|
| |
|
|
(Petronela)
Slunce mě šimrá po tváři. Sedám si na posteli a dívám se na spícího Miroslava. Pozoruju jeho krásné, nahé tělo. Můj pohled sjede na jeho mužnou pýchu. Byl to krásný pocit, mít ho v sobě.
Probouzí se a usměje se na mě.
„Ty jsi ranní ptáče.“
„To slunce mě vzbudilo.“
Vstávám a jdu se obléct.
„Ty už půjdeš?“ ptá se smutně.
„Musím, víš, jaký by to byl skandál, kdyby abatyše přišla na to, že jsem byla přes noc s tebou?“
„Máš pravdu.“
Upravuju si vlasy.
„Sbohem, Miroslave!“
„Dovol mi alespoň, abych tě naposledy políbil.“
Popojdu k němu a on mě na rty vtiskne vášnivý polibek.
„Teď už opravdu sbohem.“
„Sbohem, Petronelo.“
Vycházím ze dveří Miroslavovy ložnice a spěchám do kláštera.
Klášterní brána je už otevřená a tak rychle proklouznu dovnitř. Vypadá to, že si mé nepřítomnosti nikdo nevšiml.
Jen Eleonora se mě po snídani zeptá:
„Tak co bylo? Povídej…“
„Milovali jsme se.“
„Jaké to je?“
„Úžasné! Je to tak krásný pocit, když v sobě máš muže.“
Eleonora se usměje. Jdu si balit zbytek věcí.
Druhý den, hned po ránu, pro mě přijel kočár. Rozloučila jsem se a nastoupila do něj.
Když jsme projížděli městskou branou, vytryskly mi z očí slzy.
„Miroslave, nikdy na tebe nezapomenu!“ zašeptám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
