obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39821 příspěvků, 5772 autorů a 391817 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: LÁN ::

 autor Tilda publikováno: 26.07.2016, 13:30  
Jsou mezi námi...?
 

LÁN



Hlavním rostlinářem v největším agrokombinátu ve státě byl sotva dva roky. Osvědčil se - byl pružný, nebál se novátorství ani někdy marných bojůvek s úřady a odpůrci geneticky modifikovaných plodin. Tady na tyhle praktiky ještě nepohlíželi s nedůvěrou a despektem, jako ve vyspělejších zemích světa. Tady výzkumné ústavy jely na plný plyn, aby poté prostý zaměstnanec na secím stroji za mohutným traktorem, zkušeně dohlížel na setbu kvalitně vyhlížejících semen. Co na tom, že podivně a nepřírodně zbarvených a velikostně nepatřičných…

A tak Zacharymu svěřili veledůležitý úkol. Obhlédnout celý veliký lán obilí ve střední fázi růstu. Pole o rozloze skoro šesti tisíc hektarů právě utěšeně zlátlo někde v centrální části země, v úrodné nížině, kdysi vymyté prapůvodními veletoky.
Zak se tedy ráno náležitě dlouze a vydařeně rozloučil s novomanželkou Innou, již nechal velkoryse ležet udýchanou v přikrývkách a sám si uvařil silnou dvojitou kávu a ledabyle mázl dva krajíčky opečeného celozrnného toustového chleba margarínem. Zhltl je na pár skousnutí a skoro nevnímal tu nevýraznou chuť. Kávou si trošku opařil pusu, jak byla horká a on najednou pospíchal tím krásným a vášnivým zdržením poněkud ve skluzu… Pečlivě zavřel prosklené bílé vstupní dveře k jejich zánovnímu domečku na předměstí, jejž jen trošičku hyzdila hypotéka, sotva na začátku předlouhého splátkového kalendáře. Přehodil si na rameni popruh kabely a vesele míří k zaparkovanému vozu – červenému terénnímu Suzuki Vitara. Barvu vybrala Inna a on se nebránil: aspoň je na šedém povrchu vozovky dobře viditelný…
Cestu si užíval a spokojeně si v hlavě sumíroval dnešní program. Obhlídka pole zabere tak dvě tři hodinky a potom stihne i rychlý oběd v centru, než si jej zavolá představenstvo, aby jim sdělil svůj verdikt: zda pokračovat v setbě i další rok nebo přejít na jiné testovací plodiny ze seznamu (docela dlouhého a uspokojivého důkazu šikovných a neúnavných mozků výzkumného ústavu).

Zachariáš se kochá krajinou, otevřenou a úrodnou rovinou, zaplátovanou zelenými, hnědými a teď už i nazlátlými čtverci, obdélníky a pásy, oddělenými stužkami cest a pěšin nebo krajkami řek, potoků a melioračních kanálů - jako obří patchworkový přehoz pro zimomřivou zemi.
Největší a z poloviny už sytě žlutý kus žinylky se mu vlídně a pohostinně vlní na dosah za několika dalšími zákruty okresky. Zak zaparkuje ve stínu věkovité lípy na rozcestí a s nezbytnou kabelou zase na rameni, vykračuje si pěšinou podél jižní hranice pole.
Skřivani mu k tomu vyzpěvují, vysoko vylétají k obloze, aby jako maličké kamikadze padali zpátky mezi tlusté klasy, jistí si svým leteckým uměním. Hmyz si notuje unyle v tom teplu na začátku července a pelášící zajíc kus před Zakem aspoň trošku naruší poklid a selanku léta a lenošení, prázdnin a dovolených…
„Ještě měsíc a budeme se s Innou cákat v moři… Jak já se těším… Konečně vypadnu z kolotoče povinností, vstávání a zodpovědnosti a budu jenom spát, jíst, milovat se a šnorchlovat, co to dá! Však prémie budou skvělé a zasloužené…“
Zachary se na chvíli zasní tou vidinou pláže, že skoro přehlédne v tlusté stěně klasů na první pohled úhlednou pěšinu. Vede do tmy mezi metr a půl vysoká stébla, o polovinu tlustší, než u normální neupravené pšenice. Cestička je rovná, udusaná tak, že je půda jako hladké lino, světle hnědé, bez jediné trhliny nebo kamínku.
„A přitom je dost sucho… Už skoro tři týdny nespadla ani kapka. Je to divné…“, pomyslí si Zachariáš, a aniž by se rozmyslel, zamíří mezi klasy po té nečekané zkratce. Stejně to tak chtěl udělat, kontrolu klasů, měření a sběr vzorků i hlouběji v poli, jen co by se dostal na úroveň širokých kolejí, vyježděných technikou.
„No co, je to vlastně jedno, kudy do pole vejdu. Když to nepůjde tudy, zase se vrátím na polní pěšinu a nakonec stejně dojdu k některým kolejím… času mám habaděj!“

Cesta je přímá, široká tak akorát, že jej obilí nešimrá protivně na pažích a ramenou a vidí i nad porost. Kolem je ticho, jen tu a tam zašustí drobní a skrytí obyvatelé lánu a před ním se jednou, či dvakrát mihne krásně tečkovaný bok daňka, který mu v panice kříží cestu mezi naditými klasy.
Hlouběji v poli je i větší ticho a vedro. Naštěstí se Zak pojistil a dopřeje si po půlhodině chůze i pořádný lok jemně perlivé vody bez příchuti. Začíná mít i trochu hlad, přece jenom ta snídaně za moc nestála, ale svačinu nějak opomněl v tom spěchu. (Zase se nevědomky pousměje, když si připomene ráno v posteli: že by si to večer zopákli? Co by ne, při síle je vždycky – jejich rod vyniká zdatnými a plodnými mužskými potomky odjakživa. Táta sám je ze sedmi bratrů!)

Po krátké pauze na pití pokračuje svižným tempem cestičkou. Nebojí se, že v poli zabloudí, když jde pořád rovně. Až se mu nebude chtít, až bude mít vzorky a měření, klidně se otočí a rovnou za nosem se vrátí…
Ticho je pořád větší, stejně tak i horko a vzduch je lepkavější a hutnější. Práší se i trochu z vyprahlé půdy okolo. Klasy jemně šustí, Zak těžce dýchá a rozhoduje se, že za deset minut to „otočí“, když najednou se stébly čárovaná stěna před ním prosvětluje.

„Není možné, abych došel na konec. Jedině, že by tu kolmo navazovaly koleje od traktorů. Nebo poválený kus dešti a bouřkou. Sice žádná dlouho nebyla, ale jinak nevím…“

Zak trochu přidá, aby se dostal na světlinu, a zůstane stát při okraji, ústa údivem dokořán: před ním se rozprostírá veliký kruhový útvar. Vlastně jsou to dvě spirály o průměru asi deset metrů, protichůdně zatočené a navzájem se dotýkají. Připomínají mu starobylý keltský náramek, sponu nebo přezku na opasku ze zašlého bronzu nebo stříbra. K nim vede jeho pěšina, po které sem došel a u nich také končí. Nepokračuje na druhé straně a nemíří opačným směrem.
„Měl jsem asi štěstí, že jsem ji našel. Jinak bych tohle magické místo nikdy neobjevil…“

Zachary vytahuje mobilní telefon, že si obrazec pod nohama nafotí, ale displej je slepý a trapně připomíná, že baterie je "plně vybitá."
„Měl jsem ještě sedmdesát procent kapacity! Vždyť jsem ten blbej telefon kontroloval při odchodu z domu, sakra práce!!! To je jak naschvál, tohle…“ Hrabe nadějně z kabely i malý digitální fotoaparát, ale ten je taky podivně mrtvý: „Tak to už JE naschvál, hergot! To je tak tajné nebo co už?!“

Zaky vztekle dupne, až vyplaší párek sluk, zatím úspěšně skrytých kousek napravo v poli. Tleskání křídel do ticha jej natolik poleká, že nadskočí jako skautík.

S klením se sklání k precizně ohnutým stéblům pšenice a zkoumavě bere do prstů rozdrcené kousky stébel: „Vypadají divně, skoro skleněně a anorganicky…“ Zkusí je mnout bříšky prstů a na zem se sype třpytivý prach, téměř jako křemičitý sklářský písek v huti. Spirály se lesknou, když sluneční kotouč popojde na obloze a svítí kolmo nad Zakyho hlavou, zatímco do zkumavek bere vzorky.

Vzduch kolem znova zhoustne a ticho je až bolestně slyšitelné. Jako by bylo kolem vakuum, Zachary se najednou pohybuje ztěžka a pomalu a pomalu mu to i myslí. I mozek uvnitř hlavy je v tlustém vatovém zábalu, jako krvavě červená váza z hutního skla, kterou dostali svatebním darem od vzdálené tetičky. Pomalu mrká, v pálících očích slzy, když vidí, že spirály na zemi začínají rotovat, ač je to nemožné. Polámané a znásilněné zbytečky obilí se nadzvedají mírně nad zválenou a začernalou půdou a kmitají rychleji a rychleji. Vzniká náhlý podtlak a Zakymu zaléhají uši, krvácí z nosu a skoro omdlévá nedostatkem kyslíku. Ještě než sebou sekne, roztřeseně vidí, že částečky obilí se spojují ve zvláštní a čirou polokapalnou směs, jako želatinový ovál, stále opačně kmitající poloviny se slejí v jednu a jejich rotace se srovná proti směru hodinových ručiček.

Zachary už nevidí, že jeho omdlelé tělo je neviditelnou silou nadzvednuto a sunuto přesně do středu té oválné želatinové mísy a jako drobná a ne příliš lákavá jednohubka je odnášeno někam mimo realitu a trojrozměrnost zeměkoule.



***



Když po určité době procitá a neví, proč a kde je, chvíli potrvá, než pochopí. Než dojde k závěru, že není na Zemi, není v nebi a není mrtev. Zatím není… A v jedné chvíli si skoro fyzicky přeje, aby byl. Všechno je lepší: i smrt a vědomí, že už nikdy neuvidí manželku, než ta divná existence v něčí děsivé moci…

Upadá do spánku, mdlob a nevědomí mnohokrát po sobě, než načerpá nové síly. Teprve potom začíná nejistě, odmítavě a s děsem vnímat své okolí. Spíše neokolí, protože kolem něj, ať se dívá, kterým chce směrem (a moc to nejde, když pořád je zvláštně ztuhlý, apatický a nefunkční) vidí jenom oslnivě bílou prázdnotu. Nikde žádná hrana, spoj, roh, zlom, oblina nebo kaz, horizont nebo hranice. Jenom mléčně tónovaný nekonečný prostor do všech světových stran, ve kterém spíše tušíš nezměrnou hloubku, nicotu a cizí, nikdy nepoznanou entitu. Aspoň natolik „moudrou“, že se Zacharymu neukáže. Aspoň natolik milosrdnou, nakolik on je na pokraji šílenství. Ticho tady je skoro absolutní a o to více devastující má vliv na Zakyho psychiku.
Jediné, co mu pomáhá, je slyšet šum krve v uších, tlukot, i když líného a klopýtajícího a neochotného srdce a svist dechu v bolavých a dlouho šizených plicích.

„Prosím, pusťte mě domů…“ Zašeptá jednou a je to stejná věta i stejná obří slza, jako tenkrát, když mu byly tři a musel zůstat na noc v nemocnici. Trhali mu krční mandle a maminka, třebaže mu slíbila, že s ním zůstane, nakonec skončila na pohotovosti se zubem moudrosti. Byl sám, opuštěný jako holátko v hnízdě a neskutečně trpěl steskem a strachem.
Teď to bylo navlas stejné. Jen ta veliká slza, co mu chvíli balancovala na hraně brady, nevsákla do nemocniční košile jako tehdy, ale pomaličku skápla a coby dokonalá křišťálová kulička pluje vzduchem kolem Zakyho. On ji ještě chvíli sleduje, ten kousíček sebe, kam až se oči, ty jediné, co trochu spolupracují, dokážou stočit.

Potom je zase sám. Nedokáže pohnout hlavou, aby viděl, že je úplně nahý, zbavený všeho ochlupení (i v nose není ani vláseček) a do všech tepen má zavedeny podivné kanyly. Skoro, jako by byly organické, pulzují, natahují se a zase smršťují a v jejich tělech proudí oběma směry tekutiny. Zakovy i ty „druhé“. Mísí se v jeho žilách a formují novou, vylepšenou, obohacenou a upravenou krev, která okysličuje, obohacuje, upravuje a mění zajatcův mozek.
Nemá pocit chladu, tepla ani proudění vzduchu kolem sebe. Nemá už žádné pocity, kromě primární hrůzy a odevzdání. A ty také mizí a zůstane jenom pomalu narůstající vyrovnanost, smířenost a nakonec chladná lhostejnost. K sobě samému, k životu i světu a lidem na něm.
Zachariáš, hlavní agronom, novomanžel a člověk už tu není a na jeho místo nastupuje Zachariáš nové generace, vyslanec, nástroj a bojovník, mutant, robot a asasín…

Neví, kolik času tráví v tom nebytí. Už nepočítá a už nedoufá, nevěří a napohled nežije…Teď už ČEKÁ. Teď už se TĚŠÍ, protože má nový důvod. Bude osévat a sklízet, krmit miliardy a pást své stádo…



***


Zmateně se probírá na tvrdém betonovém nájezdu k jejich garáži. Poněkud dezorientovaně hledí na velkou červenou tabuli, našikmo zapíchnutou v trávníku: „Na prodej“ i na hromady krabic, kufrů a nacpaných tašek u pobrukující stěhovací dodávky s plátěným přívěsem a logem: „Do domu i z domu v pohodlí.“

„Proboha, Zaky!!! Kde ses tu vzal, bože můj… Po roce beznaděje a marnosti!!!“

A Inna pohodí na zem krabici s porcelánem předtím tak pečlivě balenou, až výstražně a konečně zachřestí a rozletí se po chodníku ve změti kartonů a žalostných střepů. Zacharyho oči zasáhne odlesk slunka v oblině polévkové mísy, až s bodavou bolestí v bělmu přivírá víčka.
A už u něj klečí, bere mu hlavu do klína a kolébá a líbá a hladí a donekonečna opakuje jeho jméno a smáčí horkými slzami manželovu milovanou tvář. Ztrhanou a zbědovanou až hrůza, zarostlou, vyzáblou, odcizenou a přece tolik JEHO…

Odvezou jej ihned do nemocnice. Na kapačkách stráví celé tři týdny, než je zase trošku při síle.
Chtěli mu udělat odběry, ale nedovolil jim. Bránil se jako zvíře, kousal by a kopal… Raději nechtěli, aby jeho už tak vysoký tlak ještě gradoval. Po té nezbytné době šel domů na revers, podepsal všechno, co po něm chtěli. Ano, dojde zase za týden na kontrolu a testy, určitě se zastaví… Věděl, že už jej ve špitále dobrovolně nikdo neuvidí…

Sehrál svou roli věrohodně a sehrál ji natolik, aby si nevšimli. Vláda by poslala agenty a on by se stal lovnou zvěří. Díky Inně, která mlčela, kde bylo třeba a mluvila, jenom pokud nebylo zbytí, se jeho kauza do širšího povědomí okolí nedostala.
„Ztratil se a zase se vrátil domů: to je všechno a nic podivného za tím nehledejte…“
Odvolala pátrání na policii, písemně potvrdila, že si nepřeje další vyšetřování manželova případu a tvrdě si chránila jejich soukromí. Odpovídala na některé všetečné otázky a ony postupně ustávaly, nakolik byly její i jeho odpovědi nudné a neatraktivní. Nedošlo ani k tolik obvyklým a skoro očekávaným nájezdům přenosových vozů, plných hord reportérů, kameramanů a paparazzi. Zakův případ se rozplynul a jako by se nic nestalo, najeli znova do starých kolejí.

V domě tedy zůstali a nikam se nestěhovalo. Zachariáš se po měsíci vrátil do práce. Hlášení o kvalitě, nezávadnosti, výnosech a prvotřídnosti testované modifikované pšenice odevzdal opožděně, ale ke vší spokojenosti, ještě před konečnou druhou sklizní.
Úroda byla bohatá a jemu se podařilo do začátku další setby vyvinout obilninu, která v sobě nesla geny všech plodin, jako jsou kukuřice, oves, pšenice, žito, pohanka, ječmen, proso, rýže a mnoho dalších ze všech koutů světa. A mnoho dalších z koutů jiného světa. Rostlinu odolnou škůdcům i přírodním úkazům. Rostlinu do všech podnebných pásů, půd i teplot. Rostlinu, která mění nenápadně, postupně a degenerativně DNA hlavního konzumenta – člověka, k předobrazu Zachariášovu…

Inna v něm něco jiného pociťovala. Hlavně, když se jí dotýkal. Nebo když se někdy zamyslel a jeho milá tvář dostala podivně odtažitý výraz, ústa ztvrdla a dech zpomalil, až k měla pocit, že nedýchá vůbec. Ty chvíle nebyly časté, protože si dával pozor. Ale ona viděla… To sebou cukla tak, že se podezíravě zadíval a ona se skoro bála těch očí… A někdy, což bylo mnohem horší a znepokojivější - když se dost dobře nehlídal, zahlédla v jeho duhovce dvě zorničky: navzájem spojené maličké temné spirálky, které se nepatrně jen, ale znatelně protichůdně otáčejí.

Co jí to jenom připomíná…? Ano… Už ví… Vypadá to jako keltské ornamenty na náramku nebo sponě…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 pedvo 26.07.2016, 14:09:41 Odpovědět 
   Nápadité, poutavě napsané.
 ze dne 26.07.2016, 18:58:46  
   Tilda: Zdravím a velice děkuji, že se líbilo! T.
 Šíma 26.07.2016, 13:29:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé scifko, nemýlím-li se. Líbilo.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 26.07.2016, 18:59:21  
   Tilda: Zdravím a omyl vyloučen a děkuji! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Nebezpečná hra ...
Ivuše
Motýlek - pro d...
Majas
Alžběta Pomořan...
100Wzarovka
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr