obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta autobusem ::

 autor Tom A. Trammel publikováno: 13.06.2016, 23:05  
 

Stál jsem na zastávce autobusu a zhnuseně jsem zíral na přijíždějící vozidlo, jež se před okamžikem vynořilo z té nechutné, všudypřítomné mlhy jako nějaký děsivý přízrak. Při tom pohledu jsem měl sto chutí otočit se na podpadku a utéct pryč, už však nebylo úniku.
Stařena sedící na blízké lavičce hlasitě hekla, postavila se na nohy a uchopila tašku s nákupem. Nějaký mladík nalevo ode mě umístil telefon do kapsy a chytil za rameno mladšího bratra, aby ho při té tlačenici neztratil z dohledu. Mladý pár po mé pravici se konečně přestal dohadovat. I další dvě desítky lidí na zastávce skončily s činností, jakou si krátily čekání na autobus a sledovaly, jak vůz postupně zpomaluje, přičemž se nahrnuly ke krajnici s takovou rychlostí, že jsem jen mrknul a už jsem jimi byl obklopen ze všech stran.
Autobus konečně zastavil, dveře se se skřípěním otevřely, načež se ta masa lidí jako na povel protlačila dovnitř a unášela mě s sebou. Někdo mě přitom bezohledně kopnul do kotníku, až jsem sykl bolestí a chytil jsem se tyče u prostoru pro kočárky, abych mohl zranění rozdýchat.
Zaváhání si vybralo svou daň. Zatímco jsem se opíral o tyč, kdosi kolem mě proklouznul a okamžitě obsadil jedno z mála volných sedadel. Podle mrzutého zabručení, jež se ozvalo těsně za mnou, jsem poznal, že nejsem jediný, kdo měl na to místo zálusk. Nedalo se však už nic dělat, i zde pokaždé platilo to známé pravidlo, že kdo dřív příjde, ten dřív mele. Osoba na sedadle všude kolem vrhala vítězoslavné pohledy, jakoby chtěla říct: „Trhněte si, ubožáci!“
Boj o sezení ovšem nebyl jediný důvod, proč jsem jízdu autobusem upřímně nenáviděl. Nekonečné stání, upocení a smradlaví lidé, kteří se na mě tiskli, bezohlednost ostatních cestujících, léta nevětraný prostor, odpadky poházené po zemi i občasné kaluže zvratků, do nichž mě jedenkrát dokonce dav zatlačil a musel jsem v nich s pokrčeným nosem přešlapovat, to vše by se během krátké jízdy s jistou mírou trpělivosti nějak vydržet dalo. Autobus byl přece jen v mých finančních možnostech ten nejrychlejší způsob přepravy z práce domů a o ušetření času šlo především.
Avšak i přes to, že se díky autobusu cesta domů smrskla na pouhých dvacet minut, hlavním důvodem, proč jsem tuto část dne tak nesnášel, byla ta hrozná prázdnota, kterou jsem během jízdy pociťoval. Někdo si četl knihu, aby mu cesta rychle utekla, já jsem však v tak těsném prostoru nebyl schopen nic číst, navíc se mi přitom dělalo zle a rozhodně jsem si nepřál obohatit podlahu vozidla i o obsah svého žaludku. Jiný zabil čas čtením zpráv nebo hraním stupidních her na mobilním zařízení, já jsem ale musel šetřit baterii toho svého křápu, jehož výdrž se den ode dne znekopojivým tempem snižovala. A konečně zde byli i tací, kteří cestovali spolu se svými přáteli a mohli čas využít na více či méně smysluplnou konverzaci. Ani to v mém případě nepřipadalo v úvahu, jelikož mí kolegové se vezli jinými linkami a oslovit náhodné cestující mi připadalo více než podivínské.
Zbývala mi tedy jen jediná možnost. Nepřítomně zírat z okna a nechat probíhat mou myslí depresivní myšlenky, které zmizely až dlouho po příjezdu domů. V takovém prostředí to ani jinak nešlo. V ostatních částech dne mě neustále rozptylovaly jiné podněty, které tyto myšlenky zatlačily někam do nedohledna, teď jim však nic nebránilo hladce vyplout na povrch a bez milosti mě sžírat. Musel jsem přemýšlet o tom, že už celé roky trčím v podřadné práci, přežívám v malém, neútulném bytě a ani po všech těch letech můj život nikam nesměřuje. Všechny sny se už dávno rozplynuly, iluze pohasly a zbylo pouze zoufalství, které mě pokaždé cestou domů pohltilo.
Rozhodně jsem nebyl jediný, stačilo se pouze rozhlédnout kolem a sledovat všechny ty obličeje ostatních cestujících vyzařující smutek a bezmoc. Ani všechny prsty by mi nestačily na jejich spočítání. Nedokázal jsem se na ně dál dívat, upřel jsem pohled na posprejované okno a sledoval jsem skrz něj špinavé ulice zahalené v pološeru způsobeném nakumulovanými šedivými mračny.
Autobus začal zpomalovat.
„Už jen dvě zastávky,“ utěšoval jsem se v duchu. „Už jen dvě zastávky a budu konečně doma, pustím si v televizi nějakou lehkou komedii a bude to zase lepší.“
Vůz zastavil. Všichni automaticky pohlédli na otevírající se dveře a prohlíželi si nově příchozí. Nevím, jestli rádi sledovali jejich obličeje, které klouzaly pohledem všude kolem ve snaze objevit dosud neobsazené místo k sezení nebo prostě jen pohled na ně vnímali jako rozptýlení z neustálého tupého zírání do jednoho místa. Ačkoliv se mně samotnému nezamlouvalo to množství zvědavců, kteří mimo jiné i na mě při nástupech hledívali, nedokázal jsem si pomoct a sám jsem sledoval unavenou ženu tlačící zašlý žlutý kočárek do prostoru vyhrazeného právě pro ně. Toto místo jsem částečně blokoval, posunul jsem se tedy do uličky a dál jsem pozoroval tu vyčerpanou osobu, dokud se nezastavila právě v okamžiku, kdy mi v pohledu na ni překážela tyč, jíž jsem se držel.
Přesunul jsem tedy pozornost na malé dítě v kočárku, které s obrovským zájmem šmejdilo očima všude kolem. Lehce přitom svraštilo čelo, jakoby o něčem usilovně přemýšlelo a ručkou přitom silně svíralo plyšovou lišku, až jí lezly plastové oči z důlku.
Zdálo se, že na něj všudypřítomné zoufalství nepůsobilo ani v nejmenším, jelikož se mu znenadání v tváři rozjasnil široký úsměv, který odhalil řadu žářivých zubů. Bylo tak nevinné, nic ho netrápilo, dokázalo se radovat i na tak odporném místě.
Pohlédlo na mě. Stále se smálo, teď však ještě legračně mávalo rukama a opakovaně bušilo liškou do lehké kostkované deky, jíž mělo zakryté nohy. Chvíli jsem na něj jen užasle zíral, ale po chvíli jsem se neudržel a začal jsem se smát taky. Nevím, jak nálada té drobné osůbky působila na ostatní, já jsem se ale okamžitě nakazil a nedokázal jsem přestat. Moje reakce jen posílila drobkovu dobrou náladu. Zakrýval si teď buclatýma rukama oči, mezi nimi byl nicméně úsměv stále dobře patrný.
Vyhlédl jsem mimoděk z okna. Mlha byla zčistajasna pryč, obloha jako vymetená. Vnitřek autobusu také najednou působil nějak vlídněji a nejpodstatnější bylo, že černé myšlenky se někam ztratily a převládala už jen dobrá nálada. Neřešil jsem už svou práci, bydlení ani budoucnost. Užíval jsem si ten okamžik radosti, jež vyčaroval prostý dětský úsměv.
Autobus znovu zastavil. Žena s kočárkem z vozu pomalu vycouvala. Dítě naposledy vesele zamávalo a ztratilo se mi z dohledu.
Když jsem se rozhlédl po ostatních cestujících, došlo mi, že si vysmátého děcka nevšimli a stále se tváří smutně nebo ztrápeně. Vidí vše okolo šedě, jsou zcela pohlceni svými myšlenkami.
Zoufalství, bezmoc, beznaděj. To všechno, čím jsem byl obklopen, co ovládalo ostatní cestující, ze mě postupně dobrou náladu nadobro vysálo. Depresivní myšlenky se vrátily, okolí se opět zahalilo do temnoty, nechuť k cestě autobusem se ve mně znovu probudila.
Na incident s malým dítětem jsem záhy zapomněl. Těch nekonečných dvacet minut denně pro mě i nadále představovalo nesnesitelné chvíle. A přitom by stačilo tak málo, aby se svět zdál být radostnějším místem.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.06.2016, 23:01:21 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Za každým slovem (i větou) je cítit depresi a zoufalství, které dokázalo zahnat (alespoň na okamžik) malé dítě. Buď je celá atmosféra krapet "přetažená" (až do extremu, aby zde onen duševní stav hlavního hrdiny a ostatních osob v autobusu vynikl naplno) nebo popisuješ skutečné události (třeba je toto dílko autobiografii, která popisuje marný boj a zpackaný život našeho hrdiny, který neví kudy kam, má práci, kterou nenávidí, má byt ve kterém nerad pobývá, a o dojíždění do práce a z práce ani nemluvě). Těžko říci, kolik je tam fantazie a kolik skutečnosti (v rámci autorské licence), byť alespoň na okamžik vše obrátilo naruby (alespoň u našeho hrdiny) ono malé dítě, které světu dospělých nerozumí a nevnímá jej jako ostatní, kteří mají své problémy (ale také jako poslušné loutky dělají to či ono - chodí do práce, jezdí hromadnou dopravou a zbytek volného času po práci tráví ve svých domovech). Netvrdím, že je tato práce veskrze depresivní, na práci šotků jsem nehleděl (či ji přehlédl), četl jsem povícero, zdá se že máš vyvinutý smysl pro detail což dodává vyprávění na věrohodnosti.

Hezký den přeji a múzám zdar.
 ze dne 14.06.2016, 13:15:25  
   Tom A. Trammel: Ahoj, inspiroval jsem se pouze porozováním cestujících v hromadné dopravě, jinak je to všechno smyšlené.
Děkuji moc za známku a přeji fajn den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
MATIČKA
JOFF
Posel smrti VII...
Lukaskon
PEŘINKA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr