obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915656 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: KRTEK ::

 autor Tilda publikováno: 19.06.2016, 21:38  
Na svých procházkách přírodou často vidím ležet bez života a bez viditelných zranění krtky... Proto tahle fabulace...
 

KRTEK

Klaus pracoval jako deratizátor celý svůj aktivní věk. Neví ani, co mu bylo impulzem, aby si vybral tak neatraktivní povolání, navíc mizerně placené. O klouzavé pracovní době, věčném nepohodlí a jisté dávce nebezpečí ani nemluvě.
Možná to bylo jeho dávnou vzpomínkou na mámu, stojící vyděšeně a s jekotem na sedačce sténajícího prosezeného křesílka u konferenčního stolku. Držela si sukni s přepásanou zástěrou vysoko nad koleny a ječela jako pominutá, oči vytřeštěné a nepřítomné, v obličeji rudá a nehezká: „Zabijte tu hnusnou myš nebo se zblázním. Kousne mě, určitě kousne a drápne do krve. A já umřu a nikdo se o vás nepostará…“
Tehdy vběhl do pokoje táta, popadl pohrabáč u krbu a jednou přesnou ranou maličkého a skoro nevinného hlodavce usmrtil (no, doslova rozmázl po parketách…)
Klaus, sotva tříletý viděl, co by tak malý človíček ještě vidět neměl. Smrt a krev a křečovité poslední zaškubnutí krvavé kaše. Nějak se mu to v mysli uložilo a nějak asi vedlo jeho budoucí dospělý život…

Domácí mazlíčky neměli. No, měli kočku, ale ta do obytných místností nesměla a Klaus ji ani jednou nepohladil. Máma mu zakazovala, pokud zkoušel na zvíře sáhnout: „Ať tě to ani nenapadne, Klausi! Je to špinavé a nečisté zvíře. Od myší a potkanů má hromadu bacilů a parazitů. Ještě něco chytíš a budeš muset do špitálu!“
Za celý život nepocítil hebkost kožíšku v prstech ani teplo a vůni zvířecí srsti.

Po absolvování základní školy s průměrným prospěchem se přihlásil na několikaměsíční kurz deratizéra. Bral to jako recesi a vzdor matce, která jej nutila na strojní průmyslovku (měli malé hospodářství a ona si už pomalu malovala, jak se jejich syn ujme majetku i chabého vozového parku, jen co oni, rodiče, odejdou na odpočinek po mnohaleté dřině na poli.)
Na kurz jej vzali, ač s tím moc nepočítal. Zájemců se tolik nehlásilo, zato škůdců přibývalo geometrickou řadou díky chabým zimám a suchýma nadprůměrně horkým létům. Úroda se stávala vzácným bohatstvím a dělit se o ni s rodinami myší a hrabošů se lidem nechtělo o to více.

I ve městech se potýkají nejméně dvakrát do roka s invazí myší, krys, potkanů a vodních hryzců a musejí se uchylovat k plošným deratizacím kladením otrávených rodeticidových návnad nebo kapslí s choroboplodnými zárodky, napadajícími obranyschopnost hlodavců a znemožňující další rozmnožování. Je nezbytné vyvíjet nové a inovované přípravky, protože ty zatracené krysy a potkani (nejhorší a nejnebezpečnější zástupci hlodavé říše) se adaptují a stávají se vůči mnohým chemikáliím odolnými. Asi díky přežívání v kanalizaci a jejích vodách, tom rozmanitém koktejlu, jež jako lázeňská procedura tuží jejich zdraví…

Klaus se nejraději producíruje v kanálech. Radši umisťuje pasti, návnady a jedy v podzemí, než nahání hordy myší kolem kontejnerů nebo v suterénu městské nemocnice. Kromě rutinního kladení návnad se tady vyřádí po svém. Ne, že by on byl ojedinělým chladnokrevným zabijákem. I pár jeho spolupracovníků tu a tam zadupe do betonu krysu nebo myš, lopatou rozmázne potkana, že zbude vcelku jenom nechutný lysý ocas, ještě se škubající. Ale nedělají to často a ne ve velkém. To Klaus je jiná meta. Umí, jako podivný krysař, nalákat houfy krys nebo potkanů do slepé uličky v odbočovacím tunelu a tam začíná jeho krvavý tanec. Hudbou je mu pronikavé a vyděšené pištění stovek hrdel a marný cvakot drápků, které nemají kam utéci. V okovaných armádních botách dupe po vlnícím se koberci a srovnává jeho povrch do jedné mokvavé a páchnoucí roviny. Pomocníkem je mu mohutný utahovací klíč nebo sekyrka, jindy kovová pálka či lopata.
Z kanálu často vyleze zbrocený krysí krví s jasnými červenými cákanci přes tvář. Vypadá úděsně v tu chvíli a jen oči, co hledí mhouřivě do náhlého světla, jsou maličko lidské. Pohodí kousek od skruže krví napité a napěchované pytle a na svém malém náklaďáčku vozí mrtvolky do kafilerie na okraji města. Za to dostává příplatek. Ale pro peníze on tohle nedělá.
Dělá takové zvrácenosti jen proto, že chce a může. Časem nemá přátele ani kamarády. Časem se z něj stane samotář a podivín, časem pije v koutku u baru sám a nikým nechtěný.
Je mu to jedno – nemusí dolovat z hlavy zdvořilostní formulky, nemusí se nikomu cpát do zadku.
Začne se na své okolí dívat spatra a s nezájmem a ono vrací stejnou mincí.

Doma se už také neukáže a zestárlí rodiče, zklamaní a opuštění, nakonec farmu prodají a z peněz žijí v domě s pečovatelskou službou až do své smrti. Syn je nikdy nenavštívil a pro jejich urny – ty nejlevnější, plastové s nehezkou falešnou patinou, neměl taky žádné slovo na rozloučenou.
Klaus bydlí v činžáku na předměstí. Jeho byt je neslaný, nemastný, bez špetky vkusu tu střádá kousky z výprodejů. Stěny nezdobí obrázky ani rodinné fotografie, na stole chybí ubrus, vázička s umělou kytkou i obyčejné korkové prostírání. Nádobí nemyje. Kupuje plastové piknikové talíře i příbory na jedno použití, ohřeje si hotová jídla a pojídá přímo z obalů, nebo se stravuje po hospodách a stáncích s rychlým občerstvením. Podle toho i vypadá. Nevysoký, zato tučný a neupravený, ničím nevyzařuje ani kousek dobra. U sebe má pager ve dne v noci: a pokud mu někdo zavolá, skoro s chutí jede „do práce“.

Tak uběhlo skoro padesát let. Padesát let zabíjení, hubení a týrání, ve jménu očisty a ve jménu sadismu. Klaus nastupuje na svou poslední štaci v kanalizaci. Letos došlo k opětovnému přemnožení potkanů a město nestihlo zareagovat včas. Klaus se naopak těšil, že si, naposled a pořádně, „užije“ trochu legrace… Vzal si sebou nabroušený šroubovák a raději pět velkých černých pytlů z pevného plastu.
Dole, ve své katedrále pracuje sám: kolega onemocněl lehkou formou žloutenky a tak se Klaus musí spoléhat jen sám na sebe. Nebojí se práce a nebojí se tmy a neúplného ticha v kanálech. Po chvíli slyší šplouchání v jednom z bočních ramen, které sílí. Nakonec se směrem k němu vyvalí proud hnědých hřbetů a červených korálkových očí. Ty oči nejsou vyděšené a škrábání mnoha pacek není nejisté. Potkani se sunou k deratizátorovi v jedné přílivové vlně. On se vrhá do jejich huňatých vod, brodí se a dupe po nich, bodá šroubovákem. Popadne i naostřenou lopatu, vědoucně opřenou o zelenou slizkou stěnu tunelu a máchá jí vysoko nad hlavou, jako žnec při senoseči. Kosí řady hlodavců po desítkách a přes rozdrcená tělíčka postupuje hlouběji do masy. Pořád bez obav a pořád plný sil likviduje invazi a skoro osmdesát procent potkanů už poslal na onen svět, aniž by mu zmrtvěly paže námahou.
V zadní, poslední řadě, jsou ty největší exempláře. Možná vládnoucí elita potkaního stáda. Tito jedinci, dvakrát větší a nakynutější, než jejich poddaní, s delšími fousy a ocasy, s tlustšími drápy a ostřejšími špičáky, jako by na Klause čekali. Neuhnou, když se k nim brodí krvavou kaší, neuhnou očima, když máchne lopatou. Pět jich zabije na místě a pět dalších mu šplhá po gumových holinách až k pasu: jenom dva se dostanou na mužova ramena a nechráněnou šíji, když tři neurvale popadne ze svého kulatého břicha, zakroutí jim krky a pohodí k ostatním.
Jeden ho kousne hluboko a do krve ze strany krku. Bolí to jako čert, pálí a škube v ráně, ze které se hrne krev spolu se slinami a krví potkaní královny, drcené mužovou rukou. Ona vydechne naposled, když předala, co potřebovala, druhá z krys ještě plivne do rány, než zemře zadupaná se všemi.
Klaus, teď už přece jenom trochu vyvedený z míry, utře si poraněný krk kusem hadru, který potom ováže kolem a chvatně sbírá mrtvolky do pytlů. Pět jich naplnil, než byl konečně hotov. Hlava se mu motá slabostí a vyčerpáním, ale nahoru po stupačkách vyleze i náklad odveze do kafilérky, než se postará sám o sebe a své první větší pokousání za celou skvostnou kariéru.
Doma v ušmudlané koupelně se pozoruje poloslepým zrcadlem nad umývadlem. Když sundá nasáklý provizorní obvaz, teprve vidí, že kůže je zle potrhaná a rána pořád dost krvácí. Naleje si s klením do zející trhliny půl lahve desinfekce a následné pálení skoro neustojí. Sedá raději na okraj vany a opakovaně otírá postupně světlající tekutinu.
Ránu si zašije sám. Nikdy nechodil k doktorovi (kromě povinných opakovaných očkování – ty poslední prošvihl: ale vyšly skoro na konec jeho pracovního úvazku, tak si řekl, že už je to zbytečné…) a nepůjde ani teď. Vyhrabe ze stolku na chodbě kus vlasce s rybářským háčkem, (z doby, kdy myslel, že bude o víkendech rybařit) kov znova důkladně vymáčí v desinfekci a po loku kořalky se ujme práce chirurga. V zrcadle se kontroluje a zprvu mu dělá problém se trefit. Máchá háčkem a je mimo mísu, než se zorientuje. První vpich je hrozný, u druhého už ví, co má čekat a desátý skoro necítí. Šití je neumělé, křivé a lajdácké, ale své plní, protože švy jsou spojeny, a rána nekrvácí. Znova jizvu přeleje vydatně ajatinem, namaže tlustě antiseptickou mastí a ováže vydatně obinadlem.

Do rána má vysokou horečku. Přikládá ji kousanci, a čeká, že brzy přejde. Leží doma a kurýruje se kořalkou a plechovkami kuřecí polévky. Po týdnu horečka ustupuje. Krk je zduřelý a horký, kůže napjatá a fialově zbarvená. Na dotyk bolí a v ráně škube a řine se z ní mezi stehy páchnoucí hnis.. Raději si krk zase ováže a snaží se na nepěkný obraz nemyslet. Kdyby měl sílu se okoupat nebo aspoň pasivně postát ve sprchovém koutu pod štědrým proudem teplé vody, viděl by své tělo, poseté velkými modrofialovými skvrnami, místy mokvavými čirou a silně zavánějící tekutinou. Hlavně na krku a za ušima, v podpaží, kolem třísel, v ohbí paží a podkolení. Ale on sotva chvíli posedí a už zase mátožně padá do zpocených lůžkovin… Kde by vzal energii na koupel!

Když už si konečně rozumně a zodpovědně řekne, že půjde přece jenom na pohotovost, upadá najednou do bezvědomí. Během hluboké mdloby mu znova prudce stoupne horečka na skoro čtyřicetři stupně a Klaus umírá v jedné mohutné křeči, kdy všechny hlavní tělesné orgány naráz vypovědí službu, jako by je neúplatný údržbář nekompromisně vypnul jediným stiskem spínače.
Krysí královna mu předala mutaci všech, na člověka přenosných chorob: leptospirózu, mor, tularemii, listeriózu a Weilovu žloutenku. Všechny vydatné a ve své kombinaci smrtelné, zabily Klause během pár dnů…
Deratizátorovo tělo objevili až po třech týdnech, kdy o sobě dalo vědět úporným smradem, linoucím se z pode dveří a také natěšeným bzukotem mračen masařek, jež se ozýval za nimi.
Paradoxně dostal stejnou urnu, jako jeho chudáci rodiče. Tu nejlevnější, na útraty města…



***

Když se „probudil“ všude kolem něj bylo těsno, vlhko a zima. Klaus si pamatoval, že se nakazil od potkanů při poslední práci pro město, Pamatoval si, že měl horečku. Ale už nevěděl, že zemřel, ještě než se dostal k lékaři. Že zůstal nehledaný, nikým nepostrádaný doma, než jeho nafouklou mrtvolu objevili. Že byl zpopelněn na městské útraty a uložen vedle lhostejně se tvářících a na vlas stejných nádob rodičů v urnovém háji „Poslední cesta“.
Myslí si tedy, že pravděpodobně omylem, jej pochovali zaživa a on teď, sevřený tou studenou zeminou, musí ven nebo se udusí a teprve jeho smrt bude dokonána. Chce se obrátit, ale je tak stěsnaný v tom úzkém prostoru, že to nejde. Zkusí tedy aspoň hrabat rukama, aby se trochu uvolnil. Jde to… Kupodivu, tohle jde. Ruce pod bradou, hloubí si tunel před sebou a pomalu se hne z místa. Hlínu vědoucně hrne pod sebe, do stran a za sebe a tak si uvolňuje další úsek. Když mu v cestě vadí kořeny shora, jednoduše je překousne zuby, ani hořká chuť a palčivá šťáva v puse nevadí. Kamínky odvalí bokem a dál ryje kyprou hlínu a kousek po kousku se sune kam…?
„Musím nahoru ne dopředu: musím k povrchu a vzduchu a slunci!“

Ještě nikdy se mu tolik nezastesklo po čerstvém vzduchu a slunci a teplu paprsků na tváři. Celý život trávil nejraději v podzemí a teď mu to „nahoře“ až fyzicky bolestně chybí. Že tady normálně dýchá, mu nepřijde divné, protože všechny myšlenky upíná k tomu, aby brzy našel cestu na povrch.
Taky dobře slyší každý i nepatrný zvuk kolem sebe, nad sebou i pod sebou. Když mu kolem tváře prosmýkne pěkně šťavnatá žížala, ani nepřemýšlí a s chutí ji natáhne do úst a spolkne jako želatinového hada z pouti, které miloval jako dítě a dokázal jich spořádat celý tucet.
„Potřebuju proteiny: na tom není nic divného…“ Myslí si a hrabe o to rychleji. Trochu mu vadí ta tma všude kolem. Skoro nic nevidí a musí napínat sluch, aby mu nic neuniklo. Zkouší hrabat kolmo vzhůru a cestou vidí i další boční tunely, mnohem větší, než je ten jeho.
Je to divné, ale raději se jimi nevydává. Vedou někam dál a hlouběji pod zem a to on nechce.

Ten divný šustot v jednom z nich jej, neví proč vyleká, že se stočí do klubíčka a skoro nedýchá, přilepený k ledové a mazlavé hlíně. Z tunelu se povysune ploská hadí hlava a kmitající černý jazyk dlouho ochutnává vzduch v nové chodbě. Nakonec plaz zklamaně pokračuje navazující dírou nalevo od schovaného Klause a dlouho je vidět bok, osázený lahvově zelenými šupinami.
Konečně je ticho a Klaus opatrně pokračuje v hrabání. Už si není tak jistý svým bezpečím a při každém hlasitějším ruchu se krčí u stěn a nedává nijak najevo svou přítomnost.

Postupem času si začne uvědomovat, že zřejmě není pohřben zaživa, jak si myslel poté, co procitl.
Cítí také, že jeho tělo je jiné a ne už člověčí. I proporčně je titěrný oproti hroudám hlíny, kořenům, proplétajícím se shůry a také ponravám a žížalám a broukům a červům, jež cestou měl tu čest potkat a také s chutí zkonzumovat. Nahmatá i, značně neuměle a ztuhlýma rukama, že jeho tělo je porostlé neuvěřitelně hebkým kožíškem. Jeho tvář s maličkýma a poloslepýma očkama je protáhlá do ostrého čenichu s fousky, neustále se vrtícího nasáváním pachů. A ruce jsou mnohem větší, s širokými lopatkovitými dlaněmi a více osvalené, než kratičké nohy. S trochou studu si uvědomí i lysý tupý ocásek na konci páteře.
Postupem času poznává, čím se, kdo ví proč, stal: „Já jsem KRTEK?! Krtek jsem, protože nikdo jiný mě nenapadá v té tmě a hlíně a samotě… Musím se dostat nahoru, abych pochopil, proč se mi to stalo…“
A krtek Klaus, který byl kdysi člověkem, zlým a krutým, hrabe kolmý tunel k povrchu, ke slunci a k pravdě.
Po dlouhém tunelování, hloubení, kypření a hrabání, zděšenému ukrývaní se před slídivými predátory, překusování kořenů, pojídání červů, ponrav a larev, ledabylého a nijak provinilého vylučování - jen tak za sebe během hrabání, dostává se těsně k povrchu. Už cítí svěží vzduch a malinko vnímá světlo, deroucí se mezi hrudkami hlíny a jílu a cítí vůni lesní prsti a slyší tlumeně zpěv ptáků.

Vyhrabe se na povrch s úlevný vydechnutím, více lidským, než krtčím. Na kožíšku cítí teplo a nosíkem kmitá a hledá správný směr, když očka zrazují. Pomalu se sesmýkne ze svahu kupy hlíny, kterou tak umně navršil a pokračuje neobratně v podrostu. Je jenom kousek od lesní pěšiny a tu také vyčenichá a metelí směšným kolébavým pohybem uprostřed brázdy, vyjeté koly traktoru. Tady slunko málo svítí, a on touží po jeho světle, jako nikdy po ničem.
Po dlouhé a namáhavé cestě, mnohem těžší, než když se prohrabával hlínou pod zemí, dostane se na okraj velké paseky. Povyleze na širokou patu vyběleného letitého pařezu a nastaví se celý štědrým paprskům odpoledního slunka. Natáčí svou směšnou krtčí tvářičku a očka, menší než špendlíková hlavička, sotva vnímají to palčivé světlo a upírají se přímo do slunce. Zůstane tak dlouho: viditelně paralyzovaný a sotva se pohne, zalévaný štědře jasem a teplem naší životadárné hvězdy…

Krtek Klaus umírá ještě toho večera, vyčerpaný, pohozený, zapomenutý a bezvládný na polní pěšině, jenom kousek od paseky.
Leží tam, viditelně nezraněný, jako mnoho jedinců jeho druhu před ním. Nikdo neví, proč zemřeli. Nikdo neví, proč opustili relativní bezpečí podzemí a tolik, tolik toužili po slunci, které ani nevidí.
Možná to slunce je zabilo: Jako upíry a vampýry a jiné bytosti, jež žijí ve stínech a temnotách.

Klausova záliba v práci v kanálech, v ubíjení a týráni, i když nepřijatelných hlodavců, jeho černá duše, černé skutky a hloupost: to všechno napomohlo tomu, čím se znova narodil a proč žil tak maličko. Možná v tom slunci na konci něco uviděl, něco pocítil a něco pochopil.
Přejme mu, aby už znova nepovstal…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 20.06.2016, 23:03:45 Odpovědět 
   Klaus Krtek zřejmě neměl adaptované (osleplé) oči. Proto tedy zemřel. Pokud jsem to pochopil, po zpopelnění se zrodil z popela. Tedy krysí prokletí muselo být vloženo v anorganické formě.) Tentokrát zlo mělo rysy odplaty, neboť postižený byl sám vrahem, byť po stránce lidské potřebným. Spíš jde o to, že jeho lidské rysy byly zdevastovány až do fanatismu. V úvodu je provedeno zdůvodnění: nepoznal lásku, ale zabíjení, tedy obráží se vliv výchovy. Psáno opět velmi přesvědčivě a stylisticky dobře.
 ze dne 21.06.2016, 16:31:33  
   Tilda: Velice děkuji za tvůj čas. T.
 Tom A. Trammel 19.06.2016, 21:59:51 Odpovědět 
   Přečteno jedním dechem. Obdivuji tvé nápady i styl psaní a těším se na další tvorbu. 1.
 ze dne 20.06.2016, 7:01:35  
   Tilda: Děkuji moc... Mám toho už dost publikovaného, stačí vyhledat...T.
 Šíma 19.06.2016, 21:37:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivě napsané vyprávění o osamoceným deratizátorovi, který se po smrti reinkarnuje do podoby krtka, aby nakonec i v tomto těle zemřel po krátkém životě v kůži tohoto zvířete. Text se mi líbil i přes hromadu usmrcených hlodavců, povahu hlavního hrdiny jsi vykreslila vcelku dobře (jak byl vychován, jak žil, myslel a podobně). Napadlo mne přísloví: "S čím kdo zachází tím také i schází..." (pokud se nemýlím) Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Řekl
Charles
Krajina po bitv...
abeekr
Prašivka
petulin
obr
obr obr obr
obr

Malé špitální blues
zd.hledač
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr