obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Život za život-pomsta za přítele ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kniha fantazie
 autor Kondrakar publikováno: 02.01.2007, 13:14  
Kdo zažil, pochopí. Kdo nezažil, nepochopí. Lehká sci-fi, ve které je skryto příliš mnoho skutečnosti.
 

Bratt spěchal po schodech do svého bytu. Jak stoupal po chodech, kolem žaludku se mu rozhostil špatný pocit. V ruce nesl Kloubní regenerátor se sedmi injekcemi. Věc, kterou nesl, se nasadila na bederní oblast, léčenému se píchla injekce s roztokem, který obsahoval stavební látky kloubů a anestetika na utlumení bolesti. Regenerátor pomocí elektropulzů a injektovaného roztoku dal poškozený kloub dohromady.
Sháněl se velice těžko a byl velmi drahý. Pomocí šikovných úplatků několika správným lidem Bratt regenerátor sehnal za pakatel oproti jeho skutečné ceně.

Potřeboval jej pro svého vlčáka Dirra. U toho se před týdnem objevila silná, agresivní forma dysplazie kyčelního kloubu. Dirr nebyl schopen se postavit a udělat jediný krok.
Bratt vyndal klíče a sotva se s nimi přiblížil k zámku, zjistil, že zámek je poškozený a dveře jsou pouze přivřené. Špatný pocit zesílil téměř na hmatatelnou úroveň. Potichu a opatrně položil regenerátor na zem a odepnul poutko holstru, ve kterém se skrývala těžká automatická pistole ráže pětačtyřicet. Vytáhl ji a vpadl do bytu. Seknul sebou o zem, několikrát se překulil a prohledával očima prostor okolo sebe. Očekával výstřely překvapeného nezvaného návštěvníka, ale nic se nestalo. Opatrně vstal a prohledal celý byt. Když nikoho neobjevil, vrátil se pro regenerátor. Šel do místnosti, ve které spal Dirr, a něco jej přijemně hřálo při představě společných toulek, které budou spolu podnikat. Podíval se na svého spícího psa a šťastně se usmál.

Dirr byl mohutný dlouhosrstý vlčák. Byl černošedý, jen na nohou měl žluté znaky. Břicho bylo šedobílé. Chlupy na uších byly tmavě mahagonové a tlamu měl stříbrnou věkem. Dirrovi bylo jedenáct let, což byl u tak velkého psa, který žil nebezpečný život po boku svého pána, úctyhodný věk.

Bratt k němu poklekl a jemně jej pohladil po hlavě. Pes se pomalu a neochotně probudil, zvednul hlavu, a když poznal svého pána, šťoucháním čumáku do Brattovy ruky se dožadoval pohlazení. Toho se mu dostalo, co si hrdlo přálo. Bratt hladil svého psa a očima pozoroval misky s vodou a krmením, které byly rozmístěny tak, aby na ně nemohoucí pes pohodlně dosáhl a dle potřeby se nažral nebo napil. Zatímco voda byla bezezbytku pryč, krmení bylo téměř netknuté.

„Copak Dirre? Beze mě ti nechutnalo,“ promluvil Bratt dobrácky na svého psa. Ten se na něj podíval moudrýma očima a zakňučel. Dostalo se mu podrbání za ušima, což ocenil slastným přivřením očí.

Bratt se zvedl a začal odklízet misky. Z jedné misky na vodu ucítil těžkou, nasládlou vůni. Zamrazilo ho a špatný pocit okolo žaludku zesílil natolik, že se Brattovi téměř udělalo zle. Znovu si k misce přičichl a náhle věděl, co se stalo. S hrůzou a temnou předtuchou se podíval na Dirra.

Někdo se vloupal do jeho bytu a nemocnému psu vylil do misky ten nejhorší jed, který existoval. Po požití částečně paralyzoval nervovou soustavu a rozkládal vnitřní orgány. Dirr začal kňučet bolestí a roztřásl se. Pak jeho tělem začaly zmítat silné křeče. Podlaha z parket byla ve chvíli potřísněna výkaly a řídkými zvratky smíšenými s krví.
Bratt klesl ke svému psu, hladil jej, šeptal zoufalá slova a slzy mu stékaly po opáleném obličeji. Po několika nekonečných minutách křeče ustaly a vyčerpaný pes se zmučenýma očima podíval na svého pána a tiše kňučel.

Na Dirra byl hrozný pohled. Pohled muže a psa se střetl a každý z nich mohl v očích toho druhého číst pravdu. Krutou a drsnou pravdu plnou bolesti, strachu a bezmoci.
Bratt se zděsil, když si uvědomil, co musí udělat. Ty moudré psí oči věděly vše. „Odpusť,“ zašeptal a vzápětí pokojem zahřměl výstřel. Světlo v Dirrových očích pohaslo, hlava klesla na zem a již tak potřísněnou podlahu začala barvit krev.
Výstřel ani neodezněl, když pistole zaduněla nárazem o podlahu. Brattův svět se v okamžiku zhroutil a ztratil význam.

S očima oslepenýma slzami vyšel z místnosti. Zanedlouho se vrátil a v ruce nesl velkou hranatou láhev naplněnou jantarovým alkoholem. Opřel se o zeď a pomalu sklouzl na podlahu vedle Dirra a nalil do sebe dlouhý doušek. Cítil v sobě obrovskou prázdnotu, zradu, které se dopustil na svém psu, příteli a parťákovi a tak ani necítil, jak si ostrý alkohol propaluje cestu do jeho žaludku a tam exploduje. Vzpomínal na dobu před jedenácti lety, když mu Dirra, jako malé klubíčko srsti přinesla Ona. Vzpomínal na každou šťastnou chvilku, kterou s oběma strávil.

Každá vzpomínka, která se mu teď vrátila, mu přinesla obrovské množství žalu a výčitek. Vzpomínal na to, jak Dirr onemocněl a jak se o něj s Ní staral. Zaplavila ho další temná vlna žalu a bezmoci. Pil a hladina alkoholu v lahvi se rychle snižovala. Po nějaké době byla láhev prázdná, a tak ji mdle odhodil. Záhy poté se místností rozlehlo hlasité chrápání. Bratt spal opřen o stěnu a u nohou mu chladnul milovaný parťák Dirr.
Ráno se Bratt probudil s úžasnou bolestí hlavy a nemohl si vzpomenout na nic z předešlého dne. Stačil mu však jediný pohled na mrtvého Dirra a velkou kaluž zaschlé krve, aby jej bolest hlavy přešla a na nohy ho zvedla vlna bezmocného vzteku. Sebral regenerátor a se vzteklým řevem jej mrštil proti zdi, až se rozlétl na desítky kusů. Poté sebral pistoli a do zdi vystřílel celý zásobník. Pak ji také zahodil.

Bratt se vypotácel z místnosti a zarazil se. Spatřil se v zrcadle. Chlap, šest stop vysoký a středně silné postavy. Jeho kaštanové vlasy byly slepené potem a rozcuchané. Bratt měl oříškově hnědé oči, úzké rty a opálený obličej, který byl porostlý krátkým strništěm. Obličej měl úzký, s ostrými rysy, ale teď byl ztrhaný, s temnými kruhy pod očima.

Vrátil se zpátky ke svému Dirrovi. Prohrábl jeho dlouhou tmavou srst a znovu se rozplakal. Útočily na něj nejrůznější vzpomínky, výčitky a deprese z Dirrova odchodu. Ten pes byl pro něj vším. Byl to jeho parťák, přítel a ta lepší polovina jeho já. Spolu prošli řadou nebezpečných situací a zlými okamžiky. Jejich zjizvená těla by vyprávěla. Několikrát si navzájem zachránili život. Navíc, Dirr byl živoucí vzpomínkou na Ni. Jeho jedinou lásku. Ona mu ho kdysi darovala.

Znovu nepřítomě prohrábl Dirrou srst, stále ponořen ve vzpomínkách. Z kapsy vyndal krátký, ale ostrý nůž a odřízl z mrtvého těla svého psa hrst dlouhých chlupů z krku. Svázal je tenkou nití a uschoval do malé plechové krabičky. Jeho pohled sklouzl po stěně a teprve teď si toho všiml a zkameněl.

Na skobičce visel na zlatém řetízku přívěšek ze zlata, veliký jako dlaň. Byl to rovnoramenný trojúhelník, jehož stěny kolmo protínali tři meče, jejichž špičky byly spojeny ve středu trojúhelníku a vytvářely masivní kruh, ve kterém bylo skrz naskrz vyryto oko.

Bratt sundal přívěšek a oči se mu znovu zalily slzami. Zaplavila ho vlna děsivých, bolestných vzpomínek, která ho srazila na kolena. Vrátil se zpátky do doby před pěti lety.

*********

Vracel se z práce a po jeho levém boku kráčel Dirr. Jedno poschodí před jejich bytem se Dirr naježil a tiše zavrčel. Bratt si pro všechny případy připravil zbraň. Dveře byly zavřené, ale zámek byl vypáčený. Pomalu dveře otevřel a do nosu jej udeřil kovový pach krve, který se mísil s pachem hořících vonných svíček, které Ona tak milovala.
Přepadlo ho zlé tušení. Kráčel pomalu vpřed, s větřícím Dirrem po boku. Pak ji spatřil v přítmí obývacího pokoje, jak nahá leží na zemi. Uslyšel svůj srdceryvný výkřik, upustil pistoli a skokem byl u ní.

Vypadala příšerně. Na stehnech měla zaschlou krev z poraněného pohlaví, jak byla opakovaně znásilněna. Kůži na zápěstích a kotnících měla rozedřenou až na maso od provazů, kterými byla spoutána. Jednu plíci měla probodnutou, zřejmě nějakým dlouhým nožem s velmi úzkou čepelí, což znamenalo, že ze začátku vykašlávala krev, čemuž nasvědčovala i zaschlá krev na ústech a okolí. Teď už jen chraptivě a přerývavě dýchala. Nejhorší zranění měla na břiše. Do břicha měla vyřezaný jakýsi ornament a řeznými ranami se ven draly vnitřnosti. Všude bylo tolik krve!

Snažil se jí pomoci. Ovázal rány a omyl krev, ale dech se jí stále více krátil a srdce tlouklo stále slaběji. Náhle se prudce rozkašlala a na rtech se jí objevila krvavá pěna. Pak srdce přestalo bít úplně a dech ustal.

Bytem se rozlehl výkřik bolesti a žalu, doprovázený truchlivým vytím psa, který ztratil pána. Pak to uviděl. Triangl probodnutý meči s kruhem uvnitř, do kterého bylo vyryto oko.

Zlatý přívěšek se matně leskl v mihotavém světle svíček.

*********

Dlouho se z toho nedokázal vzpamatovat. Jedinou útěchou mu byl Dirr. Veselý pes, který byl plný života a z očí mu neustále koukala nějaká rošťárna. Teď byl však mrtvý.
Bratt ho vzal do náruče a odnesl jej dolů, před dům, ve kterém bydlel, do auta. Nastartoval a po několika minutách opustil město. Nevšímal si krajiny, kterou projížděl. Pohled měl upřený jen ke vzdáleným horám.

Za pár hodin odbočil na lesní cestu a brzy zastavil. Dál už jet nemohl. Před ním se rozkládala hnědozelená stěna lesa. Vystoupil a zhluboka se nadechl svěžího, voňavého vzduchu a vzdychl. Dirr se už tohohle vzduchu nenadechne. Vyndal psa z auta a ponořil se do stínu lesa. Měl přesně vytyčený cíl.

Za dvě hodiny byl na místě. Malá mýtinka uprostřed hlubokého lesa na úbočí hory. Ze skály padal potůček a vytvářel tak kouzelný vodopád, pod kterým bylo malé jezírko, z kterého unikala voda v podobě zurčícího potůčku. Stranou od potoka stál mohutný dub. To byl cíl jeho cesty. Tady ležela Ona, a teď zde chtěl pochovat i svého psa.
Se smutkem v očích a v duši pohlédl na podlouhlou, nízkou mohylu z kamení. Hned vedle vykopal pomocí nože mělký hrob, do kterého jemně položil Dirra. „Sbohem kamaráde. Pozdravuj ji,“ zasípal. Hrdlo měl stažené úzkostí. Naposledy Dirra pohladil. Pak ho zasypal hlínou a navrch naložil kameny, které nanosil od potoka, aby se na Dirra nedostali mrchožrouti.

Bratt si otřel hořkoslané slzy a v očích se mu zablesklo. „Pomstím tě Dirre,“ zamumlal. Naposledy si prohlédl překrásné místo, které sloužilo k věčnému odpočinku již dvěma jeho milovaným bytostem a vykročil.

Zanedlouho nechal vše za sebou. Po nějaké době se dostal k autu. Nastoupil a vrátil se do města. Vrátil se do svého bytu.

Otevřel skrytou přihrádku ve skříni a vyndal z ní několik krabiček s náboji. Nabil několik náhradních zásobníků, které si strčil do poutek u pásku. Zbytek nábojů si vysypal do kapsy. Na druhý bok si připnul pouzdro s dlouhým nožem. Přelétl pohledem byt a odešel. Sem už se nevrátí.

Zamířil do hloubi města. Brzy kráčel temnými uličkami, které byly plné špíny a odpadků. Míjel spousty otrhných a špinavých bezdomovců. Ti se mu vyhýbali, protože z něj cítili nebezpečí a smrt. Zanedlouho si většina bezdomovců šeptala, že v ulicích je nebezpečná šelma přinášející smrt a zkázu.

Po půl hodině chůze dorazil k nenápadnému domku a třikrát zaklepal na dveře. Uslyšel šouravé kroky za dveřmi, které se vzápětí tiše otevřely. Ve dveřích stála malá postava. „Pojď dál,“ zaskřehotala nakřáplým hlasem a ustoupila. Bratt vešel dovnitř a několikrát zamrkal, jak jej prudké světlo oslnilo. Prohlédl si postavu, která jej pustila dovnitř. Byl to malý muž s vrásčitým lasičkovitým obličejem. Na hlavě měl několik trsů světlých vlasů a pod nosem rozježený, řídký knír.

Chlapík byl zahalen v plášti, který kdysi snad byl bílý, ale teď byla jeho barva neidentifikovatelná. Chlapík zavřel dveře a promluvil. „Nazdar Bratte, jak se vede? Kteří čerti tě sem nesou?“ Náhle se zarazil a pohledem sjel k levé noze návštěvníka. Vykulil oči a zeptal se: „Kde máš Dirra?“ „To je důvod proč jsem tu. Někdo Dirra zabil. Potřebuju pár věcí, Dane,“ odpověděl Bratt. „Aha. Tak pojď, něco tu snad najdem. Víš, kdo to udělal?,“ zeptal se Dan. „Ne, ale mám jisté tušení,“ pronesl Bratt a ukázal mu přívěšek, který nalezl u Dirra. Dan zbledl a jeho bledý obličej získal mrtvolně šedou barvu.

Došli do Danovy pracovny. Všude na poličkách stály nejrůznější flakónky a v nich různobarevné lektvary. Na stolcích stály nejrůznější aparatury, v nichž další lektvary probublávaly a odkapávaly do dalších připravených kádinek. Jinak výbavu pracovny tvořil stůl, několik židlí, počítač a mikroskop.

Bratt se rozhlédl po místnosti a otřásl se odporem. Věděl, že v těch lahvičkách se skrývají nejrůznější jedy, protijedy, silné kyseliny a výbušné směsi, které reagovaly s kyslíkem nebo vybuchovaly nárazem. Jedna menší nehoda a půl bloku by vzápětí neexistovalo.

„Co potřebuješ?“ ozvalo se od stolu. Bratt se ohlédl a viděl Dana u stolu s cigaretou. „Potřebuju K-348217-ZL. Tak půl litru v pěti desetideckovejch lahvičkách.“ „Cože?! Půl litru tohohle svinstva?“ vytřeštil oči Dan a rozkašlal se. „Jo, přesně tak. Tímhle dostali Dirra,“ zavrčel Bratt. „No, já nevím. Je to velké množství. Bude trvat dlouho, než to namíchám,“ odpověděl Dan rozpačitě. „Dá se sehnat i jinde ve městě,“ netrpělivě se ošil Bratt. „Ne. Je to můj vynález a nikomu jsem na to recept nedával.“ hrdě vypnul hruď Dan. „No tak se dej do práce. Mám dost času,“ pokynul mu rezignovaně Bratt.

„Jasně.“ přisvědčil mužík a dal se do práce. Na stůl postavil nepoužitou aparaturu a začal k ní snášet potřebné přísady na umíchání jedu. Když už měl skoro vše přichystané, náhle se zarazil. „Počkat, ještě mi tu chybí jedna složka. Počkáš ještě? Musim do skladu,“ promluvil do ticha Dan. Bratt nepřítomně přikývl.

Právě byl myšlenkami s Dirrem a s Ní. Dan zmizel a z vedlejší místnosti se začalo ozývat šoupání dřeva o beton, cinkání nějakých lahví a zvonění plechu, jak se Dan probíral krabicemi a lahvemi. Bratt to však nevnímal. Byl v zajetí vzpomínek a přemýšlel, jak se dostat těm lumpům na kůži.

Po nějaké době se Dan vrátil, tvář mu zářila veselím a v ruce nesl zaprášenou láhev z tmavého skla. „Hele Bratte, dneska je tvůj šťastný den. Našel jsem poslední půllitr toho tvýho sajrajtu. Teď ti to akorát rozleju do těch lahviček.“ „To je skvělý,“ přitakal Bratt a pozorně sledoval, jak Dan jed rozlévá do lahviček a hned je pečlivě zátkuje.
Přistoupil ke stolu, jednu otevřel a čichl si k ní. Z těžké, nasládlé vůně se mu zatočila hlava a vše se v něm sevřelo zármutkem nad ztrátou přítele. Bratt lahvičku zavíčkoval a položil ji zpátky na stůl. Zkoumavě se podíval na Dana. Ten se choval trochu nervózně, i když se to snažil skrýt.

Dan dokončil rozlévání jedu a podával lahvičky Brattovi. Ten si je vzal, nastrkal do kapes a zeptal se: „Co za to chceš?“ „Ne, to je za Dirra. Takový svině, co tohle dokážou udělat, patří pod zem.“ rozohnil se Dan. „Díky,“ unaveně pronesl Bratt a odcházel.

„Hej Bratte! Dobře pořiď. Tyhle hoši jsou prý pěkně drsná chasa,“ vykřikoval Dan. Bratt jen kývl hlavou a sáhl po klice od vchodových dveří. Hlavou se mu honily desítky myšlenek. „Ozval se v jeho hlasu výsměch nebo se mi to jen zdálo? Jak to, že byl tak nervózní, když jsem přišel. Moment! A kde ti hajzlové vzali K-348217-ZL, když se dá sehnat na jednom jediném místě? A to tady!“

Bratta napadlo jediné reálné rešení. Otočil se, ale Dana v chodbě už neviděl. Vytáhl pistoli a vydal se zpátky po chodbě. Opatrně vešel do pracovny, ale tam Dan také nebyl. Vylezl a dal se doprava. Brzy vešel do místnosti, která sloužila Danovi jako jídelna a kuchyně. Uviděl Dana, jak vytáčí něčí číslo na telefonu a po chvilce ticha říká: „Jo, právě teď odešel. Vzal…“ víc nestihl říct, protože Brattův rychlý výstřel mu vyrazil telefon z ruky a totálně jej rozbil.

Dan vyskočil vyděšen na nejvyšší míru. Byl bledší, než když mu Bratt ukázal zlatý přívěšek. „Proč?,“ zavrčel Bratt. „Dlužím jim nějaké peníze,“ odpověděl Dan svým nakřáplým, třesoucím se hlasem. „Za prachy jsi mě chtěl prodat? To už jsi zapomněl, že ti Dirr několikrát zachránil krk? To jsi zapomněl a ještě jsi chtěl varovat ty hajzly, co ho maj na svědomí?“ zuřil Bratt.

Byl bledý vzteky a oči mu nebezpečně plály plamenem záště a vzteku. „Nešlo to jinak. Já nechtěl, ale zabili by mě,“ odpověděl Dan a z jeho hlasu čpěl strach. „Kdo tu pro to byl? Jak vypadal?“ pálil otázky Bratt. „Já nevím, jak se jmenoval. Byl celý v černém. Chlap normálního vzrůstu, černé, na ježka sestříhané vlasy a na levé tváři velkou jizvu, která jde přes nos až pod pravé oko,“ odpověděl Dan. „Kde ho najdu,“ pokračoval Bratt. „Nejspíš V Modrém drakovi. Na rohu patnácté a šesté,“ odpověděl Dan. „Díky. To je za Dirra,“ řekl Bratta těžká pětačtyřicítka krátce štěkla. Na Danově čele vykvetl rudý květ smrti. Dan se svalil na zem a Bratta při pohledu na něj přepadl smutek. Další nevinný zemřel kvůli nim. Zúčtování bude drahé.

Opustil Danův dům a vykročil udaným směrem. Po hodině vytrvalé chůze tam byl. Stál ve stínu domů a hleděl na blikajícího neonového draka na stěně domu naproti. Rozhodl se a vešel dovnitř.

Uvnitř bylo zakouřeno, cigaretový dým halil tváře přítomných. Ve vzduchu byl cítit pot, alkohol, tabákový kouř a parfémy. Za dlouhým barem, který byl obležen mnoha lidmi, obsluhovalo šest barmanů. Na stolech tancovalo několik polonahých striptérek. Bratt si objednal drink, který dostal bleskovou rychlostí. Zaplatil a pak se protahoval mezi tančícími lidmi a pomalu upíjel svůj drink.

Zastavil se, opřel se o zeď a pohledem hledal svého muže. Jak se rozhlížel, vzpomněl si na Dirra a náhle viděl přítomné v jiném světle. Lidi, ta povýšená a shnilá sebranka, které stačí ke štěstí málo. Nějaký alkohol, drogy, peníze a pak se dostat nějaké děvce mezi stehna. U stěn se váleli opilci ve svých zvratkách a bezvládní feťáci v rauši, s tupým výrazem v obličeji, ještě s jehlou zapíchnutou v ruce. Hudba duněla a Brattovi bylo z lidí zle.

Náhle zahlédl muže, kterého hledal a proměnil se v šelmu. Pomalu jej sledoval, a když se dostal do jeho blízkosti, začal jednat. Vytáhl pistoli, zabořil ji chlapíkovi do zad a zasyčel: „To, co tě tlačí do zad, rozhodně není můj ukazovák, ale hlaveň mýho kanónu. Tak klid.“

Chlápek ztuhl a v odpověď zaprskal: „Co si to dovoluješ ty hajzle?! Tohle nepřežiješ.“ „Ale tebe vezmu sebou. Kdyby něco, tak si něco vymysli. Nebo střílim,“ zašeptal Bratt a dloubnutím hlavně chlápka pobídl do kroku. Nikdo si jich nevšímal, až u východu je zastavil vyhazovač. Byl to mohutný plešatec, jehož svaly se viditelně vlnily pod upnutým trikem s logem baru.

„Nějakej problém, Johny?“ oslovil zjizveného, kterému Bratt držel u zad pistoli. „Vůbec. To je starej známej. Už jsme se roky neviděli. Tak to setkání jdem ke mně zapít,“ odpověděl Johny. „Tak proč to nezapijete tady?“ podivoval se svalovec. „Má mojí oblíbenou značku whisky,“ odpověděl Bratt. „Navíc chceme pokecat v soukromí,“ dodal Johny. „Takže takové vzpomínání na staré časy, co?“ rozzářil se vyhazovač. „Jo, přesně tak,“ zašklebil se Bratt a přiměl Johnyho do kroku.

„Kde máš auto,“ zavrčel Bratt. „Kousek odtud. Hned za rohem,“ odpověděl Johny. Došli k autu a Bratt polohlasně řekl: „Odemkni, budeš řídit. Trochu se projedem.“
Nasedli do auta Bratt řekl: „Fajn a teď pojedeme do Jižní čtvrti. Navedu tě. A nezapomeň, žádné triky.“ Při vyslovení místa, kam chtěl Bratt jet, Johny zbledl.

Jižní čtvrť byla nejhorší částí města. Tady bylo mnoho opuštěných a polorozbořených domů. Stahovali se sem bezdomovci, zločinci a děvky prchající před zákonem. Policie se odsud stáhla, protože tu byla naprosto bezmocná. I když zde uspořádala několik čistek a zátahů, při kterých přišlo mnoho lidí o život, přesto se sem zločin vrátil. Jižní čvrť byla jako nezničitelný zhoubný nádor na spanilé tváři prohnilého města.

Celé město bylo nebezpečné, ale Jižní byla smrtící. Sem se odvážili pouze blázni, zločinci a zoufalci hledající úkryt. Nebylo dne, aby ulicemi nezněly výstřely, a aby něčí krev nezbarvila zdejší ulice. Nikdo si tu nebyl jist majetkem a životem, který zde byl laciným artiklem.

Zajeli do zvlášť tmavé uličky a Bratt přikázal zastavit. „Vystup!“ ostře vyštěkl na svého zajatce. Vystoupili z auta a pod nohama jim zapraskaly nejrůznější odpadky, kterých tu bylo nepočítaně. Páchlo to tam jako ve stoce. „No pokračuj. Do toho baráku s vyvrácenými dveřmi,“ přikazoval dál Bratt, zatímco mířil na Johnyho a sledoval okolí. Teď si nesmí dovolit sebemenší chybu.

Kráčeli k domu a kolem nich se míhaly krysy. Bratt se rozhlédl. Nikdo je naštěstí neviděl. Hned jak vešli, se Johny obrátil čelem k Brattovi a chystal se udeřit. Bratt to předvídal a rychlým úderem hlavně do hlavy omráčil svého zajatce. Odtáhl ho dovnitř, rozsvítil malinkou kapesní svítilnu a prohlédl si místnost, ve které se nacházeli. Špína, odpadky, smrad a krysy.

Našel nějaké provazy a Johnyho přivázal k jakési mříži, která byla přidělaná ke zdi. Johny teď stál u mříže s roztaženýma rukama a nohama. Bratt vyndal jednu lahvičku s jedem, otevřel ji a nalil ji Johnymu do krku. To ještě dvakrát zopakoval. Pak ho prohledal a našel u něj ten samý přívěšek jako u Ní a Dirra. „Dan tedy nelhal. Patříš k nim,“ pomyslel si.

Bratt pak ze starých prken a matrací, které se tu povalovaly, rozdělal oheň, prohledal celý dům a pak se posadil v místnosti tak, aby viděl jak na dveře a okna, tak na Johnyho.

Ten se po hodině probral, a když zjistil, že se nemůže hýbat, začal nadávat. Bratta si ještě nevšiml, a když si ho všimnul, ztichl. Po chvilce vztekle vykřikl: „Co chceš?“ „Odpovědi na otázky,“ odpověděl Bratt. „Kdo otrávil Dirra v mém bytě?“ pokračoval. „Jdi do hajzlu! To se nedozvíš,“ vztekle křičel Johny. V odpověď štěkla pistole a Johny zaječel bolestí. Kule mu roztříštila dlaň.

„Za tohle zaplatíš,“ zasyčel vztekle zajatec a hlas se mu chvěl bolestí. „Kdo to byl? Na čí rozkaz jsi byl u Dana pro ten jed,“ ptal se Bratt klidně. „Táhni k čertu,“ vykřikl Johny. „Jak chceš,“ utrousil Bratt, pozvedl pistoli a druhá dlaň také byla prostřelená.
„Ty jsi blázen! Úplnej cvok!“ vykřikl Johny. „Kdo to udělal?“ opakoval svou otázku Bratt. „Já to nevím, zatraceně,“ odpověděl Johny. „Ale víš. Dan mi tě popsal. Takže kdo?“ naléhal Bratt. Zajatec mlčel.

Po půlhodině vyslýchání a mučení vypadal zajatec příšerně. Kotníky, kolena, lokty, ramena a dlaně rozstřílené, na žebrech se modraly obrovské modřiny od bití. Nakonec to Johny vyklopil. „Neřeknu ti jeho jméno. Jen popis. Ale k němu se nikdy nedostaneš. Má okolo sebe nejlepší ochranku, jakou jen někdo může mít. Má hranatou hlavu a blond vlasy sestříhané na krátko.“

„Cože? Blonďák Zed!?“ vyskočil Bratt překvapeně. „Ty ho znáš?“ zeptal se Johny a v jeho hlase se mísilo překvapení a zděšení. „Jo, už jsem měl tu čest. Kde ho najdu,“ odpověděl Bratt a hlas se mu ještě chvěl překvapením. „Ve staré tovární haly u řeky! K čertu,“ zaklel Johny.

Bratt vstal, doplnil vystřelené náboje a řekl: „No nic. Měj se a dej si bacha na krysy. Krev je láká.“ „To nemůžeš! Nesmíš mě tu nechat!“ křičel zděšeně Johny. „Můžu. Vy jste se s Dirrem taky nemazlili. A s Ní už vůbec, pokud jste to byli vy. Ještě něco. Zatímco jsi byl v bezvědomí, nalil jsem do tebe ten samej jed, kterej jste dali Dirrovi. Máš ho v sobě tři lahvičky. Přeju lehké umírání,“ chladně odpověděl Bratt a jeho hlas byl tvrdší než křemen a ostřejší než břitva. Otočil se a odešel.

Když přicházel k autu, uslyšel Johnyho výkřik, ale ani se neohlédl, nastoupil a zamířil do centra města. Johny jej už přestal zajímat. Dostal z něj, co potřeboval a krysy se už o něj postarají. Teď měl jiný cíl. Blonďák Zed. To jméno mu bušilo a vířilo v hlavě a přinášelo spoustu hrozných vzpomínek na dobu před několika lety.

*********

Byla to tehdy krvavá doba. Městem zmítaly bouře protestů, všeho byl nedostatek a v ulicích bylo slyšet více výstřelů než radostných výkřiků hrajících si dětí.

Bratt byl druhým rokem u policie jako tajný agent, když se ve městě začala rozmáhat zločinecká organizace Zlatý meč. Přepadala, vraždila, míchala se do politiky a brzy se stala nejmocnější organizací ve městě. Vyvraždila několik klanů mafiánských bossů a převzala jejich obchody. Policie několikrát vybrala jejich základny, zatkla mnoho členů, ale přesto zůstali vůdci ve skrytu.

Pak udělali chybu. Nechali unést dceru nejbohatšího muže ve městě a šéfové policie nasadili Bratta. Šel po nich měsíc, než našel spolehlivé vodítko. Našel je a dívku s nimi. Zachránil ji a vůdce těžce zranil. Když s ní Bratt odcházel, ještě slyšel, jak mu blonďatý vůdce slibuje pomstu.

Když na místo přijela policie, nalezla na místě střetu jen pár mrtvých a raněných. Vůdce však prchl. Bratt si zachráněnou dívku vzal za ženu. O Zlatém meči nějakou dobu nebylo slyšet. Mnozí mínili, že se organizace rozpadla, nebo že uprchla hodně daleko. Bratt však věděl, že si někde lížou rány a posilují své pozice.

*********

Bratta ze vzpomínání vytrhl výstřel. Instinktivně se přikrčil, ale výstřel nepatřil jemu. To si v okolních uličkách vyřizovaly účty menší gangy. Vzduchem zapraskala statická elekřina a vzápětí zasyčela plasma. „Tady bude horko,“ pomyslel si Bratt a sešlápl plyn. Motor zaburácel a auto zmizelo z nebezpečné zóny.

Po nějaké době zastavil u staré tovární haly. Vytáhl pistoli z pouzdra a rychlými skoky se dostal do bezpečí stínů budovy. Přimáčkl se ke zdi, přikrčil, začal se plížit kolem zdi a hledal nějaký vchod. Vždy po několika metrech se zastavil a naslouchal. Slyšel však jen šumění řeky.

Obešel již tři strany haly, když narazil na dveře. Vypadaly nově, ale neměli kliku. „Sakra, jak dovnitř?!“ zaklel šeptem Bratt. Pak se zarazil „Co když Johny kecal? Co když lhal?“ napadlo ho. Opřel se o zeď vedle dveří. Vydechl. „Přeci neskončím tady. Musí sem vést nějaká cesta. Jak by se sem dostávali?“ uvažoval.

Přešlápl v loňském hnijícím listí, které sem nafoukal vítr a uslyšel jakési šramocení. Přikrčil se a naslouchal. Zvuk ustal stejně rychle jako začal. Bratt ještě chvíli zůstal přikrčený a pak se narovnal. Do zad ho zatlačilo cosi co tam předtím nebylo. Ve tmě nahmatal cosi hranatého a studeného. Posvítil si malinkou baterku, kterou neustále nosil v kapse. Zjistil, že je to malinká krychlička z oceli a na přední straně byl vyrytý jakýsi obrazec.

Bratta napadla šílenost a modlil se, ať vyjde. Z jiné kapsy vyndal přívěšek, který našel u Dirra a vložil jej do vyrytého obrazce. Sedl přesně. Krychlička zajela zpět do zdi, ve dveřích tiše cvaklo a trochu se pootevřeli.

S připravenou zbraní se pomalu a tiše vplížil do haly. Byla tam tma, jen škvírou ve dveřích dopadalo na podlahu měsíční světlo. Uhnul ze světla a ztratil se ve tmě. Jenže podcenil své nepřátele a oni na něj čekali. Zakopl o tenký drátek a vzápětí kousek od něj vylétla světlice a celý úsek, kde stál, osvětlila.

Bratt na nic nečekal, seknul sebou o zem a odkulil se do relativního bezpečí jakýchsi ocelových beden. Sotva spadl na zem, ozvaly se výstřely. Ve vzduchu smrděla plasma. Opláštěné kovové projektily narážely do Brattova úkrytu a odrážely se se vzteklým jekotem, jako podráždění sršni.

„Zatraceně, co to má bejt,“ zavrčel Bratt. Vyndal ruku z úkrytu a vystřelil pár ran a rychle se přemístil. Jenže přetrhl další drátek a další světlice ukázala jeho pozici. Naštěstí se stačil ukrýt za obrovským strojem. Cítil záchvěvy stroje, jak do něj naráželi plasmové a kovové náboje. Na hlavu mu padaly kousky oceli a omítka ze zdi.
Počkal, až střelba utichla a začal se přemisťovat. Vzápětí spatřil před sebou první dva. Zvedl ruku a pistole dvakrát štěkla. Oba chlápci se bez hlesu svezli na zem. Ukryl se na jejich místě. Byl to dobrý úkryt. Přesvědčovat se o tom, jestli jsou mrtví, nemusel, mířil přesně.

Dobil svou zbraň a vzal si ty jejich. Jedna plasmová pistole UK-39-78-LX a pulzní poloautomat RX-348912. Vzal si od mrtvých plné zásobníky a vyrazil. Zanedlouho proběhl polovinu haly, skryt za hromadami krabic a za stroji. Nechal za sebou sedm mrtvých. Jedna plasmatická střela mu ožehla lýtko a jiná ho škrábla na rameni. Byl skryt za bednami a přemýšlel jak dál.

Teď před ním bylo patnáct metrů volného prostoru. To bylo příliš mnoho. Předtím to byly mezery široké tak jeden dva metry, ale to se dalo proběhnout. Jenže patnáct metrů bylo moc a věděl to jak Bratt, tak oni. Byl by tam jak na střelnici. Trochu je podezříval, že tu mezeru vytvořili schválně. Stejná byla i na druhé straně.

Pomohla mu náhoda. Jeden z chlápků, kteří tu na něj čekali, hodil plasmový granát. Bratt neváhal a vystřelil z plasmové pistole. Zasáhl přesně a v tu chvíli bylo všude plno ohně a dýmu. Začal střílet a tím přinutil své soupeře se krýt. Přeběhl volný prostor v dešti střel, ale žádná ho nezasáhla. Jen jedna mu přelétla okolo hlavy tak blízko, že ucítil žhavý dech smrti.

Dostal se na druhou stranu. Zhluboka si oddechl. Teď už mu zbývalo několik desítek metrů, aby se dostal k východu z haly a dostal se do chodeb, které vedou ke kancelářím. Přeběhl do druhého úkrytu, a když přebíhal do třetího, byl zasažen do levé ruky nad loket. Kule mu prolétla jen svaly a kost nepoškodila. Vykřikl bolestí a vystřelil. Ozval se smrtelný výkřik zasaženého.

Pulzním poloautomatem vyčistil další úkryt a sedl si. U jednoho ze zraněných naštěstí nalezl lékárničku. Rychle ji otevřel a prohlédl si ji. Nožem odřízl rukáv na zraněné paži a pak ránu posypal práškem na stavění krve. Nakonec si ránu pevně ovázal obvazem. Pracoval rychle a přesně. Přitom neustále hlídal prostor okolo sebe.

Jeho nepřátelé se o nic nepokoušeli. Ztratili hodně lidí a nedokázali ho zastavit. Byl jako anděl pomsty. Rychlý jako vítr, tichý jako stín a smrtící jako přesně vystřelená kule.

Dobil obě zbraně a po chvilce opět vyrazil. Všimnul si přesunů ozbrojenců a zrychlil. Musel se dostat k východu dřív než oni. Běžel, skákal a střílel. Zraněná levačka ho příšerně bolela, a tak přehodil těžší „pulzačku“ z levačky do pravačky a plasmovku si vzal do levé.

U východu byli čtyři. Přikrčení a schovaní za několika bednami, které jim však poskytovaly nedostatečný úkryt. Plasmovku si strčil za opasek a vystřelil z „pulzačky“ několik ran. Střely udeřily do beden. Odlétlo několik ohořelých třísek. Dva zpanikařili a vyběhli z úkrytu. Vzápětí je zasáhly Brattovy výstřely. S výkřiky padli na zem, kde sebou ještě několikrát škubli a zůstali bez hnutí ležet. Místo nich však přibíhali další.
Bratt je zaregistroval a pořádně se do nich pustil. Neznal slitování. Pak v „pulzačce“ cvaklo naprázdno a Bratt už neměl žádné plné zásobníky. Zahodil ji a tasil obě pistole a vyběhl. Střílel jako divý a dostal se k východu. Opřel se do dveří plnou vahou a ramenem je vyrazil. Vpadl do chodby a spadl na zem. To mu zachránilo život, protože v místech, kde ještě před chvílí byla jeho hruď a hlava, proletělo několik střel, které se teď zabořily do zdi. Uražená omítka zachrastila o podlahu. Odkulil se stranou a chvatně vyměnil zásobníky. Zvedl se a utíkal za roh.

Narazil na hlídače, který spěchal k hale. „Ne tak rychle přítelíčku,“ sladce pronesl Bratt a zamířil na něj pistolí. Hlídač vyvalil oči a zalapal po dechu. Tvářil se překvapeně, jako by viděl ducha. „Teď mi řekni, kde najdu Zeda,“ zavrčel Bratt a v očích se mu mihla jiskřička vzteku. Chlápek pozvedl pistoli, kterou držel v ruce, ale Bratt byl rychlejší a pistoli mu vystřelil z ruky. Hlídač zaječel bolestí a chytil se za ruku.
„Tak a dost srandy. Kde najdu Zeda,“ zeptal se Bratt tvrdě. „Nahoru po schodech, chodbou doprava a pak doleva. Jsou tam takový černý dveře,“ vykoktal hlídač. O úder srdce později klesl na zem v bezvědomí. Bratt ho tvrdě udeřil pažbou pistole do hlavy. Byl to rychlý úder a hlídač nestačil zareagovat.

Bratt vyběhl po schodech a začal se opatrně pohybovat po chodbě. Očekával ještě nějaké hlídky, ale nikdo tu nebyl. To ho dost překvapilo. Samozřejmě, mohli být ještě nějací ozbrojenci přímo v Zedově kanceláři.

Kdyby tu byl Dirr, šel by ke dveřím a tam by chvíli čenichal. Poté by se vrátil ke svému pánovi a podáváním tlapy by oznámil, kolik je lidí uvnitř. Tohle naučit Dirra bylo velice obtížné, ale nakonec se to povedlo.

Při vzpomínce na Dirra píchlo Bratta u srdce. Stáhlo se mu hrdlo žalem. Takové akce podnikali vždy spolu. Dirr hlídal, dohledával a Bratt obstarával střílení. Teď se nesmí podvolit žalu. Zaklepal hlavou a pevněji sevřel pažbu pistole.

Potichu se připlížil ke dveřím a chvíli naslouchal. Zevnitř se nic neozývalo. Poodstoupil kousek od dveří, které v příští vteřině vykopl a uskočil stranou, aby se kryl před výstřely, které však nezazněly. Rychle nahlédl do místnosti a pak se zase stáhl. V místnosti nikdo nebyl. Na první pohled. Jedno otáčecí křeslo, stůl, na kterém ležely jakési papíry, malá skříňka a to bylo vše.

Bratt nahlédl znou do místnosti a tentokrát si všiml, že zpoza křesla stoupá úzký sloupek dýmu. V tom křesle někdo byl a kouřil! Bratt náhle věděl, kdo to je. Křeslo se otočilo a v něm seděl objekt Brattovy pomsty. Blonďák Zed!

„Zdravím Bratte. Vidím, že jsi se dostal přes mé hochy. Nabídl bych ti židli, ale jak vidíš, žádná tu není,“ promluvil Zed. Vypadal přesně tak, jak vypadají záporňáci v komiksech. Hranatá hlava s ostrými rysy, blond vlasy sestřižené na ježka, tlustý krk, široká ramena, ruce jako lopaty a mohutné, osvalené tělo. Zed kouřil cigaretu a popíjel whisky.

Zed byl oblečen do upnutého trika s krátkými rukávy a černých kožených kalhot, takže Bratt krásně viděl mocné svaly, jak se vlní při sebemenším pohybu. Na pravém předloktí viděl Bratt obrovskou, křivolakou jizvu. To ho ve vzpomínkách přeneslo o šest let zpátky.

*********

Byl s Dirrem na zátahu proti drogovým dealerům a střetli se tam právě se Zedem a jeho muži. Celá akce probíhala přesně podle plánu, jenže v nejchoulostivějším okamžiku se tam objevil Zed a celou skupinu držel v šachu dvěma lehkými plazmovými samopaly P-468. Byl si sebejistý, ale nepočítal ještě s jedním členem akce. S Dirrem. Ten byl zrovna mimo dohled. Ve chvíli, kdy se Zed chystal střílet, Dirr se vyřítil a zakousl se mu do ruky a způsobil mu hrozné zranění.

V ten okamžik, kdy se Zed rval se psem, vtrhlo na místo střetu několik Zedových mužů a vypukl zmatek. Několik policistů bylo zabito a několik včetně Bratta zraněno. Ze Zedových mužů nepřežil ani jeden a Zed znovu zmizel.

*********

„Jaký je důvod tvé návštěvy?“ otázal se s úsměvem Zed. „Dirr,“ pronesl Bratt stísněně. „Aha. Proto jsi tu. Jo, byl to skvělej pes. Jsem rád, že jsem ho zabil,“ odvětil Zed a potáhl z cigarety. „A to tě nezajímá, kdo zabil tu tvou holku?“ vrhl zkoumavý pohled na Bratta.

V Brattovi se začal zvedat vztek. Teď mu to došlo a zasténal. „Ty,“ zasyčel jako podrážděná kobra. „Jo, byla vážně skvělá. Křičela jak děvka a žebrala o slitování. Docela jsem si s ní užil,“ mučil Bratta Zed. Bylo to cílené a mělo to účinek. Zedova slova rozdírala žhavými drápy žal, Brattovu duši a srdce. Bratt se roztřásl.

Ruka, která dosud pevně svírala pistoli a mířila na Zeda, se roztřásla. „Ty hajzle!“ zasyčel Bratt. „Ale no tak. Je to už dávno. Co kdybychom oba zapomněli na to, co bylo?“ zeptal se konverzačním tónem Zed a vstal. „Zůstaň sedět!“ vyštěkl Bratt a znovu zamířil na Zeda.

„Takže ty mě chceš vážně zabít?“ jakoby užasle se otázal Zed. „Jo,“ odpověděl Bratt. „Tak co kdybychom to vyřídili jako za starých časů naši předci? Muž proti muži, nůž proti noži,“ zeptal se Zed a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. Bratt se ani okamžik nerozmýšlel a přikývl.

„Výborně. Alespoň na něčem se shodnem,“ promluvil Zed, ze šuplíku svého stolu vyndal dlouhý nůž a klíč. Prošel okolo Bratta a zamkl. „Nechceme být přeci rušeni,“ řekl a klíč položil na stůl a ustoupil zpět ke dveřím. Bratt přešel ke stolu a vedle klíče položil obě pistole a tasil svůj nůž. Nevěděl, jak souboj skončí, ale jedno věděl přesně. Z této místnosti odejde jen jeden z nich. „Zabiju tě,“ zaprskal Bratt. „Nebo taky ne.“ pokrčil rameny jeho soupeř a připravil se.

Chvíli okolo sebe kroužili a naznačovali výpady. Pak zaútočili. Čepele o sebe zazvonili a oba zase odskočili. Čekali na chybu toho druhého. Byl to hlavně souboj nervů. Kdo první znervózní, zaplatí životem. Zaútočili na sebe a každý chytil volnou rukou ruku s nožem toho druhého.

Bratt byl v nevýhodě. Levačku měl zraněnou a cítil, jak mu i přes obvaz krvácí. Navíc nebyl tak svalnatý jako Zed. Zaklesli se do sebe a upadli. Váleli se na zemi a rvali se jako zvířata. Vyměňovali si tvrdé údery koleny a snažili se jeden druhého bodnout. Každou chvíli o podlahu zazvonil nůž, který se netrefil.

Bratt se uvolnil, odkutálel se kousek od Zeda a vyskočil na nohy. Zed se taky vyhrabal na nohy a zase okolo sebe začali kroužit. Vyměnili si několik úderů a čepele nožů se zbarvili první kví. Znovu se na sebe vrhli a to takovou silou, že jim nože vylétli z rukou. Svalili se na zem a tam se rvali.

Jak se převalovali, dostali se do blízkosti jednoho nože. Bratt neváhal, uvolnil si pravačku, chňapl po noži a zarazil ho Zedovi do podbřišku. Zed zařval bolestí a škubl sebou, aby ze sebe Bratta dostal. Ten se na něm udržel, trhnul rukou, kterou svíral nůž, a rozpáral svého soupeře až k hrudní kosti. Sklonil rukojeť až k Zedovu tělu a bodl. Čepel zajela pod žebry do hrudního koše.

Zedovi vytékala krev z úst a ze strašlivé řezné rány na břiše. Zraněný muž zachroptěl: „Tak se ti to přeci jen povedlo. Pomstil ses.“ Jeho tělo sebou škublo a Zed zemřel. Bratt se od něj odvalil, zhluboka oddychoval a odpočíval dlouhou dobu. Když načerpal síly, zvedl se, ze stolu sebral pistoli a klíč. Tu plasmovou tam nechal. Odemkl a odešel. Přes halu, kde bojoval, se dostal bez problémů.

Když vyšel z haly, zrovna svítalo. Vychutnal si východ slunce. Když úsvit skončil, nastoupil do auta a odjel. Mířil do hor.

Auto nechal na kraji lesní cesty, vystoupil a šel pěšky. Po několika hodinách dorazil na své místo. Omyl si tvář a rány vodou z potůčku, napil se, posadil se mezi hroby a zády se opřel o kmen dubu.

Seděl, naslouchal zurčení potůčku a hleděl na ten kousek modrého nebe, který ze svého místa viděl.

Vzpomínal na posledních jedenáct let. Vzpomínal na to, jak se s Ní seznámil, jak se do sebe zamilovali, jak spolu žili. Vzpomínal na její štíhlou postavu, oválný opálený obličej posetý drobnými pihami a orámovaný blonďatými vlasy. Vzpomínal na její štíhlé, smyslné rty, které byly trošku svěšené v koutcích, což Jí dodávalo melancholického vzhledu. Ale i tyhle smutné rty, které tak skvěle líbaly, se dokázaly rozzářit hřejivým, šťastným úsměvem. Mariana. Jeho jediná, životní láska.

Vzpomínal na to, jak mu přinesla Dirra jako malé, roztřesené klubíčko chlupů. Vzpomínal na těch jedenáct let, které mu přinesly tolik štěstí a ještě více bolesti.
Nevnímal hlad ani žízeň, jen vzpomínal. Celý den proseděl sám, jen se svými vzpomínkami. Nastal večer a Bratt se pokochal západem slunce, kdy se rudá snoubila se zlatou a oblékla celý kraj do svých barev.

Když západ slunce skončil, Bratt z kapsy kalhot vyndal malou plechovou krabičku, otevřel ji a vyndal z ní pramínek blonďatých vlasů a hrstku tmavých chlupů. Pozvedl je k nosu a zhluboka nasál jejich vůni. Ucítil slabou vůni levandule, která se mísila s těžkým psím pachem. Opatrně pramínky zbavil nití a sevřel je v ruce. „Život za život. Pomstil jsem vás,“ zamumlal.

Pomstil se a už neměl proč žít. Vytáhl pistoli, hlaveň přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť. Mýtinkou zahřměl výstřel, který vyplašil několik ptáků a les ozvěnu několikrát vrátil.

Bratt se svezl stranou a krev vytékající z rány se vsakovala do země. V křeči se mu otevřela ruka, jenž svírala oba pramínky. Lehký větřík je sebral, promíchal a pohrával si s nimi. Ten samý větřík, který sebral pramínky, šuměl ve větvích dubu a šeptal tiché rekviem.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.08.2007, 0:29:13 Odpovědět 
   Přemýšlím, co bych napsal, když ostatní již všechno řekli za mne! Líbilo se mi, že Tvůj hrdina vždy nabil svou zbraň, když mu došly náboje... :-) Někteří na to zapomínají! Napsals celkem dobrý příběh o lásce a pomstě! Ztrati svou dívku a potom psa, to je hustý! Akční scény byly dobrý, někdy jsem měl pocit, že mám před sebou nějaký comix! Viděl jsem se jako hlavní hrdina a uhýbal jsem před kulkami! :-) Co se týče zpracování, sem tam by se našla nějaká chybka nebo chybějící písmeno... Dobrý!
 ze dne 05.08.2007, 8:01:16  
   Kondrakar: Njn. Jako komix to však myšleno nebylo, ale když dnes už je si spoustu motivů podobných. jinak dík za koment a známečku
 Amiq 11.01.2007, 11:40:57 Odpovědět 
   Pribeh je to peknej. Ale stejne jako Luciena si myslim,ze by to chtelo mistama dopilovat. Takze za 2.
 Kaay 02.01.2007, 16:57:06 Odpovědět 
   Emotivně silný příběh s opravdu náznakem sci-fi, téměř americká bojová scéna a nesmutný nešťastný konec hlavní postavy. Velice povedené a bezpochyby autentické, místy geniální propojování motivů... Výtky samozřejmě mám, ale mám pocit, že jsem je již někdy někam psal...;) Silný příběh o přátelství člověka a zvířete až za hrob a rozhodně slzička, když vlčák doputoval na konec své cesty. Čtivé, napínavé.
 Luciena 02.01.2007, 13:13:54 Odpovědět 
   Velice zdařilý akční příběh se sci-fi prvky a hlavně plný emocí, které jsou výborně popsány. Vztah hlavního hrdiny ke psu je hodně dojemný a rozhodně nemůže nechat nikoho chladným. Poznámku bych měla jen k začátku, kdy se v několika větách za sebou objevuje sloveso "byl", což je trochu rušivé a potom k přímé řeči, která by měla být rozdělena podle hovořících postav. Takto jsou rozhovory zbytečně nepřehledné. Ale jinak opravdu velice čtivý příběh s patřičnou dávkou napětí od začátku až do konce.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Dobré skutky
Ondřej Žižka
Orel 2- první k...
Sirnis
Hayward
Catherine Dafoy
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr