každý má názor na život.“
„Jen s názorem dotyčného nemusíme souhlasit.“
„Souhlasím.“
„Dobře, Torne. Vraťme se zpátky k té knize,“ pronesl doktor Shoreman. „Když jste ji přečetl, něco vás přinutilo se s ní setkat?“
„Ano, zaujala mě.“
„Kniha.“
„Nejdříve kniha, poté i sama spisovatelka.“
„A jak jste se seznámili?“
„Oslovil jsem nakladatele a přes jednu známou jsem získal její adresu.“
„Pronásledoval jste ji?“
„Ne.“
„Volal jste ji?“
„Ne.“
„Takže jste ji jen navštívil na adrese, kterou jste dostal?“
„Ano.“
„Jak reagovala?“
„Byla překvapená.“
„Co jste ji řekl?“
„Své jméno.“
„Její reakce?“
„Těšilo mě.“
„Jak dlouho trval váš vztah?“ pokračoval doktor Shoreman.
„Náš vztah trval asi 6 měsíců,“ odvětil jsem.
„Proč to skončilo?“
„Šíleně žárlila.“
„Žárlivost je jako jed.“
„Už jsem to nezvládal a ukončil to.“
„Jak to přijala?“
„Špatně. Několik týdnů po našem rozchodu mě stále pronásledovala. Volala mi do práce. Prosila o druhou šanci.“
„Nedostala ji?!“
„Dostala jich nejméně deset, ale ta její žárlivost to všechno zničila.“
„To chápu,“ doktor Shoreman pokynul s pochopením. „A když jste se dozvěděl o její smrti, vzpomněl jste si na ni, že?“
„Ano, vzpomněl.“


* *

Probral jsem se. Prudce se nadechl a otevřel jsem oči. Stejná dívka byla stále u mě.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Omdlel jste,“ odvětila.
„Zůstala jste u mě?“
„Ano.“
„Jsme tu sami?“
„Nevím.“ Proč se ptáte? Chcete mě požádat o ruku?“ usmála se.
„Vtipné,“ odkašlal jsem si.
„Zjistíme, kdo přežil. Jestli vůbec někdo,“ dodala.
„Tak se běžte podívat…,“ pobídl jsem ji. „…já vám neuteču.“
„Nejdříve vám trochu ošetřím,“ pronesla.

Poté jsem ucítil, že mi mokrým hadrem, nebo co to bylo, otírá obličej. V první okamžik to bylo příjemné. Pak se dostala hadrem na pravou stranu obličeje, a to jsem už nevydržel a sykl.

„Vím, že to bolí, ale vydržte to. Musím vám tu ránu vyčistit,“ promluvila.

Ani jsem nepípl a nechal jí dělat svou práci. Měl jsem opravdové štěstí, že mě našla a mohla mi pomoci. Přesto jsem nedoufal, že se z toho dostaneme.

„Dostaneme se z toho,“ pronesla. Jako by mě slyšela.

Znovu jsem sykl, ale držel jsem a snažil se vydržet tu pálivou bolest, která procházela mým obličejem.

„Už to bude,“ uklidňovala mě.
„Co bude pak?“ zeptal jsem se.
„Pak? To hlavní máme za sebou. Vytáhla jsem vám ze sutin. Ošetřila. A teď vám musím najít nějaké oblečení,“ odpověděla.
„Jo, s tím souhlasím,“ pousmál jsem se.

Měla pravdu. Ležet tam jen v plavkách téměř nahý, nic moc, byla mi zima.

„Víte, slečno…“
„…Bejb.“
„Bejb?“
„Jo. Zkráceně Bejb. Jinak se jmenuji Babelline.“
„Vážně?!“ podivil jsem se.
„Ano. Zvláštní. Já vím.“
„Ano, je to zvláštní, ale rozhodně se mi líbí.“
„Žertuje, že?“
„Vůbec ne.“
„Ve škole jsem…“
„…ale už nejste ve škole a to jméno je vážně hezké,“ podotkl jsem a pohladil ji po ruce.

Ucukla.

„Promiňte, půjdu se podívat do vedlejšího bazénu, jestli je tu někdo další, kdo by potřeboval moji pomoc,“ pronesla a vyrazila do vedlejší místnosti.


* * *

Během několika minut byla zpátky.

„To jste se nedostala moc daleko,“ řekl jsem.
„Z tamté strany jsme zcela odříznutí,“ ukázala nalevo.

Podle výrazu tváře jsem pochopil, že viděla něco, co nebylo moc příjemné a že se tento hotel stal pro některé návštěvníky, turisty a zaměstnance hrobem.

„Zkuste to doprava. Naděje umírá poslední,“ dodal jsem.
„Zkusím.“
„Možná v těch chodbičkách by to šlo, dostat se ven,“ poradil jsem.
„Myslíte?“
„Když si uvědomíte…,“ zakašlal jsem. „…že tam je mnohem více příček, nemusel by se strop….,“ znovu jsem zakašlal.
„Chápu, tak už moc nemluvte. Zřejmě máte nějaké vnitřní poranění nebo…“
„…nebo co?“
„Otok na plicích.“
„A to není dobré, že?“

Zakroutila jen hlavou.

„Babelline?!“
„Ano.“
„Děkuji.“
„Za co?“
„Že tu nejsem sám.“
„Pane Hedleyi, ještě neumíráte. Vy, ne.“

Otřela si čelo a vyrazila k chodbičkám, které spojovaly bazén s posilovnou, která byla hned vedle. Nacházeli jsme v suterénu. Ten byl určen hlavně pro sportovní vyžití. Byly zde dva bazény, sauny, posilovna, hřiště na squash a pro ty, co mají rádi opravdovou zábavu, zde byl bowling. Já chodil jen do bazénu…


* *

[ Poradna doktora Shoremana. ]


„Žárlivost je jako jed. Je to smrtící lektvar každého vztahu. Silný majetnický a někdy i sexuální pud ukrytý za láskou,“ vysvětlil doktor Shoreman.
„Často jsem přemýšlel, jak jí to mám vysvětlit…“
„…dotyčný žárlivec by si měl uvědomit, že žárlivost není o lásce, ale o nejistotě, strachu, závislosti a připoutanosti. Je to jako nemoc. Je to zdlouhavý proces.“
„Je to jako nemoc?“
„Ano, dá se říct, že to je nemoc duše.“
„Měli by na to vynalézt léky.“
„Až si lidé uvědomí, že žárlivost není důkazem lásky a postaví vztah na důvěře a upřímnosti, pak možná žárlivost zmizí.“
„Ale to asi jen tak nebude,“ dodal jsem.
„Ne, to nebude,“ přitakal Shoreman.
„Jako by se Jowen bála.“
„Bála se. Měla strach z budoucnosti. Místo, aby žila v přítomnosti a užívala si jí s vámi, tak se bála, co bude. Větou: „Co když…“ si totiž začínáme vytvářet vzorce nejisté budoucnosti. Kdyby se to však netýkalo i nás, tak je to problém toho dotyčného, ale tito žárlivci se nás pak snaží různě omezovat. Stávají se podezíravými, posedlými a občas tropí scény kvůli neškodným gestům.“
„Ano. To je pravda,“ pokynul jsem hlavou. „Pamatuji si okamžiky, kdy se kvůli několika gestům mohla zbláznit. Ze začátku to bylo i vtipné, ty její narážky na různé ženy, ale když se to začalo stupňovat, začalo mi to vadit. “
„Kdy to začalo?“
„Asi týden poté, co jsme spolu začali bydlet.“
„Rozumím. Je to ubíjející pocit.“
„A existuje vůbec nějaký recept, jak přestat žárlit?“
„Jednou jsem hovořil s doktorem Hardsteemem, a ten mi na téma žárlivost řekl: „Jestli se chceš zbavit žárlivosti, nemysli na ni. Nevytvářej si žádnou představu o lásce. Prožívej jí, takovou jaká je. S radostí a upřímnou důvěrou. Žárlivost pak nebude existovat.“ A s tím musím jen souhlasit.“
„Jednou mi Jowen řekla, že když přestane žárlit, bude to znamenat, že o mě nebude mít zájem,“ pronesl jsem.
„A přesto jste si na ni vzpomněl, že?“
„Ano,“ odvětil jsem…


* *

„Pane Hedleyi! Pane Hedleyi!“

Ozvalo se nade mnou. Otevřel jsem oči. Byla to zase ta dívka. Babelline.

„Co…co…!“ promluvil jsem.
„Opět jste omdlel,“ pronesla.
„Nějak často, že?“
„No, není to dobré.“
„Co jste zjistila?“
„Je to tam průchodné. Měl jste pravdu.“
„To je dobře,“ pousmál jsem se. „Tak běžte!“
„Jak běžte!“ udivila se, ale vzápětí jí to došlo. „Půjdete se mnou.“
„Myslím, že nejsem schopný…,“ odkašlal jsem si. „…zachraňte se alespoň vy.“
„Pane Hedleyi…“
„Torn. Říkejte mi Torn.“
„Dobře, Torne. Jdeme spolu. Já a vy,“ řekla s důrazem, proti kterému jsem nemohl nic namítat.
„Okey.“
„Jste Američan, že?“
„Ano.“
„A Jowen je vaše žena?“ zeptala se.
„Jak…jak jste přišla na Jowen?“ překvapila mě.
„Než jste se probral, křičel jste její jméno,“ vysvětlila.
„Jste jí hodně podobná.“
„Aha, to vysvětluje, že se vracíte ve vzpomínkách k ní.“
„Jowen byla mou přítelkyní, ale to už je dávno. Rozešli jsme se. Ona nedávno zemřela. Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl u…“
„…u svého psychologa?“
„Směšné, že?“
„Nesoudím vás za to. Jestli jste potřeboval pomoc, chápu to. Nicméně si myslím, že vy Američané…,“ protočila oči. „…chodíte k psychologovi i s vyrážkou.“
„No, páni. Nemáte moc ráda Američany.“
„Není to otázka lásky, Torne. Jen si myslím, že z některých věcí děláte moc velkou vědu.“
„A ještě něco bych měl vědět, Babelline?“ pousmál jsem se.
„To neřešte. Jste člověk, který potřebuje pomoc. Nezáleží na to jaké národnosti nebo jaké barvy jste.“
„Dobře. Když to přežiji…“
„Moc mluvíte.“
„Asi ano. Mám to v povaze.“
„Je dobře, že neztrácíte humor, ale teď byste se měl soustředit na to, co vám teď povím,“ řekla s vážnou tváří a překryla mě prostěradlem, které našla.
„Díky.“
„V pořádku. Přece tady nemůžete ležet stále skoro nahý.“
„Okey.“
„Přesunu vás na tohle lehátko. Bude to bolet, protože máte zřejmě vnitřní poranění nebo možná jen zlomená žebra. Nevím. Nicméně, vás přesunu na to lehátko a přesuneme se těmi chodbičkami ke schodišti. Je to tam průchozí a strop se tam propadl jen zčásti. Máme šanci se dostat ven.“
„Okey.“
„A neříkejte, pořád okey! Jasný?!“
„Dobře.“

Babelline přisunula lehátko blíž ke mně a pomalu mě na něj přesunula. Snažil jsem se jí pomoci, ale neměl jsem tolik síly, abych se na něj dostal sám, bez pomoci.

„Myslím, že mě neutáhnete,“ poznamenal jsem s jemnou skepsí na jazyku.
„O to se nebojte, Torne. Nechodím sice do fitka každý den, ale umím si poradit,“ ukázala na provaz, který si omotávala přes záda a kolem pasu. Druhý konec pak přivázala k lehátku.
„Chytrá holka,“ pronesl jsem. Myslím, že to ani neslyšela.
„Jdeme na to!“ vyhrkla a zabrala.

V první moment to ve mně cuklo. Bolest mnou projela, jako by do mě někdo vrazil nůž. Ani jsem však nepípl. Byl jsem rád, že mě Babelline utáhne. Byla mou jedinou mou záchranou. Byla mým andělem…


* * *

Dostali jsme se skrze chodbu, až ke schodišti. Tam jsme se zastavili.

„Oddychnu si chvíli,“ pronesla a sedla si vedle mě.
„Jak dlouho tady pracujete?“ zeptal jsem se.
„Kde?“
„Tady v hotelu?“
„Ale já tu nepracuji.“
„Vážně? Myslel jsem, že…“
„…myslel jste, že když to tu jakžtakž znám, že tu pracuji,“ podotkla s úsměvem na tváři.
„Promiňte.“
„V pořádku. Neurazilo mě to, jen mi to připadlo docela úsměvné.“

Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, když jsem zaslechl nějaký zvuk.

„Slyšela jste to?“
„Ne. Co?“
„Zvuk. Nějaký zvuk.“
„Jaký zvuk, kde?“
„Bylo to tamhle tím směrem,“ ukázal jsem na prostor pod schodištěm.
„Vážně, jste něco slyšel?“
„Ano. Věřte mi, mám velmi citlivý sluch.“
„Dobře. Stejně míříme tím směrem. Podívám se tam.“
„Děkuji.“
„Teď se držte. Bude to nepříjemné…“
„…vydržím to,“ dodal jsem a pevně se chytil kovového rámu lehátka.

Babelline vyrazila. Na prvních dvou schodech jsem pochopil, že to nebude sranda. Každý otřes jsem cítil na svém těle. Úpěl jsem se zaťatými zuby. Díky bohu to netrvalo dlouho. Když můj “kočár“ zastavil dole pod schodištěm, Babelline se zbavila provazu a vyrazila k místu, které jsem ukazoval. Tam, kde jsem zaslechl ty zvuky.

„Haló! Je tam někdo?!“ spustila Babelline.

Nikdo se však neozýval. Chvíli počkala a pak to opakovala znovu. „Haló!“
Už!
Za zbořenou stěnou, kde stála, se ozvalo několik nesouvislých zvuků podobné klepání.
„Je tam někdo,“ řekla Babelline směrem ke mně.
„Jo, slyšel jsem,“ šeptl jsem.
„Ale jak se k nim dostanu?“
„Otoč mě, ať vidím, jak to vypadá,“ pobídl jsem ji a čekal, až mě otočí směrem k místu, odkud zvuky vyšly.

Chvíli jsem se rozhlížel po celém prostoru, než jsem dostal nápad.

„Tamhle ty dvě tyče zkus dostat na stranu,“ ukázal jsem. „Potom vezmeš ten silný kus železa a strčíš ho mezi ty dvě stěny. Pokusíš se zabrat a udělat mezi nimi otvor, abys mohla prolézt dovnitř…“
„…jako dovnitř?“ udivila se.
„Ano. Ten uvězněný je jen za těmi dalšími deskami, ale neraduj se. Nevíš, jak na tom je. Možná to nepůjde dostat ho ven.“
„Dobře, uvidíme,“ pronesla a pustila se do toho. Přesně podle instrukcí, které jsem jí řekl.


* * *

Když vytvořila dostatečnou štěrbinu, protáhla se dovnitř. Během chvilky byla zpátky.

„Je tam nějaká další stěna, ale za ní jsem uslyšela další klepání,“ pronesla.
„Zkus se tam dostat nebo to nějak obejít…“
„…nepůjde to obejít.“
„Nevím, co s tím.“
„Přece je tu nenecháme?!“
„Popiš mi, co tam jsi tam všechno viděla.“
„Ta stěna, sutiny a nějaké hranaté…“
„…ventilace,“ vyhrkl jsem.
„Cože?“
„Je to ventilace. A je dutá, takže jestli to vede za tu stěnu, mohla by ses tam…“
„…nevlezu tam,“ ohradila se.
„Babelline, jestli je to jediná šance, jak ty lidi dostat ven…“
„…bojím se uzavřených prostorů, Torne.“
„Jasně, rozumím. Tak jdeme pryč,“ poznamenal jsem chápavě.
„Počkej!“ vykřikla. „Zkusím to.“
„Nikam nejdu, zlato. Víš, jak si jsem závislý na tobě.“
„Zkusím to,“ sykla a zmizela za stěnou.

Poslouchal jsem a jen se domníval, co se tam děje.


* * *

[ Babelline se zapřela o visící plechový čtyřstěn. Snažila se rozlomenou ventilaci alespoň trochu srovnat. Šlo to těžko, ale podařilo se to. Zbavila se sutin uvnitř. Vyhrabala je ven a prohnutý kus plechu ohnula. Teď mohla vlézt dovnitř.
„Bože, stůj při mně!“ šeptla a odhodlaně vyrazila do temného prostoru.

Protáhla se vstupním otvorem a pokračovala dál.

Z dálky zaslechla jen hlas Torna Hedleye: „Nezastavuj se!!“

„Tobě se to řekne,“ odsekla, ale v hloubi duše věděla, že mám pravdu. Nesmí myslet na ten strach a pokračovat dál. Až na konec.

První úsek byl nejobtížnější. Protáhnout své tělo dovnitř a zdolat kolmý úsek. Ve tmě a do neznáma. Pod útokem strachu se snažila Babelline dodávat odvahu, že to zvládne. „To zvládneš! To zvládneš! To zvládneš!“

To jí pomohlo.

Když se vytáhla nahoru, stačilo jen najít směr, kudy dál. Před ní se objevily dvě další možné cesty. Jedna byla zcela průchodná. Ta druhá napravo, byla však z části zasypaná.
„Rozhodně tudy!“ sykla. „Ten zbytek sutin dám na stranu.“

Logicky dospěla k názoru, že se musí vydat právě tímto směrem. A měla pravdu. Kdy se dostala ventilací nakonec, uviděla na podlaze dva muže. Jeden z nich byl po pás zavalený sutinami, ale nehýbal se. Ten druhý měl volnou jednu ruku, na zbytku těla měl kusy zdiva. On byl však ten, který se snažil bouchat do stěny a upozornit tak na sebe.

„Pane, jsem tady,“ vyhrkla a pomalu se spouštěla do míst, kde oba muži leželi.

Nejdříve sáhla na muže zasypaného do půl pasu v sutinách. Nehýbal se, ale nahmatala mu tep. To byla dobrá zpráva. Žije. Pak se vydala k druhému muži. Pokusila se sundat velký kus zdi z jeho těla. Podařil ose. Muž vydechl a vykřikl.
„Jsem u vás,“ ozvala se znovu.
„Díky, bohu,“ pronesl muž.
„Jak jste na tom?“
„Trochu těžko, ale myslím, že nemám nic zlomeného.“
„Pomalu z vás odstraním ty sutiny a pak se podívám na toho druhého muže.“
„Jste anděl.“
„Ne, pane, tohle není nebe,“ pousmála se. „Stále jsme v hotelu.“
„Dobře. I tak jsem rád, že jste tady.“

Babelline z něho odstranila všechny sutiny. Muž se mohl pohnout. Znovu poděkoval a představil se. „Jsem Olaf.“
„Já jsem Bejb.“
„Dobře, Bejb, teď dostaneme toho muže ven,“ pronesl odhodlaně.
„Myslím, že byste měl zkusit odtlačit tuhle stěnu,“ ukázala rukou. „Za ní je otvor mezi dalšími stěnami. Těmi se už ven protáhneme.“
„Dobře,“ kývl a vyrazil se poprat s kusem rozlomeného stropu.

Babelline se mezitím věnovala muži, který na tom nebyl moc dobře.

„A je to!“ vyhrkl Olaf a ukázal na strop.
„Myslíte?!“ podivila se Bejb.
„Odstranil jsem ty železné tyče kolem. Teď už stačí do toho pořádně jen strčit.“
„Dobře, tak to udělejte, ať jsme venku,“ pobídla ho. ]


* * *

Ležel jsem a čekal, až se Babelline objeví. V tom se ozval zvuk připomínající slabé zemětřesení. Zakřenil jsem se a sledoval prostor před sebou. To bylo epicentrum záchvěvu. Bylo to místo, kudy vyrazila.


* * *

[ „Tak už!“ ozvala se Babelline.
„Ještě chvilku.“
„Tak zaberte, chlape!“
„Snažím se.“

Ještě třikrát se do toho musel Olaf opřít, než se konečně část velké sutiny pohnula a nárazem na stěnu před sebou vytvořila prostor k útěku. Bylo to riskantní. Mohlo se to klidně celé zřítit, ale nestalo se tak. Díky bohu.

„Výtečně, Olafe. Teď mi pomozte s tímto mužem ven,“ pobídla ho.

A opatrně vytáhli muže ven. ]


* * *

Chránil jsem si obličej před zvířeným prachem, když jsem zahlédl Babelline, jak s nějakým mužem dostávají ven jiné tělo.

„Babelline?!“ ozval jsem se.
„Jo, jsem to já,“ odsekla.
„Kdo to je?“ zeptal se Olaf.
„Druhý přeživší,“ odvětila.
„A kdo je první?“
„Kdo myslíš?“ usmála se a podívala se na něho takovým způsobem, že mu to došlo.
„Víc nás není?“
„Zatím ne.“
„Byla ses podívat v patrech?“
„Jsme zavaleni a jediné, co nám pomohlo, jsou silnější stropy v suterénu.“
„Ty jsi stavitel, že to víš?“
„Ne, to nejsem, ale prostě mě to napadlo, proč by taky…“
„…ocelové výztuže,“ přerušil jsem je.
„Co prosím?“ ozval se Olaf.
„Zesílené ocelové výztuže,“ odpověděl jsem.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Torn Hedley.“
„Olaf Kurtzweil.“
„Tak hoši, už jste se seznámili, ale teď bych prosila o pozornost,“ vyhrkla Babelline.
„Poslouchám,“ zareagoval Olaf.
„Tenhle muž je v bezvědomí, ale žije. Toho budeš mít na starosti ty, Olafe. Sežeň si lehátko, nebo nějakou desku a potáhneš ho jako já Torna,“ ukázala na mě.
„Dobře,“ souhlasil a vyrazil po schodišti nahoru.
„Kam jdeš?“ zeptala se.
„Pro to lehátko, přece,“ odvětil Olaf.

Babelline kývla hlavou a sedla si vedle mě.

„Vidíš, zvládla jsi to,“ pochválil jsem ji a pohladil ji po ruce.
„Díky,“ usmála se a svou rukou mě také pohladila.


* * *

Po chvilce dorazil Olaf s lehátkem. S Babelline tam přesunuli muže v bezvědomí. Dalším krokem bylo třeba rozhodnout směr, kterým se dají.

„Co si myslíte, vy, experte,“ ozval se Olaf.

Bylo zřejmě, že tím myslel mě.

„Olafe?!“ vyhrkla Babelline.
„Jasný, už mlčím.“
„Tam tudy,“ ukázal jsem. „Je tam průrva, která je díky zkříženým zhrouceným stropům stabilní. Pro teď. Rozhodně to nevydrží věčně, ale je to jedna z možností.“
„Co když si myslím, že tudy je to lepší,“ ukázal Olaf na opačnou stranu. Jsou tam sklady. Určitě bychom se mohli dostat ven. Určitě tam je rampa,“ navrhl Olaf.
„Jen jsem řekl, co si myslím. Na mně to moc nezáleží. Jestli Babelline půjde s tebou, musím jít také…“
„…ale raději bys šel skrze tu průrvu, že?“ ukázala.
„Ano.“
„Dobře, půjdu s vámi, ale než vyrazím, rád bych se podíval k těm skladům. Počkáte na mě?“
„Deset minut, pak odcházíme.“
„Ale no tak, Bejb. Aspoň patnáct minut.“
„Olafe, tohle není výlet. Musíme odsud vypadnout.“
„Chápu. Tak deset minut,“ kývl.
Ukázal na své hodinky a vyrazil tím směrem, o kterém si myslel, že bude nejlepší.
„Je to paličák,“ dodal jsem.
„Je to Tyrolák. To vypovídá o všem,“ podotkla.
„Odkud jsi ty?“
„Jsem z Vídně.“
„A co jsi tady dělala?“
„Lyžovala. A ty snad ne?“
„Ne.“
„A proč jsi tady na horách, když nelyžuješ?“
„Mám rád hory, sníh. Líbí se mi ta krajina.“
„Jsi horolezec?“
„Ne.“
„A co vůbec děláš?“
„No, já…“

Mojí odpověď přerušil otřes. Bylo to v místech, kam odešel Olaf. Babelline se po mně podívala a na jejím výrazu jsem si okamžitě přečetl, co si myslí. – Ještě, že jsme tam tudy nešli.

„No, páni. Co teď?“ vyhrkla.
„Nic. Počkáme, jestli se Olaf objeví nebo ne,“ odvětil jsem.

Nový otřes vyvolal další zhroucení části stropu. Bylo to opět v místech, kam odešel Olaf. Nedoufali jsme, že to přežil, ale čekali jsme, jestli se objeví nebo ne. Jak bylo dohodnuto. Pak se musí vymyslet, jak to udělat.

„Sakra!“ zazněl hlas z vycházejícího prachu.
„Olafe!“
„Už jste mě odepsali, co?“
„Popravdě, ano,“ odvětila.
„Přece bych vás tu nemohl nechat,“ pousmál se Olaf.
„To jsme rádi,“ dodala a postavila se.

Olaf pomalu vycházel z prachové mlhy, když jsem si všiml jeho kolísavé chůze. Zpozorněl jsem a vyčkával, co se mu stalo.

„Sakra! Sakra!“ Olaf znovu zaklel. V tu chvíli mi bylo jasné, že je něco špatně.

A měl jsem pravdu. Když se Olaf vynořil z prachu. Držel se za levou ruku a v břiše měl vražený nějaký předmět.

„Olafe!“ vykřikla Babelline a vyběhla k němu.
„Je to v hajzlu, Bejb. Už si spolu drink nedáme,“ zasípal a klesl k zemi.
„Vydrž!“ vyhrkla a chytla ho ve chvíli, kdy padal k zemi.
„Je to špatné, že?!“ ozval se znovu Olaf.
„Je to špatně,“ nelhala mu a podívala se na předmět, který měl vražený v břichu. Byl to kus železa o průměru deseti centimetrů. Jistá perforace střev. Zánět. Infekce. Smrt.
„Jsi krá…sná…,“ zasýpal Olaf a vydechl naposled.

Babelline ho položila na zem a vrátila se zpátky ke mně. Svou kamennou tváři jen zakrývala smutek nad zbytečnou smrtí, která Olafa potkala. Nemuselo se to stát, kdyby věřil prvnímu návrhu.

„Musíme vymyslet, jak to uděláme,“ pronesla a ukázala na mě a na muže v bezvědomí.
„Volba je na tobě,“ šeptl jsem.
„Myslím, že já už si zvolila, než se Olaf vydal na tu sebevražednou misi,“

„Souhlasil bych s tebou v každém tvém rozhodnutí,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.
„Dostanu tě ven tou průrvou, jestli je bowlingová mini hala v pořádku. Nechám tě chvíli bez dozoru. Doufám, že nebudeš zlobit…,“ pousmála se. „…a vrátím se pro toho v bezvědomí.“
„Okey!“
„Neříkej to!“ vyhrkla s vážným výrazem, který se však proměnil v úsměv.
„Dobře!“
„Tak jo. Jdeme na to!“ vyburcovala se a uvázala si provaz kolem těla.


Lehátko se pohnulo. Škublo to. Zakřenil jsem se a potlačil bolest, která mi projela hrudí. Zřejmě to jsou ty zlomená žebra, co o nich Babelline mluvila. Lepší bolest než kdybych necítil vůbec nic. Takhle mám naději, že se uzdravím. Zlomené sroste, naražené se zahojí.


* * *

Téměř půlhodiny se Babelline se mnou táhla skrze poničené a rozbořené prostory, které byly určené pro sportovní vyžití všech turistů i zaměstnanců tohoto hotelu.

„Jsme tady, Torne,“ pronesla, když vstoupila do bowlingové haly, která byla jen z části zničená.
„Jak to?“ udivila se.
„Ocelová kostra nad kuželkárnou,“ pronesl jsem.
„Dobrý odhad,“ poznamenala a odvázala si provaz z těla. „A co teď?“
„Budeme čekat.“
„Musím se vrátit pro toho muže.“
„Dobře.“
„Myslíš, že někoho napadne, že bowlingová hala je nejsilnější stavba v těchto prostorech?“ zeptala se.
Skoro jsem nepostřehl, že mi začala tykat.

„Jestli mají dobrého velitele hasičů a dostanou plány hotelu, máme šanci,“ odvětil jsem.
„Na to bych moc nespoléhal,“ ozval se neznámý hlas.
„Kdo jste? Kde jste?“ zareagovala Babelline.
„Jsem Reiner.“
„Na co nemáme spoléhat?“
„Že by někoho napadlo, že bowlingová hala je nejsilnější stavba v těchto prostorech.“
„Aha.“
„Běžte pro toho muže, Babelline,“ pobídl jsem si.
„Pro jakého muže?“ ozval se Reiner.
„Mezi bazény jsme nechali muže v bezvědomí,“ odvětila.
„Pomohl bych vám, ale nedokážu se zvednout.“
„V pohodě, to zvládnu sama. Je to jako silovej trénink,“ odsekla a vyrazila zpět k místu, kde jsme muže v bezvědomí nechali.

Babelline zmizela. Netrvalo to dlouho a přitáhla lehátko až ke mně.

„Byli jste hodní chlapci?“ pronesla s humorem.
„Neztrácíte smysl pro humor. To je dobře,“ podotkl jsem.
„A byli?!“
„Nevím. Ten Reiner už nepromluvil.“
„Půjdu se na něj podívat.“

Po chvilce jsem uslyšel vyjeknutí. Byla to Babelline.

„Co se stalo?“ vykřikl jsem.
„Našla jsem Reinera.“
„Proč jste vyjekla?“
„Vylekal mě ten pohled.“
„Je mrtvý?“
„Ano.“
„Podívejte se, jestli nemá mobil.“
„Jak víte, že ho má?!“
„To nevím, jen…“
„…intuice, že?!“
„Ano.“
„Jeho mobil leží vedle něho. Mám ho přinést?“
„Ano, přineste ho.“
„Dobře.“

Babelline přinesla Reinerův mobil. Vzal jsem ho do ruky. Byl mrtvý. Zřejmě vybitá baterie.

„Co s ním budeš dělat?“ zeptala se.
„To uvidíte,“ odvětil jsem.
„Jsem Bejb.“
„Já vím.“
„Tak proč, mi pořád vykáš? Jestli nás nikdo nenajde, tak tu zemřeme. Nechci umřít s někým cizím.“
„Dobře, Bejb. Neumřeš,“ pousmál jsem se a otevřel zadní kryt mobilu. Vyndal baterku a několikrát s ní praštil o zem. Poté jsem jí vrátil zpět do telefonu.
„To pomůže?!“ udivila se.
„Uvidíme,“ pozvedl jsem obočí a zapnul telefon.

Telefon skutečně naběhl. Ve chvíli kdy se rozsvítil displej, začal pípat. Byla to oznámení, že je vybitá baterka. Rychle jsem otevřel nové zprávy a napsal zprávu na 112. Sotva jsem to dopsal. Ozvalo se znovu pípaní. Raději jsem hned zmáčkl, odeslat. Ve stejný moment telefon zhasnul.

„Co se stalo?“
„Je vybitej.“
„Dokončil jsi tu sms?“
„Odeslal jsem sms na 112.“
„Bylo to zároveň, když telefon vypnul.“
„Ano, vím. Budeme věřit, že to dojde.“
„Co jsi stačil napsat, za takovou krátkou chvíli?“
„Bowling, Hotel Aruna.“
„Myslíš, že nás najdou?“
„Ano, věřím tomu.“

Babelline si sedla vedle mě. Jen seděla a hleděla mi do tváře. Usmívala se a její úsměv byl opravdovým světlem v tomto ponurém místě. Možná šest nebo sedm světel ještě bylo v provozu. Jinak byla bývalá bowlingová hala bez proudu. Jen tma a prach.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Nerozumím. Jsem přece Bejb,“ odvětila.
„Dobře. Zeptám se jinak. Děláš nějaký sport?“
„Poznal jsi to?“
„Obyčejný člověk by nedokázal, to co ty,“ odvětil jsem.
„Jsem plavkyně. Babelline Sturm.“
„Znal jsem Joachima Sturma, rakouský lyžař, myslím.“
„To byl můj otec,“ poznamenala smutně.
„Zemřel?“
„Ano.“
„Dost mladý.“
„Je někdy zřejmě tady, v těch sutinách,“ ukázala kolem.
„To je mi líto, Bejb.“
„Ty jsi tu sám?“
„Ano, byl jsem tu sám.“
„To jsi měl štěstí.“
„Ale ty také. Žiješ.“
„A kdo ví, jak dlouho. Čekat, až…“

Její slova přerušil zvuk podobný sbíječce.

„Vidíš, našli nás,“ promluvil jsem.

Zvuk po chvilce ustal. Pak se ozvala rána a do temné části zbořeného bowlingové haly pronikl proud světla.

„Bůh poslal své anděly, aby nás zachránili,“ pronesla Babelline.

Zvedla se a vyběhla k místu, odkud vycházel proud světla. Když tam doběhla, zjistila, že to nejsou andělé, ale záchranáři.

„Jste tam sama, paní?!“ ozval se jeden z nich.
„Mám tu dva zraněné muže,“ odvětila.
„Můžete nám říct, jak jsou zranění?“
„Jeden je v bezvědomí, druhý komunikuje. Má vnitřní zranění, krvácení nebo něco zlomeného, nevím.“
„Dobře, děkujeme,“ poděkoval a pak vysílačkou oznámil těm nahoře, co je třeba připravit.

Babelline se vrátila ke mně.

„Vidíš, že jsme to zvládli. Nebýt tebe, umřel bych tu, děkuji,“ poděkoval jsem a stiskl jí ruku.

Babelline mlčela a pevně se mě držela. Po tvář jí stékaly slzy, které dopadali na mé tělo. Byla to slzy štěstí, ale i smutku. Přežila, ale ztratila zde svého otce. A myslím, že viděla spousty mrtvých těl, než se dostala ke mně. Ale kdo ví, třeba byla jen vedle v bazénu a trénovala. Nikdo netušil, co se v ten den stane…


* * *

[ Všeobecná nemocnice. Manchester 2010 ]


Paul Tumsell ležel ve své nemocniční posteli a snažil se vzpomenout, co se ten den v Hotelu Aruna stalo. Jediné, co si však pamatoval, byl výbuch. Extrémně silný výbuch připomínající zemětřesení. Poté, když procitl v Innsbrucké nemocnici. Na svou žádost byl z Rakouska letecky přepraven do nemocnice svého bydliště…


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.06.2016, 19:56:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Další část je za mnou (i dialogy dokáží vést děj vpřed) a po pravdě musím napsat, že byla tato část (7 až 9 díl) "pekelně dlouhá" (co do rozsahu textu). Ovšem stále se něco dělo, ať už šlo o útok (a výslech) mimozemšťanů jedné z hrdinek, či lavina (?) v Alpách a zasypání hotelu. Ne všichni to v dnešní části zvládli, o to je příběh realističtější, protože ani sám život není pohádkou. Jsem zvědavý zdali budou nalezeny všechny fragmenty onoho krystalu, který má, jak se zdá, léčebné účinky. Na práci šotků jsem nehleděl (v tak velkém rozsahu textu se i tak ztratí).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.06.2016, 14:57:43  
   Danny Jé: Zdravím,

i dnes děkuji za komentář. Fantazie i realita k sobě svým způsobem patří, tak to cítím, a proto se dotýkám vždy obou světů...
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Polštářky nesun...
pilot Dodo
Případ č. 13- P...
Kagome
Perpetuum mobil...
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

Tekoucí čas nezastavíš jen jed...
salvator
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr